Honza135

Honza135

okres Ústí nad Orlicí
Strojní technik

4 body

Můj deníček

  • 3.9. v 16:02

    NatsuCon 2017

    Konečně přišla doba, kdy i já si začal plnit své sny a rozjel se na další festival. Sice jsem dorazil až na sedmou večer, ale naštěstí mi začínal můj vyhlídnutý program až od osmi. Po cestě na con jsem se tradičně najedl; vlaky Railjet a jejich skvělé možnosti kombinace jídla při cestování vždy rád využiju, když jedu delší dobu. Můj kamarád Ryuuhei sepsal i svůj zážitek, takže pokud vás zajímá i jeho pohled na stejnou akci, můžete si přečíst i jeho report.

     

    Pátek
    První, čeho jsem se po dlouhé cestě zhrozil, byly ty zatraceně dlouhé eskalátory na zastávce metra Křižíkova. Po neúspěšném hledání, jakým směrem se mám vydat dále, mi přispěchal Ryuuhei na pomoc. Proběhlo ještě setkání s Takumim a šli jsme společně do školy, kde mě po kontrole vstupenky z předprodeje nemile zaskočili organizátoři. Došel jim tištěný program. Nevadí mi, že si musím program kupovat, ale když už za to mám dávat peníze navíc, tak by měl být na začátku akce ještě k mání. Ale když jsem si kupoval vstup i s programem v předprodeji, mají mi výtisk programu přednostně zajistit. Ačkoliv mi za něj vrátili peníze, bylo to od nich stejně nefér. Vždyť já jsem jim za to zaplatil dopředu, ne?


    Ryuuhei a Takumi mě přemluvili, abych ustoupil od svého předpřipraveného programu a šel s nimi na zaručeně zábavný program.

     

    AMV peklo 4

    Jak jsem tušil, tenhle druh zábavy šel zcela mimo mě. Snažil jsem se tomu přijít na chuť, ale prostě to nešlo. Navíc jsem viděl moc fajn spoilery. Spíš než pobaven jsem odcházel znechucen. Prostě český dabing v anime nesedí, ať se na to koukám jakkoliv. Příště jednám sám za sebe, tohle mně fakt vytrestalo.

    Informace, Pobavení: Nehodnoceno

     

    Jakuza
    Nic jsem od přednášky nečekal, ale když jsem rozpoznal přednášející Clover z advíkovské přednášky Když zhasnou lampiony, věděl jsem, že mě zase čeká informacemi nabitá hodina. V posluchárně bylo těžko snesitelné dusno, ale zatnul jsem zuby a vydržel to. Clover to vzala nejprve od počátků organizovaného zločinu v Japonsku až po současnost. Vhodně ji sekundoval i Grek, který si sedl mezi posluchače a občas dostal slovo i on. Byla řeč o tetování po celém těle a vlivu inkoustu na vnitřnosti, kdy to odnášejí játra; usekávání článků prsteníčku a především o vlivu Jakuzy na vládu. Dost mě překvapilo, když se Grek rozmluvil o tom, jak má Jakuza policii pod palcem. Ale zase to byli oni, kdo zafinancovali Japonsko po katastrofách v letech 1995 a 2011. Vzpomínáte, jak zemětřesení a vlna tsunami před šesti lety smetlo Japonsko? Do dvou let zmizelo vše, co by tuto přírodní pohromu připomínalo. Kde na to vláda vzala peníze? Bylo mi to nějaké podezřelé, jak se z toho Japonci dokázali tak rychle oklepat...

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Po přednášce mi to nedalo a dal jsem příjemný pokec s triem Drakarn – Clover – Grek. Docela mě to nakoplo a kdo ví, třeba taky jednou začnu přednášet na témata, která mě už nějakou dobu zajímají...


    Ryuuhei šel po AMV peklu na směnu, ale Takumi a jeho menší harém naštěstí zůstal. Spal jsem tradičně na akci, takže jsem se k nim připojil. Dali jsme s Takumim první velkou diskuzi, kdy jsme mluvili asi hodinu a půl v kuse o všem možném. Když jsem už konečně zalezl do spacáku, uvědomil jsem si několik negativů kolektivního nocování. Bylo půl jedné, ale všichni mluvili jak ve tři odpoledne, ruší vás a nemůžete spát. Svítí vám světla do očí, když si lehnete na záda (protože se jinak na karimatce nevyspíte; když si lehnete na bok, vše vás tlačí.) Protože je v místnosti kotel lidí a je přeci jen léto, je vám vedro. S tím vším jsem ale počítal. Vytáhl jsem si uzavřená sluchátka a pustil jsem si hudbu z mobilu, zároveň jsem si zakryl oči loktem pravé ruky, rozepl spacák a bylo po problémech. Ale i tak bylo spaní na mě až příliš tvrdé, takže plánuji menší obměnu stávajícího spacího setu na nafukovací matraci s larisou a polštářem.


    Sobota
    Ráno mě vzbudil hlas Takumiho, což bylo pro člověka, co vstává každý den do ticha svého bytu, trochu nezvyklé. Oba jsme měli hlad, takže jsme se vydali do supermarketu pro snídani. Žádný zajímavý program se nekonal a tak jsem se rozhodl celou školu projít a zjistit, kde co najdu. Ani to však nezaplnilo celé moje volno, a tak jsem zrealizoval nápad, který jsem dostal během bezcílného bloudění...

     

    Návštěva kimono koutku
    Měl jsem ještě hodinu volno a tak padlo rozhodnutí na vyzkoušení něčeho tradičního. Byl jsem oblečen do bavlněného kimona – jukaty; během strojení mi bylo řečeno i několik zásad oblékání (které jsem stihl úspěšně zapomenout) a musím říct, měl jsem velmi příjemný pocit při nošení tohoto oděvu. Nikdy jsem ke cosplayi neměl blízko, ale tohle se mi opravdu líbilo. Sice jsem nemohl dělat dlouhé kroky, jak jsem byl zvyklý a schody se vycházely hůř než obvykle, ale ten za ten vynikající pocit to stálo. Ostatní po mě pokukovali, připadal jsem si vystupující z řady. Na rozdíl od cosplaye člověk vystupuje sám za sebe a nemůže dostat negativní zpětnou vazbu – protože kimono nikdy nic nezkazí a nenajde se nikdo, kdo by nechápal a neznal tradiční japonský šat. Cospayeři to mají horší, buď se na ulici setkávají s nadšenci do převleků, kteří si je fotí; nebo s odpůrci, kteří při procházení okolo nich mají nepříjemné poznámky. Já nepatřím ani do jedné skupiny, jsem nestranný a právě proto mi vyhovovalo být v něčem extravagantním, ale pořád českou společností skousnutelným jako ještě normálním. Skočit si nakoupit do Albertu v cosplayi je přeci jen docela bizarní zážitek pro zákazníky i prodavače. Po menší procházce po škole a v jejím okolí jsem zase jukatu vrátil a šel na přednášku.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Příběh Japonska
    Ryuuhei už dorazil z práce a já si mohl poslechnout celou historii Japonska spolu s kamarádem. Jsem do historie zapálený, takže jsem si přednášku užil. Přednášející Roudy popisoval faktické začátky japonských dějin přes období několika šógunátů až po současné Japonsko. Roudy mluvil opravdu pěkně, srozumitelně a protože se to dá sotva popsat slovy, rád vás odkážu na video z přednášky. Nejlépe Roudy vygradoval závěr, kterým celou přednášku dotáhl a vysadil na úroveň. Mám takový pocit, že i Grek se tu ukázal. Takže za mě jedno velké BRAVO, jen tak dál!

    Informace, pobavení: 3/3*


    Od kamaráda jsem se nakonec odpojil a zůstal jsem v Medži, abych si vyslechl další přednášku. Přeci jen je důležité, vybrat si vlastní program nezávisle na ostatních, protože jedině tak z něj dostanete z festivalu maximum.

     

    Ženské J-Rock kapely
    Na přednášku přišlo jen pár lidí, ale to byla jen jejich velká hloupost. Přednášející se opravdu velmi snažil a bylo to vidět. Měl pečlivě stylizovanou prezentaci, dobře sestříhané hudební ukázky jednotlivých kapel a vzal si s sebou i sběratelské předměty. Vyprávěl nám i své zážitky z koncertů. Jen na té rétorice ještě zapracovat a bude to dokonalé. Všechny kapely jsem si pečlivě zapsal a někdy je rád zkusím.

    Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*

     

    It's good to be bad
    Andyho přednáška neměla chybu. Povídali jsme si především o naschválech ve virtuálním světě. Nejvíc jsem se pobavil při vyprávění zážitků o trápení nevinných Simíků a návštěvníků atrakcí v Roller Coaster Tycoonu, obojí jsem hrál a tak jsem věděl, o čem byla řeč. Pak se ale přešlo na Grepolis, Divoké Kmeny a Travian, kde mě už moc do smíchu nebylo; ve všech zmiňovaných hrách jsem už byl několikrát dobyt, jen v Grepolisu na světě Beta jsem dosáhl obrovského spojenectví a respektu, kde jsme spolu s mým bratrem založili jednu z nejmocnějších aliancí, se kterou chtěl být každý zadobře a když jsme se dohodli, naše útoky nikdo zvenčí nedokázal ustát. Byl jsem v bezpečí – ale jen do doby, kdy administrátoři vypnuli tento svět a posléze ho smazali. Vždycky se najde někdo špatný...

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Japonsko v mezinárodních organizacích
    Konečně jsem měl tu čest poznat Zízu. Úvod do tématu byl podle mě až přespříliš zdlouhavý a složitý (pár cizích slov a odborné terminologie by mi nevadilo, ale tohle byl i na mě hardcore), několik hluchých míst se také našlo, ale – přednáška mě zaujala. Politika mi nikdy nebyla cizí, tak proč se něco nového nedozvědět? Byli jsme seznámeni především o vlivu Spojených Států na Japonsko, o japonské snaze o poválečné vyrovnání s okolními státy, kdy se to v případě Filipín a Malajsie povedlo, avšak Korejci a Číňané to pořád vnímají jako otevřenou ránu, a tak stále zneužívají japonské mentality k vydírání a posílání dalších válečných reparací do jejich státních kas. Ještě horší je to mezi Japonskem a Ruskou Federací, kteří jsou fakticky až dodnes ve válečném stavu. Zíza měla přehled a jelikož (politická) historie minulého století mě velice láká, byl jsem nadšen. Byla řeč i o současnosti, kdy je Japonsko v Radě bezpečnosti OSN, která funguje stejně efektivně, jako Společnost národů.

    Prostě nárok na právo veta z OSN činí neschopnou organizaci; jen se podívejte na Jugoslávii, jak dopadla; ačkoliv OSN má chránit nevinné, probíhala tam genocida o sto šest. Třeba taková Srebrenice – to je bolavá vzpomínka každého Bosňáka. A to ji chránili vojáci OSN. Prostě výsměch.

    Byla to pro mě čest poznat tak důležitého člověka, co pečuje o anime komunitu na ČSFD a Akihabaře. Navíc je tak vzdělaná... Na další přednášku se dozajista dostavím!

