Bluntman

Tokyo Drifter je film-rozkoš, kterou nelze popsat, musí se zažít - přesto se o to aspoň trochu pokusím. Dezorz přirovnal Suzukiho k japonskému Jeanu-Lucu Godardovi a nic přesnějšího se ani napsat nedá, Suzuki velice důmyslně boří jednotlivé žánrové formulky a umně si pohrává s diváckým očekáváním, což, uznávám, nemusí sednout každému, ale člověk, který má nakoukáno a popř. i načteno, bude v jednom (sedmém) nebi. Na ČSFD sice stojí v žánru "akční", ale za to by se ihned mohlo přidat "thriller" (najdeme zde parafrázi Hitchcocka, kdy hlavní hrdina utíká před vlakem, falickým to symbolem), "muzikál" (paradoxně ani jedna z písní hlavního hrdiny není dokončena, vždy do toho vstoupí akční žánr a krvavý balet, o kterém se nesnilo jak Peckinpahovi, tak Wooovi, aneb Fred Astaire s kulometem) a "romantický" (celá ta žánrová uvědomělá hra zde slouží k postupnému odkrývání samotného gró filmu, hrdinovy emociální problémy a touha milovat ve zběsilém světě - s tím se potácí všichni Suzukiho hrdinové). Co čekat od filmu, jenž v úvodních minutách vykazuje vynikající práci s hloubkou ostrosti a mizanscénou, převede nám westernové antré hrdiny s nenuceným přechodem do neo-noiru a připraví nás na to, že nebudeme po čas sledování filmu na nic připraveni. Tokyo Drifter je mj. jasným inspiračním zdrojem pro Tarantina a jeho Kill Bill (intertextové odkazy jsou převážně povrchního rázu) a Park Chan-wooka (povrchní odkaz se taky najde, podobnost pistole z Drifter a Lady, ale Park je idee Suzukiho blíž než pubertální hračička Tarantino). TOP 5. :-)

Černá kniha je splněným snem pro všechny Verhoevenovy fanoušky, protože to není jenom "velké zúčtování s národní minulostí ala Tmavomodrý svět", ale i zúčtování s vlastními tématy a opakujícími se motivy._____ Kýčovitý úvod a závěr ustavuje postavu vypravěče, jehož přizpůsobené vzpomínky sledujeme převážnou stopáž snímku, a tak se zde mísí americký okázalý způsob vyprávění a evropským subitlnějším, fyzické a u Verhoevena skutečně bolavé násilí s estetizací. Verhoeven je pevně v kramflecích, nejdříve ustanoví žánrový model, aby ho detailem jako z laciného béčka naboural (scéna na lodi s detailem tváře jednoho z gestapáků apod.)._____ Neodpustí si četné náboženské reference (úvodních deset minut s Židovkou čtoucí Bibli, tvrzení o nutnosti být křesťan za druhé světové války ad.) a autocitace v hyperbolizované podobě ("zkoumání" výkalů a hrátky s ohanbí jako v Turks Fruit, úmrtí nebožsky hříšné postavy s pádem mrtvého těla do vody jako v RoboCopovi...), nechybí politicky zakuklená paralela s oglosováním snad každého nějak výrazného režimu minulého století (má oblíbená je hláška o kapitalismu) a geniální pohrávání si s fanouškovským očekáváním (tak ukáźe už Paul v mainstreamovém filmu ten penis v erekci, nebo si z nás jenom střílí - co to je pod tou peřinou?)._____ Možná ve výsledku nejlepší Verhoeven, skvěle odvyprávěný, fascinující od první do poslední minuty, s Carice van Houtenovou, která má charizma Audrey Hepburnové a sex-appeal Grety Garbo. Paul Verhoeven je Bůh, Černá kniha je boží a Rob Roy je kout._____ P.S.: Na projekci v rámci Ozvěn Febiofestu byla přítomna cca. 80-letá stará paní, která překvapivě vydržela až do konce, po čas závěrečných titulků zůstala sedět a byla z Černé knihy zjevně unešena. A pak že Verhoeven je jen pro mladý. :-)

