HERGImanCZ

Úplně typická Sonystrofa. Madam Web ničím nevyniká. Sledujeme variantu příběhu, který každý už někde viděl, s všemožnými klišé, která každý už někde viděl. Postavy jsou psané zkratkovitě (ale celkem dávají smysl), záporák není řádně vybudovaný. Konec je typický chaos. V mnoha ohledech je to takový svižnější a trochu zábavnější Morbius na druhou. Jsou tu ale i světlé stránky. Vizuál byl poměrně překvapení. Není to žádná pecka, ale působí to většinou méně jako pěst na oko než třeba některé poslední počiny z MCU. Holky jsou zahrány dobře (působí opravdu jako teenagerky) a i přes jejich zpočátku nesympaticky napsané charaktery jsem si je nekonec oblíbil. A pomyslné pomrkávání na fanoušky Spider-Mana jsem si vlastně dost užil. Tam je jenom škoda, jaký bordel Sony ve svém multiversu má, takže nic z toho v budoucnu asi nikam nepovede. Ve výsledku z tohohle filmu nikdo asi nemůže být zklamán. Je to prostě to, co si každý myslel, že to bude. Místy se člověk zasměje nad občasnou bizarností a vše uteče rychle jako voda. Není to kvalitní, ale lepší než třeba prázdné Marvels.

Co se dalo, to se pokazilo. Finální epizoda Echo je jedném z nejhorším zakončením seriálu, které jsem kdy viděl. Hned začátkem varuji, že zde budou spoilery. Marvel si zkrátka nemůže pomoct a musíme v poslední epizodě vidět konfrontaci dobráka se zlounem. Unést rodinu hlavní postavy a během toho nechat postřílet celý festival, když do té doby Kingpin celou dobu dával najevo, že mu na Maye pořád záleží, je ten nejvynucenější konflikt, který si dokážu představit. Kingpin navíc na konci působí, jako kdyby vše zlé ve svém životě dělal jenom kvůli traumatu z dětství. Nedovedu si představit, jak s ním chce Marvel po tomhle paskvilu pracovat dál, a scénáristy, který to dostane za úkol, je mi upřímně líto. Problém ale je, že v této epizodě nefunguje občas ani jednoduchá posloupnost scén, aby dávaly smysl. Je to zkrátka k pláči a pro mě je to jen další ukázka toho, že Marvel míří hlouběji a hlouběji do svého hrobu.

Příjemně našlápnuto, ale nedotáhnuto. Od Echo asi v době oznámení nikdo nic moc nečekal. Když ale vyšel trailer, mnozí doufali, že nakonec možná půjde o menší překvapení. A ze začátku to tak opravdu působí. Seriál se drží pěkně u zemi a koketuje s indiánskou tématikou či místy artovějším stylem, kde se tvůrci inspirovali starými němými černobílými filmy. Chybí tu sice jasný směr či citelné motivace některých postav a tempo je při nejmenším diskutabilní, ale jako taková jednohubka by to u mě naprosto v klidu prošlo. Jakmile se však dostaneme do poslední epizody, vše se sesype jako domeček z karet. Marvel si zkrátka neodpustí finální konfrontaci hrdiny a záporáka, která je však v tomto případě naposto nucená. Navív fakt, že celé to mystično vede nakonec jen k odhalení schopností pro opravdu hodně podprůměrný souboj, kde jsou tyto schopnosti použity bez jakékoliv pořádné logiky, zanechá v ústech pořádnou pachuť. Postava Kingpina je tu zároveň naprosto podryta a nedovedu si představit, jak s ním Marvel po tomhle bude chtít pracovat jako se záporákem. Ve finále se zkrátka pokazilo, co se dalo, a celá snaha o osobitější počin byla tak zašlapána.