    Informace: 3/3* Pobavení: 2/3*


    Už jsem si musel dát pauzu vzhledem k mému prázdnému žaludku, takže jsem se vydal hledat občerstvení. Chtěl jsem zajít do krámu, ale mé nohy si namířily přímo do Maid kavárny. Koukl jsem nejdříve na ceník, ale pak jsem nad ním mávl rukou a objednal si tousty a banánový koktejl. Obojí jsem už dlouho neměl, pochutnal jsem si, takže za mě spokojenost. Po jídle jsem udělal plánovaný experiment a vydal se do Eda na zajímavou událost...


    Tlakshow
    Jednalo se v podstatě o parodii na talkshow se známými osobnostmi z anime fandomu. Tedy, byl jsem mile zaskočen připraveností celé show a způsobem humoru. Po začátku Tlakshow mi okamžitě došlo, proč se sem všichni hrnuli. Ta příjemná atmosféra udělala svoje. Já patřil mezi ty šťastlivce, co si sedli a o to víc jsem si show užil. Příští rok si musím dvojici Luci & Syky poslechnout znovu. Natolik se mi jejich správně mířená slova líbily, že mi ani nevadilo přetáhnutí celé show. Jo, a abych neurazil - #Tlakshit :).

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Tenhle fandom není pro starý
    Této přednášce šéfoval hintzu, ostřílený znalec anime a pořadatel Animefestu. Jeho přednáška byla plná humoru souvisejícím se starší fanouškovskou generací. Je fakt, že jsem toho moc neviděl (musel jsem se snažit, abych viděl aspoň presentaci), spíše jen poslouchal, protože jsem přišel pozdě a musel si vystačit se sezením v uličce mezi lavicemi. A to jsem dopadl ještě dobře, jiní se tísnili u dveří a ve stoje celou hodinu. Ryuuhei a Takumi byl ve třídě taktéž, ale nebylo vůbec nikde místo si sednout nebo aspoň postát pohromadě; natolik to byla poutavá přednáška. Ale i tak mě zaujaly jeho poznatky ze zahraničních conů. Také se mi líbily jeho teorie o získávání vědomostí z anime, pokud tedy nejste trotl a nesjíždíte jeden titul za druhým, aniž byste si mezi nimi neudělali krátkou pauzu, nechali jeden seriál uležet v hlavě a teprve pak poté pokračovali. Protože k čemu vám je, že si o víkendu ráno sednete za seriál a večer od toho vstáváte, když druhý den ráno si pamatujete sotva půlku? Proto ani já ve sledování netlačím na pilu a raději si seriál rozdělím po dvou až čtyřech kapitolách a každý den zkouknu jen jasně vymezený počet epizod. Takto jsem schopen si seriál o mnohem víc užít, všimnout si třeba souvislostí s jiným dílem, pobrat celkovou hloubku a také tu skrytou myšlenku, pokud tedy v titulu nějaká je. Když dodržíte svoje stanovená pravidla, máte našlápnuto k tomu, aby se z vás stal uznávaný anime veterán. Chce to jen budovat respekt a podporovat jeho růst, abyste to někam dotáhli. Protože jinak z vás bude jen creepy čtyřicátník, co jen děsí mladší fanoušky.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Bizarní dating simy
    Přednášející Yuffie jsem slíbil účast, takže jsem zůstal v Naře a konečně se posadil na židli ve třetí řadě směrem do prostřední uličky, takže jsem měl nejlepší místo, jaké šlo ve schůdky odstupňované třídě vůbec mít. Takumi šel dál po svých a Ryuuhei také, ten se však po chvilce překvapivě vrátil, avšak již pozdě na to, aby si sedl na židli. Fakticky jsme si s Ryuuheiem vyměnili pozice; teď si musel sednout na schod pro změnu on. Stejně jako předtím, byl sál nacpaný. A já hned po úvodu („because life is just too easy") zjistil důvod – Yuffie měla svoji přednášku perfektně předpřipravenou. Povídala nám o dating simech s různými postavami – holubi, dinosaury (ty měla pěkně dynamicky zpracované, byl jsem mile překvapen gradací!), koni, homosexuální orky, tatínky, podivnými teplými týpky se špičatou bradou, ledničkami nebo taky steaky – s tím vším můžete randit. Že nevěříte? Tak koukněte na záznam z přednášky zde (dobře, nekouknete, protože ten maník, co přednášku natáčel, video ještě nikde nepublikoval). Perfektní, chválím, byl jsem nadmíru spokojen!

    Informace, Pobavení: 3/3*


    Už jsem byl vyřízený, tak jsme si s Ryuuheiem koupili pečivo, dali pokec v altánku na školním dvoře a poté se naše cesty rozdělily; kamarád šel na další přednášku, aby dohnal svoji ranní absenci. Já jsem začal hledat automat s kávou, ale nakonec jeden dotaz mířený na správnou osobu mě dostal znovu do kavárny, kde jsem si dal dvojité expresso s mým oblíbeným cukříkem. Opravdu mi bodlo, bez něj bych asi vytuhnul jedna dvě. Využil jsem si odlehlou lavici, kterou přes den využívají prodavači pro svoji nabídku zboží, jako psací stůl, vybalil jsem si svoje malé papírnictví a zasedl za psaní této části dne. Sotva jsem byl v půlce, Ryuuhei už mě začal hledat a po menší nápovědě mě také našel. Tak jsem sbalil věci a jel jsem do vytouženého bytu, kde na mě čekala tichá a klidná místnost pro hosty s měkkou matrací. Po cestě, v půl dvanácté večer, jsme chytli na Můstku revizory. Já jsem poctivý, takže to nebyl problém, jen jsem byl zaskočen, že tu byli v tuhle dobu...

     

    Neděle
    S Ryuuheiem jsme to akorát stihli do školy (protože si rád pospím a mé ranní probouzení trvá déle), kde mě čekala poslední přednáška.


    Aby dobro neškodilo
    Prakticky obdoba sobotní již psané přednášky, ale v jiném světle. Jak název napovídá, bavili jsme se o přehnaném dobru, které se nakonec zvrtne v masakr; nebo kdy se větší zlo potlačuje menším zlem. Z filozofického hlediska se mi přednáška moc líbila. Došlo i na ukázky hrdinů ze známých anime seriálů, kteří vždy něco realizovali pro dobro, avšak okolnosti způsobily opak.

    Informace, Pobavení. 3/3*

     

    Po přednášce jsem už neměl do čeho píchnout, tak jsem si došel s Ryuuheiem na nákup snídaně, popovídali si a šli se projít. Po cestě jsme našli Takumiho s jeho bandou skrytou za kostelem. Půl hodinky jsme povídali o všem možném. Nakonec jsme si řekli „Tak na další akci ahoj" a já šel na metro. Překvapivě, eskalátory byly pro mě na Křižíkově zastávce cestou dolů zcela v pohodě, ačkoliv přede mnou nebylo ani človíčka. Konečně jsem to dopracoval na nebojácného cestujícího. Na hlavním nádraží jsem jen naběhl do vlaku a s pocitem další překonané vnitřní překážky jsem tiše zabral až do Pardubic.

     

    Shrnutí
    • Veliké zklamání u pokladen – byl to od organizátorů podraz – jak si mám teď uložit program na památku? Ostatní ho všelijak zmuchlali a zohýbali, na to jim ho prodáte, ale pro poctivého návštěvníka, který si ho chce pořídit na památku, na toho se vykašlete. Že vám není hanba!
    • Záchody u tělocvičny by mohly být ve více použitelném stavu (jako možné řešení je vlítnout do sprch a tam je toaleta také, takže na závěr je to hloupost návštěvníků...)
    • Moc hezký krámek v Meidži hned u schodů vedle posluchárny – chválím, velice mě lákal na nákup, jenže už jsem neměl síly na to se znovu prohrabávat kupou plakátů – už fakt ne
    • Chválím vzhled navigačních mapek u schodů (a vůbec všeho) – to grafické zpracování se mi moc líbilo a cenou za pořízení programu to rád podpořím, dvacet korun mě nezabije
    • Maid kavárna byl dost dobrý tah pro líné a hladové návštěvníky, jako jsem já
    • Promítání filmů na hřišti se podle návštěvnosti jeví jako dobrý nápad – sice jsem nekoukal, ale jako filmový fanoušek jednoznačně chválím za filmy v angličtině s českými titulky
    • Oddělené toalety pro muže a ženy by bylo dobré pro příště více zviditelnit v každém patře – člověk se pak nechtěně s potřebou docela projde, protože když už dojde na toaletu, zjistí, že je jen pro dámy – musí zase zpátky a o patro nahoru
    • Akce měla vlastní aplikaci s programem, ve které se dali přednášky i hodnotit a zanechat krátkou recenzi – hodnotil jsem v aplikaci, ale zážitek a případné výtky radši sepisuji zde
    • Program se dal hlídat i v aplikaci Condroid, která je použitelná i s jinými akcemi
    • V obou aplikacích jsem se okamžitě dozvěděl změny v programu a mohl jsem s nimi předem počítat – za to velké plus!
    • Až nebudu vědět, co dělat na akci, taky se zapojím do sbírání razítek do tomboly - to zatím ale nehrozí, program sám o sobě mě dost zabavil
    Můj první ročník NatsuConu se mi zdál o něco lepší než-li Advík, ale nemůžu Advík zase jen kritizovat. Obě akce mají svoje kouzlo, za kterým si tu cestu do Prahy vždy rád udělám. Každá akce má své chyby, ale přeci jen na akce jezdím s tím důvodem, abych si odpočinul od pracovního nasazení, pobavil se s přáteli, pokoukal po cosplayích a dozvěděl se něco z přednášek, popřípadě koupil nějaký ten suvenýr. Udělat si jednou za čas netradiční víkend je něco, co mě velmi nabíjí a o to víc si rád sednu s nadšením za anime seriál. Na závěr vám, váženým čtenářům, doporučuji shlédnout report od AMzone.

  • 7.8. v 18:43

    Advík 2017

    Tak jako minulý rok, tak ani letos jsem nesměl chybět na Advíku. Víceméně jsem už věděl, do čeho jdu, takže bylo jasno. Je ale smutnou pravdou, že jsem nebyl na festivalu již od začátku, ale přijel jsem až na pátek večer. Jsem totiž nově v práci, takže na nějaké to volno ještě nemám nárok. Nuže, bylo dost řečí okolo, jdeme povědět dojmy!


    Pátek
    Na Háje jsem přijel před sedmou večer. Vstupné jsem měl zakoupené v předprodeji, takže jsem u vstupu jen zamával s vytisknutou vstupenkou a šel jsem dovnitř. Co se mi zprvu nelíbilo, byla páska okolo ruky, kterou každý dostal u pokladen – takové té podivné barvy, za kterou se muž přeci jen stydí – ale během pár hodin jsem si už navyknul. Po mém vstupu do školy jsem se začal cítit „nepohodlně", když jsem viděl místní cosplayerky s ouškama – vždycky se mi zastavil dech a zamrzl jsem úžasem. Letos jsem se rozhodl nefotit, protože to za mě obstarali ostatní účastníci a taky Ryuuhei, který tu byl už od čtvrtku (o jeho dojmech se dočtete zde). Já jsem přijel s hlavním cílem nasát tu unikátní atmosféru, koupit pořádný stuff na památku a poslechnout si přednášky.


