Bluntman

INTERSTELLAR je nolanovská manýra, což můžete brát jako výtku, pokud je vám poetika tvůrce cizí, anebo naopak jako splnění snů. Hlavní je, že rodinné sci-fi drama není manýrou, která by zapojením postupů, jež se osvědčily dříve, byla ubíjející, protože se s nimi velmi důmyslně pracuje a dovádí se do zcela nového rozměru. A to doslova. Nolanova poetika se nevyznačuje architekturou, pro kterou by byly určující konvence klasického hollywoodského vyprávění, jež by byly ozvláštňovány zapojením jiných narativních modů. Jeho celovečerní počiny mají mnohem blíž ke skládačce či myšlenkové hře, pro které je určující experimentování s pravidly výstavby uměleckých děl a uskupení prvků do vzorců._____ V čem spočívá deklarovaná manýrističnost? Opětovně jde o příběh muže, který si vyčítá své selhání, jež se snaží napravit anebo se s ním alespoň vyrovnat. Zprvu co do distribuování informací vysoce nekomunikativní vyprávění se stává čím dál tím komunikativnějším, aby se v závěru zužitkovaly všechny předchozí motivy. Epilog si ale přesto ponechává určitou míru nejednoznačnosti jak v neuzavření některých linií vyprávění (obvykle v osobní rovině), tak v možnosti interpretovat část viděného jako sen, předsmrtnou představu._____ Nepřekvapí, že něco je odhaleno jako nespolehlivé, a tak jsme nuceni přehodnotit svůj náhled na dění. A vstříc nevychází ani výstavba, kdy se několikrát promění její uspořádání a zmnožují se linie i roviny, v čemž se ale dá orientovat díky stylu (odlišení prostřednictvím různé podoby prostředí, odlišné hudby, časové dilatace anebo komprese apod.). Styl je pak důležitý pro významovou stránku, protože užitím jednoho motivu v několika okázalých montážních sekvencí nabývá tento na větší komplexnosti a je dál rozvíjen._____ INTERSTELLAR zapojuje všechny zmíněné postupy, a to velmi důsledně, ale nezůstává pouze u toho. Aniž bych spoileroval, macho-masochistická podívaná je dovedena ke zdárné katarzi (a není k tomu třeba ani revenge motiv, jako tomu bylo předtím). I prostříhávání mezi několika rovinami vyprávění, mezi kterými se dá orientovat díky hrátkám s časem a kotrastní odlišnosti prostředí, se liší způsobem jejich provázání (montáže jsou zprvu umělecky - s důrazem na sebe sama, uskupování do vzorců a na významový přesah - motivované, nikoliv kompozičně, tj. s ohledem na potřeby vyprávění). Z důvodu doslovnosti často kritizovaný závěrečný akt je možné vykládat jako předsmrtnou vizi (viz monolog Mannovy postavy o rodině jako posledním, co člověk před skonem vidí)... a osobní linie vesmírné roviny vyprávění je ponechána otevřená._____ Jako určující se ale ukáže hra odvislá od toho, co je příznačné pro jednu z hlavních postav. V MEMENTU protagonista trpí ztrátou krátkodobé paměti, čemuž je uzpůsobena strukturace syžetu; v INCEPTION ve snech zasívá myšlenky jiným, až se v nich sám ztrácí. INTERSTELLAR jako výrazné postavy profiluje otce a dceru, vědce věřící, že čas jakožto veličinu lze zahrnout do rovnice řešící problémy gravitace (potažmo prostoru)._____ Vědeckému experimentu je uzpůsobeno spojení dvou rovin vyprávění (od určitého bodu je prostřiháváno mezi dvěma odlišnými časovými a prostorovými rovinami) i členění (stírá se rozdíl mezi úvodním aktem v podobě uvedení do děje a závěrečným v podobě klimaxu, protože oba jedním jsou). Navzdory veškeré manýrističnosti je Nolanův poslední (a jeho nejlepší, nutno dodat) snímek dál než jeho předchozí. Zdánlivě stupňovitá konstrukce vyprávění (s vnořenými dalšími, ale na rozdíl od Inception na sobě ne zcela závislými) se vyjeví jako konstrukce spřažená a horizontální organizace vyprávění, protínaná vertikálními liniemi, se ukáže jako jednotná.