Správná žánrovka bez něčeho víc, ale vadí to vůbec? Superhrdinské filmy v poslední době dostávají jednu facku za druhou. Ať už se jedná o fiaska herců ztvárňující tyto kompisové postavy (Ezra Miller, Amber Heard či Jonathan Majors) nebo diskutabilní až velmi pochybnou kvalitu některých snímků (Thor: Láska jako hrom, Ant-Man a Wasp či letní Blue Beetle), nemá to tento žánr lehké. Přihoďme k tomu také chybějící vizi hlavounů studií či na sílu tlačená camea a provázanost se zbytkem filmů, anižby člověk zároveň viděl smysl či jakýkoliv směr, a nikdo se nemůže divit, že mnozí diváci začínají být z celé situace otrávení. Druhý Aquaman je i díky velmi nízce nasazené laťce jako zázrak z čistého nebe. Nedosahuje sice kvalit jako druhý Spiderverse či třetí Strážci, je ale vidět, že James Wan má zkrátka jasnou kreativní vizi a drží tím film pohromadě. Přestože scénář není mistrovské dílo a klacky, které filmu studio vrhalo pod nohy, tu místy jsou cítit, nepůsobí to v rámci žánru hloupě. Je to klišovité, je to místy hodně zkratkovité, ale hloupé ne. Ona klišé tu naopak fungují velmi příjemě a přenesou vás časem o pár dekád zpátky, kdy při zpětném ohlédnutí obsahovalo podobné věci poměrně velké mnosžtví filmů. Díky koketování s dalšími žánry (jako je dobrodružný úlet na ostrově či celá buddy cop linka) to naopak tvoří old school guilty pleasure záležitost, která mě neskutečně bavila. Přidejte k tomu funkční hudbu a stylový vizuál (kde sice efekty nejsou žádnou špičkou, ale jsou šikovně schované za všechnu tu digitální vodu) a máte povedenou žánrovku, která dnes nemůže urazit žádného fanouška superhrdinů. Pokud bych měl zmínit něco, co filmu znatelně podráží nohy, je to hlavně velký počet falešných smrtí či záchran na poslední chvíli. Diváka to připraví o strach o postavy. Několikrát je to navíc vyloženě promarněný potenciál, jak doručit perfektní emotivní scénu a dodat postavám ještě silnější motivaci. A samozřejmě by se našly i další menší či větší mouchy. Ale víte co? Mně je to asi u takhle zmrzačeného žánru, jakou jsou superhrdinské filmy, vlastně i jedno. Druhý Aquaman je rozhodně to lepší, co jsme letos s touto tématikou mohli vidět. Pro fanoušky je to tak povinnost, pro ostatní doporučení na příjemný oddechový film.

Vizuáln nádherný dokumentární cyklus. Jsem velmi rád, že si Netflix najde finance na dokumenty, protože ta péče a patřičný rozpočet je v Životě na naší planetě cítit každým coulem. Co se současně žijících zvířat týče, neviděl jsem snad nikde tak krásné záběry (a to jsem kdysi viděl opravdu velké mnosžtví pořadů o přírodě). Když pak budeme mluvit o prehistorických zvířatech, i tady se jedná o naprostý nadstandard. Nemá to sice třeba na Putování s dinosaury od BBC, kde se sešla perfektní kombinace praktických a počítačových efektů, a vytvořila tak nejlepší dokument o dinosaurech (samozřejmě že tehdejší poznatky už nejsou úplně aktuální). Dokumenty z jiných produkcí však Netflix s naprostým klidem strčil do kapsy. Místy jsem si ani nebyl jistý, zda právě sleduji pravěkého digitálního tvora, nebo současného prehistoricky vypadajícího. Ne vždy je to samozřejmě tak precizní a někdy je to digitálno přeci jen výraznější. I přes tu chválu mám ale s Životem na naší planetě dva problémy. A oba se týkají jeho formy. Prvním problémem je jakási artovost, kde uvidíte například působivé táhlé sopečné záběry, které ale nemají přespřéliš velkou informační hodnotu. To se týká i vypravěče, jenž místy působí spíše poeticky, než aby předal větší množství faktů. Druhá výtka se pak týká struktury, kde přeskoky mezi současností a pravěkem občas úplně nedávají smysl. Já tu místy zkrátka nevěděl, co mi vlastně tvůrci chtějí ukázat. To se týká i obsahu epizod, kde asi jen půlka měla správně uchopené a celistvé téma. No a na závěr menší rýpnutí. Místy jsou tu vizuálně prostě nesmysly, které neodpovídají současným vědeckým poznatkům. Těch je však naštěstí málo. Ve výsledku se tak jedná o velmi příjemný a vizuálně podmanivý dokument, který sice má své chyby, ale pozitiv je naštěstí mnohem více. Život na naší planetě tak mohu doporučit jak milovníkům současné přírody, tak i té dávno minulé.