    Když zhasnou lampiony
    Od přednášky jsem nečekal nic velkého, ani jsem si už nepamatoval anotaci, což bylo ve výsledku jen a jen dobře. Přednáška měla být původně o nočním životě v historickém Japonsku, jenže (já to prostě musím zmínit) velmi vnadná přednášející se zaměřila jen na prostituci. Byl jsem z toho vedle, takhle fajnové téma jsem tedy nečekal hned na mé první přednášce. Samotná prostituce je v Japonsku zakázaná už od 50. let minulého století, ale jsem si jist, že dodnes se jí dá různými kličkami nadále provozovat – jen ne legálně jako řemeslo. Přednášející povídala otevřeně a bez obalu, představila nám hierarchii prostitutek i jejich velká životní omezení – žily jen v jedné čtvrti, která byla obehnaná zdí s jediným, přísně střeženým vchodem, ze které nesměly téměř vůbec odejít. Mluvilo se i o vykupování a výchově nevěstek a omezeném pobytu návštěvníků. Nakonec jsme byli nuceni přednášku předčasně opustit vzhledem kvůli MNOHEM zajímavější přednášce, na kterou jsem se těšil jako malý kluk...

     

    Visual Novely

    Opravdu, lepší tematickou přednášku jsem vybrat nemohl. Autor celkem trefně nazval VNka jako mangu, kde můžete ovlivnit průběh děje – ale definice by vyzněla ještě lépe například takto – „jako barevnou a dabovanou mangu z pohledu hlavního hrdiny s možností interakce s hrdinkami a následné ovlivnění příběhu". Těch mezer bylo v přednášce opravdu dost. Třeba historii autor ani moc nepřiblížil a rovnou nás seznámil s několika tituly. Nejsem zastánce bojových a hororových příběhů jak v anime, tak i ve vizuálních novelách, takže mě tyto tituly nic neřekly. Ale jakmile padlo slovo o mém dlouhodobě vyhlídnutém titulu Grisaia no Kajitsu, ihned jsem zbystřil. Mám ho ve svém animelistu a potěšilo mě, že je vizuální novela přeložena do angličtiny. Prozradil nám zápletku celého děje (kterou jsem již stačil úspěšně zapomenout), která mě velmi zaujala. Jedná se o Eroge, ale jak sám přednášející uvedl, Eroge vizuálních novel je v poměru ke zbytku něco přes 95%, takže všichni ti zastánci nevinných příběhů mají holt smůlu. Na jednotlivých snímcích nám představil hrdinky a přiblížil kompozici VNek – tj. popředí, ve kterém vidíme hrdinku; pozadí, rozložení menu a nakonec i CG, které jsou pro každého čtenáře velmi cenné; jsou prakticky odměnou za vytrvalé čtení. Čistě nechtěnou náhodou se přednášející uklikl a ukázal nám i ty „nejcennější" CG. Z tohoto pohledu si nemůžu absolutně na nic stěžovat, erotickou část vizuálních novel přednášející ukázal bravurně. Jak já říkám, kombinace zajímavého příběhu se špetkou erotiky je přeci nabídkou, která se neodmítá (ani nevíte, jak mi tyto vášnivější chvíle s hrdinkami v Clannadu chybí).
    Opravdu jsem se divil, že byla posluchárna jen z poloviny obsazená, ačkoliv byla přednáška v Ecchi salónu, kde je vždycky hlava na hlavě. Lidi vážně neví, o jaké krásy z této tvorby přichází – anime není všechno...
    Celá přednáška na mě působila nedotaženě, téma nebylo rozvětveno více do podrobností, třeba ukázka pár minutového gameplaye by rozhodně stála za vidění. Kdyby i za pomocí gameplayů ukázal vývoj kresby a efektů, bylo by to perfektní. Přednáška ani nebyla dopovězena do konce, o Little Busters padla jen zmínka a zbytek času byl vyplněn záznamem ze hry s prvky RPG, ve kterém jsem ani já, ani Ryuuhei nepochopili pointu. Tak skvělé téma, ale jeho potenciál byl využit jen z jedné třetiny. Aspoň, že padla zmínka na VN databázi, na kterou odkazuji ve svých komentářích.

     

    Byl to celkem pěkný začátek festivalu, jenže jsme již došli na konec programu a nezbylo nic jiného, než jít spát. Ryuuhei mi zařídil nocování u něj doma, kde jsem byl exklusivně ubytován v pokojíku pro hosty.

     

    Sobota

    Po probuzení jsem do sebe kopnul prášky a vyrazili jsme společně na Modrou školu. Přestup na zastávku Muzeum – to byla kapitola sama o sobě, která mně později docela vadila. Dorazili jsme v půl jedenácté, takže jsem se rozhodl zaimprovizovat – zabavit se až do dvanácti, kdy mi začínala přednáška. Nejdříve jsem se pozdravil s kamarády ze svého rodného města a poté se konečně odhodlal si něco koupit. Už nějaký čas jsem uvažoval o tom, že si nějaký ten plakát s anime holčinou pověsím do kanclu, do svého koutku u počítače. Všichni kolegové mají více či méně odvážnější velkoformátové fotografie žen, tak jsem si řekl, že si pár plakátů podobného rázu pořídím taktéž, jen v trochu odlišné podobě. Nakonec jsem až tak odvážné plakáty nepořídil, ale kvalita Bishoujo kresby to slušně nahradila. Nejprve jsem koupil dva, avšak poté mi už začínala přednáška, tak jsem zbylý výběr odložil a mazal jsem, abych tam byl načas.

     

    Samurajové a japonský meč

    Přednáška se měla původně konat v Japan salónu, avšak přednášející nás přesunul do výstavního sálu, kde měl všechny exponáty k prohlédnutí. Pan Zeman mluvil příjemným hlasem, který upoutal veškeré posluchače, včetně mě. Osobně se mi zalíbil jeho technický výklad výroby mečů a přileb (trochu to rozeberu...), kde popisoval kování, vrstvení oceli a ztráty v okujích. Následovalo kalení z austenitické kovací teploty, které způsobilo bainitické a perlitické struktury oceli. Díky tomu měl meč vnitřní houževnatost, ale povrchovou silnou tvrdost okolo 60 HRC (což se rovná tvrdosti zakalených ozubených kol v převodech nebo nástrojů jako je soustružnický nůž, stopková fréza, střižník, tažník, odvalovací fréza, obrážecí nůž nebo hřeben, protahovací trn atp.) Poté zmínil důležitost velikosti úhlu hřbetu na meči – tedy tvaru výbrusu. Zdali bude ostrý či tupý, oboje mělo své pro a proti. A protože ocel na vzduchu rezne, musí být zvolena správná ochrana proti korozi. Jeho terminologie mě doslova dostala do kolen, protože tohle bylo to poslední, co jsem myslel, že bude na Advíku někdo znát. Jako jeden z mála (kdo ví, možná, že jako jediný) jsem věděl, o čem celou dobu mluví.
    Mluvilo se o všech možných typech válečných zbraní – padla řeč na halapartny, katany, kopí, muškety, dýky a luky. U posledně jmenovaných byla zajímavost, že byly excentrické pro vyrovnání kmitů šípu po vystřelení. Ukázal nám i techniky vytasení dvou mečů. Zmínil spoustu podrobností - například zajímavost o samurajích, kteří byli zpočátku negramotní; až časem se stali vzorem pro společnost. Meče měli často z jedné strany i vykované talismany, které měli chránit majitele a jeho rodinu. Celá samurajská zbroj i s přilbou vážila okolo 40 kg.
    Ačkoliv jsme všichni celou dobu stáli a ještě se přednáška protáhla, nelituji stráveného času. Přednášející byl potěšen, když jsem se mu představil jako strojař, takže byl moc rád, že mu jeho výklad o technologii výroby a metalurgii aspoň někdo rozuměl. I já jsem byl nadšen, že jsem uplatnil své znalosti ze střední.

     

    Ihned po přednášce jsem se vrátil ke stánku s plakáty a doslova ho obrátil vzhůru nohama, abych našel další čtyři nádherné postery. Jen za samotné plakáty jsem dal dohromady 400 korun, ale rozhodně to stálo za to. Rozhodl jsem se je sbírat, takže toto byl jen začátek. Ale ten čas, co jsem v tom přehrabování nechal - celkem hodinu a půl – to je sakra dost! Příště budu kupovat sice dražší, ale již přebrané plakáty hezky z katalogu. Aspoň budou vytříděné na kusy i na to, z jakého anime jsou, takže to bude pro mě mnohem snadnější.

     

    Monomýtus anime

    Na přednášku jsem dorazil v půlce, takže mě nějak nezaujala. Přišel jsem se hlavně připojit k Ryuuheiovi. Musím ale pochválit přednášejícího za vysoce intelektuální projev, který se mi sám o sobě líbil. Autor v přednášce popsal prakticky univerzální osnovu hrdinského příběhu, podle které se točí a animují hrdinské seriály.

     

    Sexuální turismus

    Na tohle jsem původně nechtěl, protože mi přednáška nic neříkala, ale nakonec jsem si ji poslechl. Autorka uvedla jako nejčastější destinaci Thajsko. V tu chvíli jsem pochopil Kazmův výlet kolem světa a jeho cílené zastavení právě tam. Byla řeč jak získat lehkou ženu i za kolik asi tak stojí. Zmínila se i o Japonsku (Jenže není tam náhodou prostituce zakázaná? Okliky a kličky...), ale nějak mi ta přednáška spolu s přednášející nesedla. Nezdála se mi na vhodné intelektuální úrovni, aby mohla mluvit k tomuto tématu. Její přednášky typu „Křesťanství v yaoi" nebo „Jak sbalit holku jako v anime" jsem si po této zkušenosti uměl živě představit. Stáhly se mi z toho půlky a říkám – už nikdy, prosím. Tvůj slovník by potřeboval aktualizovat na rozšiřující balíček „Jak slušně a zároveň trefně mluvit o sexu a všeho okolo". Na hulvátské řeči jsem na Advík vážně nepřijel.

     

    Láska v anime

    S Ryuuheiem jsme měli tu výhodu, že předchozí přednáška byla ve stejném salónu jako tato, takže jsme mohli zůstat při větrací pauze v místnosti. Autorem přednášky byl proslulý Zeník a já jsem měl tu čest sedět v první řadě. Zeník sice neměl s sebou audiovizuální ukázky, ale už tak mi jeho startovací AMVčko nasadilo představu o charakteru přednášky. Tento přednášející je ale vynikající improvizátor a udělal z přednášky lehce úchylnou besedu. Povídal nám o různých typech a formách lásky a samozřejmě o jejím následku – takže i na tu erotiku znovu došlo. Mluvilo se i o lásce k jídlu, kterou vyznávám i já. Vrcholem přednášky byla broskev jako připodobnění...no, já to radši rozebírat do detailů nebudu :)... Přednáška mě nikterak nerozhodila – stejně tak jako žádná jiná – je to už znát, že jsem již erotiku v anime přijal mezi ostatní žánry jako jim rovnou (Nebo že by byla o něco rovnější? Kdo ví...).