HANEBNÝ PANCHARTI jsou filmem o jiných filmech, o spalující síle kinematografie a manipulaci, cinefilním vyznáním a ultimativní tarantinovkou, která obsahuje vše z jeho předchozích děl, aniž by se dostavil pocit vykrádání, únavy či sebeukájení se nad vlastní tvorbou. (Pět kapitol s dvěmi hlavními líniemi, které se protnou v závěru, flashbackovou strukturu vyprávění, kdy se setkáváme s flashbacky uvnitř flashbacků, a tak je odváděna pozornost od postavy, která nakonec všechny - včetně diváka - přechytrační, zatímco se díváme na příběh o pomstě, jenž uvědoměle mění styly a vytrhavá ze sledování hudebními a jinými ahistoricismy.) Uvědomělost je prostoupena již od úvodních titulků, jimiž se dává najevo, že budeme sledovat značně "nacionalistickou" (hlavní hudební motiv z ALAMA) pohádku v comicsovém ražení (titulek "bylo, nebylo", jenž je charakteristický pro pohádky a pro comicsy s Asterixem a Obelixem), která přebírá stylistické postupy americké, francouzské a německé kinematografie dané doby (proto ta typologická rozmanitost textu v titulcích)._____ Přitom se jedná o tarantinův nejdiváčtější (na předpremiérách se tleskalo, hlasité reakce během projekce) flm, který je nesmírně komunikativní, přestože je celý založen na konceptu pohrávání si s očekáváním diváka, kdy je každá scéna završena zcela nečekanou pointou, jíž předchází řada odboček a zdánlivé dialogové vaty. A když už si říkáte, že to nemůže být lepší, přestane se odkazovat "jenom" na filmy (na rozdíl od KB Volume 1 není nutné předobrazy znát), ale začne se upomínat i na obrazy inspirované jimi a na knihy o nich (zdá se mi to, nebo je skutečně celá závěrečná sekvence okázalým odkazem - kromě SABOTAGE, samozřejmě - na jednu odpověď Hitchcocka Truffautovi ohledně napětí z Rozhovorů Hitchcock-Truffaut?)._____ Nejdřív hýkáte nadšením a pak si uvědomíte, že vás film dostal, protože vás zmanipuloval (viz co se odehrává na plátně a poté v hledišti v záv. kapitole)... a vám nezbude nic jiného, než parafrázovat Raineova slova: Myslím, Quentine, že je to tvůj majstrštyk. P.S. Napodruhé ještě lepší: přestože je divák již obeznámen se všemi odbočkami a nečekanými vyústěnými jednotlivých scén i celého filmu, užívá si koncept, oceňuje vypravěčskou důmyslnost, opájí se stylistickou podvratností a baví se odkrýváním toho nesčetného množství neuvěřitelně promyšlených odkazů, kdy Movie Connections na IMDb tvoří pouhou cca. 1/5. 10/10 (film roku, nejlepší tarantinovka)

Je skvělé být u toho, když se přepisují dějiny kinematografie. V místech, kdy film čerpá a zesiluje konvence z jiných uměleckých děl (literatury, komiksů, videoklipů, videoher), je "pouze" výborný; tam, kde užívá prvky filmové formy tak, jak ještě nikdy nebyly použity (anebo ne v takovém množství), je geniální a dochází k radikální z-m-ě-n-ě z hlediska vývoje poetik._____ Předloha Davida Mitchella má "matrjoškovou" výstavbu, jejímž ekvivalentem by mohla být INTOLERANCE nebo INCEPTION. Ovšem adaptace sourozenců Wachowských a Toma Tykwera "matrjoškovou" narativní strukturu zaměnila za typ síťového narativu, jehož možnosti testovali tvůrci jako Alejandro González Iñárritu či Robert Altman. Řada teoretiků a kritiků má za to, že se tato odchylka od normy vyčerpala a její sledování se stalo automatizované, ale Wachowští s Tykwerem dokazují opak a přichází s naprosto radikálním dílem, které nemá obdoby. Spoje mezi jednotlivými liniemi nejsou vytvářeny jenom na základě tematické/vyznamové roviny (např. "náhoda/predeterminace" - MAGNOLIA, "lidi z různých společenských vrstev a zemí by měli najít společný jazyk" - BABEL), ale i podle syžetových, stylistických ad. vzorců - a konvencí klasického hollywoodského