Honza135

Honza135

Honza H.

okres Ústí nad Orlicí
Vášnivý anime fanoušek

Facebook: Honza135

7 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2 3
  • 26.4. v 18:45

    Nekopara Vol. 1

    Dlouho jsem odolával... Tři roky. Ale když jsem zpozoroval, že Agraelus zahrál tuto kulturní záležitost, instantně jsem prohrál proti všem svým argumentům, proč tuto hru nechci vidět a pustil si záznam.

     

    Hra je postavena na vlastním enginu, který dodává postavám pohyb nejen očí a úst, ale taktéž celé postavě jako takové. Díky tomu je hraní o to příjemnějším zážitkem, neboť se postava před vámi přirozeně pohybuje. O příběh tu tedy až zas tolik nejde, jako především o vizuální dojem ze hry.

     

    Nelituji jediné minuty gameplaye, co jsem mohl vidět. Plus obohacený o vynikající dabérský hlas s Vojtěchovým slovníkem, který stoprocentně sedí titulkům. Pánové, větší utrpení a rozpolcení streamera za hrou jsem ještě neviděl. Tentokráte dohrál celou hru, takže plně doručuji shlédnout záznamy v odkaze. A pro ty z vás, koho zajímá, zda hru zahraju - rozhodně ano! Protože Kokoska se pořádná kočkoholka, která je přesně můj typ. Když jsem ji spatřil, okamžitě jsem prohrál...zase.

     

    https://www.youtube.com/playlist?list=PL88I1lGSO2Asa9sMchaVTQTE_SNJukh8z

     

    Nekopara Vol. 1
  • 8.4. v 17:31

    Hostování Anime Cirkusu #1

    Na začátku března jsem byl osloven svými kolegy na shlédnutí tří titulů ze zimní sezóny a následnému rozhovoru. V jedné hodině jsme rozebrali Ishuzoku ReviewersKjokou suiriEizouken ni wa te o dasu na!. Takže pokud vás zajímají názory tří kritiků, můžete se podívat níže.

  • 28.3. v 22:33

    Nekupuj mangu v kamenných prodejnách!

    Jinak dopadneš jako tenhle borec.

  • 5.11.2019 v 00:32

    Akicon 2019

    Pátek

    V průběhu října jsem odpočítával dny do další dovolené. Těšil jsem se na prodloužený víkend, neboť jsem byl v očekávání, jak se pořadatelé s letošním festivalem poperou. Téma „Všechno špatně“ jsem si vyložil po svém a během přípravy na akci jsem si pustil do pozadí SPRÁVNOU hudbu. Mezi skladbami se našel i opening k Bakemonogatari a Neon Genesis Evangelion. Můj smysl pro humor je zvrácený, já vím.

     

    Ačkoliv mi původní plán tak úplně nevyšel, protože jsem dobré tři hodiny editoval zápis k Animefestu o záznamy a doplnil zápis z přednášky, nerozčiloval jsem se a po cestě na vlak si zašel do supermarketu pro sendvič. Ještě jsem se stavil u obvodního lékaře, lépe řečeno ke schránce jeho ordinace a odevzdal lékařské zprávy. Poté jsem volným krokem vyšel vstříc nádraží za městem.

     

    Zaskočilo mě, když jsem vyšel z podchodu na nástupiště a právě přijížděl vlak, který tu měl být až za pět minut. Už tak sice měl sekeru, ale měl jsem sakra štěstí, protože jsem počítal s dvaceti minutami zpoždění. Nastoupil jsem, avšak neměl jsem místenku. S touto situací jsem počítal a při pořizování jízdenky jsem využil nasbírané věrnostní body u Českých drah a zajistil si bezplatnou jízdenku v první vozové třídě. Bohužel, jel jsem pozdějším spojem, takže v soupravě nebyl zařazen jídelní vůz, nicméně mi to bylo vynahrazeno jízdou v kupé. Jídlo jsem si obstaral předem, takže jsem si ve výsledku neměl nač stěžovat. K mému údivu i zde bylo dost cestujících, ale ne tolik, abych si neměl kam sednout.

     

    Během cesty jsem se dal do řeči s vysokoškolačkou a cesta mi tak rychle uběhla. Na hlavním nádraží jsem rychlým tempem došel do vestibulu, zakoupil jízdenky a seběhl do stanice metra. Vydal jsem se rovnou na Opatov, protože jsem předpokládal, že si zde rovnou po příjezdu odložím zavazadlo. Avšak po příjezdu do stanice a následném nalezení tělocvičny podle dat v aplikaci Mapy.cz jsem zjistil, že jsem se mýlil. V FAQ na webu totiž už nebyla zmínka, kdy se tělocvična otevírá. Tuto zásadní informaci mi řekli až na infostánku během odbavení, kam jsem spěšně dorazil.

     

    Letos jsem myslel na tisk vstupenky, což bylo jen dobře. Přede mnou sice byla krátká fronta, ale kódy z displejů smartphonů návštěvníků museli staffáci přepisovat, což značně komplikovalo rychlost odbavení. Kdežto já jsem předal vytištěnou vstupenku a hned jsem dostal do ruky program a visačku. Na infostánku jsem se dozvěděl, že tělocvična se otevírá až v 21 hodin, takže jsem vynesl kufr do horní tělocvičny.

    V původním plánu bylo navštívení hlavního programu a podívat se na Novinky v anime, avšak můj časový plán se zruinoval už v počátku, takže jsem byl rád, když jsem došel do Malého sálu o hodinu později.

     

    Jak napnout weeba (Mika)

    Dorazil jsem sice deset minut po zahájení přednesu, nicméně ve finále to ničemu neuškodilo. Přišel jsem ve chvíli, kdy Mika zobrazila grafy komunitního mínění a přitom si stěžovala na názory komunity a málo hlasů. Pro příště by to chtělo větší promo na stránkách akce, rovnou do anotace. Ale s tím měla Mika počítat, neboť třeba já do diskuze pod akcí vůbec nechodím (jelikož je přímo zahlcena příspěvky) a anotace čtu ke všemu, kam chci jít. Facebook je pro mě jinak zlo, které ve svém čase úspěšně omezuji.

     

    Hlavním tématem přednesu byl popis napínavosti. Myšlenka to poutavá, avšak já preferuji všeobecné hodnocení jako celku a nezáleží mi až zas tolik na zkoumání, zdali je poutavost vhodná či nikoliv pouze podle určitých segmentů v seriálu. Vždy hodnotím titul jako celek a podle toho přistupuji ke zpracování. Mika tu rozebrala seriály Šingeki no Kjódžin, Tokyo Ghoul, Zápisník smrti, Kakegurui, Monster (Skorico, doufám, že to čteš!), Psycho-Pass a Perfect Blue. Za mě tedy velká škoda, že jsme se nedočkali všeobecného hodnocení celku.

    Záznam zde.

     

    Dále jsem zůstal v sálu, neboť mě čekala první soutěž večera.

     

    Animestop (Grek1)

    Když jsem v zimě procházel Akiconský starý web a proklikal se do záznamové sekce, narazil jsem na pozoruhodný pořad Animestop, jehož obsahem bylo zodpovídání neočekávaných otázek vztahujících se k úryvku z anime. Nebylo tedy třeba mít nakoukáno 1000+ hodin v anime, neboť na tyto otázky měl problém odpovědět každý. A kdykoliv došlo na druhé kolo pokládání otázek, už jste si mohli být jisti, že jste ztraceni. Nebo, pokud jste ostřílený technik, tak vás Grek třeba nedostal. A já si tak řekl, že je čas přehodnotit svůj názor na soutěže a letos jsem chtěl být u toho.

     

    Usazen na pohodlné židličce v páté řadě jsem se ale nedokázal rozpomenout na specifika soutěže. Říkal jsem si pouze jen „Mělo by to být dobrý“. Ale když přišel Grek a začal svou řeč o tom, že přichází nejhorší část pořadu a tím jest vybírání dobrovolníků, věděl jsem, že bych si tohle neměl nechat ujít. No a co se nestalo, byl jsem vybrán.

    Můj report o této soutěži tedy bude dosti odlišný. Záhy jsem litoval svého rozhodnutí a říkal si „kam to sakra zase lezeš, vždyť ti Grek natrhne zadnici live“ přede zraky přísedících. Ale jak se říká, člověk by se měl překonávat, takže jsem se z tohoto pocitu rychle oklepal.

    První otázka na mikrovlnku byla jednoduchá, avšak jsem byl v druhém kole zmasakrován navzdory svému přesvědčení, že mi o mikrovlnách a rakovině z radiace kecají. Tyto slova byly později zakecány a já si toho nevšiml. Nezbývalo mi nic jiného, než si otírat čelo, když jsem slyšel termín biomatky. Na větší bait jsem se ještě nechytl.

    Dále, na co jsem odpovídal, byla otázka „koho se snaží služebná napodobit“. Tedy, aspoň tak jsem si otázku v danou situaci vyložil. Moje odpověď tedy byla jasná – přeci záporáka. Ale otázka původně zněla jinak. Otázka zněla „jaký jazyk se snaží služebná napodobit“. A mě by ani nenapadlo klišé americká angličtina. Ale ono to tak bylo. Sakra.

    Na květinový název cospleyerky jsem už resignoval, ale byl jsem vybrán na sekundární otázku. Znova. Geneticky poškozené gerbery jsem bral jako úplnou blbost, kterou přeci nemohli japonská média řešit. Blbost to byla, to ano. Ale japonská média to opravdu řešila. A já prohrál. Znova.

     

    Na konci byly rozdány poukázky velké hodnoty. Valil jsem bulvy, že se dá vysoutěžit i tisíc Akibonů. A já, na čestném třetím místě, dostal pěkných pět set. Za mě to byla další zajímavá zkušenost. A jestli si to budu chtít příště zopakovat? Všemi deseti. Vím (snad) už, na co si dát pozor; budou s vámi manipulovat a třeba tu i padne otázka na kdejaké klišé. Když to pobaví ostatní a já se tak mohu zlepšit ve svých schopnostech, proč ne. A za ty bankovky místní měny to i stojí. Avšak z této sekce nemám žádné poznámky o průběhu. Tedy až na jednu. Grek je ve skutečnosti horší než Vladimír Čech.

     

    S hodnotnou poukázkou jsem se vrátil na své původní místo a vyčkal na další přednášku.

     

    Japonský pornoprůmysl včera dnes a zítra (Sušenka)

    Jak jsem už jednou řekl, tak jsem i splnil. Byl jsem pro, aby Sušenka zpracovala další téma. A to já si nemohl nechat ujít. Nejprve začala historií. Tyhle informace jsem už vyslyšel od Clover už několikrát, ale proč si je nezopakovat? Nejprve nám bylo popsáno nejstarší řemeslo. Tehdy se ženy prodávaly na frekventovaných místech, například u obchodních cest. Prvně byla prostituce legalizována v Kjótu. Nejčastější byla ve formě čajoven, kde člověk místo nápojového katalogu dostal katalog s mírně odlišným obsahem výběru. U dalšího bodu se ozval dveřní služebník Grek, který právem vytknul Gejšy, neboť ty pravé neměly se sexuálními službami nic společného, pouze a jen bavili movité zákazníky svým tancem, vytříbeným rozhovorem a čajovým obřadem.

     

    Jako první obrazová pornografie byla Šunga. Jednalo se o dřevořezbu milostných obrazů, které byly běžně k dostání až do raných let 19. století. V tomto století přichází Američani poprvé do Japonska a tím začíná nové historické období. Nízké nevěstky pro získání amerických zákazníků napodobují Gejšy, tedy místní vysoko postavené společnice. Japonky poprvé zjišťují co dokáže make-up a podpatky.

     

    Dále padla řeč na vojenskou prostituci. Nebudeme si nic nalhávat; sexuální zážitky jsou pro bojující muže důležité, protože můžou v příštím boji padnout. Kdo četl knihu Na západní frontě klid, má k tomu jistě pochopení. A protože se Japonsko rozšiřuje, rozšiřuje se i mužstvo. Ale tím pádem je prostitutek málo. Postupně se tak rozšiřují bordely pomocí sexuálních otrokyň. Což zavání budoucím průserem, který, jak všichni známe, nastal.

     

    A protože Japonci probudili spícího obra, prohráli válku. Byla to jejich největší porážka v historii. A tak přichází Američani do Japonska podruhé. Jsou pro ně zakládány vykřičené domy, avšak rok poté jsou uzavřeny kvůli vysoké nemocnosti nevěstek. Deset let poté je prostituce zakázána.

     

    Pak se tu nám rozšířil takový nešvar. V 60. a 70. letech díky uvolněné sexuální atmosféře v tehdejší západní společnosti začínají média popularizovat erotiku. Rozjedou se pinku filmy a erotické časopisy. V 80. letech se toto téma rozjede naplno. Díky televizi a domácím přehrávačům vznikají populární AVčka, ruku v ruce s tím jdou i celebrity sexuálního plátna. V herním průmyslu si tohoto směru všímají i herní studia a vzniká tak žánr Eroge. Dále vzniká i trash jménem Dódžin, kde amatérští mangaci začínají svoji kariéru.

     

    V 90. letech se rozjíždí nové směry sexuálních služeb, jako jsou třeba peeping rooms (Kdo viděl Kameňák, okamžitě ví, o čem je to řeč). Dále tu máme vznik happening barů. To znělo hodně zajímavě, neboť šlo o formu seznamovaní se na jednom místě.

     

    A současnost? Školačky se prodávají skrze internet pro různé služby, probíhá nelegální upisování k pornografii, jsou k mání erotické kartičky (pff, já sbírám CGčka), na velkých akcích se můžete za poplatek vyfotit s pornografickými aktérkami, chlapů v pornu je málo a jsou mizerně placení, rozvíjí se nám prodej sexuálních hraček, jsou už v tom i cosplayerky, Eroge průmysl plnou silou zaútočil na západní herní scénu (to řečeno nebylo, můj poznatek) a tak dále… Určité věci ani nechci dále vypisovat, protože jsou už za hranou mého chápání.

     

    Během přednášky jsem se musel zachovat jako správný posluchač a dvakrát okřiknout partu za mnou. Čpělo z nich pivo a hlasitě mleli nechutné nesmysly, když došlo na téma dětská pornografie. Ani Sušenku nebylo slyšet. Kdyby je slyšela BIS, už si je zapisují na blacklist. Sice mi bylo oponováno, že si jen povídají, ale upozornil jsem je na fakt, že si můžou povídat jinde, protože nás téma Sušenky zajímá. Nakonec jsem v tom nezůstal sám a ozvali se další, takže se vypakovali.

     

    Ale mám jednu výtku. Nebyla řečena budoucnost! A já se tak těšil…

     

    Zase jsem zůstal po přednášce sedět, neboť mě čekala ještě jedna akce.

     

    Na pivo s orgy

    Hned na úvod mám výtku. Pivo nám nedonesli a stánek nám zavřeli. Za to uděluji tučný mínus. Teď ale k tématu diskuze. Natsucon byl zrušen kvůli nízké návštěvnosti i kvůli málo času na organizaci. Přibyli i technické problémy se školou a logistika. Při porovnání s Akiconem, na který stačí dorazit tři hodiny před akcí a stihne se vše připravit, je to jako porovnávat nebe a dudy. Díky tomu se rozšířil organizační tým Akiconu, kdy se Akiko stala oficiálně třetí hlavou Trojhlavé saně. Jak sama Akiko uvádí, letos byla komunikace s návštěvníky na Facebooku hodně špatná. Známe ty starostlivé rodiče, kteří se ptají kdy, kde, co a jak. Dále tu máme nezletilé opilé, kterých ale naštěstí v tomto ročním období není mnoho. Následovalo vysvětlení omezení počtu vstupenek na akci, neboť budova má své maximální kapacity jasně stanoveny. Tím pádem je jisté, že zůstanou tradiční visací vstupenky. Dále už víme, že zajišťování záštity je pro tuto akci naprosto zbytečné a pořadatelé si vystačí sami. Crunchyroll poskytl Akiconu zdarma licenci na promítání za podmínky drobné reklamy, což já schvaluji, neboť já sice na promítání nechodím a považuji to za zbytečný výdaj, avšak pokud to nic nestojí, nevidím v tom problém. Dále se Akicon nemá kam už rozšířit za přijatelný peníz. V poměru cena vstupenky / prostor by stálo vstupné přes tisíc a nebyl by ani dostatečný počet dobrovolníků. Ale jak já říkám, nikdy neříkejte nikdy, v budoucnu se může leccos změnit. Akcí je po Praze možná hodně a větší prostory stojí až nekřesťanské peníze, ale kdo ví, i tento problém se může kdykoliv změnit… Hlavu vzhůru!

     

    Po akci jsem si vyzvedl kufr a šli jsme s Ryuuheiem na jídlo. Byl tu celou dobu, jen až teď vystupuje z davu a stává se hlavní postavou tohoto děje. Po cestě jsme diskutovali nad uplynulým večerem a šli do KFC. Nejbližší nonstop byl jen 1,5 km od akce, což bylo hodně fajn. Ve dvě hodiny ráno, s kufrem v ruce jsem si na nových dotykových obrazovkách objednal menu přesně podle mého gusta spolu s kukuřicí navrch. Od této noci budu preferovat KFC, neboť mi nabízí stejné výběrové možnosti jako Mc Donald’s, které jsem kvůli dotykovým obrazovkám doteď preferoval. Čas na změnu!

     

    Probrali jsem současnou herní scénu i Ryuuovy kreativní plány do budoucna. Následně jsme se po opuštění restaurace rozloučili a já vyšel vstříc tělocvičně. S mapami od Seznamu v ruce nebyl žádný problém najít nejkratší cestu. Jsou krásně barevné a člověk přesně vidí, kde jaká silnice a pěší lávka vede. Dokonce jsou vidět i jednotlivé domy, lavičky i sochy. Tak to má být. Žádný barevně vyblitý Google Maps, kde se ztratíte během pár tahů prstem. Dorazil jsem před vchod, tentokráte už označení se jménem akce nechybělo (dokonce staff umístil i cedulky před vrátky!), nechal se zkontrolovat a ve tři hodiny ráno, při úplné tmě jsem si našel místo a po slepu, v úplném tichu, jsem tiše vybalil karimatku, nafoukl ji, vybalil spacák a polštář a šlo se spát.

     

    Sobota

    Ráno jsem se probudil k mému překvapení relativně odpočatý. Sice se mi chtělo ještě spát, ale věřil jsem, že se zvládnu překonat a ustojím to. Napsal jsem Jeoffreymu, že jsem vzhůru a převlékl se z pyžama do civilních věcí. Jenže tentokrát jsem se oblékl poněkud odlišně; neboť na Advíku jsem se zařekl, že si po vzoru Jeoffreyho taky koupím oblečení na festival, ale budu se snažit svým výběrem kamaráda trumfnout. Na konci září, během sobotního večera, jsem tedy otevřel prohlížeč a začal hledat. Netrvalo dlouho a na americkým Amazonu jsem měl jasně vybrané dvě trika. Jejich cena odpovídala exkluzivitě a cena za kus odpovídala výši cla a dopravy, takže jsem se ve výsledku pěkně plácl přes kapsu. Nicméně, podle mého názoru je pořád lepší si za takový styl připlatit, než si koupit ahegao libovolný textil za tři sta a cítit se velice originálně. Nemluvě o emocích, které ve mě takoví majitelé na veřejnosti vyvolávají. Zrovna pro tento případ se dá použít přísloví: Co je v pornu, má taky v pornu zůstat.

     

    Abych nebyl terčem podivných pohledů cestující veřejnosti a taktéž po ránu nezmrzl, oblékl jsem si mikinu a bundu a šel jsem na metro. Neměl jsem ještě oblast dostatečně zmapovanou a nechtěl jsem riskovat, takže metro bylo sázkou na jistotu ve volbě hromadné dopravy. V devět jsem dorazil na akci. Venku byla stále kosa a tak jsem se těšil dovnitř, kdežto mě někdo náhle zastavil. Byl to právě Jeoffrey spolu se svým kolegou z práce, Pavlem. Já si říkal „Sakra, co dělaj v takový zimě venku? To fakt musej vykuřovat?“, ale raději jsem si řekl, že nebudu z rána hned tak toxickej a tu chvíli u popelníku bez keců vydržím. Ale protože mě fackovala ranní nedospalost, řekl jsem si, že by nebylo od věci si dát výjimečně po ránu kafe, když jsem Madmonq úspěšně nechal doma. U kasy si účtovali tučnou festivalovou přirážku, že by mi za i automat na nádraží dal tři plné kelímky za takovou cenu. Ale co už, zaplatil jsem a vyšel zpět za partou. Káva stále nechladnula ani po pěti minutách, takže jsem nedbal upozornění na kelímku a úspěšně si spálil jazyk. Řeč se točila okolo her a Jeoffrey si do mě rýpnul skrze můj osobní výběr anime, ačkoliv sám dělá to samý…

     

    Po dobrých patnácti minutách jsem konečně nadhodil, jestli už nepůjdeme dovnitř, neboť já na tohle vykuřování v zimě fakt nejsem. Skupina se dala do pohybu a já tak se mohl konečně ohřát uvnitř budovy. Sedli jsme za stolek a probrali program. Do dvanácti jsme měli volno, takže jsem se rozhodl držet partu a jít se skupinou na AMV soutěž, navzdory mému nezájmu. „Třeba to bude dobře strávený čas“, říkal jsem si.

     

    Poněvadž do začátku soutěže zbývalo dvacet minut, následoval jsem Jeoffryho a Pavla po putování kolem místních prodejců. Já jsem měl už nakoupeno před akcí, kdy jsem si ke trikům z Amazonu přihodil na eBayi sběratelský artbook a šitadžiki (podložka na psaní do sešitu či skicáku), kdy ani jedno ve festivalových krámech neseženete. Až mi domů balíčky dorazí, podělím se s vámi o radost a přiložím i foto…

     

    Z tohoto důvodu jsem neuvažoval o pořizování čehokoliv na Akiconu. Ale i tak jsem se šel podívat, neboť mě zajímalo, jak si prodejci obměnili sortiment. Šel jsem se s partou podívat i do prvního patra, kde Jeoffreho zaujal výherní kolotoč s kuličkami, ve kterých byl vložen papírek s výší výhry. Jedno kolo stálo třicet korun a když jsem viděl, že si takhle kamarád odnesl za dvě kola dvě třetí místa, šel jsem do toho taky. Běžně hazard nezkouším, ale udělal jsem výjimku, neboť mi bylo vlastně jedno, co vyhraju, ale chtěl jsem prodloužit lehce vzrušující atmosféru. Sice jsem nic nevyhrál, ale upřímně, co bych s tou výhrou dělal?

