RomaS

Český název filmu je v tomto případě přenější a mnohem lépe vystihuje záměr filmu. Předpokládal jsem, že uvidím životní příběh legendárního atleta od píky až po sladký vrchol. To co ale celému filmu dominuje je rasismus a vše kolem něj. Místo sportovního zápolení a tréninkové dřiny se řeší fronta do sprch nebo společné pokoje. Neříkám, že by to bylo úplně špatně, film se svým rozpočtem jako celek obstál na výbornou, ale je třeba se připravit, že sport není jeho dominanta. PS: Casting na Hitlera a hlavně Goebbelse někdo pořádně zpackal.

Přestože jde o druhou světovou, jedná se o pohodový snímek. Žánrově to určitě není válečné drama. Vlastně bych to nedokázal přesně určit. Trocha humoru, občas vážné tváře a někdy se ozve válka obložená sarkasmem. Nejsem si ale jistý zda tento míchanec se dokáže u každého spojit v chutný koktejl. Jedno ale vím jistě. Film táhne partička sympatických tváří na které se stojí za to podívat.

Naprosto parádní minimalistické drama, které se doslova nepohne ze zpovědnice. Nejde o nic jiného než hodinovou konverzaci dvou na první pohled různých lidí na psychologické vlně. Velmi nenásilným způsobem otevírá otázky o podstatě viny, trestu či odpuštění člověka. V žádném případě, ale nenudí. Nedočkavě jsem čekal každý posun a nové zjištění až do předvídatelného závěru. Celek jsem si ale výborně užil.

Je zvláštní slyšet Čechy v Praze ve filmu o českých hrdinech mluvit anglicky z českým přízvukem. Dá se na to, ale zvyknout. Každopádně duch Prahy v tomto nezáviděníhodném období byl vykreslen autentickým způsobem. Stejně tak veškerý děj byl uvěřitelný. Ovšem celému filmu vévodila strhující půlhodinka v kostele, kterou naštěstí režisér neodbyl. Za tuto akci jsem rád, protože jinak by z toho bylo jen historické drama se špetkou romance.

Přes očekávání se jedná poměrně o velmi jednoduchý příběh. Hlavním úkolem bylo zjistit proč těch dvanáct nezvaných hostů je na Zemi a co mají za lubem. Toť sice vše, ale ono nebylo třeba nic více. Dlouhé zajímavé záběry v doprovodu správně dunící hudby na sebe opravdu dokázaly upoutat pozornost. Zvlášť podařený byl první pořádný záběr lodi z přilétající helikoptéry. Nejlepšími momenty filmu byla ale snaha a postup dua sympatických vědců o rozluštění mimozemského dorozumívání. Obzvlášť kreativní byl nápad jejich kruhové komunikace včetně jejich neobvyklých podob. Pro většinu zde byl závěr úchvatný a emočně vypjatý. Bohužel mě se citově nedotknul a bral jsem ho jen jako zajímavý s malým zklamáním, že šlo vlastně o něco jiného než jsem čekal. Možná jsem jen všechno nepobral, možná některá část filmu byla pro mě nečitelná, což ale může druhé shlédnutí napravit. Každopádně v této kategorii sci-fi poslední doby je za mě stále králem Interstellar.

Cesta do hlubin mužovy duše aneb jak žena muži plánovat život chtěla.

Až na přidanou akci to má stejný drive a prostředí jako předchozí díl. Právě zde, ta akce přebyla temnější atmosféru, což je určitě na škodu. Opět je tu jedna ženská postava, která většinu času strašně prudí a moralizuje a myslím, že je všem jasné (POZOR SPOILER), že pro její obětování nebude mít rejža koule. Tím jak různými vyplňovačkami psychodelických vraždících scén naznačuje šílenost části amerického národa by rozhodně zaujal jiným než od začátku takhle předvídatelným závěrem. Musím ale uznat, že různé morbidnosti byly kreativní. Třetí díl je tedy v základu podobný předchozímu a určitě bych se nebál dalšího pokračování, pokud to nebude kopie kopie.

Zajímavý a pomalu vyprávěný příběh geniálního matematika, kterého pravděpodobně zná jen člověk ze stejného oboru. Vyprávění trochu sráží téměř nulový tah na branku. Je to takové unilé bez kouska nádechu dramatičnosti nebo tajemna. Je ale úžasné sledovat, jak asi myslel člověk pro kterého řeč čísel znamenala něco tak pro nás jednoduchého jako rozpoznání barev. Jenže to, že tento skutečný příběh zobrazuje člověka tak mimořádného nestačí jako jediné k dobrému zážitku.

Dominanta tohoto filmu je neotřelý nápad. Žádná komplikovaná akce ani triky, pouze jednoduchost. Je to sen každého hráče akčních her, zažít něco podobného pouze s nepatrným rozdílem, zůstat do konce hry naživu. Na druhou stranu s pocitem neohroženosti by nešlo zažít stejné pocity. To už se ale dostávám někam jinam. Jednoduchost a nápad byly to hlavní, ale jediné proč se dívat. Jak je ale bohužel běžné, postavy se často chovaly nereálně až stupidně. Některé proměny charakteru byly do očí bijící. A hlavně ten neuvěřitelný konec, co dokáže přeživší postava. The Call Up bych támaticky přirovnal k takovému komornímu nízkorozpočtovému Gameru.

Nizozemí na konci druhé světové války z pohledu dospívajícího kluka vidícího svět černobíle a jak je pro jeho věk typické všechno ví nejlépe. Jak tomu bývá, zjištění skutečnosti nějakou dobu trvá a má velmi hořkou příchuť. Bohužel tady se dala předpovědět na míle daleko. Když odpustím několik scénáristických bot v podobě zazdívání činů a jejich důsledků, film dobarvuje krásný ledový opar a ta atmosférická zima zde zchladí nejen záda.