Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Akční
  • Drama

Deníček (41)

Hostování Anime Cirkusu #4

Minulou neděli jsem byl svými přáteli pozván, jak už se stalo tradicí, do dalšího dílu Anime Cirkusu. Tentokrát si anime vybírali oni a já tak byl v zajetí současné jarní sezony. Upřímně, příliš mě vybrané seriály nenadchly, takže spíše než o zážitek ze sledování seriálů to byl příjemný rozhovor s přáteli. A co že jsme to vlastně rozebírali? Začali jsem 86, následovala Vivy a uzavíral Dragon Ie o Kau.

 

Uvidíme, co si na mě vymyslí zase příště. :)

Nekopara Vol. 2

Protože jsem už Vol. 1 hrál dříve (a málem mi z té hry utekl mozek z hlavy), vrhám se dále. Avšak mé zjištění o obsahu není potěšující...

 

V druhém díle dojde na "příběhové rozšíření" Kokosky a Azuki. Samozřejmě tu o příběh vůbec nejde, neboť kinetická novela je nesoudržná hromada výkalů, kterými se Sajuri snaží odůvodnit pekařovy úlety za ženami s ušisky. Nejprve dojde na Čokolku a Vanilku, kdy jsem nejprve tiše doufal, že Kaschou pobere rozum, když uvidí svlékající se kočkoholky za matně prosklenou, koupelnovou mezistěnou a vyskočí během večerního ofura okénkem ven. Ne, je to slabko, prohrál proti nim. A když jsem slyšel ty jejich perverzní/dětinský kecy, řekl jsem si, že tohle fakt střízlivý nedávám a vytáhl jsem domácí pálenku.

 

Jako druhá byla Kokoska, která, jako jediná, stála za přečtení. Její linka by se dala označit za příběhovou, dalo se to číst a bylo tu i menší drama, které bylo poprvé v sérii také odůvodněné (ne, nepřipomínejte mi dramata z nuly a jedničky, to bylo hodně špatný). Navíc, i já jsem z ní byl trochu v rozpacích, takže zde bych neměl výhrad, kdyby...

...u jejího tělesného sbližování s pekařem neotravovala Čokolka. Vona je snad regulérní bisexuál. Ty její dementní kecy naprosto zruinovaly celou H-scénu a já poté hru prostě vypl a měsíc se k ní nevrátil.

 

A jako poslední byla Azuki. Ta se dá označit za absolutní ResidentSleeper, tedy obsah takřka o ničem. A když se s ní Kaschou chtěl vyspat, aktu sekundovala Vanilka. A protože Azuki, navzdory vyjádření, že je ze všech nejstarší, vypadá tak na dvanáct, řekl jsem si, že to fakt nechci vidět a jen jsem stiskl na klávesnici levý Control, abych přeskočil to vizuální zlo. Sakra, jak tohle mohlo v našem regionu vůbec vyjít na Steamu?

 

U druhého dílu jsem byl pln očekávání dobrého obsahu. Ale upřímně, byla to ve finále obrovská chyba. A to jak číst, tak i kupovat. Ještě že mi Jeoffrey nepřímo poradil, abych během čtení požil alkohol. Když se zpětně ohlédnu na původně plnou lahvinku domácí pálenky, říkám si, že jí bylo škoda...

 

Abych si anime tvorbu úplně nezruinoval, dám si od Nekopary chvíli pauzu a vrhnu se na jinou hru, která bude, doufám, méně rakovinotvorná. Avšak, nechám vám malinkou nápovědu. Bude mít s Nekoparou nepatné pojítko. Jako vždy, sdílím otvírák z kinetické novely níže pod článkem.

Japonský Youtuber, který tvoří lepší tvorbu než Vtuberky

Během mentální přípravy jsem procházel Youtube, když jsem postřehl, že mi v doporučených vyskočilo už poněkolikáté video porovnávající běžného Japonce s anime stereotypním cápkem z klasických šónenů. Čekal jsem rakovinotvorné video, nicméně ve výsledku jsem dostal naprosto skvělou zábavu definující, jak je anime na hony vzdálené běžné realitě.

 

Sora the Troll je komediální tvůrce, který mluví rodilou japonštinou i angličtinou díky jeho dlouholeté učitelské praxi. Často dělá dvouhodinové streamy na platformě Youtube, které jsou na hony zajímavější nežli celá Vtuberská scéna dohromady. Asi nejsem takovej simp, jak jsem si o sobě myslel, protože ty holky mě natolik nudí, že u jejich tvorby do půl hodiny usnu. Tohle je mnohem zábavnější a volnější tvorba, která nepodléhá žádnému dozoru nadřízených, kde vidím skutečnýho Japonce, co se před kamerou hýbe jako běžný člověk z masa a kostí a dělá fakt dobrou show.

 

Jako ochutnávku z jeho tvorby jsem vybral video níže. I když to už vidím poněkolikáté, stejně se se nedokážu ubránit smíchu.

Nekopara Vol. 0

Pokračuji směle dále a dostávám se k poslednímu preqelu hlavní příběhové linky Nekopary s podtitulem volume 0.

 
Ve zkratce; je nám zobrazen běžný den v rodině Minaduki, kdy hlavní hrdina Kaschou už není příliš doma, neboť se připravuje na odchod z domu a zařizuje si vše k tomu potřebné. Děj se tedy stočí na čistě ženské postavy.

 
Kinetická novela je velmi krátká, a i když jsem se od čtení zdržel mazlením kočkoholek, i přesto jsem na hře nechal dvě hodiny, což se plně shodovalo s běžně stráveným časem ve hře. Největší změny od předchozí videohry jsou ve dvou postavách; z Čokolky se stala pitomá a naivní holka, co ani neumí kloudně číst ani vařit a Kokoska dospěla do velké svůdnice; přesně takové, jakou si vybavuji z jedničky.

 
Z technického hlediska má kinetická novela pěkně zpracovaný pohybový engine, který dokáže věrně reprodukovat přirozený pohyb postav, mrkání a lip-sync. Co už ale není tak skvěle zmáknuto, je použití formy kinetické novely, kde se na děj díváme z pohledu hlavního hrdiny (tak jako vždy), avšak zde hlavní hrdina téměř chybí. Jak se tedy můžu na děj dívat coby čtenář jeho očima, když tu není? Místo očí protagonisty zde je zřejmě zamýšlen pohled kameramanem, avšak tato změna se zcela vymyká standardům vizuálních i kinetických novel.

 
Kinetická novela byla šitá horkou jehlou a na tyto drobnosti, jak je u Sajori coby autorky zvykem, se nebral zřetel. Příběh nám ve finále toho taky moc neřekne, jen nás připraví na jednotlivé kočkoholky a jejich (ne)přátelské vazby mezi nimi. Co ale stojí za zmínku, jsou CGčka, jenž nejlepší snímek si dovolím s vámi sdílet.

 
Tak, tím přichází na řadu krapet horší část, na kterou se v příštích dnech vrhnu, jen jakmile dokončím menší mentální přípravu, jelikož to bude zase výplach mozku. Tiše doufám, že jsem přetrpěl největší zlo v prvním dílu...

Nekopara Vol. 0

Nekopara Extra

V půli minulého roku jsem kvůli této videoherní sérii zahodil anime na šest měsíců. Ale jak o mě jistě víte, jsem masochista, který miluje práskání bičem po vlastních zádech.

 

Upřímným důvodem, proč jsem se po několikadenním hlasitým přemlouváním sám sebe do hraní do tohoto zvěrstva znovu vrhnul, byl prostý fakt, že jsem tuhle sérii načal a je na místě ji také dokončit. Když jsem dokázal přetrpět i dokoukávání načatých seriálů za posledních pět let, tohle musím dotáhnout jakbysmet. Takže jsem sáhl po prvním preqelu dle videoherního stromu. Díky tomu jsem se zatím vyhnul přílišným nahotinkám.

 

Kinetická novela je velmi krátká, bez problémů ji bez přerušování dohrajete za dvě hodiny. Avšak to bych nebyl já, kdybych se:

1) Nezdržoval od čtení okoukáváním poprsí Skořice

2) Nemazlil se s každou kočkoholkou

3) Nepřekroutil si v první hodině čtení přívodní kabel do sluchátek a tím je neodepsal

4) Neodepisoval kamarádovi na Steamu, kterému vyskočilo upozornění, co hraji za hru a nezačal mě okamžitě spamovat

 

Ve finále jsem tak na hře nechal dobré čtyři hodiny. A jak je na tom příběh; co nového se dozvíte?

 

Kashou se nám vrátil z Francie, kde se učil praxi prvotřídního pekaře a cukráře. Právě se vrátil domů, do domu rodiny Minaduki. Postupně je divákovi ukázáno, jak si Kashou dvojčátka Čokokolku a Vanilku vychovává a obě rostou a stárnou (a začínají mi lézt na nervy), až na konci hlavnímu hrdinovi řeknou, že se chtějí v budoucnu stát jeho milenkami. Wau, tak to jsem absolutně nečekal!

 

V tomhle směru je VNko absolutně špatný; větší klišé už ani nemohlo zaznít. Avšak má i své světlejší stránky. Třeba jsem se nachytal, jak po očku koukám po Javorce a Skořici. Pánové, už teď jsem zvědav na třetí pokračování, neboť dle mých předpokladů to bude znamenitý díl. Panečku, ty kočkoholčí křivky a kadeře! Ta vybraná mluva a příjemné vystupování! Zkrátka, mám se na co těšit...

Nekopara Extra

Proč se zajímám tolik o dějiny minulého století?

Pravdou je, že za tím stojí velmi kvalitní obsah z přelomu tisíciletí. A jsem rád, že jsme byli jako národ toho součástí!

Hostování Anime Cirkusu #3

Na konci minulého roku jsem byl pozván na další společný podcast. Měl jsem možnost vybírat téma, a když jsem si procházel svůj wishlist, vzpomněl jsem si na filmy Makota Šinkaie. Téma tím pádem bylo jasné, zvolil jsem tři filmy, co jsem chtěl vidět už pěkně dlouhou dobu a zavítal v neděli do Prahy, abych se mohl o svůj názor podělit s Arianem a Grekem v jejich pořadu Anime Cirkus. Diskuze to byla vskutku zábavná a jsem rád, že jsem si zase mohl po dlouhé době sednout za mikrofon!

Princess Robot Bubblegum #2

Vzhledem k tomu, že se k GTA V jen tak zase nedostanu, neboť mě hra až zas tolik neoslovila, publikuji zde slíbené pokračování. Nic se z předešlé epizody neztratilo, až si pomalu říkám, že by Rockstar mohl udělat komplet sérii, což se však samozřejmě nestane... Koho bavil první díl, tenhle vás taky nezklame.

Princess Robot Bubblegum

Zřejmě si říkáte, co je to za podivnou kombinaci slov. Nicméně, po 80 hodinách hraní Grand Theft Auto IV: Complete Edition jsem tyto slova slyšel několikrát a vždy se při poslechu těch rejpavých reklam v rádiu zasmál. Reklamní spot upozorňoval na vydání velmi populárního anime seriálu v Japonsku také ve Spojených Státech! Wow, tak to bych si měl o něm něco najít!

 

Když jsem prolustroval internet a našel všemožné podrobnosti na této stránce, po dohrání základního a dvou vedlejších příběhů jsem si doma, u Luise Lopeze pustil telku, abych se na tu jednu epizodu konečně taky podíval. Musím podoktnout, že to není bůhvíco, ale snahu vývojářů v Rockstaru hodnotím kladně. Obsahuje dost narážek a generických nesmyslů či klišé. Stačí se zamyslet už jen nad tím, že je epizoda očíslována jako 34. série... Volně dohledatelný záznam publikuji pod článkem.

 

Nicméně, vývojáři před dvanácti lety trefně odhadli popularitu anime. A dnes, vzhledem k souvislostem, kdy není co dělat a musíte vězet doma, už zná tohle slůvko každý, kdo se pohybuje na internetu, kupuje oficiální digitální kopie her přes Steam či si jen předplatil Netflix.

 

V brzké době se konečně dostanu i k GTA V. Ano, ještě stále jsem tu hru nehrál, bijte mě. Jakmile hru dohraju, publikuji zde další kapitolu, která se ve hře nachází. Koneckonců, čtyřku jsem hrál po šesti letech, kdy jsem si chtěl připomenout všechny události ve hře, neboť její příběh mám velice rád...

 

Proč jsem pozastavil tvorbu?

Myslím si, že je správné být zcela transparentní a přiznat, že jsem letos na anime celkem kálel. Důvod je jednoduchý; zajímám se momentálně spíše o hry a když už se na něco dívám, je to obvykle v televizi nebo na Netflixu.

 

Tím ale neříkám, že se na to hodlám úplně vykašlat. Jen mě momentálně baví víc jiné věci a především nechci vyhořet, takže to berte jako takovou tvůrčí pauzu. Koneckonců, čeká mě ještě dohrát celá série Nekopary (a nejen to!), jenže když jsem ve druhém pokračování viděl, jak se nadějnému cukráři soukají na pipíka zas ty dvě nezajímavý dětinský krávy, řekl jsem si, že že s tím nebudu spěchat... Jsou přece mnohem zábavnější způsoby, jak si krátit volné chvíle, kterých mám teď habaděj.

 

Na závěr sdílím video, které mě velmi pobavilo. Kdy jindy sdílet skvělého performace artistu, když ne o VaNocích? :)

Girls und Panzer

Asi netřeba psát, jak nenávidím tuhle sérii. Proč si ji ale neudělat zábavnou? Znám jednu variantu, nad kterou se vždy upřímně pobavím. Protože... v oficiálním vydání je tahle série na spálení. Naštěstí tu existuje meme komunita, která ze série udělala 100% technicky věrohodný seriál.

Jak se vyrovnat se ztrátou milované osoby (osobní zápisek)

Pánové a milé slečny, musím se vám, mým čtenářům, přiznat. Posledních několik měsíců jsem se potýkal s velkou osobní krizí. (Ve skutečnosti jsem byl už pěkných pár let v nějaké krizi – od krize ze strachu, že nedostuduji, existenciální krize kvůli práci a z ní plynoucích financí, investic, bydlení, po nejasnosti, co od života vlastně chci.) Jak víte, jsem velmi přátelský člověk, co se velmi rád seznamuje s lidmi. A vzhledem k tomu, že rád oslovuji i ženy, bylo jen otázkou času, i kdy na mě padne nemoc zvaná láska.

 

Jenže, jak se zkrátka stává, nejsem dokonalý a často vlastní vinou si podříznu větev nedomyšleným jednáním, v tomto konkrétním případě zanedbáním kontaktu a pozornosti (kvůli velkým sračkám, co se na mě valily v práci tři čtvrtě roku). Díky tomu jsem před Vánoci skončil znova sám. Holt moje milovaná osoba si našla někoho lepšího, než jsem já. O co hůř, nepodělal jsem to před Vánoci poprvé, takže o to to bylo horší. A už vůbec Vánoce jsou hodně špatná doba k těmto činům.

 

No jo, jenže, co dělat? Milovaná osoba se se mnou nedokázala běžně bavit a stále mi připomínala nového partnera; lítala hlavou v oblacích, růžové brýle nasazené. Už se se mnou ani nechtěla scházet, byl jsem jí ukradenej.

 

Čas pomalu, ale jistě otupil ostré hrany bolesti. Avšak rány zcela nezhojil. Takhle hluboce jsem do toho ještě nespadl a proto jsem hledal aktivně pomoc. Myšlenky „můj život postrádá smysl“ byly mým denním chlebem. Čas od času jsem se zničehonic rozplakal a přál si, abych mohl vše napravit. Věděl jsem, že je to se mnou opravdu špatný. Jak se z toho dostat?

 

Dneska, tak jako vždy, jsem procházel moji stránku na YouTubu. Mezi mými oblíbenými tvůrci je i nizozemský filozof Einzelgänger. A já se rozhodl kliknout na jeho video, kde rozebral přístup starověkých Řeků k rozchodům. A přesně tyto slova jsem potřeboval.

 

Potřebuji si tyto informace uchovat. Jsem fakt velkej romantik a když tohle někdy udeří znova a budu ve stejných problémech, už vím, že mám tuhle důležitou informaci v deníčku zálohovanou.  Protože nikdo z nás neví, kdy tyhle rady bude potřebovat. Jak rád říkám, láska je jako přelétavý ptáček. Chvilku posedí na jedné větvičce, krátce na to vzlétne a po chvilce sedí zase na jiné. (Jen si zapněte titulky, ten holandský přízvuk je hodně znát).

 

Takže ano, nemiluji pouze své ženské ideály na papíře, ale také ženy i s jejich chybkami v běžném životě. A na rovinu, nehodlám se po této prohře vzdát svého mužství! Nechci kvůli jedné zlé zkušenosti zcela uzamknout své city. Ženy tu nejsou od toho, aby byly pochopeny, avšak od toho, aby byly milovány. Jen to bude chvíli trvat, než navážu nové kontakty. A jak říká krásné přísloví – trpělivost růže přináší. A mezitím… Mám ještě stále nedohrané vizuální novely, že?