     

    Následně jsme se šli posadit do Velkého sálu.

     

    AMV soutěž (Devyx)

    Moc jsem od toho neočekával. Natsucon mi AMV sestřihy naprosto znechutil českým dabingem, takže dříve, než jsem AMVčka více poznal, už jsem je nenáviděl. Ale jak se říká, člověk by neměl svůj názor zakládat na jedné špatné zkušenosti, která byla sama o sobě dost netradiční. Vzhledem k tomu, že jsem nečetl anotaci a ani na podobné soutěže nechodím, zarazilo mě, že budeme moci hodnotit. Rozdali se nám formuláře a posléze i propisky. Hodnotící systém byl skvělý; mohli jste hlasovat positivně, negativně nebo se hlasování zdržet. Naprosto perfektní, díky tomu jsem se na některá AMVčka, která obsahovala obrazové i dějové spoilery, nemusel dívat a hodnotil jsem tak jen ta, která jsem sám chtěl.

     

    Hodnotil jsem positivně časování střihů na melodii, vhodnost scén do slov písně, styly přechodů mezi střihy i samotný výběr hudby. Na konci soutěže jsem zjistil, že zvládnu hodnotit AMVčka stejně dobře jako seriály. Ve výsledku jsem tak změnil svůj názor a musím uznat, že pokud si s tím dá autor práci, tak AMVčko dokážu ocenit. Fajn, sice nemám obvykle čas chodit na soutěže, ale vzhledem k tomu, že letos zkouším nové věci, nebudu se jim už dále vyhýbat a když budu mít chvilku, dostavím se. Bavilo mě to a svým hlasem jsem pomohl vybrat nedělního vítěze. Samozřejmě jsem svůj lístek hodil do urničky na infostánku, aby byl můj hlas započítán.

     

    Další program začínal až za hodinu, neboť hodinka vlivu konfucianismu na homosexuální porno mě příliš nelákala (neboť mi stačí znát Billy Herringtona a jeho tvorbu), takže jsem se usadil za stolečkem u kantýny a poté, co se Pavel i Jeoffrey odběhl do nedalekého Lidlu, koupil jsem si gyros. V tu chvíli jsem spatřil kolegu Garuka, mávnul jsem na něj a dali jsme se do řeči. Během malé svačinky jsem mu pochválil motiv na zadním krytu smartphonu a povídali si o společných zálibách. Krátce poté, co se vrátil zbytek party z Lidlu, Garuko se odpojil. Bylo fajn se s ním znovu po půl roce setkat, neboť si máme vždy co říct.

     

    Patnáct minut před dalším programem náhle kluky popadlo, že by si taky mohli (znova) zakouřit. Skřípal jsem zuby, že si nemohli vybrat lepší čas, protože se sál otevře každou chvílí a takhle ztratíme strategickou výhodu výběru míst. Naštěstí jsem se mýlil a Nagat se během svého přednesu poněkud opozdila, takže jsme stihli zabrat dobré místo ve frontě.

     

    Otaku jsou „úžasní“ (Grek1)

    Přednáška volně navazovala na Meonovu přednášku z Animefestu Jak si plnit sny pomocí anime, kterou zakončil slovy „Vyrazte do světa a buďte úžasní“. Avšak členové naší komunity již dnes dokáží svým uvažováním být přínosem pro společnost.

     

    Například ve vědě dokáže naše komunita spočítat teoretické podmínky pro realizaci energetického programu Naruto, neboť sílu, kterou dokáže předat do Rasenganu, nedokáže vytvořit ani současná jaderná energetika. Nemluvě o pevnosti takového objektu, neboť lidský objem je velmi malý, tím pádem by vznikal extrémní tlak na jeho tělesnou schránku.

     

    A co Titáni ve Šingeki no kjódžin a jejich obliba v požírání lidí? Samotné požírání je reálné, avšak trávicí proces už ne, jak nám prozrazuje íransko-izraelský výzkum. Je to dáno faktem, že trávení je samo o sobě chemický proces, během kterého kyseliny v žaludku rozloží pozřený pokrm. A protože trávení rozkládá potravu, jejím vedlejším efektem je teplo (jelikož zákony o zachování energie hovoří jasně). To způsobuje, že obrovský titán bude mít i obrovský žaludek, který bude trávit velké množství potravy najednou, což způsobuje problém, se kterým tvůrci nepočítali. Lidské tělo má teplotu zhruba 32 °C a když takových lidí pozře titán v jednu chvíli několik, ze žaludku se stávají rozpálená kamínka okolo 80 °C. Při takové teplotě se Titán upeče zaživa. A Otesánek jak by smet.

     

    V kryptologii se západní fanoušci blýsknuli během dešifrování nápisů v Madoce Magice, protože máme větší zkušenosti v konstrukci umělých jazyků. Taktéž v Pokémon: Black and White byla hlásková šifra, kde však nebyla umístěná pro zabavení hardcore fanoušků série jako tomu bylo v předchozím titulu, nýbrž to byla jen snaha tvůrců ušetřit za jazykové mutace.

     

    V logistice mají navrch naši japonští kolegové. Během koncertů v pěti japonským městech, rozesetých po celé monarchii a úzce spjatých s vydáním anime seriálu K-on!, se vydávala ke vstupence zvláštní sběratelka, ke každému koncertu jedinečná. A koncerty se pořádaly v jeden den. I tak se našli jedinci, co díky mezerám v systému dokázali sesbírat komplet. Museli ale použít letecké a vysokorychlostní železniční spoje, aby toho dosáhli, což je stálo těžko vyčíslitelnou sumu. A přitom na to stačilo jít jednoduše a prostě poprosit známého, kamaráda či fanouška z jiného města, aby vám s tím pomohl a na oplátku mu zaplatíte výdaje…

     

    Dále nám Grek ukázal obrázek automobilu s anime motivem a chtěl po nás název. V tu chvíli ze mě tiše vypadlo několik sprostých slov, neboť jsem se nemohl rozpomenout na termín, za který Grek rozdával Akibony. No samozřejmě, že to byla Itaša! Kdybych o ní nepsal v deníčku níže, bylo by mi to jedno, ale je fakt smutný, že přesně víte, co je na obrázku a ve chvíli, kdy z vaší vědomosti můžete něco vydělat, tak si na to označení prostě nevzpomenete. Zatraceně!

     

    Zde jsem se dozvěděl novou informaci, že se nejedná pouze o identický vzhled, ale taktéž jsou v těchto vozidlech (obvykle nelegálně) upraveny otáčky motoru pro vynucení požadované melodie a jsou vybavena nadstandardně většími koly bez úpravy posilovače řízení. Díky bohu, že u nás v Evropě máme striktní omezení technických úprav, kdy jsou u nás umožněny jen (krom menších výjimek) změny laku. A upřímně, kdo si něco takového nechá vytvořit na karoserii, když pak stačí jedním tahem klíčů zmařit veškerou práci?

     

    Dále se taktéž u Kyoto Animation jednoznačně ukázalo, že jsme dobročinná komunita. Když bylo studio podpáleno, semkli jsme se a obdarovali studio, aniž by nás o to někdo požádal. A ano, byl jsem jeden z těch, kdo využil transparentní bankovní účet na Animefestu a taky přispěl. Chtěl jsem finančně podpořit studio, aby se mohla jeho činnost snáze obnovit a zároveň projevit solidaritu. Bohužel, nebyl to poslední žhářský útok, který letos postihl důležitou japonskou budovu. Hrad Šuri shořel na popel. Kde na to ti lidé berou inspiraci, tento rok všechno zapalovat?

     

    Mimo jiné a další positivní zajímavé poznatky, které Grek zmínil, tu padla také velmi negativní úžasnost. Vzpomínáte na Meona, který popisoval Japonce, co se kvůli anime Vzdálenější než vesmír vydal na Antarktidu? Ano, příběh je to zajímavý, avšak kde na to vzal tolik peněz? Ano, v bance. Tím se enormně zadlužil, kdy málem osobně zbankrotoval. Takže jak se říká, člověk nesmí nic přehánět.

     

    Na závěr mě Grek překvapil, že dokončil svůj přednes ve stanoveném čase. Je fajn, že je pro ostatní přednašeče vzorem.

    Záznam zde.

     

    Po přednesu jsme už tradičně zamířili do restaurace Zátiší na oběd. Vedení jsem si vzal na starost já, neboť jsem si byl dost jistý, kde se restaurace nachází. Avšak když jsem přešel rušnou silnici a za činžáky se dále rozprostírala stráň, podvědomě jsem věděl, že jsem sešel z cesty. Díky smartphonu jsem během minuty zjistil, že jsem se sekl jen o 140 metrů. Na to, že jsem byl v restauraci jen jednou je to hodně dobrý výsledek.

     

    Jako minule jsme si objednali pizzu a dobré pivko. Pizzu jsme s Pavlem dali napůl, neboť to bylo pro nás oba nejvhodnější porce. Padla na mě kritika, že piju jen třetinku, ale v tomhle vím své, kolik za určitý čas vypiju a nebudu přece pít zvětralé pivo, když pivo nechlemtám, ale vychutnávám každý lok.

     

    Během jídla padlo taktéž rozhodnutí, že snad dočkám Jeoffreyho návštěvy i na Animefestu, protože jeho kolega Pavel chce jet taky. Za mě je už jisté, že tam jedu jakbysmet. V tu chvíli jsem odemkl mobil, abych se průběžně podíval, jestli mě někdo neshání… a přišla mi zpráva od Ryuuheie, který překvapivě zaspal. No, aspoň už nejsem jediný, kdo zaspal prime time zajímavých přednášek (reference na můj první Animefest).

     

    Po zaplacení účtu jsme se přesunuli do Lidlu pro energiťák, protože jsem byl napůl ospalý z jídla a teplého počasí, napůl z nedospalosti. Po cestě jsme potkali, řekněme, „vojenské cosplayery s proruským smýšlením“, kdy se mi na rtech samovolně zformoval pošklebný úsměv při rozpomenutí na Pelíšky. Divím se, že je nikdo z místních během jejich rádoby kulturních tanečků neposlal do… Ruské federace.

     

    Sice jsem propásl přednášku o Šintoismu, ale naštěstí záznamy jsou letos na Youtube kanálu v hojné míře archivovány, takže si ho během vánočního volna třeba pustím. Když jsem zase postával před popelníkem, přiřítil se Ryuuhei, který byl rychle pohlcen partou. Popovídali jsme si o uplynulém programu a Pavel si mezitím vybral originální tričko ve full-art provedení. Pěkné, i mě se líbilo. Čas běžel a brzy nastal čas navštívit další přednes.

     

    Čaponsko (Lusi)

    Hned v úvodu jsme byli seznámeni s metodou pana Babicy, kdy se nemusíme stydět používat náhrady. V tu chvíli bylo jasno, že tato přednáška bude v nadneseném duchu. Lusi vyjmenovala společné prvky Japonska a Česka. Ponožky v sandálech, přezouvání v domácnosti, záchodové pantofle DIY, sezónní příchutě a limitované edice dobrot, Purikura v Praze, Gačapony jako žvýkačky a čtyři roční období (Haru, Nacu, Aki a Fuju – aspoň, že mě ty vizuální romány něco naučily).

     

    Nejprve jsme začali zimou, kdy není nic jednoduššího než vypnout doma elektrické přímotopy, přehodit si deku přes stůl a zapnout si elektrický přímotop pod ním. Logika 100, well done, Japonci. Dále si dát místo kapra na Štědrovečerní večeři kuřecí paličky z KFC (i když, jak se znám, jsem takový barbar, že bych toho byl vážně schopen), k tomu si dát vánoční jahodový dort (to už mi moc rozum nebere, jak na to Japonci přišli, ale proč ne) a koupit několik lahví vánoční Kofoly. Jo, to by šlo.

    Na jaře si stačí pořídit Valentýnskou čokoládu (protože proč ji dávat druhému, když si ji můžu koupit pro sebe?), v době rozkvetlých třešní oslavit Hanami (pomíjivost krásy), otevřít si zelené pivo a před náročnějším výkonem si dát Kit Kat. Když se nad tím zamyslím, oslavy Hanami zní jako dobrý plán na jaro...

    V létě si zase místo Jukaty na sebe hodíte župan a během noci si zapálíte prskavky na oslavu léta.

    A na podzim můžete leda tak pozorovat měsíc.

     

    A vůbec, Petřínská rozhledna se konstrukčně vzdáleně podobná Tokio Toweru, tak proč si nevyšlápnout nahoru? Ve výsledku mě přednáška pobavila více, než jsem očekával a taky vyhrál nějaké Akibony, protože čas od času zapnu Japondělí a dozvídám se nové věci, které jsem tu zúročil.

    Záznam zde.

     

    Po přednesu parta rozhodla, že zajdem do hospody vedle kulturního centra. Já se zdržel hlasování, neboť jsem si nebyl volbou jistý. Jedna půlka mého já říkala „vykašli se na to a už nepij“ a druhá „ještě jedno malý by nemuselo uškodit“. Když jsem ale překročil práh pivnice, uvědomil jsem si, že jsem tento krok těžce nedomyslel. Nejenže nejsem vhodně oblečen (jako běžně bývám, když jdu na pár piv s kolegy z práce), ale hlavně, zaměření podniku bylo čistě na fotbal. Nechyběl tu například dres Rosického podepsaný a věnovaný přímo hospodě, hezky zarámovaný a pověšený na stěně. S tím souviselo i složení návštěvníků uvnitř, neboť se hrál zápas mezi dvěma místními fotbalovými kluby. A mě hned bylo jasný, že je jen otázkou času, kdy někde zaslechnu frázi „zdegenerovaní mileniálové“, „fakin weebové“ nebo něco na ten způsob. Díkybohu jsem nic z toho neslyšel.

     

    Co jsem si objednal jedno malý pivo, kvůli kterému jsem přišel, zamyslel jsem se nad tím, zdali nejsem benevolentní k Jeoffreymu až příliš. Proč tu sedím a piju další pivo, navíc v naprosto nevhodném prostředí místních fanoušků fotbalu? Já si přeci neudělal v práci volno, abych tu seděl s bandou štamgastů a komentoval fotbalový zápas. Navíc, zcela nevhodně, festivalově oblečen. V tu chvíli mi došlo, že držím s partou až příliš a pro příště by nebylo od věci taky používat vlastní hlavu, když v některých chvilkách vede partu Jeoffrey. Je to sice sobecké, ale této situaci jsem se mohl hezky vyhnout, kdyby mi nebylo blbý si stát za svým. Bylo mi i trochu líto Ryuuheie, neboť tohle není místo, kam abstinent a odpůrce fotbalu běžně chodí.

     

    Hustou atmosféru jsem se snažil rozptýlit běžnou konverzací. V diskuzi padla zajímavá myšlenka o streamování her a pokecu o anime. Velmi mě to zaujalo a troufám si tvrdit, že bych do to i šel, avšak to bych nesměl bydlet ve Východních Čechách, kde je stabilní kabelový internet jen ve vybraných lokalitách. Ten mám a jsem s ním nadmíru spokojený (platím si 50 Mbit/s a můžu mít i stovečku!), avšak nenabízí uspokojivý upload - pro streamování je třeba optika. A tu tady máme zavedenou jen na sídlišti za městem. Kdo ví, jestli ji natáhnou někdy v příštích letech i do centra či kam mě vítr zavane. Třeba se přestěhuji blíže ku Praze, kde je přeci jen „tráva zelenější“. Ale kdo ví, co bude zítra, natož za rok…

     

    Jeoffeymu se ale musí nechat, že měl po zaplacení účtů dobrý nápad. „Co takhle se vyfotit a pak to publikovat pod reportem?“, vypadlo z něj. Já mám rád pozornost, takže jsem ho v tom podpořil. Bohužel, druhý den plán přehodnotil. Po společném fotu se Pavel s námi rozloučil, neboť ho čekala ještě další akce, na které svážel známý na nějakou akci. Rád jsem tě poznal a třeba někdy příště!

     

    Poté nás čekala přednáška, která vyžadovala jistou dávku pozornosti, technického smýšlení a hlavně střízlivost.

     

    Cestování vesmírem ve sci-fi (Matěj Račinský & Petr Štefan)

    Na úvod padla známá informace – vesmír je velký a cestování v něm trvá velmi dlouho, ale proč si nedopomoci trochou science fiction? A protože cestujeme mezi velmi vzdálenými objekty, je třeba zahodit jednotky SI a použít astronomické jednotky a světelné roky. Pokud bychom chtěli vyslat člověka k nejbližší hvězdě (Proxima Centauri), bude mu cesta trvat 33 let, než se k ní dostane. Dalším problémem je palivo, neboť na sebe váže velkou hmotnost. Mezi další problémy se řadí vysoké tření v atmosféře, kdy se musí konstrukčně zajistit vysoká otěruvzdornost pláště rakety. Dále známý problém s fotovoltaikou, neboť pokud se stroj příliš vzdálí od Slunce, přestanou články generovat požadované množství energie. A v neposlední řadě je problém s kosmickým smetím v podobě úlomků, prachu a mikrometeoritů, které se chovají proti stroji jako vystřelený projektil. Počáteční informace byly pro mě příjemným zopakováním toho, co už znám a jen jsem spokojeně pokyvoval hlavou. Na základce jsem byl velký fanoušek vesmíru, kdy jsem chodil do astronomického kroužku. Jó, to byly časy. Že bych se zas do něčeho podobného pustil?

     

    Jenže pak to přišlo. Byl nám představen Projekt Orion, který počítal s jaderným pohonem řízené exploze. Ten byl však kvůli politickým i etickým problémům zrušen. Následoval projekt generační lodi, který počítal s tím, že pohon není dost rychlý, abychom dorazili do cíle během jednoho života posádky. To s sebou ale přináší otázky na duševní zdraví nové generace a potencionálních biologických nedostatků, neboť jak se může dítě správně vyvinout, když na matku během těhotenství nepůsobí gravitace? S touto myšlenkou si pohrává Turn A Gundam a Macross Generation.

     

    Do teď jsem se chytal, ale opravdové technické porno začíná právě teď. Co takový Warp pohon, kdy zakřivíme prostor okolo lodi? Star Trek fanboys můžou povídat. A nebyl by lepší Hyperpohon? Proč přeci cestovat vesmírem, když můžete cestovat nevesmírem? Fanoušci Warhammeru, vyjádřete se k tomu. A proč nevyužít červí díry? Vždyť je stačí jen najít a udržet je stabilní pro možnost cestování. A vůbec, proč cestovat kontinuálně, když můžete použít Jump drive? Vždyť je to tak jednoduchý…

     

    Tady jsem už přestal chápat nadhazované reference, ale pár minut poté byla přednáška ukončena. Jeoffrey a Ryuuhei byly z přednášky zdrceni a jejich úsměvy byly přeměněny na zhrození a pláč. Zejména u Jeoffryho, který vešel na přednášku posilněný alkoholem. Copak o to, to já byl taky, ale jak mi radí moje zápisky z přednášky, většinu jsem pochopil a celkově si přednášku plné techniky užil. Ve výsledku jsem si tak v naší partě z přednášky odnesl největší zážitek z přednesu. Chlapi, jen tak dál, rád si poslechnu příští přednášky na podobná témata!

    Záznam zde.

     

    Po troše zadostiučinění, že mi ta průmyslovka do života přeci jen něco dala, jsem s kumpány sedl za stolek. V tu chvíli jsem spatřil Drakarna, který mi stále nepředal výsledky z Advíku. Nemysli si, že nad tím jen mávnu rukou! A Jeoffrey? Ten už neměl na pivo, což ho ale neodradilo a požádal mě o příspěvek. To mě už vytočilo a tak jsem mu vzkázal, aby nepil, když na to nemá. Tady už diskuze nebyla co k čemu, neboť Jeoffrey ze sebe dělal machra a neustále mi skákal do řeči. A když jsem, trochu agresivněji, udeřil dlaní stůl, když mi skočil do řeči už po páté, vůbec si toho nevšiml a mluvil vesele dál. Především propagoval svůj názor jako jediný správný a nedával mě ani Ryuheiovi prostor říct své připomínky. Ti z vás, co četli můj zápis na vizuální román School Days HQ, můj pohled na věc už znají, takže vás nebudu podrobným zápisem z diskuze zatěžovat a raději přeskočme v čase do Malého sálu.

     

    Jak žít poklidný život se svou waifu? (Dexir)

    Ten, kdo mě zná, ví, že na tento formát přednášky jdu jen kvůli pobavení, neboť termín waifu řadím mezi opovrženíhodné. Kdybych ho používal, koukal bych na sebe jako totální no-lifer a neschopný slabko, který ani neumí svést skutečnou ženu. A lhal bych, kdybych řekl, že ne… Protože kdo by z vás chtěl skončit jako kůl v plotě a ve čtyřiceti řešit osobní krizi, že jste své nejlepší roky strávili jen u anime a teprve teď si uvědomíte, o co vše jste tím hloupým rozhodnutím přišli. Plus když si uvědomíte, že vám sexuální vášeň po čtyřicítce vyvane... To si jako náruživý mladý muž nějak nedokážu představit. Nicméně jako zdroj představ a ideálů je anime moc fajn. Jen se to nesmí moc přehánět.

     

    V počátku přednášky mě překvapilo, odkud se vlastně tenhle trash název vzal. Byla to Azumanga Daió, odkud si slovíčko převzal 4chan. Dále byly presentovány archetypy ženských postav, které jsem ale už znal a tak jsem se po zbytek přednášky poměrně dost nudil. Ani VR svatba to u mě nezachránila. Ale s přihlédnutím k věku přednášejícího je vlastně fajn, že se toho nebál a ukázal, že má větší balls než 95% návštěvníků. A když se zpětně zamyslím, že byl mladší než obvyklý návštěvník… Jo, za tohle má u mě plusové body. Ale stejně mrkni na Grekovu přednášku, ať víš, jak se do toho příště správně opřít.

    Záznam zde.

     

    Během přednášky jsem příjemně vystřízlivěl, takže jsem začal uvažovat. Neměl jsem v plánu jít spát znovu ve tři hodiny ráno, takže jsem přehodnotil program a vynechal začátek Matějova workshopu Strojové učení podomácku a namísto něj, díky ušetřené půlhodině z přednášky, kterou Dexir předčasně ukončil, jsem nadhodil plán jít na večeři. Jeoffrey se k nám přidal také, protože se chtěl dostat domů. Před obchodním centrem jsme se poklidně rozloučili, kdy se Jeofrey omluvil za své vrtochy. Cením, že nedělal bordel, co návštěvníci při takovém množství alkoholu v těle běžně dělají, ani neměl zbytečné průpovídky během přednášek. Jsem za to rád.

