Honza135

Honza135

Honza H.

okres Ústí nad Orlicí
Vášnivý anime fanoušek

Facebook: Honza135

5 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2
  • 21.8. v 23:25

    Doki Doki Literature Club! VN

    Když se mnou Jeoffrey sdílel svoje nadšení z této visual novely v letos na zimním Advíku, jeho argumenty proč si toto VNho přečíst, jsem smetl rázně ze stolu. „Kvalitní VNko má přece taktéž anime adaptaci, tím se odděluje kvalitní zrno od plev“, prohlásil jsem. Nicméně, později jsem si přečetl jeho zápisek v deníčku a na chvíli uvažoval. „Asi to nebude tak marný, jak jsem si myslel“, pomyslel jsem si, nicméně od hry mě odtahovaly tři fakta.

     

    1) Hra je zadarmo. Na internetu je bezplatných her celá řada, a protože jsem s nimi měl nepříjemné zkušenosti, mnohem raději si za hry platím.

     

    2) Vývojářské studio nepochází z Japonska. Proti anime vykrádačkám ve mně panují nenávistné pocity. Když uslyším slovní spojení „čínský anime“, vždy vyletím z kůže. Jsem na animovanou tvorbu připomínající anime mimo Japonsko holt háklivý a Team Salvato pochází ze Spojených Států, takže jsem očekával špatně napodobenou kresbu a nemístný anglický dabing, který se k anime postavám jednoduše nehodí.

     

    3) Hororům se vyhejbám obloukem. Tedy, toto stanovisko platilo až donedávna, kdy jsem dal anime hororům malou zelenou. (ještě jednou děkuji těm, co mě přesvědčili o kvalitách Bible).

     

    Právě poslední bod, který jsem u sebe úspěšně odboural (ale jen v anime tvorbě), mi začal měnit odmítavý postoj k této hře. Jednoho krásného červencového dne, kdy jsem čekal na opožděný autobus, ve mně vzplanul zájem zjistit, co je na této vizuální novele tak populární. Několik českých anime nadšenců svým divákům skrz Youtube sdělili, že DDLC za zahrání stojí. A protože Youtube je postaven na podělaných algoritmech, kdy čerpá data z Googlu, spojil nespojitelné; už jsem nějaký ten týden jsem pravidelně sledoval Agraela a  zároveň koukal na videa o anime. A co se nestalo; Agraelův čtenářský klub se mi rozsvítil v doporučených, hned jak záznam ze streamu jeden z fanoušků hodil na svůj kanál…

     

    Chvilku jsem tomu nevěřil, že by takovej hejtr otaků, jako je Agrealus, sáhl po takový hře. Nicméně, když jsem viděl podle počtu dílů, že to zřejmě i dohrál, řekl jsem si, že bude lepší, když se na hru podívám prvním pohledem spolu s tímto vynikajícím českým tvůrcem herních videí. Nicméně, chtěl jsem záruku kvality, a tak se nejdřív podíval na jeho druhý zářez – na Nekoparu.

     

    Tento zážitek z koukání jsem už dostatečně popsal v reportu na Advík, nicméně ve zkratce; kdo se chce pobavit nad hlubokým facepalmem a zoufalým pláčem, koukněte na to.

     

    Poté mi proběhl Natsucon, po započetí dovolené cestovatelská mánie, pak týdenní relax doma a následoval Advík. Když jsem se vrátil v neděli z oslavy svatby, která byla víkend po Advíku, neměl jsem vůbec chuť se vrhnout do psaní reportu. Byl jsem ještě mírně ovlivněn alkoholem a když byla ta neděle, řekl jsem si, že se tomu podívám na zoubek. Hodil jsem rudý ručník do ringu a čekal, co na mě Agraelus vytáhne.

     

    „To bude určitě něco oddychového, příjemně romantického, s kapkou neznáma.“

     

    Hned zpočátku jsem postřehl, že Doki Doki postrádá dabing, nicméně Agrealus hru komplet nadaboval vlastním hlasem. Sice to na jednu stranu zní jak český dabing západních filmů ze 70. let, ale intonaci Agraelus měl dostatečně zmáknutou, takže se na to dalo koukat. Hry při jeho podání nenudí a Doki Doki nebyla výjimkou, takže si moji pozornost udržel. Taktéž Agraelus zabodoval tím, že si vybral stejnou holčinu, která se zalíbila i mě…

     

    Mám rád vysoká děvčata s vlasy až po boky. Naproti tomu nemám rád konstantně veselé holčiny, protože život není tak příjemný, jak se mi taková dívka snaží namluvit (a navíc mě to fakt nudí, takovej neměnící se úsměv na ženským ksichtu). Mnohem raději mám drsné a hrubé holky nebo tajemné, které s nikým nemluví s výjimkou hlavního hrdiny. Monika byla tedy automaticky vyškrtnuta, Natsuki se Sayori taktéž a ve hře tedy zbyla jediná holčina – Yuri.

     

    Jo, Yuri byla správná volba. Líbilo se mi, jak si během diskuze hrála s vlasy nebo rudnula. A co se hrudi týče, tak tam se taky něco našlo… Nicméně, jakmile se děj přehoupl přes první dějství, hra se vám teprve otevře ve své plné kráse. Nicméně, prozradím vám jen toto; Knížka Portrait of Markov je opravdu čtivá a byl jsem s jejím obsahem naprosto spokojen; taktéž Yurinina poslední básnička určená jen pro mě byla plná těžko popsatelných emocí…

     

    Zajímá vás, co je na této idylické hře tak děsivého? Doporučuji nic nehledat a rovnou se buď pustit do hry sami, nebo pokud se neradi bojíte (jako já), koukněte na tento záznam ze hry…

     

    Part 1          Part 2          Part 3          Part 4          Part 5

     

    A jestli se někdo ptá na mé upřímné dojmy, povím vám jen to, že jsem žádnou visual novelu ještě tolik neprožíval. Hned na první zátah se Yuri stala nejlepší ženskou hrdinkou tohtoto univerza; budu na na ní moc rád vzpomínat. Tenhle příběh se mi zapsal hluboko pod kůži a díky tomuto titulu dneska už vím, co se mi ve skrytu mé duše líbí...

    Doki Doki Literature Club! VN
  • 19.8. v 23:06

    Advík 2018

    S přicházejícím novým ročníkem festivalu přišly i velké novinky. Byly ohlášeny nové a větší prostory na Základní škole Klausova. Já to přivítal; však to je jen dobře; návštěvníci přibývají a Modrá škola není nafukovací. Věřil jsem, že organizace prostorů bude hned na poprvé dostatečná, vždyť Zimní Advík byl v tomhle na výbornou. To, co mě ještě před akcí rozhořčilo, byla chybějící anotace u některých přednášek či akcí. Vždyť přece přednášející ví, o čem bude mluvit, tak proč to leckde v programu chybí? Přitom stačí tak málo; přidat do formuláře mezi povinné informace o přednášce i anotaci. Kdo nevyplní, nebude moct přihlášku odeslat. A organizátoři jsou tak z obliga.


    Advík měl u mě obrovskou výhodu, byl pořádán v době, kdy jsem měl celozávodku, takže jsem skákal dva metry do výšky, protože jsem mohl přijít jak na čtvrtek, tak i na pátek bez žádných omezení kvůli práci, tak jako v loni.

     

    Čtvrtek
    Místo krásného vyspinkání se do růžova jsem zvolil hrubější způsob započetí nového dne. Vstal jsem už v šest ráno, dal dohromady potřebnou výbavu a vyrazil s kufrem v zádech. Nutno říci, že mě z toho probouzecího šoku po celé ráno bolela hlava a bylo mi špatně od žaludku, ale to už je u mě normální, když jsem zvyklý si vyspávat. Městský autobus mi tradičně ujel, takže jsem po ránu zandal tříkilometrový probouzecí běh až na nádraží. Musím se pochválit, stihl jsem tuto vzdálenost uběhnout za dvanáct minut. Plíce jsem hezky protáhl na ranním horském vzduchu, ale sípal jsem, jako kdybych si útěkem zachraňoval život. Jsem holt sebemrskač…

     

    Měl jsem důvod proč tak jednat; měl jsem objednanou místenku v Pendolinu a nechtěl jsem, aby mi propadla. Sice můžu jet přímým vlakem a cesta mi vyjde časově téměř na stejno, ale chtěl jsem zkusit se projet naší jedinou naklápěcí jednotkou na kolejích, kterou nic nezastaví. Spěšným vlakem Orlice jsem dojel do Pardubic a přesedl na Pinďu. Jako vždy jsem si sedl do 1. třídy. Sice mě tentokrát místenka něco stála, nicméně co se mi za tu sumu dostalo… Bylo mi nabídnuto šampaňské, které jsem samozřejmě přijmul. Bohemia sekt byl dobrej, nicméně tím to nekončilo. Další průvodčí mi nabídla noviny, přinesla lahev vody a taktéž nabídla něco k snědku. Objednal jsem si černý čaj a sendvič. Ale co bylo nejlepší; vše bylo v ceně místenky. Platilo se jen za jídla z jídelního vozu. To byl pro mě velkej luxus.

     

    Po příjezdu do Prahy jsem zajel k Ryuuheiovi a odložil si u něho kufr. Vytáhl jsem ho z postele, ale s tím už počítal. Po dvou hodinovým pokecu jsem si uvědomil, že vlastně chudáka kamaráda tu mučím zaživa, protože by ještě rád spal, takže jsem se rozloučil a šel zpátky do víru velkoměsta. Vydal jsem se na Anděl, protože jsem se chtěl podívat se na modelařinu do Království železnic. Strávil jsem tam většinu volného času, asi okolo čtyř hodin. Potom jsem zalezl do blízkého nákupního střediska do Mekáče a dal si zmrzlinu. Později jsem toho trochu litoval, protože mi už nějak nedošlo, že bude přece hodně studená a já mám stoličky citlivé na chlad…

     

    Na samotnou akci jsem dorazil hodinu před začátkem první přednášky, abych se včas zorientoval po budově. Čirou náhodou na stejný čas dorazil i Ryuuhei, takže jsme ji s kamarádem po bezproblémovém odbavení prolezli křížem krážem a prohlédli si prostory. Musím říct, že vedení má ode mě zaslouženou pochvalu; prostory jsou tu dvojnásobně větší, krámky jsou na frekventovaných místech a vzájemně si minimálně konkurují, kantýna je nejchladnějším místem na škole a člověk tu díky ní neumře hlady; jsou tak splněny všechny předpoklady ke spokojenosti. I populární Ecchi salón se dočkal rozšíření; byla mu věnována největší učebna ve škole (pokud pomineme tělocvičny) a tou byl starý kinosál.

     

    Vymetané přednášky a zážitky mého conařského bratra alias Ryuuheie si můžete přečíst na jeho exkluzivním blogu.

     

    Popravdě, ta výstava železničních modelů mi dala zabrat, takže jsme se s kamarádem rozdělili a já si šel sednout do sálu Hokkaido, kde mě už čekala přednáška. Plánovaný příjezd Jeoffreyho se nakonec nekonal, udělalo se mu nevolno, a tak jsem cítil povinnost, abych vyslechl tuto přednášku i za něj.

     

    Patří ananas na pizzu? (Zlejda)

    Moje první přednáška byla rozjezdová, ale taktéž osobní. Jsem zastánce tohoto druhu pizzy a s kamarády chodím především na tuto. Sami přednášející byli jejími obhájci. Představili nám, co to ananas vůbec je, kde roste a jaké se na něj vztahují normy. Poradili nám také, jak si takovou pizzu udělat doma a taktéž co zase nemáme vůbec zkoušet (ne, nebudu to jmenovat, bylo to absurdní). Vše v pohodové, veselé náladě. Někteří v publiku ale tento druh pizzy odsuzovali, jenže jejich důvody se vztahovaly jen na argument „nemám rád ananas na pizze, protože ananas tam prostě nepatří“. To je argument jako stehno, to vám teda povím. Poté jsem se při narážce přednášejícího a jeho kolegy na „chcete slyšet náš Product Placement“ ozval pro hlasité ano. Přednášející měli na starosti běh bufetu v přízemí a to víte, já a jídlo…. Udělali mi chutě a po přednášce tedy bylo jasno.

     

    Objednal jsem si Čínu, abych zahnal přicházející hlad a taky se schladil, protože k večeru panovalo nesnesitelné vedro. Taktéž jsem hodil řeč se Zenym, který se tu náhodou objevil, protože jsem s ním chtěl prodiskutovat můj pohled na jeho přednášky. Leccos jsem pochopil, třeba i důvody jeho sebezesměšňování, nicméně i tak zastávám názor, že má Zeny navíc než jen ze sebe dělat šaška. A ať si jeho kritici říkaj co chtějí, on na to má. A jak se později ukázalo, Zeny opravdu není jen komik…

     

    Shibari (Soptík)

    Zeny mě po naší diskuzi požádal o výpomoc. Na přednášku, na kterou jsem mířil i já, potřeboval kontrolora občanek. Já nebyl proti, však já rád byl k užitku. Nicméně, nikdo z mladších se ani nesnažil procpat, takže kontrola proběhla bez problémů. Přednášející tentokráte neměl presentaci, nýbrž vše prakticky ukazoval. Jak sám vysvětlil, nespočet lidí se nechává svazovat čistě za účelem tělesné a myšlenkové relaxace; stejně tak jako jeho asistentka, která se nechávala povolně svazovat. Upřímně, naše západní techniky svazování vězňů jsou úplně směšné; Japonci si z toho, jak řekl Soptík, udělali umění. A musím uznat, že má pravdu. Ten jeho intenzivní pohled při svazování své oběti je nezapomenutelný…

     

    Posléze jsem se setkal s Ryuuheiem a Takumim, kdy se naše cesty protnuly před Hlavním sálem.

     

    Zahájení

    Už tehdy panovalo v Hlavním sále spalující vedro. Nicméně, věděl jsem, že tu budu sedět jen chvilku, takže jsem zatnul zuby a vydržel to. Na zahájení festivalu nás přivítala dvojice pořadatelů, po kterých následovalo překvapení v podobě japonského velvyslance. K mému údivu, na akci přijel ten samý velvyslanec, kterého jsem mohl letos spatřit na Animefestu. Jeho proslov mě potěšil a taktéž mi dodal pocit, že si našeho zájmu o kulturu začínají v Japonsku všímat. A taktéž si zasluhuje chválu za svou češtinu! Poté přišlo kontroverzní podání pravidel festivalu, kdy nám byly zákazy a příkazy hozeny jak psovi kost. Tak tohle se teda nepovedlo, návštěvníci nejsou přeci zvěř, aby se s nimi takto mluvilo.

    A poté přišlo to, na co většina lidí v sále čekala, a tím byl koncert Vocaloidů. Jojo, ještě nedávno mi tahle hudba nevadila, ale později jsem usoudil, že na lidský hlas to nemá a zpěváky z masa a kůže zatím nic nenahradí. Nicméně, řekl jsem si, že tu chvilku posečkám, poslechnu si první skladbu a půjdu zase pryč. Podle výjevu fanoušků v sále v podobě výskotu a hvizdu mi bylo jasný, že si show užívají a já hodnotím snahu pořadatelů pozitivně, nicméně mám výtku.

    Písničky měli nepříjemný dozvuk, takže jim vůbec nebylo rozumět. Ani zpěvákům, ani melodii. Vnímal jsem to jen jako zvukový bordel. Pro příště (jestli tedy nějaké „příště“ bude) stačí jen ztlumit hlasitost a hned to bude srozumitelnější. A když se na to podívám z jiné stránky; pro mě to není nutnost. Rozhodně propůjčení licence a techniky stálo nemalé peníze, takže pokud na příštím ročníku tento koncert nebude, nebude mi to vůbec vadit. Myslím si, že jsou na festivalu důležitější sektory, které potřebují lepší financování. Možná jsem jediný, komu tento koncert nepadl do oka. Ale pokud ne, netruchlete, nevnímám to jako jednoznačný přešlap a alespoň jste to zkusili.

    K mému překvapení, zbytek party neměl potuchy, co se to vůbec děje. Když jsem byl minulý rok na jednom conu v Bratislavě (na který jsem taktéž tvořil report; jenže po sepsání mi došlo, že vychvaluji jen kulturu slovenského města a k festivalu nemám co říct), všiml jsem si, že tento plynulý přechod programu po zahájení je zcela běžný, takže jsem s jeho pochopením neměl problém. Prakticky jsem svým čekáním na konec první písně kamarády hluboce potrollil

     

    Značně ospalý jsem navrhl jít už spát, znaven z celodenního výletu a s bolavými nožkami; však jsem na té výstavě modelů prostál dobré čtyři hodiny, a to nemluvě o frontě před budovou školy a cestování metrem… Nicméně, můj návrh byl zamítnut, plán na volný program nevyšel (který jsem samozřejmě neplánoval a tudíž mě to nemrzelo) a já se tedy znova odtrhl a uchýlil k psaní těchto řádků.

     

    Poté, když už byla škola na zavření, jsme se s Ryuuem setkali před vchodem a vydali se autobusem k motolské nemocnici a zde přestoupili už hezky na metro, které nás oba odvezlo do spacích prostor. Po diskuzi, která probíhala způsobem polospánku a mluvy, jsem to nakonec zabalil a zalehl.

     

    Pátek

    Vzbudil mě až budík nastavený na desátou. Byl jsem natolik unavený, že jsem spal jak do vody hozenej. Hodil jsem na sebe oblečení, stáhnul mobilní aplikaci s programem a vyšli jsme vstříc metru. A já poznal, že včera během chůze mě žádná bolest netrápila, protože není nad to namohnout si svalstvo a poté následující den chtít po tělu pohyb… Po cestě jsme se zastavili v nemocničním krámku, kde jsem si koupil další lahev s vodou a jablečný závin k zaplnění žaludku.

     

    Na festivalu jsem s kamarádem hned zaplul do sálu Hokaido, kde nás čekala ranní přednáška.

     

    Fenomén free to play her (Matěj Vlček)

    Přednáška byla o herních mechanizmech free-to-play, pay-to-win a pay-to-play her. Ukázal nám i tzv. eSports scénu, od jejích začátků, až po současnost. V tomhle je v okolí nejznámější akce v Katovicích, dokonce i kamarádi mě zvali na tuhle akci, ale cítil jsem se neosloven.  Ano, kvůli pay-to-win mechanizmu jsem zcela opustil tyto hry, ať jsou zadarmo, nebo ne. Multiplayer mě neláká a mnohem raději si hru zakoupím (tedy pay-to-play) a hraju pořádnější hru, než abych podporoval tohle zvěrstvo. Je to můj osobní názor, nicméně sám vím, že i multiplayer má něco do sebe, jenže už jsem z toho nějak vyrostl. Jinak jsem si přednášku víceméně užil, slovní projev chvályhodný, ale téma už trochu mimo moje okruhy zájmu.

    EDIT: I když… Doki Doki Literature Club je taktéž bezplatná hra… Dobrá, výjimky se u mě stále ještě najdou.

     

    Následně jsem se odpojil od Ryuuheie. Jsem samotář, takže mi to vůbec nevadilo a koneckonců, nechci kvůli rozhodnutí druhých v partě jít na něco, co mi tématem nesedne. Zašel jsem do kantýny a pokračoval ve psaní. Zahlédl jsem tu Kayky a vzpomněl jsem si na svoje názory z loňska. I ona mi potvrdila, že jí organizátoři neposkytují žádnou zpětnou vazbu k jejím přednáškám. Což je tedy chyba. Popovídal jsem si s ní v příjemné atmosféře, však jsem s obsahem jejích přednesů byl vcelku spokojen. Jen menší drobnost, určitá nemíra ve vulgárních výrazech mě u ní mrzela, takže jsme se dohodli na řešení. Samozřejmě až po akci, takže jsem byl shovívavý k jejím následujícím přednáškám, které mě čekaly. Po dohovoření jsem odešel na další přednes. Vedro bylo tak nesnesitelné, že jsem si bez studu rozepl košili, a tak i chodil mezi lidmi. Už to nešlo jinak a kdybych byl doma, už jsem jen ve spodním prádle. Tady si to úplně nedovolím… Poté přišel čas na další přednášku.

     

    Kauzy, které naštvali nejednoho anime fanouška (Iseguy)

    Přednášející se očividně zdržel, tak jsem se rozhodl trochu posečkat. Nakonec jediná kauza, která mě dokázala v tu chvíli naštvat byl fakt, že se přednášející na svou přednášku vykašlal. Tomu říkám úroveň; tohle si slušný přednášející nedovolí. Zabalil jsem se a šel se podívat na venkovní program Matsuri. Prostory za školou tu byly rozsáhlé, ale to vedro tady bylo ještě větší než ve škole. Po chvilce jsem seděl znovu za netbookem, tentokráte s párkem v rohlíku.

     

    Patnáct minut před přednáškou, zrovna na cestě do dalšího sálu, mě přepadlo nutkání vykonat potřebu. Když jsem vešel na toalety, všiml jsem si, že je tu něco špatně. Toaletní papír, čisté prkénko či dveře oddělující toaletu od zbytku místnosti tu byly, ale co tu chybělo, byly použitelné zámky. Buď se při zamykání protáčely bez funkce, nebo někdo trollersky prohodil zamykací kličky již před akcí, v době provozu školy. Zámky byly tudíž nepoužitelné, takže jsem si vymyslel alternativní řešení přímo na místě. Použil jsem papír, tužku a kus lepící pásky. S nápisem na dveřích „OBSAZENO“ jsem měl jistotu, že mi nikdo na záchod nevtrhne. Vím, že za tohle pořadatelé nemohou, protože své prostory už v tomto stavu dostali, nicméně na příštím ročníku by mohl ležet u toalet stoh papíru (klidně už popsaných z jedné strany; nemusí být nepoužité), propiska a izolačka. Nebo ještě lépe, zalaminovaný text „obsazeno“ s visací šňůrkou, kterou by mohl v případě potřeby kdokoliv pověsit na kliku a po použití zase sundat, aby mohl toaletu navštívit další návštěvník. Jednoduché, ale účinné.

     

    Stereotypy, labeling a cenzura v anime (Abik-chan)

    Díky této nejasnosti jsem se na toaletách zdržel více, než jsem předpokládal. Přednášející nám představila způsoby cenzury. Přiznám se, že mám nejraději situační cenzuru, kdy úplnou náhodou zrovna před nahou ženou je stoh knih, roh stolu, lahev s pitím, či jakýkoliv jiný předmět. Taktéž se mi líbí cenzura ve stylu mlhy, především v koupelně, bazénu, onsenu nebo u moře; připadá mi taková vhodnější nežli nějaké barevné či černé pruhy přes celou obrazovku, nemluvě o pixelování. Taktéž se tu rozjela diskuze o vhodnosti jednotlivých anime žánrů k mužům, či ženám. Dozvěděl jsem se, že je typické, že se ženy dívají na Seineny a taktéž Shouneny, protože tvorba Shoujo vykresluje ženské obecenstvo jako velmi stupidní dobytek. Ano, tož je pravda a jsem z toho při sledování znechucen. Nemluvě o zcela nereálném vyobrazení dokonalých mužů.

     

    Následně jsem se přemístil do Ecchi salónu, kde měla zaznít přednáška, od které jsem mnoho nečekal kvůli nedostačující anotaci…

     

    Jak Ecchi vykrádá evropské nadpřirozeno (Kayky)

    Přednes předčil má očekávání. Kayky tu zašla do porovnávání jednotlivých mýtických bytostí. Na počátku nám ale ukázala i jednoznačný důkaz opačného kopírování a to japonského hororu Ring. Koneckonců, dnes se kopíruje anime kresba ve velkém, což je taktéž příklad vykrádání – ať už ze strany Koreje, Číny nebo Spojených Států.

    Jako první se dostal na plátno Kentaur. Spolu s Harpyjí se oba tito tvorové vyskytují v řecké mytologii a jejich anime ztvárnění v titulu Monster Musume no Iru Nichijou se jakžtakž drží své předlohy. Nicméně takový vlkodlak či Succuba (nejen) z Rosario to Vampire jsou už komplet bez své původní charakteristiky. Succuba není hezké děvče – ona především nahání hrůzu. Taktéž vysává život při pohlavním styku s mužem, takže…ehm… to je téma hodné pornografického hororu, nikoliv komediálního Ecchi s prvky harému. Nebo chtěla Succuba v anime jen shromažďovat své oběti někde v podzemní skrýši a jednou za čas s bláznivým smíchem se v těch mrtvolách přehrabovat? (Když nad tím tak přemýšlím, to by nebyla špatná zápletka…)

    Došlo tu i na čarodějnice. Ty se rozdělují jako kladné a záporné podle používání magie. Bílou magii používají léčitelky, kdežto černou magii používají čarodějnice, co mají smlouvu s ďáblem. Taktéž jsou spojovány se sexualitou. Kayky asi očividně neviděla Černou Bibli, protože to je ukázkovej příklad správného zobrazení čarodějnic v anime. Rosario to Vampire či Zero no Tsukaima se nesmí brát s touto spojitostí, protože ji jednoduše nemají.

    Elfové jsou původně malí tvorečkové žijící na Islandu, kde bydlí ve svých malých chatičkách. Bohužel, i díky Tolkienovi, jsou dnes elfové vnímáni ve špatné podobě a podle toho jsou tak i zobrazováni v anime. Pak tu padla zmínka i o dracích a upírech.

    Celkově byla přednáška vynikající a Kayky se v mých očích vyšvihla. Svým proslovem obohacovala jinak spíše obrázkovou presentaci a můžu s čistým svědomím říct, že se její přednes řadí mezi to nelepší z Ecchi salónu letošního ročníku.

     

    V sálu jsem zůstal, protože jsem byl zvědavý, s čím letos přijde Zeny za obsah…

     

    Ecchi – proč ho (ne)mám rád (Zeny)

    Anotace zněla velmi nadějně a já usoudil, že by Zeny nemusel zklamat. Dle davu, který se do místnosti snažil vecpat lze jednoznačně konstatovat, že ačkoliv řada vlivných lidí po Zenym plive, má své fanoušky, stejně jako každý jiný přednašeč. Asi za tím něco stojí…

    Hned po začátku přednášky všem nabídl jako omluvu za vedro v sále (které ale bylo stále menší, než jaké inferno spalovalo venkovní Matsuri) džus s vodou. To jsem upřímně nečekal, že to bude Zeny brát takto vážně. Už jen za tuto péči o své fanoušky Zeníka chválím.

    Zeny nám představil několik ikonických titulů, mezi nimiž vynikalo High School DxD, kdy nám prozradil úvodní děj (který jsem za čtrnáct dní dokázal zapomenout, díky bohu) a představil hrdinky seriálu. Podával si to zábavnou formou a rozhodně mě nenudil jako letos v zimě. Nicméně, na závěr Zeny zaběhl i do negativ. Anime erotika sice drží přední příčky v popularitě anime, avšak přehršel Ecchi se po určité době okouká. Zeny vyzdvihl kvalitu příběhovek, především adaptací visual novel od studia Key. Taktéž upozornil, že je třeba si uvědomit, že to je jen idealistické umění, které s realitou nemá mnoho společného. Je lepší si najít ženu v realitě, nežli se ukájet ve své sbírce anime hrníčků a figurek (polygamně smýšlejícím jedincům se ale meze nekladou). Pravidelně nic nesbírám, krom pár plakátů, co mi leží pod postelí (v temnotě, aby nevybledly), takže jsem nebyl přímo zasažen. Nicméně, je to k zamyšlení, něco pravdy na tom je. V současnosti jsem singl, ale jen proto, že jsem tak spokojenej. Až to budu chtít změnit, vím, co proto udělat…

     

    Zbytek večera jsem chtěl strávit psaním, ale už jsem byl z toho vedra natolik vyčerpaný, že jsem to odložil na příště. Jenže, po Advíku mě čekal pracovní týden a o následujícím víkendu oslava svatby. Takže jsem to musel odložit o dobré dva týdny. Zatraceně! A věřte nebo ne, hledat v paměti zážitky dva tejdny nazpět, to je utrpení…

     

    Vím, že jsem si něco v jídelně vypsal, ale dlouho mě to nebavilo. Upřímně, byl jsem zdrcen z pohledu na svá zápěstí, která mám každé dva až tři nejteplejší týdny v roce pokryté rudými svědícími fleky plné malých puchýřů. Jinými slovy; mám kožní alergickou reakci na vysoké teploty a vlhkost vzduchu (tzn. na dusno). Proto mě hodně lidí mohlo vidět, jak se ustavičně mažu hydratačním krémem, abych tuto nepříjemnost aspoň trochu zmírnil. Je proto dost možné, že na letní cony budou reporty vycházet opožděně, protože se mi v dusnu spatně kreativně tvoří a sepisuji potom neskutečné bláboly.

     

    Nicméně, vraťme se k tématu. Pomalu, ale jistě na mě přicházel hlad. Zvedl jsem se a šel se podívat k výdeji, co ještě nabízí. Jenže já už neměl žádnou hotovost. Jsem už natolik navyknutý na bezhotovostní prodej, že s sebou nenosím žádné peníze. Vyvarovávám se tím případné krádeži peněz z peněženky. Nezbylo tedy nic jiného než zajet autobusem k nejbližšímu bankomatu v Butovicích. Holt, je to daň za nové prostory, s tímhle nemám na Natsuconu či Akikonu problém, protože bankomat je vždy někde v jejich okolí.

     

    Po výběru hotovosti jsem si na zastávce zakoupil rovnou něco k pití, protože jsem myslel, že v okolí Klausovky není krom Lidlu žádnej krám. Při zakoupení jízdenky v automatu jsem ale narazil na problém. Vytiskla se mi jízdenka plná těžko čitelného textu. Na automatu bylo taktéž uvedeno telefonní číslo na kontaktování servisu, takže jsem neváhal a udělal za festival aspoň jeden dobrý skutek.

     

    Před Klausovkou jsem potkal Šamana s jeho partou žen. Neměl jsem co dělat, tak jsem se k nim na nějaký čas připojil. Pochlubil se mi vítězstvím v Miss Advík. Bloumal jsem nad tím, jak je možné, že se mu to povedlo. No, ono vyhrát jako jeden ze tří není až tak náročné… Když jsme se šli podívat na večerní Matsuri, kdy už bylo venku pobývatelno, spatřil jsem tkalce s jeho tkalcovským stavem. Jakožto Liberečák, kdy každý z nás má v sobě zrnko zájmu o textil, jsem se přišel podívat blíže. Představil mi tzv. takadai, na kterém vytvářel krásné stužky, tzv. kumihiro. Tkalcovský stav byl jeho vlastní výroby a musím říct, že to byl fakt borec. Byl to jediný workshop, který jsem na Matsuri ocenil, ale jak jsem psal výše, snažím se v extrémním vedru pobývat minimálně na slunci, to radši jsem zalezlej někde v přízemí školy.

     

    Žaludek mi ale připomněl, že jsem se jeho zaplnění ještě nevěnoval. Věděl jsem, že jídelna má do devíti, tak jsem tam v půl deváté zamířil. Jenže, co se ke mně už nedoneslo, bylo oznámení, že na celé konání conu zkrátili výdej jen do osmi. Já, hladový, bez informace, že je tady někde nějaký krám, jsem si řekl, že to vydržím, dokud nepotkám Ryuuheie. Mezitím jsem zašel k mému oblíbenému prodejci Ravernhornovi, kde jsem si koupil pocky s příchutí zeleného čaje. Při podrobnějším pohledu na zboží v jednotlivých krámcích jsem postřehl, že v jednom se dokonce prodávaly i kondomy s anime motivy na krabičce... No, co na to mám tak napsat; dochází mi slova…

     

    Poté jsem si namířil nazpět na školní zahradu. Zalezl jsem do čajovny, kde jsem si nechal vysvětlit účinky kvalitního čaje. Rovnou jsem si nechal taktéž nějaký připravit. Je pravdou, že čaj za studena byl příjemně ochlazující, nicméně já si rád čaj taky přisladím. Asi je to špatné kvůli přebíjení přirozené chuti čaje, ale já na cukr v čaji nedám dopustit. Byla to dobrá zkušenost, ale pro příště se spokojím s nabídkou klasických pytlíkových čajů z krámu.

     

    Poté jsem se na zahradě natáhl na místní lavičku a koukal na oblohu. V těchto vedrech, když mám tu možnost, spím přes den a jsem vzhůru v noci. Je to mnohem příjemnější, takže pohled na noční oblohu byl pro mě tehdy stejně notoricky známý, jako modrá obloha ve dne. Mít s sebou astronomický dalekohled, jak rád bych se podíval na některá souhvězdí podrobněji.

     

    Ryuuhei se mi před desátou ozval, že jeho program už skončil. Navrhl jsem, že bychom se mohli po cestě zastavit v Mekáči v Řepích. Nebyl vůbec proti, však i na něj přišel hlad. Při opouštění školy jsme si všimli, že Předvík byl komplet srovnán se zemí; nikde ani noha. Při podrobnějším prohlížení jsem zpozoroval dvě zaparkovaná vozidla městské policie. Tiše jsem se všem chlastajícím vysmál, protože já osobně piju jen občasně a na chuť doma, v restauraci nebo ve vlaku alkohol z nabídky tamního bufetu nebo jídelního vozu. Je mnohem větší zábava se s kámošema setkat v hospodě a tam popít, nebo u někoho doma, nežli takhle chlastat na hulváta venku na veřejnosti…

     

    Při cestě autobusem jsme s Ryuheiem bavili na úkor zastávek na znamení, kdy jsem zase předvedl svůj improvizovaný humor v praxi. No to vám byly hovadiny… Každopádně jsme tím strávili čas po cestě do restaurace. Po výstupu jsme našli u zastávky plakát se ztraceným pejskem. Nebylo by na tom nic podivného, kdyby nebyl vylepen hned vedle místní asijské restaurace…

     

    V Mekáči jsem si objednal meníčko a uplatnil slevový kód z mobilní aplikace. Samoobslužné dotykové obrazovky mají velkou výhodu v tom, že jsem si mohl navolit menu přesně podle svých představ. Místo limonády jsem si objednal banánový mléčný koktejl a zvolil omáčku k hranolkům. Toho jídla, co jsem dostal za tak malou cenu, pane jo. Zavtipkoval jsem nad vodotěsným uzávěrem milkshaku a obřím brčkem. Dobrá, do podrobností nezajdu, nicméně nad mým sexistickým vtipem jsme se s Ryuuheiem smáli natolik, že jsem z toho až slzy ronil.