narativu (ironicky užitých dialogových háčků, zvukových můstku vytvářejících paralelu mezi významovými rovinami, jež jsou rytmizujícími voice-overy přepisovány atd.). Nejde o to, že už Spielberg v ČELISTECH používal jump-cuty, které "zneviditelnil" přechodem postavy z jedné scény do druhé, ale o to, že se takto dosud nikdy nepropojovaly různá časová a prostorová "pásma". Spojování záběrů či scén prostřednictvím kompoziční návaznosti je docela běžná věc, ovšem ne napříč jednotlivými "pásmy" a za pomocí podobnosti nejenom "stylistické", ale i narativní a významové (viz montáž útěku v Neo Soulu/otestování námořnických dovedností "negra"). _____ Celá věc se ještě komplikuje nesmírně nekomunikativním vyprávěním, které dává okázale najevo svou sebeuvědomělost a které si přímo labužnicky pohrává s různými fintami (flashbacky jsou řešeny tak, že se dvě dějství odehrávají ve stejném prostoru, ale v různý čas; šest primárních rovin je filtrováno vždy podle jedné ústřední postavy, ale celkové podoba je přizpůsobena vidění dvěma různým lidem, ačkoliv se z počátku zdá, že šlo jenom o jednoho; do šesti úrovní, kdy každá má svého fokalizátora a nad nimi je ještě jeden/dva, se vkládají texty napříč všemi podzápletkami - psané deníky, skládaná hudba, natočený film atd.)._____ Potěšující je i to, že film nespadá do midcultu, protože se užívá campové estetiky, a významově nejde o vůbec banální počin (Wachowských "jedinec vůči represivnímu systému" zůstává, ale to je pouze záminka k řešení genderových, feministických, queer, obecně etických i filozofických /identita, "strukturalistická" povaha světa/ aj. otázek). K plnému docenění je navíc nutné být mediálně sběhlý, protože každá ze šesti rovin je stylistickou pastiší jiných filmů ("mořeplavecká" upomíná k dobrodružným a historickým meodramatům klasického Hollywoodu, "novinářsko-detektivní" k počinům ze 70. let, "sci-fi-útěkářská" se obrací k žánrovým klasikám a kultům ze 70. let atd.). Obávám se ale, že se najde velmi, opravdu velmi málo diváků, kteří jsou citliví k otázkám filmové formy a jsou dostatečně mediálně sběhlí. Nesejde ale na tom, že ATLAS MRAKŮ je pouhou kapkou v moři, protože moře může být tvořeno právě z nich...

Poslední tři celovečerní filmy Davida Finchera, natočené před ZMIZELOU, lze vnímat jako součást volné trilogie, která je propojena zastřešujícím tématem. ZODIAC, PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA a MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY jsou formálně i žánrově velmi různorodé snímky, ale pojí je zaměření na mediovanost minulosti a paměti (tj. na zprostředování vzpomínek a historie prostřednictvím toho, jak určitá doba byla vyobrazena v médiích). ZODIAC odkazuje k sedmdesátkovým thrillerům a žurnalistickým dramatům, z nichž přebírá kostýmy, velikost rámování a někdy i délku záběru. PODIVUHODNÝ PŘÍPD BENJAMINA BUTTONA upomíná na raná a klasická hollywoodská díla, která evokuje navzdory natáčení na digitál. A vzpomínkové pasáže v MUŽÍCH, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY mají polaroidovou patinu a práce s informacemi je odvislá od dovednosti hypertextového uvažování v netovém věku._____ ZMIZELÁ téma, uchopené ve třech zmiňovaných počinech, povyšuje na zcela novou úroveň, když je místy velmi vtipnou satirou, místy mrazivou reflexí fungování médií. Není ani tak kritikou institutu manželství, jak je zvykem tvrdit, ale nemilosrdným prozkoumáním toho, jaké následky má přejímání společenských rolí, které jsou konstruovány médii. Soustředění