     

    Ale abych jen nechválil, zamrzelo mě, že Jeoffrey ztratil pokoru ke svému zdraví z léta, kdy se mi zalíbilo, jak se stará o svoje zdraví (nekouří a nepije) a na podzim ukázal pravý opak, kdy hlavní program soboty tvořilo hlavně pokuřování a pití piva. Má to něco do sebe, ale mám dojem, že se to tentokrát hnalo přes čáru. Zkrátka, kulturní japonský festival si nepředstavuji v nedaleké české hospodě za půllitrem piva… prostě ne. Takže příště budu klidně trhat partu, ale do hospody jdu maximálně na jídlo a malý pivo. A na kuřpauzy s vámi pořád taky lítat nebudu. Když se rozpomenu, jak Jeoffrey odbyl Ryuheie, který se cigaretovým kouřem dusil, slovy „ať si zvyká“, to taky nebylo úplně košer. Co se takhle spíše zamyslet, zdali tím neobtěžujete druhé?

    Do příštích ročníků jsem se tedy poučil, že každý z nás je jiný a pod souslovím „užít si japonský festival“ si každý z nás představí jiné aktivity. Tím nezavrhuji budoucí společný program, avšak není od věci občas říci jednoduché „ne“.

     

    V KFC jsem si objednal jen něco malýho a rychlýho, poněvadž fast food měl deset minut do zavíračky. Výsledkem bylo, že jsem stihl svou porci sníst za pět minut. Ale vzhledem k mé volbě stolu, který jsem vybral hned vedle prosklené vyhlídky do dolních pater a skřípajících nemazaných eskalátorů, mě při pohledu dolů polil studený pot a hned si změnil místo… Holt každý z nás má své slabiny.

     

    Po návratu do kulturního centra mě čekal ještě jeden program.

     

    Blok experimentálních přednášek

    Především tu byla zásuvka, kde jsem si mohl dobít mobil, poněvadž jsem já blbec tuhle povinnou výbavu nechal doma a Ryuuhei mě v tom nenechal. A co se tu probíralo? Střižna Blender, rady pro přednášející, anatomie orga Akiconu, jak správně hodnotit anime (prostě nebuď Subjektiv a hodnoť anime, až ho celý dokoukáš), rozporuplné tituly a historie Crunchyrollu. Všechna zajímavější témata tu vedl DanQ, ale i tak si myslím, že zájem o tuto sekci upadá. Je to znát už jen dle toho, že nebýt Dana, nic zajímavého pro mě tu nepadlo. Příští rok tomuto bloku dám ještě šanci, ale když budu unavený, asi se mu vyhnu.

     

    Hlavně, blok přednášek se přetáhl o 70 minut. Díky tomu mi ujel poslední spoj na Opatov, takže jsem mohl jen tiše klít, že to budu muset dojít pěšky. Avšak horší bylo, že nás pořadatelé v areálu uzamknuli. Prostě nebylo úniku, neboť všechny východy z areálu byly zavřené. Jeden chytrák z organizátorů mi poradil, ať proběhnu křovím, ale vzhledem k jeho věku si troufám tvrdit, že mi rodiče oblečení na rozdíl od něj neplatí, takže si ho nebudu ničit. A i kdyby jo, tak to přeci neznamená, že se k němu budu chovat jako k hadru…

     

    Nakonec to dobře dopadlo a branku nám otevřeli, ale za tohle bude tučné mínus. U obchodního centra jsme se z Ryuuem rozloučili a já šel do tělocvičny. O půlhodinu později jsem už tiše překračoval spící návštěvníky, převlékl se do pyžama a vplul do spacáku.

     

    Neděle

    Během noci jsem si teprve uvědomil, že mám rozbitý zip a ve spacáku se bez dodatečné přikrývky příliš nevyspím. Ale i přesto jsem ráno vstal ještě lépe odpočatý než v sobotu. Chvíli mi trvalo, než jsem si rozpomněl na posun času, který za tím stál. Kolem mě už bylo živo, takže jsem provedl ranní hygienu, do které jsem v tento den zařadil i sprchování. Sprchovací místnost byla klasického velkoprostorového provedení, nicméně to mi nebránilo se příjemně vydrbat v teplé vodě. Zvláštní, že jsem tu viděl všehovšudy jen dva návštěvníky. Že by i mezi muži panoval stud? Nebo to bylo kvůli papírové pásce, kterou jste si museli nocleháři nenávratně sundat, abyste se mohli bez starostí osprchovat? Já se přiznám, já jsem sprchu právě kvůli tomu odložil až na neděli, protože kdybych se vysprchoval v sobotu, v noci by mě do budovy už nevpustili.

     

    Když jsem se vrátil do tělocvičny, byl jsem jeden z mála, kdo si ještě nezabalil. To se však rychle změnilo a já, tentokráte pouze v civilu, vyšel vstříc festivalu. Dnes jsem ale měl jiné plány, jak se dostat na festival. Než jsem usnul, přemýšlel jsem nad vhodnějším spojením, než je metro. A našel jsem vynikající spoj, který jsem využil jako jeden z mála návštěvníků – autobus linky 177, který staví nedaleko restaurace Zátiší, odkud je to na festival jen pár kroků. Díky tomu, že jsem měl hodně volného času, posnídal jsem v pekařství ve stanici metra a po krátkém váhání, které schodiště vede na magistrálu nad stanicí (jelikož ve stanici chybělo srozumitelné označení východů), jsem vyšel po točitém bezbariérovém vstupu na zastávku. Po příjezdu autobusu většina cestujících vystoupila, takže jsem se mohl pohodlně usadit. Ačkoliv v další zastávce se do autobusu nalifrovala celá školka, i přesto se mi podařilo z autobusu včas vystoupit.

     

    A překvapen jsem zjistil, že jsem na festival nejel busem sám. Byl tu i Arian a Grek, se kterými jsem se hned dal do řeči. Hned za tepla jsem byl tázán na mé názory a já jen sotva stěží stačil přemýšlet, abych si aspoň na něco rozpomněl. Ano, přemýšlení v určitých situacích bolí. Momentálně má report přes 8700 slov, takže si myslím, že Grek bude spokojen. V kulturáku jsme se zase rozdělili, kdy jsem si odložil kufr do tělocvičny v patře a šel se jako první postavit do fronty na nadcházející program. Ve dveřích jsem ještě vyměnil pozdrav s Ryuuheiem, který tu byl na přednášce od Sušenky.

     

    Osamu Tezuka – Bůh mangy (DanQ)

    Těšilo mě, že právě DanQ vedl tuto přednášku. Běžně na jeho přednesy nechodím, ale proč neudělat výjimku? Pan Tezuka byl velký workoholik, který stvořil přes 700 svazků mangy. Ačkoliv to byl původně vystudovaný lékař, chtěl být tvůrcem kreslených příběhů. Motivoval ho k tomu čínský animovaný film Princezna Železný Vějíř. Nejprve začal jako mangaka. Už rok po válce, v r. 1946 vydal svůj první svazek mangy, na který navázal bestsellerem o rok později s názvem Nový ostrov pokladů. Jako další byli představeni Might Atom a Princess Knight, které následovaly zaměření předchozích titulů na dětské publikum.

     

    Ale co dospělí? Pan Tezuka věřil v potenciál vážných příběhů a stvořil mangu Zpráva pro Adolfa. Zde se přednašeč pochlubil určitými lákadly, protože tato manga byla u nás publikována týden před Akiconem a DanQ byl jejím korektorem. To mě navnadilo a řekl jsem si, že se na ní doma, během psaní reportu, podívám. Titul jsem vnímal jako most mezi mými koníčky; mám velký zájem o minulé století, válečnictví z technického i strategického pohledu i o Japonsko a popkulturu s ním spojenou. A to vše najdu v jedné publikaci. Tak proč to nezkusit?

     

    Jako animátor se pan Tezuka proslavil se svým studiem Muši productions, ve kterém v roce 1963 vytvořil první anime - Tecuwa Atom, které se dočkalo dvou remaků. Seriál byl zpracován ve formátu 24 minut (+1 minuta reklam v půlce). Ano, právě pan Tezuka nám dal formát, na který jsme zvyklí. Následoval seriál Král Džungle, na jehož motivy vydal Disney o pár desítek let později film Lví král. Toto anime si drží své prvenství v barevném formátu. Ale pan Tezuka vytvořil také současný problém, kdy úmyslně podhodnocoval svou práci, aby ho nikdo finančně netrumfnul. Snížil počet snímků za sekundu, recykloval opening a ending a tak podobně. I když, proč si vlastně stěžuji, mě se tenhle formát v této podobě líbí… Podle mého názoru se finanční podmínky pro animátory budou muset časem dorovnat, protože budou postupně odcházet do více profitujících odvětví (nebo je přeplatí animační studia z okolních zemí, kde animační boom je teprve v plenkách) a budou o to více žádaní. Aspoň v to doufám.

     

    A víte, v čem má tento autor ještě prvenství? Ano, v prvním X-rated anime. Titul Kleopatra z roku 1970 mi už ze záznamu presentoval Jonathan Clemments v přednášce o erotickém anime, takže pro mě to nebylo nic nového. Celkově Osamu Tezuka vytvořil přes 20 anime seriálů, 11 filmů + 14 experimentálních, z nichž jsme si pustili Broken Film a Jumping.

    Přednes se mi líbil a moje volba první nedělní přednášky zkrátka nezklamala.

    Záznam zde.

     

    Po přednášce jsem vyšel ze sálu a postřehl jsem, že hned vedle je malé knihkupectví. V tu chvíli mě napadlo, že bych si tu mangu prohlédl už teď. Zpráva pro Adolfa na mě svítila už z dálky. Jen jsem ji otevřel, prolistoval jí a bylo mi jasný, že tenhle svazek chci vlastnit. Jenže jsem nedokázal potlačit nadšení, takže jsem nakonec podlehl emocím a mangu koupil na místě. Když porovnám ceny, udělal jsem ve výsledku dobře, protože mě vyšla levněji, než kdybych ji objednával z e-shopu. Poštovné přeci jen něco stojí.

     

    Poté jsem vytáhl své Akibony a šel si vybrat zboží. Jenže jsem nepočítal s tím, že Akikrám už bude téměř celý vykoupený. Byl jsem rád, když jsem našel pánské triko své velikosti s přijatelným motivem, předal jsem poukázky a triko bylo moje. Poté jsem se zařadil před Hlavní sál spolu s Ryuuheiem, který měl tak o zábavu postaráno. O to větší bylo překvapení, když mě Lusi oslovila s tím, že jsem vyhrál AMV soutěž v sekci hlasování. Já chvílemi plný radosti, že jsem vyhrál cenu, chvílemi zdrcen, že výhra propadla, protože jsem nebyl na Vyhlášení výsledků. Vůbec jsem netušil, že za pouhou účast v hlasování se dá něco vyhrát! Ale napadá mě lepší otázka: Co si za Akibony pořídit, když hned po ukončení vyhlášení se zaplnil Akikrám lidmi, kteří se v tom málu, co tam z předchozích dní zbylo, snažili aspoň něco najít? Nakonec nelituji těch Akibonů. Jen mě mrzí, že jsem nezažil svou chvíli slávy ve Velkém sále.

     

    Animovanou postavou snadno a rychle (Meon & Konata)

    Ne, opravdu tohle není mým záměrem. Ale proč nevyslyšet (pro mě) nové a zajímavé informace ze světa animace? Například teď už vím, že 24 snímků za sekundu anime průměrně nedosahuje, běžně se pohybuje okolo 17 snímků. Samotný počet snímků se často mění podle akčnosti scény; když je hodně pohybu, snímky se přidají. Když je v seriálu pohled do přírody, kde se nic nehýbe, snímky se uberou. Dále je nutné dodržovat fyzickou setrvačnost, kde je možno pohyb trochu přehnat. Poté se začaly probírat různé typy postav v anime a jejich reálnost, kdy u šermíře jsme se dočkali podrobného seznamu nedostatků, mezi kterými bylo rozrážení paluby mečem, tasení ze zad, otáčení se protivníkovi zády a přetahování se pomocí sečných zbraní. A Maid kavárny jsou mnohem, ale mnohem trapnější, kdy ze sebe musíte dělat infantilního vola.

    Přednáška mě pobavila, měla dost vtipných momentů a po vážné přednášce se to i dost hodilo. Tak uvidíme, s čím přijde tahle dvojka za rok.

    Záznam zde.

     

    Dále jsem zůstal v sálu, abych si vyslechl poslední nedělní přednášku.

     

    Proč nechcete být japonským císařem (Clover)

    Protože to je next level shit. A teď k věci. Císařský titul je sice vypůjčený od čínské kultury, ale čínské tradice přežil a japonská dynastie je tak nejdéle vládnoucím rodem na světě. A nejen to; Japonsko je jedinou zemí světa, kterou ještě stále reprezentuje císař. Z historického okénka mě zaujalo, že Japonsku vládly i císařovny. Mezi dvěma jmenovanými byla císařovna Suiko (593 - 628) a Go-Sakuramači (1740 - 1771). Dále jsem si, až letos, všiml, že japonské dějiny se uvádí v obdobích, které jsou vytyčeny v přímé souvislosti s vládnutím císaře. Období Réwa bylo přeci oznámeno po nástupu současného císaře Naruhita. Konečně v tom vidím logiku!

     

    Zbytek historie byl sice zajímavý, ale nebudeme zde opakovat už jednou za tento víkend řečené a jdu rovnou k jádru věci. Proč nechcete být císařem? Nemáte příjmení a neoslovují vás jménem. Žijete ve zlaté kleci, kdy nevlastníte žádný majetek, nesmíte vyjadřovat svůj názor, nemáte telefon a ani lidská práva. Ani se nemůžete svévolně rozhodnout, kdy uvidíte svou rodinu, protože vám všechno plánuje Imperial Household Agency. Na druhou stranu vás zase neobtěžuje bulvár. Ale váš lid vás nevnímá jako člověka, protože je vám všechno předepisováno a váš život řídí jiní.

     

    Korunovace je samo o sobě peklo. Přípravy trvají dva roky, než může nový panovník usednout na trůn. Mezi nejdůležitější součásti korunovace patří převzetí tří posvátných pokladů (meč, zrcadlo, klenot), usazení na trůn (na korunovaci Naruhita dorazil i náš současný premiér Andy) a velká obětina (ne, tu fakt popisovat nebudu).

     

    Mezi vaše povinnosti se řadí: Sjednocování národa a udržování tradic, udělování vyznamenání a přijímání velvyslanců, účast na reprezentativních akcích, novoroční projev, jarní sázení a podzimní sklízení rýže. Do toho vaše narozeniny i korunovace jsou státním svátkem (o tom jsem četl i v našich médiích), na všechny události v osobním životě máte nějaký rituál. Díky tomu nemáte chvíli klidu.

     

    Dobrá, to mi stačí. Za mě tedy řeknu moje oblíbené slovní spojení: Zlatá Evropa. Téma více než zajímavé, jen pro příště bych doporučoval si více věřit a neupínat se tolik na Greka. Ještě lepší by bylo, kdyby si příště Grek sedl někam stranou do stínu, aby mu Clover neviděla do tváře a nemohla si tak s ním vyměňovat oční kontakt.

    Záznam zde.

     

    Zakončení

    Letos díky odřeknutí Natsuconu zbylo mnohem více času na Akicon a proběhla tak lepší příprava. Do sortimentu festivalového zboží letos přibyly mikiny, o které byl nebývalý zájem. Taktéž se oficiálně přidaly dva nové ocasy k Trojhlavé sani. Díky tomu má Akicon soudržné a spolehlivé vedení. Podle hrubých odhadů letos dorazilo na akci přes 1200 návštěvníků, což znamená nový rekord v návštěvnosti za celou existenci. Letos bylo pro staff více jídla včetně ovoce a zeleniny. Někdo kritizoval chybějící mapky na ubytování, avšak za sebe můžu říct, že mi stačilo jen znát přesné umístění v mapách. Dorazil jsem do cíle i ve tři hodiny ráno a bez problému, takže za mě není nic, co bych vytknul. Na závěr byl předán rozlučkový obraz s dojemnými i vtipnými frázemi, který si především za svou uměleckou formu a způsob předání bývalým pořadatelům zasloužil dlouhý potlesk.

    Záznam zde.

     

    Po zakončení jsem spolu Ryuuheiem poseděl před kantýnou a dojedl zbytek od snídaně. Snesl jsem si kufřík z tělocvičny, kde si mě odchytila Sušenka a už se rozjela diskuze. Avšak já měl namířeno pomalu k šatně, takže jsem rozhovor krátce na to utnul a sestoupil jsem po schodech do přízemí. Zde si hlavní přednašeči udělali jeden velký kruh, ve kterým diskutovali spolu s ostatními. Když jsem procházel kolem, hned si mě odchytil Grek spolu s Hitomi. Ta mě oslovila i v sobotu, kdy jsem byl lehce pod vlivem a už si ani nevybavuji, co jsem ji říkal. No, čert to vem. Po krátké rozmluvě mě ale už tlačil čas. Rozloučil jsem se, vzal jsem si bundu ze šatny, kufr a batoh, který nosím na všechny akce a vyrazil jsem na autobus. Metro bylo v části trasy uzavřeno, takže jsem zvolil výhodné spojení autobusem stejné linky jako ráno, jen s tím rozdílem, že jsem vystupoval až na Libni. Ryuuhei se mnou nejel, rozloučili jsme se na zastávce. Na Libni jsem přesedl do přeplněného Inter Panteru, kde však mezi mnohými jinými svítila i moje místenka. Já se pohodlně usadil do sedačky a vyrazil směr Východní Čechy…

     

    Shrnutí

    • Velké množství záznamů si zasluhuje velkou pochvalu, s velkou pravděpodobností si je doma pustím na TV

    • Visačka má opět prostor na vyplnění přezdívky

    • Fixy na popis visačky byly k propůjčení na infostánku

    • Příště prosím napište otevírací dobu tělocvičny i do sekce FAQ, ať lidé zbytečně neletí do tělocvičny, když tam nikdo není

    • Aplikaci s programem jsem využil naplno, jen žádám o uvolnění cca tři dny před zahájením akce

    • Perfektní motivace pro účast v hlasování v libovolných soutěžích jsou Akibony

    • Animestop mi to tedy pěkně nandal (ale za ty Akibony mi to stálo a příště jdu znova!)

    • Konečně jsem změnil názor na AMV soutěž, má něco do sebe

    • Prodejci s bezkontaktními terminály mě mile zaskočili

    • Jako vždy perfektní toalety

    • Yaoistky mají přednášky v hlavním sále, ale muži tu svůj porntalk nemají :(

    • Papírový wristband na ubytování je sice fajn, ale není voděodolný

    • Proč mám lézt skrz křoví, když existují klíče a dvě branky?

    • Tělocvična na Opatově je sice dál, ale dobře se v ní člověk vyspí (to bude tím chladnějším počasím) i vysprchuje. Příští ročník Animefestu se taky prospím na nafukovací karimatce

     

    Letos jsem vzal Akicon netypicky a zkoušel nové věci. Já mám mysl i ducha otevřený různým akcím, což se mi letos vyplatilo. Přespal jsem se v tělocvičně, kde jsem příliš nevěřil, že se dostatečně vyspím, zúčastnil se soutěže i hlasování, prohrál proti biomatkám a japonskému tisku a vyhrál (ale odměnu nevyzvedl) v sekci hlasování. Natolik se mi letos akce zalíbila, že jsem Akicon pojal jako „malej Animefest“. Co tím tedy pro mě mění a jak se chci organizátorům odvděčit? To se dozvíte na příštím ročníku…

     

    Avšak abych nepěl jsem samé positiva, díky upřednostnění psaní tohoto záznamu jsem přišel o velmi cenný vztah s jistou slečnou. Nezbývá mi proto nic jiného, než tuto tvorbu reportů pozastavit, ne-li přímo zrušit. Ne, že by mě to nebavilo, ale obětovat kvůli těmto řádkům vztah s někým, koho máte rádi, opravdu nechcete... Ale nebojte, obsah se vám budu snažit vynahradit psaním komentářů a tvorbě obsahu na conech. A když budete chtít a seberete kus odvahy, můžete si se mnou na akci i pokecat. :)

     

    Odkazy na zážitky kolegů:

    Jeoffrey

    Ryuuhei

    Hitomi

     

    Akicon 2019
  • 10.10.2019 v 21:43

    Kanon VN

    Musím čtenáře upozornit, že následující text obsahuje masivní spoilery. Před pokračováním čtení doporučuji shlédnout seriál z r. 2006 (je totiž delší a poví vám větší díl děje, než varianta z r. 2002).

     

    Když jsem se nedávno zařekl a shlédl znovu po čtyřech letech seriálovou adaptaci, bylo mi jasné, že bych si měl splnit další drobný sen. Bohužel, takto staré hry se nedají pořídit na evropském digitálním trhu a ani nejsou oficiálně přeloženy, takže jsem si našel na jedné dedikované stránce fanouškem přeloženou hru a bylo jasno. Nejhorší částí celého gameplaye však bylo nastavení hry. Vizuální román naprogramovaný v roce 1999 měl svoje vrtochy. Nízké rozlišení, problematické zobrazení hry v plném okně, slabší dabing, konfigurace zcela mimo hlavní menu na pravém tlačítku myši a částečně v původní japonštině. Natavení hry se tak rázem stalo infernem. Kanon byl nejstarší VNko, co jsem měl tu čest hrát a dnes zpětně jsem velice vděčný, že jsem se odhodlal do čtení takového těžkého retra.

     

    Stačí se podívat na kresbu děvčat na VN databázi na zápatí stránky a ihned zjistíte proč. Děvčata mají až děsivě velké oči a občas se vám z původní myšlenky roztomilé středoškolačky stává horor plný zdeformovaných obličejů. Avšak po pár hodinách už mě to nechávalo klidným a přepnul jsem do čtecího módu. Během čtení jsem narazil na pár překlepů a špatně formulovaných frází v překladu, nicméně jsem byl rád, že tomu v jiných místech příběhu rozumím alespoň v angličtině.