     

    Následující přednáška byla zrušená, takže jsme se s Ryuuheiem rozhodli pro večeři v McDonaldu v NC Chodov. I v tomto obchodním domě jsem strávil kus svého dětství, takže to byla pro mě příjemná návštěva. A právě tam jsem dostal nápad na challenge „Dojdi, kam dokážeš" s cílem v Ryuuheiově bytu. Fanjnová procházka, kdy jsme nejdřív došli k Pražskému okruhu, na kterém to sviští jako za plného provozu 24/7, poté jsme to málem schytali od kolemjedoucí tramvaje a autobusu. Bylo pořád o čem mluvit, měli jsem toho tolik co říct. Šli jsme tak asi tři hodiny pěšky. Když jsme se dostali do centra kousek od Vltavy, vzali jsme ten pěší tryhard, protože jsme byli stále ještě v půlce cesty. Ale někdy příště... to musíme zvládnout!

    Ryuuhei byl znatelně povzbuzen dvěma enegiťáky, ale já už měl pomalu půlnoc, tak jsem si na přestupu v KFC koupil větší espresso s pořádnou dávkou cukru a mléka. Jak často říkávám, kofein a cukr jsou mí dva největší kamarádi.
    Po dosažení cíle naší cesty jsem Ryuuheiovi slavnostně odhalil zakoupené poklady a já obdržel velmi pozitivní zpětnou vazbu na můj vkus a výběr. Poté jsem padl za vlast – tedy vlastně Advík.

     

    Neděle

    Po nedospané noci jsme se dostavili zpět do školy, kde na nás čekala předem vyhlédnutá přednáška elitní kvality.

     

    Démon adaptace

    Přednáška mě ohromila tím, že se konala v hlavním sále a především také slovní zásobou přednášejícího. Dokázal sypat z rukávu opravdu do podrobna promyšlené věty, kterým jsem rozuměl, ale nedokázal bych tak mluvit z oleje, napřímo, jako on. Porovnával především původní mangu či light novelu s adaptací a mě, bohužel, přesvědčil o tom, že původní verze či médium není vždy lepší. Ukázal jak opravdu zle adaptované série, tak i jejich pravé opaky. Všechny jeho vyřčené spoilery jsem již stihnul zapomenout, takže mě to nijak nemrzelo. Porovnával v nich tok času, kritizoval přehršel fanservisu v akčních scénách, který ji zcela zničí; kresbu obou médií, scénář a věrohodnost adaptací, kde leckdy odchylka od originálu nebyla ku škodě. Přednáška se nakonec protáhla o 40 minut, ale já jsem si ji skvěle užil.

     

    Jak bezpečně přežít Japonsko

    Přednášku vedl Ryuuheiův kamarád Takumi, který se spolu s posluchači podělil o zkušenosti z vlastních cest po Tokiu vlastními trefnými slovy. Toto velmi zajímavé město rád jednou navštívím a právě Takumi nám zábavnou formou ukázal, co všechno je nutno znát a předem si zařídit nebo se připravit. Konkrétně na vaření nám pustil i vynikající manuál. Přednášející nám doporučil navštívit svatyně, zábavné parky a také zmínil Akihabaru – kdo by neznal tento středobod veškerého anime dění, je podle mě odsouzen k záhubě. Takumi nám ukázal i české hospody po Tokiu, řekl vhodnou délku pobytu, finanční vybavenost a také doporučil výlet ve skupince. Takže i takovéto sny si lze splnit – jen je potřeba najít cestu. Pokud by někoho tato přednáška zajímala, může si ji pustit zde.

     

    Po přednášce jsem byl poctěn – Ryuuhei mě seznámil s Takumim. Byl jsem opravdu celý bez sebe, že osobně znám někoho, kdo byl v Japonsku měsíc a japonštinu sype z rukávu. Takže mám nového známého z anime fandomu. Dali jsme fajn pokec nejen o japonské angličtině a vyrazili zpět do svých domovů, protože nic jiného již nebylo v programu Advíku zajímavého. Ryuuhei mě doprovodil až na hlavní nádraží, kde jsme si dali sbohem.

     

    Shrnutí změn oproti minulému roku a jejich dopad

    *Konečně přemístili Ecchi salón do slušnějších míst, ale na úkor menší kapacity místnosti
    *Tištěný program v pátek všechen došel, na mě se dostal jeden z poledních kusů
    *Změny v programu byly hlášeny jak dole na infocentru, tak i na jednotlivých dveřích poslucháren
    *Místo bazénu vám musela stačit kaluž (nevadí, i to se občas stává)
    *Zavedení nočního baru spolu s nočním programem určitě většina návštěvníků ocenila
    *Existence šatny se mi v pátek hodila pro úschovu mého kufříku
    *Tradice existence plakátového stánku u jídelny – konečně jsem ho využil
    *Záchody v přízemí sice existovaly, ale bez zámku
    *Mírumilovní lidé z okolních paneláků by měli být informováni o takovéto akci – občas člověk zaslechne ty jejich narážky a nepochopení
    *Chválím ventilátory u oken, ale chce to hlavně v Ecchi salónu silnější stroje s větším průtočným množstvím dopravovaného vzduchu, nebo lépe větranou místnost

     

    Pro někoho možná slabší ročník, ale jak jsem říkal už minule – na festivaly je nutno jezdit ve skupinách, protože poté nabírá akce nový rozměr a máte koho poznávat, povídat si. Ale já říkám, bylo to o dost lepší, nežli minulý ročník. Dovychytejte mouchy a jen tak dál!

  • 7.8. v 18:22

    Clannad – další dojmy

    Když jsem před týdnem nestíhal vlak do Pardubic, řekl jsem si, že není kam spěchat a dočetl jsem poslední route, co jsem chtěl dočíst – Tomoyo. *Spoiler Warning* Abych pravdu řekl, oproti Kyou a Kotomi to byl slabý vývar. Tomoyo, ačkoliv to byl tomboy charakter s dlouhými vlasy a „poprsím, přes které přeci nemůže vidět, co a jak krájí", se mi zdála jak emocí zbavená. Žádné hlubší emoční zabarvení v intonaci, prostě to nebylo ono. Jediná světlá chvíle přišla, když si mě chtěla stáhnout k sobě Kyou a vyzvala Tomoyo na souboj. Obě to byly fighterky jako dělané, takže bylo co číst. Jinak mě to nebavilo, tedy až do chvíle, kdy jsme se museli kvůli jejím vysokým cílům rozejít. Ona se jich však těsně před mou maturitou stejně vzdala. To mě zamrazilo, protože něco podobného jsem chtěl obětovat i já ve svém osobním životě v podobné situaci. Poslední jedna desetina příběhu byla přijatelná, avšak v OVA je Tomoinina route představena mnohem lépe.
    Před půl rokem jsem si pročítal Kotomininu route, kde jsem strávil zhruba měsíc a půl příjemného čtení o knihomolce s modrými vlasy s perlami ve vlasech (ten každodenní ranní tryhard v upravování před odchodem do školy muselo být peklo). Nakonec se přeci jen naučí trochu hrát na housle. Kyou nás spolu se svou sestrou a Nagisou, která byla přijatelná, protože byla jen a jen vedlejší postava, podporovali. Ale ta Kyou byla fakt docela úchylná, když hned na prvním seznámení s Kotomi ji provedla přátelský „skinship". Kotomi docela trpěla se slzami v očích s kňukotem, ale ten pohled stál za to.
    Po nějakém čase ji Kyou trápila výhružkami typu „Say no a I will fondle you everywhere", v tu chvíli se Kotomi s kňukotem schovala za mě se slzami v očích. Právě Kyou tu hned po Kotomi měla nejvíce prostoru. Nejlepší scénka s ní byla při tomto rozhovoru: „You are as violent as usual." A Kyou s úsměvem odpověděla „Yes, of course. I will be violent tomorrow and day after that. *zásek, náhlá změna výrazu ve tváři a intonace* Wait, who are you calling violent?!" (Mám takový dojem, že jsem to od ní v tu chvíli schytal). Paradoxně-komická chvíle, která ani v anime adaptaci není.
    Ale zpátky ke Kotomi. Celkem mě to k ní táhlo, když se celá tahle zápletka podobala jako příběhu z Kanonu (moje topovka v anime seriálech – kdo neviděl, dělá velkou chybu, přichází z romantiky o HODNĚ). A vyplatilo se, sice jsem musel tryhardit na její zahradě a nikdo mi, na rozdíl od adaptace, nepřišel pomoci, všichni se na mě vykašlali, ale co přišlo poté, tak to stálo za to. V seriálu jsme se se slzami v očích znovu shledali jako přátelé z dětství, jenže tady to nabralo správné obrátky. Ve zlomku vteřiny se ze znovushledání stalo totálně hutný drama, v jehož průběhu jsme si vzájemně vyznali lásku. I závěrečná scénka s plyšovým méďou byla mnohem lepší, kdy méďovi (a nejenom jemu, ale to už prozrazovat nebudu) říká, že nejenže má nové přátele, ale že ji našel i její milovaný Tomoya, který ji už nikdy neopustí. No prostě nádherné! Moje duše se celá zalila něhou. Moje oblíbená postava konečně získala hlavního hrdinu, jak jsem si přál v anime verzi!
    O mém prvním čtení jsem se již zmiňoval, avšak jsem se rozhodl, že tu Kyuninu route si dám od té lepší, dramatické půlky odznova. Natolik se mi tato část líbila. Nedávno jsem na sobě zjistil, že právě tahle fialovlasá holčina se stužkou ve vlasech se mi zaryla hluboko pod kůži (jak se na správnou Tsundere patří). Začal jsem mít slabost na tyto na drzé charaktery s ostrými lokty. Což se mezi slabostmi typu dlouhé vlasy, copánky, stužky, perly ve vlasech a ouška jeví jako poněkud zvláštní. Ale je to tak. Nemám k tomu daleko, abych prohlásil, že Kyou se stala mojí „waifu". To se občas stává i v těch lepších rodinách.
    Často jsem se ve všech dosud hraných „cestách" nasmál, ale také, především u té první, zabouchal pěstmi do stolu. Jsem prostě nervák, co prožívá každou positivní i negativní změnu příběhu; když tedy příběh začíná být už přehršelem dramatu hutný, prostě je dobrý to napětí ze sebe dostat. Ať už pláčem, nebo údery. Však jsme jenom lidé...