Hostování Anime Cirkusu #2

S příchodem července přišla i realizace dalšího podcastu. Tentokráte jsem tituly do speciálu vybíral já. Některé z nich mi doporučili kolegové ze zdejší platformy, některé zase jsem si vedl v evidenci špatných seriálů. Konkrétně jde o Monster Musume, Photokano a Girls und Panzer. A právě v této dvouhodince spolu s Arianem a Grekem rozebereme, jestli tyto anime počiny stojí za váš čas. A nebo snad budeme tak nejednoznační, že se vůbec neshodneme? To už musíte zjistit sami...

Nekopara vol. 1 - vlastní průchod hrou

Jak jsem slíbil, tak i plním. Když Agraelus odstreamoval průchod Nekoparou, bylo mi jasné, že se mi gameplay a následné zhodnocení nevyhne. Sledovat, jak Vojtěch hraje tuto hru bylo zábavné, ale tímto krokem jsem se dostal do pozice, kdy i já musím vyjádřit své stanovisko.

 

Pořídil jsem si celou videoherní sérii Nekopary, a to včetně R18 DLC. Utratil jsem za to nemalý peníz, i když jsem využil akci na Steamu. Těmito drobnými zápisky budu zhodnocovat, zdali se nákup této (degenerativní) videoherní série vůbec vyplatí.

 

Povězme si něco málo o hře. První díl byl publikován ve stejný den jak v japonštině, tak i v angličtině na konci prosince 2014 ve dvou verzích – pro všechny věkové kategorie na Steamu a v dospělácké verzi na Denpasoftu. Díky změně prodejní politiky na Steamu se však dospělácký obsah dostal i sem, a to v podobě rozšíření hry. Stalo se tak v prosinci 2018. Hru vytvořilo vývojářské studio NEKO WORKs, jejímž vlastníkem je artistka Sayori, která se na hře podílela designem postav, kresbě i režii. O překlad se postaral Sekai Project.

 

Příběh začíná tím, že se Minaduki Kashou narychlo odstěhuje od rodičů a zakládá si vlastní cukrárnu. Při procházení krabic však zjišťuje, že si s sebou nevzal jen základní nádobí a nástroje, ale i dvě kočkoholky; Čokolku a Vanilku. Posléze se ukáže, že si sami vlezli do krabic, aby mohli jít i se svým páníčkem. Obě dvě ho ukecávají, aby s ním mohli zůstat a Kashou, stejně jako každý jiný muž, nakonec povolí. A tím nám dobrodružství začíná…

 

Především se mi líbil zvolený herní engine. Umožnoval plynulé pohyby postav, mrkání i dokonce synchronizaci rtů s dabovaným slovem. Taktéž jeho využití přímo vybízí v H-scénách, kde se tak díky tomu dočkáme dynamicky vyobrazených pohybů v rámci fyzikální uvěřitelnosti. Ve finále tak ani nemáte pocit, že hrajete statickou vizuální novelu, jako spíše hůře zpracovaný seriál.

 

Avšak mínusů tu je celá řada. Prozradím jen ty největší. V zásadě jde už o zvolený herní koncept, neboť vizuální novela spadá do kategorie kinetických novel. Tím pádem jsem si zakoupil VNko, kde však jako čtenář nemám žádný vliv na rozhodování. Vlastně tu jen odklikávám text a nic víc. Díky tomu nemůžu nikoho více preferovat či se někomu zcela vyhnout.

 

A to je ten problém. V tomto dílu mě ani jedna kočkoholka nezaujala. Čokolka je naivní a usměvavá slečna, která ale nemá nic, čím by poutala moji pozornost. Vanilka je zase hodně vážná, ale zcela nezábavná, velmi nudná slečna. Takže za mě, kdybych měl volit, nezvolím ani jednu. Kdybych si tedy mohl zvolit vlastní příběh, tak bych tyhle dvě hned v úvodu poslal hezky zase domů. Stejně by mi jen překážely v byznysu…

 

Jsou tu nějaké pokusy o komedii a drama, ale oboje se míjí účinkem, neboť humor je fakt hloupý a drama na konci vznikne naprosto z ničeho, jen se zase typicky projeví Čokolina malomyslnost.

 

Dále tu není vysvětlena samotná existence kočkoholek. Kde se vzaly? Nějakým hybridním experimentem mezi kočkami a lidmi? Pokud je tomu tak, tak kde jsou kocourochlapci? Jak je zajištěna reprodukce kočkoholek, když tu nejsou jim podobní samci a s lidskými muži nemůžou mít potomky? A co jim v tom vlastně brání? Genetika, nebo jen další režisérské plácnutí Sayori bez vysvětlení, jako mnohé jiné? („Eventuálně, kolik mají potomků v jednom vrhu? A jak dlouho jim v takovém případě trvá březost?" Už dost Honzo, copak jsi nepochopil, že je tohle Eroge hra?)

 

Tyto otázky jsou na místě, protože Kashou je hovado a obě kočkoholky několikrát napustí. Opravdu by mě zajímalo, co z toho ve finále vypadne… A když už jsme u toho… Když začnou tito milenci podléhat svým hormonálním potřebám, baví se u toho jak v manželský poradně. Podle mě mají na vykecávání celou dobu dost, tak proč tady furt brebentí? Proč se prostě tomu jen nepoddají a neužijí si společnou chvíli? Nemluvě o tom, že obě dvě zmíněné během sexu řvou, jak kdyby jim někdo rval rodidla z těla. A především; ženská žárlivost a následná rivalita je neúprosná. Takže vykreslený vyrovnaný vztah dvou žen k jednomu muži se zcela míjí s uvěřitelností. Protože… „Ona se sním líbala jako první a já jsem až ta druhá... Tak to by nešlo, přeci! Já mám být ta první!“ Jinými slovy, ukažte mi ženu, která by se chtěla o partnera dobrovolně dělit…

 

Ve finále jsem tak dostal titul, který má opravdu hodně daleko k tomu být kvalitní po příběhové a sexuální stránce. Zlatej Shuffle, ten měl taky bídný příběh, ale až zas takhle špatný to nebylo. I Eroge obsah byl u něj mnohonásobně lepší. To, že mají ty holky ouška a ocásky, z toho hned nedělá kvalitní titul. Jediné, co tuto sérii zachraňuje, je použitý engine na rozpohybování postav. To jediné je na tomto dílu zajímavé. A DLC obsah? Absolutní ztráta peněz. Neuvidíte nic, co byste nemohli vidět jinde a v lepším zpracování. Navíc, akty jsou silně přitaženy za vlasy. Za mě tedy doporučuji jedničku nekupovat a spokojit se se záznamem streamu od Agraela. Nic nového se během hraní nedozvíte a sexuální obsah za koupi nestojí.

 

A pokud se chcete dozvědět přeci jenom o hře více, vkládám videorecenzi od mého oblíbeného tvůrce pod tento článek.

 

Ale abych jenom nekritizoval. Jakmile mi plány umožní v sérii pokračovat, mile rád se podívám na pokračování. Neboť Kokosce se špatně odolává. To je konečně pořádná kočkoholka! Tak snad příjemně překvapí…

Nekopara Vol. 1 - první dojmy se streamu

Dlouho jsem odolával... Tři roky. Ale když jsem zpozoroval, že Agraelus zahrál tuto kulturní záležitost, instantně jsem prohrál proti všem svým argumentům, proč tuto hru nechci vidět a pustil si záznam.

 

Hra je postavena na vlastním enginu, který dodává postavám pohyb nejen očí a úst, ale taktéž celé postavě jako takové. Díky tomu je hraní o to příjemnějším zážitkem, neboť se postava před vámi přirozeně pohybuje. O příběh tu tedy až zas tolik nejde, jako především o vizuální dojem ze hry.

 

Nelituji jediné minuty gameplaye, co jsem mohl vidět. Plus obohacený o vynikající dabérský hlas s Vojtěchovým slovníkem, který stoprocentně sedí titulkům. Pánové, větší utrpení a rozpolcení streamera za hrou jsem ještě neviděl. Tentokráte dohrál celou hru, takže plně doručuji shlédnout záznamy v odkaze. A pro ty z vás, koho zajímá, zda hru zahraju - rozhodně ano! Protože Kokoska se pořádná kočkoholka, která je přesně můj typ. Když jsem ji spatřil, okamžitě jsem prohrál...zase.

 

https://www.youtube.com/playlist?list=PL88I1lGSO2Asa9sMchaVTQTE_SNJukh8z

 

Hostování Anime Cirkusu #1

Na začátku března jsem byl osloven svými kolegy na shlédnutí tří titulů ze zimní sezóny a následnému rozhovoru. V jedné hodině jsme rozebrali Ishuzoku ReviewersKjokou suiriEizouken ni wa te o dasu na!. Takže pokud vás zajímají názory tří kritiků, můžete se podívat níže.

Nekupuj mangu v kamenných prodejnách!

Jinak dopadneš jako tenhle borec.

Akicon 2019

Pátek

V průběhu října jsem odpočítával dny do další dovolené. Těšil jsem se na prodloužený víkend, neboť jsem byl v očekávání, jak se pořadatelé s letošním festivalem poperou. Téma „Všechno špatně“ jsem si vyložil po svém a během přípravy na akci jsem si pustil do pozadí SPRÁVNOU hudbu. Mezi skladbami se našel i opening k Bakemonogatari a Neon Genesis Evangelion. Můj smysl pro humor je zvrácený, já vím.

 

Ačkoliv mi původní plán tak úplně nevyšel, protože jsem dobré tři hodiny editoval zápis k Animefestu o záznamy a doplnil zápis z přednášky, nerozčiloval jsem se a po cestě na vlak si zašel do supermarketu pro sendvič. Ještě jsem se stavil u obvodního lékaře, lépe řečeno ke schránce jeho ordinace a odevzdal lékařské zprávy. Poté jsem volným krokem vyšel vstříc nádraží za městem.

 

Zaskočilo mě, když jsem vyšel z podchodu na nástupiště a právě přijížděl vlak, který tu měl být až za pět minut. Už tak sice měl sekeru, ale měl jsem sakra štěstí, protože jsem počítal s dvaceti minutami zpoždění. Nastoupil jsem, avšak neměl jsem místenku. S touto situací jsem počítal a při pořizování jízdenky jsem využil nasbírané věrnostní body u Českých drah a zajistil si bezplatnou jízdenku v první vozové třídě. Bohužel, jel jsem pozdějším spojem, takže v soupravě nebyl zařazen jídelní vůz, nicméně mi to bylo vynahrazeno jízdou v kupé. Jídlo jsem si obstaral předem, takže jsem si ve výsledku neměl nač stěžovat. K mému údivu i zde bylo dost cestujících, ale ne tolik, abych si neměl kam sednout.

 

Během cesty jsem se dal do řeči s vysokoškolačkou a cesta mi tak rychle uběhla. Na hlavním nádraží jsem rychlým tempem došel do vestibulu, zakoupil jízdenky a seběhl do stanice metra. Vydal jsem se rovnou na Opatov, protože jsem předpokládal, že si zde rovnou po příjezdu odložím zavazadlo. Avšak po příjezdu do stanice a následném nalezení tělocvičny podle dat v aplikaci Mapy.cz jsem zjistil, že jsem se mýlil. V FAQ na webu totiž už nebyla zmínka, kdy se tělocvična otevírá. Tuto zásadní informaci mi řekli až na infostánku během odbavení, kam jsem spěšně dorazil.

 

Letos jsem myslel na tisk vstupenky, což bylo jen dobře. Přede mnou sice byla krátká fronta, ale kódy z displejů smartphonů návštěvníků museli staffáci přepisovat, což značně komplikovalo rychlost odbavení. Kdežto já jsem předal vytištěnou vstupenku a hned jsem dostal do ruky program a visačku. Na infostánku jsem se dozvěděl, že tělocvična se otevírá až v 21 hodin, takže jsem vynesl kufr do horní tělocvičny.

V původním plánu bylo navštívení hlavního programu a podívat se na Novinky v anime, avšak můj časový plán se zruinoval už v počátku, takže jsem byl rád, když jsem došel do Malého sálu o hodinu později.

 

Jak napnout weeba (Mika)

Dorazil jsem sice deset minut po zahájení přednesu, nicméně ve finále to ničemu neuškodilo. Přišel jsem ve chvíli, kdy Mika zobrazila grafy komunitního mínění a přitom si stěžovala na názory komunity a málo hlasů. Pro příště by to chtělo větší promo na stránkách akce, rovnou do anotace. Ale s tím měla Mika počítat, neboť třeba já do diskuze pod akcí vůbec nechodím (jelikož je přímo zahlcena příspěvky) a anotace čtu ke všemu, kam chci jít. Facebook je pro mě jinak zlo, které ve svém čase úspěšně omezuji.

 

Hlavním tématem přednesu byl popis napínavosti. Myšlenka to poutavá, avšak já preferuji všeobecné hodnocení jako celku a nezáleží mi až zas tolik na zkoumání, zdali je poutavost vhodná či nikoliv pouze podle určitých segmentů v seriálu. Vždy hodnotím titul jako celek a podle toho přistupuji ke zpracování. Mika tu rozebrala seriály Šingeki no Kjódžin, Tokyo Ghoul, Zápisník smrti, Kakegurui, Monster (Skorico, doufám, že to čteš!), Psycho-Pass a Perfect Blue. Za mě tedy velká škoda, že jsme se nedočkali všeobecného hodnocení celku.

Záznam zde.

 

Dále jsem zůstal v sálu, neboť mě čekala první soutěž večera.

 

Animestop (Grek1)

Když jsem v zimě procházel Akiconský starý web a proklikal se do záznamové sekce, narazil jsem na pozoruhodný pořad Animestop, jehož obsahem bylo zodpovídání neočekávaných otázek vztahujících se k úryvku z anime. Nebylo tedy třeba mít nakoukáno 1000+ hodin v anime, neboť na tyto otázky měl problém odpovědět každý. A kdykoliv došlo na druhé kolo pokládání otázek, už jste si mohli být jisti, že jste ztraceni. Nebo, pokud jste ostřílený technik, tak vás Grek třeba nedostal. A já si tak řekl, že je čas přehodnotit svůj názor na soutěže a letos jsem chtěl být u toho.

 

Usazen na pohodlné židličce v páté řadě jsem se ale nedokázal rozpomenout na specifika soutěže. Říkal jsem si pouze jen „Mělo by to být dobrý“. Ale když přišel Grek a začal svou řeč o tom, že přichází nejhorší část pořadu a tím jest vybírání dobrovolníků, věděl jsem, že bych si tohle neměl nechat ujít. No a co se nestalo, byl jsem vybrán.

Můj report o této soutěži tedy bude dosti odlišný. Záhy jsem litoval svého rozhodnutí a říkal si „kam to sakra zase lezeš, vždyť ti Grek natrhne zadnici live“ přede zraky přísedících. Ale jak se říká, člověk by se měl překonávat, takže jsem se z tohoto pocitu rychle oklepal.

První otázka na mikrovlnku byla jednoduchá, avšak jsem byl v druhém kole zmasakrován navzdory svému přesvědčení, že mi o mikrovlnách a rakovině z radiace kecají. Tyto slova byly později zakecány a já si toho nevšiml. Nezbývalo mi nic jiného, než si otírat čelo, když jsem slyšel termín biomatky. Na větší bait jsem se ještě nechytl.

Dále, na co jsem odpovídal, byla otázka „koho se snaží služebná napodobit“. Tedy, aspoň tak jsem si otázku v danou situaci vyložil. Moje odpověď tedy byla jasná – přeci záporáka. Ale otázka původně zněla jinak. Otázka zněla „jaký jazyk se snaží služebná napodobit“. A mě by ani nenapadlo klišé americká angličtina. Ale ono to tak bylo. Sakra.

Na květinový název cospleyerky jsem už resignoval, ale byl jsem vybrán na sekundární otázku. Znova. Geneticky poškozené gerbery jsem bral jako úplnou blbost, kterou přeci nemohli japonská média řešit. Blbost to byla, to ano. Ale japonská média to opravdu řešila. A já prohrál. Znova.

 

Na konci byly rozdány poukázky velké hodnoty. Valil jsem bulvy, že se dá vysoutěžit i tisíc Akibonů. A já, na čestném třetím místě, dostal pěkných pět set. Za mě to byla další zajímavá zkušenost. A jestli si to budu chtít příště zopakovat? Všemi deseti. Vím (snad) už, na co si dát pozor; budou s vámi manipulovat a třeba tu i padne otázka na kdejaké klišé. Když to pobaví ostatní a já se tak mohu zlepšit ve svých schopnostech, proč ne. A za ty bankovky místní měny to i stojí. Avšak z této sekce nemám žádné poznámky o průběhu. Tedy až na jednu. Grek je ve skutečnosti horší než Vladimír Čech.

 

S hodnotnou poukázkou jsem se vrátil na své původní místo a vyčkal na další přednášku.