Technicky precizní, dějově nesourodé. Nikoho asi nepřekvapí, že Napoleon v rukou Ridleyho Scotta je řemeslně neskutečně zdařilé dílo. Myslím si, že ani u jeho obecně hůře přijímaných snímků, jako byl poslední pokus o vetřelce, by se nikdo neodvážil tvrdit, že se po kamerové a vizuální stránce nejedná o klenot. Ale stejně jako měl pro mnohé poslední Vetřelec své problémy, má pro mě nezanedbatelné problémy i Napoleon. Když jsem se ještě před návštěvou kina díval na stopáž, říkal jsem si, že Napoleon bude muset tempem kvapit snad rychleji než Oppenheimer. A byl jsem dost šokován, že tomu tak nebylo. Trochu tomu podráží nohy trailer, který vyzrazuje mnoho zajímavých pasáží a snaží se divákovi tvrdit, že bude čas na všechny Napoleonovy stránky. To je zkrátka lež. Většina stopáže je věnována jeho vztahu s manželkou a na ty zbylé stránky tak už moc času nezbývá. A mně osobně by vlastně ani moc nevadilo prozkoumat tuto část Napoleonova života. Problém je, že i přes některé silné momenty není Bonaparteho postava napsána pro diváka příliš zajímavě nebo symptaicky. Až jsem si místy říkal, že tvůrci museli cítit vůči této osobnosti určitý odpor. A tady se nejedná o neutrální postoj, kde by si divák mohl udělat svůj obrázek. Tady jsou vám opravdu předhazovány snad všechny negativní vlastnosti, které hlavní psotavě ušili. Nedokážu se tak úplně spokojit s tím, že tažení do Ruska dostane tak 10 minut, Egypt ještě méně, zatímco tohle zvláštně sepsané drama žere většinu stopáže. A když už ji nežere drama, tak musíme 3x vidět, jak má Napoleon sex se svojí ženou, případně jak se na něj chystá. Ale víte co, možná bych to hodil klidně za hlavu, kdybych měl jistotu, že dostávám věrný obraz Napoleonova intimního života. Jenže když se Ridley Scott k historii staví, jak se staví, není film příliš atraktivní ani z této stránky. Poslední moje rejpnutí je pak k Joaquinu Phoenixovi, který je skvělý herec a starší Napoleon mu neskutečně sedí. Ale rozhodně nepůsobí jako 24letý generál, kterého se film při první bitvě snaží vyobrazit jako nervózního a přes jeho takticky dobrý plán až nejistého. Vím, že mé hodnocení teď působí možná i vysoce po tom plivání na všechny strany. Ale tu řemeslnou stránku tomu filmu nikdo prostě vzít nemůže. Ale doporučil bych někomu na to jít do kina? Spíše ne, protože na tom velkém plátně vynikne možná tak Waterloo, na zbytek bohatě postačí televize. Věřím, že mnohé problémy napraví prodloužená verze, ale nerad bych se opět mýlil.

Velmi podařený prequel. Vzhledem k tomu, že byl k režii prequelu k Hunger Games upsán Francis Lawrence, který na sérii pracoval od druhého dílu, asi nikoho nepřekvapilo, že po vizuální stránce film funguje. A přestože Rachel Zegler prostě není Jennifer Lawrence a nemá tak velké charisma, role Lucy Gray ji neskutečně sedla (dokonce tolik, že jsem ještě nezapomněl jméno její postavy). Tom Blyth je pak v roli Snow naposto skvělý a vlastně nikdo z hereckého ansámblu nepředvádí nic, co by film tahalo dolů. To vše ale napovídaly už trailery. Otázkou zůstávalo jen to, zda má Balada o ptácích a hadech co nabídnout, nebo jde o další nucený prequel snažící se vyždímat značku. Tato balada má naštěstí v kapse triumf ve formě knižní předlohy. I tak ve finále ale musím říct, že se na výše zmíněné škále pohybuje někde uprostřed. Z pohledu scénáře jsou tu totiž některé do očí bijící problémy, jako nepříliš dobrá epxozice (kde Snow doslova vypráví rodině, co všichni už musí vědět, ale zkrátka to musí vědět i divák), některé nejasné motivace a skokové změny v chování postav nebo na sílu tlačené metafory o sněhu, kterých bylo tolik, že začalo sněžit i venku. A pokud byste film neviděli, nebyli byste vlastně ani nijak ochuzeni. To vše je ale ve výsledku nepodstatné, protože film nad vodou drží jeho svět a atmosféra, která je unikátní, a vy tak zkrátka chcete vidět další osudy postav. Nevím, jestli je to záměr, ale místy to působí neskutečně meta. V kině jsme totiž nakonec všichni stejní. Stejně jako ve světě Hunger Games diváci sledují hladové hry, i my diváci máme své oblíbence, kterým přejeme, aby přežili. Pro diváka je ale v tomto filmu arénou celý tento distopický svět. Tu největší výhradu vůči Baladě o ptácích a hadech mám tak k její stopáži, která je přemrštěná a minimálně vystřihnout pár metafor o sněhu by jí rozhodně pomohlo. Pokud byste se mě ale zeptali, jestli chci další film z tohohle světa i za cenu další přepálené stopáže, byl bych bez váhání jendoznačně pro. A vzhledem k tomu, že z těch populárních značek v kině v současné době běží akorát Marvels a FNAF, je Hunger Games: Balada o ptácích a hadech jasnou volbou.