     

    Tak a teď ta nejdůležitější otázka celého článku: Po které route jsem se vydal jako první? Nikoho nepřekvapí, že jsem vybral jako první Nayuki. Však chudák holka čekala sedm let, až se Yuichi vrátí zpátky do města, ve kterým se ona cítí jako doma. Avšak on, navyknutý na jižní poměry, si bude muset několik týdnů zvykat. Na začátku příběhu se konečně dozvídám, proč se vlastně Yuichi stěhoval na sever. Jeho rodiče se totiž přestěhovali do zámoří za prací a krom tety Akiko se o něj nikdo z rodiny nechtěl starat. Takže se žádné typické „postarej se sám“ klišé nekoná a Yuichi vyfasuje okrajovou místnost v rohu baráku s abstencí kotatsu. No, ještě aby si stěžoval, freelancer jeden.

     

    Děj se poté vyvíjí ve stejných kolejích jako v seriálu. Seznámíme se s Makoto, která tu je méně agresivní jako v adaptaci, Shiori, která mi povahově vůbec nesedla, Kaori, která tu bohužel ani zde nemá vlastní dějovou linku (hanba!) a Ayu, která vypadá ještě více loli než v seriálu a já se jí ani prstem nedotknu (vysvětlení dále). Zlom nastává ve chvíli, kdy Makoto pustí nově nabytého kocoura z nadchodu na návěs nákladního auta. Yuichi ji sice při jejím hledání zahlédne, avšak si viděnou situaci mylně vyloží a věří, že je o Makoto už dobře postaráno. Díky tomu jsem se uzamknul u Nayuki. Dal jsem ji přednost, protože mi to přišlo nemorální ji opustit, když jsme spolu bydleli pod jednou střechou a měli společnou smutnou událost, protože se malej Yuichi neuměl vůbec chovat k něžnému pohlaví. Sněhový zajíček se děvčeti z dlaní přece nehází! A už ne v takové situaci!

     

    Během doučování se na zkoušky se po večerech pravidelně scházíme, a při pauze se bavíme na balkoně během mrazivé noci. Díky tomu se rozpomenu, že mě už od dětství Nayuki měla ráda a já se k ní nezachoval čestně. A tak na to jdu cestou vlastní omluvy a nabídnutí vztahu. Ti z vás, co by měli tendence Yuichiho a Nayuki kritizovat kvůli rodinné příbuznosti, dávám na vysvětlenou, že i Darwin žil se svojí sestřenicí. (A Vojtěch Fišar taky.) Takže v tom nevidím problém.

     

    Po romanci, během které dojde hanbaté CG grafiky (a že jsou některé pěkné, o tom žádná) krátce nato dojde i na sex. Popravdě, přišlo mi to hodně nucené a tvrdý způsob aktu na to, že na to šli oba poprvé. Taktéž tu chybí dabing, avšak vzhledem k tomu, že sexuální scéna trvá čtyři minuty čtení, to ani nevadí. A tím pádem Ayu nemám zájem vůbec číst. Ani mi povahově nesedla, takže k tomu stejně postrádám důvod.

     

    Dále se příběh odehrává poté, co se stane autonehoda, během které dojde teta Akiko k vážným zraněním. Nayuki se od té chvíle uzamkne do sebe a nechce nikoho vidět. Ani mě, ačkoliv jsem ji na rozdíl od seriálu stál pořád po jejím boku a nemůže mě z ničeho obviňovat. A když už mluvíme, zcela pozbyla vůli po běžném životě. Dojde to tak daleko, že se rozhodnu odejít. Vracím její oblíbený budík a během noci odcházím na nádraží, stejně jako kdysi. Nakonec vše dopadne dobře, kdy se znovu shledáme jako v seriálu před nádražím, kde ale dojde k mnohem krásnějšímu závěru.

     

    Nicméně… Všiml si někdo ze čtenářů, že jsem při úvodním vyjmenovávání děvčat zcela vynechal třeťačku Kawasumi Mai? Pokud jste na její nepřítomnost přišli dříve než jsem ji jmenoval, máte u mě plus. Jedná se totiž o děvče, které mě nejvíce lákalo už od shlédnutí seriálu.

     

    Její příběhová linka avšak nenabídne příliš mnoho novinek. Mai je v originále velice tajemná a bez emocí; tak ji známe. Avšak ve vizuálním románu je její povaha vykreslena krapítek přehnaně. Když například se jí Yuichi vyzná při jejím vyhazovu ze školy, nehne ani prstem. Během celého čtení působí velice chladně, až odtažitě. Zvrat nastal až ke konci, kdy si na Yuichiho položí hlavu a políbí ho; až tehdy jsem začal jásat. Samozřejmě to tím nekončilo a já tak mohl vidět další lechtivá CGčka i samotný akt. Scénu samotnou nasvěcoval půlnoční měsíc, takže o kouzlo okamžiku bylo postaráno. Co víc si jako romantik můžu přát, že?

     

    Dále jsem zjistil, že Mai těsně před tím, než použije svoji schopnost proti sobě, tak se hlavnímu hrdinovi vyzná i slovně. A já si říkal, že v seriálu v té scéně něco chybí… Ta chvíle měla svoje kouzlo a kreslená grafika byla nádherná. Dále, pokud jste se zamysleli nad tím, že seriálová nemocniční scéna (kde na pokoji leží Mai a Sayuri) působí nepatřičně, máte pravdu. V originále se totiž k ničemu takovému nedojde. Pokud porovnám obě podoby Maininy route, seriálová verze skvěle vystihla zápletku a probudila ve mně emoce, nicméně visual novela na závěr sice odhalila romantický vztah, avšak scénář pozbýval větší procítění.

     

    Celkově, za mě byla Nayukinina route perfektně napsaná. Do čtení jsem šel s tím, že mě to bude bavit a dozvím se nové souvislosti a příběh, což se také stalo. Bylo to moc pěkné čtení, kde došlo i na krásné záběry na tuto dlouhovlasou slečnu plné radosti. Ve finále jsem si pořídil v digitální distribuci tři soundtracková alba ze seriálu i hry, neboť jsem chtěl tvůrce podpořit aspoň nějakou formou a přál jsem si hrdě vlastnit oficiální kopie melodií, které si čas od času rád pouštím. Jsem spokojen a za nějaký čas si přijdu přečíst další příběh...

  • 28.9.2019 v 22:35

    Advík 2019

    Když jsem si plánoval program pár dní před akcí, rozhodl jsem se k několika zásadním změnám. Po dvou letech jsem změnil přespávací strategii a vrátil se ke spaní na škole. Odpadla tím starost okolo hledání ubytování (které si budu zařizovat stejně jen v Brně) a aspoň můžu vyzkoušet nafukovací karimatku v praxi. Taktéž jsem už v plánech vyškrtl čtvrteční program, neboť mě na něj nic nelákalo a chtěl jsem si užít o jeden den dovolené navíc. Tímto děkuji pořadatelům, že se pokaždé s termínem akce trefí do mé celozávodní dovolené. Letos se zároveň jednalo o jedinou akci v létě, takže jsem se na Advík těšil, neboť jsem se necítil vyčerpaný z Natsuconu.

     

    Dle programu na nově předělaném webu Advíku jsem si vybral body programu, zapsal si je do tabulky a poté přes cloud přenesl do smartphonu. Tím jsem měl vyřešenou i problematiku s kapesní verzí programu.

     

    Pátek

    Přivstal jsem si, abych se zvládl po ránu vysprchovat, připravit se na cestu a vyrazit včas na vlak. V klidné atmosféře jsem došel na nádraží, odkud jsem CityElefantem dojel do Pardubic, kde jsem přesedl na expes a zalezl do kupé, kde jsem měl místenku. Na Hlavním nádraží jsem nasedl na linku C, která mě dovezla až na Kačerov. Na této stanici jsem asi deset minut bloudil, neboť jsem neznal její rozložení, a tak jsem se marně snažil najít stanoviště autobusu, dokud jsem si nevšiml, že staniční sloupky jsou umístěné i naproti přes magistrálu.

     

    Když jsem vystoupil z autobusu a vyšel vstříc škole, už jsem viděl Předvík. Prošel jsem skrz a vstoupil jsem do vestibulu, kde jsem byl odbaven. Sice jsem se na chvíli ztratil, protože jsem nevěděl, kde je ubytování a ani plánek mi nepomohl, avšak staffák u šaten mi ochotně poradil. Na ubytování jsem chvíli čekal na Takumiho, avšak se mi neozýval, takže jsem vybral přespání dle vlastního uvážení a vyšel do horního patra. Zde se mi podařilo najít volné místo, kde jsem se vybalil. Krátce poté jsem přišel na to, že jsem si stejně leccos nevzal. Třeba polštář. Vyřešil jsem to tím, že jsem si na místě sepsal všechno, co jsem měl s sebou a zapsal si i chybějící věci, abych příště při přemýšlení nad tím, jestli mám všechno, si mohl ověřit, že tomu tak je. Člověk se přeci chybami učí.

     

    To už jsem však měl deset minut do začátku programu.

     

    Japonské hrady - pohádkové pevnosti (Drobek87)

    Přednašeč nás vtáhl do svého putování po Japonsku, kde se zajímal o místní hrady. Jak zmínil hned na začátku, po dlouhou dobu nebyly hrady v Japonsku uznávány jako kulturní dědictví, a proto se některé hrady ani nedochovaly. Avšak ty, co vydržely až dodnes, dokážou díky pružné dřevěné konstrukcí ustát zemětřesení. Když nám Drobek ukázal fotografii modelu konstrukce jednoho z hradů, neměl jsem pochyb. A co že nám to vlastně ukázal za stavby? Nakidžin, ze kterého se dochovaly jen ruiny; Šuri, který byl během bitvy o Okinawu vypálen do základů, neboť v jeho podzemí sídlilo vojenské velitelství; Himedži, který patří mezi nejnavštěvovanější hrady v Japonsku vůbec a Macumoto, který se řadí mezi národní poklady Japonska. Většina jmenovaných hradů jsou od r. 1992 součástí Světového dědictví UNESCO.

    Na přednášce zazněly i méně známé památky, presentace byla bohatá na fotografie i videa. Ačkoliv Drobek především hůře artikuloval a mluvil rychle, po čase jsem si navykl a přednášku si užil.

    Záznam zde.

     

    Hned po přednesu jsem se přesunul do sálu Heisei.

     

    Unikátní "zbraně" Japonska ve druhé světové válce (Tokr)

    Tokr nám hned na úvod představil realizované sebevražedné zbraně. Začal s torpédem Kaiten, poté nám představil motorové čluny Šinjó, raketovou střelu Óka a potápěče Fukurjú. Všechny tyto jednotky popsal dle dochovaných technických specifikací a vyzdvihl právě Óku, jejíž nositele, Micubiši G4M, byl v závěru války americkým námořnictvem označen jako primární cíl, neboť raketová střela byla největší nepřátelskou hrozbou.

    Tokr se dále soustředil na prototypy a méně známou techniku. Padla tu řeč na naváděnou střelu Ke-Go, pilotovanou pumu Kawaniši Baika, mezikontinentální horkovzdušný balón Fu-Go a ponorky řady I-400, které jsou známy jako největší ponorky své doby.

    Ačkoliv Tokr špatně artikuloval a během přednášení měl velké mezery mezi slovy, jeho přednáška jasně a místy i vtipně vysvětlila tuto japonskou techniku.

     

    Poté jsem si odběhl pro ranní svačinku do nedaleké samoobsluhy. Po svačině jsem si to zamířil do sálu Réwa. Prakticky šlo o tělocvičnu rozdělenou na dvě části; pro cospleyery a jejich merch byla vyhrazena jedna půlka, druhá byl sál Réwa, který byl doplněn o reproduktory, aby byl přednašeč lépe slyšet.

     

    Anime maturita

    Už na Zimním Advíku jsem poznal, že tahle soutěž by stála za vyzkoušení. Jednalo se o rychlou přednášku, kdy si zájemce vylosoval dvě čísla, které reprezentovaly dvě témata. Zájemce si vybral jedno téma a šel si na patnáct minut sednout a s pomocí smartphonu a svých úvah dával dokupy pětiminutový přednes, který poté porota okomentovala. Vzal jsem to jako výzvu, pomocí které vyzkouším své schopnosti. Přihlásil jsem se jako první dobrovolník. Vybral jsem si téma „Archetypy anime postav“, ze kterých se vylouply čistě ženské povahy. O tom jsem už leccos věděl. Nicméně pod tlakem něco vymyslet, to mi nikdy moc nešlo. Ve výsledku jsem měl toho spoustu co říct a ani mi nepřišlo, že jsem vedl monolog zmíněných pět minut.

    Porota mi vytkla dva zásadní problémy – koukání do papírů a rozpoznatelnou nervozitu. Pro příště tedy vím, že je lepší si přednášku nejprve několikrát vyzkoušet doma a zapsat si záchytné body přímo do prezentace, abych nemusel hledat informace na papíru s poznámkami. Hlavně jsem přišel na to, že se dívám do papírů i přesto, že danou informaci nemám nikde napsanou. A to jednoduše proto, že se mi tak lépe při přemýšlení „vaří z vody“. A nervozita? Ta byla více než oprávněná, vzhledem k tomu, že jsem si přednášku nepřipravil v pohodlí domova a vymýšlel jsem přednášku přímo na místě.

    Pro mě to byla cenná zkušenost. Avšak ostatní posluchači raději rychle odešli, když přišli na to, že budou přímo a nedobrovolně vyzváni k vylosování témat. Ve výsledku jsme tak po hodině u několika zájemců přišli s pořadateli na to, že máme prázdný sál. Drakarn, který tu byl hlavním mluvčím poroty proto svolal zbývající posluchače, aby si přisedli až k němu a začali jsme se volně bavit na různá témata. Po nějakém čase jsme diskuzi rozpustili, neboť každý z nás měl vyhlídnutý další program.

     

    Znovu jsem zamířil do Heisei, kde na mě čekala poklidná přednáška.

     

    Co musí mít každé správné anime (Skorica)

    Avšak s označením poklidná jsem se velice mýlil. Přednáška byla vytvořená hodně narychlo, presentace odpovídala kvalitě rychlopresentace vytvořené pár hodin před přednesem. Mluva Skorici taky nebyla nijak závratná, její slovní zásoba byla velmi omezená. Ale i to bych byl schopný přijmout. Tak trochu jsem doufal, že se řekne něco nového nebo aspoň ne příliš známého, ale Skorica vzala obecné rysy a snažila se je napasovat na kvalitní tituly. Což ale právě není vždy možné; řada anime seriálů jsou dobré právě kvůli tomu, že hlavní hrdina není ten „typický středoškolák“, ale buď učitel na letní škole, tulák nebo třeba rytíř či princ.

    Co mě ale zabolelo nejvíce, byla její slova, že by se kvalitní anime přeci neodehrávalo v Česku. To jsem se už neudržel a ozval se, protože Skorica si neumí dohledávat informace skrze anime databáze anebo se nezajímá o kolegy z přednašečských řad, protože na Akiconu měl Christof přednes na toto téma, kde vypíchnul anime Monster. Od té doby vznikly další tituly. Takže tohle ti za rámeček tedy nedám. Aby to nebylo všechno, tematický přednes skončil v půli přednášky a začala plytká diskuze nad tématem „vytvořme si vlastní dokonalé anime“. To už jsem nedokázal vydržet a raději si našel záminku, proč odejít. Když jsem si posléze uvědomil, že se jednalo o stejnou přednášející, co loni dokázala na úvod vyspoilerovat Chobits a na to dodat, že mezi Hentaiem a Ečči nevidí žádný rozdíl, uvědomil jsem si, že jsem jen mrhal se svým volným časem.

    Záznam zde.

     

    Když jsem se chystal jít na další program, dočetl jsem se, že se přednáška o hodinu posouvá. Rychle jsem tedy změnil plány a šel se podívat na Matěje.

     

    Jak umělá inteligence hraje (nejen) počítačové hry (Matěj Račinský)

    Sice jsem přišel o začátek, ale to nevadí. Matěj v tu chvíli presentoval úvod to problematiky, kde vysvětloval definice AI a její rozdělení, kde použil vynikající video od Nvidie. Už na Animefestu se mi velice líbilo, ale na jaře jsem se o něm nezmínil, takže ho vyzdvihnu aspoň při této příležitosti.

    Matěj poukázal, že současné NPC v singleplayeru je předem naprogramované a předem k tomu určené. Avšak co se stane, když nahradíme samotného hráče za AI s neuronovou sítí? Když se DeepMind od Googlu naučil hrát na Atari 2600, překonal u více než poloviny miniher lidského hráče. Dále mezi zajímavosti bych zařadil, že AI v současné době už má vyřešenou dámu, takže v ní pokaždé vyhraje; dokáže na 95% vyplnit křížovku či vyhrává nad nejlepšími hráči šachů. O umělé inteligenci Watson v soutěži Jeopardy jsem kdysi viděl dokument, to mi bylo asi tak patnáct a tehdy jsem byl z toho na větvi. Nyní, po sedmi letech konečně znám bližší odpověď, jak to vůbec bylo možné. Matěj mi připomněl jednu z hádanek mého dětství, které mi ležely v zapomnění. Díky!

    Taktéž padlo nějaké to slůvko o Dotě, což jsem příliš nevnímal, jelikož tu hru ani neznám (kamenujte mě), následovalo upozornění na média a jejich přehnané vyjadřování se v tisku a na netu a AI v Starcraftu. Pak začaly přicházet pro mě zajímavé informace. Začalo to s Kingdom Come, kde se NPC učili pomocí AI bojové souboje s mečem, avšak nakonec byl tento projekt zahozen kvůli chybějící realističnosti. Následovalo samořídící auto v GTA V na kanále Sentdex, který sice už nestreamuje na Twitchi, ale na YouTube stále jede bomby (a já už mu přihodil odběr). Osobně mě to zaujalo a uvidíme, kam se tenhle projekt posune dál.

    Dále nám Matěj představil i přešlapy. Například chatbot na oficiálním Microsoft Twitteru, který se učil pomocí tweetů ostatních uživatelů nebo automaticky generované potisky na tričkách v nabídce Amazonu. Ve výsledku ale AI šlo dál, než kdo předpokládal a začalo pracovat s nekorektním humorem ve veřejném prostoru. Díky 4chanu se ale všechno archivovalo a ačkoliv dnes po těchto nepovedených pokusech hezky zameteno, screenshoty jsou dodnes k nalezení.

    Na závěr se mohli zájemci dozvědět, jak AI na neuronovém základu vůbec funguje. Ačkoliv jsem si musel projít presentaci, abych znovuvstřebal uniklé informace z přednášky, rád jsem se dozvěděl něco nového.

    Záznam zde.

     

    Po přednesu jsem se vrátil do sálu Heisei na posunutou přednášku.

     

    Hideki "Břitva" Tódžo (Tokr)

    Tokrův formát přednášky byl trochu nešťastný, neboť mě pouhé čtení životopisu tohoto vojevůdce příliš nelákalo. Avšak povzbuzen z minulé autorovy přednášky spolu se svým zájmem o tehdejší dobu jsem si řekl, proč ne. Všichni víme, jak se vypracoval např. Hitler do čela státu a jak skončil, ale o Tódžovi o se tolik nemluví; navzdory faktu, že právě on zatáhl Spojené státy do války.

    Jak to sním tedy bylo? Ve zkratce – pocházel z vojenské rodiny a jeho kariéra byla postavena na Velké válce. Po nástupu na ministerstvo zásobování byl převelen k armádě, kde se vypracoval na generálmajora a posléze generálporučíka. Jako náměstek ministra války požadoval napadení SSSR, avšak po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov změnil názor a byl pro „pakt čtyř“, který ale nebyl schválen zbývajícími členy paktu. Ve výsledku se tak Sovětský svaz a Japonsko domluvili na paktu o neútočení.

    A dále? To už všichni znáte. V r. 1941 se se stal předsedou vlády. Po vyhrocení vztahů se Spojenými státy a Spojeným Královstvím vznikl plán na masivní a nečekaný úder proti USA, který, jak víme, nedopadl dle očekávání. Po bitvě o Saipan Hideki Tódžo rezignoval a po kapitulaci Japonska v r. 1945 se chtěl pomocí sebevraždy vyhnout americkému soudu.

    Přednáška to byla poučná a já se tedy dozvěděl zase něco nového.

     

    Během pauzy jsem si prošel Macuri – venkovní program a prodejní stánky. Poté jsem vstoupil do Ečči sálu, kde jsem si dle anotace vybral program, na kterém jsem nebyl cílovou skupinou.

     

    Alenka v říši Termínů (Kara Alen)

    Velice rád se občas stanu humorníčkem a rozhodnu se tak, jak by to nikdo nečekal. Proto jsem tentokráte zamířil na přednášku určenou pro absolutní normies. Ještě před začátkem přísedící Zeník pacifikoval hlučný Předvík, neboť povalující se plebs před vstupem do školy vyřvávali do okolí. Po začátku přednášky se Kara Alen zeptala, kdo četl anotaci. Posléze následovala otázka, co tu já a ostatní trollové sedí. Já měl připravenou výmluvu, neboť jak rád říkám, opakování je matka moudrosti.

    Samozřejmě, na tuto přednášku byl sál téměř prázdný a každý posluchač byl vítán, takže jsme vyhozeni nebyli. Své přítomnosti jsem aspoň využil k doplňujícím otázkám nebo i odpovědí na pokládané otázky. Témata byla očekávaná – ostatní cony, cosplay, manga, light novely a Zeny nadhodil taktéž databáze. Fajn pokec, byla to sranda, i já se pobavil.

     

    V době další pauzy jsem si skočil do McDonaldu, kde jsem mimo jiné odhalil existenci rozšířeného výběru na dotykových obrazovkách. Konečně si můžu objednat limonádu bez ledu! Jídlo jsem si vzal s sebou, abych stihl nejzajímavější část programu.

     

    Láska jako droga (Kara Alen)

    Konečně mi byla zodpovězena nedořečená odpověď na otázku „za čím vědecky stojí láska“ z druhé série Rewritu. Autorka tu podala vysvětlení hodné pohledu biologa. Nejprve nám představila chtíč a co ho vyvolává. V tu chvíli jsem zpozorněl a přestal jíst donesenou večeři. Testosteron a Estrogen je důvodem všeho. A já se začal potit, neboť se tu přede mnou začalo skládat jedno velké puzzle. Taktéž feromony hrajou velkou roli. Ty vypuzujeme v našem přirozeném pachu. Čím se pach partnera více liší, tím nám více voní, protože jako lidé jsme geneticky přizpůsobeni k přirozené diverzitě. Následovalo vysvětlení přitažlivosti. Při pohledu na pěknou slečnu se nám vyplaví velké množství adrenalinu, což způsobí stres, rozbušení srdce, třesot a pocení prstů. Kortizol si osobně spojuji s náhlým pocitem nejistoty. Serotonin způsobuje přímo zamilovanost a ovlivňují naši náladu (podrážděnost, agresivita).