 

Japonský pornoprůmysl včera dnes a zítra (Sušenka)

Jak jsem už jednou řekl, tak jsem i splnil. Byl jsem pro, aby Sušenka zpracovala další téma. A to já si nemohl nechat ujít. Nejprve začala historií. Tyhle informace jsem už vyslyšel od Clover už několikrát, ale proč si je nezopakovat? Nejprve nám bylo popsáno nejstarší řemeslo. Tehdy se ženy prodávaly na frekventovaných místech, například u obchodních cest. Prvně byla prostituce legalizována v Kjótu. Nejčastější byla ve formě čajoven, kde člověk místo nápojového katalogu dostal katalog s mírně odlišným obsahem výběru. U dalšího bodu se ozval dveřní služebník Grek, který právem vytknul Gejšy, neboť ty pravé neměly se sexuálními službami nic společného, pouze a jen bavili movité zákazníky svým tancem, vytříbeným rozhovorem a čajovým obřadem.

 

Jako první obrazová pornografie byla Šunga. Jednalo se o dřevořezbu milostných obrazů, které byly běžně k dostání až do raných let 19. století. V tomto století přichází Američani poprvé do Japonska a tím začíná nové historické období. Nízké nevěstky pro získání amerických zákazníků napodobují Gejšy, tedy místní vysoko postavené společnice. Japonky poprvé zjišťují co dokáže make-up a podpatky.

 

Dále padla řeč na vojenskou prostituci. Nebudeme si nic nalhávat; sexuální zážitky jsou pro bojující muže důležité, protože můžou v příštím boji padnout. Kdo četl knihu Na západní frontě klid, má k tomu jistě pochopení. A protože se Japonsko rozšiřuje, rozšiřuje se i mužstvo. Ale tím pádem je prostitutek málo. Postupně se tak rozšiřují bordely pomocí sexuálních otrokyň. Což zavání budoucím průserem, který, jak všichni známe, nastal.

 

A protože Japonci probudili spícího obra, prohráli válku. Byla to jejich největší porážka v historii. A tak přichází Američani do Japonska podruhé. Jsou pro ně zakládány vykřičené domy, avšak rok poté jsou uzavřeny kvůli vysoké nemocnosti nevěstek. Deset let poté je prostituce zakázána.

 

Pak se tu nám rozšířil takový nešvar. V 60. a 70. letech díky uvolněné sexuální atmosféře v tehdejší západní společnosti začínají média popularizovat erotiku. Rozjedou se pinku filmy a erotické časopisy. V 80. letech se toto téma rozjede naplno. Díky televizi a domácím přehrávačům vznikají populární AVčka, ruku v ruce s tím jdou i celebrity sexuálního plátna. V herním průmyslu si tohoto směru všímají i herní studia a vzniká tak žánr Eroge. Dále vzniká i trash jménem Dódžin, kde amatérští mangaci začínají svoji kariéru.

 

V 90. letech se rozjíždí nové směry sexuálních služeb, jako jsou třeba peeping rooms (Kdo viděl Kameňák, okamžitě ví, o čem je to řeč). Dále tu máme vznik happening barů. To znělo hodně zajímavě, neboť šlo o formu seznamovaní se na jednom místě.

 

A současnost? Školačky se prodávají skrze internet pro různé služby, probíhá nelegální upisování k pornografii, jsou k mání erotické kartičky (pff, já sbírám CGčka), na velkých akcích se můžete za poplatek vyfotit s pornografickými aktérkami, chlapů v pornu je málo a jsou mizerně placení, rozvíjí se nám prodej sexuálních hraček, jsou už v tom i cosplayerky, Eroge průmysl plnou silou zaútočil na západní herní scénu (to řečeno nebylo, můj poznatek) a tak dále… Určité věci ani nechci dále vypisovat, protože jsou už za hranou mého chápání.

 

Během přednášky jsem se musel zachovat jako správný posluchač a dvakrát okřiknout partu za mnou. Čpělo z nich pivo a hlasitě mleli nechutné nesmysly, když došlo na téma dětská pornografie. Ani Sušenku nebylo slyšet. Kdyby je slyšela BIS, už si je zapisují na blacklist. Sice mi bylo oponováno, že si jen povídají, ale upozornil jsem je na fakt, že si můžou povídat jinde, protože nás téma Sušenky zajímá. Nakonec jsem v tom nezůstal sám a ozvali se další, takže se vypakovali.

 

Ale mám jednu výtku. Nebyla řečena budoucnost! A já se tak těšil…

 

Zase jsem zůstal po přednášce sedět, neboť mě čekala ještě jedna akce.

 

Na pivo s orgy

Hned na úvod mám výtku. Pivo nám nedonesli a stánek nám zavřeli. Za to uděluji tučný mínus. Teď ale k tématu diskuze. Natsucon byl zrušen kvůli nízké návštěvnosti i kvůli málo času na organizaci. Přibyli i technické problémy se školou a logistika. Při porovnání s Akiconem, na který stačí dorazit tři hodiny před akcí a stihne se vše připravit, je to jako porovnávat nebe a dudy. Díky tomu se rozšířil organizační tým Akiconu, kdy se Akiko stala oficiálně třetí hlavou Trojhlavé saně. Jak sama Akiko uvádí, letos byla komunikace s návštěvníky na Facebooku hodně špatná. Známe ty starostlivé rodiče, kteří se ptají kdy, kde, co a jak. Dále tu máme nezletilé opilé, kterých ale naštěstí v tomto ročním období není mnoho. Následovalo vysvětlení omezení počtu vstupenek na akci, neboť budova má své maximální kapacity jasně stanoveny. Tím pádem je jisté, že zůstanou tradiční visací vstupenky. Dále už víme, že zajišťování záštity je pro tuto akci naprosto zbytečné a pořadatelé si vystačí sami. Crunchyroll poskytl Akiconu zdarma licenci na promítání za podmínky drobné reklamy, což já schvaluji, neboť já sice na promítání nechodím a považuji to za zbytečný výdaj, avšak pokud to nic nestojí, nevidím v tom problém. Dále se Akicon nemá kam už rozšířit za přijatelný peníz. V poměru cena vstupenky / prostor by stálo vstupné přes tisíc a nebyl by ani dostatečný počet dobrovolníků. Ale jak já říkám, nikdy neříkejte nikdy, v budoucnu se může leccos změnit. Akcí je po Praze možná hodně a větší prostory stojí až nekřesťanské peníze, ale kdo ví, i tento problém se může kdykoliv změnit… Hlavu vzhůru!

 

Po akci jsem si vyzvedl kufr a šli jsme s Ryuuheiem na jídlo. Byl tu celou dobu, jen až teď vystupuje z davu a stává se hlavní postavou tohoto děje. Po cestě jsme diskutovali nad uplynulým večerem a šli do KFC. Nejbližší nonstop byl jen 1,5 km od akce, což bylo hodně fajn. Ve dvě hodiny ráno, s kufrem v ruce jsem si na nových dotykových obrazovkách objednal menu přesně podle mého gusta spolu s kukuřicí navrch. Od této noci budu preferovat KFC, neboť mi nabízí stejné výběrové možnosti jako Mc Donald’s, které jsem kvůli dotykovým obrazovkám doteď preferoval. Čas na změnu!

 

Probrali jsem současnou herní scénu i Ryuuovy kreativní plány do budoucna. Následně jsme se po opuštění restaurace rozloučili a já vyšel vstříc tělocvičně. S mapami od Seznamu v ruce nebyl žádný problém najít nejkratší cestu. Jsou krásně barevné a člověk přesně vidí, kde jaká silnice a pěší lávka vede. Dokonce jsou vidět i jednotlivé domy, lavičky i sochy. Tak to má být. Žádný barevně vyblitý Google Maps, kde se ztratíte během pár tahů prstem. Dorazil jsem před vchod, tentokráte už označení se jménem akce nechybělo (dokonce staff umístil i cedulky před vrátky!), nechal se zkontrolovat a ve tři hodiny ráno, při úplné tmě jsem si našel místo a po slepu, v úplném tichu, jsem tiše vybalil karimatku, nafoukl ji, vybalil spacák a polštář a šlo se spát.

 

Sobota

Ráno jsem se probudil k mému překvapení relativně odpočatý. Sice se mi chtělo ještě spát, ale věřil jsem, že se zvládnu překonat a ustojím to. Napsal jsem Jeoffreymu, že jsem vzhůru a převlékl se z pyžama do civilních věcí. Jenže tentokrát jsem se oblékl poněkud odlišně; neboť na Advíku jsem se zařekl, že si po vzoru Jeoffreyho taky koupím oblečení na festival, ale budu se snažit svým výběrem kamaráda trumfnout. Na konci září, během sobotního večera, jsem tedy otevřel prohlížeč a začal hledat. Netrvalo dlouho a na americkým Amazonu jsem měl jasně vybrané dvě trika. Jejich cena odpovídala exkluzivitě a cena za kus odpovídala výši cla a dopravy, takže jsem se ve výsledku pěkně plácl přes kapsu. Nicméně, podle mého názoru je pořád lepší si za takový styl připlatit, než si koupit ahegao libovolný textil za tři sta a cítit se velice originálně. Nemluvě o emocích, které ve mě takoví majitelé na veřejnosti vyvolávají. Zrovna pro tento případ se dá použít přísloví: Co je v pornu, má taky v pornu zůstat.

 

Abych nebyl terčem podivných pohledů cestující veřejnosti a taktéž po ránu nezmrzl, oblékl jsem si mikinu a bundu a šel jsem na metro. Neměl jsem ještě oblast dostatečně zmapovanou a nechtěl jsem riskovat, takže metro bylo sázkou na jistotu ve volbě hromadné dopravy. V devět jsem dorazil na akci. Venku byla stále kosa a tak jsem se těšil dovnitř, kdežto mě někdo náhle zastavil. Byl to právě Jeoffrey spolu se svým kolegou z práce, Pavlem. Já si říkal „Sakra, co dělaj v takový zimě venku? To fakt musej vykuřovat?“, ale raději jsem si řekl, že nebudu z rána hned tak toxickej a tu chvíli u popelníku bez keců vydržím. Ale protože mě fackovala ranní nedospalost, řekl jsem si, že by nebylo od věci si dát výjimečně po ránu kafe, když jsem Madmonq úspěšně nechal doma. U kasy si účtovali tučnou festivalovou přirážku, že by mi za i automat na nádraží dal tři plné kelímky za takovou cenu. Ale co už, zaplatil jsem a vyšel zpět za partou. Káva stále nechladnula ani po pěti minutách, takže jsem nedbal upozornění na kelímku a úspěšně si spálil jazyk. Řeč se točila okolo her a Jeoffrey si do mě rýpnul skrze můj osobní výběr anime, ačkoliv sám dělá to samý…

 

Po dobrých patnácti minutách jsem konečně nadhodil, jestli už nepůjdeme dovnitř, neboť já na tohle vykuřování v zimě fakt nejsem. Skupina se dala do pohybu a já tak se mohl konečně ohřát uvnitř budovy. Sedli jsme za stolek a probrali program. Do dvanácti jsme měli volno, takže jsem se rozhodl držet partu a jít se skupinou na AMV soutěž, navzdory mému nezájmu. „Třeba to bude dobře strávený čas“, říkal jsem si.

 

Poněvadž do začátku soutěže zbývalo dvacet minut, následoval jsem Jeoffryho a Pavla po putování kolem místních prodejců. Já jsem měl už nakoupeno před akcí, kdy jsem si ke trikům z Amazonu přihodil na eBayi sběratelský artbook a šitadžiki (podložka na psaní do sešitu či skicáku), kdy ani jedno ve festivalových krámech neseženete. Až mi domů balíčky dorazí, podělím se s vámi o radost a přiložím i foto…

 

Z tohoto důvodu jsem neuvažoval o pořizování čehokoliv na Akiconu. Ale i tak jsem se šel podívat, neboť mě zajímalo, jak si prodejci obměnili sortiment. Šel jsem se s partou podívat i do prvního patra, kde Jeoffreho zaujal výherní kolotoč s kuličkami, ve kterých byl vložen papírek s výší výhry. Jedno kolo stálo třicet korun a když jsem viděl, že si takhle kamarád odnesl za dvě kola dvě třetí místa, šel jsem do toho taky. Běžně hazard nezkouším, ale udělal jsem výjimku, neboť mi bylo vlastně jedno, co vyhraju, ale chtěl jsem prodloužit lehce vzrušující atmosféru. Sice jsem nic nevyhrál, ale upřímně, co bych s tou výhrou dělal?

 

Následně jsme se šli posadit do Velkého sálu.

 

AMV soutěž (Devyx)

Moc jsem od toho neočekával. Natsucon mi AMV sestřihy naprosto znechutil českým dabingem, takže dříve, než jsem AMVčka více poznal, už jsem je nenáviděl. Ale jak se říká, člověk by neměl svůj názor zakládat na jedné špatné zkušenosti, která byla sama o sobě dost netradiční. Vzhledem k tomu, že jsem nečetl anotaci a ani na podobné soutěže nechodím, zarazilo mě, že budeme moci hodnotit. Rozdali se nám formuláře a posléze i propisky. Hodnotící systém byl skvělý; mohli jste hlasovat positivně, negativně nebo se hlasování zdržet. Naprosto perfektní, díky tomu jsem se na některá AMVčka, která obsahovala obrazové i dějové spoilery, nemusel dívat a hodnotil jsem tak jen ta, která jsem sám chtěl.

 

Hodnotil jsem positivně časování střihů na melodii, vhodnost scén do slov písně, styly přechodů mezi střihy i samotný výběr hudby. Na konci soutěže jsem zjistil, že zvládnu hodnotit AMVčka stejně dobře jako seriály. Ve výsledku jsem tak změnil svůj názor a musím uznat, že pokud si s tím dá autor práci, tak AMVčko dokážu ocenit. Fajn, sice nemám obvykle čas chodit na soutěže, ale vzhledem k tomu, že letos zkouším nové věci, nebudu se jim už dále vyhýbat a když budu mít chvilku, dostavím se. Bavilo mě to a svým hlasem jsem pomohl vybrat nedělního vítěze. Samozřejmě jsem svůj lístek hodil do urničky na infostánku, aby byl můj hlas započítán.

 

Další program začínal až za hodinu, neboť hodinka vlivu konfucianismu na homosexuální porno mě příliš nelákala (neboť mi stačí znát Billy Herringtona a jeho tvorbu), takže jsem se usadil za stolečkem u kantýny a poté, co se Pavel i Jeoffrey odběhl do nedalekého Lidlu, koupil jsem si gyros. V tu chvíli jsem spatřil kolegu Garuka, mávnul jsem na něj a dali jsme se do řeči. Během malé svačinky jsem mu pochválil motiv na zadním krytu smartphonu a povídali si o společných zálibách. Krátce poté, co se vrátil zbytek party z Lidlu, Garuko se odpojil. Bylo fajn se s ním znovu po půl roce setkat, neboť si máme vždy co říct.

 

Patnáct minut před dalším programem náhle kluky popadlo, že by si taky mohli (znova) zakouřit. Skřípal jsem zuby, že si nemohli vybrat lepší čas, protože se sál otevře každou chvílí a takhle ztratíme strategickou výhodu výběru míst. Naštěstí jsem se mýlil a Nagat se během svého přednesu poněkud opozdila, takže jsme stihli zabrat dobré místo ve frontě.

 

Otaku jsou „úžasní“ (Grek1)

Přednáška volně navazovala na Meonovu přednášku z Animefestu Jak si plnit sny pomocí anime, kterou zakončil slovy „Vyrazte do světa a buďte úžasní“. Avšak členové naší komunity již dnes dokáží svým uvažováním být přínosem pro společnost.

 

Například ve vědě dokáže naše komunita spočítat teoretické podmínky pro realizaci energetického programu Naruto, neboť sílu, kterou dokáže předat do Rasenganu, nedokáže vytvořit ani současná jaderná energetika. Nemluvě o pevnosti takového objektu, neboť lidský objem je velmi malý, tím pádem by vznikal extrémní tlak na jeho tělesnou schránku.

 

A co Titáni ve Šingeki no kjódžin a jejich obliba v požírání lidí? Samotné požírání je reálné, avšak trávicí proces už ne, jak nám prozrazuje íransko-izraelský výzkum. Je to dáno faktem, že trávení je samo o sobě chemický proces, během kterého kyseliny v žaludku rozloží pozřený pokrm. A protože trávení rozkládá potravu, jejím vedlejším efektem je teplo (jelikož zákony o zachování energie hovoří jasně). To způsobuje, že obrovský titán bude mít i obrovský žaludek, který bude trávit velké množství potravy najednou, což způsobuje problém, se kterým tvůrci nepočítali. Lidské tělo má teplotu zhruba 32 °C a když takových lidí pozře titán v jednu chvíli několik, ze žaludku se stávají rozpálená kamínka okolo 80 °C. Při takové teplotě se Titán upeče zaživa. A Otesánek jak by smet.

 

V kryptologii se západní fanoušci blýsknuli během dešifrování nápisů v Madoce Magice, protože máme větší zkušenosti v konstrukci umělých jazyků. Taktéž v Pokémon: Black and White byla hlásková šifra, kde však nebyla umístěná pro zabavení hardcore fanoušků série jako tomu bylo v předchozím titulu, nýbrž to byla jen snaha tvůrců ušetřit za jazykové mutace.