     

    Kamarád musel chvíli vydržet, než jsem dojedl a dopil, nemám to totiž s polykáním potravin tak jednoduché, mám s tím už problémy od útlého věku. Na druhou stranu, díky tomu mi na chuti jídla opravdu záleží a ať chci nebo ne, vychutnám si každičké sousto jakéhokoliv pokrmu. jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Pak už nás jen čekala cesta autobusem a tramvají zpátky k Ryuuheiovi domů. Jediné, na co jsem se zmohl, byl už jen spánek.

     

    Sobota

    Při vstávání je to se mnou každé ráno takové, že si připadám doslova jak kdybych se probouzel z věčného spánku. Nejsem ranní ptáče, patřím mezi sovy, tudíž navzdory mé snaze jsme nestihli náš spoj na Velkou Ohradu. Já jen děkuji za Ryuuovu schovívavost, protože aby se tohle nestalo, potřeboval bych, aby mě kamarád vzbudil násilným způsobem, třeba aby mi chrstnul sklenici studené vody přímo do obličeje nebo by do mě rejpal násadou od koštěte; no prostě nějak, aby mě to dostatečně vzbudilo. Doma mám taktéž velmi nepříjemně řvající budík značky Sony, který mě vždy zaručeně vzbudí. No, zaručeně; párkrát do roka jsem ho schopný rovněž přeslechnout…

     

    Ryuuhei měl pro mě tedy pochopení, za což mu patří ode mě velký dík. Po doražení na Advík jsem si všiml nově vylepeného oznámení před vstupem na pozemek školy. Byl v něm výňatek se zákona o požívání alkoholu v okruhu školy. Ještě jednou jsem se všem mladickým ožralům, kteří neznají společenské meze, vysmál. A na druhou stranu jsem jen domýšlel, jestli kvůli tomu neměl hlavní organizátor Pedy nějaké nepříjemnosti s policií...

     

    Život „úchyla“ v Japonsku (Kayky)

    Moc dobře jsem tušil, že to bude zase nějaké neslušné téma, ve kterých je Kayky jako ryba ve vodě. Nijak mi proto nevadilo, že jsem neslyšel první půlku přednášky. Už začalo být při našem příchodu vedro, takže jsem se s chutí zase rozhalil. Omlouvám se všem, kterým to vadilo, ale já jsem na vedro háklivý. Povídalo se tu o názorech na pornografii mezi Japonci, byl nám představen tamní erotický veletrh a taktéž padla zmínka i na erotické hry. Byla tu řeč o Honey Select z dílny japonského studia Ilusion. Kayky řekla, že na to dokonce na internetu existuje česká recenze a hned mi bylo jasné, že myslí článek mého kritického bratra Ryuuheie. Je přímo zaměřen na všechny tituly od studia Ilusion, takže pokud má někdo z vás zájem, naleznete je na jeho blogu. Pak nám byly ukázány některé populární japonské aktérky; ale upřímně, co se týká pornografie, já radši ujíždím na nereálných představách, které mi nabízí papír, tužka a pastelky. Papír přece snese všechno

     

    Hned poté následovala přednáška ve stejném sále, takže jsme s kamarádem seděli nadále na svých místech.

     

    Spodní prádlo vol. 1 Evropa (KaraAlen)

    Začalo se jak jinak něž tématikým AMVčkem. Prakticky šlo o stejnou přednášku jako v zimě, nicméně s tím rozdílem, že tu bylo téma značně roztaženo do dvou hodin. Byl nám vysvětlen původní účel spodního prádla a taktéž fakt, že dříve spodní prádlo nemělo mezi ženami a muži rozlišení. Taktéž byla zajímavá zmínka o kurtizánách a odmítáním kalhotek slušnými ženami jako typický rys záletnictví. A houpačka? To se dneska už bohužel nedá praktikovat, nicméně pod Akiconskými schody je leccos k vidění, pokud návštěvník tamního bufetu zvedne hlavu… Zeník neměl rušivé poznámky jako minule a když už se ozval, dával zajímavé otázky. Třeba dotaz o vlivu korzetu na těhotenství. Ano, tohle přesně se mi líbilo, Zeny! KaraAlen podala taktéž velmi kvalitní výkon. Je ukázkovým příkladem toho, co mám v Ecchi salónu obsahově nejraději; tedy nové poznatky.

     

    S Ryuuheiem jsem se zase na zbytek dne rozloučili a já už po svých, bez okolních přátel, si namířil do Hlavního sálu.

     

    Nejhorší filmy světa (Yufiie)

    Už předtím, když jsem narazil na Yuffie u jejího merchu, jsem přivítal opakování starších přednášek. Protože anime fanoušci postupně přichází a zase odchází, neměl jsem možnost se podívat na tuto přednášku, neboť jsem dříve (před rokem 2017) na festivaly téměř nejezdil. A přednes jsem ještě nikde na záznamu neviděl, takže jsem byl rozhodně pro!

    Hned na začátku nutno poznamenat, že na plátně nebylo téměř nic vidět, což je opravdu škoda. Nicméně, nechť to je pro pořadatele na příští ročník motivací ke zlepšení, protože jak jsem se později na závěru v neděli dozvěděl, z toho vedra v hlavním sále se komplet přehřál projektor…

    Hned na počátku padla tematická zmínka na tvorbu studia The Asylum, které má na kontě stovky filmů, které vychází pár měsíců po uvedení jakéhokoliv AAA filmu a přiživují se na jeho slávě tím, že dají svému filmu velmi podobný název. Paradoxně jsem se s jejich tvorbou setkal už během svých začátků na ČSFD, když jsem jedno víkendové odpoledne přepnul na TV Barrandov a mohl vidět Atlantic Rim. Po pěti minutách jsem televizi s brekem vypnul a říkal si, že tragičtější tvorba snad neexistuje… Nicméně, právě proto jsem s nadšením přišel na tuto přednášku.

    Byla tu řeč i o Sharknadu, kdy mi fakt stačilo jen vidět ukázku a bylo mi jasný, že tuhle tvorbu nechám čistě Ryuuheiovi. Jak na svém ČSFD profilu píše, na jejich tvorbu se zaměřuje a já mu nehodlám oponovat; můj čas je na tyhle odpady příliš drahý…

    Poté nám byly představeny filmy jako Crash road, Viva High School Musical Mexico v českém dabingu (kdo mi chce zrovna teď říct, že český dabing je skvělý?), poté následoval kultovní film The Room a na závěr to nejhorší – Birdemic. Někdy si říkám, že televize je už přežitek…

     

    Hned poté jsem nezávisle na ostatních kamarádech zamířil do Ecchi salónu. Čekala mě beseda, která rozhodovala o budoucnu…

     

    O budoucnosti Ecchi linie (Zeny a KaraAlen)

    Příjemné a uvolněné dvě hoďky probíhala diskuze s dvěma pořadateli této sekce. Byla nám ukázána minulost a důvody vzniku Ecchi salónu, kdy jsem se dozvěděl, že už v minulosti byla na Advíku BL sekce, která probudila myšlenku v Zeníkovi a jeho kolegovi na odezvu v podobě Ecchi tématiky. Už od dob založení sekce pořadatele stíhal problém ve formě nedostatečných kapacitních prostor. Teprve až letos se Zeníkovi dostálo starého kinosálu, ve kterém byly i trochu polstrované židličky s opěrkami. To ještě na minulém ročníku nebylo a rozhodně to stojí za pochvalu. Taktéž vysvětlil, že tehdejší organizátorka BL sekce, Akiko, se při neshodě s tehdejším vedením Advíku odtrhla a je aktuální hlavní pořadatel Natsuconu.

    To vysvětluje mnohé. O to víc budu tedy dupat o zlepšení podmínek programu na Natsuconu, protože upřímně, Advík je mnohem lepší. Přednášky na Natsuconu mě letos spíše zklamaly; opakovaly se klišoidní přednášky na tématiku Ghibliovek, které jsou snad na každém festivalu a všudypřítomné homosexuální přednášky mě taktéž nelákaly. Kdežto na Advíku jsem v jednu chvíli nevěděl, na co jít dříve. Nebylo by rozumnější, aby se po odkoupení Advíku novými majiteli a po celkové reorganizaci vedení, jejichž výsledky jsou vidět poslední dva roky, dali staří známí zase dohromady pod jeden festival? Dva festivaly po čtrnácti dnech po sobě je fakt na nic a myslím, že by to návštěvníci uvítali… Jeden festival na jaře, druhý v létě a poslední na podzim… Nebyla by to idylka, nemyslíte?

    Zeny nám taktéž přiblížil své problémy s přednáškami. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé přednášku nějakým záhadným způsobem ztratí. Proto Zenymu doporučuji využívat k záloze Google Drive. Odtamtud mu nikdy nic nezmizí či se samovolně neupraví, takže si své presentace může ukládat právě tam a bude mít k nim odkudkoliv přístup (tedy, pokud počítáme s internetovým připojením). Dokonce jde přímo z Google Drivu presentaci spustit, takže v případě nouze lze využít i tuto možnost.  Je to hodně dobrá vychytávka, osobně doporučuji. Takže pro příště Zeny, když se s přednáškou patláš čtvrt roku před akcí, zálohuj ji právě tady! Stačí ti k tomu jen účet u Googlu, který má snad každý uživatel smartphonu s operačním systémem Android. Snad Zeníkovi má rada v budoucnu pomůže.

    Zeny s KaraAlen zároveň požádali přítomné o hlubší spolupráci. Přednášejících je stále nedostatek a když nám Zeník oznámil, že mu jich pět před akcí oznámilo neúčast, jasně jsem pochopil, proč nebyly tištěné brožurky s programem a proč Pedyho jakožto organizátora programu z toho málem šlehlo. Moc dobře si vybavuji obrázky z předchozích ročníků na Modré škole, kdy byla tabule s přesuny přednášek komplet zahlcená změnami. Program vytištěný v den platnosti na infostánku, který byl stejné platnosti jako na aplikaci Condroid, byl rozhodně lepší řešení. Aplikaci chválím, jinak by mi letos vážně chyběla, jelikož jsem si na tento komfort zvykl z předchozích festivalů. Vedení má ode mě palec nahoru, že drží krok se zbytkem!

    Zeny taktéž mluvil a spolupráci s ostatními cony, že o ní má vážný zájem. Je mi jasný, že má své fanoušky a že by i díky Zenymu přišlo na konkrétní festival, kde by měl svůj program, více lidí, ale všechny cony už spolu vzájemně spolupracují. V tomhle Grek na letošním Animefestu nelhal, takže pokud chce i Zeny více spolupracovat s ostatními cony, nezbývá mu nic jiného než o to pořadatele zbylých conů požádat. Tohle je už věc přednášejících, nikoliv organizace (ty už si podávají pomocnou ruku). A jestli s tím má někdo nějaký problém, tak to už si musí vyříkat mezi sebou. Ale na druhou stranu, i ostatní by měli dávat šanci druhým se obhájit, ne? Sám jsem Zenyho kritizoval do té doby, dokud jsem s ním nedal řeč. Zeník má velký potenciál být kvalitním přednášejícím...

    KaraAlen taktéž promluvila k publiku, že i kvalitní reportisté jsou stejně důležití jako přednášející. Zpětná vazba je pro přednašeče velmi důležitá a téměř vůbec se jim jí z advíkovských akcí nedonáší. Právě z těchto důvodů téměř každý přednášející po svém hodinovém přednesu poskytl na poslední stránce presentace osobní kontakt, aby se jim aspoň nějak dostalo feedbacku. To je problém; a neváhám říci, že fatální. Kromě Advíku mají všechny ostatní cony zřízené sdílení reportů na svých webovkách, kde si je každý programový účinkující může přečíst. Nikdo z přednašečů je nehledá v diskuzi pod akcí na Facebooku; všichni zájemci je nacházejí na stránkách festivalu. Budiž pořadatelům příklad z Akiconu nebo Animefestu (Natsucon letos na nás blogery nějak kašle, minulý rok to vypadalo takto).

    Tento nedostatek je potřeba na webu Advíku jakýmkoliv způsobem řešit. Ať už kartou s Ohlasy, nebo na své hlavní stránce festivalu. Celkově web potřebuje obměnu. Jeho stávající grafické uspořádání se mi líbí, to bych klidně zanechal v původním stavu, ale web mi připadá takový holý a prázdný. O Facebookovou stránku festivalu se pořadatelé starají bravurně, ale tohle je zásadní nedostatek. Snad se vám podaří do příštího roku s tím pohnout k lepšímu, protože tohle si zasluhuje pozornost. Webové stránky jsou to, čím se festival na internetu primárně presentuje. Facebooková stránka je teprve až druhá v pořadí.

    Taktéž se tu Zeny zmínil, že uvažuje o změně obsahu Ecchi salónu, kdy by témata více zvážněly. Přesně pro tento typ přednášek dávám tři zelené vlaječky. To je přesně to, co by mohlo uspět. Určité záchvěvy a snahy o tuto vážnost u Zenyho už jsou, tak proč to prostě nezkusit? Já jsem jednoznačně pro!

     

    V místnosti jsem po diskuzi zůstal na další program, který se nesl ve stejně uvolněném duchu, jako předchozí.

     

    Proč kluci nemají rádi Yaoi a holky Echhi (Kayky)

    Na nesprávná pojmenování Yaoi/Shounen-ai a Yuri/Shoujo-ai jsem si už musel zvyknout, stejně jako na paskvily typu „česká manga“ a „čínský anime“. Komunitu prostě nezměním, můžu leda kritizovat a sám si dávat bacha na správné použití terminologie.

    Kayky se do kritiky Ecchi pustila na přímo. Idealistický fetišismus kalhotek je sice na první pohled vzrušující, nicméně realita je hodně jiná. Koneckonců, menstruace a jakýkoliv jiný výtok udělá své, někam to musí téct… Takže… No, byl jsem nemile překvapen navzdory tomu, že tohle všechno přeci vím… Jak to, že mi dodnes nedošlo? Moje představy jsou v ruinách… Ledaže bych zapomněl na to, co se tu teď právě řeklo a já se vrátil do idealistických představ- *blik* Jo, takhle je to mnohem lepší. Nic jsem neslyšel a tahle krutá realita prostě a jednoduše neexistuje!

    Demonstrativně nám byl puštěna půlka první epizody High School DxD, kterou jsem už viděl doma a musím říct, ve FullHD je to pecička… Nicméně, vysvětlujte kvality tohoto seriálu ženě, ona na tom nic neuvidí, a ještě to bude kritizovat… tsss…. Ukázku shounen-ai jsem raději po pěti vteřinách od shlédnutí komplet vymazal ze své dočasné paměti, stejně jako celou přednášku. Ne, s ničím zde řečeným nesouhlasím! (Neberte toto stanovisko vážně, ve skutečnosti jsem si tuto odlehčenou přednášku užil a jen se vyjadřuji v hluboké ironii).

     

    S rozsezenou zadnicí a vypitou lahví vody jsem lačnil po hydrataci. Po podrobnějším průzkumu mapy na smartphonu jsem postřehl, že uprostřed sídliště sídlí supermarket Albert. V šoku, že jsem to doteď nevěděl, jsem vyšel vstříc krámu. Když se za mnou zavřely automatické dveře supermarketu, cítil jsem ten propastný teplotní rozdíl. V Albertu bylo tak o patnáct stupňů méně, nežli venku. Až mi z toho teplotního šoku byla chvíli zima. Po dokončení nákupu a zaplacení mě čekal teplotní šok pro změnu při opuštění krámu. Ještěže jsem tam nemusel vícekrát, tohle mi fakt nebylo příjemné… Po příchodu jsem pokecal s Meonem, který se tu objevil už na Yuffienině přednášce a poté už vyšel do patra, kde se očekávala další Zenyho přednáška…

     

    Lolicon – fantazie, či nemoc? (Zeny)

    Původně měla být přednáška jen pro dospělé publikum, nicméně Zeny přepracoval svou přednášku na besedu. Osvětlil nám pojmy a problematiku výkladu legálnosti. Je škoda, že Zeny nepoužil výklad z anglické Wikipedie, protože český výklad charakterizuje termín Lolicon špatně. No nevadí, moc dobře všichni víme, že lolitky jsou holčiny předpubertálního věku, nikoliv teenky, že… Upřímně, jsem rád, že tohle se mě netýkalo, protože já mám mnohem raději vysoké holčiny s dlouhými vlasy, ideálně až po boky, kdežto mrňavé lolitky s krátce střiženými vlasy mě nikdy nepřitahovaly. V tomhle mi ještě stále funguje zdravý rozum.

    Zeny nám pustil tři případy podezřelého chování hlavního hrdiny z několika seriálů. Většinu (krom výjimky – Clannadu After Story) publikum odsoudilo jako „na veřejnosti podezřelé“. Taktéž Zeny přihodil případ o imobilním majiteli zahrady, který dopadl zatraceně zle jen kvůli tomu, že chtěl chránit svůj majetek a že si rodiče dětí, kteří se cítili být dotčeni, vzali zákon do vlastních rukou. Pane jo, to mě dostalo. A pak jsou tu tací, kteří se charakterizují jako lolitky. Jenže, jakmile vám někdo přišije nálepku pedofil, už jím jste pro společnost navždy a nikdo vám ji neodpáře… Zeny v této přednášce/besedě exceloval. Další hlubokomyšlenkové téma, nad kterým se zamyslel v sále snad každý a někteří dozajista neměli čisté svědomí…

    Celkově je lepší se od téhle rakoviny jménem lolita držet dál, protože to prostě některým nevysvětlíte, že ty malé holčičky pozorujete jen jako „roztomilá štěňátka“. Jo, nad sličné slečny není, pánové…

     

    Sobota byla ve přednáškově zasvěcena Ecchi salónu, takže jsem zde posečkal na další přednášku.

     

    Spodní prádlo vol. 2 Do Japonska (KaraAlen)

    Hned na počátku nám bylo puštěno tématické AMVčko. Líbí se mi, že snad všichni v Ecchi týmu ujíždějí na hard rocku – mém oblíbeném, takže jim udělím výjimku a nebudu jim AMVčka kritizovat. Nejspíš je to už tradice a ty by se kvůli jednou odpůrci (mě) neměly měnit.

    Až do začátku 50. let se spodní prádlo v Japonsku u žen výrazně neřešilo. Ženy chodily v tradičním kimonu, pod kterém nosívaly tzv. koshimaki. Kimona taktéž byla z těžké látky, takže nehrozilo, že by vítr odhalil jejich intimní partie. Teprve po druhé světové válce se dostávaly kalhotky především lehkým ženám díky uspokojování okupačních vojáků, posléze se dostaly i do krámů, kdy v šedesátých letech byly už běžně dostupným zbožím. Prodeji a nošení spodního prádla západního střihu pomohly dvě události; první z nich byla popularizace neštěstí.

    Už před válkou vznikl mýtus, že při požáru obchodního domu Shirokiya v Tokiu v prosinci r. 1932 uhořelo čtrnáct prodavaček, protože odmítly skočit ze střechy do záchranných sítí jen kvůli tomu, že by byly zespod jaksi odhaleny, a tak raději uhořely, než aby byly takto spatřeny. Což je blbost už jen při pohledu na věc, ty spodky normálně nosily, to za prvé. Za druhé, i kdyby byly fakt naostro, kdo při záchraně svého života řeší takové pitomosti? Když je člověk napumpovaný adrenalinem, tyhle věci jsou mu u zadku. Nicméně, Japonci tomuto rychle se šířícímu mýtu uvěřili.

    A jako druhý, který tento trend upevnil, byla premiéra filmu Slaměný vdovec. Odkaz tohoto filmu byl vidět v japonských reklamách dalších dvacet let po uvedení filmu v kinech. Právě od této doby už měla každá žena ve své komodě šuplík plný kalhotek západního střihu a muži zase komplet propadli novému fetiši. Postupné vnoření tohoto fetiše do filmové a posléze i animované tvory byla už jen otázka času…

     

    Přednášku jsem si užil ještě o chlup více než tu předchozí. S přednášející jsem si ještě chvíli popovídal. Pak do Ecchi salónu přišla omladina s prosbou si zahrát zjednodušenou verzi Ousama game. Nejprve jsem s nimi sdílel nadšení, ačkoliv poté se to zvrhlo v dělání úplných blbostí, které mi šly proti srsti, a tak jsem radši prohrál. Protože i já, velké hovado širokém okolí, má své jasně dané meze, za které zásadně nechodí. Měl jsem za to, že se budou dávat třeba nějaké náročné dotazy, jenže to by člověk chtěl příliš náročné téma po ani ne 15letých dětech, mezi kterými byli i tací, kterým sotva začala puberta. Po tomto uvědomění jsem si řekl, že bych raději měl vypadnout, protože tohle nedopadne dobře…

     

    Vyšel jsem na Matsuri, kde jsem se zastavil nad cosplayerkou s lukem a šípy, které se snažila vystřelovat proti terči spolu se svými dvěma kamarády. Sama se mě zeptala, jestli si to taky nechci zkusit, nicméně jsem v sobě nedokázal najít argumenty proti a řekl si po krátkém váhání, že do toho jdu. A tohle je přesně ta důvěra, která mezi všemi na conu panuje. Při střelbě jsem vzpomínal na své dětské časy, kdy jsem střílel z kuše. Tohle je mnohem náročnější na soustředění a míření. Užil jsem si s tou partou chvilku dobré zábavy, kdy jsme se jeden druhému smáli, jak mu to nejde, ačkoliv to z nás neuměl nikdo…

     

    Po rozloučení s touhle partičkou jsem si vzpomněl na včerejšek, kdy jsem v okně školy, za temné noci, viděl běžet DDRko. Chtěl jsem si to zkusit už asi rok, takže jsem se šel podívat, jak si to tamní borci podávají a zkusit si to taky. Ještě, než jsem ale vkročil do místnosti plné skákajících pošuků na podložkách, zavítal jsem na krátkou chvíli na výstavu japonského velvyslanectví. Já vím, byl jsem na ní už na svém prvním Advíku, ale tentokráte jsem se na všechny ty předměty podíval zase z jiného úhlu. Všímal si těch podrobností, té jemnosti kresby dobových maleb... Všechno jsem si detailně prohlédl; jediné, co mi k tomu chybělo, byl komentář Jakuba Zemana. Tak snad příště...

     

    Na DDRkách si mě všimli hned mezi dveřmi a už mě zvali mezi sebe. Sundal jsem si boty (a uvědomil si, že to byl vlastně blbej nápad; ale já za to vedro nemohl! Až se začne na conech chodit v přezůvkách, tak mi nebudou tak cejtit nohy) a šel to zkusit. Byla mi navolena nejjednodušší obtížnost a šlo se na to. Hodně mi to připomínalo mise v GTA: San Andreas, kdy jste měli mačkat čudlíky na klávesnici do rytmu hudby, jenže tady to bylo na taneční podložce. Ačkoliv jsem stál na něčem takovém poprvé, byl jsem na konci pochválen za talent, protože málokdo, kdo k tomu přijde si to jen zkusit, to zvládne hned na „Béčko“. Upřímně jsem si ty tři minuty užil, ale když pak nastoupili jiní borci, kteří si dávali hardcore obtížnosti levou zadní a v jednu chvíli člověk ani nevěděl, jakou šipku mačkají dřív, řekl jsem si, že tohle nebude můj celoživotní cíl.

     

    Mezitím jsem se se studem zase obul, kdy jsem byl do té doby jak chodící biologická zbraň. Hned, jakmile jsem se setkal s Ryuuheiem, jsem měl jeden konkrétní požadavek –  trochu pracího prášku nebo gelu na praní. Nějak jsem doma při přípravě nedomyslel, že košile mi vydrží maximálně dva dny v nositelném stavu. No nevadí, tak se tomu přeci přizpůsobím a vyperu si ji, však jde o nic.

    Hned po dojetí do Ryuuheiova bytu jsem dal do horké vody s pracím gelem košili a sám se pořádně vydrbal. Poté jsem promáchl košili a hned po pověšení oblečení ulehl a spal.

     

    Neděle

    Jako obvykle, zase jsme blbě naplánovali odjezd a nejeli jsme plánovaným spojem, nýbrž o něco později. Na příští Advík tohle musíme lépe naplánovat, protože se jinak s Ryuuheiem vzájemně ochuzujeme o program, což je škoda. Ale i letos to bylo poměrně těžký, protože v takových vedrech by člověk spal celou věčnost… Plánuji, že na příští Advík budu vstávat půlhodinu před odjezdem metra a když i to bude málo, tak budu vstávat ještě dřív! Tohle musíme zajistit, já si přivezu plechovej budík a to by mě už mělo vzbudit…

     

    Když jsme dorazili do Klausovky, bylo už vidět všudypřítomné vyčerpání. Můj conařský bratr byl vyčerpán, staffáci byli vyčerpaní, přednášející i návštěvníci taktéž. Ty vedra spalují energii nás všech… Já jsem se cítil ještě použitelně, jenže o ostatních se to tak jednoznačně říci nedalo. Naše plány se zase rozešly a já pro tentokrát poprvé zamířil no místnosti zvané Honshu.

     

    Kočky v Japonsku (Kylie)

    Přišel jsem o půlku programu, ale podle mě jsem přišel tak akorát. Začalo se diskutovat o kočičích kavárnách v Japonsku, kdy padla i informace o tom, že jich máme nespočet i u nás. To jsem nevěděl a třeba, když bude čas (a peníze), tak se do nějaké zajdu podívat. Hned poté následoval drobný rozbor tzv. Nekomimi.

    V tu chvíli jsem si vzpomněl na záznam streamu od Agraeluse, kdy zkoušel hrát Nekoparu. Oukej, já tuhle fantasmagorii s ušatýma holkama dokážu přijmout, nicméně Nekopara – to se už blbě tráví, protože tento titul kombinuje catgirls a služky… A to je už hardcore i pro moje představy; nemluvě o dospěláckým obsahu. Je to jen kinetická novela, takže o to můj zájem okamžitě opadá, protože preferuji vizuální novely. V kinetických novelách se jen vypráví předem daná jediná route příběhu, ale já radši do hry zasahuji svojí interakcí jako v klasických VNkách. Takže souhlasím s Agraelusem –  Nekopara je nemoc, na kterou zatím neznáme léčbu…

    Tak jo, zpátky k tématu. Diskuze přešla na Hello Kitty, velmi známého maskota snad každého dětského hrníčku, propisky, penálu, batůžku, trička – no prostě čehokoliv. Pamatuji si na spolužačky na základce, které na téhle blbosti ujížděli. Dneska už vím, že to je jeden z dalších velice rozšířených fandomů u nás. Koukám, Japonsko tvoří jednu populární záležitost za druhou – anime, mangu, vizuální novely, Včelku Máju, Hello Kitty, Sony Playstation, elektroniku, Final Fantasy, RPGčka, elektronickou hudbu, sexuální pomůcky – dobře, nebudu už zacházet dále, ale když se nad tím člověk zamyslí, drtivá většina z nás přišla minimálně s jednou z těchto populárních záležitostí už do styku. De facto, současná popularita Japonska je v nás, omladině, hluboko zakořeněná už od počátku nového tisíciletí díky všudypřítomné globalizaci…

    Taktéž nám byly představeny dva největší zábavné parky s tématikou Hello Kitty, sídlící pouze v Japonsku. Je to na způsob Disneylandu, tedy – další způsob, jak na týhle kočce vydělat další balík peněz. Dále padla zmínka o kočičím ostrovu a problémech, co takové kočky tam postihuje, například nedostatek potravy, protože většinu všeho už požili. Prakticky tam panuje velký kočičí hladomor, protože kočkám nevysvětlíte, že když se budou pářit, tím si nijak nepřilepší (*cough* stejně tak jako leckterým obyvatelům Afriky *cough*)…

    Jako poslední nám přednášející ukázala tzv. kočičí čepičky. Podle mě je to pro kočky utrpení, když jim někdo připevní na hlavu čepici. Sice motivy melounu či jakéhokoliv jiného ovoce vypadají pro někoho roztomile, ale já to vnímám jen jako zbytečnost, která je taktéž v Japonsku velice populární. Přednáška se mi líbila, dozvěděl jsem se několik nových poznatků a jako nedělní rozjezdovka to byla nejlepší ranní přednáška na festivalu.

     

    Po přednášce jsem přeběhl do Ecchi salónu, kde Zeny plánoval prozradit své tajemství úspěchu…

     

    Přednáška o přednášení (Zeny)

    Zeny nám ukázal, že přednášení je v podstatě hračka. Jak jsem si už usmyslel, až mě přestane bavit psát zpětnou vazbu, kterou si zároveň uchovávám své zážitky, začal bych přednášet. Oboje dohromady dělat prostě a jednoduše nejde a každý z nás by se měl soustředit jen na jednu věc, aby ji mohl dělat pořádně. Rád bych přednášel, ale svých reportů se zatím nechci vzdát, takže to prozatím vynechám. Až to budu chtít změnit, vím, co a jak. Postačí presentace, jakékoliv anime téma (protože současní přednašeči z anime už vyrostli – krom několik výjimek – a jsou potřeba noví), téma si pořádně připravit, abych to zvládl i bez papírů a jsem ready. Jsem hovorný člověk a publika se nebojím, jen se mi zatím nechce věšet reporty na hřebík… Padly tu i zmínky k věcem už řečených předchozího dne na Budoucnosti, ty už ale vypisovat znova nechci.

     

    Plnej očekávání jsem se přemístil do Hokkkaida, kde mě čekala přednáška s minimální anotací…

     

    Toxická maskulinita v antropomorfním moe (Lucylle)

    Hned na začátku přednesu jsem nebyl mnoho potěšen. Přednášející na nás mluvila jak na spodinu, kdy ona přece ví všechno nejlépe a při definici pojmů ve své přednášce přirovnávala své poznatky k americkým filmům. Čekal jsem na rozjezd přednášky deset minut a stále se patlala v terminologii. A když už se tu začalo probírat anime, začala mohutně spoilerovat Chobits (a ještě se tím chlubila), které (stejně jako drtivou většinu anime) jsem ještě neviděl. A když otevřeně přiznala, že nezná rozdíl mezi Ecchi a Hentai, můj pohár trpělivosti přetekl. Zvedl jsem se a šel prostě pryč. Co je moc, to je moc…

     

    Šel jsem nahlédnout do Ecchi salónu, ale teplí muži mě nijak nelákají, tak jsem šel zase pryč. Při odchodu jsem ale periferně zahlédl Zenyho. Zahřálo mě u srdíčka, když jsem viděl, jak je obětavý a pomáhá návštěvnici ze schodů. Taktéž jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou, protože pomoct těmto lidem je přeci samozřejmost…

     

    Poté jsem se po dlouhé době připojil zase k partě Ryuuhei & Takumi. To víte, mě samota na festivalu nedělá problémy a dokážu se mezi lidmi pohybovat jak sám, tak i s partou. Nerad jsem koulí u nohy v partě nebo naopak kdy jsem nucen jít na něco, co mi nic neříká (jako například AMV Peklo minulý rok na Natsuconu). Pokecali jsme, strávili příjemně volný čas a šli na zakončení.

     

    Zakončení Ecchi linie

    Na zakončení se především diskutovalo s návštěvníky. K většině případů jsem se už vyjádřil, ale mám taktéž návrh na pár zlepšení. Co bych vytknul Ecchi týmu je umístění projektoru. Zkuste ho pro příště dát třeba víc do uličky, ať je v lepší vzdálenosti od plátna a ať ti vzadu z té přednášky taky něco mají. Text byl čitelný jen pro prvních pár řad a krabicí podložená promítačka šla šejdrem, pro příště doporučuju použít například brakovou literaturu (tedy knihy) na podložení, či jiný jim podobné předměty obdélníkového tvaru. Jak bylo řečeno později na zakončení celého festivalu, nebyla by od věci zvuková aparatura na možnost využití mikrofonu, když už jsou v učebně takové obrovské reproduktory. Třeba u tichého Soptíka by se to opravdu hodilo a zbylí přednášející by nemuseli mluvit tak důrazně, aby je bylo slyšet aspoň do půlky místnosti. Tenhle nápad by určitě stál za zkoušku.

    Poté přiběhl Zeny a proběhlo slavností předávání cen. Ecchi kvízu, či jakýmkoliv jiným soutěžím se zatím úspěšně vyhýbám, protože moje znalosti o anime jsou především v obecné rovině, neboť nemám času tak jako dříve, abych koukal na všechna ta anime. Na ongoingy kašlu, na mainstream taky. Tím pádem nemá cenu se poměřovat s ostatními, protože je jasný, že bych pokaždé prohrál, a navíc se cejtil trapně, že jsem neviděl onu zaručenou kultovní klasiku.