Poslední tři celovečerní filmy Davida Finchera, natočené před ZMIZELOU, lze vnímat jako součást volné trilogie, která je propojena zastřešujícím tématem. ZODIAC, PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA a MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY jsou formálně i žánrově velmi různorodé snímky, ale pojí je zaměření na mediovanost minulosti a paměti (tj. na zprostředování vzpomínek a historie prostřednictvím toho, jak určitá doba byla vyobrazena v médiích). ZODIAC odkazuje k sedmdesátkovým thrillerům a žurnalistickým dramatům, z nichž přebírá kostýmy, velikost rámování a někdy i délku záběru. PODIVUHODNÝ PŘÍPD BENJAMINA BUTTONA upomíná na raná a klasická hollywoodská díla, která evokuje navzdory natáčení na digitál. A vzpomínkové pasáže v MUŽÍCH, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY mají polaroidovou patinu a práce s informacemi je odvislá od dovednosti hypertextového uvažování v netovém věku._____ ZMIZELÁ téma, uchopené ve třech zmiňovaných počinech, povyšuje na zcela novou úroveň, když je místy velmi vtipnou satirou, místy mrazivou reflexí fungování médií. Není ani tak kritikou institutu manželství, jak je zvykem tvrdit, ale nemilosrdným prozkoumáním toho, jaké následky má přejímání společenských rolí, které jsou konstruovány médii. Soustředění se na tuto významovou rovinu lze dokázat i způsobem, jakým je film strukturován, respektive jakým vede divákovu pozornost: body obratu nejprve potvrzují podezření vůči jednomu ze dvou protagonistů (udělal to?), aby ho po zvratu postavily do zcela nové situace (dostane se z toho?) - a až do konce se soustředily na manipulativní roli médií._____ Právě ta jsou prezentována jako zavádějící a nespolehlivá, přičemž tento jejich aspekt se odráží ve formě díla. Do zvratu sledujeme dvě linie vyprávění, z nichž jedna je oproti předloze velmi nekomunikativní a druhá je s přibývající minutáží čím dál tím více nespolehlivá. Po zvratu je důležitý meta-casting, který umožňuje vyniknout velmi důmyslné volbě, kdy jsou herci obsazeni podle/proti své mediální image. Návodný není ani zvuk, u kterého mnohdy převládají zvuky okolí (reportérů apod.). A už vůbec ne hudba, kdy se harmonické pasáže, do nichž se vkládaly disharmonické motivy, ukázaly jako součást falše, aby byly v závěru zopakovány, ale ve zcela jiném kontextu._____ Dost teoretizování a analytických postřehů. Osobně mi největší radost dělá to, že je ZMIZELÁ meta-fikcí, jejíž největší devízou je, že z žánrových konvencí a užitých narativních postupů dělá součást hry. Nesledujeme pouhé procedurální drama, ale drama o vyšetřování (stopy, zanechané manželkou jako součást výročního rituálu). A po zlomu, po kterém se změní časová organizace a míra komunikativnosti a spolehlivosti vyprávění, je důležité, kdo vypráví lepší příběh. Na pravdě nezáleží. A Fincher dosud lépe nevyprávěl... o vyprávění. Dodatek: Fincherova nespolehlivá vyprávění.

NEJHLEDANĚJŠÍ MUŽ je jedním z nejlepších (kino)filmů roku. Ani ne tak díky výbornému hereckému výkonu Phillipa Seymoura Hoffmana, jako spíš díky svému nekonvenčnímu formálnímu uspořádání (velká míra nekomunikativnosti vyprávění, od skutečného cíle pozornost odvádějící vodítka, vnořenost příběhů, umísťování podstatných informací do druhého plánu ad.) Corbijnův třetí celovečerní režijní počin dokonce řadím výš než předchozí le carreovskou adaptaci JEDEN MUSÍ Z KOLA VEN, protože se nespoléhá na v současnosti módní sedmdesátkový retro styl, ale vychází víc z evropské artové kinematografie. Více ve (spoiler-free) recenzi.

Kdo hledá alternativu (k superhrdinským komiksovým adaptacím, k historicky podmíněnému souboru vyprávěcích norem a pravidel), měl by být spokojen. Ačkoliv pravděpodobně nebude úplně (u)spokojen.. Víc v recenzi.