    Říká se, že dlouhé pohledy pomáhají při tvorbě vztahů. I to nám Kara Alen potvrdila. Pokračovalo vysvětlení erotické vášně. Jedná se o vztah plný euforie, kdy se v mozku spustí celá řada chemických reakcí, které vyústí v doslovný stav nouze a propadneme do stavu podobnému šílenství. Jediný důvod, proč přichází tento stav takto brutálně a nejde racionálně ovlivnit, je pro vytvoření potomstva. Trvá jen několik měsíců, neboť naše tělesná schránka nedokáže tento stav vydržet delší dobu. A jaké hormony mohou za tento stav? Tak si to pojďme vyložit. Fenyletylamin, jehož příznaky jsou chemicky velmi podobné pervitinu, snižuje stres a zvyšuje sebejistotu. Je taktéž v malém množství obsažen v čokoládě. (A proto ji pro uklidnění všichni doporučují). Dopamin vytváří pocit euforie, dodává člověku cílevědomé chování k uspokojení potřeb; velice nás motivuje a nutí nás se soustředit k dosažení cílů. Jedná se o velmi návykový hormon a ne nadarmo se mu přezdívá jako opravdová droga lásky.

    Dále nám byli představeni hlavní body, v čem je důležité se s partnerem shodovat. Jedná se o děti, peníze, majetek a způsob života. Byli tu zmíněny i tzv. Red flags, avšak upřímně, neexistuje člověk, který by splňoval všechny vypsané podmínky. I já se v nich našel. Jinými slovy, je třeba dokázat tolerovat nedostatky u potencionálního partnera, neboť nikdo z nás není dokonalý.

    Další fáze lásky už obvykle trvá až čtyři roky, kdy bláznivý stav opadne a my se probouzíme do reality. Buď couváme a říkáme si, jací jsme byli blbci anebo se k tomu postavíme čelem a řekneme si, „okey, jdeme se více poznat“. V tu chvíli dochází k romantické části vztahu, která vznikla z důvodu potřeby postarat se o vzniklé potomstvo. Tyto hormony už popisovat nebudu, neboť už takhle je moje zpětná vazba delší, než tomu obvykle bývá (a třeba tím někoho z vás donutím, aby se Kary Alen ptal po dalších podrobnostech).

    Následovalo vysvětlení, odkud se vzalo pořekadlo, že děti přináší čáp. Ve středověku se totiž oslavy a svatby plánovaly na letní slunovrat. O devět měsíců později nastal pravidelný populační boom, kdy v té době, na jaře, přilétali čápi. Další otázka, co mi vrtala hlavou, mi byla zodpovězena.

    Co ale vyvolává romantickou lásku, při které jste hnáni do několikahodinového milování, povídat si celou noc a vypíná vám racionální uvažování? Hádáte správně. Další hormon. Jedná se o endorfiny. Jsou to návykové látky na bázi morfia, které se vylučují během sexu a jsou návykové.

    Na závěrečnou otázku, zdali je láska drogou, už tedy všichni známe odpověď. Jedná se prakticky o legální braní omamných látek. Proto někteří jedinci jsou nuceni stále střídat partnery a nebo jsou silně náruživí. Konečně jsem se dohledal k odpovědi na otázku, která ve mně ležela už dlouho. Na všechno jednání ve vztazích existuje vědecké vysvětlení. Proč se po rozchodu cítíme mizerně, proč v osamění upadáme do depresí, a proč přes veškeré rány, co lásku provázejí, nás něco tajuplného uvnitř nás žene znovu do stejných temnot, do kterých jsme už kolikrát vkročili a třeba někteří z nás, se doposavad vrátili v bolestech zase nazpět.

    Přednáška, kterou jsem si měl možnost znovu přečíst během psaní, mi dala mnohem více, než jsem čekal. Zamyslel jsem se nad už pocítěnými jevy a poznal odpovědi na důvody, proč jsem se v určitých situacích cítil tak, jak je popsáno výše. Bylo toho řečeno opravdu mnoho a vše tu nejsem schopný popsat. Velice mě mrzí, že tato přednáška nebyla nikde nahrána, protože se jednalo o excelentní práci. Přednášku mám v rozšířené verzi u sebe uloženou, protože jsem si naprosto jistý, že se k ní v následujících letech rád vrátím pro radu do života. Díky, ještě jednou, za tak promyšlenou práci. Určitě zauvažuj nad budoucí reprízou, třeba i na jiných českých conech. Jsem toho názoru, že s tvojí kvalitou by se našlo místo i na prime time v Hlavním sálu.

     

    Plný dojmů jsem ještě zůstal v Ečči sále na večerní pokec. Zeny si pustil pusu na špacír a byla docela fajn atmosféra. Já dojedl večeři a posléze šel do hajan.

     

    Sobota

    Vzbudil jsem se se svitem ranního slunce. Vykonal jsem ranní povinnosti a ozval se Jeoffremu. Ten informaci o mém probuzení přivítal s nadšením. Hodil jsem smartphone na nabíječku, neboť těch pár procent by mi celý den nevydrželo a šel si nakoupit snídani do nedaleké sámošky. Když jsem se vrátil k mobilu, samozřejmě, už mě Jeoffrey naháněl. Připadal jsem si jak štvaná zvěř. Na druhé straně telefonu se jen ozval zmatený kolega, kde se tedy sejdeme, neboť ještě před chvílí bloudil, stejně jako já, na Kačerově (tuhle spojitost jsem si uvědomil až při psaní těchto řádků).

     

    Pod schody, hned za pokladnami, už na čekal borec v triku s nápisem Rammstein. (Což mě motivovalo si zvolit protentokráte k psaní reportu taky nějakou výživnější hudbu a tím tedy oprášit staré soubory na úložišti). Zašli jsme do Maid kavárny, kde jsme si měli hodně co říci. Každý z nás prošel nějakými úspěchy v kariéře i životech. Znovu jsem si v praxi ověřil, že tohle je člověk, se kterým si člověk snadno sedne k dobrému jídlu a neví, o čem dříve mluvit, neboť je témat spousty a času málo. Po hodině jsme se zvedli a šli na soutěž.

     

    Hudební soutěž (Drakarn)

    Jedná se o jednu z mála soutěží, na kterou si troufnu jít. Ale protože Drakarn mě naposledy nezklamal, dal jsem šanci podruhé. V sálu jsme se střetli s Ryuuheiem, kterého jsem po celý čtvrtek téměř neviděl. Není od věci slyšet nové soundtracky a třeba taky uhodnout, k jakému titulu byl opening vytvořen. Díky dobře nadhazovanýmu doplňujícímu infu jsem se chytal i já, neboť základní povědomí o anime průmyslu nosím v hlavě, takže u jednoho příkladu stačilo prozradit jméno animačního studia a já pomocí vyřazovací metody vyškrtával nevhodné odpovědi. No, pokaždé jsem se netrefil, ale někdy to bylo jednoduché, protože hrála dle hudebního stylu retro hudba a v nabídce byli tři ze čtyř titulů samé novinky. Ale ne vždy se dařilo a ne, na tohle jsem šel fakt naslepo. Snad nám Drakarn někde publikuje výsledky, ať víme, jak si naše trio kritiků vedlo.

    Soutěž měla trefně zpracovaný design a Drakarn prostě věděl, jak upoutat pozornost. Ještě po soutěži zazněly dodatečné zajímavé podrobnosti, které by samy o sobě stály za přednášku. Šlo o zpěváky, seiyuu a animační studia. I kdybych nasbíral čistou nulu, i přesto bych stráveného času nelitoval, neboť to byla zábava. A kvůli ní chodím na pořádný program.

     

    Následně jsem se odpojil a zašel na promítání.

     

    Japondělí (Lusi)

    Lusi nám tu promítla devět videí své produkce, na které čas od času kouknu. Mezi vysílaná videa patřilo převracení stolů, Gačabon, prodejní automaty, Kit Kat, Mimikaki, eskalátory, Ofuro, Suikawari a předpremiéra sušenky štěstí. Následně došlo na diskuzi, kdy jsem se dozvěděl o setkáních v Brně na akci zvané Toulky asijskou kulturou. Nezní to vůbec zle a do budoucna se tam někdy ukážu, protože už delší dobu hledám záminku k tomu, abych občas vyjel na druhou stranu republiky (stále jezdím do Prahy či Liberce) a ještě se dozvěděl nové informace o tom, co mě zajímá. Dodal jsem ještě, že by nebylo špatné na další Animefest zpracovat jedno z témat, neboť si pamatuji, že se mi to předminulý ročník líbilo. Dočkal jsem se odpovědi, že podobná přednáška byla i letos, ale že v tom bude případně pokračovat. Na závěr jsem se dostal i na skupinovou fotku.

     

    Po diskuzi jsem po trochu komplikovanější domluvě, kdy jsem kluky naháněl po půlce areálu, zašel na oběd. Ale ne jen tak ledajaký. Ryuuhei nečekaně přišel s vlastním návrhem a doporučil nám asijskou restauraci. Po cestě jsem narazil na Greka a Ariana, kteří si razili na své přednášky.

     

    Neměl jsem přímo hlad, avšak to u mě neznamená, že si nic nedám. Chtěl jsem ochutnat něco typického pro dálnovýchodní kuchyni. Dal jsem si Woosen, který mi zprvu chutnal, ale poněvadž jsem neměl přímo hlad, do dojedení jsem se musel nutit. Poté jsme se všichni vrátili do školy, kde nás čekal další obsah.

     

    Do Japonska po osmé (Xsoft)

    Jelikož Xsoftovy kvality už znám, věděl jsem, že mě nezklame. Běžně tento obsah přednášek zcela míjím, ale proč občas neudělat změnu, že? Byla nám popsána společná část cesty se Storytellerem, kde nechyběly zážitky na japonské železnici (Šinkanzen s motivy Hello Kitty), návštěva hradu, vyhlídková cesta po horách a onseny. Bylo toho dost co mě zaujalo. Ale největším zážitkem byly pro mě suvenýry, které Xsoft rozdal do řad publika. A to je přesně ten důvod, proč na jeho přednášky rád zajdu. Vždy dokáže získat moji pozornost něčím zajímavým. Letos to byly časopisy s hrami. Specifickými hrami

     

    A poněvadž jsem po přednášce neměl žádný další program, strávil jsem poslední volné chvíle se členy party. Jeoffremu po chvíli zazvonil mobil, což jasně značilo, že se za pár desítek minut přesune na další akci. V místních školních katakombách jsme chvilku hledali krámek, který si kolega vyhlédl a zakoupil jsi suvenýr. Pokud vás zajímá jaký, tak se k němu podívejte do odkazů pod reportem na jeho profil, nebudu vám přeci prozrazovat všechno. Po krátkém loučení a komentování Opatova husarského kousku (který se ve výsledku příliš nepovedl, neboť pár týdnů po akci si doslova nakálel do bot a i na podzim o něm mluví celá česká internetová scéna) se naše cesty znovu rozdělily. Tak zase na podzim!

     

    Následoval mě přednes od mého kamaráda, se kterým jsem se poprvé setkal při přednášce na Natsuconu.

     

    MyAnimeList očima datového vědce (Remastered edition) (Matěj Račinský)

    A ano, byla to právě tato přednáška. Chtěl jsem nějak zabít čas, ale nevěděl jsem, co si z programu vybrat, ale poněvadž jsem strojař, čtení hodnot z grafů je moje oblíbená činnost. Koho by přece nezajímaly hodnoty např. roční produkce, vývoj „žánrů“ v čase, produkce jednotlivých studií a jejich podobnost dle vydaných titulů? Ve výsledku jsem viděl přepracované, snáze pochopitelné, čitelné a nové grafy. Parádně jsem si užil statistiku; moje nadšení se dá přirovnat k mému prvnímu navrhování jednostupňové převodovky. Přednáška mi už leží doma na disku, neboť kdo ví, kdy na ni budu odkazovat. Jen byla škoda, že byl přednáškový sál poloprázdný. Pokud byste si chtěli presentaci plnou grafů projít, můžete tak učinit zde.

     

    Dále jsem zamířil do plného Ečči sálu.

     

    Sedm Smrtelných Hříchů (Kara Alen)

    Přednášku jsem si vybral hlavně kvůli přednašečce, neboť jsem byl s její tvorbou vždy spokojen. Naneštěstí, během začátku mi unikla podstata a téma mě neoslovilo. No, i to se stává, neboť moje soustředění bylo hodně narušené nepříjemnými signály zažívacího ústrojí. V půlce jsem si tedy odběhl na toalety a už se nevrátil.

     

    Ve zbývajícím čase jsem se znovu setkal s Ryuuheiem a vyčkával před Hlavním sálem.

     

    Leijiverse (Grek1)

    Název přednášky je odvozen od univerza mangaky Rejdži Macumota; známého autora Space oper. Při vzniku adaptací si nárokoval možnost právního zásahu do obsahu, což není v Japonsku běžná praxe. Má rád německou kulturu (což chápu, taky si občas pustím specifické folkové písně), a vlastní historické zbraně.

    Ve svých titulech často schová nějaký skrytý význam. V titulu Sexaroid kritizuje společnost a konzumní život; Space Battleship Yamato odkazuje na Třetí říši a záchranu lidstva na Zemi; Space Pirate Captain Harlock zase o pirátech a drancování; Galaxy Express 999 o vesmírném vlaku propojující civilizace na jednotlivých planetách a Queen Millennia má značně katastrofický scénář, kdy desátá planeta Sluneční soustavy se na své excentrické dráze střetne se Zemí. Především poslední titul mě zaujal; až mě omrzí současný výběr titulů, mám se zase na co dívat. Zklamalo mě jen, kolik lidí preferovalo úchylárny před tímto obsahem. Po cestě na přednášku jsem viděl spoustu mladých návštěvníků, jak se cpou do už plné Ečči místnosti, ale Grek stál před poloprázdným Velkým sálem. Copak se tomu nemůžou věnovat doma? Ach jo.

    Záznam zde.

     

    Po přednášce jsem si popovídal jak s Grekem, tak s Arianem. Dozvěděl jsem se, že veškerá streamovací technika je zapůjčená od Akiconu, takže jsem na místě uznal, že začlenění Advíku mezi zbylé cony v republice není jen prázdnou frází, ale skutečnost. Jsem za to velice rád, neboť právě archiv bylo to poslední, co Advíku chybělo. Ještě jednou, díky, aspoň můžu do reportu naházet odkazy.

     

    Po popovídání jsem se s kolegy rozloučil a dal jsem si veget. V plánu jsem měl vyhlídnutou hudební přednášku.

     

    Šakuhači: příběh zakázaného hudebního nástroje (Petr Štefan)

    Petr nám nejprve představil bohatou historii tohoto specifického dechového nástroje. Dlouhou dobu se jednalo pouze o meditační nástroj, na který mohli hrát jen mniši. Při specifické a náhodné prověrce „mnišství“ musel mnich zahrát melodii Šika no tome, aby byl uznán jako pravý mnich a nikoliv jako skrytý špeh. Avšak až do 18. století neexistoval zápis melodií, takže je k zamyšlení, jak do té doby vůbec někdo věděl, jak správně melodii zahrát…

    V 19. století byl nástroj spolu se sektou mnichů zakázán, aby se po osmdesáti letech nástroj znovu povolil. A teprve v 80. letech minulého století vláda povoluje svobodnou kompozici. Dnes je Šakuhači populární díky filmovému průmyslu a jazzu. Zajímavostí je i název flétny, který se skládá z čísel. V přímém překladu se jedná o „jednu japonskou stopu a osm japonských palců“ – v mezinárodním systému jednotek jde o 54,54 centimetrů, což je standardní délka této flétny. Kouzelné, že?

    Petr byl výborný. Bral v potaz, že v publiku nejsou hudební odborníci a přesto mě pobavil jeho cynismus. Tenhle typ humoru mě baví, bez ohledu na obsah.

     

    Po přednášce jsem se usadil v přízemí poblíž infostánku a vzal si slušný počet formulářů. Dopředu jsem počítal s tím, že se možná se zpětnou vazbou opozdím a zároveň jsem chtěl mít jistotu, že se můj názor dostane dál (a zmíním vše, neboť moje paměť je dost krátkodobá). Během psaní si ke mně sedl technický ředitel Akiconu a pokecali jsme nad uplynulým dnem. Poté, co vyšel kolega vstříc domovu, se mi udělalo silně zle. Oběd mi nějak nesedl a musel jsem přemlouvat žaludek, aby svůj obsah zachoval a zpracoval ho. Ono vůbec mi bylo stejně zle, jako na Animefestu; zřejmě z velkého přepětí z práce a musel jsem, stejně jako po Animefestu, si dát po Advíku nekompromisní dietu ve formě bílého pečiva. Díky bohu, že mě to zase nepoložilo.

     

    Po dopsání zpětné vazby bylo už půl dvanácté, takže jsem odevzdal vyplněný štos formulářů na infostánku a šel jsem se vyspat. Ještě jsem před spaním pokecal se stejně starým fanouškem a pár minut po půlnoci usnul.

     

    Neděle

    Ráno jsem se vzbudil až při šramotu okolních návštěvníků. Vstal jsem a zabalil si, neboť jsem měl vykroužkovaný program až do zakončení Advíku. Deset minut před zahájením programu jsem seběhl do sálu Šówa, kde už přednášející všeobecně rozmlouval s Drakarnem a dalšími.

     

    Tipy a rady pro přednášející (Grek1)

    Měl jsem pocit, jako bych někdy v minulosti, na Advíku, už na velmi podobné přednášce byl. Zřejmě v mých začátcích. Grek mi v krátkosti, když jsem měl možnost se s ním osobně sejít, obsah této přednášky prozradil, neboť jednou přijde ten den, kdy se taktéž postavím na stupínek přednášejícího, ale protože „opakování je matka moudrosti a příprava otcem úspěchu“ (a já debil si tehdy nevzal do ruky zápisníček), přišel jsem znovu. Tentokráte jsem předchozí chybu napravil a připravil si poznámkový blok od Googlu. To, aby se poznámky někde neztratily…

    Anotace je základ. Bez ní to prostě nejde, ačkoliv akdvíkovští prázdninoví přednašeči jsou schopni všeho. Měla by nás stručně uvést do problematiky. (A proto je dobré tu anotaci číst, že ano). Presentace by měla být jednoduchá a zálohovaná v různých verzích a má obsahovat pouze body, nikoliv celé úryvky z Wikipedie. Dále je důležité si přednášku předem vyzkoušet a eliminovat neznalosti (dlouhé pomlky při přemýšlení), a příliš nehustit informace. Je podstatné, aby člověk mluvil pomalu a dynamickým hlasem, aby z přednášejícího vyzařovalo přesvědčení, že ví, o čem mluví. Je důležité se pohodlně obléct a hlavně si věřit.

    Kdybych měl vypsat všechny důležité body, jsme tu až do zítra. Pokud vás zajímá Grekův recept na úspěch, podívejte se na záznam.

     

    Po přednášce jsem spolu s ostatními ještě hodil řeč s Grekem, dopsal pár poznámek a už vím, co přesně dělat, až budu chtít svou troškou pomoci některému festivalu s obsahem.

     

    Dále jsem si popovídal s Ryuuheiem, naposledy se prošel po škole a zašel do Hlavního sálu na Vyhlášení soutěže. Soutěže jsou pro mě velmi nezáživné, takže jsem ani moc nevnímal, co se kolem děje, jen tak trávil volný čas.

     

    Zakončení a pokec s orgy

    Ale dočkal jsem se. Hlavní informací byl počet návštěvníků, který letos překonal dva tisíce. V příjemné atmosféře jsme si vyměnili názory, kdy jsem taktéž zapojil do diskuze. Nemám rád, když člověk sedí stranou a pak hejtí, až když píše report. Jestli si za svým názorem stojím, řeknu ho i mezi lidmi, ne?

     

    Po rozloučení jsem si vzal kufr a spolu s kamarádem jsem se vydal na městský autobus. Během cesty jsem si zarezervoval jedno z posledních míst ve vlaku a prohlížel si okolní Prahu. Při přestupu na metro se se mnou rozloučil Ryuuhei a já vyrazil na Hlavní nádraží, odkud mě odvezl klimatizovaný mezinárodní rychlík. Po cestě jsem na hodinu usnul a probudil se až v Pardubicích, odkud to bylo domů už jen pár desítek minut.

     

    Shrnutí

    • Přemístění školy nebylo tak zlé, ale Klausovka byla lepší, určitě posuďte v budoucnu návrat

    • Pro příště zvažte i nabídku tuzemského nebo západního občerstvení

    • Systém zamykání dveří na toaletách „drž kliku“ je sice účinný (ale tahle se v klidu nikdo snadno nevykálí), zalaminovat visačky s nápisem „Obsazeno“ je podle mě výhrou pro všechny

    • Největším mínusem Advíku byl neexistující archiv záznamů přednášek – nyní už je minulostí

    • Při příštím streamování zamiřte i do Ečči sálu, někdy nemluví jen o úchylárnách, ale i o dost zajímavých tématech

    • Dnes už chápu, proč se na Předvíku často ukazoval i Opat04 (Shame on him)

    • Příště prosím dbejte na větší množství přednášek v Hlavním sálu, vyvarujete se tak přecpaných sálů na některé přednášky (viz. Matějova presentace na MyAnimeList – je tam i stránka popisující počet přednášek v sálech)

    • Neobávejte se zvednout vstupné, podporuji to

    • Dejte si do podmínek přijetí přednášky i logicky sepsanou anotaci

    • Pro příště zvýraznit, kde že vlastně je ubytovna

    • Informace o okolních obchodech s potravinami ale chválím

    • Krásné textilní wristbandy byly krásné a pohodlné

    • Jak jsem před rokem slíbil, navštívil jsem i Maid café, díky za jeho provoz

    • Z netradičního obsah chválím realizaci Anime maturity i Hudební soutěž – No ták, Drakarne, pověz nám výsledky, stále netrpělivě čekáme. Jinak bude černý puntík!

    • Záznamy z Japondělí i diskuze s autorkou byl dobrý nápad, díky tomu jsem se dozvěděl o další akci

    • Sobotní Ivanovu nekorektní show chci příští rok oficiálně v programu! Ten byl dobrej.