    Všechny tři cesty jsem ale dohrál s příjemným pocitem dobře stráveného času. Tak, ještě mě čeká Fuko a Yukine a možná taky Ryou... :)

  • 23.6. v 23:01

    Honza135 se stal gamerem

    Už je tomu tak. Před pár dny mi přišla dlouho vyhlídnutá konzole Xbox 360E a hned jsem si na ni nakoupil tři hry - konkrétně Burnout Revenge, Midnight Club: Los Angeles a Forza Horizon (dvojku mám jako bonus za koupi zdarma ke stažení). Nákupu rozhodně nelituji, takže právě oživuji vzpomínky na své dětství prosezené za PS dvojkou s prvně zmiňovanou hrou. Je to nádherná nostalgie a zjišťuji, že když jsem neuměl anglicky, o co všechno jsem přišel a že jsem vůbec nepochopil princip hodnocení závodů, získávání zkušeností (expení) a koncové získávání úrovní (leveling). Jsem v tom hraní až po uši, tak mi dejte prosím trochu času, než bude za mnou prvotní euforie. Již chodím do práce, a času na hraní tedy moc není. Do té doby anime zařazuji na druhou kolej, protože vzpomínky na dětství mají pochopitelně přednost. :)

  • 4.1. v 16:10

    Poděkování

    O vánočních prázdninách jsem se zase tady na chvíli ukázal, nicméně škola jede dál. O to hůř, za čtyři měsíce jsou maturitní zkoušky a člověk už nesmí zahálet. Děkuji vám za přízeň v roce 2016 a udělené body - díky tomu si mých komentářů zase všimne o pár lidí víc. Tak ať se vám v novém roce daří!

  • 14.9.2016 v 14:22

    Advik 2016 - popis zážitku

    Ačkoliv je to dost opožděně, i tak jsem se rozhodl po prázdninách přepsat svůj zážitek sem, aby se každý, kdo není líný číst, mohl dočíst, co se dá zažít na Advíku. Tak tedy začneme...

    Po chvíli, co jsem se rozhlížel po pražském hlavním nádraží, jsem konečně našel cestu k východu. V podchodu jsem zpozoroval řadu cizinců, co čeká v řadě před směnárnou. Každou chvíli jsem byl nucen se zastavit a prohodit cestovní tašku v rukou, zavazadlo bylo opravdu těžké. Hledal jsem zastávku metra, která tu někde měla být. Po chvíli hledání a poté domlouvání se s dotykovým automatem, který naštěstí počítal i s těmi, co cestovali pražskou MHD poprvé, jsem držel v ruce jízdenku. Po nalezení správných schodů, které vedly na linku C směrem na Háje, jsem sestoupil znovu pod zem. Ani jsem nemusel čekat a už přijela souprava metra. Stejně jako u mezinárodního rychlíku, byla delší, než jsem si ji představoval, ale také přeplněnější. A tak jsem zamířil do poslední soupravy, kde jsem našel volné místo a složil si všechny své věci.

    Po příjemné půl hodině cesty jsem dojel na konečnou a vycházel východem označeným cedulí "Modrá škola". Když jsem vylezl znovu na povrch, věděl jsem, že jsem tu správně. Okey, byl jsem na terminálu. Ale kam dál? Chvíli jsem chodil sem a tam, všímal si kolemjdoucích cosplayerů. "Přeci to nemůže být daleko", říkal jsem si. Nakonec jsem se vydal směrem, který mi prvně ukázala cedule v metru. Přede mnou šli dva cosplayeři a zahnuli někam mezi krámky na terminálu, a tak jsem šel za nimi. V tu chvíli se přede mnou rozevřela travnatá pláň, na které sedělo celkem dost lidí a zahlédl jsem docela dlouhou frontu na vstupenky. A na jejím druhém konci stála Modrá škola.

    Postavil jsem se do té fronty v domnění, že je to fronta těch, co si neobjednali předem lístek. Opak byl ale pravdou, když frontou procházel organizátor a oznamoval, že to je fronta těch, co si předobjednali. Přitom to mělo být naopak - ti, co si objednali, měli být odbaveni přednostně a měli se čekání ve frontě vyhnout. Vystoupil jsem z řady a šel rovnou k pokladně. Tam se mě zeptali, zda-li jsem plnoletý a když jsem přikývl, chtěli vidět občanku. To mě zarazilo, protože dosud si to u mě nikdo neověřoval (nepočítám Vratislavické slavnosti piva, konané v Liberci - tamní kontrola měla své opodstatnění). Navíc jsem se měsíc neholil, byl jsem zarostlý, takže muselo být zřejmé, že mi už není šestnáct. později jsem si z toho dělal srandu - až mi bude třicet, stejně tu občanku budou chtít vidět.

    Už před placením jsem volal Ryuuheiovi - byli jsme domluveni, že se zde na akci sejdeme. Docela jsem se na to těšil - no jak by ne, když to můj vzor v anime kritice. Sešli jsme se po mém zaplacení a představil mi zbytek své party (pamatuji si nejvíce na Steela, rozuměl jsem si sním stejně jako s Ryuuheiem). Chvíli jsme mluvili a poté mě doprovodili k druhému patru, kde jsem se ubytoval. Ve třetím bylo narváno (a pak se jim tam i ucpaly záchody), takže jsem  zůstal v druhém patře na chodbě. No, mě to až tak nevadilo, bylo tam krásně šero. vybalil si karimatky (měl jsem dvě pro větší pohodlí), spacák a tu zatracenou tašku jsem konečně položil (jak se mi urvalo řemen přes rameno, tak to bylo jak za trest, táhnout tuhle cestovní tašku po půlce Prahy jen v ruce) sobě za hlavu a vyndal z ní batoh. Naskládal jsem do něj pití, sušenky, peníze, plánek s programem (dávali ho na vstupu) a vlastní soupis programu (což byla opravdu chytrá volba).

    Sestoupil jsem zpět dolů k partě. Všichni mě provedli školou a poté, protože zajímavý program ještě nezačal, jsme šli koupit zásoby do blízkého Albertu. Sáhl jsem po sušenkách a šli jsme zase zpět. Uvědomil jsem si, že mě všichni mezi sebe přijali, za což jsem byl rád. Nikdo jiný, koho bych znal, tu totiž nebyl. Tedy, až na konci jsem zjistil, že to není úplně pravda, to ale až později...

    P.S. Je dobré brát na vědomí, že moje zápisy z přednášek nebudou úplně nejlepší výpovědí, protože jsem je sice poslouchal (ale je fakt, že někdy to bylo dost náročné), ale už je to pár týdnů, co jsem se Adviku zúčastnil a momentálně si na veškeré detaily moc nevzpomínám. Proto to berte prosím trochu s rezervou, za to se čtenářům omlouvám.

    Virtuální realita - historie, současnost a budoucnost

    Touto přednáškou v hlavním sále jsme začali s partou Advíkovský program. Přednášející nám představil historii a výrobce VRek (a když do toho započítám fakt, že právě na Steamu se dají pořídit kompletně oficiálně anglicky přeložené vizuální novely, zahřálo mě to u srdce). Asi nezapomenu na dotaz jednoho posluchače, zda-li se již začaly VRka využívat i v pornografii. Tahle otázka mi vrtala hlavou už dlouho, takže jsem byl zvědav na odpověď. A prý že už ano, ale kvůli obrovskému zájmu hráčů se zatím tato myšlenka uvedla v praxi pouze jednou, na zkoušku. Také řekl, že od odpojení mozku od těla (jak známe ze Sword Art Online) jsme ještě hodně daleko, ale že se toho při současném tempu vývoje dočkáme už za třicet let. Tak uvidíme, víme jen jistě, že rok 2022 tedy odpadá...

    Další na řadě byla přednáška Haters Gonna Hate aneb kritika vs. hate. Jenže otázka zní, kritika čeho? A to byl kámen úrazu. Na webu chyběla anotace (= obsah) k této přednášce, takže když jsem zjistil, že jde o cosplay kritiku, přijal jsem návrh Steela a šli jsme všichni pryč. Do odjezdu party do Ryuuheiova bytu, kam se zbytek party nalifroval, jsme diskutovali o vizuálních novelách a jejich adaptacích. Doprovodil jsem je na metro a šel jsem zase zpět.

    Zkouška virtuální reality

    Jak nás přednášející nalákal při jeho přednášce na zkoušku, která se také konala na Advíku, šel jsem do toho. Vešel jsem do místnosti a sundal své dioptrické brýle a nasadil VRko. Jenže, ač to vypadalo sebevíc reálně, stejně jsem měl vše rozostřené. A když jsem si je nechal na očích, tak zase upínání brýle zmáčklo a natlačilo mi je na nos, což nebylo moc příjemné. Rozostřenost se tedy zmírnila, nicméně tu stejně byla. Takže výsledek zkoušky je takový, že tento výmysl je dobrý pouze pro lidi bez oční vady. Pokud nosíte brýle, tak je to pro vás hendikep, který lze řešit buď kontaktními čočkami (ale ne každý je nosí nebo chce je nosit), oční operací (nicméně, pokud to nebude nutné, ani já ji nechci podstoupit - stále existuje riziko), nebo hraní s brýlemi (což ale širší brýle ničí) nebo bez nich (to ale zase máte vše rozmazané). Já jsem krátkozraký, nevím, jakými problémy by trpěli při hraní dalekozrací, ale myslím, že by byly obdobné. Takže za zkoušku to stálo, ale tohle si domů tedy určitě nepořídím.

    Noc ze čtvrtka na pátek

    Po desáté hodině jsem se šel natáhnout. Na chodbě se ale svítilo, a tak jsem se dohodl s organizátory a ostatními spícími, že zhasneme. Jenže jsem zjistil velký nedostatek ve své přípravě na Advík - chybějící polštář. Snažil jsem se ho nahradit teplou skládací mikinou a dalšími věcmi, jenže to stále nebylo ono, stále mě to tlačilo. Po půl hodině jsem to vzdal, chtěl jsem usnout, ale pořád mi někdo chodil kolem hlavy. Nakonec se přeci jen zadařilo, ale asi tak ve dvě hodiny ráno mě probudili návštěvníci Advíku, kteří stanovali venku. Začali dělat takovej bordel, že to bylo slyšet až do školy. Pravda, byla otevřená okna kvůli výměně vzduchu. Ale i tak to na mě zafungovalo jak řinčící ranní budíček vedle mé postele. No, konečně jsem zase usnul, ale v pět ráno někdo z vedlejších přeplněných místností, které byly určeny primárně na spaní a já se tam už nevešel, nedovřel dveře a ty začaly díky průvanu skřípat natolik, že to probudilo polovinu patra, včetně mě. Naštěstí je někdo zavřel, ale tato událost hodně lidí probudila a ti začali chodit záchod nebo do sprch, takže všichni chodili zase kolem mé hlavy. V šest ráno jsem to vzdal, protáhl jsem se a umyl si zuby. Poté jsem popadl ručník s tím, že se osprchuji. Ale už se tu stála fronta, tak jsem se poctivě zařadil. Jenže se našli ti - nebo lépe řečeno ty - které předbíhaly (jak jsem naznačil, obzvláště holky). To mě naštvalo, takže jsem navrhl přesunout frontu těsně ke dveřím. Tam nás už nikdo nedokázal předběhnout, dokázali jsme všechny předbíhače zastavit a ukázat jim směr, kde se stojí fronta, což je odradilo a šli si zase po svých. Já se dostal na řadu až v půl osmé, takže si můžete představit, jakou jsem měl náladu.

