shiepek

Absurdní mohou být různé věci, třeba pravidla či platidla, situace, chování atd. Ku... je sondou do absurdity. Náhodné setkání dvou nejprve neznámých lidí vede ke konfrontaci s na hlavu postavenou realitou dystopického světa Kin-Dza-Dza. Nevytoužené vplutí do "idiotské" ne-skutečnosti vede oba hlavní aktéry k osobitému a nevšednímu boji proti ní a snaze o návrat zpět na zemi. Film je to nestandardní, občas zábavný a jak název napovída občas také monotóní. Animace je půvabná. Po celou dobu je ve filmu úžasně moc prostoru. Starší hraný film z roku 1980 by se nabízel pro srovnání.

Vše začíná a padá s hlavním (anti)hrdinou. Nic není opravdové, jen zlo...

Hned na začátku to Vincent natře Vincentovi. Ten méně úspěšný se ujme mořem vyplaveného neposkrvněného Kaspara Hausera a vychová ho v technu. Postavy parodicky karikují klasické role a i když jejich póza nezapře jistou povrchnost, působí velmi svěže. Filmu dominuje specifická atmosféra určená hlavně černobílotou, minimalismem prostředí, výbornou hudbou, cíleným přehráváním a dvojjazyčností. V nebi si zatančí outsiderský ochránce, pohledné děvka a vyvrženýá) princ(ezna) techna. Tak o tom a nebo o něčem jiném by to asi mohlo být.

Co je to příběh. Jak udělat film? Proč se na něho dívat? Čemu se smát, co je to hrát? Jakou máš roli? Estetika nahodilosti a trapné (ne)pravděpodobnosti. Film jako Nic... mě nebaví. Ačkoliv při jeho sledování vzniká něco jako souznění s filmem, je jen příležitostné a přetžité. Film snad klade otázky po chápání dramatičnosti samotné, ale hlavně zkouší naši vizuální bdělost a citlivost, která je roky před různými vyhledávači, facebooky, youtuby... značně otupena.

Mě velmi potěšil. Kocour tu hraje roli nezávislého ironického pozorovatele idealizovaného náboženského prostředí severní Afriky. Superpluralita je tu více něž příjemná, ačkoliv konstrukce příběhu je hlavně židovsko-pragmatická. Film nikoho snad neuráží, ale přesto trefně a nevtíravě glosuje zavedená klišé spojená s "tradiční" vírou a demokratickým pohledem na ni. Film tak o náboženství je, ale i není.

No, malému se to strašně líbí, mě to přijde hlavně blbý... Blbý je to alespoň "opravdu", na nic si to nehraje a je proto třeba přiznat cenu za upřímnost a tudíž i za jistou míru originality.

Filmu dominují akce a poutavé obrazy na úkor příběhu. Vizuální stránka je přesvědčivá. Tma zahaluje sněhem zaváté svahy hor, ve kterých se tu a tam zjevují stylové postavy hrdinů majících nadliské schopnosti. Děj filmu se točí kolem nálezu biblické Noemovy archy, jejíž božské schopnosti nakonec odhalí záporák, dítě, které má důsledkem biokybernetických pokusů telekinetické dovednosti a chronickou bolest hlavy. Ryze japonské a pokud přijmeme jistou licenční akčnost, tak potěší a zaujme.

Filmu dominuje do detailů vymyšlený design prostředí, od vojenských uniforem až po všudypřítpomná dělená okna. Je to moderně postmoderní mix secese, art deca, 50ých let, vernakuláru a kultury DIY. Uchvátí venkovský kostelík, ale i kulisa ukrývající raketové odpaliště. Co se příběhu týče, rozhodně to je neotřelé a s notnou dávkou fantazie, byť limitované rámcem ahistorické reality. Hlavní hrdina je vlastně hňup, který se omylem rozhodl ke zbytečnému činu. Trochu nepochopitelně se z nanicovatého pokusu vzlétnout do vesmíru stane ohnisko konfliktu světového rozměru. Myslím, že kvůli Gagarinovi se neválčilo... Starší, nápadíté (byť možná povrchní) a půvabné.

Paralela s Bonnie a Clydem je možná na místě, ale tohle je drsnější a podle mě v celku bohatší. Zajímavá animace se výrazně se podílí na výsledném dojmu z filmu. Je to smutnej a tak trochu (anti)vizionářskej film.

"Mangiare!" řve jeden z mužů na nahou klečící dívku a přitom ji nutí spořádat koláč armovaný hřebíky. Potupa, kterou ve filmu uštědřují fašističtí trýznitelé svým otrokům je strašná. Vydržet se dívat je nelehké, přímo to vybízí k odhlížení a útěku. Zkušenost, kterou prostředkuje je ale cenná. Málokterý film nebo snad jakýkoliv vizuální zážitek dokáže vyvolat tak silný fyzický prožitek. I u jiných Pasoliniho filmů je patrný zájem prostředkovat a vyvolávat tělesné pocity. Dá se říct, že film je nechutný, ale není nechutnější než většina béčkových hororů. Narozdíl od nich nepracuje s odporem samoúčelně nebo za účelem vyvolání pomíjivého leknutí, ale umožňuje nám zkoumat naše hlubší obavy z trestu, ponížení, ztráty důstojnosti. Jakoby se Pasolini ptal, "Čeho všeho jsme jako lidé schopni, co všechno dokážeme snést?"