STRÁŽCE GALAXIE provází pověst nejlepší marvelovky, což je - z části nepochybně oprávněný - hype, s nímž je třeba se hned z počátku vypořádat. Ne, (dle mého) nejde o nejlepší komiksovou adaptaci od Marvelu, protože dobrodružná fantasy týmovka není tak významově komplexní jako CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA, pozbývá vypravěčské nápaditosti IRON MANA 3 a na rozdíl od AVENGERS je veškerá (domnělá) podvratnost vůči diváckým očekáváním až velkým spoléháním se na již dříve jinde vyzkoušené postupy._____ Adekvátnější kvalitativní srování by ale bylo mezi CAPTAIN AMERICA: PRVNÍ AVENGER a STRÁŽCI GALAXIE, protože v obou případech má jít o braková dobrodružství, která mají být zároveň značně sebeuvědomělá ve svém ohlížení se do (nejenom) kinematografické minulosti. Z této komparace vychází první ryze "mimozemská" marvelovka vítězně, protože je - z estetického hlediska - skutečně braková. Jednak parazituje na jiných (sub)žánrech, které jsou sjednoceny honem za McGuffinem a operováním v širším rámci marvelovského universa; jednak má značně skokové vyprávění, které vede k ustanovení týmu, ale jinak charaktery postav zůstávají věrné tradici jednorozměrných podrazáckých desperátů._____ A právě tato tradice je tím, co činí STRÁŽCE GALAXIE výlučným dílem, protože se přiklání spíše k seriálům z přelomu let 20. a 30. než k rodokapsové literatuře. Celý film je odvyprávěn prostřednictvím krátkých epizod, které dají vzhledem k dvouhodinové stopáži dohromady celou jednu sezónu pouze z části uzavřeného (ustanovením týmu a získáním McGuffinu) dobrodružství. Potud v pořádku, zvlášť když během první hodiny je délka epizod velmi pečlivě dodržována (čtyři minuty každá), což zároveň zajišťuje vyrovnaný rytmus._____ Ovšem s hodinou druhou se pečlivě budovaná výstavba začne rozpadat, protože se od seriálu míří ke space opeře, která by velkou spoustu postav-figurek a míst s ledabyle načrtnutými vlastními pravidly měla sjednotit. Ovšem vyprávění si chce nadále udržet brakovou rozpadlost, což se tře s potřebou načrtnout "bigger picture" Galaxie a Marvelversa. Nesoudržnost je v pořádku, pokud - jako v tomto případě - nevede k vnitřní rozpadlosti. A k automatizaci dříve ozvláštňujících postupů při akčních scénách, která v druhé polovině působí svými zpomalovačkami a velkými detaily jako jedna velká manýra (dílčím nápadům navzdory). S ohledem na předchozí tvorbu režiséra Jamese Gunna zamrzí i family-friendly vyznění, které by člověk od tvůrce spojeného s Tromou nečekal (a nebo by aspoň doufal, že bude jednoznačně zesměšněno, ne pouze glosováno, aby byla možnost dvojího čtení)._____ I přes výše napsané jsou STRÁŽCI GALAXIE jednou z (pěti) nejlepších marvelovek. Jenom škoda, že se nevydali cestou nápodoby snažící se trumfnout svůj předobraz, jako tomu bylo s druhým CAPTAIN AMERICA: NÁVRAT PRVNÍHO AVENGERA, ve kterém jsou převzaty způsoby snímání i inscenování postav v prostoru podle (nejenom, i když hlavně) sedmdesátkových politických thrillerů. Vědomí (kinematografické) minulosti bylo totiž nahrazeno pouze náhražkovou vzpomínkou na popkulturu let 80. Ani nostalgie nemůže zastřít, že jde o pouhou náhražku, ve které není ani trocha rebelie a nekonvenčnosti originálu. 7+/10