    Japonské a čínské šokující podivnosti

    Když se nám, posluchačům, otevřely dveře od posluchárny, našel jsem si místo v prostřední řadě. Ale hned poté, co přednášející začala mluvit, jsem toho litoval, protože mluvila velmi potichu. Rozuměl jsem jí, ale bylo ji slyšet jen tak tak. Obsahově měla přednášku dobrou, doprovázenou spoustami obrázků. Toto téma je velmi zajímavé, ale posluchači se dozvěděli sotva půlku takovýchto podivností. Všechny je přehledně  a stručně odvysílali na internetové televizi Stream v pořadu Bizarní Japonsko. Osobně ho doporučuji.

    Čínské lodě pokladů - největší flotily středověku

    Parta, která byla se mnou na předchozí přednášce se rozdělila a pouze část zůstala i na druhou přednášku (v této části party byl i Ryuuhei, kterého jsem ukecal, aby tu byl také). Obsahově byla tato přednáška pro mě ještě více zajímavější než první, ale potýkala se se stejným problémem - přednášející mluvil potichu a nevýrazně, takže to v mém případě vyvolávalo spací náladu po ne moc dobře prospané noci. Dvěma slovy - mluvil jak uspávač hadů. Přesto jsem postřehl zajímavý fakt, že spisy potvrzující existenci se tehdy nechaly zničit spolu s loďmi, které měřily okolo 120 metrů na délku. Muselo na to padnout kotel stromů i financí...

    Po přednáškách jsme se všichni z party sebrali a šli na jídlo do blízké čínské restaurace. Faktem bylo, že tu většina hostů byla právě z Advíku - jakožto japonského festivalu. Byli jsme tu jak rebelové. Zasedli jsme si za obrovský kulatý stůl a já si objednal pikantní nudle. No, byly dost pikantní, o tom nebylo pochyb, až jsem si říkal, že jsem to s výběrem přehnal. Nicméně jsem to skousl a snědl je, byly výborné. Poté jsme se vrátili na Modrou školu a dali si rozchod - každý si šel, na co chtěl.

    České vs. japonské zákony o sexu

    Nakonec jsem se tedy odhodlal vejít do Ecchi salónu, který sám o sobě vypadal dost zvrhle - původně to byla dětská družina, která měla zabudovanou průhlednou skleněnou stěnu, na které byla nalepena různá zvířátka. Teď byla tato stěna zevnitř podlepena balicím papírem a uvnitř z 90% vládl program pro úchylnější holky (konkrétně pro yaoistky). Představa, že právě ve školní družině se probírají největší úchylárny na tomto festivalu ve mě vzbuzovaly (a doteď vzbuzují) nepopsatelné reakce a emoce...

    V tuto chvíli naštěstí Ecchi linie trochu zvolnila a její téma znělo zajímavě, a tak jsem zatáhl za kliku a vešel. Naskytl se mi ale pohled, který neříkal nic moc pěkného. Bylo tu v poměru pět holek na jednoho kluka (ne-li víc), totálně narváno, vedro jak ve skleníku. Sotva jsem si našel místečko na stání. O to víc mě iritovalo, když jsem viděl, jak na neobsazených židlích leží kabelky - no, míním si o těch děvčatech své. Když konečně přednášející započali mluvit, sejmula mě další rána - zase mluvili potichu! Říkal jsem si, že tohle nemá cenu, sotva je tu něco slyšet, přeci kdo by chtěl poslouchat přednášku v takovémto prostředí? Do toho furt zezadu ženský rušili, furt mluvili a já prostě chvílemi přednášejícím nerozuměl. Do toho pořád někdo musel vcházet nebo vycházet z místnosti hlasitým bouchnutím dveří (to jediné se dá pochopit - jinak to nešlo, tento typ dveří jinak než bouchnutím zavřít nešlo). Už jsem začal z toho mít nervy na pochodu, ale já si řekl, že to vydržím, že to za to utrpení stojí. A měl jsem pravdu. Sice jsem se zpotil jak v sauně, ale dozvěděl jsem se například to, že v anime pro dospělé je zákonem daná cenzura na pohlavní orgány. Okey, to jsem si pouze myslel, tady mi to potvrdili. Jenže už neřekli, že i toto omezení lze obejít nejméně dvěma způsoby - buď vydávat anime nelegálně (což je v Japonsku běžná praxe, úřady si neví rady, jak zamezit výrobě i šíření) anebo legálně ve Spojených státech (kde neplatí žádné omezení v tomto směru, stejně tak u nás). Poté jsem zjistil, že žánr Lolicon je u nás v erotických žánrech zakázaný (a jsou za tvorbu a sledování docela dlouhé tresty ve vězení). Potichu jsem si oddechl, protože to mě tížilo, fakt, jak se někdo může s čistým svědomím na takovéhle věci dívat. Doteď jsem to odsuzoval a odsuzovat to budu, nejsem pedofil, abych to uznával, ne-li i sledoval. Už tak je toho Loli všude plno a člověk se tomuto žánru těžko vyhýbá - stejně jako Ecchi (pro které mám ale plné pochopení), tak i Lolicon je všude kolem nás. Ale bylo pro mě zábavné sledovat reakce děvčat na toto oznámení. Začaly se zběsile ptát, např. zda je to taky trestné, pokud je ve skutečnosti aktér/ka starší, než vypadá. Odpověď zněla, že pro obvinění stačí, že pouze tak vypadá. Jak já si liboval, když jsem viděl ty obličeje plné nejistoty, jak se holky ptaly takřka na totéž asi deset minut...

    Vocaloidy

    Tato přednáška patří mezi ty, které jsem si nejvíce užil a zařadil jsem si ji do kategorie "tak takhle to má vypadat". Když se řekne Advík 2016, mě vytane na mysli právě tato přednáška. Z kritického hlediska neměla chybu - přednášející mluvila nahlas a při přednášení odbourávala stres pohybem. Byla to zábava, stálo to za to. Řekla nám, co to vocaloid je (pro ty, co neví - je to pěvecký syntetizér), jak funguje a seznámila nás s nejznámějšími produkty. Bylo jich dost, za zmínku stojí např. Gumi, Megurine Luka a také nejznámější Hatsune Miku. Právě proto, že jsem věděl o tom, že Miku je vocaloid, jsem šel se na tuto přednášku podívat. Přednášející přednášela poprvé, ale svérázným způsobem, který by ji mohli jiní přednášející závidět.

    Stopařův průvodce po animačních studiích

    Na tuto přednášku jsem dorazil asi deset minut po začátku, nicméně i tak jsem se dozvěděl zajímavé podrobnosti a osudy různých animačních studií. Nejvíc mi uvázlo v hlavě studio Kyoto animation, které je známé hlavně svojí skvělou animací a počtem zanimovaných skvělých anime titulů. Zatím jsem se měl možnost seznámit pouze s Kanonem a Clannadem, ale už tyto tituly mi ukázaly, jak toto studio umí skvěle vytvářet seriály - ať už po stránce animační, tak i příběhové. Přednášející nám představil i studio Shaft a jejich tak typický styl kresby a efektů - ti co viděli např. ef - a tale of memories, tak ví, o čem mluvím. Na konec přednášky přišel i Ryuuhei, který měl tohoto borce při výkladu natáčet, ale někde se zdržel a přišel pozdě. Je to škoda, přednáška za to nahrání rozhodně stála.

    Jackie Chan

    Přednáška o mém oblíbeném herci. Pamatuji si, že ačkoliv mě téma přitahovalo, nedokázal jsem si přednášku užít. Pravděpodobně na mě již klesala únava a mozek odmítal přijímat informace. Také vím, že se přednášející snažila, ale já jsem byl rád, že jsem ji vůbec vnímal.

    Oficiální zahájení Advíku 2014

    Říkal jsem si, že když jsem na akci takového kalibru prvně, nesmím minout oficiální zahájení. Jaká to byla chyba... Na zahajovačce neřekli vůbec nic nového, takže jsme to slavné zahájení, označené v programu rudou barvou, se Steelem v první řadě celé prokecali. No, aspoň jsme se nenudili, byla sranda a já se zase na hodinu probral.

    Sakuga - umění japonské animace

    Když jsem vešel do posluchárny, už tu byla celá naše parta a Ryuuhei stál za kamerou. Ano, byl to přednášející z přednášky o animačních studií. A jako předtím, i teď mě ten borec překvapoval. Ukázal nám např. rozdíl mezi japonskou a americkou animací, kdy americká měla ve stejně zobrazené akci (konkrétně šlo o tleskání) o dost víc snímků. Prý je to tím, že se v Japonsku na animaci šetří, jak se dá. Z toho mě zamrazilo. Už od počátku věnování se anime kritice jsem si myslel, že kromě "béčkových" anime titulů se na animaci neškudlí, spíš naopak. Byl jsem nucen toto oznámení přijmout, měl prostě pravdu. Bylo toho fakt kotel, co přednášející řekl, ale teď už si vše nevybavuji.

    Po přednášce Ryuuhei sbalil trojnožku a celá parta se rozhodla už jít k němu na kutě. Rozloučili jsme a já šel na poslední přednášku.

    No God

    Na tuto přednášku jsem šel v domnění, že bude řeč o J-rocku, kterému se chystám v dalekém budoucnu věnovat. Přednášející byl v pohodě, jenže já začal drasticky vypínat. Únava mě už měla v drápech a já byl rád, že jsem na místě nevytuhnul.

    Další přednáška byla přesunuta na další den (ale i kdyby se přednášela, já bych na ni v takovémto stavu nešel), takže jsem se šel natáhnout na červený příjemný, kulačkami plněný gauč v prvním patře u konzolí. Po chvíli přemýšlení nad celým dnem mě napadlo, že když už mě přednáška o vocaloidech tak ohromila, že bych si mohl pustit písničku od nějakého vocaloidového produktu na YouTube. Rozhodl jsem se pro nejvíce mainstreamový produkt - Hatsune Miku. Řekl jsem si, na něčem se začít musí, okey, ale jaký bych měl poslouchat žánr? Znovu jsem se ponořil do svých myšlenek. Po malém testu metalu jsem to radši vzdal, protože i v temnějším znění hlasu vocaloidu zpěv v písničkách vůbec neseděl. Možná do stylu amerického rocku by to nemuselo být špatné, není to tak drsný žánr, spíš je takový sám o sobě nasládlý. To mě bohužel nenapadlo, ale i tak jsem dostal nápad - co takové elektro?

    Na tento žánr jsem přišel před pěti lety, kdy jsem se přestěhoval ke svému otci. Můj starší bratr si ve volném čase pouštěl spoustu elektro remixů na různé songy, a to tak často, až se to i mě po pár měsících zalíbilo. Než se odstěhoval, tak mi ty své písničky kopnul na fleshku a doteď je mám někde v počítači. Ale do teď  jsem se neodhodlal jít tímto směrem hudby, stále jsem se držel rocku. Neznal jsem totiž žádného umělce, kterého bych se mohl držet.