     

    Vlivem dynamicky měnící se situace v práci jsem se tak dost dlouho nedostal k psaní. Po akci jsem si musel dát dokupy zažívání, poté jsem pro uvolnění hrál druhou Mafii a dohrál Sleeping Dogs. Taktéž jsem konečně koupil volant a zahrál i Euro Trucky z dílen pražského SCS. Taky jsem našel komunitu lidí za odumřelé Pardubické otaku, kde si mě místní vzali pod svá křídla a občas se s nimi sejdu. Však o tom to je. Hlavně dělat, co nás baví a mluvit s lidmi, s kterými si máme co říct.

     

    Odkazy na zážitky kolegů:

    Jeoffrey

    Ryuuhei

    Advík 2019
  • 3.6.2019 v 00:19

    Animefest 2019

    Přišel Máj a s ním i Animefestu čas. Už ve čtvrtek jsem si vzal dovolenou, abych si zajistil periodickou prohlídku dutiny ústní, protože tady u nás na východě zubaře prostě neseženete. A když už, tak mizerného. Není nic neobvyklého, když jedete i více než sto kilometrů jen kvůli tomu, avšak jinak to tu nejde… Návštěvu rodného Libereckého kraje jsem proto spojil i s návštěvou pivnice s přáteli a stihl zajet i na koleje vysokoškolské technické univerzity, kde jsme spolu s bývalými spolužáky pokecali nad vodnicí. Ano, byli to ti spolužáci, o kterých jsem psal v zápisu na minulý ročník Animefestu. Ukázali mi, co si loni koupili za merch; jejich nestydaté hrníčky s potiskem odhalených slečen mi vykouzlili úsměv na tváři a jejich výběr jsem positivně ohodnotil. Kdo čekal z mé strany hanbu a nesouhlas, ten se nedočká…

     

    Domů jsem se dostal těsně před půlnocí, kdy jsem rovnou zalezl do postele a prospal se…

     

    Pátek

    Po probuzení, které nebylo zcela dobrovolné, jsem se připravil na cestu. S kufrem v ruce jsem tentokráte v poklidné chůzi došel na nádraží. Moje poučení od Akiconu zabralo a já tak vyšel z bytu bez stresu a připraven s dostatečnou časovou reservou. Ve vlaku jsem si nakonec přisedl k Hayatemu. Bohužel, praktická neexistence komunikace mezi místní komunitou způsobuje, že ačkoliv jsem minulý rok odmítl přisednout k mým mladším kolegům z fandomu ze stejného města, letos ve stejný čas na stejném místě už nikdo na Animefest od nás nejel (a to těch vlaků od Ústí do Brna zase tolik nejezdí).

     

    No co už, co bych taky chtěl? U nás v okresu do fandomu nikdo hluboce neproniknul, však se stačí podívat na nejpočetnější část pardubické komunity podle věkového rozmezí, jejíž jsem členem. Holt nikoho v patnácti nebo osmnácti nenapadne se více zabývat fakty okolo Japonska, aby se snažil pochopit výsledky japonské mentality obsažené v popkultuře. Buď jsou to jedinci ještě moc mladí, líní, hloupí a nebo jakákoliv kombinace zmíněného. Nejčastěji si ale honí triko pomocí různých animelistů, kde mají na kontě několik stovek až tisíc titulů a když podáte jednoduchý dotaz „O čem ten daný seriál pojednává? / Jaká je jeho myšlenka?“, nedokáží vám s určitostí říci, protože si to jednoduše nepamatují a nebo to nechápají… A poté, co nastoupí jako rovnocenní členi společnosti do práce, mají kotel jiných starostí a za anime vidí jen nesmyslnou ztrátu času ve svých studijních letech. Tomu říkám opravdu skvěle promarněný čas.

     

    Raději kritiku na mladší členy komunity zastavím. Ještě by se někdo cítil dotčen; však kdo by si poté, co si přečetl můj ostrý názor, koupil ahegao triko? Přeci eticky vhodnější a pohodlnější oblečení do města či na cesty neexistuje. Hlavně se ještě v tom vyfotit, zveřejnit to veřejně na sociální síti a každý zaměstnavatel si o vás v blízké budoucnosti udělá výstižný dojem o vaší osobnosti…

     

    DOBRÁ, DOBRÁ! UŽ KONČÍM! Prostě mi to nedalo! Musím si přece někde poplakat, ne?

     

    S Hayatem jsme pokecali o změnách, co v našich životech na přes rok proběhly a po dojezdu do Brna jsem začal pozorovat positivní změny ve svém okolí. Musím uznat, že se Brno po minulém roce v mých očích posunulo blíže ke statusu moderního města. Modernizuje se tu nádraží (které si to po vzoru pražského hlavního nádraží zcela jistě zaslouží), dokonce už i před nádražím najdete automat na jízdenky, co přijímá bezkontaktní platby kartou! Ano, konečně můžu za sebe říct, že jsem se službami města spokojen. Začal jsem se i snažit v používání výrazu šalina, ale upřímně, jako rodilý Liberečák mi to přes jazyk moc dobře nejde. Ne, že bych nechtěl, ale když před sebou vidím projíždět tramvaj, prostě se mi první vybaví slovo tramvaj, poté v angličtině tram a až poté, někde v dáli, šalina (toto slovo je ve Wordu i v prohlížeči podtrženo červeně jako chyba). Omlouvám se všem dotčeným, ale zvyk je železná košile. Ještě, že navigační transparenty pod hlavním přestupním uzlem Brna jsou psány v angličtině a ne v brněnštině. To bych asi dříve zemřel, než bych našel hledaný východ z podzemního bludiště…

     

    Po zakoupení jízdenek (kdy se Hayate tvrdohlavě a bezdůvodně zapřel a šel si koupit lístky raději do vzdálené trafiky) jsme si zajeli na tradiční pizzu. Hawaii, jak jinak. (Více symbolická pizza ve spojení s Japonskem přeci neexistuje. Change my mind.) Byla dobrá, ale kdyby byla k mání ještě jedna, vůbec bych se nezlobil. Nu což, tu si můžu dopřát kdykoliv. Poté jsme znovu nasedli na tramvaj a dojeli před Kongresové centrum kvůli předvýdeji náramků. Fronta byla zanedbatelná; však kdo by kvůli Animefestu přijel v pátek už v jedenáct dopoledne, že? Předčasný příjezd do Brna za takový drobný festival přece vůbec nestojí… A nebo že by ne?

     

    Po vyzvednutí všeho poutavého materiálu jsem se odpojil a čekal na parťáka z Pardubic. V průběhu čekání jsem proletěl očima obsah igelitové tašky. FestZin, letáček s prodejem použité techniky během festivalu a – magnetka! Už v předprodeji jsem ji marně hledal a nikde se ke mně nedoneslo, že bude obsahem základního zboží na vstupu. Milerád jsem si ji přidal do sbírky na ledničce! Taktéž jsem prolistoval program.

     

    V tomto bodě mám nejen chválu. Avšak hned na začátek musím ocenit Astrakův překladatelský tým za přeložení názvů seriálů i filmů promítaných během festivalu. Každý, kdo namítá, že to jsou zmršeně dlouhé názvy mám takovou milou zprávu – chtěl bych vidět vás, jak se s tím překladem poperete! Hájím český překlad především kvůli faktu, že když jde film do české distribuce, často se na jeho názvu podepíše překlad. Je to běžná praxe a nejhorší překlady názvů filmů jsou ty, co nerespektují původní pojmenování. U Astrakova týmu můžu dát ruku do ohně za to, že díky rozmanitosti našeho jazyka českého původní význam slov ponechal a pokud se vám ty názvy nelíbí, tak máte jednoduše smůlu; toto je jejich nejpřesnější interpretace. Sice mi bude chvilku trvat, než si zvyknu na název A to je špatně, když se chodím seznamovat do kobek či Bůh žehnej tomuto nádhernému světu, ale to je síla zvyku. Jsem zvědav, kdy se tyto názvy ukáží i na ČSFD.

     

    Co mě ale zamrzelo, byly náhlé změny v programu. Sice minimální, ale přeci jen. Chápu, že na společnou talk-show jste si nebyli jisti osazenstvem, co ale musím zkritizovat, je změna tématu přednášky od Zízy. Důvod bych rád poznal, ale to nic nemění na tom, že změna byla pro mě nečekaná. Přeci jen – jsem chlap a moc dobře vím, co mě na šódžo manze tak strašně vadí. Přeci už její samotná existence…

    (Ne, samozřejmě, že mě téma zaujalo, ale ne natolik, abych si nedopřál pauzu mezi přednáškami. Kouknu na to ze záznamu, jakmile bude uveřejněn.)

     

    Taktéž jsem přemýšlel, zda-li jsem si zvolil správnou frakci. Mám rád současné rozdělení do čtyř frakcí, kde se každý může najít, ale ta letošní provázanost před slavnostním zahájením s celofestivalou hrou byla mizerná. Vybral jsem si modrou, protože mi to pofidérní rozřazovací kvíz poradil. Proč pofidérní? Protože mi přišlo, že těch modrejch je kolem mě nějak moc a dvě/tři otázky neměli správně nastavené odpovědi. Od té doby si pamatuji jen jednu – jsem výjimečný jedinec, já vím. Ale já si opravdu rád dopřeji dobrého spánku! To, že v dotazníku nebyla žádná alternativní odpověď k variantě nespím / nepotřebuji spánek, to neznamená, že jsem s odpovědí spokojen.

     

    Já vím, sranda, ale pro příště vás žádám, dejte nám možnost s náramkem přeběhnout k jiné frakci a nebo uvolněte informace o specifikách každé frakce, abych si mohl vybrat správnou frakci již na vstupu. Při získávání střípků se blbě obhajuje „mám sice modrej náramek, ale chci střípek za červené“. Tedy sice ano, mohl jsem změnit stranu během akce, ale náramek mi zůstal. Určitě mě chápete, modří by mě pak mohli zlámat v kolo a poslat z kopce do centra Brna za dezertaci…

     

    Nedlouho poté se mi ozval Takumi. Setkali jsem se s ním u trolejbusové zastávky kousek od výstaviště, odkud jsme to měli namířeno na vysokoškolské koleje nad výstavištěm. Během cesty jsem pocítil citelný špatný odhad ve spotřební životnosti bot, co jsem měl na nohou. Při výšlapu do kopce mě začali pekelně bolet chodidla. Nezbývalo nic jiného, než to přetrpět a zvyknout si. Už od pátku jsem proto nebyl tak flexibilní při přesunech a musel si vyhradit dostatečný čas pro přecházení mezi budovami.

     

    Když jsme došli na recepci, zazvonil mi mobil. Jako na zavolanou mi volali ze Spořitelny, že mají pro mě velice výhodné pojištění… Ne, tiše jsem proklínal, proč nedokážou pochopit moje odmítnutí a jeden a ten samý produkt mi nabídli hned čtyřikrát a očekávali to jednoduché „souhlasím“. Nejsem však tupý; vím, jak zrádné tyto ústně podepsané smlouvy jsou a nerad něco takového řeším po telefonu (a ještě k tomu na dovolené). Zároveň ale nepatřím mezi lidi, co by byli zbytečně neslušní a snaží že člověka na druhé straně pochopit, protože to je v jejich popisu práce. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Po doslova stání si za svým jsem nakonec uspěl a mohl se dále věnovat ubytování. Bohužel pro mě, Takumi beze slov zmizel. Ale abych nebyl nevděčný, zase to byl on, kdo mi zařídil ubytování na kolejích.

     

    Po nalezení správné budovy, podepsání příslušných papírů a zaplacení požadované částky jsem si vybalil a domluvil se s Hayatem na bobové dráze. Na Mendlovo náměstí, kde jsme měli sraz, jsem pro navyknutí chodidel šel pěšky, kde se ale ukázalo, že jsem špatný, protože jsem došel o pět minut později. Tomu se říká přátelské uvítání. A když jsem našel na Idosu, že nám spoj jede až za dvacet minut, můj známý bezohledně nastoupil do tramvaje mířící na hlavní nádraží, odkud to podle jeho slov „jelo taky a za kratší dobu“. Tomu se říká týmová spolupráce, ani se nezeptá… Po dojetí na nádraží jsem ho informoval o faktu, že i tu budeme po dojezdu čekat dalších dvacet minut a že tímhle tempem ani nemá smysl pokračovat v další cestě. Radši si do Brna za bobovou dráhou zajedu jindy a spojím to s návštěvou Igora, se kterým jsem se už pěkně dlouho neviděl, než abych tímhle týmovým vedením dorazil pozdě na zahájení.

     

    Koupil jsem si Plzeň, něco na zub a jelo se nazpět. Při čekání jsem osvěžil vyprahlá ústa zlatavým nápojem, kdy jsem náhle spatřil Ryuuheie. Ostříhaného a nabitého positivní energií. Hned bylo o čem diskutovat, neviděli jsme se několik měsíců. Po vstupu do areálu jsme to pro změnu stočili zase k východu, abych kamarádovi ukázal, kde je ubytován. Však jsme spali ve stejné místnosti.

     

    Při cestě nazpět jsem se přidal do drobné party vedené Matějem Račinským a šli jsme volit. Nepatřím mezi ty, co ignorují volby a pak nadávají u piva na politiku, ačkoliv své volební právo neuplatnili. Při cestě na výstaviště byl už budoucí program jasný...

     

    Slavnostní zahájení

    Při vejití do Rotundy jsem opět pocítil rozlehlost místnosti. Po zasednutí zase pocítil ono měkké polstrování příjemných sedadel. A při pohledu na streamovací kameru na posuvném mechanismu si dokázal představit top-notch kvalitu přenášeného videa. Očekáváním jsem ani nedutal. Přivítal nás Christof, který nám vzápětí představil pana velvyslance Kaoru Šimazakiho, který pronesl významnou řeč o výměně kulturních hodnot a oznámil nástup nové éry Réwa. Jeho přednes mě utvrdil v názoru, že se ve volném čase věnuji správnému koníčku. Následoval ho náměstek kultury Tomáš Koláčný, který projevil poctu festivalu a popřál návštěvníkům pěkný víkend. Snad mu jen příště nezhasínejte uprostřed proslovu. Je dobře, že se letos ke slovu dostal i zástupce města Brna, protože i jeho slova měli dopad na publikum.

     

    Poté nám byli představeni hosté, kterým jsem upřímně nevěnoval příliš mnoho pozornosti. Následoval křest Vějíře, kde došlo k jeho podrobení. Jako poslední přišel tematický úvodní film, který vysvětloval letošní rozdělení frakcí a téma Naše vysněná já. Zamrzelo mě, že jsem tuto informaci nevěděl dříve, protože bych se jinak rozhodl odlišně. Nakonec jsem se rozhodl k přeběhnutí k Živlu, protože Rytíř je stejně až příliš over-power a vyhrál vždy a všude. A to se přeci musí změnit!

    Záznam zde.

     

    Kratší formát zahájení mi nevadil, díky tomu bylo uvítání dynamické a svěží. Následně jsem se přesunul do Kongresáku, kde jsem se zařadil do fronty na historickou přednášku.

     

    2. světová válka z pohledu Japonska a život císaře Hirohita (Hafi)

    Ve frontě na přednášku jsem narazil na Greka, se kterým jsem se dal do řeči, což vedlo ve výsledku ke společnému posezení. Hafi nám vysvětlil Hirohitovu minulost spolu s nástupem k moci, kdy byl uznáván jako božský císař, poukázal na tahanice o moc a taktéž na japonskou taktiku boje od třicátých let dvacátého století „velkého úderu“. Bylo toho samozřejmě víc, ale podání bylo příliš nezáživné. Chybělo mi hlubší rozebrání jednotlivých bodů; měl jsem pocit, že jsme toto téma proletěli velice rychle a já si tak zapamatoval spíše poznámky od přísedícího Greka, se kterým jsem si vyměňoval názory. Ale snahu o tvorbu osvětové přednášky si cením, protože i obyčejní otaku by měli něco znát i z ponurých dob druhé světové války. Už proto, že měla na poválečnou dobu přímý vliv…

    Záznam zde.

     

    Zůstal jsem sedět v sálu, ale napadlo mě si sednout blíže k plátnu. Od Akiconu už vím, že první řada není to nejlepší, kdy se musíte kvůli presentaci nepohodlně zaklánět, takže jsem zvolil tentokrát strategicky výhodnou třetí řadu.

     

    Slasti a strasti japonského randění (Clover)

    Už uplynul rok, co jsem byl naposledy na Cloveřině přednášce. Nicméně, letos se vytasila s velmi zajímavým tématem. Začátek přednášky mi byl hodně povědomý, neboť jsem na Japonském jaru v Olomouci byl na Zízině přednášce o japonské rodině. Mohu potvrdit, že Clover má velmi dobré zdroje, protože vše, co v úvodu řekla souhlasilo s mými znalostmi. Ten japonský starověk prostě žeru.

     

    Poté se dostáváme do současnosti. Dozvídáme se, že na středoškolské romance prakticky nemají studenti čas a ani to nesmí v zájmu své čistoty. Od rána jsou ve škole, poté navštěvují povinně klub, ze kterého se odeberou na doučování a domů přijíždí v pozdních hodinách večerních, kdy napíšou úkoly, připraví se na testy a jdou chrupat. A takhle každej den. Spolu s Clover se shodujeme v jednom: ANIME JE LEŽ!

     

    Při práci se poté očekává plné obětování vlastní osoby firmě, kde se pracují neplacené dobrovolné přesčasy, chodí na firemní akce, na kterých je dobrovolně povinná účast a do toho dojíždění, které jedním směrem často zabere i hodinu. Ve zkratce; dospělí nemají čas se seznamovat ani zakládat rodiny. Z důvodu tělesného i myšlenkového každodenního vyčerpání se sex téměř nekoná. Nejsou tedy motivováni ani vlastními pudy hledat si partnera, což vysvětluje mnohé.

     

    Poté došlo na valentýnské rozdávání čokolády a tzv. White Day, který tamním mužům nezávidím, způsoby sexuální ochrany (když teda k něčemu vůbec dojde) až po způsoby randění. Na závěr jsme mohli vidět komickou svatbu, ke které ani co vlastně říct. Prostě mi došla slova, to se občas i nám, blogerům stává. Aspoň máte důvod proč si počkat na uvedení záznamu přednášky…

    Záznam zde.

     

    Po přednášce jsem si zašel na festivalu na nějaké to dobré jídlo. Sice jsem za kilo dostal tak akorát pár drobků do dlaně, ale zase na druhou stranu – na večer se moc jíst nemá. To už mě sháněli přátelé z kolejí, abych se k nim přidal. Takumi i Ryuuhei totiž plánovali vlog. Já jsem před akcí řekl ano, aniž bych si uvědomoval, co to pro můj pofestivalový čas na spánek znamená. Ale jednou jsem něco slíbil, a tak jsem to s nimi odmluvil. Aspoň jsem kamarádovi udělal menší promo…

     

    Sobota

     Ráno bylo… nevyspalé. Chyběla mi ta hodina spánku, kterou jsme prokecali před kamerou. Ani už nevím, co jsem v ten pátek večer říkal, ale snad to nebylo tak hrozné. První nadcházející akce byla v Rotundě.

     

    Zákeřné vody videoherního pirátství (Yuffie)

    Yuffie nás po intru provedla po videoherní historii úzce spjaté s pirátstvím. Jakmile padla řeč na Famiclony, chvíli jsem netušil, o čem je řeč a až doma jsem si ověřil, že touhle mašinku moc dobře znám. Jako malý jsem ještě před PS2kou hrál na žlutých kazetkách zajímavé hry. Tu dobu si dobře pamatuji. Celkem by mě zajímalo, kam se tehdy poděl můj Famiclon i s kazetkami. Asi se doma zeptám, jen tak ze srandy…

     

    Poté padla řeč i na první PSko. Pamatuji kamarády, co se pyšnili vypálenými hrami. Holt finančně nadhodnocené hry v té době neměly smysl kupovat, a tak si je každý nechal vypálit…

     

    Dále bylo představeno pirátění Java her. Jako malý jsem si jich pár zahrál, ale prostě to nebylo ono. Dále jsme se bavili o Brazílii a Číně, kde se dá pirátění celkem chápat. Taktéž nám bylo ukázáno několik her s antipirátskými bugy. Nakonec jsme se dozvěděli, že ten tak protěžovaný šedý trh se Steam klíči, kde se dají hry „pořídit velmi levně“ je pěkný svinstvo. Ještě, že jsem na to nikomu neskočil a raději si za hru připlatil přímo na Steamu, než abych využíval nejasných služeb třetích stran. To, jestli dám za hru o dvě kila nebo ne mě nezabije a vím, že vývojáři dostanou svoji část peněz. No FlyGune, máš co vysvětlovat, že všechny lákáš a propaguješ tu tvoji G2A… Ještě, že už na toho ostravského loosera příliš nekoukám! Stejně nikdy nic nedohraje a aby udržel aspoň nějakou sledovanost, tak do každého druhého videa cpe přítelkyni…

     

    A můj názor na nelegální pořizování her? Naprosto jasnej. Vlastním Xbox360ku (PSkaři, kamenujte mě), na kterou jsem si nedávno nakoupil všechny hry, co jsem si chtěl zahrát a dal za ně balík. Raději si hry koupím a vím, že budu vlastnit originální krabičku i CDčkem a manuálem než to krást z netu. Zbytek her na počítač zakupuji v drtivé většině zásadně digitálně přes Steam. Často je kopnu do Seznamu přání a čekám na notifikaci s akcí. A když nejsou na Steamu anebo jiných oficiálních stránkách, protože distributorům vypršela licence, teprve v takovou chvíli navštěvuji jednu dedikovanou kvalitní stránku, kde najdu všechny zapomenuté vykopávky…

    Záznam zde.

     

    Po osvětové přednášce jsem se přesunul do A2ky, kde byla v plánu zajímavá přednáška…

     

    Nový kreslíř na scéně: umělá inteligence! (Matěj Račinský)

    Zašel jsem do haly, kde si mě odchytl Ryuuhei a odtáhl do svého doupěte. Lépe řečeno na židličku už předem určenou. Po krátké rozpravě jsem v tichu, vzadu za mnou slyšel slovo „bloger“. Okamžitě jsem se tím směrem otočil a viděl o řadu dále Greka a jednu slečnu s ním mluvící. Tímto velmi nečekaným způsobem jsem byl seznámen s Hitomi, blogerkou onoho černého webu s kočičkami v záhlaví.