    Kvíz vyhrál můj kamarád Takumi. A to jsem si říkal „no a teď to bude on“ a taky že jo. Napůl ohromen jsem tleskal a vítězství mu přeju, zaslouží si ho. Pohár tu dostal taktéž Matěj, který propůjčil svůj notebook Ecchi týmu. Tomu říkám krásný příklad spolupráce! Jsem rád, že Advík tu podporují jak okolní anime cony, tak i samotní jednici. Po reorganizaci si to rozhodně zasluhuje. Nakonec nám Zeník vyjádřil svůj dík za účast. Zeny se celkově letos ukázal v jiném světle a jeho vážnější chvilky byly mistrovské. Zeny se snaží a já si snahy ostatních cením, nejsem nevděčný hajzl.

     

    Po zakončení Ecchi linie mě ještě čekala poslední událost…

     

    Zakončení v hlavním sálu

    Když jsem přišel, spatřil jsem nevídané rozložení návštěvníků. Ryuuhei jako obvykle se držel trochu stranou, kdežto já si sedl, tak jako po celý festival, přímo do přední řady. Všichni seděli v kroužku a povídali si. Je jen škoda, že jsem přišel až v době, kdy se začalo probírat stravování na festivalu, pro příště by bylo lepší Zakončení lépe načasovat na předchozí program, ale to je jen drobná výtka.

    Když jsme u toho stravování, to si zaslouží chválu. Festival vyzkoušel mít bufet ve vlastní režii, něco zatím na českých anime festivalech nevídaného. Koneckonců, několikrát jsem jim byznys podpořil zakoupením oběda a limonády. Jsem s nabídkou spokojen, protože jsem nemusel žít na pečivu z blízkého krámu a mohl si dopřát teplé jídlo. Jen pro příště by nebylo od věci více ustálit hodiny výdeje. Když se bude vyvářet do osmi, tak budu počítat do osmi. Když jen do šesti, tak jen do šesti. Tohle je plně ve vaší režii, jen jsem nerad překvapován náhlými oznámeními.

    Bylo tu vysvětlena absence tištěných brožurek s programem, jak jsem už zmínil výše. Taktéž mi byla potvrzena vzájemná spolupráce conů. Nenávist tu ještě nedávno panovala kvůli předešlému arogantnímu vedení, díky kterému ještě stále panují o Advíku předsudky. Nicméně právě stávající vedení se snaží jít na ruku návštěvníkům a snaží se jim festival co nejvíce přizpůsobit. A toho si vážím.

    Padla tu řeč i o počtu návštěvníků, kdy dnes už vím, že jich přišlo necelé dva tisíce. Taktéž jsem se s Pedym shodnul, že by Zimní Advík mohli vyškrtnout, protože přípravy na letní Advík jsou opravdu náročné a je na to třeba dostatek času, kterého měli letos kvůli zimnímu festivalu nedostatek. Díky tomu může být příští ročník lépe zařízený než letos a můžou se doladit neduhy.

    Každopádně, moje naděje z loňského roku nepřišly nazmar a letos můžu s jistotou říci, že Advík se plně začlenil do rodiny velkých conů. A ať si brněnští brblají, jak chtějí, ale Advík tu má své neodmyslitelné místo. Každopádně, už aspoň pro příště vím, proč nebyl plakát Advíku na Animefestu, navzdory zbylým conům… A jestli nebude ani příští rok, věřte mi, že to nenechám bez povšimnutí.

    A vůbec, jsem rád, že Advík má zakončení, a ještě v tomto přátelském duchu. Každý kvalitní festival má mít oficiální rozhovor s pořadateli. Všichni se mohli zeptat na cokoliv. Pořadatelé se z nepohodlných otázek nevykrucovali a odpovídali na všechno, i na nepříjemné dotazy. Na každý dotaz odpověděli ze široka, neodbyli ho jen pár slovy. Advíkovští se snaží. A tak to má být. Nenutí své účastníky se přizpůsobovat novinkám jako je řádkovaný program a jiné blbosti.

     

    Odcházel jsem z festivalu v době, kdy už u vchodu do školy stála vozidla pořadatelů a plnila se na odvoz. Však na to měli jen zbytek neděle, protože někteří šli druhý den zase do práce. U Ryuuheie jsem se zabalil a tentokráte zcela neobvykle, v naprostém klidu, dojel na hlavní nádraží. V Bille jsem si symbolicky koupil aspoň ananasový salát, když jsem tentokráte s Jeoffreym nešel na pizzu. I plechovka piva Heineken přišla vhod, když se vlak zastavil na dobrou hodinu před Kolínem. V Kolíně totiž vlak před námi sejmul nějakého občana. Pro mě už klasika za ten rok, co bydlím v Ústí. Seděl jsem v klimatizovaným voze, tak proč si stěžovat. Domů jsem se dolopotil po svých a po zamčení vchodových dveří finálně odpadl. A ještě dobrých čtrnáct dní poté nesáhl na rozpracovaný report…

     

    Shrnutí

    • Nové prostory festivalu nabídly návštěvníkům i přednášejícím více žádaného místa

    • Ecchi salón byl vybaven nadstandartními židličkami v prostorném kinosálu

    • Maid kavárna letos nevyzkoušena, snad se jí dostane mé pozornosti příští rok

    • Bazén jsem vnímal jako příjemné zpestření festivalu, nicméně, scházely mi plavky

    • Problém s nočním uzavíráním školy jsem nijak nehrotil; však každý z nás, dříve či později, se musí natáhnout

    • Funkční a čisté záchody si pochvaluji

    • Problém se zamykáním toalet prosím vyřešit aspoň jedním z výše vypsaných řešení

    • Bufet ve vlastních rukou festivalu je další způsob, jak si může festival sám na sebe vydělat a taktéž ukojit hlad návštěvníků bez nutnosti řešení externí firmy

    • Nebojte si říct o vyšší vstupné, Advík stojí velice směšné peníze, a to je špatně

    • Perfektní umístění stánků do frekventovaných částí školy a zároveň tak, aby si co nejméně konkurovali

    • Matsuri program prakticky vynechán kvůli vedru, které mi zhoršuje zdravotní problémy (snad se příště zadaří)

    • Doprava na festival byl z Nových Butovic na jedničku; jezdili kloubové 18m autobusy v častých intervalech (my od Motola jsme to měli holt horší)

    • Jestli se podaří sehnat klimatizace, bude to ideální řešení (větráky sami o sobě moc nechladí; vyzkoušeno v praxi v kanceláři)

    • Využití reproduktorů v Ecchi sálu pro mikrofon a zlepšení promítání by rozhodně nebylo na škodu

    • Vyžadování anotací k veškerým částem programu včetně přednášek bych vážně ocenil; ať se taktéž autoři trochu rozepíšou. Ukázkové anotace měl např. Zeník a KaraAlen, určitě by tomu pomohlo určit minimální počet slov či znaků ve formuláři

    • Aplikace Condroid s programem přišla vhod

    • Příští koncert Vocaloidů může být, ale podle mého je to zbytečnost

    • Web akce potřebuje přepracovat do podoby ostatních festivalů, protože se zpětná vazba se nedostává přednášejícím

     

    Tento festival předčil veškerá má očekávání. Od čtvrtka až do neděle tu měl návštěvník kvalitní program, které sem tam něco narušilo, ale upřímně, nikdy není nic dokonalé. To samý platí i nad Zenym. Díky za tu myšlenku, Jeoffrey! Jestli se i příští ročník trefí do období celozávodek, budu jen rád. V případě potřeby se nebojte adekvátně navyšovat vstupné; kvalitní festival se pozná i podle výše celofestivalového vstupného; to nejde, aby festival financovali organizátoři kvůli ohledům na studující omladinu. Oni taky chodí na brigády a nad vstupném na AFko taktéž nepyskují. A jestli ano, tak zřejmě neznají hodnotu peněz. Dal jsem festivalu šanci a rozhodně nelituji. Příště si ty plavky beru!

    Advík 2018
  • 24.7. v 23:25

    Itasha - káry s anime polepy na jednom velkém srazu

    Každý kdo mě trochu zná o mě ví, že se taktéž lehce zajímám o auta. Sice je řídím je jen za Xboxem na gauči (ano, kamenujte mě; jsem japanofil a nemám Soňácký PlayStation, mám proto dost důvodů), ale mě to stačí. A jelikož Youtube si povšiml, že mě zajímají auťáky a anime, tak mi podle historie sledování ušil do navrhovaných videí doslova tématiku na míru. Protože to zapadá do mého zájmu, kopnu si to sem, do Deníčku. Je to hezká pokoukaná a ve FullHD jsem si každej polepenej bourák vizuálně vychutnal...

  • 16.7. v 01:10

    Natsucon 2018

    Je pro mě docela nezvyk, že Natsucon se nekoná v srpnu, nýbrž v červenci před Advíkem. Nicméně, nějak mi to nevadilo, víkendy mám volné každý týden. Když jsem ale viděl program, polil mě studený pot. Nejen, že tu zase mají Bad Luck sekci (a kde je sekce pro muže, co?!), ale celkově mi program přišel velmi chudý. Především při pohledu na neděli jsem si poprvé řekl, že když nepřijdu, tak se vůbec nic nestane… Ba dokonce Jeoffrey o festivalu prohlásil, že ani není o anime, nýbrž jen o kultuře obecně; a to nemluvě o reakci Ryuuheie, který byl z programového prázdna v šoku. To je výtka už pro začátek. Mě téma letošního Natsuconu vůbec neoslovilo (nejsem na anime pohádky, bohužel), takže jsem kupoval lístek spolu s brožurkou a magnetkou v nejistotě, že se festival taky nemusí vydařit a bude to jen katastrofa.

     

    Alternativní reporty od Ryuuheie a Jeoffreyho (jeho chvályhodnou slovní řežbu) naleznete v tomto řádku. 

     

    Pátek

    Po ránu jsem v koupelně shodil kníra, nahodil ohoz a šel do práce. V práci se čas neskutečně vlekl, tak mě napadlo pro jednou neposlouchat písničky z mobilu, ale zkusit si poslechnout něco z internetového rádia. Po půlhodině poslechu regionálně zaměřeného rádia na Prahu se ve mně probudil neskutečnej hype. Začal jsem se těšit na návštěvu Prahy jak malej kluk. Nebyl jsem tam dva měsíce, ale mě to přišlo jak rok. A Brno prostě není Praha; velkoměsto máme jenom jedno… Poslední minuty směny jsem sledoval na monitoru plný nedočkavosti a najednou to bylo tu. V rychlosti jsem všechno pobral a vyšel vstříc píchačkám.

     

    Doma jsem hned hodil do pračky fešnou košili a kraťasy a sám se pořádně vydrbal. Hodil jsem na sebe náležité oblečení, ačkoliv bylo ještě vlhké; však máme léto, tak proč se starat o nějaké sušení. Poté jsem si pečlivě připravil všechno potřebné vybavení na cestu včetně osvědčeného netbooku a vyšel klidným tempem na vlak.

     

    Je opravdu příjemné, když v takovém zapadákově jako je Ústí nad Orlicí staví mezinárodní rychlík z Krakova. Jede jako prioritní vlak na železnici, takže mu nic nestojí v cestě (doporučuji ztlumit sluchátka). V předprodeji jsem tradičně zakoupil jízdenku s místenkou, abych si cestu náležitě užil.

     

    Po zasednutí v první třídě, která byla poloprázdná, jsem si objednal druhý oběd – první jsem měl v práci – řízeček s bramborami a s Plzní. Díky cestování jedničkou jsem tu měl možnost využít roznáškovou službu. Jídlo mi přinesla rozkošná průvodčí, jen ta služebnická zástěra jí chyběla k dokonalosti... Pane jo, to bylo něco. Jak já říkám, nelepší je při jízdě vlakem se i najíst, protože tím člověk neztrácí čas. Do toho jsem zasedl k psaní prvních řádků svého reportu, takže jsem schopný ho zase podat bohatě, jak se na mě sluší a patří.

     

    Na Libni jsem přesedl na tramvaj, která mě dovezla přímo na Karlínské náměstí. Odbavení na škole proběhlo bez problému. Poté jsem ale zpozoroval zásadní nedostatek. Na všech conech jsou šatny na odkádání příručních zavazadel, nebo alespoň neoficiální prostory k tomu určené. Ale na Natsuconu nic takového není. Nikdo z mých známých tu zatím nebyl a i kdyby jo, stejně bych potřeboval někam ten kufřík odložit. Nicméně, ani na info stánku mi nedokázali pořádně poradit. Řekli, že to je snad možné jen v tělocvičně. Nicméně, na rozdíl od minulých ročníků, byla letos hlídaná. Kdo neměl potřebný wristband, nezmohl nic a na nějaké uložení zavazadla tam člověk mohl zapomenout, protože o této funkci tělocvičny se tamním stuffákům nedoneslo. Avšak, náhle se tu nachomýtl Takumi a já byl vysvobozen; požádal jsem ho o propašování přímo před očima staffáků a najednou to šlo. Nezlobím se na ně, však konali jen svou práci a o této službě nevěděli. Holt jsme s kamarádem, co přespával na akci, očůrali Natsuconovský systém. Pro příště je ale nutno tento problém vyřešit! Ne každý spí na akci a třeba stejně jako já nemá čas na odvoz zavazadla ke kamarádovi, u kterého má přespat. Vzorem pro vás, organizátory, budiž Advík nebo Akicon.

     

    Po tomto malém incidentu, který naštěstí měl své řešení, jsem zašel na pokec s Takumim. Potkali jsme se už na Animefestu, ale tam na nějaké bratření nebyl téměř čas. Přednášek plno, času nedostatek… Takumi mě shodou náhod seznámil s přednášejícím večerní přednášky – Šamanem. Původem z Libereckého kraje, takže jsme si okamžitě porozuměli; my seveřani vždy držíme pospolu. Prokecali jsme v triu Honza-Takumi-Šaman dobrou hodinu, já se s týpky podělil o své výživné zážitky a Takumi jen nechápal, jak může někdo, kdo je v komunitě tři roky, to tak prožívat… Holt jsem cholerik no! Každá blbost mě emočně ovlivní! A co má bejt!

     

    Ryuuhei mi napsal, že nakonec bude rád, pokud dorazí na 22. hodinu večerní. Jo, tohle znám. Když člověk cestuje z neznámého prostředí, snadno se stane, že se ztratí, nebo že na autobusáku nenajde hledaný spoj. Bohužel pro Ryuuheie, nepočítal s plánem B a tak místo 20. hodiny večer přijel o dvě hodiny déle a tím zmeškal svou premiéru AMV pekla.

    AMVčka celkově nemusím a Natsuconovská verze je něco, co totálně nesnáším. Českej dabing, leč brán jako parodie, se mi velice příčí. Ať si každej říká co chce, ale na tohle jsem stejně háklivý, jako je Ryuuhei na catgirls. (Ty já jako můžu, ale před Ryuuem pssst…) A právě proto jsem se přesunul na hodně zajímavou přednášku od profláknuté Yuffie.

     

    Fetiše, sexualita a sexuální komunity kolem videoher (Yuffie)

    Poměrně dost yaoistek v klimatizovaném sálu z předchozí přednášky zůstala, nicméně díky své zvědavosti a nekompromisnosti jsem se protlačil až ke dveřím a ještě krátce před přednáškou s Yuffie pokecal. A tím si zajistil sezení už v tak nacpaným sále.

    Jak mi Yuffie prozradila před začátkem a taktéž tím i započala přednášku, brala toto téma především vážně. V tu chvíli všechno „chichi“ v sále zmlklo. A mě očka jen zářila. Konečně tu erotiku někdo bere vážně, ne jak ty podělaný Ecchi „funny anime videos“ na YouTube, kdy mě stačí pár vteřin a krve by se ve mně nedořezalo….Všechno vytržený z příběhovýho kontextu. Tohle je jedniný typ YT videí, u kterých, když chci, jsem klidně i hajzl a nahlašuju je. Takhle debilně presentovat anime mezi nezasvěcenými…A pak se divíme, odkud se bere ten hate, když odpůrci znají jen tyhle „zábavné“ sestřihy…

    Nicméně, humor se tu našel. Yuffie představila historii sexu ve hrách letem světem. Dostalo se na Hot Coffie Mod z GTA: San Andreas a pobouření v Americe a Austrálii, kdežto současné Moe Chronicle nikdo vůbec neřeší (a to je jen dobře! – pozn. red.) „A kdo by si takovou blbost kupoval...“ prohlásí Yuffie a v tu chvíli vytáhne PSkovou krabičku zpoza stolku a zamává jí nad svou hlavou… Pointa byla perfektní, já se spolu se zbytkem sálu smál a začal tleskat. No a ostatní se přidali.

    Došla řeč i na sexuální módy na hru The Sims, o kterých vím ze stránky Bonusweb.cz (kdepak Yuffie, tohle já moc dobře znám ( ͡° ͜ʖ ͡°) ); úpravy ve hře Second Life a Minecraft (díky bohu za tu cenzuru; ne, tohle bych už viděl nerad). Na závěr nám byl představen tzv. cybersex. Něco pro mě zcela cizí, co nikdy provozovat nebudu, protože já rád zůstanu věrný anime kresbě a svým pochroumaným idealistickým představám. Cybersex nám byl představen ve World of Warcraft a v rámci Healsluttingu i v Overwatchi… To už byl hardcore, pánové. Hráči o sobě museli prozradit téměř vše a ještě u toho používat mikrofon… No tak to bylo u mě přes čáru. Ale na druhou stranu rozhodně díky za představení. Tomuhle se opravdu rád vyhnu.

    Padla zmínka i na pornografické parodie her a poslední screen ukazoval původně zcela něco jiného, a to statistiky z Pornhubu ve vyhledávání Overwatche…. Ale mě prostě zaujala příčka Hentaie. Ten se umístil na pro mě potěšujícím třetím nejvyhledávanějším termínem. Co mi je do nějaký sexualizovaný hry! Koukám, že svět japonské animované pornografie je zatraceně profláknutý. Ba ještě víc, než svět animovaných „normálních“ seriálů z Japonska. Ale jo, však to je jen dobře!

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Poté jsem volnou hodinku v programu strávil dalším sepisováním, přičemž po dopsání jsem šel hned na poslední přednášku tohoto dne.

     

    Magic, memes and mental illness (Šaman)

    Přednáška prakticky o velké filosofii. Diskutovalo se tu o jednotlivých problémech společnosti a reakcí duševní schránky. Přednášející vycházel především z japonského způsobu vyrovnání zla a dobra, kde na řadu problémů položil ještě více dotazů. Jak jsem přednášku nazval – šlo o brainstorming před spánkem; zamyslet se sám nad sebou, jestli to, co dělám, a jak to dělám, je správné. Zde odkazuji na jeho stránku.

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Na přednášku přišel i udýchaný Ryuuhei, takže po konci přednášky jsem si vyzvedl v šatně pomocí Takumiho svůj kufr a došli na metro. Já se tradičně zlekl eskalátorů na Křižíkově, ale povzbudil jsem se a zvládl to. Po cestě do ubytovacích prostor jsem s Ryuuheiem pokecal o svých nedávných filmových a herních zážitcích. Ano, zlákal jsem ho taktéž na Černou Bibli, kterou se zatím opovážil míjet. Zabrali jsme tím dobrých několik hodin. Až teprve v jednu jsme dokončili diskuzi a zasedli ke svým počítačům. Já, již nepatrně hladový, zalehl a těšil se, jak se z rána hned něčeho najím.

     

    Sobota

    Překvapivě mě budík probudil přesně na čas. Zřejmě to bylo chutí k jídlu. Vyčistil jsem si zuby, nahodil košili a šlo se na metro. Cestou jsme to vzali přes Burger King na Florenci, kde jsem si zakoupil snídani. V tu chvíli mi napsal Jeoffrey, že už dorazil na akci. Z Florence jsme s kolegou došli na Karlínské náměstí cobydup. Ryuuhei se tu zakecal s Takumim a já vyšel vstříc Jeoffremu pln očekávání. Setkali jsme se na školním dvorku, chvilku pokecali a vyšli na přednášku.

     

    Úvod do světa lampioňáků aneb fandom jednoho muže (Winety)

    Téma, které jsem bral už podle anotace jako očividný troll. Přednášející nám tu představil (neexistující) humanoidní rasu (jsou to savci, protože bradavky) spolu s její historií (stavaři pyramid na obrázku „vzůru nohama“ byli stejně nejvíc), kulturou (hebká kůže z pláže) a jazykem (tahání klád a hřebci v jedné líbezné básni). Přednášející zašel tak daleko, jak to jen šlo a názorně ukázal, jak vytvořit fandom, kterého se můžou všichni chytnout. Stačí jen zareagovat artworkem nebo alespoň funkčním komentářem pod jakejkoliv blábol a lidi se toho nesmyslu prostě chytnou… Že by reference na placatou Zemi?

    Přednášející byl profesionální troller podpovaný Luci a Sykym, kteří byli na ustavičně v záchvatech smíchu. Však ani já jsem takový blbosti nemohl odolat. Perfektní sobotní rozjezdovka. Doufám, že se na přes rok dočkáme lampioňácké kuchyně!

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    S Jeoffreym jsme pak zašli do maid kavárny. U číšníka vyhrazeného přímo na zápis objednávek jsme si objednali mléčný koktejl. Já jsem se držel oblíbeného banánového, kdežto kolega sáhl po jahodovém. Objednávku nám přinesla holčina s odvážným výstřihem. (Vynikající provedení, to se musí nechat.) Po zaplacení, když jsme byli na odchodu, jsme byli ještě obdarováni bonbonkem od mistra číšníka. Tak tohle byl diametrálně opačný zážitek, než co jsem měl na Advíkovské Zimě. Chválím! Žádnej podělanej crossdress! Takhle to má bejt.

     

    Hned na to jsme se šli s Jeoffreym podívat po místním merchu. Jako obvykle, bylo toho tu dost (a na nedospělé lolitky tu také došlo). Já, už obrněn z Animefestu, jsem si všiml jen místního Kitkat balení, které jsem si chtěl koupit. Postupně jsme prošli všechny patra budovy s krámky a navrátili se zase na plácek za školou. Když jsme si šli objednat něco k pití, shodou náhod jsme se postavili hned za Greka a hintzua, když nás tu našel Ryuuhei. Jeoffrey si z kolegy párkrát vystřelil, nicméně pak jsme přišli na řadu a v tu chvíli se s námi Ryuuhei rozloučil a šel se podívat na promeškanou premiéru AMV pekla.

     

    S kolegou jsme zasedli a navázali na předchozí diskuzi. Povídali jsme si o všem, co nás zajímalo a zaujalo. Bavili jsem se o hrách, současných a starších anime, pantsushotech v anime i v realitě a dalších jiných fetiších. Však co si budeme povídat, každý mentálně dospělý muž se o sexualitu zajímá a zapaluje to jeho zájem… V tomhle si s Jeoffreym naprosto rozumím.

     

    Po dvouhodinovém pokecu jsme se zase rozdělili a já po citlivém odmítnutí Ryuuheie kvůli nutnému zápisku zasedl znovu, již tradičně do herny deskových her a dopsal další část zápisku. Poté jsem zamířil do bankomatu, abych si vybral potřebnou hotovost na oběd a navrátil se včas do školy. Tady jsem si zakoupil u svého preferovaného prodejce Ravernhorna (majitele krámku Anime World) Kitkat sušenky v polevě obsahující zelený čaj a navrátil se k Jeoffremu. Měli jsme domluvenou pizzu, takže jsme vyrazili do naší oblíbené restaurace Cihelny na rohu ulice. Dali jsme si napůl Havaj (protože náletové chuti není nikdy dost) a já si k tomu dal pravý mochito. A hned dvě. Holt, při placení to bylo znát a taky na mém vědomí, nicméně jsem nad sebou měl pořád přímou kontrolu a nikdo nic nepoznal. Akorát na čas jsme došli do Nary, abychom si měli včas kam sednout. Konečně, znovu po půl roce, jsme zasedli v kritickém triu Honza-Ryuuhei-Jeoffrey.

     

    Politicko-historické okénko studia Ghibli (Grek1)

    Překvapivě pro mě, místnost byla otevřená už před přednáškou. Kdo přišel dříve, ten si sedl. Probíralo se téma, které mi padlo. Sice nemám moc rád Ghibliovky už jen kvůli tomu, že se jedná o tvorbu pro mladší publikum, ale v politickém kontextu to znělo lákavě. Teda, aspoň na první pohled. Ze všech jmenovaných mě šokoval Miyazaki. On je fakt tak hloupej, že je proti jaderné energii? Vždyť je to nejvýkonnější zdroj energie a z uhlí nebo plynu by to Japonsko neutáhlo, nemluvě o smogové situaci, která by se nejen do Tokia navrátila. Fakt padlej na hlavu. A do toho ještě levičák…

    Potěšilo mě, že jsem zareagoval jako první na očekávaný Grekův dotaz, co se stalo v Japonsku roku 2011 (sušenky na pondělní směně náležitě vychutnány). Nedávno jsem viděl jsem na tu katastrofu pár dokumentů, protože jsem si na to v mysli vzpomněl, jak toho byli plný noviny a televizní reportáže. Ta vlna tsunami se dá najít na Trubce, když na to přijde. Jen zrovna „katastrofu ve Fukušimě“ nepovažuji za katastrofu, protože ta pravá se stala u hranic Ukrajiny a Běloruska; jelikož jediné, co bouchlo, byl vodík přeměněný z vody teplem reaktoru, tedy přirozená reakce. Nicméně ano, byla to havárie, na tom se shodneme.

    Hrob světlušek měl velmi orginální cover, ten skrytej bombardér a zápalný bomby… to byla síla. A pravda odhalena nad Ghiblim, aneb „když na vysílací práva nemáte, tak smůla“ a k tomu mizerný plat pro zaměstnance jako všude jinde…. Jo, jsem rád, že nejsem fanoušek tohoto nadpříliš známého studia a že jsem mohl zareagovat na Grekův dotaz. Nicméně, účast  Jeoffreho na pořádné přednášce mě mě taktéž těšila. 

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Po přednesu jsem se na hodinku připojil k Ryuuheiovi. Ten mě spontánně přivedl k jedné ze svých part. Příjemně se s nimi povídalo a čas utekl jako voda. Po hodince jsem si řekl, že bych mohl jít dělat něco užitečného... Po cestě do deskoherny jsem ale potkal Jeoffreyho, takže jsme již poněkolikáté zasedli s limonádou a zase si pokecali. Na večer nechali stánkaři to nejlepší; bezinková limonáda byla perfektní. Poté jsem na nějakou dobu odběhl do deskoherny sepsat pár řádků a už jsem byl na cestě do Nary. Čekal mě přednáškový čtyřblok; konečně zajímavá témata k poslechnutí.

     

    MyAnimeList očima datového vědce (Matěj Račinský)

    Vysokoškolský přednašeč nám podal přednášku na úrovni. Mluvilo se tu o faktech a statistikách na dnes již hibernované anime databázi. Statistika se týkala uživatelů, žánrů a animačních studií. Doplněno mnoha a mnoha grafy, které zvýrazňovali např. roční produkci anime, celkovou sledovanost žánrů, podobnosti a seriálovou produkci jednotlivých studií. Bylo tu i poměrně dost jiných grafů, velmi zajímavé byly např. teplotní grafy. Jen při zobrazení těch výpočetních vzorců jsem se mi chtělo brečet; přesně kvůli tomuhle zvěrstvu jsem na vejšku nešel. Kdo ví, ještě by mě ty rovnice pokousaly

    Miluji podrobné statistiky, takže přednašeč si ode mě zasloužil velký potlesk a osobní pochvalu. Přednašeč už na začátku vzdělávacího monologu řekl, že se rád o své statistiky podělí s ostatními, pokud o to bude zájem, takže jsem ho požádal ještě o presentaci. Týpek s tím neměl žádný problém a již při psaní tohoto reportu jsem si nemohl pomoct a pročítal jsem jeho práci svýma bystrýma očima znovu… Přeci jen, vyčítání těch grafů zabaví na dlouhé hodiny. Kdo má zájem, může si ji přečíst jakkýkoliv zájemce na tomto odkazu. Za mě nejlepší přednáška na festivalu.

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Vliv comfort women na japonsko-korejské vztahy (rashida)

    Všichni asi víme, že šlo o tzv. utěšitelky pro druhoválečnou japonskou armádu. A protože valná většina byla právě z Koreje, přednášející proto začala historicko-politickými souvislostmi. Podrobně vysvětlila okupaci Koreje, výboj na Mandžusko a následnou válku s Čínou. Poté se vrhla na hlavní téma. Řekla nám, jak se takové ženy do vojenských zřízení rekrutovaly (obvykle se jednalo o mladé ženy, které se chtěly uživit bez pomoci rodičů a byli nevědomě zatáhnuty do tohoto špinavého byznysu), jak drsný byl jejich život (kolik chlapů museli obsloužit za den a jak se s nimi bezohledně zacházelo, když byly nemocné) a k tomu ta poznámka o kondomech… No, neposlouchalo se to jako chlapovi moc dobře, co si budeme povídat.

    Došlo tu také na původní myšlenku takových komfortních center (které ale bylo odbyto jako nepodstatné...). Japonci chtěli zamezit dalším znásilňovacím masakrům, které proběhly především v Číně, jenže narazili na nedostatek žen, které by mohly celou armádu ukojit od chtíče. No, a pak výsledkem bylo… že se masakry z obsazených oblastí přesunuly do těchto center. Problém se tedy nijak nevyřešil, ale pouze se přesunul. Trpěly především Korejky, Číňanky… a i obyvatelky z jihovýchodní Asie. Japonky ne, ty měly dál reprodukovat japonskou krev. Když se nad tím tak zamyslím, v tomhle byli Němci úplně stejní. No, shrňme to takto. Když dojde k válce, vždy to nejvíc odnese civilní obyvatelstvo. Chlapi to obvykle nějak zvládnou, ale ženy jsou ty, na kterých se válka podepíše nejvíce… V tomhle je to nefér. Ale v životě si holt pohlaví nevybíráme (ačkoliv by mě někteří jistě chtěli přesvědčit o mém omylu).

    V poslední fázi přednášky mi tu ale začalo něco smrdět. Přednášející nijak nepolevila ve svém ohnivém projevu a já mezi řádkami vyčetl, že tohle nebude holka, která by podávala informace nezkresleně a objektivně (Zízo, kde jsi?). Z jejích slov čpěla nevyslovená osobní nenávist vůči Japonsku za její válečné zločiny, které USA úmyslně přehlédly.

    Opravdu je tu někdo, kdo by si myslel, že Norimberský proces proběhl také pořádně a všichni zločinci byli odsouzeni? Ne, všichni zájemci o historii ví, že tomu tak nebylo. A taky se z toho v Evropě nikdo nepodělal. A to nemluvě o soudním tribunálu v Haagu pro bývalou Jugoslávii… Ty slova o císaři, že měl být taktéž správně potrestán… Vždyť byl ovlivněn stejně jako císař František Josef I., co zatáhl Rakousko-Uhersko do války jen díky tlaku armády a průmyslníků, co mohli kecat do vlády!

    Jako kdyby se přednášející nemohla přes to přenést. Německu jsme taky už všichni odpustili. Když dojde na státní převrat (nebo volby) a k moci se dostane armádně smýšlející lidé, není se pak čemu divit. Ovlivní své vlastní obyvatelstvo a pak už to jede. Takže – to máme my, otaku, zavrhnout Japonsko a hned přeběhnout k mírumilovným Korejcům? Ani za nic. Já mám svoji hlavu a vím, že by se mělo odpouštět. Takže Korean fangirl – prohrála jsi, já se kvůli tomu měnit nehodlám. Však tady Němci nebyli jiní, především děvčata z Východní Evropy a Polska by mohla vyprávět. A taky to Němcům stále nepředhazujeme. A to nemluvě o záhadných porodech černoušků v Západní Evropě a v okolí Plzně – od koho tak asi můžou být, hm?

    Japonci se už omluvili a stejně to Korejcům nestačí… Ale co, dejte tomu tak 200 let a už lidé zapomenou. Čas vyléčí všechno, i ty nejzatvrzelejší odpůrce. Některé věci je prostě lepší nevědět a neřešit, jak já říkám. Z přednášky jsem raději s celou naší partou odešel před jejím koncem, abychom stihli další.