 

V logistice mají navrch naši japonští kolegové. Během koncertů v pěti japonským městech, rozesetých po celé monarchii a úzce spjatých s vydáním anime seriálu K-on!, se vydávala ke vstupence zvláštní sběratelka, ke každému koncertu jedinečná. A koncerty se pořádaly v jeden den. I tak se našli jedinci, co díky mezerám v systému dokázali sesbírat komplet. Museli ale použít letecké a vysokorychlostní železniční spoje, aby toho dosáhli, což je stálo těžko vyčíslitelnou sumu. A přitom na to stačilo jít jednoduše a prostě poprosit známého, kamaráda či fanouška z jiného města, aby vám s tím pomohl a na oplátku mu zaplatíte výdaje…

 

Dále nám Grek ukázal obrázek automobilu s anime motivem a chtěl po nás název. V tu chvíli ze mě tiše vypadlo několik sprostých slov, neboť jsem se nemohl rozpomenout na termín, za který Grek rozdával Akibony. No samozřejmě, že to byla Itaša! Kdybych o ní nepsal v deníčku níže, bylo by mi to jedno, ale je fakt smutný, že přesně víte, co je na obrázku a ve chvíli, kdy z vaší vědomosti můžete něco vydělat, tak si na to označení prostě nevzpomenete. Zatraceně!

 

Zde jsem se dozvěděl novou informaci, že se nejedná pouze o identický vzhled, ale taktéž jsou v těchto vozidlech (obvykle nelegálně) upraveny otáčky motoru pro vynucení požadované melodie a jsou vybavena nadstandardně většími koly bez úpravy posilovače řízení. Díky bohu, že u nás v Evropě máme striktní omezení technických úprav, kdy jsou u nás umožněny jen (krom menších výjimek) změny laku. A upřímně, kdo si něco takového nechá vytvořit na karoserii, když pak stačí jedním tahem klíčů zmařit veškerou práci?

 

Dále se taktéž u Kyoto Animation jednoznačně ukázalo, že jsme dobročinná komunita. Když bylo studio podpáleno, semkli jsme se a obdarovali studio, aniž by nás o to někdo požádal. A ano, byl jsem jeden z těch, kdo využil transparentní bankovní účet na Animefestu a taky přispěl. Chtěl jsem finančně podpořit studio, aby se mohla jeho činnost snáze obnovit a zároveň projevit solidaritu. Bohužel, nebyl to poslední žhářský útok, který letos postihl důležitou japonskou budovu. Hrad Šuri shořel na popel. Kde na to ti lidé berou inspiraci, tento rok všechno zapalovat?

 

Mimo jiné a další positivní zajímavé poznatky, které Grek zmínil, tu padla také velmi negativní úžasnost. Vzpomínáte na Meona, který popisoval Japonce, co se kvůli anime Vzdálenější než vesmír vydal na Antarktidu? Ano, příběh je to zajímavý, avšak kde na to vzal tolik peněz? Ano, v bance. Tím se enormně zadlužil, kdy málem osobně zbankrotoval. Takže jak se říká, člověk nesmí nic přehánět.

 

Na závěr mě Grek překvapil, že dokončil svůj přednes ve stanoveném čase. Je fajn, že je pro ostatní přednašeče vzorem.

Záznam zde.

 

Po přednesu jsme už tradičně zamířili do restaurace Zátiší na oběd. Vedení jsem si vzal na starost já, neboť jsem si byl dost jistý, kde se restaurace nachází. Avšak když jsem přešel rušnou silnici a za činžáky se dále rozprostírala stráň, podvědomě jsem věděl, že jsem sešel z cesty. Díky smartphonu jsem během minuty zjistil, že jsem se sekl jen o 140 metrů. Na to, že jsem byl v restauraci jen jednou je to hodně dobrý výsledek.

 

Jako minule jsme si objednali pizzu a dobré pivko. Pizzu jsme s Pavlem dali napůl, neboť to bylo pro nás oba nejvhodnější porce. Padla na mě kritika, že piju jen třetinku, ale v tomhle vím své, kolik za určitý čas vypiju a nebudu přece pít zvětralé pivo, když pivo nechlemtám, ale vychutnávám každý lok.

 

Během jídla padlo taktéž rozhodnutí, že snad dočkám Jeoffreyho návštěvy i na Animefestu, protože jeho kolega Pavel chce jet taky. Za mě je už jisté, že tam jedu jakbysmet. V tu chvíli jsem odemkl mobil, abych se průběžně podíval, jestli mě někdo neshání… a přišla mi zpráva od Ryuuheie, který překvapivě zaspal. No, aspoň už nejsem jediný, kdo zaspal prime time zajímavých přednášek (reference na můj první Animefest).

 

Po zaplacení účtu jsme se přesunuli do Lidlu pro energiťák, protože jsem byl napůl ospalý z jídla a teplého počasí, napůl z nedospalosti. Po cestě jsme potkali, řekněme, „vojenské cosplayery s proruským smýšlením“, kdy se mi na rtech samovolně zformoval pošklebný úsměv při rozpomenutí na Pelíšky. Divím se, že je nikdo z místních během jejich rádoby kulturních tanečků neposlal do… Ruské federace.

 

Sice jsem propásl přednášku o Šintoismu, ale naštěstí záznamy jsou letos na Youtube kanálu v hojné míře archivovány, takže si ho během vánočního volna třeba pustím. Když jsem zase postával před popelníkem, přiřítil se Ryuuhei, který byl rychle pohlcen partou. Popovídali jsme si o uplynulém programu a Pavel si mezitím vybral originální tričko ve full-art provedení. Pěkné, i mě se líbilo. Čas běžel a brzy nastal čas navštívit další přednes.

 

Čaponsko (Lusi)

Hned v úvodu jsme byli seznámeni s metodou pana Babicy, kdy se nemusíme stydět používat náhrady. V tu chvíli bylo jasno, že tato přednáška bude v nadneseném duchu. Lusi vyjmenovala společné prvky Japonska a Česka. Ponožky v sandálech, přezouvání v domácnosti, záchodové pantofle DIY, sezónní příchutě a limitované edice dobrot, Purikura v Praze, Gačapony jako žvýkačky a čtyři roční období (Haru, Nacu, Aki a Fuju – aspoň, že mě ty vizuální romány něco naučily).

 

Nejprve jsme začali zimou, kdy není nic jednoduššího než vypnout doma elektrické přímotopy, přehodit si deku přes stůl a zapnout si elektrický přímotop pod ním. Logika 100, well done, Japonci. Dále si dát místo kapra na Štědrovečerní večeři kuřecí paličky z KFC (i když, jak se znám, jsem takový barbar, že bych toho byl vážně schopen), k tomu si dát vánoční jahodový dort (to už mi moc rozum nebere, jak na to Japonci přišli, ale proč ne) a koupit několik lahví vánoční Kofoly. Jo, to by šlo.

Na jaře si stačí pořídit Valentýnskou čokoládu (protože proč ji dávat druhému, když si ji můžu koupit pro sebe?), v době rozkvetlých třešní oslavit Hanami (pomíjivost krásy), otevřít si zelené pivo a před náročnějším výkonem si dát Kit Kat. Když se nad tím zamyslím, oslavy Hanami zní jako dobrý plán na jaro...

V létě si zase místo Jukaty na sebe hodíte župan a během noci si zapálíte prskavky na oslavu léta.

A na podzim můžete leda tak pozorovat měsíc.

 

A vůbec, Petřínská rozhledna se konstrukčně vzdáleně podobná Tokio Toweru, tak proč si nevyšlápnout nahoru? Ve výsledku mě přednáška pobavila více, než jsem očekával a taky vyhrál nějaké Akibony, protože čas od času zapnu Japondělí a dozvídám se nové věci, které jsem tu zúročil.

Záznam zde.

 

Po přednesu parta rozhodla, že zajdem do hospody vedle kulturního centra. Já se zdržel hlasování, neboť jsem si nebyl volbou jistý. Jedna půlka mého já říkala „vykašli se na to a už nepij“ a druhá „ještě jedno malý by nemuselo uškodit“. Když jsem ale překročil práh pivnice, uvědomil jsem si, že jsem tento krok těžce nedomyslel. Nejenže nejsem vhodně oblečen (jako běžně bývám, když jdu na pár piv s kolegy z práce), ale hlavně, zaměření podniku bylo čistě na fotbal. Nechyběl tu například dres Rosického podepsaný a věnovaný přímo hospodě, hezky zarámovaný a pověšený na stěně. S tím souviselo i složení návštěvníků uvnitř, neboť se hrál zápas mezi dvěma místními fotbalovými kluby. A mě hned bylo jasný, že je jen otázkou času, kdy někde zaslechnu frázi „zdegenerovaní mileniálové“, „fakin weebové“ nebo něco na ten způsob. Díkybohu jsem nic z toho neslyšel.

 

Co jsem si objednal jedno malý pivo, kvůli kterému jsem přišel, zamyslel jsem se nad tím, zdali nejsem benevolentní k Jeoffreymu až příliš. Proč tu sedím a piju další pivo, navíc v naprosto nevhodném prostředí místních fanoušků fotbalu? Já si přeci neudělal v práci volno, abych tu seděl s bandou štamgastů a komentoval fotbalový zápas. Navíc, zcela nevhodně, festivalově oblečen. V tu chvíli mi došlo, že držím s partou až příliš a pro příště by nebylo od věci taky používat vlastní hlavu, když v některých chvilkách vede partu Jeoffrey. Je to sice sobecké, ale této situaci jsem se mohl hezky vyhnout, kdyby mi nebylo blbý si stát za svým. Bylo mi i trochu líto Ryuuheie, neboť tohle není místo, kam abstinent a odpůrce fotbalu běžně chodí.

 

Hustou atmosféru jsem se snažil rozptýlit běžnou konverzací. V diskuzi padla zajímavá myšlenka o streamování her a pokecu o anime. Velmi mě to zaujalo a troufám si tvrdit, že bych do to i šel, avšak to bych nesměl bydlet ve Východních Čechách, kde je stabilní kabelový internet jen ve vybraných lokalitách. Ten mám a jsem s ním nadmíru spokojený (platím si 50 Mbit/s a můžu mít i stovečku!), avšak nenabízí uspokojivý upload - pro streamování je třeba optika. A tu tady máme zavedenou jen na sídlišti za městem. Kdo ví, jestli ji natáhnou někdy v příštích letech i do centra či kam mě vítr zavane. Třeba se přestěhuji blíže ku Praze, kde je přeci jen „tráva zelenější“. Ale kdo ví, co bude zítra, natož za rok…

 

Jeoffeymu se ale musí nechat, že měl po zaplacení účtů dobrý nápad. „Co takhle se vyfotit a pak to publikovat pod reportem?“, vypadlo z něj. Já mám rád pozornost, takže jsem ho v tom podpořil. Bohužel, druhý den plán přehodnotil. Po společném fotu se Pavel s námi rozloučil, neboť ho čekala ještě další akce, na které svážel známý na nějakou akci. Rád jsem tě poznal a třeba někdy příště!

 

Poté nás čekala přednáška, která vyžadovala jistou dávku pozornosti, technického smýšlení a hlavně střízlivost.

 

Cestování vesmírem ve sci-fi (Matěj Račinský & Petr Štefan)

Na úvod padla známá informace – vesmír je velký a cestování v něm trvá velmi dlouho, ale proč si nedopomoci trochou science fiction? A protože cestujeme mezi velmi vzdálenými objekty, je třeba zahodit jednotky SI a použít astronomické jednotky a světelné roky. Pokud bychom chtěli vyslat člověka k nejbližší hvězdě (Proxima Centauri), bude mu cesta trvat 33 let, než se k ní dostane. Dalším problémem je palivo, neboť na sebe váže velkou hmotnost. Mezi další problémy se řadí vysoké tření v atmosféře, kdy se musí konstrukčně zajistit vysoká otěruvzdornost pláště rakety. Dále známý problém s fotovoltaikou, neboť pokud se stroj příliš vzdálí od Slunce, přestanou články generovat požadované množství energie. A v neposlední řadě je problém s kosmickým smetím v podobě úlomků, prachu a mikrometeoritů, které se chovají proti stroji jako vystřelený projektil. Počáteční informace byly pro mě příjemným zopakováním toho, co už znám a jen jsem spokojeně pokyvoval hlavou. Na základce jsem byl velký fanoušek vesmíru, kdy jsem chodil do astronomického kroužku. Jó, to byly časy. Že bych se zas do něčeho podobného pustil?

 

Jenže pak to přišlo. Byl nám představen Projekt Orion, který počítal s jaderným pohonem řízené exploze. Ten byl však kvůli politickým i etickým problémům zrušen. Následoval projekt generační lodi, který počítal s tím, že pohon není dost rychlý, abychom dorazili do cíle během jednoho života posádky. To s sebou ale přináší otázky na duševní zdraví nové generace a potencionálních biologických nedostatků, neboť jak se může dítě správně vyvinout, když na matku během těhotenství nepůsobí gravitace? S touto myšlenkou si pohrává Turn A Gundam a Macross Generation.

 

Do teď jsem se chytal, ale opravdové technické porno začíná právě teď. Co takový Warp pohon, kdy zakřivíme prostor okolo lodi? Star Trek fanboys můžou povídat. A nebyl by lepší Hyperpohon? Proč přeci cestovat vesmírem, když můžete cestovat nevesmírem? Fanoušci Warhammeru, vyjádřete se k tomu. A proč nevyužít červí díry? Vždyť je stačí jen najít a udržet je stabilní pro možnost cestování. A vůbec, proč cestovat kontinuálně, když můžete použít Jump drive? Vždyť je to tak jednoduchý…

 

Tady jsem už přestal chápat nadhazované reference, ale pár minut poté byla přednáška ukončena. Jeoffrey a Ryuuhei byly z přednášky zdrceni a jejich úsměvy byly přeměněny na zhrození a pláč. Zejména u Jeoffryho, který vešel na přednášku posilněný alkoholem. Copak o to, to já byl taky, ale jak mi radí moje zápisky z přednášky, většinu jsem pochopil a celkově si přednášku plné techniky užil. Ve výsledku jsem si tak v naší partě z přednášky odnesl největší zážitek z přednesu. Chlapi, jen tak dál, rád si poslechnu příští přednášky na podobná témata!

Záznam zde.

 

Po troše zadostiučinění, že mi ta průmyslovka do života přeci jen něco dala, jsem s kumpány sedl za stolek. V tu chvíli jsem spatřil Drakarna, který mi stále nepředal výsledky z Advíku. Nemysli si, že nad tím jen mávnu rukou! A Jeoffrey? Ten už neměl na pivo, což ho ale neodradilo a požádal mě o příspěvek. To mě už vytočilo a tak jsem mu vzkázal, aby nepil, když na to nemá. Tady už diskuze nebyla co k čemu, neboť Jeoffrey ze sebe dělal machra a neustále mi skákal do řeči. A když jsem, trochu agresivněji, udeřil dlaní stůl, když mi skočil do řeči už po páté, vůbec si toho nevšiml a mluvil vesele dál. Především propagoval svůj názor jako jediný správný a nedával mě ani Ryuheiovi prostor říct své připomínky. Ti z vás, co četli můj zápis na vizuální román School Days HQ, můj pohled na věc už znají, takže vás nebudu podrobným zápisem z diskuze zatěžovat a raději přeskočme v čase do Malého sálu.

 

Jak žít poklidný život se svou waifu? (Dexir)

Ten, kdo mě zná, ví, že na tento formát přednášky jdu jen kvůli pobavení, neboť termín waifu řadím mezi opovrženíhodné. Kdybych ho používal, koukal bych na sebe jako totální no-lifer a neschopný slabko, který ani neumí svést skutečnou ženu. A lhal bych, kdybych řekl, že ne… Protože kdo by z vás chtěl skončit jako kůl v plotě a ve čtyřiceti řešit osobní krizi, že jste své nejlepší roky strávili jen u anime a teprve teď si uvědomíte, o co vše jste tím hloupým rozhodnutím přišli. Plus když si uvědomíte, že vám sexuální vášeň po čtyřicítce vyvane... To si jako náruživý mladý muž nějak nedokážu představit. Nicméně jako zdroj představ a ideálů je anime moc fajn. Jen se to nesmí moc přehánět.

 

V počátku přednášky mě překvapilo, odkud se vlastně tenhle trash název vzal. Byla to Azumanga Daió, odkud si slovíčko převzal 4chan. Dále byly presentovány archetypy ženských postav, které jsem ale už znal a tak jsem se po zbytek přednášky poměrně dost nudil. Ani VR svatba to u mě nezachránila. Ale s přihlédnutím k věku přednášejícího je vlastně fajn, že se toho nebál a ukázal, že má větší balls než 95% návštěvníků. A když se zpětně zamyslím, že byl mladší než obvyklý návštěvník… Jo, za tohle má u mě plusové body. Ale stejně mrkni na Grekovu přednášku, ať víš, jak se do toho příště správně opřít.

Záznam zde.