     

    Když přišlo na přednášku, Matěj se nám plně představil a seznámil nás s faktem, že kvůli AI nepřestanou mít kreslíři co žrát, neboť technologie je stále v plenkách. Definice pojmu AI formou videa bylo velmi naplňující. Jedná se o počítačový program imitující lidskou inteligenci. Obyčejný člověk v tom viděl naději v nové úspěchy v technice i zdravotnictví, kde je ještě spoustu neznáma. Dále jsme se ponořili do slabé AI, která nás zajímala nejvíce; tedy přímo zaměřenou na konkrétní problematiku. Poté nám byl předhozen Turingův test v obrázcích; jinými slovy jednoduchý test, kdy jsme měli uhodnout, zdali anime obrázek slečny maloval stroj nebo kreslíř.

     

    No hádejte. U všeho, co vypadalo zdařile, jsem si samozřejmě myslel, že to stvořil člověk. A vono ne. Byl jsem v rozpacích každým dalším obrázkem o to více, že jsem pak další posuzování automaticky vzdával. Nejhorší na pohled byly ty méně zdařilé obrázky, při kterých jsem málem přišel o iluze. Tohle mi už příště prosím nedělej, moje představy byly v ohrožení!

     

    Dále nám byl představen program na zvětšování obrázků Waifu2x (určení je více než zřejmé); DeepCreamPy, jehož lehce úchylný název dává tušit, že jde o program určený na uncenzoring kresleného porna, který ale stejně nefunguje (sakra!), a poté přišel hlavní bod programu – druhy Al na kreslení. V tu chvíli jsem měl mozek už dokonale zahlcen informacemi a po zbytek soboty strádal nedostatkem úložného prostoru. Díkybohu byl Matěj sdílný a tak dnes, týden po Animefestu si můžu presentaci v klidu projít a s čistou hlavou zde přepisovat zajímavé poznatky.

     

    V sekci samotné generace obrázků bylo nejzajímavější AI Make Girls Moe. Následovala i waifu kryptoměna, která kvůli své popularitě ještě nebyla vydána. Dále byl velmi poutaný StyleGAN vydaný letos od Nvidie. V základním principu generuje obrázky lidských obličejů. Samozřejmě netrvalo dlouho a našel se jedinec, co základní program zmodifikoval na obrázkový generátor anime holek. Nicméně, AI se má ještě co učit, a tak je možné najít pod termínem WaifuGAN videa i streamy, kde se to AI živě učí. A prý to má i sledovanost.

     

    A co bylo dále? Vysvětlování, jak to celé funguje. V tu chvíli jsem si už říkal „Why we still here? Just to suffer…“ Matěji, prosím pro příště, jdi na to metodou snadnější na pochopení. Mluvíš moc rychle a já potřebuji nějaký čas mezi myšlenkami. Nakonec jsem si z přednášky odnesl více, než jsem si myslel, ale jsem tak jeden ze sta, co tohle může říci. Prosím, ber ohledy na nás, negramotnou spodinu, co tě posloucháme. Málem mi bouchla hlava…

    Záznam zde.

     

    Po přednesu, kdy jsem se cítil jak na vysokoškolské přednášce, kde si nesete celý roztřesený to „aspoň něco“ v hlavě, jsem začal konverzovat s Hitomi. Nečekal jsem, že i bloger se může pustit do vlastní cosplay akce, což mě ve výsledku motivovalo k uvažování taky nad určitou seberealizací. Kecali jsme o všem možném (jak je u mě zvykem), kdy jsem byl přizván na jídlo. Řekl jsem si proč ne a šel s nimi před Kongresák, kde se parta rozhodla udělat otočku a šlo se zase nazpět. Vzhledem k mému duševnímu stavu mi to ani nevadilo, já byl rád, že jsem byl osvobozen. Nakonec jsem byl rád za klobásu a chleba, protože když je hlad, tak sním cokoliv. Pokecali jsme, byla sranda a pak jsme každý šel svou cestou.

     

    Původní omalovánky jsem nakonec vyměnil za karaoke, což byl ještě horší nápad než ten původní. Donutil jsem k tomu dočasného spolubydlu, aby mohl trpět mým zpěvem. Ve výsledku jsem si myslel, že budu lepší, ale opak byl pravdou. Mám příliš hluboký hlas, který je dobrý leda na metal. No co, aspoň vím, kde se realizovat příště. Střípky jsme dostali tak či tak. Jen bych příště uvítal vstřícnější obsluhu s nastavením a ovládáním. Seděl jsem u toho prvně a musel jsem si s nastavením a hledáním poradit sám.

     

    Poté jsme spolu letěli do fronty na další hlavní program.

     

    Jak si plnit sny pomocí anime (Meon)

    Meonova přednáška mě zaujala nikoliv vyjmenovanými tituly, které zazněly v průběhu přednášky, ale právě těmi lidskými osudy, které anime ovlivnilo natolik, že se vypracovali na svoje vysněné místo v práci. Třeba scénáristka Mari Okada, která se z hikikomori dokázala vyhoupnout na herní školu, kde se začala učit psát scénáře. Vzala jakoukoliv práci, aby jako scénáristka uživila, dokud se svou vytrvalostí nedostala ve správný čas mezi správné lidi, kde vyslovila svoje názory a její cesta za úspěchem se jí otevřela pomalu, ale jistě dokořán.

     

    Meon dále poukázal na tvůrce Bahi JD. Původem Rakušák, co se naučil animovat pomocí počmáraných okrajů stránek učebnic. Řekl si, že dokáže prorazit a obětuje tomu vše, že to prostě dokáže. Vytvořil krátkometrážní film, který sklidil všeobecný ohlas, což považoval za důvod, proč se nezkusit angažovat v animačním studiu. Odmítli ho, ale on to nevzdal a vzal práci na dokreslování efektů ve Skullgirls. Jeho talentu si všimli japonští animátoři, s nimiž vytvořil krátkometrážní snímek, který mu dal vstupenku do animačního studia. Podílel se na velmi náročných pohybových scénách a jeho poslední úspěch je jím zanimovaný opening k anime Carole & Tuesday.

     

    V hlavní Meonově řeči ale došlo na fakt, že zná dost lidí, co jsou dostatečně kreativní na to, aby si naplnili své sny, ale nedokáží se pochlapit a jít sebedůvěřivě za svým cílem, protože se obávají neúspěchu před publikem. Přišlo mi, jako kdyby Meon mluvil o mě a mých snech. Fajn Meone, já to beru! Jen se musím dostat s aktuálních zdravotních problémů a něco si připravit…

     

    Co jsem ale na přednášce přímo nesnášel, bylo bodové osvětlení vedle plátna namířené přímo do publika. Oslňovalo mě to a vypalovalo zorničky. Až vyjde záznam, je na něm výborně vidět osvětlení zamířené přímo do objektivu kamery, která byla umístěna mezi diváky.

    Záznam zde.

     

    Následně jsem šel relaxovat. Byl jsem vyřízený, nedospalý, přehlcený informacemi. Válel jsem se na přizpůsobivých pytlích před infostánkem, dokud nezačal na Studio stage vlevo ode mě žádaný program.

     

    Anime novinky očima protřelých fanoušků (Grek, Arian, Hintzu, Tygr, Meon)

    Došlo tu ke stejnému rozebírání novinek, jako vloni. Jen se nám tu mezi kritiky ukázala nová hlava ze Slovenska. Tygr byl natolik nervózní, že začal rozlévat vodu do kelímků a místy něměl co říct. Upřímně, pokud sedíte vedle Greka, který zandává názorové rozstřely jak sovětská dělostřelecká příprava na východní frontě ve čtyřiačtyřicátém, není divu. Kdyby mohl, jsem toho názoru, že by utekl, kdyby nebyl jedním z hlavních hostů. Ale jinak se diskuze vyvíjela zajímavě. Vyslechl jsem si různá doporučení (která si ani po týdnu nepamatuji – klasika), kterým jsem ale nevěnoval příliš pozornosti. Prostě jsem tu byl, jen abych zabil čas a sledoval případné názorové výměny vystřižené jak z reality-show. Bohužel k nim nedošlo, diskuze byla příliš kultivovaná. Jaká škoda…

    Záznam zde.

     

    Dále jsem zůstal sedět na místě, abych si vyslechl tu zajímavější část programu.

     

    Budoucnost československých anime conů

    Na této talk-show se sešli organizátoři Animefestu, Akiconu, Advíku a Anime SHOW & Comics salónu. Rozebírali se tu novinky v příštích ročnících, rozpočet, se kterým jednotlivé cony dopředu počítají, a třeba taktéž pomocná síla, která schází na všech festivalech. Dále nám pozvaní hosté prozradili, odkud čerpají inspirace do dalších ročníků a jak velkou roli pro ně má feedback od návštěvníků.

     

    Celkově jsem si diskuzi užil, jen by si příště slovenský host nemusel utrhovat tolik pozornosti jen na sebe. Nebyl tam jediný a někdy se vykecával, jako by ostatní hosté byli jen vzduch. Možná se pletu, ale takhle jsem to viděl já. Jinak chválím i přizvání Advíkovských, protože poslední ročník Animefestu dělal reklamu jen na Natsucon a Akicon. Tentokráte jste to vzali férově a každý měl možnost nalákat návštěvníky právě k sobě. Tenhle formát se mi líbí, kdy každej festival jede sám za sebe a zároveň podporuje i ty ostatní, protože každá akce je unikátní.

    Záznam zde.

     

    Na další obsah jsem chvíli váhal, jestli zůstanu. Tedy až do doby, dokud si ke mně nepřisedla Hitomi. Můj východ byl obsazen a já si tedy řekl, že to i přes ne úplně pozitivní zkušenosti s přednašečem přeci jen zkusím. Dám mu přeci šanci, ne?

     

    Anime světy, ve kterých (ne)chcete žít (MrTygrHD)

    Tygr kompletně obsadil halu, kterou měl pro celou hodinu jen pro sebe. V případě němých chvilek a aby na to nebyl sám tu měl pomoc od Meona, který mu pomáhal vytvářet hodinový obsah. Jsem rád, že Meon Tygra podporuje, přeci jen ne každý má tak silnou osobnost, aby zvládal bez problémů mluvit před tak velkým davem lidí.

     

    Při porovnávání anime světů Tygr zapojil klady i zápory daného univerza. Čím ale získal mou pozornost, bylo hodnocení světa u anime Psycho-Pass. Tento svět totiž přirovnal ke kreditovému systému v Číně, která je ovládána komunistickou vládou a mluvil o ní negativně. V tom se mi rozsvítila očka a já si uvědomil, že Tygr, když se snaží, padají z něho moudra. Na závěr dodal ale něco, co jsem si upřímně myslel celou dobu (a o to více mě překvapil); a to že ten vysněný svět, kde můžeme být hrdinou, máme přece kolem sebe. Nic nám nebrání se realizovat do pozice chirurga co zachraňuje lidské životy v nemocnici; hasičem, co zachraňuje obyvatele hořících domů či jen řidič autobusu, když jím chcete být. Prostě a jednoduše, dělejte v životě, co chcete! Tenhle závěr se velice zalíbil a způsobil, že jsem šel Tygra osobně po přednášce povzbudit. Ještě to bude chtít nějaký ten čas, ale mám za to, že pokud se bude od Meona dobře učit, jak vystupovat před davem, máme tu úsvit nového kvalitního přednášejícího.

     

    A pro ty z vás, co mají tendence Tygra kritizovat. Zamyslete se nad tím, jak jste anime brali v jeho věku. Já byl úplně stejný a kdybych měl možnost v té době mluvit před davem, tak mluvím úplně stejně. Hlavně, když jsem se rozhlédl, kdo mu přišel na přednášku, viděl jsem kolem sebe převážně šestnáctileté slečny (pány taktéž, ale byli v menšině). Inu, v takovém případě jsem byl v hodně malé věkové menšině a bral ohled na to, co taková věková kategorie vnímá jako zajímavý obsah. Co mě více šokovalo, že když jsem stál frontu na Tygra, tak se s ním obvykle holky jen blejskly a pomalu ze sebe nedaly ani slovo. Já si říkal „Tak co to je? Třeba aspoň něco říct ne, při takový příležitosti...?“ Já tyhle selfie nějak nechápu. Asi jsem moc starý a nejsem žena…

    Záznam zde.

     

    Před dalším programem jsem si vytyčil stravovací pauzu. Bolela mě hlava, takže jsem si to zamířil ke stánku. Nadlábnul jsem se, napil se. Nějakou chvilku jsem si popovídal s Hayatem, ale hlava mě nepřestávala bolet. Chytnul jsem migrénu, proti které nebylo úniku. Ve frontě před Rotundou jsem našel Takumiho, který mi nabídl Ibalgin (a za jeho nabídku srdečně děkuji) ale i tak to bylo zlý. Oznámil jsem, že za mě bude sobotní vlog mizerný, protože se sotva rozpomenu při těch bolestech na podrobné události a zakomponovat myšlenku do smysluplné věty bude celkem problém.

     

    V tomto odstavci měla být přednáška na Letem jiným světem od Greka, ale vzhledem k tomu, že jsem trpěl migrénou, zase mě v Rotundě oslňovalo silné bodové osvětlení (což mi vážně nepomáhalo), začal jsem se potit, žaludek bil na poplach a já tak ztratil všechnu koncentraci, bylo mi jasné, že musím pryč. Když Grek ohlásil tradiční spoilery, věděl jsem, že je to pro mě příležitost zmizet na čerstvý vzduch. Bohužel, záznam dosud nevyšel a ani není záznam ze streamu, takže se Grek bude muset spokojit s předáním mého názoru osobně, jakmile vyjde audiovizuální materiál.

     

    Nebyl jsem z toho nadšený, ale pořad to byl lepší krok, než kdybych zůstal na místě. Šel jsem rovnou na koleje, v mém stavu nemělo cenu zůstat déle vzhůru. Únava v tom měla taktéž svoji roli a nějaká moje realizace vlogu se v tu chvíli rozplynula jak pára nad hrncem.

     

    Neděle

    Ráno jsem se probudil opět svěží a zdravý. Ryuuhei to přivítal, přeci jen měl obavy. Vlog zvládli beze mě, za což jsem byl rád, protože bych k tomu ve spánku stejně neměl co říct. Zabalil jsem se a spolu s Takumim i Ryuuem jsme odevzdali klíče i pokoje. Po příchodu do Kongresového centra jsme si uložili zavazadla. V úložně musím pochválit nastavený systém, kde bylo vidět důsledné urovnání zavazadel. Od vás by se měli učit i na letištích!

     

    Poté jsem se postavil v Kongresáku do fronty.

     

    Animekvíz (Lusi & Syky)

    Pravdou je, že jsem na tuto soutěž šel spíše ze zvědavosti. Už po položení prvních pěti otázek jsem si uvědomil, že jsem tu zřejmě špatně. Nesleduji nic z aktuální sezóny, ani z minulé a na aktualitách a mainstreamu byl kvíz postaven. Prakticky jsem seděl na místě víceméně zbytečně, i když je tedy pravda, že jsem na jednu osminu všech otázek znal odpověď. Ale i tak s takovým skóre jsem tam vůbec nemusel být. Asi žiju moc v realitě a taky jinými zálibami a anime beru už jen jako vedlejší koníček.

    Záznam zde.

     

    Dále jsem se přesunul do haly A2, kde jsem si dal vynikající ovocnou svačinku a vyrazil na Studio stage…

     

    Nebojte se zahraničních soutěží! (Germia & Ketrin)

    Tuhle přednášku jsem spíš bral jako takový drobný filler. Nebylo co dělat, tak proč se dále nevzdělávat? Dvojice slečen tu rozebrala jak vyrobit poutavý cosplay a jak uspět v soutěži. Bylo to poprvé, co jsem se o tuto sekci conu zajímal, kdy jsem se dozvěděl, že prorazit na soutěži je to hodně o choreografii a dynamických efektech na pódiu během vystoupení. Rozebraly se tu i obecně cony, které se pořádají u nás i ve zbytku Evropy a radily, jak takovou soutěž vyhrát.

    Záznam zde.

     

    Po přednášce jsem se vrhl do víru (velko)města. Jel jsem do centra na jídlo do Mekáče, kde jsem si objednal plný tác jídla. Cestou zpátky jsem tak akorát stihl tramvaj na Výstaviště, kde jsem se zařadil na zakončení.

     

    Zakončení conu

    Na zakončení jsem přišel ve chvíli, kdy už byla většina míst k sezení obsazena, nicméně se mi povedlo najít volné místo hned před ochozem. Bylo vyhlášena vítězná frakce i systém počítání bodů, který jsem letos přijal, protože počítání skrze algoritmy zní fér. Můj požadavek z loňska na anime akci je u Kalisto zajištěn v přednáškové sekci, kde se přijímají jen přednášky spjaté s Japonskem, což chválím a jsem za to velice rád. Bylo oznámena návštěvnost, která povyskočila na 6,5 tisíce (bez organizátorů a staffu). Dozvěděli jsme se i termín dalšího ročníku.

     

    Znovu zaznělo, že je vstup drahý. Já nevím, kde se berou tihle socialisti, co by chtěli všechno zdarma, ale já jsem toho názoru, že pokud bude vstupné při současných cenách do jednoho tisíce, není důvod, nač si stěžovat. Jsem v tomhle ohledu rád, že i Akicon si vezme pět set korun na celý víkend, protože rád zaplatím dobrý obsah. Jen mě mrzí, že Advíkovští stále lpí na nízkých cenách, ačkoliv by se jim pětikilo za vstup určitě hodilo. Určitě by to pomohlo zvýšit rozpočet, a tudíž i kvalitu.

     

    Dále přibude nová velká hala výměnou za Kongresák, takže se máme na co těšit. Přístup je tím pádem jasný, bude se chodit hlavním vstupem od parkoviště, jako tomu bylo letos. Uvažovalo se tu nahlas o dvou frakcích, ale já jsem proti tomu. Vyhovuje mi tento systém, ze kterého si každý vybere a líbí se mi provázanost s filmem i se zakončením. Jen mě mrzí, že letos jsem se nemohl o dané frakci dozvědět nic dříve, a tak jsem volil náramek spíše naslepo a následně toho litoval a přeběhl na jinou stranu…

     

    Taktéž jsem přihodil otázečku s požadavkem na osvětlení, jelikož mě oslepovalo už od soboty. Prosím, na tento detail příště nezapomínejte, oči máme jenom jedny a v práci se pod ruce svářečů nakoukám dost…

     

    Mrzí mě, že jsem se v důsledku své pohybové neschopnosti nedostavil na výstavu fotek anime panenek (propagační fotky mě zcela uchvátily), ale byl jsem naprosto zničen vlastní obuví. Jakmile se zotavím, koupím si nové boty, už nejde jinak. A co se zahraničních hostů týče, jak jsem psal minulý rok, já si pochvaluji Jonathana Clementse a jeho anime témata. Pokud by se mělo jednat o Youtubera, taktéž s tím nemám problém. Tvůrci od Get in the Robot jsou fakty oplývající, ale konečnou volbu nechám buď na vás nebo na ostatních. Koneckonců, Tygra ze Slovenska jsem chválil, ačkoliv jsem se se zvoleným tématem příliš neztotožnil. Jestli najdete někoho podobného, ať už z Británie, Irska či Spojených států, budu za to velmi rád a na jeho přednášku zajdu.

     

    Až po cestě domů mě napadl geniální dotaz, který aspoň touto formou chci dostat mezi organizátory. Určitě by pomohlo na velikost této akce se domluvit s některým železničním dopravcem na speciální navýšení kapacity na trati Praha-Brno a zpět. Jel jsem dopoledne v pátek a vlak byl plný, to samé i na cestě zpět. Přímáky z některých stanic jezdí jen jednou za dvě hodiny a velice by nám to pomohlo s dopravou. Akce se rozrůstá a návštěvníci přibývají, takže je jen otázkou času, kdy to bude potřeba. V takovém případě ale prosím myslete na všechny zastávky, kde staví vlaky Svitava, který projíždí po hlavní železniční tepně přes Českou Třebovou až do Prahy.

    Záznam zde.

     

    Po zakončení jsem s Ryuuheiem natočil poslední vlog a cestou z Výstaviště jsem se s ním rozloučil. Během čekání na tramvaj jsem se rozpomněl, že mám ještě recept do lékárny, takže jsem si před nádražím doběhl pro mast a nasedl do vlaku, který byl už přistaven na nádraží. Přisedl jsem si ke skupině otaku kluků jedoucí do Prahy a ačkoliv jsem si myslel, že jsem udělal chybu a oni budou jen poslouchat hudbu a surfovat na netu, rozhořela se během pár minut celkem příjemná diskuze, kdy jsem toho opravdu hodně namluvil a těšilo mě, jak jsem se stal z ničeho nic terčem pozornosti, hlavně v momentech, když jsem jim něco více vysvětloval. Asi bych opravdu měl dělat přednašeče, nějak mě mluvit před ostatními přirozeně baví…

     

    Když jsem dorazil domů do podhorského okresního města a po několika dnech se částečně zotavil ze střevních potíží, koukl jsem na streamy. Grek tam pro mé zklamání chyběl, takže si budu muset počkat na záznam přednášky. Ale byla tu jiná akce v Rotundě, která nebyla v pátek v programu uvedena…

     

    Bojuj podle svého charakteru (Robert Washka)

    Nedělní akční přednáška v Rotundě, kdy jsem nebyl dostatečně včas informován o jejím zavedení do programu. Už minulý ročník jsem viděl ze streamu a tento holohlavý děd mě přesvědčil o svých kvalitách. Proto jsem neváhal a pustil si to… Byly nám postupně představeny jednotlivé body přednášky. Došlo na charaktery a jejich archetypy, povolání v RPG a omezení jejich schopností, hráči vs. NPC, RPG a anime a správná strategie hraní RPG.

     

    Opět jsem se pobavil na úrovni. Sice nejsem kdovíjaký hráč, ale na Robertovy přednášky se vyplatí pravidelně dívat. Často nemám ani dost slov, abych popsal svoje nadšení a míru pobavení, kterou on dokáže u mě vyvolat. Je to jedinečná přednáška, na kterou se těším celý rok. Jestli mám jmenovat ojedinělou přednášku, kterou jinde prostě neuvidíte a stojí za váš čas, tak je to právě tahle.

    Záznam zde.