    Informace: 2/3* Pobavení: 1/3*

     

    Temná strana fandomu (Hoples & Arakanga)

    Pane jo. Tady přišlo na další řežbu, a to na až nesmyslné řešení kravin v zahraniční hardcore anime komunitě. Naštěstí mě nějaké to shipování mimo scénář nijak netáhne a nejsem coplayer, takže mě nikdo nezhejtí za příliš hubeného nebo příliš bílého. Zatraceně, to vám byla přednáška. Jejím cílem bylo zviditelnění negativní zpětné vazby na vaši práci. Tohle ale byl už vážně hardcore. Ale jsem rád, že už znám, že existují i takoví hnidopiši. Ještě, že jsem jen v české komunitě a nikam dál se rozrůstat nehodlám. Raději jsem všechny ty zlosti rychle zapomněl…

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Vývoj anime fanouška (Dave)

    Přednáška na dobrou noc, asi tak bych ji pojmenoval. Positivní a prostě pohodová, která po těch dvou předchozích opravdu bodla. Jak sám autor podotkl, na Natsuconu přednášky o anime opravdu chybí, a tak se rozhodl vytvořit něco vlastního. Představil nám několik skupin anime fanouška. Já se zařadil mezi tzv. Tardy, kteří se pohybují v rozmezí 00’s až 2010 a tím jsem zapadl pod kolonku Hipster. Hm, tak  poslední šance z vykroucení se nad tímto označením definitivně padly. No co už, budu se s tím muset sžít.. Holt tahle doba animační produkce se mi líbí, ta kresba, dramata (*cough* pornografie *cough*)… Mělo to něco do sebe, dneska už se hraje především na jiné žánry. Však já se do současné tvorby někdy dopracuji… jen je za posledních let anime jako máku a bude to pár let trvat…

    Přednášející měl proslov naťukaný na tabletu, čím hádám, že začínal a přednášku si připravil na rychlo a nebo mu zatím moc nejde přednes. Nicméně jeho snahu cením a snad se i příští rok dočkáme od tohoto autora další, stejně pohodové přednášky. Jen je zvláštní, že jako jedinec s třiceti anime tituly na kontě jsem stejně dobrý, jako leckterý nadprůměrný otaku s dvousty tituly v animelistu… Holt mám v japonské popkultuře talent a vyznám se v tomto světě do podrobností…

    Informace: 2/3* Pobavení: 3/3*

     

    Jeoffrey odešel těsně před koncem přednášky, aby stihl vlak domů, nicméně jsme ho všichni následovali pár minut poté, jelikož se přednáška dostala do svého zdárného konce. Tím jsem zakončil sobotní program a s Ryuuheiem jsem zašel do večerky, koupil něco k jídlu a pití, udělal noční fotečku školy a šlo se na metro. Když jsme dorazili, já už jen zalehl a spal.

     

    Neděle

    Vzbudil jsem se na osmou a hned se pustil do psaní. Když se kolega o místnost vedle probudil, vykonal jsem po ránu hygienu, oblékl se a vyrazili vstříc Kollárovce. Celý nedělní program jsem užíval v dojezdovém duchu, spíš se válel a potoulal po školní budově. Při procházce parkem jsem za kostelem zahlédl Šamana, opřeného o strom. Začali jsme hluboko filozofickou diskuzi o smyslu života, budoucnosti a lidské sounáležitosti v přírodě a o lidských emocích. Uvědomil jsem si, že právě anime a hudba ve mně vyvolává hluboké city, které jsme zažili především v dětství; silné pocity radosti, smutku, nadšení, či deprese… Diskuze to byla perfektní, rozuměl jsem jeho myšlenkám a myslím si, že i na příště to bude fajn pokec, až se znovu setkáme. Tahle hodinová soukromá přednáška byla přesně to, co mi z Natsuconu chybělo. Se satisfakcí jsme společně odcházeli si vyslechnout poslední přednes, který jsem chtěl vyslyšet.

     

    Japonské zahrady (Sofi)

    Z přednášky jsem měl zprvu dojem, že přednášející postrádá procítění a vžití do tématu, ale jak se později vyšlo najevo, mýlil jsem se. Ukázala nám typické rysy japonské zahrady; v zahradě vládne nesouměrnost, temná zákoutí, voda (ať už v podobě potůčků nebo jezer), ostrůvky, červené mosty a brány torii. Mnišské zahrady v horách mají také své kouzlo; jsou sice jen z jemného kamení, nicméně i s nimi si pomocí hrabiček s velkou roztečí jednotlivých hrotů mniši poradí a ve štěrku formují krásné oblouky připomínající vodu.

    V japonské zahradě je velká rozmanitost květin, keřů a stromů; nalezneme tu sakury, rudé javory, magnólie, pivoňky, rododendrony a lekníny. Padla tu zmínka i o bonsaích… A mě se v mysli vybavila maminčina zahrada. Většinu z těchto rostlin a keřů měla v zahrádce a já tehdy jen nechápavě koukal, proč se o to tak stará – vždyť jsou to jen kytky - a teprve v jednadvaceti zpětně chápu, v čem se skrývá jejich krása.

    Zavěšené tzv. kokedamy taktéž vypadají nádherně; takové ostrůvky přírody zavěšené a visící ve vzduchu. Japonci mají úctu k přírodě navzdory nedostatku prostoru ve městech. Tak to má být. Však já neříkám nadarmo, že bychom se měli od Japonců leccos přiučit.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce jsem si zase připsal další část reportu do celku a po nahlédnutí na odjezd vlaku začal tiše trpět. Když jsem si kupoval jízdenku v předprodeji i s místenkou, abych si měl kde sednout, očekával jsem tehdá podle původního plánu, že skončíme s Ryuuheiem v po 14. hodině a dal si ještě dvě hodiny reservu, aby to všechno vyšlo na pohodu. Až jsem si říkal, že je to až nadpříliš. Jenže kolega byl na přednášce a bylo půl třetí. Byla tu sice reálná šance na stihnutí, nicméně to by musel přednašeč ostatní pustit nejpozději přesně v 15:00.

     

    Jako na potvoru vedl přednášku zřejmě novodobý Grek, takže se Ryuuhei z místnosti dostal až deset minut po celý. Zastihl mě v převelikých vnitřních mukách, kdy mi tak minutu předtím, něž se se mnou setkal, došlo, že můžu přímému vlaku do centra města a místence v klimatizovaném vozu říct sbohem. Takže jsem zrovna nebyl ve veselé náladě – ono aby jo, když přijedete na večer domů a ráno na šestou halou do práce. Po výměně názorů jsem se radši ztišil a pozoroval ticho. Nenadarmo se říká, že mlčeti je aurum. Tím jsem se smířil poměrně rychle s realitou, ale raději jsem neryl do vosího hnízda. Jsem poměrně splachovací, ale když mě holt někdo zastihne ve vnitřním boji, řeknu všechno, co mám na mysli. Až po půlhodince, kdy jsme dojeli k jeho bytu, jsem odkryl karty, že jsem nad tím už mávnul rukou.

     

    Jenže chvíli před tím si Ryuuhei uvědomil následky protažení conu i na sobě. I jemu ujel vlak, takže musel jet náhradním, což mělo za následek cestování o hodinu déle, a ještě se plácl přes kapsu a doplácel… No, dojeli jsme na to oba. Pro příště jsme se dohodli, že nebude od věci si pevně stanovit čas nedělního odjezdu. Bude to tak výhodné pro nás oba, protože budeme moct s tím počítat dopředu jako s jasným plánem a nebudeme určovat čas před akcí slepě a s nejistotou.

     

    Já jsem tak akorát stihl nastoupit do vlaku, kde jsem měl už místenku novou a v pohodě zasedl do klimatizovaného vozu. Ti hloupější trpěli v uličce u východů nebo ještě lépe v kupéčkách, kde byla teprve Sahara. Jsem na nadměrné horko v uzavřených prostorech poměrně háklivý kvůli zdravotním problémům, které se u mě minulý rok vyskytly, takže vím, jak zmírnit dopad těch nepříjemných muk. Sice jsem se domů prošel, ale tak co; jednou za čas mi to neuškodí.

     

    Shrnutí

    • Je roztomilé, že tu mají zvrácená děvčata BL sekci, ale nezapomněli jste tu na nás - na dominantu anime fanservisu - muže? Tuhle nerovnoprávnost je nutné vyřešit

    • Chválím možnost přijít na Grekovu přednášku v předstihu a zajistit si tím místo v sálu + počítání s Grekovým přesčasem a neopakování klišoidní buzerace našeho mistra

    • Tištěný program letos vyšel na každého zájemce včetně mě

    • Nejasnosti s ukládáním zavazadel v šatně; nikdo tam nějak nedokázal pochopit, že si tam potřebuji odložit zavazadlo navzdory radě z info stánku a tištěného textu v brožurce, že právě zde je možnost si odložit zavazadlo kvůli absenci šatny – ta informace tam zřejmě vůbec nedoputovala. Nutno zlepšit jakýmkoliv způsobem

    • Nevadí mi chybějící zahajovací ceremoniál (stejně bych ho vynechal), ale každý správný festival má mít zakončení ve formě diskuze s organizátory, stejně jako zbylé cony v republice

    • Líbil se mi vzhled orientačních plánků na každém patře a očividně se na něm nešetřilo – formát A3 na fotografickém papíře – tak to má být

    • Zahraniční prodejci tu měli svůj viditelný koutek

    • Perfektně zmáknutá maid kavárna bez creepy crossdessingu; absolutní spokojenost

    • Textilní wristband je velkou výhodou; návštěvník festivalu si může každý den dát sprchu bez ohledu na náramek

    • Asi by neškodilo malinko rozvinout obsah placené brožurky, když už je placená

    • Chudší program by to chtělo oživit

    • Volné stolečky v herně stolních her byly perfektní pro zapisování reportu na akci

     

    Naštěstí mám všeobecný zájem o Japonsko, takže jsem si přeci jen v programu vybral. Ale i tak, pořadatelé – tohle není Advíkovská zima a první ročník. Chce to zapracovat na pestrosti programu. V létě je dostupných přednášejících nejvíce, takže jak tu řekl jeden postarší anime fanoušek – vraťte ty staré dobré časy zpět a ať tu máme víc anime témat. Jinak se nám z Natsuconu stane Yaoicon a to pak s mojí návštěvou nepočítejte…

     

    Natsucon 2018
  • 7.7. v 13:16

    Shuffle! VN

    Týden před svými narozeninami jsem si v neděli večer řekl, že bych mohl se ještě před zalehnutím podívat na net. Najednou se ve mě zrodil nápad se ještě něčemu věnovat, takže jsem začal tápat… a čirou náhodou zrovna narazil na visual novelu Shuffle. A bylo vymalováno – ve mně se vzbudila neskutečná touha po okamžitém zajímavém počteníčku a cítil jsem, jak ve mně roste každou vteřinou zvědavost. Spánek jsem tedy odložil a vypůjčil jsem si hru z Internetu na dobu neurčitou…. A šel spát až okolo čtvrté hodiny ranní, kdy jsem vstával v pět do práce…

     

    Hned před dalším psaním mých zážitků vás musím informovat o několika faktorech. Četl jsem dospěláckou verzi, nikoliv ze Steamu tu kid-friendly splácaninu, co vyšla původně jen na konzole (protože konzoloví výrobci adult obsah nepovolují). Legálně dostupná visual novela je ochuzena o ten nejpikantnější a taktéž příběhově související obsah. Ano, všechno tu se vším souvisí a ani radši nechci vědět, čím „cenzoři u YumeHeaven“ vyplnili onu mezeru v příběhu… A právě YumeHeaven zrovna drží licenci na Shuffle, takže předchozí verze od Mangagameru musela z prodeje pryč. Díky Internetu ale tahle první oficiální verze nezmizela jen tak a dá se stále sehnat.

     

    Nicméně pro mravokárce ji rozhodně nedoporučuji. Nejenže jde o čistokrevné eroge, ale americká distribuce se pod tím podepsala taktéž a ze sexuálních scén nám odebrali tajemná černá kolečka… Udělali nám tedy z japonské cenzurované hry hru necenzurovanou, což ji v mých očích přidává jen na kvalitě, dojmu a hutnosti H-scén, které v příběhu sedí jako zadnice na hrnec.

     

    V zápisku vycházím ze známosti shlédnuté anime adaptace, kterou jsem měl tu čest vidět před dvěma roky. Bohužel ani tak se nevyhnu spoilerům, nicméně budu se snažit nevyzradit vše. Moje první zastávka byla u mé oblíbenkyně č. 1, a to u Shigure Asy. Jak jistě někteří z vás ví, byla to u mě nejlepší holka v celým Shuffle univerzu. Veselá, energická a občas drzá, uměla vařit (pozor, to je důležité!) a měla taktéž křivky svého těla tak akorát. Jenže, něco jí stejně chybělo; vlasy aspoň po ramena. Přes to jsem se naštěstí rychle přenesl a čtení si užíval stejně nadšeně, jako když jsem jako malej rozbaloval dárky pod stromečkem.

     

    Důvod je zřejmý, když se podíváte na kresbu slečen ve visual novele. Je totiž na zcela jiné úrovni než v seriálové adaptaci. Tady vypadají slečny opravdu vzhledově lákavě. V seriálu si pamatuji, jak jsem byl z kresby zklamán, protože jsem očekával kvalitu takovou, jaká byla na obálce a ta se mi vůbec nedostala. Dneska už vím, že kresba na obálce pochází právě ze hry, kterou jsem předevčírem dohrál…

     

    Již při první návštěvě jejího pokojíku mi Asa vysvětlila něco, co mě fakt zklamalo. Ono příjemně dynamické překvápko (ne, nemluvím teď o žádných nemravnostech), co se divákovi dostane od Asaniny matky na samém konci seriálu, je tu vyzrazeno pár hodin po začátku čtení. No co, řekl jsem si, stejně to vím, ale i tak… Začal jsem mít nad touhle route první špatné myšlenky.

     

    Asa byla tedy v poho, dokud nedošlo na první H-scénu. Předehra byla peckovní, přesně podle představ, ale co následovalo později…. Popsal bych to slovy – jako když táhnete sele na porážku – neskutečná mučírna. No prostě řev.

     

    Nějak jsem se z toho další den oklepal a jel jsem dále. Asa začala mít výpadky vědomí. Já se v tom jako hlavní hrdina raději moc nehrabal. Kaede svoji prohru vzala nějak moc v klidu, ani nechtěla Asu zabít, což je docela škoda (já chtěl prostě zažít citové vydírání). Druhá H-scéna byla o něco výživnější, ale jakmile došlo na penetraci, byl to řev jak při mučení gestapem, takže taky žádná sláva.

     

    Již mírně znechucen jsem očekával závěr. Ten přinesl poslední hřebík do rakve. Asa tu není v nemocnici, je stále ve škole, je veselá, jako by jí nic nebylo. Žádné utrpění a živoření z posledních sil. Kdepak. Hrdinský akt, který má hrdinku zachránit, je tedy kompletně bez oné děsivé atmosféry a totálně zklamal. Stejně jako celá route.

     

    Po titulkách, které byly snad jediné positivní, jsem začal nanovo. Tentokráte jsem vybral Nerine. Dlouhovlasá, chytrá, milostně odevzdaná a trochu přespříliš vyvinutá. A co si budeme povídat, ačkoliv byla její hruď značně předimenzovaná…nekoukalo se na to zle. Navíc, praktické využití se tu našlo…

     

    Její vysoká míra slušnosti a kombinace s bystrostí byla pro mě lákavou volbou, protože – kdo by nechtěl mít dokonalou holku po všech stránkách? Sice neuměla vařit, ale dokázala to vynahradit v jiných rovinách. Příběh se tu rozjede po vzájemném vyznání, které je chvilku na to stvrzeno i fyzickým aktem.

     

    Poté to ale začne. Nerine přestane chodit do školy. Nicméně pár dní na to jsem se potkali a ona mi řekla jen sbohem… Nicméně, tím to nekončí. Koho zajímá další vývoj, nechť si příběh přečte. Je celkově dobrý a co se týče fyzické lásky, je to taktéž povedené.

     

    Co mě mile překvapilo, u Nerine mě nečekal žádný jekot, nicméně pro nás Evropany mnohem příjemnější něžné vdychy. I na zajímavé sexuální hrátky tu došlo, které oko bystrého diváka velmi potěší. Celkově se mi H-scény líbily a byl s nimi spokojen.

     

    Říkal jsem si, že tohle už nic nepřestřelí. A ono ne; čekala mě ještě jedna bohyně, a to rudovlasá Lisianthus. Možná se vám taktéž vybaví pod zkráceninou Sia. Už jen podle kresby jsem ji po chvilce čtení označil jako top-notch. Veselá, energická, trošku přihlouplá, přímočará a plná emocí; to je přeci jen něco, na co slyším. A vařit taky uměla. Trochu jsem se obával jejího vysoce vysazeného hlasu, že to bude jen jekot a pro mě utrpení, ale nestalo se. Při návštěvě jejího pokojíku během prázdnin se to tak nějak zvrtlo a zakusili jsme vzájemnou rozkoš. Musím uznat, že právě tento akt se mi zalíbil ze všech již viděných nejvíce. Přesně takto to bylo perfektní. A pro uši to to bylo taktéž něco delikátního.

     

    Poté se příběh zase o kousek posune a co se přesně dělo, to vám bohužel neprozradím. Ti, co viděli seriál, možná tuší (a tuší správným směrem), nicméně v anime adaptaci se nastalá zápletka nijak nevyřeší. Zde to závěr má, ba dokonce mu předchází velmi hutné drama se silnou gradací. Ani nevíte, jak nerad musím mluvit neurčitě. Prozradím proto jen toto – Kykyou byla taktéž skvělá, a to nejen v při sexu. Její diametrálně odlišný charakter, kterému nechyběla hrubost a drzost, bylo pro člověka jako jsem já něco ještě lepšího než ostatní hrdinky před tím. Nicméně více určitě už mluvit nebudu. Drama se mi tu dostalo v požadované míře a já tedy tuto poslední route označuju jako tu nejlepší z celé vizuální novely.

     

    Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nezapomněl na Kaede. Upřímně, ta mi svou povahou mnoho nesedla; je na mě taková moc sladká a až nadpříliš odevzdaná; navíc ji chybí vlasy aspoň po ramena, což považuji za velký prohřešek. A trochu se obávám H-scén. Je příliš stydlivá; ačkoliv svůj zájem na Nerine route chtě nechtě stejně projevila. Ale co vím od Ryuuheie, který nezáměrně do této route zabrousil, příběhově by Kaede mohla přeci jen potěšit; v naprosto odlišném příběhu, než jsem zatím mohl zakusit. Proto Kaede odkládám na další čtecí období.

     

    A Primula? Lidi, neblázněte. Ačkoliv o ní hrdina mluví jakožto o dospěle smýšlející holčině, její fyzická schránka odpovídá 12letému děvčeti. Kdepak, tahle věková kategorie mě nebere. A když se čtenář zamyslí nad tím, že jsme v eroge postrádající cenzuru – nenenene. To bych se propadl hanbou a cejtil bych se vážně zle. Středoškolačky v rozmezí věku 16 a výš – jo, to je úplně něco jiného, pánové…

     

    Tohle počteníčko mě oficiálně stvrdilo moji vyslovenou změnu ve smýšlení ohlášenou předešlý rok a navrátil jsem se do zajetých kolejí před šesti lety. Moje předsudky jsou už dávno pryč a mě ještě čeká splnit jeden slib, co jsem dal letos na Animefestu a na který jsem velmi zvědavý… A pro ty, co by chtěli něco, co vás do čtení nakopne stejně jako mě, vkládám pod zápisek opening z visual novely. Kvalitou se nedá absolutně vůbec srovnávat s tím z anime, tohle je jiný kafe. Jeho originální zpracovaní formou šipek má něco do sebe a třeba já díky hypu z něj nešel téměř vůbec spát…

  • 22.5. v 22:06

    Animefest 2018

    Ještě, když jsem byl ve čtvrťáku, litoval jem, že brněnský anime fesťák se koná zrovna v době mých maturit. Proto jsem tehdá započal svou rádoby kariéru blogera až na Advíku. Nicméně, rok se s rokem sešel a já dostal příležitost to napravit. Nuže, jdeme na to!

     

    Pátek

    V noci ze čtvrtka na pátek jsem téměř nespal; měl jsem za sebou jen dvě odpočinkové hodiny. Bylo to tím, že jsem si den před akcí mohl konečně vyzvednout svůj vysněný tablet. Ideální smartphone mám tak dva měsíce, ale tablet mi scházel. Oběma elektronickým pomocníkům jsem zasvětil japonský trademark Sony Xperia. Byl jsem z toho tak nabuzený, že jsem ani nechtěl jít spát; teprve až nad ránem jsem se myšlenkami vrátil zpět do života.

     

    Tablet jsem vyzvedával v Praze (jinde to prostě ani nešlo), takže jsem se stavil i za Ryuuheiem. Ten mi předal těžko sehnatelné volumko mangy. Sice sbírku ještě nemám kompletní, nicméně věřím, že se mi to v blízké době povede. Rovnou jsme pokecali a taky od srdíčka zasmáli, protože když jsem s někým ve společnosti, dokážu nenuceně každého rozesmát, a to včetně sebe. Ryuuhei taky není ten, co by nepřihodil polínko do ohně; člověk se tedy měl pořád o čem bavit. Poté, co jsem koukl na hodiny, jsem zjistil, že se spolu nepřetržitě bavíme už tři hodiny v kuse, takže jsme to už zalomili a zbytek jsme si nechali na zítřejší frontu na pomeranče – nebo spíše vstupenky. Jak jsem trefně dodal v cestovatelském duchu, „dneska v Praze, zítra v Brně“.

     

    Vstávání tedy nebylo nic moc extra, ale překvapivě mi to stačilo až do konce dne. Měl jsem dovolenou, takže jsem měl velkou výhodu oproti ostatním návštěvníkům. Před odjezdem na Animefest jsem skočil k obvoďákovi a v lékárně vyfasoval léky na kašel, co mě už měsíc z nějakých důvodů trápí. Doma jsem si zabalil všechny potřebné věci; tentokrát jsem s sebou vzal i nově pořízený tablet (pro pochlubení, jinak bude mi sloužit především doma) a také netbook, na který se už usazoval několik měsíců prach.

     

    Ryuuheiovi se záchranná akce s mým desktopem natolik povedla, že jsem na něj převedl téměř veškeré své činnosti. Netbook, do té doby chlouba mé domácnosti, tedy přestal mít své uplatnění a já tápal, co s ním. Napadla mě myšlenka, že bych na něm mohl psát své poznatky z festivalů, kdy bych je měl už při sepisování v digitální formě a vyhnul se tak nepohodlnému přepisování, kvůli kterému se s publikací opožďuji i o měsíc, jak vyšlo najevo o Advíkovské Zimě.

     

    Měl jsem na přípravu čas, takže jsem na nic nezapomněl. Dokonce jsem si vzal i hřeben, zubní kartáček a pastu; pro mě jinak nepotřebná výbava. Také jsem dal vědět o akci Jeoffremu a dal mu odkazy na  AF steamy, aby z toho také něco měl, když se minule v hospodě na Karlíně vyjádřil, že je to pro něj moc daleko a že tedy nepojede (a další podobné výmluvy). A co poté napsal nazpět, mě dokázalo, že změnil názor a že příště jede taky.

     

    Rychlotempem jsem došel s taženým kufrem za město, kde jsem nasedl na vlak. Už před akcí jsem se dohodl na Akihabarském fóru s hayatem, tamním zálohovačem československých titulků celé naší komunity, na společnou cestu vlakem. Doporučil mi zahájit cestu již v dopoledních hodinách a já dal na jeho slova. Až později jsem přišel na to, že se to sakra vyplatí. Hayate už seděl v první třídě, takže moje tradice „na fest jedině v komfortu a velkém stylu“ mohla směle pokračovat. Povídali jsme o všem možném, o anime, ale i o technickém životě, protože i hayate jako architekt drtí kačky. Jsme tedy na stejné lodi.

     

    Po menším nedorozumění na brněnském nádraží, kdy jsme chodili okolo nádražní budovy jak pošuci, jsem si vybral nějakou tu hotovost a zakoupil jízdenky. Nakonec jsme stejně šli pěšky, ale přišly později vhod. Hayate měl vyhlídnutou pizzerii na půli cesty a já ještě nesnídal, takže jsem nebyl nijak proti. Po nějaké době chůze jsem za rohem spatřil hledaný podnik. Taková zapadlá pizzerka v odlehlé části centra, jen se dvěma stoly pro zákazníky, ale jak dobrou Havaj nám připravili… Měla doslova náletovou chuť.

     

    Známý mě dovedl až před budovy výstaviště. Pár dní před akcí jsem se dočetl, že v pátek je možné předčasné zakoupení vstupenek a vydání náramků (jak jinak přeložit wristband?) včetně programu a místního časopisu. Z vybrané frakce jsem vybral Vyznavače, kým koneckonců jsem. (Rudá je barva naše!) Plastová taška s papírovou waste reklamou uvnitř možná někomu přišla vhod, ale já za tím jednoznačně viděl zaplacenou propagaci něčeho, co mě vůbec nebere. No, ale dá se to; aspoň se někteří nemuseli vláčet s batohem na zádech kvůli pár věcem, jako já.

     

    Po předání náramku jsem byl dohodnutý, že si mě vyzvedne kámoš Boreal na převzetí kufru a zajištění nocování. Ale měl toho zrovna na organizování (ano, je to jeden z těch, co mají na starosti celej fest) zkrátka moc a já se po hodině čekání rozhodl, že si dočasně převezu věci ke kamarádce Martýně. S tímhle plánem B jsem předem počítal, takže kamarádka věděla, že se možná ozvu. Sice má koleje na druhé straně města, ale zase to není jak v Praze; cesta mi zabrala jen půl hodiny. Hodil jsem k ní na kolej kufr, vyndal nepotřebné vybavení batohu a letěl zase na hromadnou.

     

    To už přijel z velkoměsta Ryuuhei. Musel na mě čekat, protože i pro mě byl plán B tak trochu nečekaný. Jak sám povídal, cestu si náramně užil v kolonách na magistrále D1. Jak já říkám, zlatý koleje, na ty nedám dopustit. Ryuuhei měl přání - abychom šli pěšky. Já si v tu chvíli začal stírat pot z čela, protože jsem věděl, že budu muset tu stejnou cestu, co jsem šel před dvěma hodinami, absolvovat znovu. Ale řekl jsem si „whatever“ a šlo se.

    Doporučuji si přečíst i jeho report, protože i když naše cesty na začátku i na konci byli stejné, nebylo to pravidlem. Kdo si chce přečíst alternativní route skrze program, tradičně najdete jeho report zde.

     

    Na místě před vstupem už byla celkem šňůra, ale bylo to ještě přijatelný. Sice jsem už mohl dovnitř, již jsem byl odbaven, ale chtěl jsem soucítit s kamarádem, a tak se jsem si to pomalu, ale jistě, vytrpěl spolu s ním. Po nějaké době mě to ale už moc nebavilo a všiml si nedalekého zelinářství, co bylo otevřené přes ulici. Po krátkém uvažování tam jsem zašel, protože bylo třeba se trochu rozptýlit a na sluníčku začalo být teplo. Nakonec to nebylo jen zelinářství, ale místní malá samoobsluha.

     

    Věděl jsem, že na akci je alkohol zakázán, což je pro mě trošku škoda, protože při sepisování reportu přímo na akci si rád ten vitamín B dodám, ale co mi Ryuuhei povídal, jaký zvěrstva se tu v minulých ročnících odehrávala, nemůžu to mít pořadatelům za zlé. Takže jsem si řekl, že si to pivko zakoupím teď. Fronta se táhla na chodníku před výstavištěm, tedy mimo festival, takže jsem se chopil příležitosti a začal hledat něco pitnýho. Nedařilo se, dokud jsem nenarazil na Pražáky, které jednoznačně (spolu se mnou) odmítli pít nějaký Starobrno („ne, to pít nebudu, z toho se akorát po…dělám“ – citace jednoho z nich s vyčítavě/smutnou intonací) a začali jsme hromadně hledat alternativu. Oni šli po Staropramenu, já po čemkoliv jiném. V tu chvíli jeden zajásal a vytáhl zastrčenou plechovku ze Svijan. „Ale to je jen desítka…“ a už ji chtěl vracet. Já k němu přiskočil a převzal jsem jeho nalezený poklad. Tu desítku si cením, není příliš hořká a o to více vyniká chuť severského pivovarnictví.

     

    Ve frontě jsme se Ryuuem začali více věnovat posměškům na moravské velkoměsto. Především nás oba zaujal místní folklór v nazývání oněch „elektricky poháněných kolejových vozidel“ v městském provozu. Bavili jsem se nad tím a mě napadala myšlenka, že i trolejbus by si zasloužil místní označení. Zamyslel jsem se nad principem trolejbusu a za pár vteřin bylo jasno; překřtil jsem brněnský trolejbus na „hákbus“. Myslím, že nový název plně vystihuje svůj předmět. Radši jsem toho po chvíli zanechal, přece jen jsme byli v Brně. Já tyhle provokace rád, jako bývalý Liberečák jsem podobně pobuřoval Jablonečáky a v současnosti rád poslouchám poměřování Hradce a Pardubic. Jsem v tom už od mala, takže není divu, že se na realizaci těchto ironických posměšků rád aktivně podílím.

     

    Po Ryuuheiově odbavení mě kamarád exkluzivně provedl celým areálem. Na výstavišti jsem byl už dvakrát, a to na Mezinárodním strojírenském veletrhu, takže jsem byl zvědav, jak to tu bude uspořádané. Především se mi líbila pestrost A1 přízemí neboli prodejních prostorů. I přesto, že jsem tu už dvakrát byl, mě pohltila ta přízemní barevnost s nadzemskou nádhernou architekturou. A ten pohled dolů z prvního patra… Prostě paráda.

     

    Ryuuhei se později odpojil a já zůstal sám. Prohlédl jsem si podrobně každý prostor na festivalu. Krámky jsem si nechal jako poslední. Chodil jsem kolem a koukal na ono necudné zboží a i já, co lolitky nerad (vyspělé holčiny mají u mě přednost), se místy pozastavoval a říkal si, že ačkoliv je to na mě ne zcela přijatelný, ty nástěnný plakáty vypadají vážně dobře. (Byl jsem svědkem vnitřního boje, kdy jedna část mého já říkala „kup si to, kup si to, vypadá to neobvykle přitažlivě!“ a druhá „vždyť je jí sotva dvanáct, ne-li míň!“ Doufám, že už všechny tři prodali a já budu mít klid na duši.)

     

    Při obcházení krámků jsem si všiml, že leckteří majitelé mají hrdě vystavené názvy obchodů. Po chvilce mi došlo, že jsem si před pár měsíci psal s majitelem krámku Anime World, s Ravernhornem. Netrvalo dlouho a našel jsem ho – nečekaně u vstupu do haly, která byla taky podle výhodného umístění jistě mastně pronajmuta. Při prohlížení vybaleného zboží jsem si vzpomněl na Tygra, který doporučoval se toho nebát a zkusit nějaké tradiční sladkosti. Tak jsem si řekl, že do toho jdu. S Ravernhornem jsem krátce pokecal a vzal si ochutnávku Kitkat se zeleným čajem (dost dobrá netradiční chuť na naše západní zvyklosti!) a sladké tyčky v čokoládě (pocky). Ty byly takové obyčejné, ale aspoň jsem zkusil něco nového.

     

    Během placení na mě promluvil známý hlas a já se rychle otočil. Vůbec by mě nenapadlo, že by tu byli mí přátelé ze střední! Překvapený, ale zároveň šťastný jsem s nimi hned začal rozplétat diskuzi. Byl jsem rád, že mi to nedali vědět, protože by to jinak nebylo takové efektivní překvapení. Neviděl jsem je už půl roku a potkat je tady by mě vůbec nenapadlo. Sami o sobě říkali, že už na anime aktivně nekoukají, ale očividně je komunitní akce na toto a podobná témata lákají… Čtyři roky každodenně vídaní kamarádi byli pořád stejní a vůbec se nezměnili, takže byla sranda. Nedlouho poté je dohnal zbytek jejich party, takže jsme se rozdělili a já se šel podívat tentokráte ven.

     

    A tu jsem viděl tvořící se frontu, ke které pořád přichází nějací další lidi; a v tu chvíli mě napadlo, že to bude moje první vyhlídnutá přednáška – Slavnostní zahájení. Ačkoliv přednáška začínala až za čtyřicet minut, zařadil jsem se do fronty. A udělal jsem jedině dobře; deset minut později už byla fronta podstatně daleko za mnou. Sedl jsem si na zem, protože jsem se nastál a nachodil za den dost a začal se „vsakovat do betonu“. Pár minut před otevřením dveří do sálu přišel Ryuuhei i s Syzranem, který mě podaroval energetickým nápojem. Zároveň jsme pokecali o mobilech, protože jsem postřehl, že Sizran má taky Xperii. Jak já říkám, každý správný japanofil má mít japonský smartphone, a to bez výhrad!

     

    Slavnostní zahájení

    Vstoupil jsem do Rotundy. Člověk tu nenajde roh, do kterého by se mohl schovat. Naši partu posadili trochu na okraj, ale i přesto to bylo dost dobré místo. A těch lidí, co přišlo! Bylo tu plno, ale rozhodně nebyl problém se vzduchem. Všiml jsem si i profesionální natáčení kamery včetně pohybového mechanizmu, který jistě živému videu dodával na profesionalitě. S kamarády jsme si dělali srandu ze smoke makerů, že ta podivná oblaka, co jsou vidět ve světle reflektoru, jistě pochází z prachu ve škvírách a na podlaze. Přivítání obstaral japonský velvyslanec v ČR. Musím říct, že jeho řeč byla vážně dobrá. To, co řekl, slovo od slova (a v češtině!), mě vážně dostávalo. Myslím, že mu patří opravdu velké díky, že tu před tolika lidmi vystoupil. Pak už probíhaly takové ty méně zajímavé části, nicméně poutavé. Byla nám představena zahraniční delegace cosplayerů, vydání dalšího Vějíře (ne, jako mangu to neberu, „českou mangu“ a ani „čínský anime“ neuznávám, to jsou strašný paskvily), téma letošního Animefestu a tři otevřené konce, pro který je možný hlasovat pomocí nasbíraných bodů. Proběhlo také taneční a pěvecké vystoupení japonské cosplayerky Shiroku, která upoutala celkem velkou pozornost, ale pro mě to byl spíš takový lehký nadprůměr. Jo, bylo to fajn. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Ihned poté jsem se přemístil do Kongresového centra, kde jsem si stoupl do řady na další akci. Začal jsem si tam povídat se seveřany, abych zabil čas. Nervalo dlouho a už jsme šli dovnitř.

