Recenze (366)
Light & Magic (2022) (seriál)
“If you become a filmmaker, you never have to grow up.”
Rozhněvaný muž (2021)
po tomhle mdlým filmovým netflix roku je tohle přesně ta tolik potřebná adrenalinová injekce říznutá pořádnou dávkou naštvanosti. Opening scene je přesně taková, jak má být. Negenerická, nastavuje styl a atmosféru přesně toho, co bude další dvě hoďky následovat. Je to dark, je to stoickej Statham, je to naprosto fenomenální soundtrack, je to až nolanovsky emočně agresivní, no a je to fakt dobrej film.
Cruella (2021)
Stejně jako u Aladina je tu mega výhoda, že jde o disneyovku. Očekávání jsou hodně dole, a hlavně - může to být mnohem víc ulítlejší, protože je to přece pořád jenom rodinný film o disney záporačce. Cením kostýmy (doufám, že bude oscar), obě Emmy, a taky přímočarý motivace všech postav, který dávají smysl a jsou emočně opodstatněný. Jen škoda těch digipsů a hlavně toho pretentious soundtracku, písníčky samozřejmě super, ale ta doslovnost je fakt otravná (sympathy for the devil, seriously?). Nicholas Britell ale top, je strašně fajn zase slyšet nějaký zapamatovatelný motiv.
Americká elegie (2020)
Kdyby se takovýhle sociální dramata točily na FAMU, tak bych i s tímhle mým jinak neoblíbeným žánrem byla dost v pohodě. Ale jsem přeSlámovaná:( Herci mají co hrát, o něco tam jde, a hlavně, je tam taková ta naděje, která je prostě klasicky po americku fajn. Za mě dobrý.
Traffic - Nadvláda gangů (2000)
Ten konec. Začne hrát Brian Eno, rozjede se poslední scéna s baseballem. A pak přijde ten finální minutový záběr, Javierovo POV. Všechno se zpomalí, uklidní... Traffic je prostě skvost. Jsem ráda, že mám ještě fakt dlouhej seznam filmů, co jsem měla vidět už dávno, ale nenašla jsem čas. Protože pak mám možnost vidět zase nějaký ten perfektní, bezchybný film. Prostě takovej ten typ filmu, kvalitní drama, které je divácké, vizuálně odlišné, s přesahem, a nad kterým se dá přemýšlet dny. No, tak takovejch filmů se točí už fakt málo, a když už, tak spíš než do kina musí člověk zamířit na netflix...
Ďábel (2020)
Nejsem moc fanoušek voiceoverů, protože lazy storytelling, ale vždycky jednou za čas je to použitý někde, kde to fakt funguje, kam se to hodí. Povedlo se to v Assassination of Jesse James, povedlo se to tady. Nicméně mám radost, a myslím, že to je daný tím scénářem, ale převážně těma hercema, že i když má každá postava poměrně málo prostoru, tak jedna scéna, jedna replika, jeden jejich akt.. je dokáže tak dobře vystihnout, definovat, že to stačí. A pak vás stejně dokážou ještě překvapit. Díky za tenhle film, i když by mu slušelo kino, a to nejen to v Thermalu. A díky za ten netflix, že dává ještě peníze na takovýhle filmy.
Ženy v běhu (2019)
Přeju tomu filmu úspěch a je super, že na český film přijde přes 1,5 milionů diváků. Ale zároveň mám s tím filmem morální problém, a vlastně mi po doukání bylo dost smutno. Asi to ve mně zase probudilo nějaký feministický tendence, ale doháje, tohle fakt mohl napsat jen chlap? Ale abych nekřivdila, stejně jednorozměrně jsou napsaný jak ženský, tak mužský postavy a není to tak šovinistický, jako zbytek tuzemský tvorby (mrk mrk, Kolečko). Ale sakra, to nemůže alespoň jedna z těch ženských hrdinek (vždyť tam jsou 4!) aktivně udělat něco pro to, aby se měla líp? Nejlíp z toho vlastně vychází postava té matky, ale to bude asi tím, že už je vdova, a že její jediný životní cíl už není jenom se vdát nebo otěhotnět. Ale to už bych asi chtěla moc. P.S.: Polívka s tim psem asi příběhl přímo z Dánska, ne?
Tenet (2020)
Mistr nelineárního vyprávění se konečně vrátil... A není to zas taková pecka. Ale chudák Tenet to neměl lehký, první velký film, co přišel do kin po téměř půl roce, tak jasně že očekávání jsou velký a všichni lidi se těší jak sviň. Ale popravdě se mi prostě nelíbí koncept filmu, který není možný pořádně pochopit po jednom shlédnutí. Tak elitářskej žádnej z předchozích nolanofilmů ještě nebyl. Nemám problém jít na film několikrát, vlastně to dělám i docela často, ale spíš z nějakejch emočních důvodů, nebo na pochytání easterggů. Jako průměrnej divák, co nemá doktorát z fyziky, nechci po titulkách hned vytahovat telefon a hledat si tenet explained. Jinak ok, že jsem blbá, to ještě pochopím (heh), ale co je potom naprosto neodpustitelný je, že Protagonista nemá absolutně žádnej charakter, a jen cestuje z jednoho kontinentu na druhej, aby něco nebo někoho našel. A jak má potom divák cejtit nějaký emoce, když Protagonista ani vlastně nemá co ztratit, protože nemá žádnou backstory, něco, na čem by mu fakt záležilo. Jako ok, může přijít konec světa, jasně, ale tak aspoň ať to trochu prožívá? Kromě tohohle hejtu ale cením soundtrack, Roberta Pattinsona a vizuál, ty hrátky s časem vypadaly fakt cool a už se těším na making of. Ale jinak smutek, protože tenhle film v sobě nemá vůbec žádný srdíčko. A to je za mě unacceptable:(
Moneyball (2011)
How can you not be romantic about baseball? koukám se na tenhle film v pravidelných intervalech, a přesto, že jsem si myslela, že už to není možný, tak tenhle film je lepší s každým dalším zhlédnutím. 10 hvězd z 5, nejlepší film o baseballu, a co víc, nejlepší sportovní film všech dob. A scéna, kdy jde slyšet zvuk toho perfektního odpalu a začne hrát The mighty rio grande od This will destroy you... To jsou přesně ty filmový momenty, díky kterým je radost se k některým filmům vracet. A tenhle film jich má víc než jeden.
Spree (2020)
Cynickej a děsivej komentář k dnešní době, kdy se sdílí všechno a popularitu a psychický zdraví určuje sledovanost a lajky. Jo, je to (snad) přehnaný do extrému, ale za mě tahle horrorová podíváná funguje jako už dlouho nic. Joe Keery je sympatickej psychopat, bez toho jeho roztomilýho obličeje by to asi jen těžko drželo pohromadě, takže díky za něj. Poslední minuty s redditem a 4chanem s I will follow him v pozadí zabolízamrazí hodně. A vodu si v uberu nevezmu už asi tak níkdy...