    Ale v tu chvíli jsem ho našel - není to sice umělec sám o sobě, ale to nevadí. Našel jsem kotel libových písniček a já už věděl, že mi Advík dal skutečně mnoho, dokonce že i  změnil můj hudební vkus. Tento styl hudby jsem přijal ten večer za svůj oblíbený. Pak jsem se šel natáhnout. Očekával jsem, že neusnu, ale stal se překvapivě opak a já zabral. Spal jsem nepřerušeně a spokojeně až do rána.

    Sobota

    Ráno mě probudil mobil - volal mi kamarád, že je už na Černém Mostě. Já věděl, že je tu tak do půl hodiny, takže jsem si šel umýt zuby a vyšel jsem mu naproti k metru. Přišel se svou přítelkyní (yaoistkou - radši s k tomu nebudu vyjadřovat...), což byla chyba, nemohli jsme moc pokecat, protože jak to tak bývá, když máte vedle sebe někoho, na kom vám záleží. Takže jsem je po chvíli opustil, posnídal a šel na přednášku. Při vstupu do školy jsem ale poznal tvář jedné z návštěvnic - byla to známá ze základky. Tak to jsem tedy nečekal - neviděl jsem ji čtyři roky ani ve svém městě, natož v Liberci, ale potkám ji v Praze, na akci, na kterou nikdo ze známých neměl jet...

    Doprava v Japonsku

    Přednáška jak jinak než o dopravě. Byla povedená, líbilo se mi, že přednášející probrala i druhy vlaků. Samozřejmě, na vrcholu železniční dopravy byl Shinkansen. O něm jsem se ale také nic nového nedozvěděl, vše o něm jsem již znal z již jmenovaného pořadu na Streamu. Přednášející se také zaobírala způsobům parkování aut a jízdních kol - to je krásně vidět ve filmu Rychle a zběsile: Tokijská jízda.

    Po přednášce jsem se uchýlil k něčemu naprosto šílenému. Už od příjezdu na Modrou školu tu byli všude cosplayeři, Cítil jsem se mezi nimi hodně divně, prostě silný nezvyk vídat tak zajímavě nastrojené davy, obzvláště děvčata. Zvykal jsem si na to dva dny a už v pátek jsem přišel s nápadem, že bych je mohl fotit. Náhodou jsem se v pátek dozvěděl, že v sobotu v jednu odpoledne se koná sraz cosplayerů. A tak jsem se rozhodl, že půjdu nafotit pár těch hezky nastrojených děvčat. No, nakonec jsem u focení zůstal dobré tři hodiny a musel jsem odložit oběd na vhodnější dobu. Prošel jsem školu a okolí křížem krážem, abych zachytil co nejvíc cosplayerek. No, nečekal jsem, že se do toho tak zaberu. A vám čtenářům, dávám jedinečnou možnost si je prohlédnout také. Věřím, že stejně jako mě, se budou líbit i vám. "odkaz zde"

    Když jsem byl v počátku focení, zval mě kamarád na oběd. Jenže já se konečně odhodlal fotit a nechtěl jsem od toho odejít, dokud nebudu hotov. Když jsem konečně nafotil všechno, co jsem chtěl, už jsem měl hlad. Šel jsem zrovna od vchodu do školy směrem mezi paneláky, po asfaltové silnici, na které byla zaparkovaná auta místních. Vytočil jsem Ryuuheiovo číslo a čekal. Po chvilce to zvedl a řekl mi, ať se podívám doleva, směrem do bufetu. V tu chvíli zahlédnu v otevřeném okně jeho ruku a poté i hlavu. No prostě náhoda. Zašli jsme spolu do Albertu na stylový oběd - koupil jsem si pekáč buchet. Poté jsem šel pokračovat v poslechu přednášek.

    Japonský herní systém

    Očekával jsem přednášku plnou informací o japonských hrách, jenže se tak nestalo. Chyběl totiž přednášející, a tak to za něj vzal někdo jiný, samozřejmě s jiným tématem. Po chvíli se z toho vyklubala přednáška Jak se prosadit v hodinové verzi. Na tu jsem ale také chtěl jít, takže jsem nakonec nebyl zklamán. Byla nabitá informacemi o tom, jak se dostat mezi nejlepší hráče MMORPG her. Sám mi ale potom mezi čtyřma očima  řekl, že není dobré být nejlepší, protože mezi soutěžícími hráči na nejvyšších místech funguje nepotlačitelná korupce. Hráči tak vědomě prohrávají za úplatu. Prý je nejlepší hrát v nejnižší lize - ačkoliv jsou tam nižší odměny, všichni se tam snaží zahrát to co nejlépe, zkrátka tuhle soutěž si člověk nejvíce užije.

     Po přednášce jsem se setkal s kamarádem a šli jsme si porobně prohlédnout stánky. Všude samé plakáty, trička, podložky pod myš v anime stylu (ve velice zajímavém zpracování - s vystouplými ňadry - přemýšlím, že bych si nějakou také někdy pořídil), polštáře, hrnky, brašny, povlečení s motivy anime postav a figurky. Říkal jsem si, že tu ještě chyběly talířky, ručníky, podložky na jídelní nebo psací stůl, ubrusy... Dá se toho vymyslet spousta a vsadím se, že vše jmenované lze již sehnat. Byl tu i krámek s česky tištěnou mangou. Říkal jsem si, že vším tím anime "stuffem" si vybavím celý byt, až sem zase přijedu s několika tisíci navíc - jen už budu potřebovat řidičák, protože to jinak nepoberu...

    Při prohlížení krámků mě překvapila jedna slečna se svým malým synkem. Byla zřejmě anime fanouškem (záměrně neříkám otaku, protože význam tohoto slova je mnohem extrémnější, než se u nás užívá) a ukazovala mu v krámku své oblíbené postavy ze seriálu, na který se prý spolu koukali. Měl jsem k ní respekt, protože takového rodiče by chtěl snad každý z nás, se kterým bychom mohli otevřeně diskutovat o této tvorbě bez obav.

    Kámoš si nakonec koupil polštář ve tvaru kočičí hlavy (to jsem lehce nepochopil, ale budiž), a zakoupil si i odznáček. Pak se se mnou rozloučil a jel se svou přítelkyní domů. Když jsem se zamyslel, rozhodl jsem se, že si také koupím nějaký suvenýr, abych měl vzpomínku na tuto akci. Napadlo mě koupit odznak, dokonce jsem tušil, jaký by to měl být. Po kratším rozhodování jsem si vybral Hatsune Miku - jak jinak než to, co mě tento Advík jasně "ztělesňuje".

    Prohlídka výstavy velvyslanectví

    Když byl čas se poflakovat, vzpomněl jsem si, že se tu koná výstava dobového nádobí a chladných zbraní. Šel jsem to omrknout, letmo jsem si vše prohlédl a ke konci jsem si mohl vzít dva prospekty - Pozvání do Japonska a Japonský čaj. Obojí mě silně zajímá - rád bych se jednou na týden podíval do Tokia a moc rád piju čaj - a navíc, prospekty byly celé v čestině a nebyly vytaženy z bůhvíkde zapadlého skladu; vše bylo nově vytištěné. Z čeho jsem byl ale u vytržení, tak to ze skutečnosti, že Japonci o naší oblibě v jejich kresbě vědí. Dokonce nás zvou až do čtvrti Akihabara - to by mě ani ve snu nenapadlo...

    YouTube - černá díra internetu

    Na přednášku jsem přišel pozdě, asi tak pět minut před plánovaným začátkem. Nicméně, přednáška začala až o deset minut později, kvůli technickým problémům. Našel jsem Ryuuheie i Steela a přisedl k nim. Povídali jsme si o všem možném, když tu Steel zpozorněl a ukázal na posluchače před námi - obrázek viz výše zmíněný odkaz. Modrý plnovous - tato hláška mě rozesmála natolik, že jsem slzel smíchy. Do toho mi v tom vedru stekl pot z čela do očí - což začalo dost silně štípat a já se smál o to víc, protože takové kombo se mi ještě nepovedlo. Nedlouho poté přednášející rozjeli presentaci. Byla originálně zpracovaná, rozebírala a třídila YouTube do detailů. Nejvíce vzpomínám na video, které trefně parodovalo trailer na sérii filmů Harryho Pottera. Na zbytek videí jsem už raději zapomenul - jen vím, že jsem to odsoudil pro absolutní nepochopitelnost. A znovu jsem se potýkal s naprostým přelidněním a vedrem.

    Po přednášce se od nás oddělil Steel a šel na přednášku, které jsem se kvůli spoilerům vyhnul - Fenomén Kissxsis. Ryuuhei to anime nenávidí, takže jsme na něj čekali u Ecchi salónu. Když se vrátil chybějící člen, doprovodil jsem je na metro. V Modré škole jsem pak povečeřel smažák s hranolky. Poté jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Napadlo mě prozkoumat zbytek školy - věděl jsem, že je něco nad Hlavním sálem, protože jsem tam viděl chodit spoluspáče z chodby, na které jsem spal i já. Vyšel jsem schody a objevil tělocvičnu - místnost narvanou počítači, ve které bylo ukrutné vedro. Zasedl jsem k dotykovým notebookům, což byla fakt pecka - s něčím takovým u počítačů jsem se setkal poprvé. Ty jediné byly neobsazené, protože na nich krom prohlížeče nic nebylo. Při surfování po netu jsem ale všiml, že úhlopříčně ode mě tu taky někdo sedí - a už docela dlouho. S tím dotyčným jsem započal rozhovor. Podle jeho statistik ho mohu označit za opravdového otaku (mě se ale víc líbí označení "profesionální sledovatel anime") - 900 shlédnutých anime a 300 přečtených manga titulů mluví sama za sebe. Povídal, že se tomuto koníčku věnuje už přes deset let - no, bylo to znát - a doporučil mi anime Plastic Memories. Pročítal už asi hodinu mangu Kimi no Iru Machi v angličtině - proto tu tak dlouho seděl - a jeho čtecí a vnímací rychlost se mi zdála nadprůměrná. Mluvili jsme spolu asi hodinu, aniž bychom se znali - měli jsme společný koníček, to stačilo. Teď je mi trochu líto, že jsem si na něj nevzal ani kontakt...

    Bylo vedro doslova k zalknutí, když jsem zasedl ke kompu s podsvícenou klávesnicí. Rozjel jsem World of Tanks na plné detaily, jenže po několika bitvách jsem to vzdal - lamil jsem to, jak kdybych tu hru nikdy nehrál a kolem mě se utvořil hlouček lidí - prostě potupa na to, že mám tanky IV. úrovně...

    Byly dvě hodiny ráno, když jsem se šel z té sauny osprchovat. Byla to nádhera, všichni už spali a já nemusel čekat ve frontě.

    Neděle

    Pozdní večerka si ale vybrala svou daň - po probuzení jsem byl rád, že se vůbec hýbu. Nasnídal jsem se a snažil se rozhýbat a doprobudit - naštěstí úspěšně. Měl jsem plán navštívit přednášku Vietnamská válka a její doba, jenže neděle byla natolik zasažená změnami v programu, že se téměř všechny přednášky na poslední den akce zrušily. To se mi vůbec nelíbilo, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Po příchodu party jsem se rozhodl, že půjdu s nimi.