     

    Festovní koncert

    Mám slabost pro hudbu už od začátku mého otaku života. Začal jsem mít zálibu pro housle, klavír a nástrojům jim podobným (jako je např. viola). Vím, že tyto nástroje mají v sobě skrytý smysl pro hluboké vyjádření pocitů. Koncert byl založen na jednotlivých vystoupení jedinců či malých skupinek. Nebývalo neobvyklé, že se občas někdo o nějaký ten tón usekl, nebylo to dokonalé, ale to po začínajících hudebnících nikdo nemůže chtít. Všichni na pódiu se opravdu snažili. Při poslechu některých zahraných melodií mi začal projíždět zvláštní pocit z horní části páteře dolů až ke konečkům končetin. Asi mám smysl pro procítění hudby, jinak si to nedovedu vyložit…. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po odchodu z místnosti jsem se musel lépe zorientovat a najít onen sál A2, kde se měla ukázat na Studo stage zajímavá talk show. Našel jsem ho a sedl na židličku; člověk si musel počkat, ale po chvilce se zprovoznila technika a rozjelo se to.

     

    Animefest studio

    Ze začátku jsem si řekl, „proboha, do čeho jsem se to namočil“. Hosté a téma bylo totiž jediné, z čeho se mi svírají půlky úplně na těsno – yaoi. A aby toho nebylo málo, vystoupili zde – můžu až říct představenkyně této minority – velmi známé tváře, které se na toto téma téměř na každém festu objevují. Tady to okořenili ještě podtématem, který se nesl v duchu shipování. Nejdřív jsem nevěděl, co to znamená, ale později jsem si vybavil definici od Ryuuheie, co mi to vysvětloval půl roku nazad, na nedělním Akiconu (aneb spojování nespojitelného mimo scénář). Mě to došlo a následoval hluboký facepalm. Ale pak nám bylo představeno živé přihazování otázek na hosty. To bylo geniální. Člověk se mohl zeptat skrz svůj laptop, tablet či smartphone úplně na cokoliv k tématu a ostatní, co sledovali otázky, mohli přihazovat srdíčka, které otázku posouvali výše. I já jsem přihodil otázečku (anonymně, samozřejmě) a během chviličky se proTOPovala až na vrchol. Vážně skvělá interakce, naprostá spokojenost. Jen málokdo má tu šanci naživo se účastnit show, která zároveň živě jede v televizi (Smart TV, samozřejmě). Záznam zde.

    Zbytek byla už jen uzavřená diskuze s orgem, co měl na starosti letošní frakce a body. Představil ještě jednou a více podrobně, o co jde a jaké budou mít výsledky na akci skutečný dopad. Popravdě, ty dvě videa, co byly na zahájení a zastupovaly dvě možnosti ze tří, byly dost přitažené za vlasy. Ve skutečnosti to není tak strašné, jak je tam ukázáno. Buď se fest trošku zmenší, nebo ještě nabyde na velikosti, nebo zůstane v letošním měřítku. A podle reakcí Ryuuheie můžu říct, že se to ani mě, ani jemu teda nelíbí. Kdyby to bylo řečeno více jasně a bez té vynucené srandy, které se stejně nikdo nezasmál, pochopili bychom to mnohem lépe, takhle se cítí leckteří otřeseni, protože brali ta rádoby komická videa vážně.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Ve veselé náladě jsem odešel z AF studia, abych se šel dohodnout na ubytování u Boreala, potažmo jeho kamaráda. Jenže nastala chyba v systému a bylo na mě z nejasných důvodů zapomenuto. Já se slzami v očích si uvědomil, že mi nezbývá nic jiného než potupa v přespání u dvou holek na koleji. Já, co spí výhradně jen u mužů! Ani Ryuuheiův kamarád mě nemohl zachránit, sic se snažil; i u něj již byly plné kapacity. S Ryuuem jsem pokecal u východu za stolečkem a udělal zlomové rozhodnutí.

    Vzhledem k tomu, že můj byt je v těsné blízkosti kostela a jsem velmi ovlivňován jeho dominantou, rozhodl jsem se, že si podívám na tu Bibli. Nemůžu jinak, sic jsem to neměl v blízkých plánech. Mluví se o ní téměř všude a tato neznalost nelze u mě dále tolerovat….

     

    Martýna byla ještě na akci, takže jsem svěsil hlavu a smířil se s tím, že nocovat budu u ní. Ve značně znaveném stavu jsme dojeli ke kolejím, kde se Martýna snažila naštvat mě a její kamarádku kuličkou v lahvi. Jednala jak pětiletá holka, co objevuje fyzikální zákony, ale whatever, je to jen žena; je nutno na to brát ohled. Na koleji jsem si ustlal na tvrdém linu. Bez karimatky, jen spacák. Pořád lepší než spát na akci na tvrdé zemi bez spacáku, když u Martýny to bylo se spacákem. Byl jsem na hranici svých sil, ono dvě hodiny spánku není mnoho…

     

    Sobota

    Ráno jsem nemohl uvěřit tomu, jak krásně jsem se vyspal. Ano, přiznávám, rád spím na tvrdé matraci. Mám holt křivá záda a nic jiného, než s pevnou plochou pod zády si neodpočinu. Probudil jsem se tedy paradoxně svěží a vyspalejší než doma. Mám totiž v gauči vytahané pružiny v místech hýždí a propadám se do úložného prostoru. To by mi až tak nevadilo, kdyby na to záda nezačaly reagovat bolestí v okolí kostrče, což jako kancelářský pracovník sedící za počítačem moc neocením. Takže už vím, že budu muset těch pár zbývajících dní do opravy přespat před gaučem…

     

    Holky se tomu divily, ale už tomu tak bylo. Po ránu jsem si umyl zuby, zabalil netbook s tabletem s veškerým příslušenstvím a šel na zastávku. Měl jsem drobné zpoždění, nicméně mi to po tak krásně prospalé noci nevadilo. Na zastávce jsem nasedl na kolotoč a vyrazil vstříc výstavišti. Na akci jsem vyrazil na svou první přednášku.

     

    Isekai: všední hrdinové přenesení do nevšedních světů (Tereza Vardová)

    Rozjezdová přednáška. Jeden titul za druhým na nás byl vystřílen jak z prvoválečné pušky. Na moje ranní lehce retardované vnímání to bylo trochu rychlé, ale i přesto jsem pochytil zrnka kvality. Jako například zmínka o Sword Artech jako něco, co není tak špatné, jak všichni tvrdí a jak může jeden jediný pitomec rozhádat celou komunitu nad tímto anime; pro mě znovuzačátkem mé anime route v životě. Bez SAO bych nikdy nevyužil ČSFD účet, nenašel nové přátele, nejezdil na komunitní akce, nepsal tyto reporty a nevyrovnal se s minulostí. (Nemluvě o mém postupné změně názoru na pornografii…) Tady to začalo.  A nehodlám se za to stydět, já jsem na to hrdý! Isekai je i pro mě celkem přitažlivý žánr, takže do budoucna zvážím shlédnutí některých jmenovaných titulů. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 2/3*

     

    Po přednášce jsem se chtěl věnovat doplňkovému programu, ale vzhledem k tomu, že jsem byl ve skluzu s průběžným psaním reportu, nechal jsem to být. Chtěl jsem ho napsat stejnou formou jako na Akiconu, kde se setkal s velmi pozitivními reakcemi. A bylo mi jasné, že to zabere čas. Fůru času. Vybral jsem si proto odlehlejší místo se stolečky i zásuvkami v herně stolních her, v nových prostorech haly A2. Nikdo tu téměř nebyl, takže jsem tu nikomu, aspoň v tu hodinu, nevadil. Zároveň jsem si odpověděl na otázku, kam budu sedat na příštích conech, kde budu samozřejmě uplatňovat stejnou strategii psaní. Snad mě budou pořadatelé tiše tolerovat a vedle zapálených hráčů stolních her bude moci sedět i zrzatý obrýlený maník s bílým laptopem…

     

    Psal jsem od desíti do půl druhé téměř v kuse. Však bylo co říct, jen v den zahájení akce se toho stalo zatraceně hodně. Věděl jsem, že když to nenapíšu teď a tady, zpětně si už nevzpomenu na ty výživné podrobnosti, protože budu zahlcen novějšími událostmi ze soboty a pátek bude zasypán písky času. I v tuto chvíli, kdy sepisuji tyto řádky, opravdu tryhardím. To ale až později…

     

    Plný tvůrčí energie jsem v čas zalomil psaní a poskytl stůl právě přicházejícím hráčům. Šel jsem honem na přednášku, domnívající se, že ve frontě bude stát Ryuuhei. Bohužel, zmýlil jsem se. Ale když bylo jen 15 minut do začátku, řekl jsem si, že bych byl srab, kdybych se nepostavil na konec fronty a aspoň to nezkusil. Vzpomněl jsem si totiž, že se do rotundy i včera všichni vešli, takže proč by to nemohlo vyjít i teď…

     

    Vývoj japonských TV game show a proč jsou tak jiné (Fejsík)

    Úplně s přehledem jsem zabral perfektní místo hezky ve středu. A obsah přednášky? Téma, při kterém se každému vybaví Takešiho hrad nebo Ninja faktor. Přednášející šel hezky od minulosti, kdy nám představil první game show, která se vysílá až dodnes na motivy našeho Kufru, přes fanservisové soutěže o ničem, nebo prankové soutěže, kdy šlo o naschvály, až došlo i na prvně jmenované tituly. Člověk se dozvěděl něco dalšího a poučného z japonské popkultury, okořeněné cynickými výroky znalce před publikem. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po poučné přednášce jsem šel na něco, co znělo slibně. Rychle jsem se přesunul do haly A2, přednáška už započala…

     

    Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime (Adam Furik)

    Už při příchodu jsem slyšel z dálky slyšet doslova toxické nadávky. To jsem si říkal, že se přednášející jen trochu rozvášnil, a bude to zase v klidu. Ale bohužel. Chápu, proč leckteří už od začátku přednášky začali odcházet. Ale jeden velmi povědomý znalec, stojící v pravé části posluchárny z pohledu posluchačů mi dával svým interestem najevo, že bych si měl počkat…. Co se mě vážně dotklo, bylo tvrzení, že si každý musí stát za svým názorem až do roztrhání těla. Protože podle něj nějaké „Je to jen můj názor“ je jen pro slabochy. Ale jak já říkám, moudřejší ustoupí; toleruje a bere v potaz i ostatní názory. Jestli si chce někdo riskovat fyzické napadení jsem kvůli tomu, že se bude povyšovat nad ostatní, tak prosím. Ale já budu jednat, jak já chci. Nikdo mi nebude říkat, co si mám myslet a jak se vyjadřovat k ostatním. To je jen a jen na mě… Ani Ryuuhei nebyl nadšen, byl stejně jako já nepřímo napaden jiným výrokem. Celkově přednáška byla vedena stylem „musíš jednat tak a tak, jinak budeš idiot“. Sorry jako, on není můj master, abych skákal, jak si pískne.

    Přednášející na závěr dal prostor pro otázky. Tím si okryl záda pro promyšlený protiútok. V tu chvíli vystoupil Grek a po pár pokusech o obranu roznesl egem nabitého nefrajera na kopytech. Pád to byl tvrdý a nekompromisní; však i dav bouřlivě zatleskal a dal tím najevo svůj nesouhlas proti všemu jmenovanému. Za ten protiútok ještě jednou děkuji Greku, stálo to za to. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 1/3*

     

    Po tomto pádu jsem si zašel spravit chuť do sálu Morava. Přednáška nebyla moc obsazená již při pohledu na frontu, ale tak co, jedu sérii přednášek za sebou a přece téma je zajímavé…

     

    Filmoví skladatelé Japonska (Hawran)

    Slast pro uši. Tohle bylo něco přesně pro mě. Přednášející vybral tři skladatele, pouštěl nám od nich nejznámější melodie z anime a vysvětloval podrobnosti ze zákulisí. Jen jsem už malinko vypínal; melodie na mě fungovaly jako ukolébavky. Bylo vidět, že tématu rozumí a ví co říká. Zaujalo mě, že už v polovině devadesátých let se používaly počítačové simulátory nástrojů do backgroundu anime melodií. Já jen poslouchal a místy spal… Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po melodické přednášce jsem si zašel pro nějakou pochutinu. Zaujaly mě místní Taiyaki (u mě se vybaví v okamžiku Ayu z Kanonu nebo Minamo z Windů); těsto ve tvaru ryby plněné sladkou náplní. Sice to něco stálo, 80 korun není málo, ale pochutnal jsem si. Už chápu, proč pro to měly obě zmiňované holčiny takovou slabost… Potom jsem si skočil vyfasovat svoji předplacenou AFkovou propisku a připojil se k Ryuuheiovi. Ten měl u sebe známé Satoshiho a Blooka, kterého jsem si matně vybavoval z první návštěvy conu v životě – na Advíku 2016. O diskuzi nebylo nouze. Pak se otevřely dveře do Rotundy a vstup byl volný…

     

    Historie otaku (Zíza)

    Tentokráte to nebyla žádná Zízina přednáška pro milovníky historické politiky. Tentokráte si vzala na paškál dost dobrý téma. Leccos jsem už věděl, ale tohle… Představila nám původ slova, různé typy otaku (Toho šotouše jsem taky věděl jako! Taky jsem jím bejval v dobách, když jsem se nemohl věnovat anime), proč se to označení uchytilo, jaké krušné časy zažila komunita, ukázala nám svou bakalářskou práci spolu s vynikajícím překladem definice pojmu, připojila k tomu onen ekonomický přínos, a nakonec jak se zrodila komunita u nás. Zíza mi dodala pocit, že do této komunity prostě patřím, vzbudila ve mně onu hrdost, se kterou jsem svůj koníček představil např. svému otčímu (a on na to reagoval „jooo to je ten tentacle rape“). Závěr byl peckovní. Zíza prostě a jednoduše perlila, měla vtipné grimasy a gestikulace. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Další přednáška následovala v posluchárně bez rohů, takže jsme zůstali sedět a čekali, kdy přijde nejznámější holohlavý člen komunity.

     

    Jak jsem zničil českou anime komunitu (Meon)

    Jak se dalo čekat, Meon si z toho dělal především srandu. Předvídal jsem to, přeci mi už není tenhle člověk tak cizí. Jen s ním plně se vším nesouhlasím. Jen to je už jeho věc; co udělal to udělal, je pod tím podepsaný on. Podle mě se až příliš zbytečně rejpal v nii.sk, protože většinu stejně zajímala ta první část, která se odbila nějak letem světem… Ale jak jsem řekl, nikomu nic neberu. Věřím tomu, že to všechno Meon udělal s dobrými úmysly. Jen jsem se těm vtipným věcem nedokázal smát; přišlo mi, jako by byla ukázána jen jedna strana mince, ačkoliv vím, že každá mince ty strany má dvě… Snad ten pocit není pravdivý. Chci Meonovi věřit. Tak kéž ti vyjde spolupráce s Crunchyrollem na požadovanou úroveň! Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 1/3*

     

    Po menším rozčarování jsem si řekl, že by to pivko s Meonem spravilo, jenže jsme se s Ryuuem nechtěně rozdělili a on na pivo šel, kdežto já ne, protože jsem neměl informace o tom, kde a kdy je sraz. No nic, Torenovi a Meonovi se omlouvám; opravdu bych s vaší skupinkou AMzone rád pokecal, to teď prostě nevyšlo. Tak snad někdy příště!

     

    Místo toho jsem zašel zajíst onu smůlu do ramen stánku, kde doprodávali zbytek jídla. Pochutnal jsem si, avšak jsem to jedl jako evropský barbar lžicí. Asi by nebylo od věci se naučit držet hůlky. Vzpomínám, jak jsem se tomu jako malý vysmíval a teď nad tím reálně uvažuji. Kam jsem to jen klesl… Ještě s miskou v ruce jsem šel už do fronty. Počkal jsem si příjemných 40 minut ve šňůře, ale tak co. Chvilku vydechnout a dát si pauzu (a Kitkat) není od věci. Přicházel zlatý hřeb večera a ačkoliv jsem přijal Grekovu anotaci v nejasných rozpacích, tak jsem na to vsadil…

     

    Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná kritika“ v běhu dvou dekád (Grek)

    A sázka se mi vrátila několikanásobně. Grek ve velkém stylu ukázal, že komunita není žádnou ideální velkou rodinou, kde všichni žijí v míru a bez hejtu. Kdepak. Vždy se najdou příznivci a odpůrci daného titulu, žánru či tagu. Došla řeč na konstruktivní kritiku. A v tu chvíli padla zmínka o Výboru veřejného blaha, který založil Robespier. A moje ruka tedy při dotazu, jestli je to někomu povědomé, automaticky vytřelila. Čekal jsem, že se ozve vícero lidí, ale náhle jsem byl vybrán k odpovědi. To se podaří skalním fanouškům Greka jen zázrakem. A najednou jsem to byl já! Takže jsem málem řekl něco, co první přišlo na mysl, ale nakonec jsem po krátké odmlce srovnal myšlenky v hlavě a odpověděl, že to má souvislost s velkou francouzskou revolucí. Přeci jen to byl pro mě vážně šok, myslel jsem, že budu jako vždy ignorován…

    Dalších pět minut jsem nedokázal vnímat, co se říká, ale nějak jsem se z toho probral. Řeč pak padla na organizaci festivalů, jak se vnímají (konkurenční) zbylé cony, které spolu vlastně spolupracují, tedy o mýtusu Advík versus zbylé cony se prý nemá smysl ani bavit. Upřímně jsem si myslel, že to tak je. Když ale nad tím uvažuji, neviděl jsem na Advík žádný plakát či jinou reklamu, kdežto na jiné cony ano… Jak je to možné?

    Zkrátka, řeklo se toho pravdu hodně a Grek to podával jako profesionál, kdy se nebál zajít do nadsázky a ironie. Párkrát udělal nečekané přešlapy, které ale okamžitě přetvořil k vynikajícímu potlesku. Je to prostě borec. Improvizace má, že by mu jí mohli závidět. Lepší zakončení být ani nemohlo. A já z přednášky získal bodík. Holt, evropské dějiny si ještě pomatuji... Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Sobota večer – neděle ráno

    Po přednášce jsem povídal s Ryuuheiem. Napadlo mě, že by nebylo od věci se někam posadit a shrnout celou sobotu hezky za stolkem. Když už nebylo o čem mluvit, přišla myšlenka vytáhnout netbook a dopsat zbytek reportu za sobotu. Dopisoval jsem tuto část zase v herně stolních her, tentokráte jsem se posadil hned vedle promítací obrazovky na A2 Studio stage. Psal již čtyři hodiny v kuse a konečně jsem dohnal ztrátu. Při psaní posledních odstavců tady pustili zrovna Citrus. Bylo tu už víceméně ticho, leckteří odpadli, a tak to dopadlo tak, že jsem na oba dva díly koukal. Ne, že bych chtěl, ale hlava se mi na to plátno pořád sama natáčela, bylo to pro moje podvědomí nějak atraktivní… Prostě ongoingy nemusím, mnohem radši si zajdu do dob 2010 a dále, protože mě láká ona zapomenutost starších titulů. Přesně ve tři hodiny ráno jsem dokončil zápis, zavřel netbook a podíval se, kdy mi to jede.

     

    Vzhledem k tomu, že mi další spoj jel až za tři čtvrtě hodiny, šel jsem se podívat po sále. Jo, někdo sem tam podřimoval, ale to se dalo pochopit. Však i já uvažoval nad tím, že bych jsem se natáhl na židlích nebo zapřel o stůl. Nakonec ale vítězil hlad, a tak jsem prozkoumával, zdali se tu někde něco nenajde k jídlu. V pátek asi ano, ale tohle byla poslední festivalová noc. Automat s jídlem tu byl, ale už komplet vybílený. No, naštěstí jsem nějak silný hlad neměl, takže jsem se začal rozhlížet dále. Prodávalo se tu leda tak kafe. Buď z automatu, nebo z nočního kafe baru. Někdo koukal ve vedlejším otevřeném sále na anime. Nebo tu byla možnost hraní konzolových oldschool her. A jako poslední tu byli nerdi, co tu hráli 24/7 pořád samý hry. Já to nechápu; jak může někdo přijít na anime festival, aby si zahrál na cizím počítači. To jako vážně? Na tohle se zavřu doma na víkend a je to ne? Navíc, já konzolista, mám ve hraní trochu jiné představy než se hrbit na kancelářské židli u monitoru. Toho mám v práci dost, dovolenou jsem si bral na to, abych vypnul, myšlenkově odpočinul a změnil víkendový stereotyp. Ne na to, abych v tom pokračoval s klávesnicí a myší v ruce.

    Váhal jsem nad tím, jak se zabavím dál. Autobus jel za půl hodiny, tak jsem si řekl, že tu chvilku zabiju nad koukáním na marnost jménem AMVčka. Jenže jak jsem se posadil na A2 stagi, tak AMVčka skončila. Za ty čtyři hodiny tu v mezičase pustili i jeden nezáživný záznam přednášky, takže jsem tiše doufal, že tu taky něco pustí. A světe div se, oni tam opravdu něco šoupli…

     

    The Anime Erotic (Jonathan Clements) (záznam přednášky z r. 2014)

    Jenže to nebylo nic nezajímavého. Již název přednášky mě přilepil na židli a okamžitě probral z ospalosti. Slyšel jsem o starých dobrých časech, kdy se na Animefestu pořádaly dospělácké přednášky o anime, kdy pořadatelé neměli problém s přijmutím erotické přednášky. Na tuto přednášku přijel ze zahraničí britský přednašeč, který s sebou nepřivezl jen znalosti a VHSka, ale také specifický britský humor. Přednáška byla vtipná i poučná zároveň.

    Ještě nedávno jsem tvrdil, že erotická anime jsou napřed před zbytkem japonské animační tvorby a udávají směr, kudy se bude anime udávat. Můj odhad se (i přes pokus Jeoofreyho mě odradit, že tomu tak není) potvrdil v plné míře.

    Nejlepší byly ale ty britské hlášky, velmi pobavila zmínka o dotmanovi, chapadlech, a vůbec všeho. Britové dokáží udělat srandu z čehokoliv. A tím mě začaly napadat hloubavé otázky bez odpovědí. Proč už tento formát přednášek z Animefestu vymizel? Vzdyť anime erotika je velmi zajímavá a dá se o ní mluvit stále; ačkoliv je pořád o tom samém, nedá se to okoukat. Stačí to podat na podobné originální úrovni jako tenhle týpek a máte zajištěn naplněný sál až k prasknutí. Ne jako Zeník, co dělá bezduché přednášky pořád na jedno brdo (snad se ten chlap konečně vzchopí…někdy). Nepotřebujeme doslova přednášky 18+. Takhle to bohatě stačí (ale netvrdím, že by přiostření vadilo…). Zároveň mě napadlo, proč tenhle borec se už na Animefestu neukázal. Vždyť by mohl bavit publikum na jakékoliv téma! Britský humor je můj oblíbený, takže je mi to docela líto, že se dnes dává přednost hostům především v cosplayi nebo tvůrcům mang…

    Díky tomuto záznamu jsem si vybavil spoustu myšlenek. A napadlo mě mrknout na zaznamenané přenášky z let minulých. Nejen na Animefesťácký, ale taky Akiconský. Napadlo mě, že bych se mohl někdy v přístích měsících podívat na některé natočené přednášky a dodat také i k nim zpětnou vazbu, protože si myslím, že o těchto klenotech by se mělo více vědět. Udělal bych zápisek podobný tomuto, jen v tom rozdílu, že bych byl v pohodlí domova a bavil bych se sám. Jo, není nad to sedět mezi lidmi a bavit se s nimi nad výroky přednášejícího, to na to nemá, ale pořád si myslím, že v tomto případě je to dobrý nápad. Feedback, i po letech, se podle mě hodí.

    Grek byl zlatým hřebem večera, Brit Jonathan Clements byl zlatý hřeb noci. Jen je škoda, že se tyto přednášky pouštěly náhodně a nebyly zaznamenány v programu, protože stačilo jen málo, jen rozhodnutí jít zpátky do deskoherny, a přišel bych o takovou povedenou přednášku. Bavil jsem se královsky, a to jen díky tomu, že jsem si namátkou sedl k mým neoblíbeným AMVčkům. Náhoda, vážně velká náhoda. Záznam zde (možnost českých titulků ve videu).

    Informace, Pobavení: 4/3*

     

    Ujel mi tedy autobus na druhou stranu města, ale mě to nějak nevadilo, jezdil jeden za hodinu. Co jsem vylezl ven, zjistil jsem, že je fakt nepříjemná kosa. Nevím, kolik byl stupňů, ale bylo to hardcore. Ta čtvrthodina čekání na ranní spoj byla ubíjející. Co jsem pak jel na kolej, padla na mě únava a já měl co dělat, abych nezaspal výstupní zastávku.

     

    Martýna moc nadšená nebyla, ale jak jsem jí dával předem vědět, psal jsem, že přijedu nad ránem. Takže jsem kompletně vybitej zalehl na tvrdou zem a okamžitě zabral. O pár hodin později mi bylo umožněno si lehnout do měkka na postel. Holky šly na nedělní program a já zase zalehl s chlácholením sebe samotného, že mě budík přece vzbudí. Asi jsem to neměl dělat; zabral jsem tak, že jsem tradičně přeslechl vlastní budík a vzbudil se až po dvanácté (což je pořád úspěch, dokážu spát i celej den, když na to přijde). Holt bez pojistky známého, co by mě píchl násadou koštěte, jsem byl v loji. Prospal jsem tři plánované přednášky, aniž bych chtěl. V pátek a v sobotu se toho událo zkrátka hodně, takže jsem se věnoval zápisu až nadpříliš, než jsem počítal. Pro příště si aspoň ten pátek musím zorganizovat nějak jednodušeji. Když jsem se ale nad tím zamyslel, ono zaspání mi za Brita rozhodně stálo, takovejhle formát přednášky jsem viděl poprvé. A pro ty z vás, co měli v neděli přednášku – nebojte, co bylo streamováno na YouTube, na to jsem se později podíval doma a co ne, tak na to udělám kratší zápis, jakmile to vyjde na AF kanálu.

    Najedl jsem se, hodil na sebe ohoz a vyšel vstříc zakončení. Na výstaviště jsem dorazil akorát na čas. Jakej to paradox – šel jsem proti proudu lidí; někteří se na závěr vykašlali a šli prostě domů.

     

    Zakončení conu

    Už bylo narváno natolik, že jsem se musel postavit na ochoz. No nevadí. Na akci tentokrát přišlo o dalších 500 lidí více oproti loňsku, což je úctyhodné číslo – víc jak 6000 návštěvníků. Snad se výsledky soutěže mezi frakcemi neprojeví nijak drasticky, protože ačkoliv jsme my rudí (tedy anime fanoušci) měli nejvíc bodů, měli nejvíc členů, tak i přesto jsme prohráli. Proč? Protože si ostatní stěžovali, že je to nefér, protože ostatní jsou v menších skupinách a tedy nasbírají logicky méně bodů. Takže pořadatelé v průběhu conu (je to znát podle počítadlových obrazovek z Rotundy) nasadili váhové rozdělení bodů a byli jsme v pytli.

    Pokud je mi známo, tohle byla válka frakcí a ve válce se žádná férovost neuplatňuje. Vždy vítězí ten, kdo má početní přesilu… Tak snad nám z Animefestu neudělají Creationfest, na to bych se jim na to příští rok zvysoka vy…bodl. Ano, nelíbí se mi to, že si tu může někdo vejskout a hned se mu přizpůsobuje program na míru. Zaměření festivalu je známo už z názvu, takže nemám ponětí, proč chtějí jeho obsah měnit… Vůbec mi to nešlo na hlavu a s Ryuuuheiem jsme na to docela nadávali. Ještě že nikoho z organizátorů pražských conů žádné takové voloviny nenapadají… Zlatej Akicon!

    Nemluvě o programu na webu. Jsem rád, že se ozvalo už dostatek lidí kolem (včetně hayateho), že se jim to nelíbí. Ano, stálo to vážně za nic, bylo to velmi nepřehledné. Proč musí brněnští stále vymýšlet způsoby, jak se odlišit od conů v hlavním městě republiky? Ty to taky mají v tabulkách a nikdo si nestěžuje…

    Padlo tu mnoho dotazů; a to jak přes aplikaci, tak i přes mikrofon. Na dotazy odpovídalo celé vedení organizátorů, což je jen dobře, protože hlavní představitelé určitě nemůžou znát všechno. Já se plně vyjádřím na letošní Animefest víc až o pár odstavců níže. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Poté jsem se prošel s Martýnou po centru Brna a na koleji jsem se ještě na chvíli natáhl. Byl jsem ještě stále vyčerpaný. Kolem páté se mi ozval Ryuuhei, a já, ač s menším odporem k pohybu, po půlhodině vstal, zabalil si a vyšel za kamarádem. Najedl jsem se, pokecali jsme, vyměnili názory na Animefest i na některé přenášející, naposledy se vysmáli Brnu a jelo se domů. I když bylo půl deváté, stále bylo v Brně dost lidí z festivalu mířících do velkoměsta. A to jsem si myslel, že pojedu v prázdném vlaku, když si počkám… Ale i tak jsem si měl kam sednout. Návštěva Šalingradu se povedla. Jen nechápu, po čem nese město jméno. Žádné šaliny jsem nikde jezdit neviděl, jen samé tramvaje…

     

    Po příjezdu domů jsem zasedl ke své Smart TV a podíval se na kanál Animefestu. Ležely tu již tři odvysílané streamy. A já si řekl, že se podívám, jak to vypadalo v televizi. Po několikaminutovém sledování mě napadlo, že bych se mohl podívat na některé přednášky, které jsem vynechal kvůli jinému programu, nebo nestihl.

     

    (Ne)všední japonské předměty (Lusi) (sobota)

    Tahle přednáška se mi kryla s Isekai, takže jsem ji musel odložit na někdy. Naštěstí byla přednáška streamovaná, takže se k ní můžu vyjádřit ještě teď. Lusi si na posluchače připravila přednášku o každodenních japonských předmětech, které tam považují za normální, ale u nás bychom nad tím jen kroutili hlavou.

    Jako první padla zmínka o podpisových razítkách. To byla pro mě novinka, doteď jsem o nich neslyšel, takže jsem se přiučil něco nového. Poté tu byly řešena čistítka uší. Kdo by byl řekl, že na druhé straně světa budou vytahovat ušní maz jinak než my, pomocí zcela jiných nástrojů… O použití roušek při nemocech v Japonsku vím už tak deset let, tedy žádná novinka. Lusi ale aspoň vysvětlila, proč je Japonci nosí, těm ostatním v sálu. Kotatsu jsem znal z Lusinina pořadu na YouTube, kde ho už představila také. Holt pokroková země, to Japonsko, když si ani barák nevytápí… Ale největší bizár jsou stejně ty pantofle. Už od načnutí tématu jsem si říkal, že v tom bude zajisté nějaká víra v nečistý pocit, protože to jinak nedává smysl, proč by to používali. To ale není úplné; měli by to dělat důkladně a chodit na toaletu nazí a po použití se komplet vydrbat v onsenu nebo aspoň ve vaně. Takhle je to jen napůl…

    Lusi nezklamala a myslím, že na sobotní ráno dala to nejlepší z témat, co mohla. Dobrá práce, snad se někdy dočkáme přednášky o automatech, to si jistě taktéž zaslouží plnej 45 minutovej formát! Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Retro (Robert Waschka) (neděle)

    „Hmmm, to ně nezajímá“, říkal jsem si, když jsem přetočil video na tuto přednášku. Ale dal jsem tomu šanci, když mi dva lidé na tohoto týpka dali velmi pozitivní feedback. A za pět minut jsem už ležel na podlaze a smál se. Takovou velmi vtipnou a upřímnou podpásovku jsem tedy nečekal! Ani jedinou minutu jsem se nenudil a co akční přednášející vypustil mezi lidi, to byla perla. Mluvil na rovinu, bez žádných příkras a přesně podle aktuální situace na bojišti. Sice neměl mikrofon, ale vzhledem k akčnosti to člověk nemůže kritizovat. Rétorika, pohyby a ukázky na výbornou! Tenhle chlap ví, jak udělat přednášku o zbraních populárně-naučnou a zábavnou. Představil nám tu bojovou realitu versus tu z anime, kdy buď chválil, nebo se tomu vysmíval. Vždy proběhla ukázka daného souboje. Musím také pochválit zbytek členů, protože i pro ně to musel být záhul. Tohle se nedá popsat slovy, tohle prostě musíte vidět. Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Na zbytek se podívám a ohodnotím, až vyjdou záznamy na jednotlivé přednášky. Jak jsem psal, udělám na to samostatnou zpětnou vazbu.

     

    Shrnutí

    • Fronta na odbavení jsou sice dlouhé, ale kdo si přijede dřív, nemusí v nich stát

    • Šnůry před Rotundou hezky v dešti a větru jsou zajisté už tradicí a já si na ně rychle navykl; bez nich by Animefest ztratil velkou část charakteristického obsahu

    • Profesionálně poskládaný tištěný program doplňuje i nepravidelník FestZIN, vytištěný nedaleko mého bydliště. Celý redakční tým za sepsání kvalitně zpracovaných vydání chválím!