se na tuto významovou rovinu lze dokázat i způsobem, jakým je film strukturován, respektive jakým vede divákovu pozornost: body obratu nejprve potvrzují podezření vůči jednomu ze dvou protagonistů (udělal to?), aby ho po zvratu postavily do zcela nové situace (dostane se z toho?) - a až do konce se soustředily na manipulativní roli médií._____ Právě ta jsou prezentována jako zavádějící a nespolehlivá, přičemž tento jejich aspekt se odráží ve formě díla. Do zvratu sledujeme dvě linie vyprávění, z nichž jedna je oproti předloze velmi nekomunikativní a druhá je s přibývající minutáží čím dál tím více nespolehlivá. Po zvratu je důležitý meta-casting, který umožňuje vyniknout velmi důmyslné volbě, kdy jsou herci obsazeni podle/proti své mediální image. Návodný není ani zvuk, u kterého mnohdy převládají zvuky okolí (reportérů apod.). A už vůbec ne hudba, kdy se harmonické pasáže, do nichž se vkládaly disharmonické motivy, ukázaly jako součást falše, aby byly v závěru zopakovány, ale ve zcela jiném kontextu._____ Dost teoretizování a analytických postřehů. Osobně mi největší radost dělá to, že je ZMIZELÁ meta-fikcí, jejíž největší devízou je, že z žánrových konvencí a užitých narativních postupů dělá součást hry. Nesledujeme pouhé procedurální drama, ale drama o vyšetřování (stopy, zanechané manželkou jako součást výročního rituálu). A po zlomu, po kterém se změní časová organizace a míra komunikativnosti a spolehlivosti vyprávění, je důležité, kdo vypráví lepší příběh. Na pravdě nezáleží. A Fincher dosud lépe nevyprávěl... o vyprávění. Dodatek: Fincherova nespolehlivá vyprávění.

ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je skoro unisimo nekriticky přijímán laickou i odbornou obcí, přičemž zaznívají nadšené výkřiky o výjimečnosti díla. Při vší adoraci je opomíjen důležitý kontext: vychází se z poetiky tzv. chase films a je patrná snaha o kvalitativní překonání westernů i ozploatací skloubená s vypravěčskými strategiemi současné hollywoodské produkce v rozvíjení příběhu napříč několika médii. Podobně se negativní ohlasy ohledně absence příběhu, spektáklu pro spektakl, neprokreslenosti postav anebo žádného přesahu zakládají povětšinou na neznalosti toho, na jaké tradice snímek navazuje, jakým způsobem je přetváří a jak vyznívá._____ ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA je celovečerní chase movie, ve kterém psychologicky definované (potažmo jasně typizované) postavy směřují z jednoho bodu do druhého (potažmo i zpět). Vyprávění si zakládá na linearitě, kdy protagonist(k)a anebo protagonisté mají jasně stanovený cíl, a zároveň jsou do vyprávění plně začleněné atrakce v podobě různých komplikací na cestě a přibývajících antagonistů. Výtky, že čtvrtý přírůstek do madmaxovské série jenom vrší atrakce, nejsou proto zcela na místě. Příklon k této tradici, vztahující se původně ke krátkometrážním počinům z přechodných dob kinematografie mezi "předváděním" a "vyprávěním", se projevuje i na struktuře tohoto dvouhodinového putování tam a zpět. Na první pohled se výstavba může zdát konvenční, protože s výjimkou klimaxu trvá každý akt cca půl hodiny (na konci prvního se Max osamostatní, v závěru druhého se znovu-spojí s uprchlicemi...) a každých patnáct minut je dílčí bod zvratu nasměrovávající příběh dál. Nekonvenčnost ovšem tkví v tom, že s výjimkou epilogu má ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA podobu dvanácti cca desetiminutových krátkometrážních "epizod" (tj. délku oněch chase films), které na sebe