Galaktus

Neuvěřitelně uvěřitelně natočený snímek. Po 101 letech je stále dechberoucí. Příběh o životě a životě marně svádějícím souboj se personifikovanou Smrtí, ve kterém člověk líp na vlastním přežití všemi dostupnými prostředky, bojí se smrti a přitom ví, že ji neošálí, i když na něj sahá a bere si jej k sobě, snaží se utéct a uniknout jistému a nevyhnutelnému. Jedině snad láska, jako je tomu v tomto filmu, překonává smrt, ale pouze tím, že k sobě milence přivede, pokleknou před oltářem Smrti a tím se symbolicky stanou neporaženými. Langův orfický příběh vždy přítomný v lidském kolektivním nevědomí  jako archetyp dává specifickou odpověď na věčné otázky. Proč život končí smrti? Proč je to tak dobře? A existuje vůbec nějaká možnost se s tím ještě za života smířit?

Filmová poezie alá Paolo Sorrentino. Přímý útok na emoce, když slova, ani obrazy, ani vyprávěcí technika filmu nestačí. Klíčovou scénou je pak rozhovor mladého Fabietta s režisérem za ranního rozbřesku nad Neapolí. Velká krása.

Má vůbec smysl psát komentář k této čtyřdílné biografii spisovatelky, o které se dozvídáme, že měla milence, měla to v životě těžké a napsala pár básní a pak také Babičku? Je tohle ztvránění prototypu české spisovatelky věrné, nebo má být senzační? Proč se v něm nezrcadlí dílo Boženy Němcové? Celek působí, jako by snad Němcová byla spisovatelkou jen tak mimoděk... V mnoha recenzích se objevují slova o boření mýtu, přičemž se žádný mýtus neboří, ale naopak se podporuje v jeho základně tak, aby napříště nebylo možné kanonické vnímání kriticky přetvořit. Božena je hezký opus jejího života, krásné kostýmy hrají prim, ale do hloubky vlastenecké tvorby, kterou pomáhala budovat uvědomí českého národa, se nedostaneme ani o pár centimetrů víc.