"Přepíšeme historii," zní jedna z prvních vět filmu. A fakt jako že jo. ;) Zahraniční recenze opakovaly, že jde o redefinici blockbusteru, ale spíš jde o zcela nový typ. Už to není ani kinematografie atrakcí, nýbrž kinematografie abstrakcí: hudba a zvuk se slévají do jedné kakafonie, v obraze je mnohdy přes všechny ty výbuchy, prach a rychle se pohybující věci obtížné rozlišit postavy. Vedle toho, že je tento díl pozoruhodný z formálního hlediska, si zaslouží rozbor i z toho ideologického, protože je velmi - a imho záměrně - na mnoha úrovních rozporný: velkorozpočtový trhák v IMAXu a ve 3D a s Dolby Atmos zvukem je oslavou starých technologií; kritizuje se prefabrikovanost hollywoodské produkce ("Dnes se točí samé sračky, sequely a remaky."), a přitom se navrací k mytickým či mytotvorným vyprávěním (vč. okázalých citací Forda a Kubricka); důraz je kladen na rodinné hodnoty, jenže lidé jsou definováni jenom na základě svého vztahu k technologiím a je jasně řečeno, že si ani nezaslouží zachraňovat atd. apod. Naštěstí je to celou dobu nesmírně sebeuvědomělé, takže je možné nebýt jenom fascinován tím, jak moc jsou TRANSFORMERS: ZÁNIK podnětným dílem na rozbor a výklad, ale lze si čtverku užít jako nekorektní zábavu, jejíž vtipnost a provokativnost vystihuje scéna, v níž Texasan vyhání Afroameričanku z trávníku baseballkou (když už Kruger navazuje na literární tradici otrokářského narativu, kterou ozváštňuje převedením vztahu bílý - negr na lidi - robot a narušením této dichotomie na lidi + roboti vs. korporace). Obsáhleji v Prvním dojmu.

Minisérie je nejpozoruhodnější nikoliv v případech, ve kterých se spoléhá na úspěch Spielbergova a Hanksova válečného melodramatu, ale v momentech či celkové koncepci, kdy se od svého nepopiratelného inspiračního zdroje odklání. ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA proti sobě velmi poučeně stavělo dvě různé poetiky (vyprávění jako střižené z klasického hollywoodského filmu z dob druhé světové či krátce po ní, ovšem styl svou autenticitou přejímající spíše postupy dokumentů z místa dění). Oproti tomu BRATRSTVO NEOHROŽENÝCH nemá jako svůj hlavní a zastřešující rámec fikční díla o skutečné události (válečná melodramata z dob válečné propagandy, která je ve významové rovině podrývána), ale samu skutečnou událost, jejíž autentičnosti prezentované v úvodních slovech pamětníků se snaží co nejvíc přiblížit. Důmyslně tak ospravedlňuje svůj sklon k sentimentu a patosu, ačkoliv tlumenému, a navzdory relativizujícím momentům je oslavou hrdinství vojáků jako jednoho semknutého týmu. Postavení desetidílného seriálu v historii fikční televize a zhodnocení jeho rychle rozprodaného Blu-ray vydání se podrobněji věnuji v recenzi.

AMISTAD je žel nejhorším Spielbergovým ambicióznim počinem, což ale stále znamená, že jde o velmi dobré, místy dokonce výborné žánrové dílo (soudní drama). Více v recenzi při příležitosti uvedení BD edice na český trh.

TERMINÁL se s desetiletým odstupem ukazuje být lepším filmem, než jak se jevil v době svého uvedení. Pozitivní hodnocení - či přehodnocení zprvu nepříliš nadšené reakce - bude nejspíš odvislé od slabosti každého pro klasickou hollywoodskou kinematografii, s jejímiž konvencemi si snímek pohrává a odkazuje přitom na poetiku několika tvůrců-imigrantů (zejména Franka Capry a Ernsta Lubitsche). Je k tomu příležitost díky vydání snímku na Blu-rayi, v jehož recenzi jsem důvod svého přehodnocení rozvedl a zdůvodnil.

Agentským franšízám se s výjimkou jediné daří velmi dobře. "Bondovky" patří mezi jedny z nejdelších vůbec (pokud ne tu vůbec nejdelší), "huntovkám" vychází spoléhání se na hvězdný status protagonisty a odlišné pojetí každého dílu díky oslovení jiného režiséra, "bournovky" zase svými pokračováními dokáží nastolit trend, který napodobují, anebo se vůči němu vymezují druzí. Onou výjimkou jsou právě "ryanovky", které lze definovat pouze jejich odlišením od výše zmíněných, což dělám v BD recenzi Jack Ryan: V utajení.