 

Během přednášky jsem příjemně vystřízlivěl, takže jsem začal uvažovat. Neměl jsem v plánu jít spát znovu ve tři hodiny ráno, takže jsem přehodnotil program a vynechal začátek Matějova workshopu Strojové učení podomácku a namísto něj, díky ušetřené půlhodině z přednášky, kterou Dexir předčasně ukončil, jsem nadhodil plán jít na večeři. Jeoffrey se k nám přidal také, protože se chtěl dostat domů. Před obchodním centrem jsme se poklidně rozloučili, kdy se Jeofrey omluvil za své vrtochy. Cením, že nedělal bordel, co návštěvníci při takovém množství alkoholu v těle běžně dělají, ani neměl zbytečné průpovídky během přednášek. Jsem za to rád.

 

Ale abych jen nechválil, zamrzelo mě, že Jeoffrey ztratil pokoru ke svému zdraví z léta, kdy se mi zalíbilo, jak se stará o svoje zdraví (nekouří a nepije) a na podzim ukázal pravý opak, kdy hlavní program soboty tvořilo hlavně pokuřování a pití piva. Má to něco do sebe, ale mám dojem, že se to tentokrát hnalo přes čáru. Zkrátka, kulturní japonský festival si nepředstavuji v nedaleké české hospodě za půllitrem piva… prostě ne. Takže příště budu klidně trhat partu, ale do hospody jdu maximálně na jídlo a malý pivo. A na kuřpauzy s vámi pořád taky lítat nebudu. Když se rozpomenu, jak Jeoffrey odbyl Ryuheie, který se cigaretovým kouřem dusil, slovy „ať si zvyká“, to taky nebylo úplně košer. Co se takhle spíše zamyslet, zdali tím neobtěžujete druhé?

Do příštích ročníků jsem se tedy poučil, že každý z nás je jiný a pod souslovím „užít si japonský festival“ si každý z nás představí jiné aktivity. Tím nezavrhuji budoucí společný program, avšak není od věci občas říci jednoduché „ne“.

 

V KFC jsem si objednal jen něco malýho a rychlýho, poněvadž fast food měl deset minut do zavíračky. Výsledkem bylo, že jsem stihl svou porci sníst za pět minut. Ale vzhledem k mé volbě stolu, který jsem vybral hned vedle prosklené vyhlídky do dolních pater a skřípajících nemazaných eskalátorů, mě při pohledu dolů polil studený pot a hned si změnil místo… Holt každý z nás má své slabiny.

 

Po návratu do kulturního centra mě čekal ještě jeden program.

 

Blok experimentálních přednášek

Především tu byla zásuvka, kde jsem si mohl dobít mobil, poněvadž jsem já blbec tuhle povinnou výbavu nechal doma a Ryuuhei mě v tom nenechal. A co se tu probíralo? Střižna Blender, rady pro přednášející, anatomie orga Akiconu, jak správně hodnotit anime (prostě nebuď Subjektiv a hodnoť anime, až ho celý dokoukáš), rozporuplné tituly a historie Crunchyrollu. Všechna zajímavější témata tu vedl DanQ, ale i tak si myslím, že zájem o tuto sekci upadá. Je to znát už jen dle toho, že nebýt Dana, nic zajímavého pro mě tu nepadlo. Příští rok tomuto bloku dám ještě šanci, ale když budu unavený, asi se mu vyhnu.

 

Hlavně, blok přednášek se přetáhl o 70 minut. Díky tomu mi ujel poslední spoj na Opatov, takže jsem mohl jen tiše klít, že to budu muset dojít pěšky. Avšak horší bylo, že nás pořadatelé v areálu uzamknuli. Prostě nebylo úniku, neboť všechny východy z areálu byly zavřené. Jeden chytrák z organizátorů mi poradil, ať proběhnu křovím, ale vzhledem k jeho věku si troufám tvrdit, že mi rodiče oblečení na rozdíl od něj neplatí, takže si ho nebudu ničit. A i kdyby jo, tak to přeci neznamená, že se k němu budu chovat jako k hadru…

 

Nakonec to dobře dopadlo a branku nám otevřeli, ale za tohle bude tučné mínus. U obchodního centra jsme se z Ryuuem rozloučili a já šel do tělocvičny. O půlhodinu později jsem už tiše překračoval spící návštěvníky, převlékl se do pyžama a vplul do spacáku.

 

Neděle

Během noci jsem si teprve uvědomil, že mám rozbitý zip a ve spacáku se bez dodatečné přikrývky příliš nevyspím. Ale i přesto jsem ráno vstal ještě lépe odpočatý než v sobotu. Chvíli mi trvalo, než jsem si rozpomněl na posun času, který za tím stál. Kolem mě už bylo živo, takže jsem provedl ranní hygienu, do které jsem v tento den zařadil i sprchování. Sprchovací místnost byla klasického velkoprostorového provedení, nicméně to mi nebránilo se příjemně vydrbat v teplé vodě. Zvláštní, že jsem tu viděl všehovšudy jen dva návštěvníky. Že by i mezi muži panoval stud? Nebo to bylo kvůli papírové pásce, kterou jste si museli nocleháři nenávratně sundat, abyste se mohli bez starostí osprchovat? Já se přiznám, já jsem sprchu právě kvůli tomu odložil až na neděli, protože kdybych se vysprchoval v sobotu, v noci by mě do budovy už nevpustili.

 

Když jsem se vrátil do tělocvičny, byl jsem jeden z mála, kdo si ještě nezabalil. To se však rychle změnilo a já, tentokráte pouze v civilu, vyšel vstříc festivalu. Dnes jsem ale měl jiné plány, jak se dostat na festival. Než jsem usnul, přemýšlel jsem nad vhodnějším spojením, než je metro. A našel jsem vynikající spoj, který jsem využil jako jeden z mála návštěvníků – autobus linky 177, který staví nedaleko restaurace Zátiší, odkud je to na festival jen pár kroků. Díky tomu, že jsem měl hodně volného času, posnídal jsem v pekařství ve stanici metra a po krátkém váhání, které schodiště vede na magistrálu nad stanicí (jelikož ve stanici chybělo srozumitelné označení východů), jsem vyšel po točitém bezbariérovém vstupu na zastávku. Po příjezdu autobusu většina cestujících vystoupila, takže jsem se mohl pohodlně usadit. Ačkoliv v další zastávce se do autobusu nalifrovala celá školka, i přesto se mi podařilo z autobusu včas vystoupit.

 

A překvapen jsem zjistil, že jsem na festival nejel busem sám. Byl tu i Arian a Grek, se kterými jsem se hned dal do řeči. Hned za tepla jsem byl tázán na mé názory a já jen sotva stěží stačil přemýšlet, abych si aspoň na něco rozpomněl. Ano, přemýšlení v určitých situacích bolí. Momentálně má report přes 8700 slov, takže si myslím, že Grek bude spokojen. V kulturáku jsme se zase rozdělili, kdy jsem si odložil kufr do tělocvičny v patře a šel se jako první postavit do fronty na nadcházející program. Ve dveřích jsem ještě vyměnil pozdrav s Ryuuheiem, který tu byl na přednášce od Sušenky.

 

Osamu Tezuka – Bůh mangy (DanQ)

Těšilo mě, že právě DanQ vedl tuto přednášku. Běžně na jeho přednesy nechodím, ale proč neudělat výjimku? Pan Tezuka byl velký workoholik, který stvořil přes 700 svazků mangy. Ačkoliv to byl původně vystudovaný lékař, chtěl být tvůrcem kreslených příběhů. Motivoval ho k tomu čínský animovaný film Princezna Železný Vějíř. Nejprve začal jako mangaka. Už rok po válce, v r. 1946 vydal svůj první svazek mangy, na který navázal bestsellerem o rok později s názvem Nový ostrov pokladů. Jako další byli představeni Might Atom a Princess Knight, které následovaly zaměření předchozích titulů na dětské publikum.

 

Ale co dospělí? Pan Tezuka věřil v potenciál vážných příběhů a stvořil mangu Zpráva pro Adolfa. Zde se přednašeč pochlubil určitými lákadly, protože tato manga byla u nás publikována týden před Akiconem a DanQ byl jejím korektorem. To mě navnadilo a řekl jsem si, že se na ní doma, během psaní reportu, podívám. Titul jsem vnímal jako most mezi mými koníčky; mám velký zájem o minulé století, válečnictví z technického i strategického pohledu i o Japonsko a popkulturu s ním spojenou. A to vše najdu v jedné publikaci. Tak proč to nezkusit?

 

Jako animátor se pan Tezuka proslavil se svým studiem Muši productions, ve kterém v roce 1963 vytvořil první anime - Tecuwa Atom, které se dočkalo dvou remaků. Seriál byl zpracován ve formátu 24 minut (+1 minuta reklam v půlce). Ano, právě pan Tezuka nám dal formát, na který jsme zvyklí. Následoval seriál Král Džungle, na jehož motivy vydal Disney o pár desítek let později film Lví král. Toto anime si drží své prvenství v barevném formátu. Ale pan Tezuka vytvořil také současný problém, kdy úmyslně podhodnocoval svou práci, aby ho nikdo finančně netrumfnul. Snížil počet snímků za sekundu, recykloval opening a ending a tak podobně. I když, proč si vlastně stěžuji, mě se tenhle formát v této podobě líbí… Podle mého názoru se finanční podmínky pro animátory budou muset časem dorovnat, protože budou postupně odcházet do více profitujících odvětví (nebo je přeplatí animační studia z okolních zemí, kde animační boom je teprve v plenkách) a budou o to více žádaní. Aspoň v to doufám.

 

A víte, v čem má tento autor ještě prvenství? Ano, v prvním X-rated anime. Titul Kleopatra z roku 1970 mi už ze záznamu presentoval Jonathan Clemments v přednášce o erotickém anime, takže pro mě to nebylo nic nového. Celkově Osamu Tezuka vytvořil přes 20 anime seriálů, 11 filmů + 14 experimentálních, z nichž jsme si pustili Broken Film a Jumping.

Přednes se mi líbil a moje volba první nedělní přednášky zkrátka nezklamala.

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem vyšel ze sálu a postřehl jsem, že hned vedle je malé knihkupectví. V tu chvíli mě napadlo, že bych si tu mangu prohlédl už teď. Zpráva pro Adolfa na mě svítila už z dálky. Jen jsem ji otevřel, prolistoval jí a bylo mi jasný, že tenhle svazek chci vlastnit. Jenže jsem nedokázal potlačit nadšení, takže jsem nakonec podlehl emocím a mangu koupil na místě. Když porovnám ceny, udělal jsem ve výsledku dobře, protože mě vyšla levněji, než kdybych ji objednával z e-shopu. Poštovné přeci jen něco stojí.

 

Poté jsem vytáhl své Akibony a šel si vybrat zboží. Jenže jsem nepočítal s tím, že Akikrám už bude téměř celý vykoupený. Byl jsem rád, když jsem našel pánské triko své velikosti s přijatelným motivem, předal jsem poukázky a triko bylo moje. Poté jsem se zařadil před Hlavní sál spolu s Ryuuheiem, který měl tak o zábavu postaráno. O to větší bylo překvapení, když mě Lusi oslovila s tím, že jsem vyhrál AMV soutěž v sekci hlasování. Já chvílemi plný radosti, že jsem vyhrál cenu, chvílemi zdrcen, že výhra propadla, protože jsem nebyl na Vyhlášení výsledků. Vůbec jsem netušil, že za pouhou účast v hlasování se dá něco vyhrát! Ale napadá mě lepší otázka: Co si za Akibony pořídit, když hned po ukončení vyhlášení se zaplnil Akikrám lidmi, kteří se v tom málu, co tam z předchozích dní zbylo, snažili aspoň něco najít? Nakonec nelituji těch Akibonů. Jen mě mrzí, že jsem nezažil svou chvíli slávy ve Velkém sále.

 

Animovanou postavou snadno a rychle (Meon & Konata)

Ne, opravdu tohle není mým záměrem. Ale proč nevyslyšet (pro mě) nové a zajímavé informace ze světa animace? Například teď už vím, že 24 snímků za sekundu anime průměrně nedosahuje, běžně se pohybuje okolo 17 snímků. Samotný počet snímků se často mění podle akčnosti scény; když je hodně pohybu, snímky se přidají. Když je v seriálu pohled do přírody, kde se nic nehýbe, snímky se uberou. Dále je nutné dodržovat fyzickou setrvačnost, kde je možno pohyb trochu přehnat. Poté se začaly probírat různé typy postav v anime a jejich reálnost, kdy u šermíře jsme se dočkali podrobného seznamu nedostatků, mezi kterými bylo rozrážení paluby mečem, tasení ze zad, otáčení se protivníkovi zády a přetahování se pomocí sečných zbraní. A Maid kavárny jsou mnohem, ale mnohem trapnější, kdy ze sebe musíte dělat infantilního vola.

Přednáška mě pobavila, měla dost vtipných momentů a po vážné přednášce se to i dost hodilo. Tak uvidíme, s čím přijde tahle dvojka za rok.

Záznam zde.

 

Dále jsem zůstal v sálu, abych si vyslechl poslední nedělní přednášku.

 

Proč nechcete být japonským císařem (Clover)

Protože to je next level shit. A teď k věci. Císařský titul je sice vypůjčený od čínské kultury, ale čínské tradice přežil a japonská dynastie je tak nejdéle vládnoucím rodem na světě. A nejen to; Japonsko je jedinou zemí světa, kterou ještě stále reprezentuje císař. Z historického okénka mě zaujalo, že Japonsku vládly i císařovny. Mezi dvěma jmenovanými byla císařovna Suiko (593 - 628) a Go-Sakuramači (1740 - 1771). Dále jsem si, až letos, všiml, že japonské dějiny se uvádí v obdobích, které jsou vytyčeny v přímé souvislosti s vládnutím císaře. Období Réwa bylo přeci oznámeno po nástupu současného císaře Naruhita. Konečně v tom vidím logiku!

 

Zbytek historie byl sice zajímavý, ale nebudeme zde opakovat už jednou za tento víkend řečené a jdu rovnou k jádru věci. Proč nechcete být císařem? Nemáte příjmení a neoslovují vás jménem. Žijete ve zlaté kleci, kdy nevlastníte žádný majetek, nesmíte vyjadřovat svůj názor, nemáte telefon a ani lidská práva. Ani se nemůžete svévolně rozhodnout, kdy uvidíte svou rodinu, protože vám všechno plánuje Imperial Household Agency. Na druhou stranu vás zase neobtěžuje bulvár. Ale váš lid vás nevnímá jako člověka, protože je vám všechno předepisováno a váš život řídí jiní.

 

Korunovace je samo o sobě peklo. Přípravy trvají dva roky, než může nový panovník usednout na trůn. Mezi nejdůležitější součásti korunovace patří převzetí tří posvátných pokladů (meč, zrcadlo, klenot), usazení na trůn (na korunovaci Naruhita dorazil i náš současný premiér Andy) a velká obětina (ne, tu fakt popisovat nebudu).

 

Mezi vaše povinnosti se řadí: Sjednocování národa a udržování tradic, udělování vyznamenání a přijímání velvyslanců, účast na reprezentativních akcích, novoroční projev, jarní sázení a podzimní sklízení rýže. Do toho vaše narozeniny i korunovace jsou státním svátkem (o tom jsem četl i v našich médiích), na všechny události v osobním životě máte nějaký rituál. Díky tomu nemáte chvíli klidu.

 

Dobrá, to mi stačí. Za mě tedy řeknu moje oblíbené slovní spojení: Zlatá Evropa. Téma více než zajímavé, jen pro příště bych doporučoval si více věřit a neupínat se tolik na Greka. Ještě lepší by bylo, kdyby si příště Grek sedl někam stranou do stínu, aby mu Clover neviděla do tváře a nemohla si tak s ním vyměňovat oční kontakt.

Záznam zde.

 

Zakončení

Letos díky odřeknutí Natsuconu zbylo mnohem více času na Akicon a proběhla tak lepší příprava. Do sortimentu festivalového zboží letos přibyly mikiny, o které byl nebývalý zájem. Taktéž se oficiálně přidaly dva nové ocasy k Trojhlavé sani. Díky tomu má Akicon soudržné a spolehlivé vedení. Podle hrubých odhadů letos dorazilo na akci přes 1200 návštěvníků, což znamená nový rekord v návštěvnosti za celou existenci. Letos bylo pro staff více jídla včetně ovoce a zeleniny. Někdo kritizoval chybějící mapky na ubytování, avšak za sebe můžu říct, že mi stačilo jen znát přesné umístění v mapách. Dorazil jsem do cíle i ve tři hodiny ráno a bez problému, takže za mě není nic, co bych vytknul. Na závěr byl předán rozlučkový obraz s dojemnými i vtipnými frázemi, který si především za svou uměleckou formu a způsob předání bývalým pořadatelům zasloužil dlouhý potlesk.

Záznam zde.

 

Po zakončení jsem spolu Ryuuheiem poseděl před kantýnou a dojedl zbytek od snídaně. Snesl jsem si kufřík z tělocvičny, kde si mě odchytila Sušenka a už se rozjela diskuze. Avšak já měl namířeno pomalu k šatně, takže jsem rozhovor krátce na to utnul a sestoupil jsem po schodech do přízemí. Zde si hlavní přednašeči udělali jeden velký kruh, ve kterým diskutovali spolu s ostatními. Když jsem procházel kolem, hned si mě odchytil Grek spolu s Hitomi. Ta mě oslovila i v sobotu, kdy jsem byl lehce pod vlivem a už si ani nevybavuji, co jsem ji říkal. No, čert to vem. Po krátké rozmluvě mě ale už tlačil čas. Rozloučil jsem se, vzal jsem si bundu ze šatny, kufr a batoh, který nosím na všechny akce a vyrazil jsem na autobus. Metro bylo v části trasy uzavřeno, takže jsem zvolil výhodné spojení autobusem stejné linky jako ráno, jen s tím rozdílem, že jsem vystupoval až na Libni. Ryuuhei se mnou nejel, rozloučili jsme se na zastávce. Na Libni jsem přesedl do přeplněného Inter Panteru, kde však mezi mnohými jinými svítila i moje místenka. Já se pohodlně usadil do sedačky a vyrazil směr Východní Čechy…

 

Shrnutí

• Velké množství záznamů si zasluhuje velkou pochvalu, s velkou pravděpodobností si je doma pustím na TV

• Visačka má opět prostor na vyplnění přezdívky

• Fixy na popis visačky byly k propůjčení na infostánku

• Příště prosím napište otevírací dobu tělocvičny i do sekce FAQ, ať lidé zbytečně neletí do tělocvičny, když tam nikdo není

• Aplikaci s programem jsem využil naplno, jen žádám o uvolnění cca tři dny před zahájením akce

• Perfektní motivace pro účast v hlasování v libovolných soutěžích jsou Akibony

• Animestop mi to tedy pěkně nandal (ale za ty Akibony mi to stálo a příště jdu znova!)

• Konečně jsem změnil názor na AMV soutěž, má něco do sebe

• Prodejci s bezkontaktními terminály mě mile zaskočili

• Jako vždy perfektní toalety

• Yaoistky mají přednášky v hlavním sále, ale muži tu svůj porntalk nemají :(

• Papírový wristband na ubytování je sice fajn, ale není voděodolný

• Proč mám lézt skrz křoví, když existují klíče a dvě branky?

• Tělocvična na Opatově je sice dál, ale dobře se v ní člověk vyspí (to bude tím chladnějším počasím) i vysprchuje. Příští ročník Animefestu se taky prospím na nafukovací karimatce

 

Letos jsem vzal Akicon netypicky a zkoušel nové věci. Já mám mysl i ducha otevřený různým akcím, což se mi letos vyplatilo. Přespal jsem se v tělocvičně, kde jsem příliš nevěřil, že se dostatečně vyspím, zúčastnil se soutěže i hlasování, prohrál proti biomatkám a japonskému tisku a vyhrál (ale odměnu nevyzvedl) v sekci hlasování. Natolik se mi letos akce zalíbila, že jsem Akicon pojal jako „malej Animefest“. Co tím tedy pro mě mění a jak se chci organizátorům odvděčit? To se dozvíte na příštím ročníku…

 

Avšak abych nepěl jsem samé positiva, díky upřednostnění psaní tohoto záznamu jsem přišel o velmi cenný vztah s jistou slečnou. Nezbývá mi proto nic jiného, než tuto tvorbu reportů pozastavit, ne-li přímo zrušit. Ne, že by mě to nebavilo, ale obětovat kvůli těmto řádkům vztah s někým, koho máte rádi, opravdu nechcete... Ale nebojte, obsah se vám budu snažit vynahradit psaním komentářů a tvorbě obsahu na conech. A když budete chtít a seberete kus odvahy, můžete si se mnou na akci i pokecat. :)

 

Odkazy na zážitky kolegů:

Jeoffrey

Ryuuhei

Hitomi

 

Akicon 2019

Kanon VN

Musím čtenáře upozornit, že následující text obsahuje masivní spoilery. Před pokračováním čtení doporučuji shlédnout seriál z r. 2006 (je totiž delší a poví vám větší díl děje, než varianta z r. 2002).

 

Když jsem se nedávno zařekl a shlédl znovu po čtyřech letech seriálovou adaptaci, bylo mi jasné, že bych si měl splnit další drobný sen. Bohužel, takto staré hry se nedají pořídit na evropském digitálním trhu a ani nejsou oficiálně přeloženy, takže jsem si našel na jedné dedikované stránce fanouškem přeloženou hru a bylo jasno. Nejhorší částí celého gameplaye však bylo nastavení hry. Vizuální román naprogramovaný v roce 1999 měl svoje vrtochy. Nízké rozlišení, problematické zobrazení hry v plném okně, slabší dabing, konfigurace zcela mimo hlavní menu na pravém tlačítku myši a částečně v původní japonštině. Natavení hry se tak rázem stalo infernem. Kanon byl nejstarší VNko, co jsem měl tu čest hrát a dnes zpětně jsem velice vděčný, že jsem se odhodlal do čtení takového těžkého retra.

 

Stačí se podívat na kresbu děvčat na VN databázi na zápatí stránky a ihned zjistíte proč. Děvčata mají až děsivě velké oči a občas se vám z původní myšlenky roztomilé středoškolačky stává horor plný zdeformovaných obličejů. Avšak po pár hodinách už mě to nechávalo klidným a přepnul jsem do čtecího módu. Během čtení jsem narazil na pár překlepů a špatně formulovaných frází v překladu, nicméně jsem byl rád, že tomu v jiných místech příběhu rozumím alespoň v angličtině.

 

Tak a teď ta nejdůležitější otázka celého článku: Po které route jsem se vydal jako první? Nikoho nepřekvapí, že jsem vybral jako první Nayuki. Však chudák holka čekala sedm let, až se Yuichi vrátí zpátky do města, ve kterým se ona cítí jako doma. Avšak on, navyknutý na jižní poměry, si bude muset několik týdnů zvykat. Na začátku příběhu se konečně dozvídám, proč se vlastně Yuichi stěhoval na sever. Jeho rodiče se totiž přestěhovali do zámoří za prací a krom tety Akiko se o něj nikdo z rodiny nechtěl starat. Takže se žádné typické „postarej se sám“ klišé nekoná a Yuichi vyfasuje okrajovou místnost v rohu baráku s abstencí kotatsu. No, ještě aby si stěžoval, freelancer jeden.

 

Děj se poté vyvíjí ve stejných kolejích jako v seriálu. Seznámíme se s Makoto, která tu je méně agresivní jako v adaptaci, Shiori, která mi povahově vůbec nesedla, Kaori, která tu bohužel ani zde nemá vlastní dějovou linku (hanba!) a Ayu, která vypadá ještě více loli než v seriálu a já se jí ani prstem nedotknu (vysvětlení dále). Zlom nastává ve chvíli, kdy Makoto pustí nově nabytého kocoura z nadchodu na návěs nákladního auta. Yuichi ji sice při jejím hledání zahlédne, avšak si viděnou situaci mylně vyloží a věří, že je o Makoto už dobře postaráno. Díky tomu jsem se uzamknul u Nayuki. Dal jsem ji přednost, protože mi to přišlo nemorální ji opustit, když jsme spolu bydleli pod jednou střechou a měli společnou smutnou událost, protože se malej Yuichi neuměl vůbec chovat k něžnému pohlaví. Sněhový zajíček se děvčeti z dlaní přece nehází! A už ne v takové situaci!

 

Během doučování se na zkoušky se po večerech pravidelně scházíme, a při pauze se bavíme na balkoně během mrazivé noci. Díky tomu se rozpomenu, že mě už od dětství Nayuki měla ráda a já se k ní nezachoval čestně. A tak na to jdu cestou vlastní omluvy a nabídnutí vztahu. Ti z vás, co by měli tendence Yuichiho a Nayuki kritizovat kvůli rodinné příbuznosti, dávám na vysvětlenou, že i Darwin žil se svojí sestřenicí. (A Vojtěch Fišar taky.) Takže v tom nevidím problém.

 

Po romanci, během které dojde hanbaté CG grafiky (a že jsou některé pěkné, o tom žádná) krátce nato dojde i na sex. Popravdě, přišlo mi to hodně nucené a tvrdý způsob aktu na to, že na to šli oba poprvé. Taktéž tu chybí dabing, avšak vzhledem k tomu, že sexuální scéna trvá čtyři minuty čtení, to ani nevadí. A tím pádem Ayu nemám zájem vůbec číst. Ani mi povahově nesedla, takže k tomu stejně postrádám důvod.

 

Dále se příběh odehrává poté, co se stane autonehoda, během které dojde teta Akiko k vážným zraněním. Nayuki se od té chvíle uzamkne do sebe a nechce nikoho vidět. Ani mě, ačkoliv jsem ji na rozdíl od seriálu stál pořád po jejím boku a nemůže mě z ničeho obviňovat. A když už mluvíme, zcela pozbyla vůli po běžném životě. Dojde to tak daleko, že se rozhodnu odejít. Vracím její oblíbený budík a během noci odcházím na nádraží, stejně jako kdysi. Nakonec vše dopadne dobře, kdy se znovu shledáme jako v seriálu před nádražím, kde ale dojde k mnohem krásnějšímu závěru.

 

Nicméně… Všiml si někdo ze čtenářů, že jsem při úvodním vyjmenovávání děvčat zcela vynechal třeťačku Kawasumi Mai? Pokud jste na její nepřítomnost přišli dříve než jsem ji jmenoval, máte u mě plus. Jedná se totiž o děvče, které mě nejvíce lákalo už od shlédnutí seriálu.

 

Její příběhová linka avšak nenabídne příliš mnoho novinek. Mai je v originále velice tajemná a bez emocí; tak ji známe. Avšak ve vizuálním románu je její povaha vykreslena krapítek přehnaně. Když například se jí Yuichi vyzná při jejím vyhazovu ze školy, nehne ani prstem. Během celého čtení působí velice chladně, až odtažitě. Zvrat nastal až ke konci, kdy si na Yuichiho položí hlavu a políbí ho; až tehdy jsem začal jásat. Samozřejmě to tím nekončilo a já tak mohl vidět další lechtivá CGčka i samotný akt. Scénu samotnou nasvěcoval půlnoční měsíc, takže o kouzlo okamžiku bylo postaráno. Co víc si jako romantik můžu přát, že?

 

Dále jsem zjistil, že Mai těsně před tím, než použije svoji schopnost proti sobě, tak se hlavnímu hrdinovi vyzná i slovně. A já si říkal, že v seriálu v té scéně něco chybí… Ta chvíle měla svoje kouzlo a kreslená grafika byla nádherná. Dále, pokud jste se zamysleli nad tím, že seriálová nemocniční scéna (kde na pokoji leží Mai a Sayuri) působí nepatřičně, máte pravdu. V originále se totiž k ničemu takovému nedojde. Pokud porovnám obě podoby Maininy route, seriálová verze skvěle vystihla zápletku a probudila ve mně emoce, nicméně visual novela na závěr sice odhalila romantický vztah, avšak scénář pozbýval větší procítění.

 

Celkově, za mě byla Nayukinina route perfektně napsaná. Do čtení jsem šel s tím, že mě to bude bavit a dozvím se nové souvislosti a příběh, což se také stalo. Bylo to moc pěkné čtení, kde došlo i na krásné záběry na tuto dlouhovlasou slečnu plné radosti. Ve finále jsem si pořídil v digitální distribuci tři soundtracková alba ze seriálu i hry, neboť jsem chtěl tvůrce podpořit aspoň nějakou formou a přál jsem si hrdě vlastnit oficiální kopie melodií, které si čas od času rád pouštím. Jsem spokojen a za nějaký čas si přijdu přečíst další příběh...

Advík 2019

Když jsem si plánoval program pár dní před akcí, rozhodl jsem se k několika zásadním změnám. Po dvou letech jsem změnil přespávací strategii a vrátil se ke spaní na škole. Odpadla tím starost okolo hledání ubytování (které si budu zařizovat stejně jen v Brně) a aspoň můžu vyzkoušet nafukovací karimatku v praxi. Taktéž jsem už v plánech vyškrtl čtvrteční program, neboť mě na něj nic nelákalo a chtěl jsem si užít o jeden den dovolené navíc. Tímto děkuji pořadatelům, že se pokaždé s termínem akce trefí do mé celozávodní dovolené. Letos se zároveň jednalo o jedinou akci v létě, takže jsem se na Advík těšil, neboť jsem se necítil vyčerpaný z Natsuconu.

 

Dle programu na nově předělaném webu Advíku jsem si vybral body programu, zapsal si je do tabulky a poté přes cloud přenesl do smartphonu. Tím jsem měl vyřešenou i problematiku s kapesní verzí programu.

 

Pátek

Přivstal jsem si, abych se zvládl po ránu vysprchovat, připravit se na cestu a vyrazit včas na vlak. V klidné atmosféře jsem došel na nádraží, odkud jsem CityElefantem dojel do Pardubic, kde jsem přesedl na expes a zalezl do kupé, kde jsem měl místenku. Na Hlavním nádraží jsem nasedl na linku C, která mě dovezla až na Kačerov. Na této stanici jsem asi deset minut bloudil, neboť jsem neznal její rozložení, a tak jsem se marně snažil najít stanoviště autobusu, dokud jsem si nevšiml, že staniční sloupky jsou umístěné i naproti přes magistrálu.

 

Když jsem vystoupil z autobusu a vyšel vstříc škole, už jsem viděl Předvík. Prošel jsem skrz a vstoupil jsem do vestibulu, kde jsem byl odbaven. Sice jsem se na chvíli ztratil, protože jsem nevěděl, kde je ubytování a ani plánek mi nepomohl, avšak staffák u šaten mi ochotně poradil. Na ubytování jsem chvíli čekal na Takumiho, avšak se mi neozýval, takže jsem vybral přespání dle vlastního uvážení a vyšel do horního patra. Zde se mi podařilo najít volné místo, kde jsem se vybalil. Krátce poté jsem přišel na to, že jsem si stejně leccos nevzal. Třeba polštář. Vyřešil jsem to tím, že jsem si na místě sepsal všechno, co jsem měl s sebou a zapsal si i chybějící věci, abych příště při přemýšlení nad tím, jestli mám všechno, si mohl ověřit, že tomu tak je. Člověk se přeci chybami učí.

 

To už jsem však měl deset minut do začátku programu.

 

Japonské hrady - pohádkové pevnosti (Drobek87)

Přednašeč nás vtáhl do svého putování po Japonsku, kde se zajímal o místní hrady. Jak zmínil hned na začátku, po dlouhou dobu nebyly hrady v Japonsku uznávány jako kulturní dědictví, a proto se některé hrady ani nedochovaly. Avšak ty, co vydržely až dodnes, dokážou díky pružné dřevěné konstrukcí ustát zemětřesení. Když nám Drobek ukázal fotografii modelu konstrukce jednoho z hradů, neměl jsem pochyb. A co že nám to vlastně ukázal za stavby? Nakidžin, ze kterého se dochovaly jen ruiny; Šuri, který byl během bitvy o Okinawu vypálen do základů, neboť v jeho podzemí sídlilo vojenské velitelství; Himedži, který patří mezi nejnavštěvovanější hrady v Japonsku vůbec a Macumoto, který se řadí mezi národní poklady Japonska. Většina jmenovaných hradů jsou od r. 1992 součástí Světového dědictví UNESCO.

Na přednášce zazněly i méně známé památky, presentace byla bohatá na fotografie i videa. Ačkoliv Drobek především hůře artikuloval a mluvil rychle, po čase jsem si navykl a přednášku si užil.

Záznam zde.

 

Hned po přednesu jsem se přesunul do sálu Heisei.

 

Unikátní "zbraně" Japonska ve druhé světové válce (Tokr)

Tokr nám hned na úvod představil realizované sebevražedné zbraně. Začal s torpédem Kaiten, poté nám představil motorové čluny Šinjó, raketovou střelu Óka a potápěče Fukurjú. Všechny tyto jednotky popsal dle dochovaných technických specifikací a vyzdvihl právě Óku, jejíž nositele, Micubiši G4M, byl v závěru války americkým námořnictvem označen jako primární cíl, neboť raketová střela byla největší nepřátelskou hrozbou.

Tokr se dále soustředil na prototypy a méně známou techniku. Padla tu řeč na naváděnou střelu Ke-Go, pilotovanou pumu Kawaniši Baika, mezikontinentální horkovzdušný balón Fu-Go a ponorky řady I-400, které jsou známy jako největší ponorky své doby.

Ačkoliv Tokr špatně artikuloval a během přednášení měl velké mezery mezi slovy, jeho přednáška jasně a místy i vtipně vysvětlila tuto japonskou techniku.

 

Poté jsem si odběhl pro ranní svačinku do nedaleké samoobsluhy. Po svačině jsem si to zamířil do sálu Réwa. Prakticky šlo o tělocvičnu rozdělenou na dvě části; pro cospleyery a jejich merch byla vyhrazena jedna půlka, druhá byl sál Réwa, který byl doplněn o reproduktory, aby byl přednašeč lépe slyšet.

 

Anime maturita

Už na Zimním Advíku jsem poznal, že tahle soutěž by stála za vyzkoušení. Jednalo se o rychlou přednášku, kdy si zájemce vylosoval dvě čísla, které reprezentovaly dvě témata. Zájemce si vybral jedno téma a šel si na patnáct minut sednout a s pomocí smartphonu a svých úvah dával dokupy pětiminutový přednes, který poté porota okomentovala. Vzal jsem to jako výzvu, pomocí které vyzkouším své schopnosti. Přihlásil jsem se jako první dobrovolník. Vybral jsem si téma „Archetypy anime postav“, ze kterých se vylouply čistě ženské povahy. O tom jsem už leccos věděl. Nicméně pod tlakem něco vymyslet, to mi nikdy moc nešlo. Ve výsledku jsem měl toho spoustu co říct a ani mi nepřišlo, že jsem vedl monolog zmíněných pět minut.

Porota mi vytkla dva zásadní problémy – koukání do papírů a rozpoznatelnou nervozitu. Pro příště tedy vím, že je lepší si přednášku nejprve několikrát vyzkoušet doma a zapsat si záchytné body přímo do prezentace, abych nemusel hledat informace na papíru s poznámkami. Hlavně jsem přišel na to, že se dívám do papírů i přesto, že danou informaci nemám nikde napsanou. A to jednoduše proto, že se mi tak lépe při přemýšlení „vaří z vody“. A nervozita? Ta byla více než oprávněná, vzhledem k tomu, že jsem si přednášku nepřipravil v pohodlí domova a vymýšlel jsem přednášku přímo na místě.

Pro mě to byla cenná zkušenost. Avšak ostatní posluchači raději rychle odešli, když přišli na to, že budou přímo a nedobrovolně vyzváni k vylosování témat. Ve výsledku jsme tak po hodině u několika zájemců přišli s pořadateli na to, že máme prázdný sál. Drakarn, který tu byl hlavním mluvčím poroty proto svolal zbývající posluchače, aby si přisedli až k němu a začali jsme se volně bavit na různá témata. Po nějakém čase jsme diskuzi rozpustili, neboť každý z nás měl vyhlídnutý další program.

 

Znovu jsem zamířil do Heisei, kde na mě čekala poklidná přednáška.

 

Co musí mít každé správné anime (Skorica)

Avšak s označením poklidná jsem se velice mýlil. Přednáška byla vytvořená hodně narychlo, presentace odpovídala kvalitě rychlopresentace vytvořené pár hodin před přednesem. Mluva Skorici taky nebyla nijak závratná, její slovní zásoba byla velmi omezená. Ale i to bych byl schopný přijmout. Tak trochu jsem doufal, že se řekne něco nového nebo aspoň ne příliš známého, ale Skorica vzala obecné rysy a snažila se je napasovat na kvalitní tituly. Což ale právě není vždy možné; řada anime seriálů jsou dobré právě kvůli tomu, že hlavní hrdina není ten „typický středoškolák“, ale buď učitel na letní škole, tulák nebo třeba rytíř či princ.

Co mě ale zabolelo nejvíce, byla její slova, že by se kvalitní anime přeci neodehrávalo v Česku. To jsem se už neudržel a ozval se, protože Skorica si neumí dohledávat informace skrze anime databáze anebo se nezajímá o kolegy z přednašečských řad, protože na Akiconu měl Christof přednes na toto téma, kde vypíchnul anime Monster. Od té doby vznikly další tituly. Takže tohle ti za rámeček tedy nedám. Aby to nebylo všechno, tematický přednes skončil v půli přednášky a začala plytká diskuze nad tématem „vytvořme si vlastní dokonalé anime“. To už jsem nedokázal vydržet a raději si našel záminku, proč odejít. Když jsem si posléze uvědomil, že se jednalo o stejnou přednášející, co loni dokázala na úvod vyspoilerovat Chobits a na to dodat, že mezi Hentaiem a Ečči nevidí žádný rozdíl, uvědomil jsem si, že jsem jen mrhal se svým volným časem.

Záznam zde.

 

Když jsem se chystal jít na další program, dočetl jsem se, že se přednáška o hodinu posouvá. Rychle jsem tedy změnil plány a šel se podívat na Matěje.

 

Jak umělá inteligence hraje (nejen) počítačové hry (Matěj Račinský)

Sice jsem přišel o začátek, ale to nevadí. Matěj v tu chvíli presentoval úvod to problematiky, kde vysvětloval definice AI a její rozdělení, kde použil vynikající video od Nvidie. Už na Animefestu se mi velice líbilo, ale na jaře jsem se o něm nezmínil, takže ho vyzdvihnu aspoň při této příležitosti.

Matěj poukázal, že současné NPC v singleplayeru je předem naprogramované a předem k tomu určené. Avšak co se stane, když nahradíme samotného hráče za AI s neuronovou sítí? Když se DeepMind od Googlu naučil hrát na Atari 2600, překonal u více než poloviny miniher lidského hráče. Dále mezi zajímavosti bych zařadil, že AI v současné době už má vyřešenou dámu, takže v ní pokaždé vyhraje; dokáže na 95% vyplnit křížovku či vyhrává nad nejlepšími hráči šachů. O umělé inteligenci Watson v soutěži Jeopardy jsem kdysi viděl dokument, to mi bylo asi tak patnáct a tehdy jsem byl z toho na větvi. Nyní, po sedmi letech konečně znám bližší odpověď, jak to vůbec bylo možné. Matěj mi připomněl jednu z hádanek mého dětství, které mi ležely v zapomnění. Díky!

Taktéž padlo nějaké to slůvko o Dotě, což jsem příliš nevnímal, jelikož tu hru ani neznám (kamenujte mě), následovalo upozornění na média a jejich přehnané vyjadřování se v tisku a na netu a AI v Starcraftu. Pak začaly přicházet pro mě zajímavé informace. Začalo to s Kingdom Come, kde se NPC učili pomocí AI bojové souboje s mečem, avšak nakonec byl tento projekt zahozen kvůli chybějící realističnosti. Následovalo samořídící auto v GTA V na kanále Sentdex, který sice už nestreamuje na Twitchi, ale na YouTube stále jede bomby (a já už mu přihodil odběr). Osobně mě to zaujalo a uvidíme, kam se tenhle projekt posune dál.

Dále nám Matěj představil i přešlapy. Například chatbot na oficiálním Microsoft Twitteru, který se učil pomocí tweetů ostatních uživatelů nebo automaticky generované potisky na tričkách v nabídce Amazonu. Ve výsledku ale AI šlo dál, než kdo předpokládal a začalo pracovat s nekorektním humorem ve veřejném prostoru. Díky 4chanu se ale všechno archivovalo a ačkoliv dnes po těchto nepovedených pokusech hezky zameteno, screenshoty jsou dodnes k nalezení.

Na závěr se mohli zájemci dozvědět, jak AI na neuronovém základu vůbec funguje. Ačkoliv jsem si musel projít presentaci, abych znovuvstřebal uniklé informace z přednášky, rád jsem se dozvěděl něco nového.

Záznam zde.

 

Po přednesu jsem se vrátil do sálu Heisei na posunutou přednášku.

 

Hideki "Břitva" Tódžo (Tokr)

Tokrův formát přednášky byl trochu nešťastný, neboť mě pouhé čtení životopisu tohoto vojevůdce příliš nelákalo. Avšak povzbuzen z minulé autorovy přednášky spolu se svým zájmem o tehdejší dobu jsem si řekl, proč ne. Všichni víme, jak se vypracoval např. Hitler do čela státu a jak skončil, ale o Tódžovi o se tolik nemluví; navzdory faktu, že právě on zatáhl Spojené státy do války.

Jak to sním tedy bylo? Ve zkratce – pocházel z vojenské rodiny a jeho kariéra byla postavena na Velké válce. Po nástupu na ministerstvo zásobování byl převelen k armádě, kde se vypracoval na generálmajora a posléze generálporučíka. Jako náměstek ministra války požadoval napadení SSSR, avšak po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov změnil názor a byl pro „pakt čtyř“, který ale nebyl schválen zbývajícími členy paktu. Ve výsledku se tak Sovětský svaz a Japonsko domluvili na paktu o neútočení.

A dále? To už všichni znáte. V r. 1941 se se stal předsedou vlády. Po vyhrocení vztahů se Spojenými státy a Spojeným Královstvím vznikl plán na masivní a nečekaný úder proti USA, který, jak víme, nedopadl dle očekávání. Po bitvě o Saipan Hideki Tódžo rezignoval a po kapitulaci Japonska v r. 1945 se chtěl pomocí sebevraždy vyhnout americkému soudu.

Přednáška to byla poučná a já se tedy dozvěděl zase něco nového.

 

Během pauzy jsem si prošel Macuri – venkovní program a prodejní stánky. Poté jsem vstoupil do Ečči sálu, kde jsem si dle anotace vybral program, na kterém jsem nebyl cílovou skupinou.

 

Alenka v říši Termínů (Kara Alen)

Velice rád se občas stanu humorníčkem a rozhodnu se tak, jak by to nikdo nečekal. Proto jsem tentokráte zamířil na přednášku určenou pro absolutní normies. Ještě před začátkem přísedící Zeník pacifikoval hlučný Předvík, neboť povalující se plebs před vstupem do školy vyřvávali do okolí. Po začátku přednášky se Kara Alen zeptala, kdo četl anotaci. Posléze následovala otázka, co tu já a ostatní trollové sedí. Já měl připravenou výmluvu, neboť jak rád říkám, opakování je matka moudrosti.

Samozřejmě, na tuto přednášku byl sál téměř prázdný a každý posluchač byl vítán, takže jsme vyhozeni nebyli. Své přítomnosti jsem aspoň využil k doplňujícím otázkám nebo i odpovědí na pokládané otázky. Témata byla očekávaná – ostatní cony, cosplay, manga, light novely a Zeny nadhodil taktéž databáze. Fajn pokec, byla to sranda, i já se pobavil.

 

V době další pauzy jsem si skočil do McDonaldu, kde jsem mimo jiné odhalil existenci rozšířeného výběru na dotykových obrazovkách. Konečně si můžu objednat limonádu bez ledu! Jídlo jsem si vzal s sebou, abych stihl nejzajímavější část programu.

 

Láska jako droga (Kara Alen)

Konečně mi byla zodpovězena nedořečená odpověď na otázku „za čím vědecky stojí láska“ z druhé série Rewritu. Autorka tu podala vysvětlení hodné pohledu biologa. Nejprve nám představila chtíč a co ho vyvolává. V tu chvíli jsem zpozorněl a přestal jíst donesenou večeři. Testosteron a Estrogen je důvodem všeho. A já se začal potit, neboť se tu přede mnou začalo skládat jedno velké puzzle. Taktéž feromony hrajou velkou roli. Ty vypuzujeme v našem přirozeném pachu. Čím se pach partnera více liší, tím nám více voní, protože jako lidé jsme geneticky přizpůsobeni k přirozené diverzitě. Následovalo vysvětlení přitažlivosti. Při pohledu na pěknou slečnu se nám vyplaví velké množství adrenalinu, což způsobí stres, rozbušení srdce, třesot a pocení prstů. Kortizol si osobně spojuji s náhlým pocitem nejistoty. Serotonin způsobuje přímo zamilovanost a ovlivňují naši náladu (podrážděnost, agresivita).

Říká se, že dlouhé pohledy pomáhají při tvorbě vztahů. I to nám Kara Alen potvrdila. Pokračovalo vysvětlení erotické vášně. Jedná se o vztah plný euforie, kdy se v mozku spustí celá řada chemických reakcí, které vyústí v doslovný stav nouze a propadneme do stavu podobnému šílenství. Jediný důvod, proč přichází tento stav takto brutálně a nejde racionálně ovlivnit, je pro vytvoření potomstva. Trvá jen několik měsíců, neboť naše tělesná schránka nedokáže tento stav vydržet delší dobu. A jaké hormony mohou za tento stav? Tak si to pojďme vyložit. Fenyletylamin, jehož příznaky jsou chemicky velmi podobné pervitinu, snižuje stres a zvyšuje sebejistotu. Je taktéž v malém množství obsažen v čokoládě. (A proto ji pro uklidnění všichni doporučují). Dopamin vytváří pocit euforie, dodává člověku cílevědomé chování k uspokojení potřeb; velice nás motivuje a nutí nás se soustředit k dosažení cílů. Jedná se o velmi návykový hormon a ne nadarmo se mu přezdívá jako opravdová droga lásky.

Dále nám byli představeni hlavní body, v čem je důležité se s partnerem shodovat. Jedná se o děti, peníze, majetek a způsob života. Byli tu zmíněny i tzv. Red flags, avšak upřímně, neexistuje člověk, který by splňoval všechny vypsané podmínky. I já se v nich našel. Jinými slovy, je třeba dokázat tolerovat nedostatky u potencionálního partnera, neboť nikdo z nás není dokonalý.

Další fáze lásky už obvykle trvá až čtyři roky, kdy bláznivý stav opadne a my se probouzíme do reality. Buď couváme a říkáme si, jací jsme byli blbci anebo se k tomu postavíme čelem a řekneme si, „okey, jdeme se více poznat“. V tu chvíli dochází k romantické části vztahu, která vznikla z důvodu potřeby postarat se o vzniklé potomstvo. Tyto hormony už popisovat nebudu, neboť už takhle je moje zpětná vazba delší, než tomu obvykle bývá (a třeba tím někoho z vás donutím, aby se Kary Alen ptal po dalších podrobnostech).

Následovalo vysvětlení, odkud se vzalo pořekadlo, že děti přináší čáp. Ve středověku se totiž oslavy a svatby plánovaly na letní slunovrat. O devět měsíců později nastal pravidelný populační boom, kdy v té době, na jaře, přilétali čápi. Další otázka, co mi vrtala hlavou, mi byla zodpovězena.

Co ale vyvolává romantickou lásku, při které jste hnáni do několikahodinového milování, povídat si celou noc a vypíná vám racionální uvažování? Hádáte správně. Další hormon. Jedná se o endorfiny. Jsou to návykové látky na bázi morfia, které se vylučují během sexu a jsou návykové.

Na závěrečnou otázku, zdali je láska drogou, už tedy všichni známe odpověď. Jedná se prakticky o legální braní omamných látek. Proto někteří jedinci jsou nuceni stále střídat partnery a nebo jsou silně náruživí. Konečně jsem se dohledal k odpovědi na otázku, která ve mně ležela už dlouho. Na všechno jednání ve vztazích existuje vědecké vysvětlení. Proč se po rozchodu cítíme mizerně, proč v osamění upadáme do depresí, a proč přes veškeré rány, co lásku provázejí, nás něco tajuplného uvnitř nás žene znovu do stejných temnot, do kterých jsme už kolikrát vkročili a třeba někteří z nás, se doposavad vrátili v bolestech zase nazpět.

Přednáška, kterou jsem si měl možnost znovu přečíst během psaní, mi dala mnohem více, než jsem čekal. Zamyslel jsem se nad už pocítěnými jevy a poznal odpovědi na důvody, proč jsem se v určitých situacích cítil tak, jak je popsáno výše. Bylo toho řečeno opravdu mnoho a vše tu nejsem schopný popsat. Velice mě mrzí, že tato přednáška nebyla nikde nahrána, protože se jednalo o excelentní práci. Přednášku mám v rozšířené verzi u sebe uloženou, protože jsem si naprosto jistý, že se k ní v následujících letech rád vrátím pro radu do života. Díky, ještě jednou, za tak promyšlenou práci. Určitě zauvažuj nad budoucí reprízou, třeba i na jiných českých conech. Jsem toho názoru, že s tvojí kvalitou by se našlo místo i na prime time v Hlavním sálu.

 

Plný dojmů jsem ještě zůstal v Ečči sále na večerní pokec. Zeny si pustil pusu na špacír a byla docela fajn atmosféra. Já dojedl večeři a posléze šel do hajan.

 

Sobota

Vzbudil jsem se se svitem ranního slunce. Vykonal jsem ranní povinnosti a ozval se Jeoffremu. Ten informaci o mém probuzení přivítal s nadšením. Hodil jsem smartphone na nabíječku, neboť těch pár procent by mi celý den nevydrželo a šel si nakoupit snídani do nedaleké sámošky. Když jsem se vrátil k mobilu, samozřejmě, už mě Jeoffrey naháněl. Připadal jsem si jak štvaná zvěř. Na druhé straně telefonu se jen ozval zmatený kolega, kde se tedy sejdeme, neboť ještě před chvílí bloudil, stejně jako já, na Kačerově (tuhle spojitost jsem si uvědomil až při psaní těchto řádků).

 

Pod schody, hned za pokladnami, už na čekal borec v triku s nápisem Rammstein. (Což mě motivovalo si zvolit protentokráte k psaní reportu taky nějakou výživnější hudbu a tím tedy oprášit staré soubory na úložišti). Zašli jsme do Maid kavárny, kde jsme si měli hodně co říci. Každý z nás prošel nějakými úspěchy v kariéře i životech. Znovu jsem si v praxi ověřil, že tohle je člověk, se kterým si člověk snadno sedne k dobrému jídlu a neví, o čem dříve mluvit, neboť je témat spousty a času málo. Po hodině jsme se zvedli a šli na soutěž.