Žádný zázrak se nekoná. Přestože jsem v podstatě žádnou hru ze světa Five Nights ar Freddy's pořádně nikdy nehrál, samotného ducha série a vše okolo mám poměrně rád a příběh a lore mám nakoukaný od nejrůznějších tvůrců z YouTube. Když byl film oznámen, byl jsem zvědavý, ale skeptický. Věděl jsem, že stylem a vizuálem má FNAF rozhodně co nabídnout. Příběh byl ale už ve hrách (myslím i ten skyrtý v minihrách) už od počátku tak plytký, že na film prostě nemá. No a co jsem čekal, jsem taky dostal. Pro fanouška mohou být Pět nocí u Freddyho na jednu stranu naprosté orgie, protože ta práce na animatronicích je tu vidět a vizuálně je to tak jedna z nejvěrnějších adaptací, co mezi těmi videoherními najdete. Na druhou stranu příběh opět směřuje k tomu samému, jako směřovala původní herní trilogie nebo kniha The Silver Eyes, jen zkrátka zase v jiné verzi příběhu, což pro mě začíná být už trochu otravné. Pro nefanouška to zase bude další podprůměrný horor (ač s dobrým vizuálem), který ale oproti ostatním v podstatě není ani děsivý. Ve výsledku se tak jedná o film srovnatelný například s 2 roky starým a kritizovaným Willy's Wonderland a opravdu tak potěší snad jen ty, kterým nejde o nice jiného, než je fan service.

Je tohle ten film, který má bojovat o Oscara? Na Bratry jsem se chystal ze dvou důvodů. Prvním z nich je, že podle traileru vypadal film solidně, druhým pak, že právě tento film byl vybrán a vyslán na Oscary. Své hodnocení tedy tímto způsobem rozdělím na dvě části. Nejprve tedy ke kvalitám samotným, které se filmu upřít nedají. Atmosféra je celou dobu velmi hutná a pro našince podle mě odpovídá tomu (naštěstí nejsem pamětník, mohu se tedy plést), jak si člověk komunismus v Čechách představí. Samozřejmě se zde tvůrci zaměřují primárně na zvěrstva a křivdy, které se tu zkrátka děly, abychom jako diváci měli pocit, že v tomhle nemůže slušný člověk žít. Tomu velmi dobře napomáhá pohled na události očima celé rodiny, jejich postupné strasti a překážky. V tomhle ohledu Bratři skvěle fungují, protože chemie mezi postavami působí naprosto přirozeně a uvěřitelně. Velmi se mi líbí, že se podařilo protlačit sem tísnivý hudební motiv (byť spíše jen ze začátku filmu), který sice není tak silný jako třeba v loňském Na západní frontě klid, ale divákem rezonuje a pocity křivdy a nevole vůči režimu velmi zesiluje. Mnoho lidí také čekalo, jak budou ústřední dvě postavy zpracovány z pohledu morality, protože se týká do jisté míry o kontroverzní osobnosti. No a tady se už pomalu dostáváme k méně pozitivním aspektům. Máme tu minimálně jednu scénu, kde konkrétně Ctirad Mašín provede chladný a surový čin. Není tu ale čas ani podnět k zamyšlení a položení si otázky, zda to bylo nezbytné. Není tu navíc ani dostatečný důraz na to, jak se postavy srovnají s tím, že za jejich činy budou trpět jejich rodiny, přestože je to očividné a ve filmu značně explicitní. Oba bratři zkrátka působí chladně, nemají tu pořádný charakterový ani emocionální vývoj či bod, kdy si sáhnou na dno. Vlastně tu chybí jakákoliv osobní linka, která by je polidštila. To jde pak ruku v ruce se scénářem, kde chybí zajímavá souvislá struktura. Člověk má spíše pocit, že sleduje sled historických událostí a činů postav, které jsou (ač vizuálně poměrně podmanivě) převedeny na plátno. To se týká více první poloviny, kde sledujeme záškodnictví zevnitř státu, ale ani druhá polovina, ačkoliv tam je konečně vytyčen cíl, není bez viny. Samotné finále pak nemá pořádnou gradaci a klasické textové shrnutí na konci je omezeno pouze na data úmrtí postav, přestože rozvinutí smutných konců alespoň některých z nich si to prostě žádá. To ve spojení s některými problematickými scénami, jako je prapodivná shaky cam při běhu nebo nepříliš zvládnutá a nepřehledná akce, tvoří v základu sice stále koukatelný film, který ale nemá šanci sahat nikam výš. A tím se pomalu dostáváme k otázce ohledně Oscarů. Pro zahraniční diváky film totiž nabídne několik bonusových problémů. Film se moc nesnaží zasazovat události do kontextu. Příkladem může být hned začátek, kde máme nejprve nápis „Protektorát Čechy a Morava“ a krátce sledujeme otce bratrů, aby nás film následně přenesl do budoucnosti, kde je „Československo“. A stejně jako já neznám podrobnosti, co se například děly úplně ve všech státech během obou světových válek, myslí si, že mnoho Američanů nebude mít tucha, co se dělo na tak malém území, kde se dnes rozkládá Česká republika. Komunistická strana tu v podstatě není představena, vykonstruované procesy také ne (i když v rádiu slyšíme jména popravených). Jsou tu vidět pouze činy „zlých“ úředníků a velitelů, kterým by pomohlo trochu historického kontextu. A ano, my jako čeští diváci to chápeme, ale to nemusí platit pro ostatní. A jasně, ne každý film musí být dělaný pro svět. Ale právě proto by stálo za to zvážit, pokud se tedy film nechce věnovat vysvětlení lokální historie, zda jej do toho světa posílat. Pro svět to navíc není osobní, je to jen hrabání se v uplynulé minulosti malého státu, kam je na začátku a na konci na sílu našroubované téma myšlenky boje za svobodu a jak moc je důležitá, aby se film snažil tvářit jako něco víc, čímž ale není. Stojím si za tím, že Úsvit je mnohem lepším kandidátem na Oscary a je neskutečně promarněná příležitost to, že jej tam neposlali.

Tohle je průšvih... Nebudu tvrdit, že původní Spy Kids jsou mistrovským dílem. Přestože mám u prvních třech dílů nahozené tři hvězdy, je mi jasné, že tam hraje velkou roli nostalgie a fakt, že jsem to viděl v tom správném věku. Právě kvůli tomu jsem se snažil být vůči rebootu otevřený a připravený trochu přimhouřit oko. Ale tohle jsem fakt nečekal. Naprosto nechápu, že se pod tento paskvil podepsal Robert Rodriguez, který stál za předchozími díly. Noví Spy Kids jsou definicí toho, když někdo chce jenom vyždímat značku. Scénář je totální bullshit. Celé to našroubování na videohry je totálně mimo, protože asi nikdo ze štábu v životě hru nehrál a snad ani neviděl. To samé platí pro technologie. Jeden příklad za všechny je omílaný algoritmus. Pokud kód rozdělíte na dvě poloviny a máte jen jednu, opravdu se nestane to, že bude fungovat jen na půlce zařízeních, ten program prostě spadne, tečka! Motivace postav taky nedávají smysl a nejsou pořádně vysvětlené. Záporák celou dobu mele o tom, že chce svět vyléčit algoritmem videohry, ale za celou dobu to nevysvětlí. Pořád opakuje, že lidstvo jde zachránit jen silou, ale když ho vidíme konat, tak maže kódy k jaderným hlavicím? To je ta velká hrozba, která je potřeba zastavit? Člověk, který v podstatě odstaví atomové bomby? Můžeme si dál promluvit třeba o vizuálu. Většina interiérů je tu digitální. A když už tu vidíme interiér reálný, je prázdný a působí naprosto nepřirozeně. Digitálnost platí i pro posluhovače záporáka a technologické gadgety. A všechny ty efekty vypadají naprosto tragicky. O humoru pak není moc co říct, je zkrátka zaměřen na ty nejmenší, nechci ho proto úplně hodnotit. Celkově tu ale není co chválit a mohl bych obdobně pokračovat do aleluja. Myslím ale, že jsem už napsal dost. Během filmu se mi střídaly dva stavy - záchvat smíchu a vztek, že někdo může vůbec vypustit něco tak tragického na stream. Nazývat tohle filmem je výsměch celému filmařskému průmyslu. Asi jsou z mého zhodnocení hodně cítit emoce, které jsou opravdu hodně čerstvé. Většinou si nechám věci trochu proležet v hlavě, než něco napíšu. Myslím si ale, že tady právě ty čerstvé emoce dokonale reprezentují, co jsou noví Spy Kids zač. Doufám, že jsem odradil alespoň jednoho člověka, aby novým rebootem ztrácel čas.