    • Líbilo se mi zvolení frakce, do které se návštěvník zařazuje dle svého vkusu

    • Nelíbilo se mi však, že vítězná frakce může více kecat do programu; hlavní téma festivalu je už v názvu a např. herních conů už máme po republice dost

    • V minulosti se byl con známý i díky svým odvážnějším přednáškám o erotice, které lze najít na záznamech; dnes se dá festival přirovnat k mnichovi v klášteře

    • Pro někoho vysoká cena festivalu, pro mě jasný fakt, že tenhle fest je prostě velký a podle toho vstupné taky stojí. Narovinu, když se bude zdražovat, pyskovat nebudu

    • Festival jsem okusil jako návštěvník, i jako sedící před televizí sledující stream; i přes technické problémy chválím vysoké rozlišení videa, plynulé vysílání a hudební background před zahájením programu v rotundě

    • Naopak je podle mě použito až přílišné množství recyklovaných záznamů na vyplnění volného času; AF studio bylo přeci jen lepší

    • Chválím snahu o rozšiřování bezhotovostních plateb kartou mezi prodejci; hotovost krom festivalů vůbec nenosím, tak snad to pokryjete v příštích letech na 100%

    • Melodie na větrání je zatraceně chytlavá

    • Ty tři volitelné konce mi ze začátku mi připadaly jak blbej vtip. Zřejmě šlo o trolling, ale i tak se mi to nelíbí; považoval jsem to za vážnou věc

    • Nové prostory se hodily, však jsem v nich strávil téměř celou sobotu

    • Obchody se zbožím a prodejci až bůchvíodkuď; sice jsem se zde zastavil na nakupování jen jednou, ale i tak jsem si to užil

    • Večerní program po 22. hodině zaměřený na starší návštěvníky bych vážně ocenil (za tohle mají Advíkovští u mě schované malé plus)

    • Možnost posadit se za stůl a psát report na místě bylo perfektní; díky tomu mi zápis nabobtnal do obřích rozměrů a můžu dát podrobný feedback

    • Organizace zasedacího pořádku v Rotundě si zaslouží pochvalu taktéž, organizovat masu lidí není žádná sranda

    • Online hlasování je vynikající nástroj, jak dostávat dotazy od všech lidí najednou bez jediného hlesnutí v sálu

     

    Tak a já se konečně dopracoval do závěrečné řeči. Můj první ročník je za mnou a já, byť okouzlen první páteční hodiny, mám pár výtek. Všechny jsem už jmenoval výše, když to bylo aktuální, nebo v souhrnu. Ale abych nekydal jen špínu, na festivalu byla znát ta kvalita a tradice. A taky odpor k Pražákům. Snad naše reporty vedení Animefestu zařadí na svých stránkách do sekce Ohlasy, jako tomu v minulosti bývalo. Příště přijedu. A jak tak uvažuji, možná zakusím po dlouhé době znovu komunitní spánek v tělocvičně… Ano, nemám to moc rád, ale ke conu to prostě patří a AFko za tu návštěvu stojí!

    Věnováno mému nezúčastněnému příteli Jeoffreymu. Vzpomínáme.

    Animefest 2018
  • 19.3. v 02:57

    Advík Zima 2018

    To bych nebyl já, kdybych vynechal, byť sebemenší, con v mé oblíbené Praze. Řekl jsem si, že i když se jedná podle umístění festivalu o „zimní vykrádačku Natsuconu“ a program stojí leda za zlámanou grešli, půjdu směle do toho. Mojí pojistkou úspěchu byl můj „conařský bratr“ Ryuuhei, který byl z programu paradoxně veselejší než já. Tradičně odkazuji na jeho report, který obsahuje obrázky z akce. Já jsem na focení příliš líný…

     

    Pátek

    Ráno při vyhlédnutí z okna jsem tiše zajásal. Veškeré okolí bylo pokryto sněhem. Říkal jsem si, že Advík bude skutečně na sněhu. Ještě, než jsem vyrazil na svou poslední směnu v týdnu, popadl jsem holící strojek a své tři měsíce pěstované vousy byly minulostí. Nemohl jsem přeci vypadat jak poustevník, když jsem šel mezi lidi…

     

    Po příchodu z práce domů jsem hned začal připravovat potřebné věci na hromádku. Tento con byl pro mě odlišný v obsahu cestovních zavazadel. Nevezl jsem totiž pouze výbavu na přežití ve velkoměstě, ale také svůj desktop. S Ryuuheiem jsem se dohodl, že na něm provede modernizaci a opraví pár drobností. Když jsem přenášel moji bedničku ke kufru, uvědomil jsem si dva přehlížené nedostatky. Ta bedna byla fakt těžká a že se mi nevejde do kufru podle ideálních představ. Zavazadlo jsem tedy vystlal bublinkovou fólií a opatrně do něj uložil desktop. Vešel se tam tak tak. Do zbylého volného prostoru jsem vložil zdrojový kabel a propojovák s monitorem. Poté jsem zabalil spacák a pár drobných, ale důležitých kusů prádla a šel na vlak.

     

    Sníh hezky křupal pod nohama. Ale nešlo se mi dvakrát lehce. Počítač v kufru vyvolával značný odpor k rychlému pohybu. Citelně totiž zatížil kolečka kufru, které při přejíždění kočičích hlav vydávaly veliký hluk. Jistě mě slyšela půlka města, ale mě to bylo jedno…

     

    Při cestě na vyvýšené nástupiště jsem si uvědomil, že ten desetikilový kufr do schodů jen tak nevytáhnu. Naštěstí žiju v době, kde je téměř všude zajištěn bezbariérový přístup. Po cestě na festival jsem využíval výtahů a sklopených rovin, jak to jen šlo. (Holt my intelektuálové trávíme čas jinak, než abychom se namáhali ve fitku. Stejnak nemám tuky, které bych mohl přeměňovat ve svalovinu, takže mě tohle nějak nemrzí…)

     

    Nastoupil jsem do vlaku z Krakova a hezky se usadil s místenkou v první třídě. Vlak byl jinak plný pomalu až po střechu; cestující seděli dokonce i na schodech do vlaku. V první třídě to nebylo jiné. Holt, kdo neměl místenku, měl smůlu. Po usazení jsem dostal lahev pitné vody, která přišla vhod. Kufr s počítačem jsem umístil do úložného prostoru pro zavazadla nad svou hlavou. Po tomto zatížení to po rozjezdu vlaku začalo v nosiči zavazadel podezřele křupat. Chvíli jsem si toho všímal, pak jsem ale usoudil, že s tím nic nenadělám a nasadil si náhlavní sluchátka, abych nevyžádaný a strach nahánějící hluk přehlušil příjemným hard rockem.

     

    Po cestě mezitím zmizela z okolních lesů a polí sněhová nadílka. Ale nějak jsem si toho nevšímal. Až na Libni, při mém výstupu, mi došlo, že je tu nějak tepleji a vidím dlažbu… Do toho jsem se zamyslel nad cestováním hromadnou dopravou po Praze. Metro jsem okamžitě jako druh cestovního prostředku vyloučil. To by mi mohl kufr slítnout z eskalátorů a bylo by po srandě. Rozhodl jsem se dojet na Karlínské náměstí tramvají. Po cestě na zastávku jsem si v nádražní trafice dobil kredit a koupil jízdenky na hromadnou. Shodou náhod mi jedna cestovatelka u automatů na jízdenky předala celodenní jízdenku, kterou prý už nepotřebovala. Očividně už jela domů a proč ji vyhazovat, když platí až do rána?

     

    Ušetřil jsem tedy na dopravě. Ryuuhei mě už očekával na mé cílové zastávce, takže jsem se už těšil na naše znovushledání. Po výstupu jsem kamaráda chvíli vyhlížel. Nikde nikdo. A pak si říkám, co když je na druhé straně, přesně za tou tramvají, čekající na zelenou? No jasně, že tu byl.

     

    Došli jsme do školy, kde jsme dostali náramky. V šatně jsem si odložil bundu i zavazadla a prohlédl si prostory akce. Mile mě překvapilo množství krámků. Nakupování jsem ale odložil na jindy. Potkal jsem i známého ze staffu a prohodil s ním řeč. A všiml jsem si, že všichni muži tu mají vousy. Jak Ryuuhei, tak i chlapi v okolí. Sakra, proč jsem se holil…? Zase jsem něco pokazil. Jo, byla sranda a bylo o čem povídat. Byl jsem šťastný, že se znovu vidím s kamarádem, se kterým jsem byl v osobním kontaktu naposledy na konci října. Tak jsem si řekl, že ho pozvu do místní maid kavárny…

     

    Návštěva maid kavárny

    Ryuuhei neměl žádné námitky. Zasedli jsme za stolek na chodbě. Krátce poté přišla obsluha a dala nám na výběr z několika maidek. Já měl hned jasno, ale nabídl jsem Ryuuheiovi, aby si zvolil on sám. On se však navzdory tomu, že přesně tušil, co vyberu, této možnosti vzdal. Dobrá tedy. Nic mi nebránilo ve výběru. Zvolil jsem tedy liščí maidku. Pln očekávání jsem po očku sledoval, kdo tedy přijde. Už jsem se těšil na rozkošnou holčinu v oděvu služebné s ouškama. Bohužel pro mě, měl jsem Bad Luck ve výběru.

     

    Služebná splnila mé zadané parametry, až na jednu drobnost. Byl to maiďák. Polit studeným potem a pocitem hanby jsem zachoval chladnou hlavu a objednal si kávičku. Ryuuhei zvolil džusík. Po odchodu maiďáka se mi kamarád zvysoka vysmál a mě zbyly jen oči pro pláč…

     

    Po mé zběsilé vlně chrlení myšlenek jsem postřehl, že už je čas jít. Začínala má vyhlídnutá přednáška, kterou jsem chtěl vyslechnout. Rychle jsem do sebe kopl zbytek kávy. Už jsem vstával a pak mi došlo – no jo, já vlastně musím platit…

     

    Japonsko – ne za kolik, ale kam (Xsoft)

    Přednáška byla vedená cestovatelem, co každý rok procestuje Japonsko křížem krážem. Přišli jsme asi čtvrthodinku později; ale jak se říká – lepší pozdě, nežli nikdy. Přednáška byla vedená volnějším stylem, kde si posluchači volili předem daná a zajímavá podtémata. Xsoft nám představil Fox village, Maglev (o který jsem zažádal já, jakožto technický dopravní fanatik), les sebevrahů (kde při líčení okolního prostředí a atmosféry často zaznívalo slovo „brutálně“), Ninja village, Shinkansen a jeho uspořádání interiéru (zase něco pro mě), noční Tokio z výšky a Kobe (ve kterém Xsoft odkazoval na zemětřesení v 90. letech – o kterém vím z tohoto dokumentu). Na konci přednášky všechny posluchače odkázal na tyto stránky, kde má uložené všechny své obrázky z cest. Na odkazu najdete jeho fotky, popřípadě i videa. A pak, že se do Japonska bez znalosti jazyka nedostanete…

     

    Po přednášce jsem s Xsoftem pokecal o jeho cestách a způsobech, jak to zvládá, dostat se do Japonska rok co rok. Zakecal jsem se tak na čtvrt hodiny. Na konci rozhovoru mi náhle nabídl možnost přednášet. Lehce zaskočen jsem se nad tím na místě zamyslel. Na jednu stranu, proč ne, ale ještě jsem se na to necítil. Třeba časem do toho půjdu...

     

    Ryuuhei už venku před místností nedočkavě stepoval, kdy už konečně vylezu (úplně jsem to na něm viděl, ačkoliv tvrdil opak). V šatně jsem vyzvedl své zavazadlo a šli jsme společně na tramvaj. V půlce cesty nás zastihla nečekaná příhoda. Když jsem byl v nejlepším a Ryuuheiovi popisoval úsilí dělníků a konstruktérů, co musí takovýto úctyhodný stroj pro veřejnou dopravu zkompletovat, vystoupil řidič tramvaje a oznámil nám nemilou skutečnost. Vybouraný automobil zablokoval průjezd, takže nám nezbylo nic jiného, než se spolehnout na své dolní končetiny a dojít na další zastávku hezky po svých. Hned jsem využil příležitosti a názorně, na vybouraném automobilu, kamarádovi vysvětlil část oboru mechaniky o zachovávání energií. (Stejnak mi to všechno, co jsem říkal, přišlo jak házení hrachu o zeď, protože kdo mi sakra v tomhle může rozumět…) Mráz mi nevadil, přeci jsem původem Liberečák, ale ta desetikilová přítěž se netáhla zrovna hladce. Na další zastávce byl již provoz tramvají obnoven, díky spletitému vedení pražských tramvajových tratí.

     

    Po příjezdu jsem vytáhl z kufru černou skříňku a předal ji do rukou talentovanému kamarádovi. Provedl diagnostiku a společným úsilím jsme vymysleli, co v počítači vylepší. Poté jsme pokecali o životě, snědli večeři (která byla na mé poměry chudinská – ale kdo by za mě snědl ty rohlíky se šunkou? Přece je nenechám zkazit) a šlo se do hajan.

     

    Sobota

    Probudil jsem se do krásného rána. Chvíli na to jsem zaslechl agresivní vrtání do zdi v horním bytě. Moji ranní idylku to ale nezruinovalo; však jsem na leccos už zvyklý, mě jen tak nic nerozhází. Podíval jsem se na mobil a všiml si notifikace o přijaté zprávě. Zpráva mě mile potěšila. Můj kritický kolega Jeoffrey mi nakonec svou účast na sobotním Advíku potvrdil a já věděl, že můžu (tiše) jásat. Oblékl jsem se, pobral batoh a už jsme mířili na metro. Už jsem nebyl zatěžkán počítačem, tak proč se omezovat. Setkání jsme měli na přednášce, ale nějak jsem nedomyslel, že jsme se vlastně do té doby ještě neviděli… Nicméně, zaimprovizoval jsem až na místě. Po seznámení a prohození pár slov jsme zalezli do posluchárny.

     

    Spodní prádlo v anime (KaraAlen)

    Přednáška, co mě vhodně rozehřála po mrazivém sobotním ránu. Jak by také ne, když nejsem žádný mravokárce. Zasedli jsme do řady a tiše očekávali, co se bude dít. Přednášející měla na sobě lehce provokativní upnuté triko s poutavým výstřihem. Mile mě zaskočilo, že se KaraAlen zabývala i vývojem spodního prádla v minulosti. Skutečnost, že podprsenky a kalhotky v dnešní podobě jsou výdobytkem posledních dekád, jsem upřímně nevěděl. Historii mám rád už od střední, takže třeba to, že kalhotky dnešního střihu byly ženami v minulosti odmítány kvůli spojitosti se stylem oblékání kurtizán, jsem považoval za zajímavou informaci. KaraAlen také vysvětlila, jak se kalhotky staly velice populární v japonské společnosti. Dlouho jsem to nechápal, a tak dnes konečně vím, kdo za tím stojí – kdo by čekal, že by to byla uznávaná a populární (a americká!) Marilyn Monroe. Bylo už jen otázkou času, kdy se tento celonárodní fetiš dostane i do jejich popkultury jako je manga (a odtud do anime). Konečně tedy tento fetiš chápu a můžu ho více tolerovat (nebo v něm dokonce najít zalíbení? Kdo ví…).

     

    Přednáška obsahově příjemná, tedy až na protivné rušení přednášky Zeníkem. To je fakt taková nula, že musí shazovat přednášky druhých, které umí Ecchi téma lépe představit, než on sám? Co si tím jako dokazuje? Zeník si to u mě tímto neurvalým chováním docela podělal.

     

    Abych tedy toto znechucení nějak překlenul a zároveň zaplnil prázdnotu v mém žaludku, vydali jsme se s Ryuuheiem do krámu. Jeoffrey zůstal v budově školy a vyčkal tam do našeho návratu. Já si v mezičase nakoupil poživatiny a tekutiny, abych zaplnil onu prázdnotu a zajedl mé zklamání.

     

    Klišé nejen v anime (Draharn + Storyteller)

    Klišé mi v anime nějak zásadně nevadí. Člověk je nucen si na ně zvyknout a smířit se s jejich existencí. Ba některé mám i rád. Ale přesto jsem si řekl, že by nebylo od věci se jim podívat na zoubek… Do přednášky bylo zahrnuto i publikum, kde dokonce i já měl co říct. Což je na naprostého amatéra a neznalce celkem co říct. Fajn diskuze, ale nějak jsem ty „strašlivé a odpuzující“ případy moc nehrotil. Jak by taky, teprve začínám… Teprve čas ukáže, jak mě ty stále se opakující scény a předvídatelný obsah začne vnitřně užírat.

     

    Nemůžu nezmínit i jednu posluchačku, co se tu smála na celé kolo; její smích mi připomínal rozvrzané dveře do naší kanceláře. Netvrdím, že se směju nějak eticky lépe, ale alespoň to skrývám v davu nebo se to snažím zadržet, když to jde. Ale smát se každé, byť i nevtipné poznámce, fakt nemusela. Ale jistě to odpovídalo jejímu charakteru (a pobrané inteligenci).

     

    Svatyně Jasukuni: Proč tam nechodit? (Zíza)

    Přednáška se konala ve stejném sále, jako ta předchozí, takže jsme se zůstali sedět na svých pohodlných místech. Zíza nám představila historické pozadí vzniku svatyně. Byla postavena v době války v Pacifiku, takže není divu, že po porážce Japonska byly tendence ji srovnat se zemí. Nakonec přežila, ale je na Dálném východě vnímána jako hmatatelný důkaz japonské agresivní politiky vůči okolním státům. A to je důvodem, proč každá vládní návštěva svatyně uprostřed Tokia vyvolá nevoli v Číně a Koreji. Zíza nám tedy rozebrala japonskou historii i politiku minulého století i současnosti v novém světle. Jen je škoda, že jsou její přednášky nedoceněny…

    Zíza na toto téma přednášela i v Brně, kde zanechala obsah přednášky vesměs stejný a rozmluvila se více do hloubky. Za mě pochvala např. za vysvětlení, jak se sjednotilo Japonsko a celkové zopakování. Záznam zde.

     

    Maturita z anime (Drakarn)

    Původně jsem si chtěl udělat pauzu a kouknout po zbožíčku na stánkách, ale byl jsem v partě přehlasován a bylo vymalováno. Seděl jsem tedy poslušně dál a jen se tiše obával, co to sakra bude. „Sotva jsem viděl dvacet titulů, tak jak z toho můžu jako maturovat?“, říkal jsem si. Přirovnával jsem to k maturování ze Stavby a provozu strojů pouze se znalostmi pevnostních rovnic. Nakonec jsem si řekl, že to třeba překvapí a jal se vyčkávat.

     

    Jak se ukázalo, maturovalo se ze základních znalostí. Dobře, mecha téma bych si podal z úhlu pohledu velkého stroje a zahrál bych si na technologa a konstruktéra, ale nevím, jak by to uspělo… Ale jo. Bylo o čem mluvit. A leccos se dalo zvládnout levou zadní. I když máte na přípravu jen pět minut. Za mě pohodové plus. A tak trochu jsem prokoukl Drakarnovu očividnou snahu ukázat komunitě, že vést přednášku může úplně každý. Stačí být zapálený pro věc a je úspěch z půlky zaručen. Ta druhá půlka totiž je o tom, jestli zvolíte dostatečně populární téma, na které vám přijdou lidi… Což, jak si všímám, hodně přednášejících ignoruje a pak se člověk diví, co se může na festivalu oslavující japonskou (pop)kulturu objevit v programu… (Co má s Japonskem společné Vietnam? Co tu sakra dělá Čína?... a podobné jiné). Takže i toto mě zase o kousek více nakouslo k tomu, abych svoji výřečnost uplatnil více v praxi, před publikem.

     

    Ryuuhei měl po přednášce dohodnutou nějakou svoji akcičku. Ani trochu se tomu nedivím, neboť program byl zajímavý asi stejně tak jako na stanici Barrandov. Proto jsme se s Jeoffreym dohodli, že zajdeme na jídlo a pivko. Probrali jsme snad všechno, co šlo; a jak je u mě zvykem, čím víc piju, tím více jsem výřečný. Takže, ačkoliv jsem toho vypil na poměr s kamarádem o dvě třetiny méně, byl jsem ve stejně veselé náladě, jako on sám. Jsem rád, že jsem Jeoffreyho naklonil k větší otevřenosti vůči anime erotice a že si ji už ponechá. Samozřejmě, i já budu přihazovat polínka pod kotel, takže jsem zvědav, kam tohle celé zajde… No, nechme se překvapit. Příjemně jsme se najedli, popili a já našel dalšího týpka v komunitě, s kým si rozumím. Plus navíc, velmi aktivního a pro mě tedy motivujícího kamaráda. Už abych se do toho zase obul!

     

    Po jídle jsme se s Jeoffreyim rozloučili a já po nahlédnutí do programu a zároveň k přihlédnutí ke svému aktuálnímu stavu vnímání okolí zvážil, že by Zeníkova přednáška mohla přijít vhod. Člověk nějak vystřízlivět musí…

     

    Doporučená (Ecchi) anime (Zeník)

    Přesně jsem věděl, co očekávat. Informace o neochotě se snažit přednášku vést nějak poutavě z důvodu únavy a odbýt ji především formou AMVček mě nechávala zcela chladným. Prostě Zenyho KLA-SI-KA. Od něj se nedá očekávat něco „lepšího“. A tak jsem se jal vnímat a často se i pousmívat nad jeho stylem vyjadřování. Mnohdy jsem měl pocit, že „to snad nemůže myslet vážně“. Zeník se na dospělého velice ponižuje. Kdyby bral přednášky vážněji a nechoval se jako pitomec, jeho přednášky by byly na odpovídající úrovni jeho věku. Snad se nad tím Zeny zamyslí. Nakonec, záleží jen na něm, jestli si chce zprotivit i zbytek svých fanoušků…. Co se týká uvedených titulů, tak vás mnohem raději odkážu na Jeoffreyho. Ten má správný vkus a ví, co je dobré – no posuďte už sami v jeho komentářích např. pod Highschool DxD nebo Trinity Seven. A Zeny? Toho nechte žít ve vlastní iluzi, protože nevěřím, že by na má slova nějak dal…

     

    Hudební soutěž jsem vynechal ze stejných důvodů, jako u Maturity, jen s tím rozdílem, že jsem už partu netrhal. My s Ryuuheiem jsme navyklí, že pokud téma jednoho z nás nezajímá, tak prostě na něm není. Já hudbu v anime považuji za součást kulturního umění, ale jak víte, můj animelist mluví sám za sebe. Takže jsem zasedl za stolek opodál od posluchárny a sepsal alespoň část soboty. Popravdě, hodně toho tady sepisuji z paměti, protože jsem zápisek nedokončil. Alespoň se ukáže moje improvizace se zbytky vzpomínek (s menší Ryuuheiovou pomocí. Příště by mi měl zablokovat přístup z mé IP adresy na svůj blog, dokud svůj report nesepíšu… Pořád pobírám inspiraci od ostatních…).

     

    Po příjezdu k Ryuuheiovi jsem pokoušel psát dále, ale nějak mi to nešlo. Přišla nechuť tvořit a psát. A v tu chvíli jsem si řekl, že se nebudu přemáhat a radši s kamarádem koukneme na to, co vyplodil Jeoffrey. To, co jsem četl, mě odrovnalo. Upřímně, Jeoffrey odhalil svůj skrytý talent a ukázal nám, že jsme úplní amatéři. A já se zařekl, že na takovou kvalitu vytáhnu své trumfy. Ještě mám kam sáhnout! To bude pekelně dobré psaní, konečně mám dalšího kolegu na kritické úrovni! (Mám se s kým poměřovat!) Tehdy zklamán (ne jako teď, kdy si při sepisování uvědomuji Jeoffreho jako dalšího do týmu) jsme šli raději s Ryuuheiem toto odhalení zajíst. Mě to doslova vytrhlo tužku z ruky... Původně jsme plánovali použít hromadnou dopravu, ale nakonec jsme do KFC došli po svých. Dali jsem si předem vybraný pokrm v kýblu. Doteď nemůžu zapomenout na tu slastnou chuť strouhanky… Cesta zpátky byla sice do kopce, ale to horala, jako jsem já, neodvrátilo od našeho cíle dostat se nazpět do tepla bytu stůj, co stůj. Poté jsem zalehl a usnul.

     

    Neděle

    Zkušenosti z předchozího dne mě přesvědčily, že si „nebudu kazit neděli“ a že se raději pořádně vyspím, než abych si přivstal na Zenyho. Protože po Zeníkovi přicházel někdo další – někdo, kdo má požadovaný intelekt…

     

    Už před Grekovou přednáškou jsem věděl, že tohle bude fajnové zakončení akce. Před místností jsem se ním zapojil do hovoru a pokecali a typických problémech dospělých. (Jak jsem za to rád, že už nejsem student a vím, co je to Real Life…). Ryuuhei stál opodál a jen tiše naslouchal. Třeba jednou taky sebere odvahu… Ale je fakt, že člověk tak vyleze z anonymity a v tom mám u Ryuuheie pochopení. Takže má to své negativa, to nepopírám…

     

    Žánry (Grek)

    Jak prostý to název přednášky. A co všechno se v ní člověk nedozvěděl. Grek to vzal (jak rád výstižně říkám) od podlahy a už jsme byli v antice, kdy vzniká starověké Řecko a jeho kulturní rozmach. V tuto dobu jsou nám představeny první žánry jako byla komedie a tragédie. Postupně jsme se dostali do renesance a tu padla jako dlaň na zadnici zmínka o Dekameronu. V tu chvíli mi vytanuly moje vzpomínky na osmi-set-stranou knihu, která byla ale tak poutavě napsána, že jsem ji byl v prváku schopen přečíst za tři týdny. A především ten obsah knihy – ten je nezapomenutelný. Všeobecně renesanci mám rád. To byla doba, kdy lidé nepovažovali sex jako tabu a byli schopni se povznést nad víru, kterou označili jako druhořadou, a především v Dekameronu byla často sexuálně zesměšněna. Však i jeptišky jsou pouze ženy, jako každé jiné… Z této doby stále čerpám inspiraci… Závěrem přednášky bylo, že tag je pouze nálepkou, který vyzrazuje část obsahu, kdežto žánr pojmenovává směr tvorby, kterou může divák v titulu očekávat. Tedy, pokud smícháme romantiku a Ecchi, je tedy zřejmé, že půjde o nějakou vztahovou záležitost podle žánru „romance“ a že bude vyjádřena způsobem „Ecchi“; takže půjde o tvorbu zaměřenou pro muže, která bude zřejmě plná fanservisu. A to je už vyzrazení způsobu podání. Nejen, že tu Grek zmínil určitou náklonost k tvrdší rockové hudbě (za co jsem osobně rád), ale mezi slovy zmínil i skrývanou skutečnost. Grek je totiž – a teď se podržte – strojař! Nečekal jsem, že by byl Grek technikem, jako jsem já. To mě velmi potěšilo a dodalo větší sebedůvěru v nápadu jít v budoucnu do přednášení. Uvidíme. Témata mám už sepsána, už jen nakoukat potřebná anime a půjdu do toho… Ale dříve, než za rok to nebude…

     

    Plánovali jsme už opustit budovu, jenže v tu chvíli mi došlo, že stojí za vyslechnutí i závěr akce. Takže jsme se zase vrátili nazpět do místnosti, ze které jsme odešli… Jo, mohl jsem si toho všimnout, ale už na mě padala taková ta nedělní demence a já byl už trochu vyčerpaný (ne, to jsou jen chabé výmluvy)…

     

    Kam kráčíš Advíku (ENiKS a Pedy)

    Závěr a schnutí festivalu bylo podáno formou besedy. Počet 410 návštěvníků za tři dny byl podle mých očekávání, ale vzhledem na experimentální formu Advíku a jeho termín v zimě se není ani proč divit. I přesto jsem měl chvílemi pocit, že je na akci docela dost lidí. Jakožto rodilého Liberečáka mě potěšilo, že si na zimní koulovačku přivezli sníh z mé domoviny, konkrétně z Ještědu. Za to mají organizátoři u mě malé plus. Byly také potvrzeny novinky na letní Advík. Již nebude con na Hájích, ale v nových prostorách ZŠ Klausova ve Stodůlkách, kde je prý větší prostor na konání akce. Já jsem tiše zajásal, protože to vnímám jako reakci na nejen moje připomínky ke stísněným prostorám na Modré škole. Je sice pravdou, že to tam má už nějaký pátek tradici, ale akce se postupně rozrůstá a přibývají návštěvníci. A Modrá škola není nafukovací. Takže za mě předběžná pochvala. Také byl potvrzen hologramový koncert Hatsune Miku. Co vím, taková promítačka stojí stejný prachy jako vlastní barák, takže jsem byl velmi překvapen, ale zároveň potěšen. Na tohle se přijdu podívat! A rozhodně nejen na koncert, ale také na samotné technické vysvětlení „jak to funguje“, co má taktéž proběhnout. Jakožto podporovatel Vocaloidů nesmím chybět!

     

    Zeptal jsem se, jestli bude zimní i příští ročník. Bylo mi odpovězeno, že se to ukáže až po reakcích návštěvníků a také jak spíchnou dohromady organizaci za kratší čas na Advík v létě. Takže – můj názor je celkem jednoduchý. Když bude další ročník, přijdu zase. Jestli ale pocítíte, což si upřímně myslím, že na organizaci letního Advíku potřebujete celý rok, tak se nic neděje. Kvalitní festival potřebuje dostatek času na přípravu. Nebudu se zlobit, pokud tento experimentální ročník zůstane jako první i jako poslední.

     

    O realizaci vlastní přednášky jsem promluvil s Drakarnem. Ten můj zájem přivítal a dodal potřebné rady. Jak jinak, Ryuuhei na mě zase musel čekat. Naštěstí, má pro mě pochopení. Po cestě z budovy jsem vzal ze stolku leták s odkazem na celkem zajímavou nabídku na skupinový zájezd do Japonska s tématem anime („Cože? Že by si v cestovním ruchu komunity KONEČNĚ někdo všiml?“). Vzhledem k tomu, že nadšenců jako Jeoffrey je povícero, hodím vám sem odkaz na jejich stránky. Tohle si nechám na nějakou dobu ujít, ale je zase pravda, že kdyby se ke mně někdo chtěl přidat, tak bych asi načasování trochu poupravil. Přeci, kdo by chtěl letět na takovou podívanou sám?

     

    Po opuštění budovy školy jsme zajeli k Ryuuheiovi, já si zabalil věci, chvilku jsme ještě pokecali a pak jsme se rychlochůzí vydali na tramvaj, která mě odvezla přímo na hlavní nádraží. Odjezd domů proběhl, jak jinak, než zase narychlo. Ach jo, kdy já nebudu muset domů spěchat. Já se prostě neponaučím…

     

    Po příjezdu domů jsem byl přivítán bílou pokrývkou všude kolem. Jaký to paradox. Já jedu na Zimu do Prahy, kde není ani centimetr sněhu, ačkoliv ho mám v domovském městě…

     

    Shrnutí

    • Na první ročník jsem hodně věcí toleroval – celkově za mě spokojenost

    • Program nebyl tištěný v brožurce, ale bylo to vynahrazeno vhodně rozlepeným (a neměnným!) programem všude kolem

    • Existence šatny chválím a jsem s ní maximálně spokojen

    • Na tak malou akci tu bylo nadmíru velký počet obchodníků

    • Dostatek spacích prostorů

    • Občas se někde našla volná pohovka k posezení; to by nebyl zlý nápad k příjemnému posezení jako standard na vícero místech po festivalu

    • Stolek s židličkou pro sepsání reportu v nejvyšším patře byl opravdu vhod

    • Z mé strany kritika Zeníka a jeho neodpovídajícího vyjadřování a celkově odflakovaní svých přednášek + ponižování ostatních přednášejících během jejich výstupu před publikem

    • Webové stránky festivalu by to chtělo rozšířit. Stávající grafické provedení se mi líbí, ale jejich obsah je opravdu prachbídný. Téměř nic se tam člověk o akci a podrobnostech nedozví

    • Program byl vydán ve finální verzi jen pár dní před akcí – to ale toleruji z důvodů napsaných výše

    • Na soutěže vůbec nejsem, takže nedokážu zhodnotit QR collecting

    • Sněhu jako seveřan jsem si užil dost a podle mého jsou místo něj mnohem účinnější kusy ledu na likvidaci nepřítele (…ono nebylo cílem pozabíjet nepřátelský tým?)

    • Maid trapky prosím příště už ne… takhle mi kazit představivost…

     

    Nebýt kamarádů a spojení dovozu zastaralého hardwaru k upgradu, tak ani na Advík nejdu. Program mě příliš nenadchl, což jsou ale takové ty porodní bolesti na začátku každého nového conu. Ke všemu, co jsem chtěl zmínit, jsem se už vyjádřil. Takže, organizátoři – je to na vás, jestli bude příští zimní ročník. Já jen držím palce, ať ten letní letos stihnete do termínu bez vážnějších komplikací a ať to klapne podle plánů!

    Advík Zima 2018
  • 29.10.2017 v 22:36

    Akicon 2017

    Pátek

    Po ne zrovna příjemném začátku cesty, kdy mě poradkyně v bance dost zdržela svým přehnaně pomalým tempem a svojí neústupností v nabídce penzijního spoření a sáladlouhého rozebírání výhodnosti hypotéky, jsem poklusem doběhl do mého pronajatého bytu (kterého se jen tak nevzdám!), v pár minutách pobral, na co oči pohleděly a bylo nezbytné s sebou na con vzít a klusal na autobus. Málem mi ujel, ale řidič si mě naštěstí všiml a s odjezdem přeci jen počkal. Ponaučení pro mě – myslel jsem si, že třicet minut je pro výměnu platební karty ažaž. Příště s tímhle ovlivňovacím zdržováním budu počítat.