     

    Co mě silně zamrzelo, že jsem o tomto programu v neděli opravdu nevěděl. Byl v čase, kdy jsem se mordoval na Animekvízu a takhle bych si tu neděli o dost více užil. Škoda no, tak snad mě příště programový organizátor včas informuje…

     

    Letem jiným světem (Grek1)

    Pět měsíců po akci, co jsem seděl v pražské čajovně s partou a popíjel Hodžiču, neboť mě trápily trávící obtíže (ano, ještě stále), Grek mi něžně naznačil, že jsem stále nevydal zpětnou vazbu na jeho přednášku, ze které jsem mu utekl. Neboť Akicon se blížil každým dnem, rozhodl jsem se dokončit i tento rest a podíval se na záznam.

     

    Grek jako vždy začal výkladem z historie "jiných světů". Tentokrát zašel až do antiky, kde jako jiný svět označil Atlantidu od Platóna. Dále navázal na vyprávění opilých námořníků z jejich dalekých cest, při kterém neměli daleko k přehánění. Dostalo se i na politickou satiru, kdy během své řeči Grek nepřímo naznačil kritiku současné politiky. Velkostatkář u moci se ti povedl. S tím souviselo i následné uplácení tvůrců satir k házení špíny na politické soupeře.

     

    Když se podíváme na literaturu, téma "jiných světů" tu najdeme ve dvou známých knihách - Guliverovy cesty a Alence v říši divů. Následovalo vyjmenování několik manga titulů vydaných v sedmdesátých a osmdesátých letech. Poté následovalo vysvětlení pojmu konzistence světa. Ve zkratce jde o hodnocení, zdali je jiný svět dostatečně promyšlený a fungují v něm přírodní zákony a společenské systémy tak, jak nám bylo představeno a nemění se, jak se zrovna režisérovi zachce. Samozřejmě nikde není psáno, že konzistence je brána z našeho světa. Může být, ale taky nemusí.

     

    Na závěr byly vyjmenovány správně fungující isekai anime tituly. Mezi ně se řadily Džúni kokukiIsekai no seikiši monogatariSword Art Online (jen jako předloha), Log HorizonOverlordSymfonie z jiného světa a Tensei šitara slime datta ken.

    Následovalo sestřelení Greka zásahovou jednotkou. Zbraní byla naštěstí jen NERFka a roli zásahovky si střihla Sušenka. Za mě zopakování učiva z hodin češtiny a dějepisu na střední oceňuji, neboť si tak připomenu historická fakta. Díky za to, aspoň tak rychle nezdegeneruji.

    Záznam zde.

     

    Shrnutí

    • Nový hlavní vstup jsem obsadil jako jeden z prvních ve frontě

    • Možnost vyzvednutí náramku v pátečních poledních hodinách je pro mě velmi ceněná možnost

    • Rozcestníky v halách jsou naprosto perfektní, minulý ročník jsem se pořád ztrácel

    • Dětský koutek ocení mladší i starší rodiče, ale příště mu věnujte více propagaci

    • Současné čtyři frakce bych rád ponechal, přeci jen už je tu hodně návštěvníků a mě se tento systém zalíbil

    • Propojení filmů s frakcemi a jejich rozdělení podle atribut spolu se střádáním střípků je paráda

    • Pro příště bych ocenil tyto rozdělovací atributy publikovat více mezi lidi už před akcí

    • Propagovaná kohoutková voda neunikla mému oku, chválím vyslyšení z minulého ročníku

    • Jako dalšího zahraničního hosta bych si přál přednášejícího na anime tematiku, jako tomu bylo kdysi

    • Navrhuji zvýšení cestovních kapacit na trati Praha – Česká Třebová – Brno zastavujících i mimo krajská města v příhodných časech; v pátek i v neděli jsou tyto vlaky už tak plné cestujících, nehledě na návštěvníky

    • Velice chválím dotazníkovou aplikaci Slido, protože velice usnadňuje pokládání otázek a je zde možnost hlasovat o jejich zviditelnění. Díky ní mohou pokládat dotazy i lidi ze streamu

    • Taktéž chválím i programovou aplikaci, která mi pokaždé zjednoduší výběr přednášek po zařazení do sekce Oblíbené

    • Pochvaluji si magnetku jako základní dárek v tašce; chtěl jsem si ji koupit a o to jsem byl více u vstupu překvapen

    • Pro příští ročník žádám o přesměrování bodového osvětlení v Rotundě umístěného vedle plátna, oči máme jen jedny

    • FestZin necháváte tisknout v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, co kdybyste mě při cestě zpátky vzali s sebou? Stejně tím Ústím nad Orlicí směrem ku Brnu projíždíte. Na oplátku vám můžu pomoct s přípravami… To zní dobře, ne? Lidí máte nedostatek…

    • Jinak nepochybně FestZin je skvělý bait materiál před zahájením programu

    • Na další akci prosím o dřívější uvedení pana Washka v programu a nebo aspoň dejte upozornění do notifikací/zpráv v aplikaci

    • Úložna zavazadel fungovala na jedničku! Jen příště prosím berte v úvahu při zavíračce i Zakončení, které se může protáhnout

    • Chválím kvalitu streamů, i doma na televizi jely ve FullHD

     

    Co říci závěrem? Snad jen omluva za pozdní vydání, protože jsem v pondělí onemocněl na střevní potíže a bolesti, které se sice zmírnily, ale odejít taky nechtějí. Bude to asi něco vážnějšího, takže mi vydání dělalo problémy, protože sepsat souvisle všechen tento text stálo dost času. Tímto chci poděkovat Animefestu za další skvělý ročník, taktéž za znovuuveřejnění sobotního streamu, bez kterého bych horko těžko se rozpomínal a taktéž přednášejícím, co mi poskytli svoje presentace, neboť moje mizerná paměť si toho dlouhodobě příliš mnoho nezapamatuje. Díky vám všem za skvělý program a na dalším ročníku ahoj!

     

    Odkaz na report kolegyně a vlog, o kterém tu byla řeč a chcete mě slyšet a vidět:

    Hitomi

    Ryuuhei

    Animefest 2019
  • 21.4.2019 v 22:10

    Dneska jde s anime spojit snad úplně všechno...

    Jakožto velký nadšenec do historie minulého století se rád dívám na všemožné dokumenty o válečných operacích či politickém vývoji ve světě. Přeci jen by se člověk měl vzdělávat o minulosti, protože jak se říká - těm, kdo jsou neznalí historie, je souzeno ji opakovat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - např. vládní protesty a převraty, války či volby obecní, krajské, (euro)parlamentní, prezidentské. Není to jednoduché vybrat sdružení/stranu/hnutí jen podle současného trendu. Vždy je třeba se poučit z historie, než uděláte krok do budoucnosti...

     

    Avšak i díky znalosti historie se můžete dobře pobavit. Krásným příkladem je tím Hetalia. Dosud jsem ji neviděl, ale třeba jednou nastane čas, kdy i já bouchnu pěstí do stolu a rozhodnu se na ní mrknout.

     

    Co se ale stane, když spojíte dohromady válečnou historii a personifikované lodě? To vám poví minutové video sdílené níže...

     

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    P.S.: Pro ty z vás, co nedokázali pochopit záměr autora (jehož odebírám i přispívám na jeho tvorbu skrze Patreon) a mají zájem o porozumění, níže máte rozklikávací odkazy. Dopručuji si přečíst i komentářovou sekci, tam se rozjíždí druhá vlna zábavy.

    Válečná loď (těžký křižník)     Německý císař (Kaiser)     Původní píseň     Přezpívaná verze     Reference na hru

  • 8.3.2019 v 21:27

    School Days HQ VN

    Již od prvních odstavců prozrazuji důležitý děj ze seriálové adaptace, takže kdo ještě nedokoukal anime do konce nebo ho ještě vůbec neviděl, radím dál tento článek nečíst!

     

    Po necelých čtyřech letech jsem se dokopal k vyplnění dalšího cíle. Už po shlédnutí anime adaptace jsem se zařekl, že si chci přečíst i originál.  Důvod je všem, co viděli seriál, dozajista zřejmý; protože kdo by se chtěl smířit s takovým koncem? Říkal jsem si, že Makoto přeci jen litoval svých činů a dokázal jsem ho v jeho záletech i chápat. Protože narovinu, když u vás převládne chtíč a vy máte takovéto možnosti uspokojení, budete jednat úplně stejně. Sexuální pudy z nás nikdo ovládat neumí a když jste sexuálně frustrováni, rozum vám jednoduše přestane fungovat.

     

    Měl jsem měl pár kamarádů, co si vytvořili ze svých známých harém o cca osmi slečnách. To, že si nastalou situaci užívali z plna hrdla, snad nemusím ani rozepisovat. Po dosažení takového cíle ale vždy následuje pád. Sice nebyli ubodáni k smrti, ale bylo jim to vynahrazeno obviňováním ze záběhlictví, bezcitnosti a následnými výčitkami svědomí. Pamatuji si ty jejich zhroucené obličeje, když si uvědomili, v jakých fekáliích zrovna plavou. S hlavou svěšenou byli rádi, když jim po nějakém čase jejich milovaná pod příslibem věrnosti odpustila a dali se s ní znovu dokupy. A nebo taky ne a trvalo jim několik let, než si vůbec nějakou našli, protože každé děvče z okolí daného „frajera“ znala pod štítkem děvkař.

     

    Právě kvůli osobním důvodům uvedených výše jsem byl dějem v seriálu doslova pohlcen. Bylo to v době, kdy jsem nastupoval do třeťáku; tedy v mých počátcích. Když to teď zpětně počítám, bylo to mé druhé shlédnuté anime. Výsledkem byla velmi hluboká deprese. Jak by taky ne, když většinu seriálu vidíte duševně zhroucenou Kotonohu, která ke konci málem ztratila žalem rozum; zároveň sledujete intriky Sekai (i Setsuny), která se snaží Makota omotat kolem prstu prohlášením, že s ním otěhotněla a měl by se začít chovat zodpovědně – mimochodem, když se tu Sekai nechá napustit už na vyšší střední, tak to zrovna moc zodpovědné není. A do toho hlavní hrdina, který moc dobře ví, co chce. Nejdřív je to krásná Kotonoha, ale jakmile pozná tělesnou rozkoš, jeho priority se prudce změní. A když si uvědomí, že tohle není úplně to, co prvně zamýšlel, zasáhne buď Setsuna nebo Sekai a náš Makoto pokračuje v sexu v nelibosti všech postav (i diváků) vesele dál. Až když dojde tvrdý na tvrdý a dojde mu, že život neplánovaného otce přece nechtěl, konečně se setkává s Kotonohou. Lituje, co všechno způsobil a je namíchnutý vůči Sekai, nicméně je rozhodnut jednat - a to rychle. Opuštěná Sekai však o žádném potratu nechce ani slyšet, a tak se rozhodne promyšlenou záminkou Makota zbavit života. Aneb když tě nebudu mít já, tak tedy nikdo!

     

    Co si budeme povídat. Moje druhé anime dopadlo katastrofálně od původních očekávání něžné romance. Půl roku jsem se hrabal ze sklíčenosti a nechtěl se smířit s tím, že to dopadlo tak blbě. Když jsem na netu zjistil, že jde o adaptaci hry, jež umožňuje změnit průběh děje a která je lokalizována i v angličtině, můj plán byl jasný. Měl ale nespočet chyb.

     

    1) Nedostatek financí. První z nich byla neexistující bankovní účet, ke kterému bych měl přístup a hru si zakoupil. Chtěl jsem podpořit oficiální distribuci; přeci jen tyhle hry nehraje většinová komunita, takže když tu existuje legální možnost pořízení, proč ji nevyužít?

     

    2) Duševní nepřipravenost. Dnes se to zdá jako drobný detail, ale v té době jsem se animovaného porna fakt obával. Nebyl jsem ještě dostatečně myšlenkově vyvinut a připraven na takové necudnosti. Už tehdy jsem moc dobře věděl, že se jedná o jeden z nejperverznějších typů porna a raději si dával na čas, kdy do toho půjdu. Takže můj nejzávažnější problém s touto visual novelou byl paradoxně především ve mně. Ale jak se říká, s věkem přichází i dospělost a dnes už je můj tehdejší odpor jen úsměvný.

     

    3) Žádné soukromí. Když jsem chodil na střední, neměl jsem doma důležitou samotu, kterou každý dospívající ke svému vývoji potřebuje. Sice jsem měl vlastní pokoj, ale průchozí do pokoje mladšího bratra, což způsobovalo, že každý mohl vidět, co zrovna dělám, a to i na monitoru. Do toho jsem stále žil ve strachu, že mi někdo z rodiny prudce otevře dveře nebo se bude vyptávat bratra, co právě dělám. To byla prostě klasika. V takovém prostředí bylo téměř nemožné sledovat anime, filmy, natož jakoukoliv pornografii.

     

    4) Striktní omezení v životě. Tehdy se spíš dalo mluvit o tom, co nesmím, než co jsem mohl. Když se mě kamarád vyptával, jak jsem užil víkend, bylo to často jen nucená výpomoc na zahradě, úklid bytu a domácí úkoly. Takhle jsem to měl čtyři roky. Sice mám teď maturitu a dělám práci, co mě baví, ale myslím si, že jsem pro své vzdělání nedobrovolně obětoval až příliš. Měl jsem zakázáno koukat na televizi či chodit do kina, zdržovat se po škole či chodit ven s kamarády; taktéž jsem nesměl používat smartphone, který musel vždy ležet v kuchyni. Ani počítač jsem neměl připojený na internet a od počítače samotného jsem měl odebrány napájecí kabely, abych na něj nemohl vůbec chodit. Nedávno jsem se dozvěděl, že si macecha jednu dobu nosila do práce i wifi modem, abych se náhodou pomocí mobilu nepřipojil na net. Vždycky bylo tolik keců okolo, když jsem potřeboval něco vytvořit do školy; ať už ze strojařiny vymodelovat část stroje a vytvořit k tomu výkresy, nebo jen prachsprostou presentaci či referát. Takže zahrát si hru – to byla přímo utopie.

     

     

    Tak to by bylo něco ze života, ale zase zpátky k tématu. Po silném zážitku ze School Days jsem si ale uvědomil, že nečekaně brutální konec má svou krásu a že se mi takové nečekané zvraty vážně líbí. To vysvětluje důvod, proč mám taková anime tak rád. Jak vidno, School Days mi můj nadšenecký život obrátilo naruby a pravidlo drsného plot twistu oceňuji v seriálech dodnes. Taktéž právě anime adaptace mě přesvědčila o skutečnosti, že visual novely stojí za to číst. Protože kdo by nechtěl ovlivnit příběh směrem, kterým chcete vy? Bylo to právě School Days, díky kterému se věnuji i nadále jak adaptacím, tak i VNkám samotným.

     

    A když na mě na Youtube vyběhl v souvislosti s přehrávanou hudbou soundtrack z anime, musel jsem kliknout. Při pročítání komentářové sekce jsem se rozpomněl, že mám jeden dosud nesplněný slib... Následující den jsem po příchodu z práce vytáhl debetní kartu a zakoupil visual novelu ze stránek distributora. Pravda, samotné nastavení hry mi trvalo tak dvě hodiny, protože optimalizace na Windows 10 je ubohá. Avast mi navíc půlku souborů ze hry rovnou vymazal, protože prý v nich byl závadný obsah. Po menším výbuchu negativních emocí jsem nastavoval výjimku v antiviru a reinstaloval hru. Pak zase další problém. Fullscreen mode neroztáhl obraz do rohů, takže mi zůstal ve středu obrazovky se zatmaveným okolím, ale to jsem pořešil patchem, který obraz aspoň o něco zaostřil. U něj se ale musí dávat pozor, aby se nainstaloval do složky se hrou a aby se nehodil do nové složky ve hře, ale jen čistě do složky hry samotné, kde si už instalačka nahází opravené soubory do potřebných složek. Samotné čtení tedy začalo až pozdě večer. Ale rozhodně to stálo za to.

     

    Visual novela totiž není profláknutá jen tak. Její vizuální zpracování totiž není statické, ale hezky animované. Sice je animace pomálu a vypadá hodně nízkorozpočtově, ale svoji funkci plní dostatečně. Na příběh se díváte optikou kameramana, nikoliv očima hráče, takže si opravdu připadáte jako v alternativním univerzu seriálové adaptace. Tomu odpovídá opening i ending, které mají silně zastoupenou variabilitu podle uplynulého příběhu. Volby tu nejsou omezeny jen na zobrazené možnosti, ale i na tzv. nevím odpovědi, kdy nevyberete ani jednu z nabízených možností. (Ano, to jsou ty známé scénky z anime, kdy se protagonista nedokáže rozhodnout a sází jen citoslovce vyjadřující nejasno.) Ani zvukový projev není nic extra, ale co vám přímo sebere slova z úst, je velmi otevřená dějovost. Tvůrci věnovali většinu financí do tvorby jedinečného projektu, který se tváří jako VNko, ale ve skutečnosti je to ryzí podívaná ve stylu Kinoautomatu či Rozpaků kuchaře Svatopluka. Za mě to je vynikající krok!

     

    Když jsem vešel do příběhu, můj cíl byl jasný – dopřát Katsuře Kotonoze zasloužené štěstí a opětovanou lásku. Děvče to bylo bystré a vzhledově byla krev a mléko, to se musí nechat. Dlouhé vlasy, roztomilá, prsa sice trochu přemíru velká, ale na to se dá rychle zvyknout. Ale především plachá. Ale stačí jedna fotka na pozadí vašeho véčka a jedna dotěrná spolužačka jménem Sekai a máte Makota i Kotonohu seznámenou.

     

    A v tu chvíli přichází první volby. Pozveme ji do kina, jenže na jakej film? Já blbec jsem ji pozval na animák, co mi doporučila Sekai a já se pak divil, že ačkoliv se Makoto baví, tak Kotonoha narovinu při filmu usne… No jó, myslel jsem si, že VNko nepojede v takových stereotypech, no! Což ale zapříčinilo, že když to na ní Makoto tradičně v kině vybalil, tak akorát všechno podělal. Vzešla z toho menší krize, která ale byla zažehnána zase díky Sekai. Při usmíření se dostalo nečekaný polibek a já si rochnil spokojeností. Jenže… To jsme byli teprve v půlce. Kotonoha byla stále dotykem nedostupná; stále ji cokoliv dokázalo poděsit. Takže jsem Makotovi něžně naznačil, že by měl své choutky odložit na jindy, což se také stalo. Nicméně, při milostném objetí jsem zase udělal kravinu a nechal říct Makota, že je fakt něžná… Holt co no, když už ji objal přes ňadra… Ale to byl problém a tak se protagonista spolu s mým svolením rozhodl, že si musí dát oba pauzu.

     

    A v tu chvíli tu byla na koni Sekai, ale já jsem jí nevěnoval ani trochu pozornosti. A když došlo na školní festival a místní známý koutek lásky, kde se upevňoval milostný svazek příslibem, vytáhla si na Makota Otome. Fajne děvče, ale jakmile se zle rozmluvila o Kotonoze, dostala od Makota drsný roast, kdy se při vyznání jejích pocitů otočil na místě a šel za Kotonohou. Ta mu nabídla tělesné vzájemné poznání a tím i rozjetí pozastaveného vztahu. Pokud si to děvče žádá, tak ji v tom přece nebudeme bránit, že? Sexuální scéna sama o sobě nebyla nic extra, ale alespoň tu došlo na fyzickou lásku, což oceňuji.

     

    V následujících dílech začne mít na Sekai zálusk Taisuke, Makotův spolužák. Samozřejmě jsme mu v iniciativě nebránili a Sekai do toho šla taky… Avšak s představou, že Taisuke bude za něco stát. Ve skutečnosti si rozuměli jen v posteli a jak vyšlo najevo, Sekai se nedokázala od Makota odtrhnout. Začíná už celkem třetí drama v jedné route, kde mám několik možností ke spolužačce přeběhnout, ale jako správný a cílevědomý člověk vím, co chci. Je jen jedno děvče, se kterým si Makoto řekl, že ji bude věrný. A co řeknu, tak to platí; to jsou mé životní zásady. Výsledkem je duševní zhroucení Sekai, která si přizná prohru a nechává protagonistu na pokoji. To velice pobouří Makotovy spolužačky, ale věrnost slečně jako je Kotonoha beru jako samozřejmost. Vždyť je ztělesněným ideálem, tak proč by měl Makoto měnit? Protagonista spolu s Kotonohou si na Štědrý večer zajdou do rezervovaného luxusního hotelu, neboť jak vyjde najevo, Makotova milá nepochází z pracující chudiny, a užijí si Vánoce ve znamení tělesné rozkoše. Protagonista zde pronese, že je mu jedno, koho a kvůli lásce zraní, neboť Kotonoha je pro něj jediná, pro kterou on žije.

     

    A pak že je Makoto jen úchyl, co si to rozdá s každou… Pche. To řekne jen ten, co viděl seriál a neví, že to záleží na volbách hráče. Celkem tu byly tři sexuální akty, z toho první dva podprůměr a poslední vysoký nadstandard. Jasně, záleží na tom, jestli z protagonisty vytvoříte sexuálního maniaka nebo ho budete krotit – podle toho obdržíte míru H-scén, které uvidíte – ale myslím si, že tohle bylo krásné zakončení, kde si tentokráte Sekai zažila, jaké to je se trápit láskou…

     

  • 16.2.2019 v 20:32

    Devadesátky jsou za mnou!

    Už tomu tak bude. Můj výlet do minulého tisíciletí je právě u konce. Viděl jsem první anime tituly obsahující romantiku i erotiku, se kterými se roztrhl pytel až o pár let později. Za mě to byla příjemná jízda i odhalení, že některé typy anime tu jsou s námi delší dobu, než bych čekal. Rád se do období konce devadesátých let zase vrátím, nicméně mě teď čeká další milník.

     

    Jak jsem si předsevzal, chci poznat většinu VN adaptací. Možná se to zdá jako náročná výzva, opak je ale pravdou. Není jich zase tolik, pokud se budu držet svých zásad. Takže, co ode mě můžete očekávat? Adaptací vzniklo po roce 2000 velké množství, nemluvě o velkém boomu animované pornografie. Taktéž mě láká tehdejší kresba, ve které se odráží rozmach roztomilosti. Čeká mě hodně divoká jízda, která asi nebude každému z vás po chuti. Občas tu narazím na extrémy, který ale k anime prostě patří. Jak říkám, rád zkouším nové věci, ačkoliv jsou samy o sobě velice kontroverzní. Jsem zvědavý, jak na mě takové tituly zapůsobí. Říká se, že člověk žije jen jednou, takže - konec tlachání a jde se koukat!

    Devadesátky jsou za mnou!
<< předchozí 1 2 3