navazují příčinně rozvíjenou akcí, vývojem postav a užívající ozkoušených serializovaných postupů jako cliffhangerů, záchran na poslední chvíli apod._____ Millerův poslední režijní a scenáristický zářez ve filmografii se vedle této poetiky úspěšně snaží překonat své zjevnější předobrazy: westerny a ozploatace. Z westernů přejímá model putování krajinou s chráněnou komoditou (část "fordovek") a pozdější důraz na silné ženské postavy (TENKRÁT NA ZÁPADĚ - a později RYCHLEJŠÍ NEŽ SMRT či SEXY PISTOLS ad.). Ze subžánrově velmi rozmanité ozploatace, tj. australské brakové/žánrové produkce od 70. let dál, fetišizování aut stavěných nad lidi a upřednostňování kaskaderských výkonů před vizuálními triky (carsploitation) a nebezpečí představované přírodou (ekohorory) a samozřejmě motiv pomsty._____ Už původní trilogie ŠÍLENÝ MAX vycházela z leoneovských westernů: titulní postavu konstruovala jako "bezejmenného" hrdinu z donucení, který funguje jako průvodce (post)apokalyptickým světem. Ve ZBĚSILÉ CESTĚ tomu není jinak, liší se pouze pojetí světa, který není založen na střetu dvou kmenů (dvojka) anebo selhávajícím matriarchátu (trojka), ale na myšlenkách některých směrů třetí vlny feminismu, zejména ekofeminismu a svým vývojem vyprávění i neomarxistického feminismu. Byli to muži, kdo zničil svět, a jejich zbraně, které způsobují smrt, zatímco ženy mají plodivou sílu jak rodit, tak i vybudovat nový - zelený - svět. A především, svrhnout stávající uspořádaní světa, ve kterém se (po dvojce, kde šlo o benzín a trojce, kde šlo o elektřinu) člověk stal komoditou. Asi tolik k významové plochosti šílícího Maxe._____ To je, slovy T. S. Eliota, způsob, jakým skončí svět, jak ho známe. ŠÍLENÝ MAX: ZBĚSILÁ CESTA ale předkládá svět, který mnozí budou jistě rádi prozkoumávat v dalších rozšířeních napříč médii a platformami: ve videohře, která přímo předchází dění filmu a která nás zavede do Ropanova, a spin-off komiksech, ve kterých by se čtenáři měli dozvědět víc o "backstory" Nadsmrťase, Nuxe, Furiosy a Maxe. A proč by to někdo chtěl dělat? Protože má člověk při sledování ŠÍLENÉHO MAXE: ZBĚSILÉ CESTY chuť samým nadšením začít masturbovat, i když hrozí, že si ho sedře - a s nástupem skoro půlhodinového klimaxu možná i utrhne.

"This is the way the world ends. This is a way the world ends. This is a way the world ends. This is a way the world ends. Not whit a whimper but with a big bang." - T.S. Eliot._ ___ Souložící automobily. Tank s reklamou na Hustler. Justin Timberlake v "berkleyovském" muzikálovém číslo zpívající protiválečnou píseň. Herci hrající své mediální předobrazy. Moby. Okázalá práce s obrazovým polem a četností informací v dnešním mediálně propojeném světě. Střet několika ideologií, neo-marxistické s kapitalistickou, fašističtí a rasističní policisté, lidé z vyšších kruhů v pozici Velkého Bratra. Black rebel Motorcycle Club a Pixies. Realita jako pop-art. Utahování si z mesiášského kultu. Filozofické podhoubí těžící z Lacana. Muse a Elbow. Fůra nápadů a palčivých otázek, na které se nabalují další a drží do překvapivě pohromadě. Kevin Smith jako Santa Claus z Vietnamu. Kinematografická reflexe nejen akčního žánru. Motiv zrcadel a střetu s Reálnem. Kelly jako novodobej Lynch pokukující okatě po kultovnosti a SOUTHLAND TALES jako pocta MULHOLLAND DRIVE. V tom filmu je prostě všechno a kdybych si měl vybrat, co chci vidět před svou smrtí, bylo by to tohle. _____Chcete vědět víc? Klikněte: http://hobituvblog.blogspot.com/2008/03/southland-tales.html .