     

    V České Třebové jsem nasedl na RailJet, na který jsem si předem zakoupil místenku v první třídě. Takový prostor kolem sebe jsem ještě ve vlaku neměl. Kožené sedačky byly opravdu o něco pohodlnější, než ty standardní. Když se ke mně dostal časopis Respekt, nebývale jsem se do něj začetl. Odtrhl jsem se od něj teprve při průjezdu zastávkou Český Brod. A to jsem měl před sebou ještě Mladou frontu. Nemluvě o tom, že můj žaludek bil na poplach. Co se dalo dělat; jídlo jsem musel odložit, protože návštěvu jídeláku, který byl prakticky za mými zády, jsem nestíhal. Takže jak to vypadá, cesta na cony v Bratislavě, kterou neurčitě plánuji, mi uběhne cobydup…

     

    Z Hlavního nádraží jsem zajel k Ryuuheiovi (ano, mám na mysli toho známého blogera, jehož zprávu z conu doporučuji přečíst jako jakousi paralelu), který mě už netrpělivě očekával. Tuto zajížďku jsem absolvoval z důvodu informací na webu Akiconu, že zavazadla nelze v prostorách kulturního centra uschovat. Až Takumi mi později na vlastní oči přesvědčil, že tomu tak ve skutečnosti není. Příště budu tedy moct přijet v klidu až na začátek mého vybraného programu.

     

    S Ryuuheiem jsem vystál frontu s menší pomocí Roudyho party, která nás posunula o notný kus blíže k pokladnám. Po odbavení na pokladnách jsem si vzal i černobílý low-cost program, který ale obsahoval vše podstatné – plánek, program a anotace. Svůj účel tedy splnil a nehrozila situace, že by nezbyl. Nutnost v mé knihovničce jako vzpomínka na každou akci. (Natsuconovští by se měli hluboce stydět!) Ta visačka s možností dopsání přezdívky mě mile překvapila. A taky jak se při seznamování hodila…

     

    Slavnostní zahájení v atriu

    Patron akce Grek a zbytek hlavních organizátorů pronesli zahajovací řeč. Ve které oznámili hlavní body a pravidla Akiconu. Rozhodilo se i pár bankovek místní měny – Akibonů.  Bylo celkem až patetické, jak se našli ti sociálové, co se o každý papírek mohli přetrhnout. Ale budiž. Zřejmě to k tomu patří.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po této zahajovačce jsem se uchýlil k nákupu nezbytných věcí pro přežití. Mezi nimi bylo především dlouho opomíjená potrava a pitná voda; ale vzhledem k mému příliš uspěchanému odjezdu i jiné, neméně nutné vybavení. Posléze jsem se i s Ryuuheiem, který mě po celou dobu doprovázel, vrátil nazpět do kulturního centra.

     

    Válka v Tichomoří (Zíza)

    Přeci na takové přednášce nesmím chybět! Sice už bez Ryuuheie, protože historie není jeho šálek kakaa (on kafe nepije), ale co naplat. Abych dohnal nedostatek informací ještě před celou akcí, dva týdny před Akiconem jsem vysadil anime ze svého watchlistu a věnoval svůj drahocenný čas na zhlédnutí tohoto dokumentu, na který jsem si už dlouho brousil zuby. Ačkoliv Zíza téměř vynechala samotnou politiku ve válečné době, popsala objektivně a podrobně japonskou cestu k válce. A to do takové míry, že mi to značně rozšířilo vědomosti o jejím předvoji. S yennem věříme tomu, že na dalším festu bude Zíza plynule navazovat na tuto přednášku.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Ano, na přednášce jsem nebyl sám. Setkal jsem se tu s celou yennovou partou ostřílených znalců WaraiOtokem a mandelbrotem. Byli jsme domluveni na večeři, tak jsme zašli na Chodov. Po jídle jsme dali zajímavý rozhovor o všem možném, co nás v té uvolněné atmosféře napadlo. yenn mi mimo jiné dodal další chuť do sledování méně známých titulů. Za jeho podporu v tomto směru mu patří velký dík, protože se najdou tací, co se do mě naváží právě kvůli mému výběru neznámých sérií…

     Po rozloučení s tímto týpkem jsem zašel zpátky do KCčka. Čekala mě totiž ještě jedna noční přednáška…

     

    Bleskové přednášky #1

    Nechal jsem se učarovat anotací, že by tato, často posluchači vynechávaná přednáška, mohla ukázat něco zajímavého. Na NatsuConu jsem podobnou sérii krátkých přednášek schválně vynechal a po přečtení reportů od jiných blogerů jsem toho litoval. Stejnou chybu jsem nechtěl opakovat…

    Upozaděné pozadí

    Celkem záživný rozjezd, který nahodil laťku hodně vysoko. Přednášející nám ukázala, co za tvorbu backgroundu a foregroundu stojí; jaké techniky se používají a především řekla jednu důležitou větu. Na japonské animaci se škudlí, kde se dá; na barvách i papírech, ale – díky svým technikám kresby se vyrovná americkému Disneymu. A co, já si myslím, že ho v určitých rovinách i dalece předčí. Disney často dělá velmi kvalitní snímky, ale nejčastěji jen filmové. A jak jsem postřehl, ti Zápaďáci začali vykrádat japoskou Bishoujo kresbu. Za to by je měl někdo pořádně ztrestat!

    Reálné japonské krasobruslení

    Přednášející se s námi bavila o něčem, co šlo zcela mimo mě. Stálé porovnávání s Yuri on Ice, přičemž když jsem zjistil, o co jde, tak se mi stáhly půlky. V sále bylo jen pár holek a zbytek posluchačů tvořilo mužské pohlaví. Přednášející se zřejmě trošku spletla v cílové skupině. No, nevadí. Na druhou stranu, povídání o japonských krasobruslařích bylo aspoň trochu zajímavé.

    Jak bezpečně sledovat Hentai

    Toto téma v nočním bloku přednášek mě nijak nepřekvapilo. Ba naopak; já to tušil, že tu něco podobného bude. Přednáška byla přednesena s totální ironií a nadsázkou. Informativně byla naprosto prázdná, ale publikum to vytáhlo z nudy. Konečně jsem se upřímně pobavil. Jednoduchá myšlenka, správný přednášející a pár printscreenů z Wikipedie („Chce to někdo přeložit?“) a obrázkového návodu, jak si zamknout historii vyhledávání, udělaly své. (Jedna taková pikantnější: Asi jsem divný, ale já svou historii nemažu. Poskytovateli to stejně neskryju a žiju sám, tak o co jde, že. Anime jako anime.) Ale slovíčko o antiviráku a AdBlocku padnout mohlo…

    Worm

    Pro mě zase nic neříkající přednáška. Osobně preferuji prostě VNka, které mají ke mně mnohem blíže. Snad se našel krom přednášejících i někdo, koho to zaujalo neméně stejně, jako je. (Co třeba Ryuuhei?)

    Informace: 2/3* Pobavení: 2/3

     

    Po přednášce nastal menší problém; poslední metro jelo před deseti minutami. Jenže já si říkal, že to tak v řiti nebude a začal prohledávat IDOS. A našel. Za NC Chodov jsem našel zastávku nesoucí honosné jméno Petýrkova, ze které se dalo s jedním přestupem celkem pohodlně dostat až do Ryuuheiova bydliště. A navíc s pravidelným intervalem dvacet minut. Chytli jsme autobus vedený po dálnici jako přímák do centra. Na I. P. Pavlova jsme vystoupili a aspoň já se tiše bavil zběsile pobíhajícími cestujícími, co se čas od času kolem objevili.

    Tímto vzdávám velký dík DPP, kterému patří můj velký respekt. Zajišťovat dopravu po Praze 24/7 nebyl špatný nápad a podle plných spojů konstatuji, že se jedná o nejschopnější dopravní podnik v republice.

    Po dosažení našeho cíle jsme s Ryuuheiem padli za Akicon. Já o trochu dříve, protože jsem byl jak sestřelený, takže jsem psaní reportu nechal na ráno.

     

    Sobota

    Ráno mě  Ryuuhei  vzbudil z polohy mrtvoly, ve které se vždy tak dobře vyspím a odpočinu si. (Pro něj to byl zřejmě šok, nicméně doufám, že se přes to již přenesl.) Samozřejmě, že jsem zaspal. Na psaní reportu nebyl čas a já ještě otupěný spánkem se jen oblékl a vyrazil s kamarádem na Chodov.  Metro jsme stíhali překvapivě na pohodu, všechny linky na sebe navazovaly. I přes polouzavřenou stanici Muzeum, kvůli které jsme měli o přestup na Míráku navíc, jsme cestu zvládali jedna dvě. Samozřejmě jsem si v pátek nevzal ani nabíječku (ta poradkyně by zasloužila ztrestat), takže jsem se v nákupním centru odpojil a šel do Datartu. Stejnak jsem si už nějakou dobu chtěl koupit reservní. Před obchodem mě čekala studená sprcha. Je svátek, tak se běž bodnout alias Zavřeno. Nezbývalo mi nic jiného, než svěsit hlavu a začít přemýšlet. Z této bryndy mě až vytáhl Takumi; půjčil mi svou drahocennou powerbanku.

     

    Musel jsem se smířit s tím, že část programu, co jsem chtěl slyšet, minu. Musel jsem přeci napsat report z předchozího dne.  Ale kde najít stolek? Nakonec jsem došel do KCčka a zasedl jsem před bufetem za stůl a začal psát. Když jsem spatřil, jak mi mizí zásoby bufetu před očima, šel jsem výprodeji zásob naproti a koupil si oběd. Velice chytrý tah, protože zelňačka jim pár minut na to došla a bylo po srandě. Ne, až zas tak kritické to nebylo, ale ten guláš už byl opravdu hodně přeceněný. Na oslavu mé prozíravosti jsem si posléze koupil půllitr zlatavého moku, který mě pomohl přenést se přes všudypřítomný ruch, uzavřít se při psaní do sebe a zároveň se trochu odpoutat.

     

    Při čekání před hlavním sálem na nejznámější conařskou talkshow jsem narazil na yennovu partu. Ryuuhei ani Takumi na podobné akce nechodí, takže jsem aspoň nebyl sám.

     

    Nátlakshow (Luci & Syky)

    Nebyla to taková pecka jako předchozí Tlaksow na letošním NatsuConu, ale byla to sranda. Byla to tentokráte jedna velká soutěž mezi týmem Yaoistek (Nagat v náhlé změně názvu určitě měla prsty) a Anime Cirkusu. Skládala se z několika kategorií, přičemž ty nejlepší byly Slovník naučný, Doslovné plakáty, Poznej anime podle dabingu a Sousoší. Každá ze jmenovaných měla svoje světlejší momenty, kdy jsem se smál spolu s celým sálem nebo se měl chuť odstřelit (v dobrém slova smyslu) při poslouchání úryvků českých dabingů. No, nechci to rozvádět až tak do detailů. Ale to několikavteřinové velmi účinné mučení Černou Biblí jste si mohli odpustit… Ale jo, bez toho by to nebylo ono. Kdo přežije v těchto blíže nepopsaných momentech český dabing, už ho v životě nic nepřekvapí…

    Ohlašovací zařízení udělaly své, ale mám tu jednu výtku. Příště by nebylo od věci mít obě stejná, takhle to nebylo i přes výměnu v půli úplně férové. A „automatické“ počítadlo? Topovka. Dokonce znalo i písmenka abecedy!

    Nakonec to po krátké nejistotě přeci jen uhrál Anime Cirkus na svou stranu a vyhrál na plné čáře. No, uvidíme příští ročník, kdo se odváží postavit letošnímu vítězi… Tuhle dvojku doporučuji každému vidět, pokud možno naživo. Až vyjde záznam, neváhejte si ho pustit!

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Během půlhodinky jsem obešel místní krámky. Všichni nabízeli plakátky, jenže na haldách a na přehrabování jsem neměl čas. Základ z letošního Advíku mám už doma uložený v depozitáři pro příští generace a to mi zatím stačí. Náhle mi do očí padly podložky pod myš. Právě jsem ještě jednu sháněl, tak jsem jen lehce nahlédl a měl jasno – Hatsune Miku šla do mého vlastnictví. Jsem si jist, že mi doma zapadne do kompozice okolo počítače, která je celá stavěna do černo-modré. Do toho před pár týdny jsem znovu začal poslouchat Vocaloidy. V4ka je už opravdu hodně vymazlená! Po zakoupení hmotné vzpomínky na festival jsem si to namířil do Malého sálu.

     

    Host Cluby (Sušenka)

    Yenn už seděl v řadě, tak jsem se k němu přidal. Proběhlo nejprve nastínění na anime Ouran High School Host Club. Pak nás ale přednášející uvrhla do nepříjemné reality. Řekla nám, o co tu jde – o peníze.  A to v nemalých částkách. Všude kolem jen faleš a hra na lásku. Ale objasnila i důvody, proč tam ženy chodí. Buď je hlava rodiny zanedbává svojí pracovitostí, kdy chodí do práce od rána do večera a ony jsou osamělé a hledají pozornost, která se jim nedostává; nebo jsou to pracovnice v nočních podnicích, co ví, že se o ně chlap ani neotočí kvůli jejich povolání a tak si to aspoň nějak kompenzují; anebo jsou to manažerky, co celý svůj život věnovaly do své kariéry. Na konci proběhlo drsné porovnání anime a reality.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce si mě našel Takumi a společnými silami jsme našli otevřené potraviny. Pane jo, ti Vietnamci si museli přes svátek nahrabat slušný balík, když všechny supermarkety v okolí byly uzavřené. Dal jsem s Takumim jídlo a zašli do odpočinkové místnosti na pokec. Po hodině a půl jsem se odpojil a namířil jsem si to na přednášku Kreslení mangy snadno a rychle.

     

    Make-up aneb Jak mít svůj obličej pod kontrolou (Finji)

    Samozřejmě, co se nestalo – spletl jsem si dveře, jenže dav mě tlačil dál a mě nezbývalo nic jiného než rezignovat. Když ale přednášející začal mluvit, nečekaně mě to téma začalo zajímat. Uměl mluvit tím způsobem, že se ve mně začala probouzet zvědavost. Nakonec jsem v místnosti neplánovaně zůstal na celou hodinu. Jak divné, že? Mluvilo se o jednotlivých krocích a technikách, doporučovaných značkách a historkách. Na to, že jsem si tam připadal jako totální troll, mě to bavilo, poslouchat to všechno. Konečně začínám pomalu, ale jistě chápat svět žen…

    Informace, Pobavení: 2/3*

     

    Po přednášce jsem zašel na další pivko a zase zasedl za stůl, tentokráte aspoň v částečném soukromí u zastrčeného stolku u bufetu, hned vedle průchodu do zázemí pořadatelů. Po nějaké době (čas letěl a já ho za bločkem s tužkou v ruce nevnímal), kde se vzal, tu se vzal Ryuuhei. Celý den jsme se neviděli; oba jsme šli po svém programu a znovu se setkali až takhle navečer. Nevěděl jsem, co dřív; jestli psát, nebo mluvit s kamarádem o (ne)slušných věcech a názorech, co se v mé hlavě zase přes den urodily. Pověděl jsem mu i pár svých zážitků z přednášek. Po nějaké době už bylo načase se zase rozloučit a já se šel tentokráte podívat na nějaký ten záznam.

     

    Vliv anime na růst pšenice (Grek1) (záznam)

    Na první pohled jsem byl mile překvapen zpracováním, kdy byla presentace vhodně zakomponována do videa. Grek byl natočen několika kamerami, kdy se pohledy na přednášejícího neustále měnily, což dodávalo na profesionalitě záznamu. Divák se díky tomu při sledování nenudil.

    Samotný záznam jsem si užil, Grek užíval terminologii pro mě známou z různých oborů, což mu přihrává jen další body navíc. Jak jinak, Grek užíval nadsázku a jeho typickou ironii, ale nakonec přeci jen našel souvislost mezi dvěma zdárně nesouvisejícími pojmy.

    Doporučuji shlédnout v archivu Akiconu.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po záznamu jsem se hned zvedl a šel na poslední přednášku v tomto dni.

     

    Bleskové přednášky #2

    Už tak jsem přišel těsně po začátku, takže jsem zasedl k Ryuuheiovi, který mě tu už očekával. Názvy přednášek mi tentokráte zcela unikaly, tak jsem vymyslel aspoň nějakou náhradu (snad mi autoři odpustí). Jen bych ještě zmínil menší kritiku – ti fotografové nemuseli být tak vlezlí, často zacláněli ve výhledu na plátno a ještě k tomu neustále přebíhali přes záznamový úhel kamer naprosto bez ohledů. Příště bych je nejraději uvázal na pranýř a nechal je všem yaoistkám na festu na „nevinné“ hrátky…

    Cuteness, kde bys ji nečekal

    Osobně o roztomilosti Hitlera nemám sebemenších pochyb, jen ten přiteplenej Himler mu to docela kazil. I Stalin tu měl své zaručené místo. Pak to začala být jedna osobnost za druhou, přes zeleninu a kdovíco ještě, až jsme došli na krásný konec – kawaii jadernou bombu. Však jak by ne, vždyť je tak nevinná a jak se usmívá…před dopadem.

    Krátké a bizarní vizuální novely

    Téma originálně chycené, ale nebylo moc dobře vzadu slyšet. A když už ano, tak mě přednáška celkově minula. Ani později, kdy jsem se podíval na channel tvůrců Satomi Ryuu, jsem se cítil být neosloven. AMZone jedou pro mě mnohem tématičtější bomby.

    Já mám rád prostě klasická VNka, kde je možnost hráčova (čtenářova) interakce a volba. Preferuji romantiku mezi lidmi, nebo postavami velice jim podobným (elfky, démonky, andělé, čarodějnice, whatever). Tyhle rychlovky jsou opravdu jen ztracený čas.

    Turnaje a hry na conech

    Přednášející začal nevalně, kdy má pozornost klesla až na nulu. Když se ale rozmluvil o současných conech, něco mi řeklo, ať zbystřím. To, co řekl, mě překvapilo. Celkem bez servítek se pustil nepříjemné kritiky herní části conu. Nelíbilo se mu, že se volně hrajou hry a turnaje, které s japonskou tématikou nemají nic společného. „A kde jsou anime hry? Tohle je přeci japonský festival…“ Docela na zamyšlení. Možná se vyjádřil na špatném místě, ale minimálně jeden pár uší jeho protest vyslyšel – mé. Jsem fanda VNek a věřím, že i anime stylizovaná RPGčka si najdou své nadšence. Vždyť jich na Steamu najdeme mraky. Okamžitě jsem tedy zpozorněl; jak by ne, když už žádné jiné hry prakticky nehraji.

    Tu však někdo z publika argumentoval program herní sekce tím, že většina anime fanoušků uvedené hry v programu na turnajích hraje. To ale klučina několika výstižnými slovy smetl ze stolu. „Tohle je festival o Japonsku. Proč se máme přizpůsobovat jiným návštěvníkům, když se to Japonska vůbec netýká?“

    V tu chvíli jsem měl jasno; s tím klukem se nedalo nesouhlasit. Procedil jsem mezi zuby, že za touto výmluvou by se mohlo na festival propašovat praktiky nekonečně mnoho témat na festival – i třeba moje oblíbené autobusy. Prostě nikdo z nás nesleduje pouze anime, věnuje se v životě i něčemu jinému. To by tady mohl být za chvíli i workshop modelářů (nic proti fandům, ale určitě víte, jak to myslím). Takže dost ubohý argument.

    Mám prostě nutkání se jeho názoru zastat. Tématika japonských festivalů by se měla dodržovat. A to jak na přednáškách, tak i v herní sekci. Pevně věřím, že vedení Akiconu tohoto buřiče vyslyší a něco s tím udělá.

    Technologie VR

    Byla nám představena tři nejznámější  VRka: Oculus, HTC a PlayStation VR + Samsungová vychytávka na smartphony. Z počátku mi přednáška sedla navzdory faktu, že tuhle technologickou vychytávku milerád vynechám. Bez brýlí jsem v helmě vyřízený a na to tvůrci nemysleli, že by někdo mohl mít dioptrie. Ať si jdou s tím vývojáři do háje, když utlačují menšinu, co bez této optické pomůcky vidí tak leda houby. Jinak autor přednášky nejprve bodoval – dodal mi rychlá fakta a porovnání kvality vs. cenové dostupnosti.  Pak se ale zabředl do nezajímavé kaše a tím celou přednášku zabil.

    Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

     

    Ještě před odchodem jsem odchytil Sykyho, abych si poznamenal názvy jednotlivých disciplín z Nátlakshow, které se mi už vykouřily z hlavy, poté jsem si vyzvedl bundu a šlo se směr zastávka Petýrkova. Autobus nás odtud dovezl na Náměstí Republiky, kde jsme se nacpali do tramvaje na Bořislavku. Po zakončení cesty jsem dokončil svoji další část zápisu.

     

    Neděle

    Ani jsem nepostřehl, že se měnil čas. Vzbudil jsem se k životu zase později, než jsem plánoval, takže přednášku o Driftingu si užiju snad aspoň ze záznamu. Nahodil jsem na sebe oblečení a už jsme to s Ryuuheiem šinuli na metro. Celá cesta se tentokrát neskutečně protahovala; přestupy na sebe příliš nenavazovaly. Tak mě z čisté nudy napadlo zahrát si minihru „Překlad stanic metra do angličtiny“. Nehorázná zhovadilost. Asi nejlepší byl Black Bridge, Rise of Prague, Highcastle nebo Gimme More Station. Už mám v plánu i rozšíření na zbylé zastávky po zbytku Prahy, až bude zase nuda. Cestou jsem koupil snídani v už otevřeném Lidlu a šel jako jeden z prvních do fronty na předposlední, velmi často navštěvovanou přednášku.

     

    Panoptikum anime (Grek1)

    Nějak mě napadlo zkusit si sednout do první řady, když jsem v tak výhodné pozici. A kdo tu neseděl – jak jinak než yenn a jeho parta z minulé přednášky. Ochotně jsem se k nim přidal a zasedl do řady vyvolených.

    Grek nám představil veškeré špatnosti, co kdy v anime vyšly. Mars of Destruction mi byl povědomý, chtěl jsem ho i vidět, ale nakonec jsem se nechal přesvědčit černými barvami na ČSFD. Padla řeč i o Fractale, nebo o Turn a Gundam. Co mě ale opravdu nakoplo, tak to bylo anime Ghost Stories. Prakticky se dá toto anime vnímat jako parodie, pokud se na to podíváte v anglickém dabingu. Tady nabízím ochutnávku toho nejpikantnějšího (hezky v jedné, druhé a třetí epizodě). Jak Grek řekl, „je to tak špatné, až je to vlastně skvělé“. A má pravdu. Já tyhle špatnosti rád.

    Zbytek jsem si v klidu vyslechl a Grekovými výstupy se příjemně pobavil. Jen by už mohli diváci konečně přestat vykřikovat. Nebylo by od věci, aby případné dotazy se nevykřikovaly, ale aby jim Grek poskytl volný čas třeba na konci rozboru konkrétního titulu či podčásti jeho vyjádření k dané problematice. Jde mi hlavně o to, že tak bude přednáška ještě více na úrovni a hlavně bude možnost dotazujícím poskytnout mikrofon, aby se dotaz zapsal i do záznamu. Právě na záznamu o pšenici Grek několik dotazů docela utřel a celé publikum se smálo, ale já jako divák nevěděl, o co jde, protože původní otázka nebyla slyšet. Takže by nebylo od věci tyto barbary trochu usměrnit…

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Spodina japonské společnosti (Clover)

    Tématem byli Burakumin, jak se v západní terminologii označuje nejnižší společenská vrstva v japonské společnosti. Prakticky se jejich situace od dob minulých výrazně nezměnila. Zase jsem poznal další problémy v japonské společnosti, kdy kvůli víře mají lidé vůči druhým předsudky; nemají v oblibě řezníky, koželuhy, hrobníky, ba dokonce hlídače ve vězení, protože jsou nečistí. Přednáška k zamyšlení, že se Japonsko potýká v docela nehezkých vnitřních problémech.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce nás Clover vyzvala k návrhům na další přednášku. Tak ji možná napíšu, ale to se ještě uvidí…

     

    Po přednášce nastaly v atriu problémy se střešním oknem, kdy se do okna opřel silnější vítr. No, však v neděli fučelo pěkně, později jsem se dozvěděl, že popadané stromy odřízly Ústí nad Orlicí od proudu. Nemluvě o popadaných stromech přes koleje v na celém Pardubicku.

     

    Zasedl jsem v prvním patře atria za stolek po již odklizeném obchodu a tentokráte s lahví zeleného čaje dopsal finální část reportu. Mrzí mě, že jsem nešel na slavnostní zakončení, kde Grek vyjádřil podporu nám, blogerům na psaní reportů. Prý ani Ryuuhei není neznámý v tomto směru. Tak snad se dočkáme i Grekova Anime Cirkusu na téma Akicon 2017.

     

    Po rozloučení s festivalem, kdy v KCčku bylo ještě poměrně dost návštěvníků, jsem s Ryuuheiem zašel do Mekáče a dali si menší oběd. Burger se salátem byl vynikající.  Kamarád mi poté dal zdárně pohodový dotaz. „Kdy ti to jede?“ Kouknu na mobil a lehce znepokojen vidím, že za hodinu a dvacet minut. Vzhledem k tomu, že jsem měl kufr stále ještě u kamaráda, kdy mi jen tato zajížďka sebrala hodinu času, jsem tušil, že tohle bude hodně natěsno. Nakonec to vyšlo, ale přestupy vycházely vždy jen taktak. Moje akční odjezdy z festivalů se pomalu stávají tradicí…

     

    Měl jsem celkem štěstí, že jsem vyrážel z Prahy až po páté večerní. To již byly všechny popadané stromy v okolí tratě Praha – Česká Třebová odklizeny a začala zase fungovat pravidelná doprava. Proto ten nespočitatelný chumel lidí na pražském Hlavním nádraží. Jak se dá z diskuze na Facebooku vyčíst, měl jsem nehorázné štěstí. Ostatní otaci zbytek neděle museli pročekat na zpožděné rychlíky nebo někde trčeli uprostřed cesty. Když jsem přijel domů, bylo znát, že to s městem slušně zacloumalo. Elektřina tu šla teprve pár hodin. O to víc jsem rád, že jsem víkend strávil v Praze…

     

    Shrnutí

    • Jako obrovské plus považuji vyslovenou podporu psaní reportů

    • Spoustu obchůdků s anime tématikou přišly vhod pro velký výběr zboží

    • Dobře udržované toalety zasluhují pochvalu

    • Často jsem se potýkal s problémem „Kam zasednout pro průběžné psaní reportu“; stále preferuji tužku a bloček

    • Nebylo by od věci informovat na stránkách, že tu prostory na odložení kufrů jsou a nenašli se další tací, co si zbytečně vzali    dovolenou

    • Zalaminátovaná visačka s přezdívkou místo řemínku kolem ruky je dost dobrý nápad a je především praktická; člověk se může bez obav vysprchovat, protože ji může jednoduše sundat (pravda, dalo by se toho i zneužít, ale snad pozitiva tento typ vstupenky uchová v tradici)

    • Akce probíhala v kulturním centru; tedy na místě, ve kterých by krom Animefestu měli probíhat všechny podobné akce. Dodává to festivalu na prestiži, i když na úkor prostoru

    • Noční program ocení především ten druh otaků, kteří považují spánek za zbytečnost

    • Bleskové přednášky, ačkoliv ne vždy dokonalé, poskytují experimentální formu zábavy, na kterou se vyplatí chodit

    • Zajištěný bufet se hlavně v sobotu hodil; čepované pivko a oběd na místě přišel vhod

    • Slyšitelnost přednášek zajištoval přednášejícím v Hlavním sále mikrofon

    • Přednášky v obou sálech byly natáčeny a zájemci si ji mohou kdykoliv zpětně přehrát (tedy, pokud se najde posila do týmu editorů videí…)

    • Grek na přání je dobrý způsob výběru přednášky. Ale nebylo by od věci, aby se i zbytek nabídnutých přednášek také někde objevil. Například přednáška o současném japonském nacionalismu by mohla znít od Greka fantasticky, i když na úkor posluchačů, kteří chtějí jen to jediné – anime tématiku

    • Příště by mohl vyjít program alespoň do tří týdnů před akcí – takhle na těsno to bylo dost mizerné 

    • Chválím aplikaci s programem, člověk se tak prakticky okamžitě dozvěděl, jaká přednáška se ruší nebo přesouvá díky notifikaci

     

    Můj první ročník Akiconu mě nezklamal. Žádné školní prostředí, ale kulturák. Tomu se říká prestiž a úroveň festivalu. Dokonce o něm psali i v Blesku. Takže za mě jediný vzkaz – příště mou návštěvu zase očekávejte!

     

  • 3.9.2017 v 16:02

    NatsuCon 2017

    Konečně přišla doba, kdy i já si začal plnit své sny a rozjel se na další festival. Sice jsem dorazil až na sedmou večer, ale naštěstí mi začínal můj vyhlídnutý program až od osmi. Po cestě na con jsem se tradičně najedl; vlaky Railjet a jejich skvělé možnosti kombinace jídla při cestování vždy rád využiju, když jedu delší dobu. Můj kamarád Ryuuhei sepsal i svůj zážitek, takže pokud vás zajímá i jeho pohled na stejnou akci, můžete si přečíst i jeho report.

     

    Pátek
    První, čeho jsem se po dlouhé cestě zhrozil, byly ty zatraceně dlouhé eskalátory na zastávce metra Křižíkova. Po neúspěšném hledání, jakým směrem se mám vydat dále, mi přispěchal Ryuuhei na pomoc. Proběhlo ještě setkání s Takumim a šli jsme společně do školy, kde mě po kontrole vstupenky z předprodeje nemile zaskočili organizátoři. Došel jim tištěný program. Nevadí mi, že si musím program kupovat, ale když už za to mám dávat peníze navíc, tak by měl být na začátku akce ještě k mání. Ale když jsem si kupoval vstup i s programem v předprodeji, mají mi výtisk programu přednostně zajistit. Ačkoliv mi za něj vrátili peníze, bylo to od nich stejně nefér. Vždyť já jsem jim za to zaplatil dopředu, ne?


    Ryuuhei a Takumi mě přemluvili, abych ustoupil od svého předpřipraveného programu a šel s nimi na zaručeně zábavný program.

     

    AMV peklo 4

    Jak jsem tušil, tenhle druh zábavy šel zcela mimo mě. Snažil jsem se tomu přijít na chuť, ale prostě to nešlo. Navíc jsem viděl moc fajn spoilery. Spíš než pobaven jsem odcházel znechucen. Prostě český dabing v anime nesedí, ať se na to koukám jakkoliv. Příště jednám sám za sebe, tohle mně fakt vytrestalo.

    Informace, Pobavení: Nehodnoceno

     

    Jakuza
    Nic jsem od přednášky nečekal, ale když jsem rozpoznal přednášející Clover z advíkovské přednášky Když zhasnou lampiony, věděl jsem, že mě zase čeká informacemi nabitá hodina. V posluchárně bylo těžko snesitelné dusno, ale zatnul jsem zuby a vydržel to. Clover to vzala nejprve od počátků organizovaného zločinu v Japonsku až po současnost. Vhodně ji sekundoval i Grek, který si sedl mezi posluchače a občas dostal slovo i on. Byla řeč o tetování po celém těle a vlivu inkoustu na vnitřnosti, kdy to odnášejí játra; usekávání článků prsteníčku a především o vlivu Jakuzy na vládu. Dost mě překvapilo, když se Grek rozmluvil o tom, jak má Jakuza policii pod palcem. Ale zase to byli oni, kdo zafinancovali Japonsko po katastrofách v letech 1995 a 2011. Vzpomínáte, jak zemětřesení a vlna tsunami před šesti lety smetlo Japonsko? Do dvou let zmizelo vše, co by tuto přírodní pohromu připomínalo. Kde na to vláda vzala peníze? Bylo mi to nějaké podezřelé, jak se z toho Japonci dokázali tak rychle oklepat...

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Po přednášce mi to nedalo a dal jsem příjemný pokec s triem Drakarn – Clover – Grek. Docela mě to nakoplo a kdo ví, třeba taky jednou začnu přednášet na témata, která mě už nějakou dobu zajímají...


    Ryuuhei šel po AMV peklu na směnu, ale Takumi a jeho menší harém naštěstí zůstal. Spal jsem tradičně na akci, takže jsem se k nim připojil. Dali jsme s Takumim první velkou diskuzi, kdy jsme mluvili asi hodinu a půl v kuse o všem možném. Když jsem už konečně zalezl do spacáku, uvědomil jsem si několik negativů kolektivního nocování. Bylo půl jedné, ale všichni mluvili jak ve tři odpoledne, ruší vás a nemůžete spát. Svítí vám světla do očí, když si lehnete na záda (protože se jinak na karimatce nevyspíte; když si lehnete na bok, vše vás tlačí.) Protože je v místnosti kotel lidí a je přeci jen léto, je vám vedro. S tím vším jsem ale počítal. Vytáhl jsem si uzavřená sluchátka a pustil jsem si hudbu z mobilu, zároveň jsem si zakryl oči loktem pravé ruky, rozepl spacák a bylo po problémech. Ale i tak bylo spaní na mě až příliš tvrdé, takže plánuji menší obměnu stávajícího spacího setu na nafukovací matraci s larisou a polštářem.


    Sobota
    Ráno mě vzbudil hlas Takumiho, což bylo pro člověka, co vstává každý den do ticha svého bytu, trochu nezvyklé. Oba jsme měli hlad, takže jsme se vydali do supermarketu pro snídani. Žádný zajímavý program se nekonal a tak jsem se rozhodl celou školu projít a zjistit, kde co najdu. Ani to však nezaplnilo celé moje volno, a tak jsem zrealizoval nápad, který jsem dostal během bezcílného bloudění...

     

    Návštěva kimono koutku
    Měl jsem ještě hodinu volno a tak padlo rozhodnutí na vyzkoušení něčeho tradičního. Byl jsem oblečen do bavlněného kimona – jukaty; během strojení mi bylo řečeno i několik zásad oblékání (které jsem stihl úspěšně zapomenout) a musím říct, měl jsem velmi příjemný pocit při nošení tohoto oděvu. Nikdy jsem ke cosplayi neměl blízko, ale tohle se mi opravdu líbilo. Sice jsem nemohl dělat dlouhé kroky, jak jsem byl zvyklý a schody se vycházely hůř než obvykle, ale ten za ten vynikající pocit to stálo. Ostatní po mě pokukovali, připadal jsem si vystupující z řady. Na rozdíl od cosplaye člověk vystupuje sám za sebe a nemůže dostat negativní zpětnou vazbu – protože kimono nikdy nic nezkazí a nenajde se nikdo, kdo by nechápal a neznal tradiční japonský šat. Cospayeři to mají horší, buď se na ulici setkávají s nadšenci do převleků, kteří si je fotí; nebo s odpůrci, kteří při procházení okolo nich mají nepříjemné poznámky. Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem nestranný a právě proto mi vyhovovalo být v něčem extravagantním, ale pořád českou společností skousnutelným jako ještě normálním. Skočit si nakoupit do Albertu v cosplayi je přeci jen docela bizarní zážitek pro zákazníky i prodavače. Po menší procházce po škole a v jejím okolí jsem zase jukatu vrátil a šel na přednášku.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Příběh Japonska
    Ryuuhei už dorazil z práce a já si mohl poslechnout celou historii Japonska spolu s kamarádem. Jsem do historie zapálený, takže jsem si přednášku užil. Přednášející Roudy popisoval faktické začátky japonských dějin přes období několika šógunátů až po současné Japonsko. Roudy mluvil opravdu pěkně, srozumitelně a protože se to dá sotva popsat slovy, rád vás odkážu na video z přednášky. Nejlépe Roudy vygradoval závěr, kterým celou přednášku dotáhl a vysadil na úroveň. Mám takový pocit, že i Grek se tu ukázal. Takže za mě jedno velké BRAVO, jen tak dál!

    Informace, pobavení: 3/3*


    Od kamaráda jsem se nakonec odpojil a zůstal jsem v Medži, abych si vyslechl další přednášku. Přeci jen je důležité, vybrat si vlastní program nezávisle na ostatních, protože jedině tak z něj dostanete z festivalu maximum.

     

    Ženské J-Rock kapely
    Na přednášku přišlo jen pár lidí, ale to byla jen jejich velká hloupost. Přednášející se opravdu velmi snažil a bylo to vidět. Měl pečlivě stylizovanou prezentaci, dobře sestříhané hudební ukázky jednotlivých kapel a vzal si s sebou i sběratelské předměty. Vyprávěl nám i své zážitky z koncertů. Jen na té rétorice ještě zapracovat a bude to dokonalé. Všechny kapely jsem si pečlivě zapsal a někdy je rád zkusím.

    Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

     

    It's good to be bad
    Andyho přednáška neměla chybu. Povídali jsme si především o naschválech ve virtuálním světě. Nejvíc jsem se pobavil při vyprávění zážitků o trápení nevinných Simíků a návštěvníků atrakcí v Roller Coaster Tycoonu, obojí jsem hrál a tak jsem věděl, o čem byla řeč. Pak se ale přešlo na Grepolis, Divoké Kmeny a Travian, kde mě už moc do smíchu nebylo; ve všech zmiňovaných hrách jsem už byl několikrát dobyt, jen v Grepolisu na světě Beta jsem dosáhl obrovského spojenectví a respektu, kde jsme spolu s mým bratrem založili jednu z nejmocnějších aliancí, se kterou chtěl být každý zadobře a když jsme se dohodli, naše útoky nikdo zvenčí nedokázal ustát. Byl jsem v bezpečí – ale jen do doby, kdy administrátoři vypnuli tento svět a posléze ho smazali. Vždycky se najde někdo špatný...

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Japonsko v mezinárodních organizacích
    Konečně jsem měl tu čest poznat Zízu. Úvod do tématu byl podle mě až přespříliš zdlouhavý a složitý (pár cizích slov a odborné terminologie by mi nevadilo, ale tohle byl i na mě hardcore), několik hluchých míst se také našlo, ale – přednáška mě zaujala. Politika mi nikdy nebyla cizí, tak proč se něco nového nedozvědět? Byli jsme seznámeni především o vlivu Spojených Států na Japonsko, o japonské snaze o poválečné vyrovnání s okolními státy, kdy se to v případě Filipín a Malajsie povedlo, avšak Korejci a Číňané to pořád vnímají jako otevřenou ránu, a tak stále zneužívají japonské mentality k vydírání a posílání dalších válečných reparací do jejich státních kas. Ještě horší je to mezi Japonskem a Ruskou Federací, kteří jsou fakticky až dodnes ve válečném stavu. Zíza měla přehled a jelikož (politická) historie minulého století mě velice láká, byl jsem nadšen. Byla řeč i o současnosti, kdy je Japonsko v Radě bezpečnosti OSN, která funguje stejně efektivně, jako Společnost národů.

    Prostě nárok na právo veta z OSN činí neschopnou organizaci; jen se podívejte na Jugoslávii, jak dopadla; ačkoliv OSN má chránit nevinné, probíhala tam genocida o sto šest. Třeba taková Srebrenice – to je bolavá vzpomínka každého Bosňáka. A to ji chránili vojáci OSN. Prostě výsměch.

    Byla to pro mě čest poznat tak důležitého člověka, co pečuje o anime komunitu na ČSFD a Akihabaře. Navíc je tak vzdělaná... Na další přednášku se dozajista dostavím!

    Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*


    Už jsem si musel dát pauzu vzhledem k mému prázdnému žaludku, takže jsem se vydal hledat občerstvení. Chtěl jsem zajít do krámu, ale mé nohy si namířily přímo do Maid kavárny. Koukl jsem nejdříve na ceník, ale pak jsem nad ním mávl rukou a objednal si tousty a banánový koktejl. Obojí jsem už dlouho neměl, pochutnal jsem si, takže za mě spokojenost. Po jídle jsem udělal plánovaný experiment a vydal se do Eda na zajímavou událost...


    Tlakshow
    Jednalo se v podstatě o parodii na talkshow se známými osobnostmi z anime fandomu. Tedy, byl jsem mile zaskočen připraveností celé show a způsobem humoru. Po začátku Tlakshow mi okamžitě došlo, proč se sem všichni hrnuli. Ta příjemná atmosféra udělala svoje. Já patřil mezi ty šťastlivce, co si sedli a o to víc jsem si show užil. Příští rok si musím dvojici Luci & Syky poslechnout znovu. Natolik se mi jejich správně mířená slova líbily, že mi ani nevadilo přetáhnutí celé show. Jo, a abych neurazil - #Tlakshit :).

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Tenhle fandom není pro starý
    Této přednášce šéfoval hintzu, ostřílený znalec anime a pořadatel Animefestu. Jeho přednáška byla plná humoru souvisejícím se starší fanouškovskou generací. Je fakt, že jsem toho moc neviděl (musel jsem se snažit, abych viděl aspoň presentaci), spíše jen poslouchal, protože jsem přišel pozdě a musel si vystačit se sezením v uličce mezi lavicemi. A to jsem dopadl ještě dobře, jiní se tísnili u dveří a ve stoje celou hodinu. Ryuuhei a Takumi byl ve třídě taktéž, ale nebylo vůbec nikde místo si sednout nebo aspoň postát pohromadě; natolik to byla poutavá přednáška. Ale i tak mě zaujaly jeho poznatky ze zahraničních conů. Také se mi líbily jeho teorie o získávání vědomostí z anime, pokud tedy nejste trotl a nesjíždíte jeden titul za druhým, aniž byste si mezi nimi neudělali krátkou pauzu, nechali jeden seriál uležet v hlavě a teprve pak poté pokračovali. Protože k čemu vám je, že si o víkendu ráno sednete za seriál a večer od toho vstáváte, když druhý den ráno si pamatujete sotva půlku? Proto ani já ve sledování netlačím na pilu a raději si seriál rozdělím po dvou až čtyřech kapitolách a každý den zkouknu jen jasně vymezený počet epizod. Takto jsem schopen si seriál o mnohem víc užít, všimnout si třeba souvislostí s jiným dílem, pobrat celkovou hloubku a také tu skrytou myšlenku, pokud tedy v titulu nějaká je. Když dodržíte svoje stanovená pravidla, máte našlápnuto k tomu, aby se z vás stal uznávaný anime veterán. Chce to jen budovat respekt a podporovat jeho růst, abyste to někam dotáhli. Protože jinak z vás bude jen creepy čtyřicátník, co jen děsí mladší fanoušky.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Bizarní dating simy
    Přednášející Yuffie jsem slíbil účast, takže jsem zůstal v Naře a konečně se posadil na židli ve třetí řadě směrem do prostřední uličky, takže jsem měl nejlepší místo, jaké šlo ve schůdky odstupňované třídě vůbec mít. Takumi šel dál po svých a Ryuuhei také, ten se však po chvilce překvapivě vrátil, avšak již pozdě na to, aby si sedl na židli. Fakticky jsme si s Ryuuheiem vyměnili pozice; teď si musel sednout na schod pro změnu on. Stejně jako předtím, byl sál nacpaný. A já hned po úvodu („because life is just too easy") zjistil důvod – Yuffie měla svoji přednášku perfektně předpřipravenou. Povídala nám o dating simech s různými postavami – holubi, dinosaury (ty měla pěkně dynamicky zpracované, byl jsem mile překvapen gradací!), koni, homosexuální orky, tatínky, podivnými teplými týpky se špičatou bradou, ledničkami nebo taky steaky – s tím vším můžete randit. Že nevěříte? Tak koukněte na záznam z přednášky zde (dobře, nekouknete, protože ten maník, co přednášku natáčel, video ještě nikde nepublikoval). Perfektní, chválím, byl jsem nadmíru spokojen!

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Už jsem byl vyřízený, tak jsme si s Ryuuheiem koupili pečivo, dali pokec v altánku na školním dvoře a poté se naše cesty rozdělily; kamarád šel na další přednášku, aby dohnal svoji ranní absenci. Já jsem začal hledat automat s kávou, ale nakonec jeden dotaz mířený na správnou osobu mě dostal znovu do kavárny, kde jsem si dal dvojité expresso s mým oblíbeným cukříkem. Opravdu mi bodlo, bez něj bych asi vytuhnul jedna dvě. Využil jsem si odlehlou lavici, kterou přes den využívají prodavači pro svoji nabídku zboží, jako psací stůl, vybalil jsem si svoje malé papírnictví a zasedl za psaní této části dne. Sotva jsem byl v půlce, Ryuuhei už mě začal hledat a po menší nápovědě mě také našel. Tak jsem sbalil věci a jel jsem do vytouženého bytu, kde na mě čekala tichá a klidná místnost pro hosty s měkkou matrací. Po cestě, v půl dvanácté večer, jsme chytli na Můstku revizory. Já jsem poctivý, takže to nebyl problém, jen jsem byl zaskočen, že tu byli v tuhle dobu...

     

    Neděle
    S Ryuuheiem jsme to akorát stihli do školy (protože si rád pospím a mé ranní probouzení trvá déle), kde mě čekala poslední přednáška.


    Aby dobro neškodilo
    Prakticky obdoba sobotní již psané přednášky, ale v jiném světle. Jak název napovídá, bavili jsme se o přehnaném dobru, které se nakonec zvrtne v masakr; nebo kdy se větší zlo potlačuje menším zlem. Z filozofického hlediska se mi přednáška moc líbila. Došlo i na ukázky hrdinů ze známých anime seriálů, kteří vždy něco realizovali pro dobro, avšak okolnosti způsobily opak.

    Informace, Pobavení. 3/3*

     

    Po přednášce jsem už neměl do čeho píchnout, tak jsem si došel s Ryuuheiem na nákup snídaně, popovídali si a šli se projít. Po cestě jsme našli Takumiho s jeho bandou skrytou za kostelem. Půl hodinky jsme povídali o všem možném. Nakonec jsme si řekli „Tak na další akci ahoj" a já šel na metro. Překvapivě, eskalátory byly pro mě na Křižíkově zastávce cestou dolů zcela v pohodě, ačkoliv přede mnou nebylo ani človíčka. Konečně jsem to dopracoval na nebojácného cestujícího. Na hlavním nádraží jsem jen naběhl do vlaku a s pocitem další překonané vnitřní překážky jsem tiše zabral až do Pardubic.

     

    Shrnutí
    • Veliké zklamání u pokladen – byl to od organizátorů podraz – jak si mám teď uložit program na památku? Ostatní ho všelijak zmuchlali a zohýbali, na to jim ho prodáte, ale pro poctivého návštěvníka, který si ho chce pořídit na památku, na toho se vykašlete. Že vám není hanba!
    • Záchody u tělocvičny by mohly být ve více použitelném stavu (jako možné řešení je vlítnout do sprch a tam je toaleta také, takže na závěr je to hloupost návštěvníků...)
    • Moc hezký krámek v Meidži hned u schodů vedle posluchárny – chválím, velice mě lákal na nákup, jenže už jsem neměl síly na to se znovu prohrabávat kupou plakátů – už fakt ne
    • Chválím vzhled navigačních mapek u schodů (a vůbec všeho) – to grafické zpracování se mi moc líbilo a cenou za pořízení programu to rád podpořím, dvacet korun mě nezabije
    • Maid kavárna byl dost dobrý tah pro líné a hladové návštěvníky, jako jsem já
    • Promítání filmů na hřišti se podle návštěvnosti jeví jako dobrý nápad – sice jsem nekoukal, ale jako filmový fanoušek jednoznačně chválím za filmy v angličtině s českými titulky
    • Oddělené toalety pro muže a ženy by bylo dobré pro příště více zviditelnit v každém patře – člověk se pak nechtěně s potřebou docela projde, protože když už dojde na toaletu, zjistí, že je jen pro dámy – musí zase zpátky a o patro nahoru
    • Akce měla vlastní aplikaci s programem, ve které se dali přednášky i hodnotit a zanechat krátkou recenzi – hodnotil jsem v aplikaci, ale zážitek a případné výtky radši sepisuji zde
    • Program se dal hlídat i v aplikaci Condroid, která je použitelná i s jinými akcemi
    • V obou aplikacích jsem se okamžitě dozvěděl změny v programu a mohl jsem s nimi předem počítat – za to velké plus!
    • Až nebudu vědět, co dělat na akci, taky se zapojím do sbírání razítek do tomboly - to zatím ale nehrozí, program sám o sobě mě dost zabavil
    Můj první ročník NatsuConu se mi zdál o něco lepší než-li Advík, ale nemůžu Advík zase jen kritizovat. Obě akce mají svoje kouzlo, za kterým si tu cestu do Prahy vždy rád udělám. Každá akce má své chyby, ale přeci jen na akce jezdím s tím důvodem, abych si odpočinul od pracovního nasazení, pobavil se s přáteli, pokoukal po cosplayích a dozvěděl se něco z přednášek, popřípadě koupil nějaký ten suvenýr. Udělat si jednou za čas netradiční víkend je něco, co mě velmi nabíjí a o to víc si rád sednu s nadšením za anime seriál. Na závěr vám, váženým čtenářům, doporučuji shlédnout report od AMzone.

  • 7.8.2017 v 18:43

    Advík 2017

    Tak jako minulý rok, tak ani letos jsem nesměl chybět na Advíku. Víceméně jsem už věděl, do čeho jdu, takže bylo jasno. Je ale smutnou pravdou, že jsem nebyl na festivalu již od začátku, ale přijel jsem až na pátek večer. Jsem totiž nově v práci, takže na nějaké to volno ještě nemám nárok. Nuže, bylo dost řečí okolo, jdeme povědět dojmy!


    Pátek
    Na Háje jsem přijel před sedmou večer. Vstupné jsem měl zakoupené v předprodeji, takže jsem u vstupu jen zamával s vytisknutou vstupenkou a šel jsem dovnitř. Co se mi zprvu nelíbilo, byla páska okolo ruky, kterou každý dostal u pokladen – takové té podivné barvy, za kterou se muž přeci jen stydí – ale během pár hodin jsem si už navyknul. Po mém vstupu do školy jsem se začal cítit „nepohodlně", když jsem viděl místní cosplayerky s ouškama – vždycky se mi zastavil dech a zamrzl jsem úžasem. Letos jsem se rozhodl nefotit, protože to za mě obstarali ostatní účastníci a taky Ryuuhei, který tu byl už od čtvrtku (o jeho dojmech se dočtete zde). Já jsem přijel s hlavním cílem nasát tu unikátní atmosféru, koupit pořádný stuff na památku a poslechnout si přednášky.


    Když zhasnou lampiony
    Od přednášky jsem nečekal nic velkého, ani jsem si už nepamatoval anotaci, což bylo ve výsledku jen a jen dobře. Přednáška měla být původně o nočním životě v historickém Japonsku, jenže (já to prostě musím zmínit) velmi vnadná přednášející se zaměřila jen na prostituci. Byl jsem z toho vedle, takhle fajnové téma jsem tedy nečekal hned na mé první přednášce. Samotná prostituce je v Japonsku zakázaná už od 50. let minulého století, ale jsem si jist, že dodnes se jí dá různými kličkami nadále provozovat – jen ne legálně jako řemeslo. Přednášející povídala otevřeně a bez obalu, představila nám hierarchii prostitutek i jejich velká životní omezení – žily jen v jedné čtvrti, která byla obehnaná zdí s jediným, přísně střeženým vchodem, ze které nesměly téměř vůbec odejít. Mluvilo se i o vykupování a výchově nevěstek a omezeném pobytu návštěvníků. Nakonec jsme byli nuceni přednášku předčasně opustit vzhledem kvůli MNOHEM zajímavější přednášce, na kterou jsem se těšil jako malý kluk...

     

    Visual Novely

    Opravdu, lepší tematickou přednášku jsem vybrat nemohl. Autor celkem trefně nazval VNka jako mangu, kde můžete ovlivnit průběh děje – ale definice by vyzněla ještě lépe například takto – „jako barevnou a dabovanou mangu z pohledu hlavního hrdiny s možností interakce s hrdinkami a následné ovlivnění příběhu". Těch mezer bylo v přednášce opravdu dost. Třeba historii autor ani moc nepřiblížil a rovnou nás seznámil s několika tituly. Nejsem zastánce bojových a hororových příběhů jak v anime, tak i ve vizuálních novelách, takže mě tyto tituly nic neřekly. Ale jakmile padlo slovo o mém dlouhodobě vyhlídnutém titulu Grisaia no Kajitsu, ihned jsem zbystřil. Mám ho ve svém animelistu a potěšilo mě, že je vizuální novela přeložena do angličtiny. Prozradil nám zápletku celého děje (kterou jsem již stačil úspěšně zapomenout), která mě velmi zaujala. Jedná se o Eroge, ale jak sám přednášející uvedl, Eroge vizuálních novel je v poměru ke zbytku něco přes 95%, takže všichni ti zastánci nevinných příběhů mají holt smůlu. Na jednotlivých snímcích nám představil hrdinky a přiblížil kompozici VNek – tj. popředí, ve kterém vidíme hrdinku; pozadí, rozložení menu a nakonec i CG, které jsou pro každého čtenáře velmi cenné; jsou prakticky odměnou za vytrvalé čtení. Čistě nechtěnou náhodou se přednášející uklikl a ukázal nám i ty „nejcennější" CG. Z tohoto pohledu si nemůžu absolutně na nic stěžovat, erotickou část vizuálních novel přednášející ukázal bravurně. Jak já říkám, kombinace zajímavého příběhu se špetkou erotiky je přeci nabídkou, která se neodmítá (ani nevíte, jak mi tyto vášnivější chvíle s hrdinkami v Clannadu chybí).
    Opravdu jsem se divil, že byla posluchárna jen z poloviny obsazená, ačkoliv byla přednáška v Ecchi salónu, kde je vždycky hlava na hlavě. Lidi vážně neví, o jaké krásy z této tvorby přichází – anime není všechno...
    Celá přednáška na mě působila nedotaženě, téma nebylo rozvětveno více do podrobností, třeba ukázka pár minutového gameplaye by rozhodně stála za vidění. Kdyby i za pomocí gameplayů ukázal vývoj kresby a efektů, bylo by to perfektní. Přednáška ani nebyla dopovězena do konce, o Little Busters padla jen zmínka a zbytek času byl vyplněn záznamem ze hry s prvky RPG, ve kterém jsem ani já, ani Ryuuhei nepochopili pointu. Tak skvělé téma, ale jeho potenciál byl využit jen z jedné třetiny. Aspoň, že padla zmínka na VN databázi, na kterou odkazuji ve svých komentářích.

     

    Byl to celkem pěkný začátek festivalu, jenže jsme již došli na konec programu a nezbylo nic jiného, než jít spát. Ryuuhei mi zařídil nocování u něj doma, kde jsem byl exklusivně ubytován v pokojíku pro hosty.

     

    Sobota

    Po probuzení jsem do sebe kopnul prášky a vyrazili jsme společně na Modrou školu. Přestup na zastávku Muzeum – to byla kapitola sama o sobě, která mně později docela vadila. Dorazili jsme v půl jedenácté, takže jsem se rozhodl zaimprovizovat – zabavit se až do dvanácti, kdy mi začínala přednáška. Nejdříve jsem se pozdravil s kamarády ze svého rodného města a poté se konečně odhodlal si něco koupit. Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že si nějaký ten plakát s anime holčinou pověsím do kanclu, do svého koutku u počítače. Všichni kolegové mají více či méně odvážnější velkoformátové fotografie žen, tak jsem si řekl, že si pár plakátů podobného rázu pořídím taktéž, jen v trochu odlišné podobě. Nakonec jsem až tak odvážné plakáty nepořídil, ale kvalita Bishoujo kresby to slušně nahradila. Nejprve jsem koupil dva, avšak poté mi už začínala přednáška, tak jsem zbylý výběr odložil a mazal jsem, abych tam byl načas.

     

    Samurajové a japonský meč

    Přednáška se měla původně konat v Japan salónu, avšak přednášející nás přesunul do výstavního sálu, kde měl všechny exponáty k prohlédnutí. Pan Zeman mluvil příjemným hlasem, který upoutal veškeré posluchače, včetně mě. Osobně se mi zalíbil jeho technický výklad výroby mečů a přileb (trochu to rozeberu...), kde popisoval kování, vrstvení oceli a ztráty v okujích. Následovalo kalení z austenitické kovací teploty, které způsobilo bainitické a perlitické struktury oceli. Díky tomu měl meč vnitřní houževnatost, ale povrchovou silnou tvrdost okolo 60 HRC (což se rovná tvrdosti zakalených ozubených kol v převodech nebo nástrojů jako je soustružnický nůž, stopková fréza, střižník, tažník, odvalovací fréza, obrážecí nůž nebo hřeben, protahovací trn atp.) Poté zmínil důležitost velikosti úhlu hřbetu na meči – tedy tvaru výbrusu. Zdali bude ostrý či tupý, oboje mělo své pro a proti. A protože ocel na vzduchu rezne, musí být zvolena správná ochrana proti korozi. Jeho terminologie mě doslova dostala do kolen, protože tohle bylo to poslední, co jsem myslel, že bude na Advíku někdo znát. Jako jeden z mála (kdo ví, možná, že jako jediný) jsem věděl, o čem celou dobu mluví.
    Mluvilo se o všech možných typech válečných zbraní – padla řeč na halapartny, katany, kopí, muškety, dýky a luky. U posledně jmenovaných byla zajímavost, že byly excentrické pro vyrovnání kmitů šípu po vystřelení. Ukázal nám i techniky vytasení dvou mečů. Zmínil spoustu podrobností - například zajímavost o samurajích, kteří byli zpočátku negramotní; až časem se stali vzorem pro společnost. Meče měli často z jedné strany i vykované talismany, které měli chránit majitele a jeho rodinu. Celá samurajská zbroj i s přilbou vážila okolo 40 kg.
    Ačkoliv jsme všichni celou dobu stáli a ještě se přednáška protáhla, nelituji stráveného času. Přednášející byl potěšen, když jsem se mu představil jako strojař, takže byl moc rád, že mu jeho výklad o technologii výroby a metalurgii aspoň někdo rozuměl. I já jsem byl nadšen, že jsem uplatnil své znalosti ze střední.

     

    Ihned po přednášce jsem se vrátil ke stánku s plakáty a doslova ho obrátil vzhůru nohama, abych našel další čtyři nádherné postery. Jen za samotné plakáty jsem dal dohromady 400 korun, ale rozhodně to stálo za to. Rozhodl jsem se je sbírat, takže toto byl jen začátek. Ale ten čas, co jsem v tom přehrabování nechal - celkem hodinu a půl – to je sakra dost! Příště budu kupovat sice dražší, ale již přebrané plakáty hezky z katalogu. Aspoň budou vytříděné na kusy i na to, z jakého anime jsou, takže to bude pro mě mnohem snadnější.

     

    Monomýtus anime

    Na přednášku jsem dorazil v půlce, takže mě nějak nezaujala. Přišel jsem se hlavně připojit k Ryuuheiovi. Musím ale pochválit přednášejícího za vysoce intelektuální projev, který se mi sám o sobě líbil. Autor v přednášce popsal prakticky univerzální osnovu hrdinského příběhu, podle které se točí a animují hrdinské seriály.

     

    Sexuální turismus

    Na tohle jsem původně nechtěl, protože mi přednáška nic neříkala, ale nakonec jsem si ji poslechl. Autorka uvedla jako nejčastější destinaci Thajsko. V tu chvíli jsem pochopil Kazmův výlet kolem světa a jeho cílené zastavení právě tam. Byla řeč jak získat lehkou ženu i za kolik asi tak stojí. Zmínila se i o Japonsku (Jenže není tam náhodou prostituce zakázaná? Okliky a kličky...), ale nějak mi ta přednáška spolu s přednášející nesedla. Nezdála se mi na vhodné intelektuální úrovni, aby mohla mluvit k tomuto tématu. Její přednášky typu „Křesťanství v yaoi" nebo „Jak sbalit holku jako v anime" jsem si po této zkušenosti uměl živě představit. Stáhly se mi z toho půlky a říkám – už nikdy, prosím. Tvůj slovník by potřeboval aktualizovat na rozšiřující balíček „Jak slušně a zároveň trefně mluvit o sexu a všeho okolo". Na hulvátské řeči jsem na Advík vážně nepřijel.

     

    Láska v anime

    S Ryuuheiem jsme měli tu výhodu, že předchozí přednáška byla ve stejném salónu jako tato, takže jsme mohli zůstat při větrací pauze v místnosti. Autorem přednášky byl proslulý Zeník a já jsem měl tu čest sedět v první řadě. Zeník sice neměl s sebou audiovizuální ukázky, ale už tak mi jeho startovací AMVčko nasadilo představu o charakteru přednášky. Tento přednášející je ale vynikající improvizátor a udělal z přednášky lehce úchylnou besedu. Povídal nám o různých typech a formách lásky a samozřejmě o jejím následku – takže i na tu erotiku znovu došlo. Mluvilo se i o lásce k jídlu, kterou vyznávám i já. Vrcholem přednášky byla broskev jako připodobnění...no, já to radši rozebírat do detailů nebudu :)... Přednáška mě nikterak nerozhodila – stejně tak jako žádná jiná – je to už znát, že jsem již erotiku v anime přijal mezi ostatní žánry jako jim rovnou (Nebo že by byla o něco rovnější? Kdo ví...).

     

    Následující přednáška byla zrušená, takže jsme se s Ryuuheiem rozhodli pro večeři v McDonaldu v NC Chodov. I v tomto obchodním domě jsem strávil kus svého dětství, takže to byla pro mě příjemná návštěva. A právě tam jsem dostal nápad na challenge „Dojdi, kam dokážeš" s cílem v Ryuuheiově bytu. Fanjnová procházka, kdy jsme nejdřív došli k Pražskému okruhu, na kterém to sviští jako za plného provozu 24/7, poté jsme to málem schytali od kolemjedoucí tramvaje a autobusu. Bylo pořád o čem mluvit, měli jsem toho tolik co říct. Šli jsme tak asi tři hodiny pěšky. Když jsme se dostali do centra kousek od Vltavy, vzali jsme ten pěší tryhard, protože jsme byli stále ještě v půlce cesty. Ale někdy příště... to musíme zvládnout!

    Ryuuhei byl znatelně povzbuzen dvěma enegiťáky, ale já už měl pomalu půlnoc, tak jsem si na přestupu v KFC koupil větší espresso s pořádnou dávkou cukru a mléka. Jak často říkávám, kofein a cukr jsou mí dva největší kamarádi.
    Po dosažení cíle naší cesty jsem Ryuuheiovi slavnostně odhalil zakoupené poklady a já obdržel velmi pozitivní zpětnou vazbu na můj vkus a výběr. Poté jsem padl za vlast – tedy vlastně Advík.

     

    Neděle

    Po nedospané noci jsme se dostavili zpět do školy, kde na nás čekala předem vyhlédnutá přednáška elitní kvality.

     

    Démon adaptace

    Přednáška mě ohromila tím, že se konala v hlavním sále a především také slovní zásobou přednášejícího. Dokázal sypat z rukávu opravdu do podrobna promyšlené věty, kterým jsem rozuměl, ale nedokázal bych tak mluvit z oleje, napřímo, jako on. Porovnával především původní mangu či light novelu s adaptací a mě, bohužel, přesvědčil o tom, že původní verze či médium není vždy lepší. Ukázal jak opravdu zle adaptované série, tak i jejich pravé opaky. Všechny jeho vyřčené spoilery jsem již stihnul zapomenout, takže mě to nijak nemrzelo. Porovnával v nich tok času, kritizoval přehršel fanservisu v akčních scénách, který ji zcela zničí; kresbu obou médií, scénář a věrohodnost adaptací, kde leckdy odchylka od originálu nebyla ku škodě. Přednáška se nakonec protáhla o 40 minut, ale já jsem si ji skvěle užil.

     

    Jak bezpečně přežít Japonsko

    Přednášku vedl Ryuuheiův kamarád Takumi, který se spolu s posluchači podělil o zkušenosti z vlastních cest po Tokiu vlastními trefnými slovy. Toto velmi zajímavé město rád jednou navštívím a právě Takumi nám zábavnou formou ukázal, co všechno je nutno znát a předem si zařídit nebo se připravit. Konkrétně na vaření nám pustil i vynikající manuál. Přednášející nám doporučil navštívit svatyně, zábavné parky a také zmínil Akihabaru – kdo by neznal tento středobod veškerého anime dění, je podle mě odsouzen k záhubě. Takumi nám ukázal i české hospody po Tokiu, řekl vhodnou délku pobytu, finanční vybavenost a také doporučil výlet ve skupince. Takže i takovéto sny si lze splnit – jen je potřeba najít cestu. Pokud by někoho tato přednáška zajímala, může si ji pustit zde.

     

    Po přednášce jsem byl poctěn – Ryuuhei mě seznámil s Takumim. Byl jsem opravdu celý bez sebe, že osobně znám někoho, kdo byl v Japonsku měsíc a japonštinu sype z rukávu. Takže mám nového známého z anime fandomu. Dali jsme fajn pokec nejen o japonské angličtině a vyrazili zpět do svých domovů, protože nic jiného již nebylo v programu Advíku zajímavého. Ryuuhei mě doprovodil až na hlavní nádraží, kde jsme si dali sbohem.

     

    Shrnutí změn oproti minulému roku a jejich dopad

    *Konečně přemístili Ecchi salón do slušnějších míst, ale na úkor menší kapacity místnosti
    *Tištěný program v pátek všechen došel, na mě se dostal jeden z poledních kusů
    *Změny v programu byly hlášeny jak dole na infocentru, tak i na jednotlivých dveřích poslucháren
    *Místo bazénu vám musela stačit kaluž (nevadí, i to se občas stává)
    *Zavedení nočního baru spolu s nočním programem určitě většina návštěvníků ocenila
    *Existence šatny se mi v pátek hodila pro úschovu mého kufříku
    *Tradice existence plakátového stánku u jídelny – konečně jsem ho využil
    *Záchody v přízemí sice existovaly, ale bez zámku
    *Mírumilovní lidé z okolních paneláků by měli být informováni o takovéto akci – občas člověk zaslechne ty jejich narážky a nepochopení
    *Chválím ventilátory u oken, ale chce to hlavně v Ecchi salónu silnější stroje s větším průtočným množstvím dopravovaného vzduchu, nebo lépe větranou místnost

     

    Pro někoho možná slabší ročník, ale jak jsem říkal už minule – na festivaly je nutno jezdit ve skupinách, protože poté nabírá akce nový rozměr a máte koho poznávat, povídat si. Ale já říkám, bylo to o dost lepší, nežli minulý ročník. Dovychytejte mouchy a jen tak dál!

<< předchozí 1 2
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace