Arquitecto

Srovnání s mateřským seriálem je zcela na místě. Bohužel pro Fear the Walking Dead, Darabontův pilot byl před pěti lety úplně někde jinde. Strach, bezmoc, nejistota. Všechno odeznělo. Chápu, že po skoro půltuctu sérií plných chodících mrtvol už diváka pár vyceněných zubů nepřekvapí. Nicméně co do hororové atmosféry, mohl se pilotní díl opřít pouze o úvodní scénu. A to je málo. Pochopitelně je třeba přiznat, že naskočit do rozjetého vlaku, v podobě probuzení uprostřed apokalypsy, je něco jiného, než ji od začátku vytvářet. Důstojnou útěchou mi proto zůstává citlivé servírování detailů o nastupující nákaze, které budují půdu pro další epizody. Jen tak dál. Nezbývá než doufat, že nezbytné seznámení s jednotlivými charaktery a vztahy je za námi. Jisté kouzlo obrazu post-apokalyptického světa by tomu mělo pomoci. Hůl lámat rozhodně nehodlám...a dobře jsem udělal. Pokud jste fanouškem podobného filmového či seriálového žánru, budete si zkrátka užívat faktu, že se něco podobného na poměrně slušné, racionální úrovni vysílá. Jestliže nejste, raději vypněte televizi a jděte se dívat z okna, umývat nádobí nebo dělat jakoukoliv jinou činnost. Tohle prostě není pro vás. První série je klasickým příkladem, který střídá výborné momenty s těmi vyloženě slabými. Neustále se nemůžu zbavit pocitu, že se toho dalo, vzhledem ke kvalitě konceptu, vytěžit víc. Ale jako příprava prostoru pro další série to funguje docela obstojně. Já se bavil.

Na úvod třeba zmínit, že i přes měsíce skepse a nedůvěry, které jsem do filmu vkládal, byl můj rádoby kritický jazyk umlčen již po několika málo okamžicích. Myšlenka plně funkčního parku s respektováním časové mezery mezi jednotlivými díly mi sedla a moc se mi líbila. Myslím si, že tvůrci optimálně vyvážili principy parku, jak jsme ho znali z prvního dílu, se spoustou nových, atraktivních nápadů. A všudypřítomná symbolika, ta mě zkrátka bavila. Ať už se jednalo o malé detaily (Malcolmova kniha, šroubovice DNA a další) nebo velké celky (staré návštěvnické centrum). V rámci obsazení jsem rád především za B. D. Wonga, který je dalším spojovacím můstkem mezi prvním a posledním dílem. Zde se navíc dočkal i relativně většího pracovního prostoru. Absence výraznější záporácké postavy mi absolutně nevadila, jelikož o nich nikdy jurské filmy nebyly. Přes co se bohužel nepřenesu, to je konec. V lehce redukované míře bych bral tu věc s genetickými experimenty. S přimhouřenýma očima a skřípáním zubů i záležitost s raptory. Ale takhle všechno přestřelit. Veškeré dinosausaří bratříčkování, hra na city, potlačení podstaty věci a vytvoření na oko velkolepé frašky. Na mě trochu moc, dejte mi čas. Jurský park je pro mě více než jen filmem, Jurský svět pouze důstojným pokračováním. I tak musím přiznat, že bylo neskutečné opět slyšet melodii Williamsovy ódy. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se na pokračování netěšil více než dekádu. Dát se do podobného projektu chtělo opravdu koule a z pohledu fanouška mi nezbývá nic jiného, než se poklonit. I když bych ještě před několika měsíci nevěřil, že něco podobného napíšu - díky, Coline, díky moc!

Efekt nula. Nemůžu si pomoct. Problém je ten, že podobných filmů s mytologickou tématikou vzniká ročně několik. A ať už se jedná o Titány, Herkula nebo Conana, alespoň mně svým dějem často splývají. Z toho lze vyvodit, že má-li mi některý z těchto snímků utkvět v paměti, musí být v určitém ohledu výjimečný. Immortals na mě žádným ''božským'' dojmem bohužel nezapůsobili. I přesto, že očekávání zde prakticky neexistovala, věřil jsem v kapku víc než jen podprůměrnou řežbu. A nic na tom nemění parádní záporácký ksicht M.R. ani ukázkový six pack hlavního hrdiny. Nechci jenom kritizovat a sypat tady ze sebe vyčítavé kecy. Ale stejně si musím ještě jednou rýpnout - vyzdvihovaná artová vizualizace mi do očí slzy prostě nevrhla. Spíše mě umocnila v laciném dojmu. Netvrdím, že to není docela příjemná oddychovka. Prakticky jsem se nenudil. Nicméně za pár měsíců si děj vybavím jen velmi obtížně. Tedy až na tu scénu s podtitulem ''kastrace obřím kladivem''. Na tu sotva zapomenu. I když bych zapomněl moc rád. Nechutná záležitost.

Drive je filmem, který má prostě styl. A to je sakra důležitá věc. Na jednu stranu mi tento snímek v mnohém připomíná moderní psychologickou básničku. Na stranu druhou zase retro podívanou s krystalicky čistým dějem, což je umocněno pravděpodobně tím nejoriginálnějším výběrem soundtracku, jaký jsem měl možnost slyšet. Na první polovině filmu se mi těžko hledají nějaké nedostatky. A já je vlastně ani hledat nechci. U atmosféry nočních ulic se mi zkrátka tajil dech, přičemž hned úvodní scéna mě dokonala vtáhla do děje. Sedět, nemrkat, nedýchat a upřeně zírat. Snesl jsem strohost děje i naturalistické scény. A tak jedinou výtku můžu nelibě směřovat ke konečnému rozuzlení. Snad jsem čekal o něco víc, trochu toho emočního drancu, možná i nějaký převrat či šok. Ale pravda, i ten jednoduchý závěr má svoje jisté kouzlo. No a samozřejmě nesmím opomenout verbální i neverbální komunikaci Ryana Goslinga, což je kapitola sama pro sebe. Ať si říká kdo chce, co chce, tenhle chlap svoje řemeslo prostě umí. Když jsem viděl Drive před lety poprvé, byl jsem unesen. Dnes jsem "pouze" příjemně potěšen. A to mi stačí. Možná po nějaké době změním názor a hodnocení zvednu, nicméně momentálně to cítím takhle.

Bláhově jsem si myslel, že svůj první komentář symbolicky věnuji jedné z otřelých filmových klasik, na niž nedám dopustit. Ale já, blbec, se musím v úvodu roku podívat na film, který ani dva týdny po projekci nemůžu pustit z hlavy. Na film, který mě v mnohém inspiruje, motivuje a nutí nahlížet na svět trochu jiným úhlem pohledu. Samotný snímek mě utvrdil v jeho výjimečnosti již v prvních minutách. Hlavní postavě jsem sice po nějakou dobu nemohl přijít na chuť, ale to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Najít si k jeho charakteru cestu, pochopit jeho chování, docenit jeho činy. Možná jsem se nechal strhnout emocemi. Možná jsem se příliš vnesl do děje. Nicméně ve výsledku mi přišla i avizovaná dvou a půl hodinová stopáž málo. Všechny tři dějové linie spolu zkrátka vytvořily dokonale harmonický celek, které mi v součtu s precizním hudebním podtextem nabídly nezapomenutelnou podívanou. A ač jsem milovníkem charakteru velkých měst, takové výlety do panenské přírody bych si nechal líbit častěji. Nezapomenu. Nikdy. Slibuji.