 

Hudební soutěž (Drakarn)

Jedná se o jednu z mála soutěží, na kterou si troufnu jít. Ale protože Drakarn mě naposledy nezklamal, dal jsem šanci podruhé. V sálu jsme se střetli s Ryuuheiem, kterého jsem po celý čtvrtek téměř neviděl. Není od věci slyšet nové soundtracky a třeba taky uhodnout, k jakému titulu byl opening vytvořen. Díky dobře nadhazovanýmu doplňujícímu infu jsem se chytal i já, neboť základní povědomí o anime průmyslu nosím v hlavě, takže u jednoho příkladu stačilo prozradit jméno animačního studia a já pomocí vyřazovací metody vyškrtával nevhodné odpovědi. No, pokaždé jsem se netrefil, ale někdy to bylo jednoduché, protože hrála dle hudebního stylu retro hudba a v nabídce byli tři ze čtyř titulů samé novinky. Ale ne vždy se dařilo a ne, na tohle jsem šel fakt naslepo. Snad nám Drakarn někde publikuje výsledky, ať víme, jak si naše trio kritiků vedlo.

Soutěž měla trefně zpracovaný design a Drakarn prostě věděl, jak upoutat pozornost. Ještě po soutěži zazněly dodatečné zajímavé podrobnosti, které by samy o sobě stály za přednášku. Šlo o zpěváky, seiyuu a animační studia. I kdybych nasbíral čistou nulu, i přesto bych stráveného času nelitoval, neboť to byla zábava. A kvůli ní chodím na pořádný program.

 

Následně jsem se odpojil a zašel na promítání.

 

Japondělí (Lusi)

Lusi nám tu promítla devět videí své produkce, na které čas od času kouknu. Mezi vysílaná videa patřilo převracení stolů, Gačabon, prodejní automaty, Kit Kat, Mimikaki, eskalátory, Ofuro, Suikawari a předpremiéra sušenky štěstí. Následně došlo na diskuzi, kdy jsem se dozvěděl o setkáních v Brně na akci zvané Toulky asijskou kulturou. Nezní to vůbec zle a do budoucna se tam někdy ukážu, protože už delší dobu hledám záminku k tomu, abych občas vyjel na druhou stranu republiky (stále jezdím do Prahy či Liberce) a ještě se dozvěděl nové informace o tom, co mě zajímá. Dodal jsem ještě, že by nebylo špatné na další Animefest zpracovat jedno z témat, neboť si pamatuji, že se mi to předminulý ročník líbilo. Dočkal jsem se odpovědi, že podobná přednáška byla i letos, ale že v tom bude případně pokračovat. Na závěr jsem se dostal i na skupinovou fotku.

 

Po diskuzi jsem po trochu komplikovanější domluvě, kdy jsem kluky naháněl po půlce areálu, zašel na oběd. Ale ne jen tak ledajaký. Ryuuhei nečekaně přišel s vlastním návrhem a doporučil nám asijskou restauraci. Po cestě jsem narazil na Greka a Ariana, kteří si razili na své přednášky.

 

Neměl jsem přímo hlad, avšak to u mě neznamená, že si nic nedám. Chtěl jsem ochutnat něco typického pro dálnovýchodní kuchyni. Dal jsem si Woosen, který mi zprvu chutnal, ale poněvadž jsem neměl přímo hlad, do dojedení jsem se musel nutit. Poté jsme se všichni vrátili do školy, kde nás čekal další obsah.

 

Do Japonska po osmé (Xsoft)

Jelikož Xsoftovy kvality už znám, věděl jsem, že mě nezklame. Běžně tento obsah přednášek zcela míjím, ale proč občas neudělat změnu, že? Byla nám popsána společná část cesty se Storytellerem, kde nechyběly zážitky na japonské železnici (Šinkanzen s motivy Hello Kitty), návštěva hradu, vyhlídková cesta po horách a onseny. Bylo toho dost co mě zaujalo. Ale největším zážitkem byly pro mě suvenýry, které Xsoft rozdal do řad publika. A to je přesně ten důvod, proč na jeho přednášky rád zajdu. Vždy dokáže získat moji pozornost něčím zajímavým. Letos to byly časopisy s hrami. Specifickými hrami

 

A poněvadž jsem po přednášce neměl žádný další program, strávil jsem poslední volné chvíle se členy party. Jeoffremu po chvíli zazvonil mobil, což jasně značilo, že se za pár desítek minut přesune na další akci. V místních školních katakombách jsme chvilku hledali krámek, který si kolega vyhlédl a zakoupil jsi suvenýr. Pokud vás zajímá jaký, tak se k němu podívejte do odkazů pod reportem na jeho profil, nebudu vám přeci prozrazovat všechno. Po krátkém loučení a komentování Opatova husarského kousku (který se ve výsledku příliš nepovedl, neboť pár týdnů po akci si doslova nakálel do bot a i na podzim o něm mluví celá česká internetová scéna) se naše cesty znovu rozdělily. Tak zase na podzim!

 

Následoval mě přednes od mého kamaráda, se kterým jsem se poprvé setkal při přednášce na Natsuconu.

 

MyAnimeList očima datového vědce (Remastered edition) (Matěj Račinský)

A ano, byla to právě tato přednáška. Chtěl jsem nějak zabít čas, ale nevěděl jsem, co si z programu vybrat, ale poněvadž jsem strojař, čtení hodnot z grafů je moje oblíbená činnost. Koho by přece nezajímaly hodnoty např. roční produkce, vývoj „žánrů“ v čase, produkce jednotlivých studií a jejich podobnost dle vydaných titulů? Ve výsledku jsem viděl přepracované, snáze pochopitelné, čitelné a nové grafy. Parádně jsem si užil statistiku; moje nadšení se dá přirovnat k mému prvnímu navrhování jednostupňové převodovky. Přednáška mi už leží doma na disku, neboť kdo ví, kdy na ni budu odkazovat. Jen byla škoda, že byl přednáškový sál poloprázdný. Pokud byste si chtěli presentaci plnou grafů projít, můžete tak učinit zde.

 

Dále jsem zamířil do plného Ečči sálu.

 

Sedm Smrtelných Hříchů (Kara Alen)

Přednášku jsem si vybral hlavně kvůli přednašečce, neboť jsem byl s její tvorbou vždy spokojen. Naneštěstí, během začátku mi unikla podstata a téma mě neoslovilo. No, i to se stává, neboť moje soustředění bylo hodně narušené nepříjemnými signály zažívacího ústrojí. V půlce jsem si tedy odběhl na toalety a už se nevrátil.

 

Ve zbývajícím čase jsem se znovu setkal s Ryuuheiem a vyčkával před Hlavním sálem.

 

Leijiverse (Grek1)

Název přednášky je odvozen od univerza mangaky Rejdži Macumota; známého autora Space oper. Při vzniku adaptací si nárokoval možnost právního zásahu do obsahu, což není v Japonsku běžná praxe. Má rád německou kulturu (což chápu, taky si občas pustím specifické folkové písně), a vlastní historické zbraně.

Ve svých titulech často schová nějaký skrytý význam. V titulu Sexaroid kritizuje společnost a konzumní život; Space Battleship Yamato odkazuje na Třetí říši a záchranu lidstva na Zemi; Space Pirate Captain Harlock zase o pirátech a drancování; Galaxy Express 999 o vesmírném vlaku propojující civilizace na jednotlivých planetách a Queen Millennia má značně katastrofický scénář, kdy desátá planeta Sluneční soustavy se na své excentrické dráze střetne se Zemí. Především poslední titul mě zaujal; až mě omrzí současný výběr titulů, mám se zase na co dívat. Zklamalo mě jen, kolik lidí preferovalo úchylárny před tímto obsahem. Po cestě na přednášku jsem viděl spoustu mladých návštěvníků, jak se cpou do už plné Ečči místnosti, ale Grek stál před poloprázdným Velkým sálem. Copak se tomu nemůžou věnovat doma? Ach jo.

Záznam zde.

 

Po přednášce jsem si popovídal jak s Grekem, tak s Arianem. Dozvěděl jsem se, že veškerá streamovací technika je zapůjčená od Akiconu, takže jsem na místě uznal, že začlenění Advíku mezi zbylé cony v republice není jen prázdnou frází, ale skutečnost. Jsem za to velice rád, neboť právě archiv bylo to poslední, co Advíku chybělo. Ještě jednou, díky, aspoň můžu do reportu naházet odkazy.

 

Po popovídání jsem se s kolegy rozloučil a dal jsem si veget. V plánu jsem měl vyhlídnutou hudební přednášku.

 

Šakuhači: příběh zakázaného hudebního nástroje (Petr Štefan)

Petr nám nejprve představil bohatou historii tohoto specifického dechového nástroje. Dlouhou dobu se jednalo pouze o meditační nástroj, na který mohli hrát jen mniši. Při specifické a náhodné prověrce „mnišství“ musel mnich zahrát melodii Šika no tome, aby byl uznán jako pravý mnich a nikoliv jako skrytý špeh. Avšak až do 18. století neexistoval zápis melodií, takže je k zamyšlení, jak do té doby vůbec někdo věděl, jak správně melodii zahrát…

V 19. století byl nástroj spolu se sektou mnichů zakázán, aby se po osmdesáti letech nástroj znovu povolil. A teprve v 80. letech minulého století vláda povoluje svobodnou kompozici. Dnes je Šakuhači populární díky filmovému průmyslu a jazzu. Zajímavostí je i název flétny, který se skládá z čísel. V přímém překladu se jedná o „jednu japonskou stopu a osm japonských palců“ – v mezinárodním systému jednotek jde o 54,54 centimetrů, což je standardní délka této flétny. Kouzelné, že?

Petr byl výborný. Bral v potaz, že v publiku nejsou hudební odborníci a přesto mě pobavil jeho cynismus. Tenhle typ humoru mě baví, bez ohledu na obsah.

 

Po přednášce jsem se usadil v přízemí poblíž infostánku a vzal si slušný počet formulářů. Dopředu jsem počítal s tím, že se možná se zpětnou vazbou opozdím a zároveň jsem chtěl mít jistotu, že se můj názor dostane dál (a zmíním vše, neboť moje paměť je dost krátkodobá). Během psaní si ke mně sedl technický ředitel Akiconu a pokecali jsme nad uplynulým dnem. Poté, co vyšel kolega vstříc domovu, se mi udělalo silně zle. Oběd mi nějak nesedl a musel jsem přemlouvat žaludek, aby svůj obsah zachoval a zpracoval ho. Ono vůbec mi bylo stejně zle, jako na Animefestu; zřejmě z velkého přepětí z práce a musel jsem, stejně jako po Animefestu, si dát po Advíku nekompromisní dietu ve formě bílého pečiva. Díky bohu, že mě to zase nepoložilo.

 

Po dopsání zpětné vazby bylo už půl dvanácté, takže jsem odevzdal vyplněný štos formulářů na infostánku a šel jsem se vyspat. Ještě jsem před spaním pokecal se stejně starým fanouškem a pár minut po půlnoci usnul.

 

Neděle

Ráno jsem se vzbudil až při šramotu okolních návštěvníků. Vstal jsem a zabalil si, neboť jsem měl vykroužkovaný program až do zakončení Advíku. Deset minut před zahájením programu jsem seběhl do sálu Šówa, kde už přednášející všeobecně rozmlouval s Drakarnem a dalšími.

 

Tipy a rady pro přednášející (Grek1)

Měl jsem pocit, jako bych někdy v minulosti, na Advíku, už na velmi podobné přednášce byl. Zřejmě v mých začátcích. Grek mi v krátkosti, když jsem měl možnost se s ním osobně sejít, obsah této přednášky prozradil, neboť jednou přijde ten den, kdy se taktéž postavím na stupínek přednášejícího, ale protože „opakování je matka moudrosti a příprava otcem úspěchu“ (a já debil si tehdy nevzal do ruky zápisníček), přišel jsem znovu. Tentokráte jsem předchozí chybu napravil a připravil si poznámkový blok od Googlu. To, aby se poznámky někde neztratily…

Anotace je základ. Bez ní to prostě nejde, ačkoliv akdvíkovští prázdninoví přednašeči jsou schopni všeho. Měla by nás stručně uvést do problematiky. (A proto je dobré tu anotaci číst, že ano). Presentace by měla být jednoduchá a zálohovaná v různých verzích a má obsahovat pouze body, nikoliv celé úryvky z Wikipedie. Dále je důležité si přednášku předem vyzkoušet a eliminovat neznalosti (dlouhé pomlky při přemýšlení), a příliš nehustit informace. Je podstatné, aby člověk mluvil pomalu a dynamickým hlasem, aby z přednášejícího vyzařovalo přesvědčení, že ví, o čem mluví. Je důležité se pohodlně obléct a hlavně si věřit.

Kdybych měl vypsat všechny důležité body, jsme tu až do zítra. Pokud vás zajímá Grekův recept na úspěch, podívejte se na záznam.

 

Po přednášce jsem spolu s ostatními ještě hodil řeč s Grekem, dopsal pár poznámek a už vím, co přesně dělat, až budu chtít svou troškou pomoci některému festivalu s obsahem.

 

Dále jsem si popovídal s Ryuuheiem, naposledy se prošel po škole a zašel do Hlavního sálu na Vyhlášení soutěže. Soutěže jsou pro mě velmi nezáživné, takže jsem ani moc nevnímal, co se kolem děje, jen tak trávil volný čas.

 

Zakončení a pokec s orgy

Ale dočkal jsem se. Hlavní informací byl počet návštěvníků, který letos překonal dva tisíce. V příjemné atmosféře jsme si vyměnili názory, kdy jsem taktéž zapojil do diskuze. Nemám rád, když člověk sedí stranou a pak hejtí, až když píše report. Jestli si za svým názorem stojím, řeknu ho i mezi lidmi, ne?

 

Po rozloučení jsem si vzal kufr a spolu s kamarádem jsem se vydal na městský autobus. Během cesty jsem si zarezervoval jedno z posledních míst ve vlaku a prohlížel si okolní Prahu. Při přestupu na metro se se mnou rozloučil Ryuuhei a já vyrazil na Hlavní nádraží, odkud mě odvezl klimatizovaný mezinárodní rychlík. Po cestě jsem na hodinu usnul a probudil se až v Pardubicích, odkud to bylo domů už jen pár desítek minut.

 

Shrnutí

• Přemístění školy nebylo tak zlé, ale Klausovka byla lepší, určitě posuďte v budoucnu návrat

• Pro příště zvažte i nabídku tuzemského nebo západního občerstvení

• Systém zamykání dveří na toaletách „drž kliku“ je sice účinný (ale tahle se v klidu nikdo snadno nevykálí), zalaminovat visačky s nápisem „Obsazeno“ je podle mě výhrou pro všechny

• Největším mínusem Advíku byl neexistující archiv záznamů přednášek – nyní už je minulostí

• Při příštím streamování zamiřte i do Ečči sálu, někdy nemluví jen o úchylárnách, ale i o dost zajímavých tématech

• Dnes už chápu, proč se na Předvíku často ukazoval i Opat04 (Shame on him)

• Příště prosím dbejte na větší množství přednášek v Hlavním sálu, vyvarujete se tak přecpaných sálů na některé přednášky (viz. Matějova presentace na MyAnimeList – je tam i stránka popisující počet přednášek v sálech)

• Neobávejte se zvednout vstupné, podporuji to

• Dejte si do podmínek přijetí přednášky i logicky sepsanou anotaci

• Pro příště zvýraznit, kde že vlastně je ubytovna

• Informace o okolních obchodech s potravinami ale chválím

• Krásné textilní wristbandy byly krásné a pohodlné

• Jak jsem před rokem slíbil, navštívil jsem i Maid café, díky za jeho provoz

• Z netradičního obsah chválím realizaci Anime maturity i Hudební soutěž – No ták, Drakarne, pověz nám výsledky, stále netrpělivě čekáme. Jinak bude černý puntík!

• Záznamy z Japondělí i diskuze s autorkou byl dobrý nápad, díky tomu jsem se dozvěděl o další akci

• Sobotní Ivanovu nekorektní show chci příští rok oficiálně v programu! Ten byl dobrej.

 

Vlivem dynamicky měnící se situace v práci jsem se tak dost dlouho nedostal k psaní. Po akci jsem si musel dát dokupy zažívání, poté jsem pro uvolnění hrál druhou Mafii a dohrál Sleeping Dogs. Taktéž jsem konečně koupil volant a zahrál i Euro Trucky z dílen pražského SCS. Taky jsem našel komunitu lidí za odumřelé Pardubické otaku, kde si mě místní vzali pod svá křídla a občas se s nimi sejdu. Však o tom to je. Hlavně dělat, co nás baví a mluvit s lidmi, s kterými si máme co říct.

 

Odkazy na zážitky kolegů:

Jeoffrey

Ryuuhei

Advík 2019

Reklama

Reklama