    Kouzlo studia Ghibli

    Vzhledem k tomu, že zbylé přednášky byly o ničem, tak se sem nahrnula spousta lidí. Přednášející byla stejná, jako z přednášky Japonské a čínské šokující podivnosti, naštěstí ale zapracovala na svém hlasu a už ji bylo dobře rozumět. Toho jsem ale, v tomto případě, zase litoval, protože "kouzlo" spočívalo ve vyzrazení hlavní dějové linie všech známých filmů z Ghibli. Se Steelem jsme ty spoilery po chvíli přestali počítat, protože ani to nemělo cenu. Nakonec jsem si říkal, že jsem na tuto přednášku neměl chodit, protože tohle se přesně nemělo stát. Ale na druhou stranu, jak chcete někomu představit film bez spoilerů? To prostě nejde.

    Poté jsem se s partou poflakoval v bufetu, kdy Ryuuhei a Steel rozevřeli prospekt, který se fasoval na vstupu. Byl v něm plánek školy a seznam akcí (bez anotací), vypsaný na každý den a hodinu akce. Byl zde i festivalový řád, který Ryuuhei zkritizoval za špatný výběr stylu písma - typická chyba - při používání diakritických znamének se styl písma střídal. Prostě jedním slovem hrůza, že se něčím takovým celá akce prezentuje.

    Nakonec jsem se šel sbalit. Chvíli to trvalo, než jsem to dal vše dokupy. Poté jsem si vyhledal spoj. Měl jsem celkem svobodu ve volbě odjezdu, ale rozhodl jsem se, že nebudu na nic čekat a vyrazím rovnou. V Praze se za normálních okolností člověk nenudí, stále je co dělat, ale co může člověk dělat s rozervaným popruhem přes rameno cestovního batohu, který je zatraceně těžký? Nic - batoh se musí tahat v ruce. Parta mě doprovodila na terminál Háje, odkud mi jel autobus až na Černý Most. Řekli jsem si "tak na viděnou za rok - nebo dřív" a já nastoupil do autobusu. Cesta byla příjemná, trvala asi 35 minut a já spokojeně sledoval ubíhající Prahu. Na Černém Mostě mi za půl hodiny po příjezdu přijel přímý dálkový autobus do Liberce.

    Tím skončila má návštěva Prahy, ale počítám s tím, že se do ní zase jednou přijedu podívat.

  • 2.9.2016 v 11:55

    Clannad playthrough - První hraní - Kyounina linie

    Když mi kámoš ze školy povídal, že když budu chtít nějaké to VNko, tak ať si mu řeknu, hned jsem měl jasno, do jaké novely se pustím jako první. Vybral jsem schválně takovou, která není eroge (také kvůli toleranci vůči mému o deset let mladšímu bratrovi, který mi furt leze do pokoje a nechci, aby viděl něco, co by neměl), protože mám představu, že první novela by měla podle mého být "nevinná". Adaptace jsem viděl, napsal recenze a vytvořil si averzi vůči hlavní hrdince seriálu - Nagise Furukawě. Její linii asi nezahraji vůbec, protože mě nehorázně štve její charakter. Tímto se omluvám těm, kteří očekávají, že zahraju i After Story, to se u mě konat nebude.

    Tento článek bude zaměřen na odvyprávění mé první odehrané linie. Prozrazuji pouze to, co bylo v anime seriálu Clannad a to, co je bezprostředně nutné. Silně nedoporučuji pokračovat ve čtení, pokud jste neviděli první a druhou sérii stejnojmenného seriálu (film nepočítaje - je jen alternativní verzí seriálu).

    Po započatí nové hry jsem se rozhodl, že se nejdříve budu vyhýbat Nagise, protože ji prostě nemám rád. Dále jsem si ujasnil, že budu hrát a jednat tak, jako bych to byl skutečně já, kdo je hlavním hrdinou. Takže jsem se neúmyslně vyhnul Tomoyo, když jsem nešel se Sunoharou ji zbít - přišlo mi to podlé, mlátit holku (ačkoliv vím ze seriálu své, jak by to dopadlo). Kotomi jsem minul také, protože jsem prostě nechtěl mít zápis, že jsem chyběl. Kvůli tomu většina charakterů odpadla a - jak asi tušíte - zbyl už jen Sunohara a dvojčata Fujibayashi. Mei jsem nepoznal, protože mi přišlo neslušné, brát cizí hovor, takže si ji Youhei vyslechl nakonec sám. Seznámil jsem se s Yoshino Yusukem a přivydělal si u něj, dokonce jsem ho seznámil se Sunoharou, který znal jeho pěveckou kariéru. Další dny jsem trávil po škole u Youheie na intru a musím říct, byla to fakt sranda...

    Zároveň jsem vychovatelce Misae radil, jak zacházet s neposlušnými obyvateli intru. Sunohara vždy poslouchal za dveřmi, takže každý nový chvat byl otestován na něm. Později si mě ale vzali členi rugby klubu stranou a požádali mě, abych s tím přestal. Neměl jsem důvod, proč jim odporovat.

    Také jsem často narážel na Kyou, ať už při cestě do školy, kdy mě přejížděla skútrem, nebo ve škole. Seznámil jsem se s Botanem a Sunohara s Kyouninými pěstmi, ale i jejími mrštěnými slovníky. Po mě je házela taktéž, ale já se díky svým reflexům vždy hozené střele vyhnul, a to i té, co ji po mě hodila za mými zády - což ji dokázalo o to víc naštvat.

    Jo, to mě bavilo si z Kyou utahovat - vždy potom řekla s klidným tónem něco ve smyslu, že mě zabije nebo mi ublíží na zdraví nějakým podlým způsobem. Další vtipné okamžiky byly ty, kdy se mi snažila něco vysvětlit nebo zatajit - a já stále nechápal, nebo v druhém případě věděl, že lže - to ji vždy děsně žralo, neměla žádnou trpělivost, vždycky se rozkřikla a já se smál.

    Nicméně, sranda vždy jednou končí. Kyou mi otevřeně řekla, že po mě kouká její dvojče Ryou. Den poté mě Kyou donutila, abych s Ryou poobědval na dvoře. Další den jsem dobrovolně doprovodil Ryou domů a cestou jsme to vzali přes věštírnu. A pak to přišlo... Ryou se mi vyznala a já dostal na výběr - akceptovat nebo zamítnout. Když jsem zjistil, že po zamítnutí mi to Kyou silně vyčte a poté mě to kopne na hlavní stránku novely, věděl jsem, že ji budu muset přijmout, že tudy cesta nevede.

    Po přijmutí jsme obědvali ve třech (někdy i ve čtyřech, když přišel Botan) - Kyou se k nám přidala a vynahradila to tím, že připravila jídlo pro nás všechny. Vše probíhalo v pohodě, dokud jsem nepotkal Kyou v obchodní čtvrti na procházce se selátkem. To ještě celkem šlo, dokud jsme nezašli za obchodní čtvrť, na ještě nerozkopanou stavební parcelu.

    Právě tady začíná to ono známé "keyácké" drama. Kdo viděl OVA, tak ví, co se stane, ale pro ty co ne, nebudu spoilerovat v detailech. Kdo nechce vědět, jak to dopadne, ať radši přeskočí tento odstavec. Hodně se to zamotá, a to podle toho, jak se rozhodnete v poslední volbě. Právě ta může milostné drama umocnit. Silných zážitků je tu dost, i mě to rvalo na kusy - to ale bylo asi i tím, jak se to táhlo. Řešení přinesla až Sunoharova rada. Díky němu vše dopadne v míru a positivně - Ryou mé rozhodnutí pochopí a sestře naopak pozvedne sebevědomí, protože to věděla už dlouho, že její ochranářská sestra mě má tajně ráda.

    Toto nakige (= dramatické VNko) bylo rozhodně správnou volbou. Dalo mi víc, než jsem čekal, do detailu mi popsalo Kyouninu linii, ačkoliv jsem si ji, já blbec, vyspoileroval OVAčkem (stejně tak i Tomoinu linii, zatraceně - no co, teď už s tím nic neudělám). I přesto všechno jsem to četl, jako kdybych to nikdy neviděl, protože právě ta podrobnost v OVAčku a v sérii chyběla. Silně doporučuji zahrát a volit přirozeně tak, jak byste se rozhodli na vašem místě vy. Zavede vás to tam, kam má, zaručeně vás to vtáhne a užijete si čtení. Protože v tom jsou VNka nenaopodobitelné - ve výběru možností (chcete-li, v interakci). Samy o sobě tím přesahují knihy, protože ty mají pevně stanovený příběh - to vizuální novely až na výjimky nemají. Je fakt, je to vše v angličtině (krom dabingu - ten je původní, v japonštině), ale pokud si nastavíte posun textu manuálně, není problém bez pozastavování hry vytáhnout tablet s offline slovníkem a vyhledat překlad jakéhokoliv slova a poté číst a klikat dál. Mě osobně to trvalo celý srpen, než jsem se tím prokousal, ale stálo to za to. Už mám vyčíhnutý další charakter na zahrání, takže můžete očekávat další podobný článek. Pokud ale i přesto nechcete zkusit Clannad v původní VN verzi, doporučuji shlédnout OVAčka (ať už Kyou, nebo Tomoyo). Ty vás nakopnou sami o sobě - a mě právě dali do hlavy nápad si tuto vizuální novelu zkusit.

    P.S. Pokud někdo chce vidět pár podobných screenshotů, jako je ten pod tímto článkem, uploadnul jsem je zde. Kdo chce, nechť ať se podívá. :)

    Clannad playthrough - První hraní - Kyounina linie
  • 21.6.2016 v 11:33

    Informační zpráva

    Rozhodl jsem se, že budu svůj deníček využívat jako svůj "informační panel" pro ostatní uživatele o mé aktivitě. Nicméně tady neočekávejte, že budu prozrazovat, co mám vše v plánu vidět - to je pro Vás, co mě sledujete, tajemstvím. Také zde budu psát o vizuálních novelách a do budoucna i o zážitcích z anime festivalů pořádaných v Praze a Brně.

    Je asi dobré oznámit, že má aktivita ve sledování anime před několika týdny dosáhla opětovných 100%. Musím ale sdělit, že tomu tak moc dlouho nebude. Zhruba za měsíc mi bude pomalu končit anime "sezóna". V srpnu se budu totiž věnovat svému problematickému odbornému předmětu - Stavba a provoz strojů. A protože budu v maturitním ročníku, pravděpodobně mi nezbude žádný volný čas už od začátku školního roku...

    Ačkoliv jsem říkal, že Vám nebudu nic prozrazovat, jedno ale přeci jen prozradím. Ve spojitosti s prázdninovou přípravou na maturitu z angličtiny jsem si sehnal vizuální novelu Clannad. A vy se můžete těšit na průběžné recenze z hraní. :)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace