Honza135

Honza135

Honza H.

okres Ústí nad Orlicí
Vášnivý anime fanoušek

Facebook: Honza135

5 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2
  • 21.4. v 22:10

    Dneska jde s anime spojit snad úplně všechno...

    Jakožto velký nadšenec do historie minulého století se rád dívám na všemožné dokumenty o válečných operacích či politickém vývoji ve světě. Přeci jen by se člověk měl vzdělávat o minulosti, protože jak se říká - těm, kdo jsou neznalí historie, je souzeno ji opakovat. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - např. vládní protesty a převraty, války či volby obecní, krajské, (euro)parlamentní, prezidentské. Není to jednoduché vybrat sdružení/stranu/hnutí jen podle současného trendu. Vždy je třeba se poučit z historie, než uděláte krok do budoucnosti...

     

    Avšak i díky znalosti historie se můžete dobře pobavit. Krásným příkladem je tím Hetalia. Dosud jsem ji neviděl, ale třeba jednou nastane čas, kdy i já bouchnu pěstí do stolu a rozhodnu se na ní mrknout.

     

    Co se ale stane, když spojíte dohromady válečnou historii a personifikované lodě? To vám poví minutové video sdílené níže...

     

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    P.S.: Pro ty z vás, co nedokázali pochopit záměr autora (jehož odebírám i přispívám na jeho tvorbu skrze Patreon) a mají zájem o porozumění, níže máte rozklikávací odkazy. Dopručuji si přečíst i komentářovou sekci, tam se rozjíždí druhá vlna zábavy.

    Válečná loď (těžký křižník)     Německý císař (Kaiser)     Původní píseň     Přezpívaná verze     Reference na hru

  • 8.3. v 21:27

    School Days HQ VN

    Již od prvních odstavců prozrazuji důležitý děj ze seriálové adaptace, takže kdo ještě nedokoukal anime do konce nebo ho ještě vůbec neviděl, radím dál tento článek nečíst!

     

    Po necelých čtyřech letech jsem se dokopal k vyplnění dalšího cíle. Už po shlédnutí anime adaptace jsem se zařekl, že si chci přečíst i originál.  Důvod je všem, co viděli seriál, dozajista zřejmý; protože kdo by se chtěl smířit s takovým koncem? Říkal jsem si, že Makoto přeci jen litoval svých činů a dokázal jsem ho v jeho záletech i chápat. Protože narovinu, když u vás převládne chtíč a vy máte takovéto možnosti uspokojení, budete jednat úplně stejně. Sexuální pudy z nás nikdo ovládat neumí a když jste sexuálně frustrováni, rozum vám jednoduše přestane fungovat.

     

    Měl jsem měl pár kamarádů, co si vytvořili ze svých známých harém o cca osmi slečnách. To, že si nastalou situaci užívali z plna hrdla, snad nemusím ani rozepisovat. Po dosažení takového cíle ale vždy následuje pád. Sice nebyli ubodáni k smrti, ale bylo jim to vynahrazeno obviňováním ze záběhlictví, bezcitnosti a následnými výčitkami svědomí. Pamatuji si ty jejich zhroucené obličeje, když si uvědomili, v jakých fekáliích zrovna plavou. S hlavou svěšenou byli rádi, když jim po nějakém čase jejich milovaná pod příslibem věrnosti odpustila a dali se s ní znovu dokupy. A nebo taky ne a trvalo jim několik let, než si vůbec nějakou našli, protože každé děvče z okolí daného „frajera“ znala pod štítkem děvkař.

     

    Právě kvůli osobním důvodům uvedených výše jsem byl dějem v seriálu doslova pohlcen. Bylo to v době, kdy jsem nastupoval do třeťáku; tedy v mých počátcích. Když to teď zpětně počítám, bylo to mé druhé shlédnuté anime. Výsledkem byla velmi hluboká deprese. Jak by taky ne, když většinu seriálu vidíte duševně zhroucenou Kotonohu, která ke konci málem ztratila žalem rozum; zároveň sledujete intriky Sekai (i Setsuny), která se snaží Makota omotat kolem prstu prohlášením, že s ním otěhotněla a měl by se začít chovat zodpovědně – mimochodem, když se tu Sekai nechá napustit už na vyšší střední, tak to zrovna moc zodpovědné není. A do toho hlavní hrdina, který moc dobře ví, co chce. Nejdřív je to krásná Kotonoha, ale jakmile pozná tělesnou rozkoš, jeho priority se prudce změní. A když si uvědomí, že tohle není úplně to, co prvně zamýšlel, zasáhne buď Setsuna nebo Sekai a náš Makoto pokračuje v sexu v nelibosti všech postav (i diváků) vesele dál. Až když dojde tvrdý na tvrdý a dojde mu, že život neplánovaného otce přece nechtěl, konečně se setkává s Kotonohou. Lituje, co všechno způsobil a je namíchnutý vůči Sekai, nicméně je rozhodnut jednat - a to rychle. Opuštěná Sekai však o žádném potratu nechce ani slyšet, a tak se rozhodne promyšlenou záminkou Makota zbavit života. Aneb když tě nebudu mít já, tak tedy nikdo!

     

    Co si budeme povídat. Moje druhé anime dopadlo katastrofálně od původních očekávání něžné romance. Půl roku jsem se hrabal ze sklíčenosti a nechtěl se smířit s tím, že to dopadlo tak blbě. Když jsem na netu zjistil, že jde o adaptaci hry, jež umožňuje změnit průběh děje a která je lokalizována i v angličtině, můj plán byl jasný. Měl ale nespočet chyb.

     

    1) Nedostatek financí. První z nich byla neexistující bankovní účet, ke kterému bych měl přístup a hru si zakoupil. Chtěl jsem podpořit oficiální distribuci; přeci jen tyhle hry nehraje většinová komunita, takže když tu existuje legální možnost pořízení, proč ji nevyužít?

     

    2) Duševní nepřipravenost. Dnes se to zdá jako drobný detail, ale v té době jsem se animovaného porna fakt obával. Nebyl jsem ještě dostatečně myšlenkově vyvinut a připraven na takové necudnosti. Už tehdy jsem moc dobře věděl, že se jedná o jeden z nejperverznějších typů porna a raději si dával na čas, kdy do toho půjdu. Takže můj nejzávažnější problém s touto visual novelou byl paradoxně především ve mně. Ale jak se říká, s věkem přichází i dospělost a dnes už je můj tehdejší odpor jen úsměvný.

     

    3) Žádné soukromí. Když jsem chodil na střední, neměl jsem doma důležitou samotu, kterou každý dospívající ke svému vývoji potřebuje. Sice jsem měl vlastní pokoj, ale průchozí do pokoje mladšího bratra, což způsobovalo, že každý mohl vidět, co zrovna dělám, a to i na monitoru. Do toho jsem stále žil ve strachu, že mi někdo z rodiny prudce otevře dveře nebo se bude vyptávat bratra, co právě dělám. To byla prostě klasika. V takovém prostředí bylo téměř nemožné sledovat anime, filmy, natož jakoukoliv pornografii.

     

    4) Striktní omezení v životě. Tehdy se spíš dalo mluvit o tom, co nesmím, než co jsem mohl. Když se mě kamarád vyptával, jak jsem užil víkend, bylo to často jen nucená výpomoc na zahradě, úklid bytu a domácí úkoly. Takhle jsem to měl čtyři roky. Sice mám teď maturitu a dělám práci, co mě baví, ale myslím si, že jsem pro své vzdělání nedobrovolně obětoval až příliš. Měl jsem zakázáno koukat na televizi či chodit do kina, zdržovat se po škole či chodit ven s kamarády; taktéž jsem nesměl používat smartphone, který musel vždy ležet v kuchyni. Ani počítač jsem neměl připojený na internet a od počítače samotného jsem měl odebrány napájecí kabely, abych na něj nemohl vůbec chodit. Nedávno jsem se dozvěděl, že si macecha jednu dobu nosila do práce i wifi modem, abych se náhodou pomocí mobilu nepřipojil na net. Vždycky bylo tolik keců okolo, když jsem potřeboval něco vytvořit do školy; ať už ze strojařiny vymodelovat část stroje a vytvořit k tomu výkresy, nebo jen prachsprostou presentaci či referát. Takže zahrát si hru – to byla přímo utopie.

     

     

    Tak to by bylo něco ze života, ale zase zpátky k tématu. Po silném zážitku ze School Days jsem si ale uvědomil, že nečekaně brutální konec má svou krásu a že se mi takové nečekané zvraty vážně líbí. To vysvětluje důvod, proč mám taková anime tak rád. Jak vidno, School Days mi můj nadšenecký život obrátilo naruby a pravidlo drsného plot twistu oceňuji v seriálech dodnes. Taktéž právě anime adaptace mě přesvědčila o skutečnosti, že visual novely stojí za to číst. Protože kdo by nechtěl ovlivnit příběh směrem, kterým chcete vy? Bylo to právě School Days, díky kterému se věnuji i nadále jak adaptacím, tak i VNkám samotným.

     

    A když na mě na Youtube vyběhl v souvislosti s přehrávanou hudbou soundtrack z anime, musel jsem kliknout. Při pročítání komentářové sekce jsem se rozpomněl, že mám jeden dosud nesplněný slib... Následující den jsem po příchodu z práce vytáhl debetní kartu a zakoupil visual novelu ze stránek distributora. Pravda, samotné nastavení hry mi trvalo tak dvě hodiny, protože optimalizace na Windows 10 je ubohá. Avast mi navíc půlku souborů ze hry rovnou vymazal, protože prý v nich byl závadný obsah. Po menším výbuchu negativních emocí jsem nastavoval výjimku v antiviru a reinstaloval hru. Pak zase další problém. Fullscreen mode neroztáhl obraz do rohů, takže mi zůstal ve středu obrazovky se zatmaveným okolím, ale to jsem pořešil patchem, který obraz aspoň o něco zaostřil. U něj se ale musí dávat pozor, aby se nainstaloval do složky se hrou a aby se nehodil do nové složky ve hře, ale jen čistě do složky hry samotné, kde si už instalačka nahází opravené soubory do potřebných složek. Samotné čtení tedy začalo až pozdě večer. Ale rozhodně to stálo za to.

     

    Visual novela totiž není profláknutá jen tak. Její vizuální zpracování totiž není statické, ale hezky animované. Sice je animace pomálu a vypadá hodně nízkorozpočtově, ale svoji funkci plní dostatečně. Na příběh se díváte optikou kameramana, nikoliv očima hráče, takže si opravdu připadáte jako v alternativním univerzu seriálové adaptace. Tomu odpovídá opening i ending, které mají silně zastoupenou variabilitu podle uplynulého příběhu. Volby tu nejsou omezeny jen na zobrazené možnosti, ale i na tzv. nevím odpovědi, kdy nevyberete ani jednu z nabízených možností. (Ano, to jsou ty známé scénky z anime, kdy se protagonista nedokáže rozhodnout a sází jen citoslovce vyjadřující nejasno.) Ani zvukový projev není nic extra, ale co vám přímo sebere slova z úst, je velmi otevřená dějovost. Tvůrci věnovali většinu financí do tvorby jedinečného projektu, který se tváří jako VNko, ale ve skutečnosti je to ryzí podívaná ve stylu Kinoautomatu či Rozpaků kuchaře Svatopluka. Za mě to je vynikající krok!

     

    Když jsem vešel do příběhu, můj cíl byl jasný – dopřát Katsuře Kotonoze zasloužené štěstí a opětovanou lásku. Děvče to bylo bystré a vzhledově byla krev a mléko, to se musí nechat. Dlouhé vlasy, roztomilá, prsa sice trochu přemíru velká, ale na to se dá rychle zvyknout. Ale především plachá. Ale stačí jedna fotka na pozadí vašeho véčka a jedna dotěrná spolužačka jménem Sekai a máte Makota i Kotonohu seznámenou.

     

    A v tu chvíli přichází první volby. Pozveme ji do kina, jenže na jakej film? Já blbec jsem ji pozval na animák, co mi doporučila Sekai a já se pak divil, že ačkoliv se Makoto baví, tak Kotonoha narovinu při filmu usne… No jó, myslel jsem si, že VNko nepojede v takových stereotypech, no! Což ale zapříčinilo, že když to na ní Makoto tradičně v kině vybalil, tak akorát všechno podělal. Vzešla z toho menší krize, která ale byla zažehnána zase díky Sekai. Při usmíření se dostalo nečekaný polibek a já si rochnil spokojeností. Jenže… To jsme byli teprve v půlce. Kotonoha byla stále dotykem nedostupná; stále ji cokoliv dokázalo poděsit. Takže jsem Makotovi něžně naznačil, že by měl své choutky odložit na jindy, což se také stalo. Nicméně, při milostném objetí jsem zase udělal kravinu a nechal říct Makota, že je fakt něžná… Holt co no, když už ji objal přes ňadra… Ale to byl problém a tak se protagonista spolu s mým svolením rozhodl, že si musí dát oba pauzu.

     

    A v tu chvíli tu byla na koni Sekai, ale já jsem jí nevěnoval ani trochu pozornosti. A když došlo na školní festival a místní známý koutek lásky, kde se upevňoval milostný svazek příslibem, vytáhla si na Makota Otome. Fajne děvče, ale jakmile se zle rozmluvila o Kotonoze, dostala od Makota drsný roast, kdy se při vyznání jejích pocitů otočil na místě a šel za Kotonohou. Ta mu nabídla tělesné vzájemné poznání a tím i rozjetí pozastaveného vztahu. Pokud si to děvče žádá, tak ji v tom přece nebudeme bránit, že? Sexuální scéna sama o sobě nebyla nic extra, ale alespoň tu došlo na fyzickou lásku, což oceňuji.

     

    V následujících dílech začne mít na Sekai zálusk Taisuke, Makotův spolužák. Samozřejmě jsme mu v iniciativě nebránili a Sekai do toho šla taky… Avšak s představou, že Taisuke bude za něco stát. Ve skutečnosti si rozuměli jen v posteli a jak vyšlo najevo, Sekai se nedokázala od Makota odtrhnout. Začíná už celkem třetí drama v jedné route, kde mám několik možností ke spolužačce přeběhnout, ale jako správný a cílevědomý člověk vím, co chci. Je jen jedno děvče, se kterým si Makoto řekl, že ji bude věrný. A co řeknu, tak to platí; to jsou mé životní zásady. Výsledkem je duševní zhroucení Sekai, která si přizná prohru a nechává protagonistu na pokoji. To velice pobouří Makotovy spolužačky, ale věrnost slečně jako je Kotonoha beru jako samozřejmost. Vždyť je ztělesněným ideálem, tak proč by měl Makoto měnit? Protagonista spolu s Kotonohou si na Štědrý večer zajdou do rezervovaného luxusního hotelu, neboť jak vyjde najevo, Makotova milá nepochází z pracující chudiny, a užijí si Vánoce ve znamení tělesné rozkoše. Protagonista zde pronese, že je mu jedno, koho a kvůli lásce zraní, neboť Kotonoha je pro něj jediná, pro kterou on žije.

     

    A pak že je Makoto jen úchyl, co si to rozdá s každou… Pche. To řekne jen ten, co viděl seriál a neví, že to záleží na volbách hráče. Celkem tu byly tři sexuální akty, z toho první dva podprůměr a poslední vysoký nadstandard. Jasně, záleží na tom, jestli z protagonisty vytvoříte sexuálního maniaka nebo ho budete krotit – podle toho obdržíte míru H-scén, které uvidíte – ale myslím si, že tohle bylo krásné zakončení, kde si tentokráte Sekai zažila, jaké to je se trápit láskou…

     

  • 16.2. v 20:32

    Devadesátky jsou za mnou!

    Už tomu tak bude. Můj výlet do minulého tisíciletí je právě u konce. Viděl jsem první anime tituly obsahující romantiku i erotiku, se kterými se roztrhl pytel až o pár let později. Za mě to byla příjemná jízda i odhalení, že některé typy anime tu jsou s námi delší dobu, než bych čekal. Rád se do období konce devadesátých let zase vrátím, nicméně mě teď čeká další milník.

     

    Jak jsem si předsevzal, chci poznat většinu VN adaptací. Možná se to zdá jako náročná výzva, opak je ale pravdou. Není jich zase tolik, pokud se budu držet svých zásad. Takže, co ode mě můžete očekávat? Adaptací vzniklo po roce 2000 velké množství, nemluvě o velkém boomu animované pornografie. Taktéž mě láká tehdejší kresba, ve které se odráží rozmach roztomilosti. Čeká mě hodně divoká jízda, která asi nebude každému z vás po chuti. Občas tu narazím na extrémy, který ale k anime prostě patří. Jak říkám, rád zkouším nové věci, ačkoliv jsou samy o sobě velice kontroverzní. Jsem zvědavý, jak na mě takové tituly zapůsobí. Říká se, že člověk žije jen jednou, takže - konec tlachání a jde se koukat!

    Devadesátky jsou za mnou!
  • 11.11.2018 v 11:34

    Akicon 2018

    Pátek

    Rok s rokem se sešel a já si šel po směně domů pro kufr. Doma jsem ho naplnil všemi potřebnými předměty, adekvátně se oblékl do košile a slušivého svetru a vyrazit vstříc dobrodružství. Jak už je u mě zvykem, zase jsem nešel tak úplně včas a když jsem před nádražím došel ke světelnému přechodu, červená trvala neobvykle dlouho a já mohl tak akorát vidět svůj spoj odjíždět přímo před očima. Aspoň mě to pořádně vytrestalo a od tohoto dne budu raději na peróně o deset minut dřív, protože člověk nikdy neví, co ho při cestě na vlak může zradit.

     

    Naštěstí pro mě jsem počítal s tím, že jsem holt čůro a nechal si nepříliš velkou, ale aspoň nějakou časovou reservu pro případ sebeselhání. Což se mi vyplatilo, protože pár minut později jel vlak do České Třebové. Zde jsem už jen přesedl na vlak ze Žiliny (který po cestě do Prahy v Ústí nestaví) a už jsem zakempil v první třídě. V tu chvíli byl můj stolek komplet obsazen netbookem, točenou Plzní, dvěma menšími tortillami a lahví s pramenitou vodou. Tomu říkám komfortní příjezd na festival!

     

    Na hlavním nádraží mě čekala další zrada. Jediný automat v celém nádraží, co tiskl jízdenky na bezkontaktní platbu, nefungoval. Nezbylo mi nic jiného, než urychleně hledat někde místní trafiku. Když se mi to po několikaminutovém bloudění v rozlehlé budově konečně povedlo, spatřil jsem frontu dlouhou jak na toaletní papír. Naštěstí, jízdenek měli dostatek. Tím má smůla ale nekončila. Když jsem označil jízdenku a vlezl do stanice metra, postřehl jsem, že jsem na špatném nástupišti. Ačkoliv jsem pyskoval, rychle jsem se přes svou smůlu přenesl a pár minut po šesté večer jsem byl už na pokladně festivalu. Odložil jsem si v šatně bundu s mikinou, kufr v patře v tělocvičně a už jsem vešel do hlavního sálu.

     

    Tak jde čas s anime i fandomem (Grek1)

    Přišel jsem o začátek, ale rozjezd byl pomalejší, takže jsem o mnoho nepřišel. Grek tu ukázal, co to moe vlastně je, jak je vnímáno na západě, na východě a jakou roli v tom hraje sexualita. Taktéž vysvětlil, co je fanservis. Prakticky jde o pozlátko pro diváka, které obvykle nesouvisí s dějem. Nemusí být jen sexuálního charakteru, jak většina komunity myslí, ale lze za něj označit jakékoliv zaměření, například tzv. technické orgie – myslím tím podrobný popis zbraně, mechy nebo třeba matematické vzorce; či taktéž zobrazení původního herce v hlavní roli v remaku seriálu. Prostě cokoliv, co dokáže pochopit jen úzký okruh lidí. Taktéž fanabuse má své kořeny v nuceném mučení diváka. Ať už cliffhangerem či nečekaným zvratem v ději. Na závěr jsme se všichni dozvěděli, že anime označovaná „tohle musíš vidět“ nebo „bez tohoto nemůžeš žít“ lze v pohodě ignorovat, pokud sami chceme. Každé anime může i nemusí mít svoji esenci. Já jsem ji třeba našel v Kanonu, jiný třeba v Zápisníku smrti a někdo zase ve Sword Artech. A o tom to je; každému z nás se líbí něco jiného, takže – proč vnucovat náš názor ostatním jako jediný správný?

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce jsem se přesunul do Malého sálu, kde začínala přednáška nadějného tématu.

     

    COŽE? Ty jsi to neviděl? (Dave)

    To vám byla řežba. Přednášející nám doporučoval ony „must see“ anime, o kterých před chvilkou Grek prohlásil, že nemusí býti viděny, protože záleží na vkusu každého diváka. No, tak to se teda nepovedlo. A když už nám byl doporučován nějaký titul, Dave obvykle prohlásil, že daný titul ani neviděl. Nicméně, to mu nebránilo nám říct obsah titulu, často plný spoilerů, které mohly být vynechány. Nemluvě o faktu, že kdyby mu ty předpřipravený papíry někdo hodil do skartovačky, byl by v řiti, protože toho mnoho nevěděl. Ani neměl žádné slovní obraty a smyčky. I presentace byla mdlá, často byl na pozadí použit obrázek, avšak tím zcela zanikal kontrast textu.

    Bohužel, pokračuji v kritice. Říct o Avatarovi, že je to tzv. „americké anime“, mě naštvalo stejně, jako u čínské alternativy. Copak je těžké pochopit, že anime je termín pro japonskou animovanou produkci v období vydání první série Astro Boy po současnost a nic jiného? Ostatní animovaná produkce z jiných států je pouze imitace anime. To platí pro Koreu, Taiwan, Čínu i Spojené Státy. Prosím, nepleť si dojmy a pojmy!

    Taktéž prohlásit, že seriál byl sepsán spisovatelem byl blud. Nebyl to třeba scénárista nebo režisér? Ach jo. Sám přednášející občas ani nevěděl, o čem vůbec mluví. Jednou si dokonce naběhl proti obecenstvu. Ale víte co? Sice to byl earrape, ale já se s Roudym i okolními přísedícími, upřímně bavil. (Ryuuhei asi zřejmě ne.) Bylo to tak špatný, až to bylo perfektní. Včelka Mája je přece shounen!

    Informace: 1/3* Pobavení: 3/3*

     

    (Dejve, zamysli se nad sebou a přednášku si příště více připrav. Dělat přednášku na poslední chvíli si můžou dovolit jen profíci.)

     

    Po výplachu uší a protáhnutí bránic jsem si skočil na tousty. Opravdu si cením možnost bezhotovostních plateb v bufetu. Hotovost prakticky nevedu a takhle jsem nemusel, krom pár výjimek, chodit do bankomatu na zastávku metra. Chválím!

     

    Během čekání na objednávku jsem slyšel od nedalekého stolu výkřiky nadšení. Po vyzvednutí toustíků jsem se šel podívat blíže. Syky, Yuffie a další jednotlivci z jejich party, jejichž jména bohužel neznám, tu hráli na vyduté aréně Bayblady. Já si tak dlabal večeři a po chvilce sledování jsem se dostal do nostalgického vzpomínání, kdy jsem jako prcek tyhle souboje chtěl taky zkusit. (Vždycky jsem je hrál jen sám; na vesnici jsem holt neměl kamarády.) To vám byl takovej feel trip, že jsem si po dojedení řekl, že do toho jdu. Často jsme byli plni emocí a vykřikovali nadšením a šokem, když došlo k náhlé změně nebo výhře. Po patnácti letech jsem si splnil svoje zapomenuté tajné přání; zahrál jsem si Bayblady s dalšími nadšenci. Ještě jednou děkuji a věřím, že soutěž měla velký úspěch. Jakožto reportista zaměřený primárně na přednášky jsem neměl čas se zúčastnit soutěže, ale plně vás v ní podporuji! Tak snad se uvidíme znovu na Animefestu.

     

    Poté jsem cítil, že na mě leze kašel, takže jsem nelenil a vytáhl z batohu kapky. Přes chladné období jsem stále nemocný, takže jsem se tomu jako dospělý přizpůsobil. (Ale i tak mám období mezi říjnem a květem z celého roku nejraději.) Bylo za pět minut dvanáct, protože mě později mírně rozbolela hlava a bolest nechtěla přestat, ale i přesto jsem se druhý den cítil už mnohem lépe a nekašlal jsem. Ještě, že jsem si je vzal, jinak bych byl v sobotu vybitej a musel bych jet předčasně domů, protože by to ke chřipce už nemuselo být daleko.

     

    Taktéž jsem si vyzvedl objednaný merch festivalu. Rád podpořím organizaci koupí užitečných předmětů. Magnetka už má své místo na ledničce a klíčenka se bude do budoucna stopro hodit. Posléze jsem už šel na poslední přednáškový program.

     

    Bleskové přednášky

    Letos to bylo docela chudý. Krom Matěje, který nám představil téma jak nesledovat porno ve VRku, které bylo vtipné a nápadité (nicméně, scházel mi statistický fetiš!) a historkách jednoho týpka z cest po Vietnamu (to bylo skvělý, příště si na to udělej regulérní přednášku, chlape), ze které nezapomenu jeho popis Vietnamce vezoucí plochou televizi na motorce. To vám bylo fakt vtipný, jeho popisná rétorika mluvila za vše. Ale Shibari - no ták, Soptík na Advíku byl lepší… Ale díky Matěji za tvůj příspěvek k tématu, bezpečnost při této netradiční (předehře) zálibě je prioritou.

    Informace 2/3* pobavení: 3/3*

     

    Potom jsem si pokecal s Akiko o Natsuconu a šel si pro věci. Naštěstí, úložna kufrů ještě nebyla zamknutá a já se tak snadno dostal ke svým věcem. Ze šatny jsem si vyfasoval oblečení a spolu s Ryuuem jsem se vydal na noční toulky Prahou. A to doslova, protože já už byl utahanej jak štěně, a tak jsem nechal vedení na kamarádovi poté, co jsem selhal při přestupu na správný spoj. Avšak on to ještě dovršil. Jak to tak chodí, i mistr Pražák se občas splete. Já to bral s nadhledem spolu s faktem, že na Chodově nebyl jízdenkový automat na platební karty a já byl švorc. (Nebýt pár korun na SIMce, asi bych šel leda tak pěšky.) Mávnul jsem nad tím rukou, protože dohadovat se o takové chybě považuju za zbytečný nešvar. Dorazili jsme ke kamarádovi pozdě v noci, já se převlékl a už jsem chrněl.

     

    Sobota

    Vzbudilo mě vyzvánění telefonu. Nejdřív to byl budík. Vypnul jsem ho s tím, že chci ještě spát. (Ráno jednám jako primitiv a bezmozek, já vím. Mám s tím problémy už jednadvacet let.) Po hodině uspokojujícího spánku mě probouzí vyzváněcí melodie. Já, plně probuzen po tvrdé hibernaci, zjišťuji, co jsem to sakra způsobil a byl nucen náhle myslet. Volal mi totiž Jeoffrey, ztracený na zastávce metra Chodov a já se snažil dát slova dohromady, abych ho navedl ke kulturáku. Částečně jsem uspěl, ale bez dodatečných SMSek to asi nešlo. Je to smutný, ale moje vyjadřovací schopnosti při roztáčení kotoučových harddisků (čti používání mozku po šokujícím probuzení), jsou prostě mizerný. Ale i tak jsem po nabytí plného vědomí a zrychleném obléknutí měl málo času. Nechtěl jsem, aby na mě kamarád čekal.

     

    Mezitím Ryuuhei měl těžké spaní. Skoro vůbec nespal, asi to bylo mojí přítomností a také faktem, že v noci chrápu. No jo, holt jsem už fyzicky i mentálně starší, než vypadám. Ale jakmile se mluví o kreslených slečnách, probudí se ve mně moje šestnáctileté já a jsem komplet na hadry z každé spoře oděné okaté holčiny. No, každý máme svoje úchylky, tak nač si stěžovat. Aspoň si to dokážu přiznat!

     

    Jeoffrey na mě už čekal a počítal s mojí ranní slepotou (co všechno mám po ránu za nemoci, sakra?), a vyšel mi v kulturáku naproti. Já si ještě skočil do festivalového bufetu. Zasedli jsme za stolkem a při rozhovoru si pochutnal nad vídeňskými párky. Představil jsem mu svůj program i plán na návštěvu restaurace. A taky si povídali o novinkách. Což bylo i téma přednášky, na kterou jsem se chystal jít…

     

    Novinky v anime I (arian and wolfii)

    Jelikož jsem jedinec, který nekouká na nejžhavější tituly sezón a koukám na animační vykopávky z období 1997 – 2005 a sem tam mrknu i něco novějšího, cením existenci těchto přednášek. O co víc, když se dozvídám novinky na konci roku, protože to psychologicky zvyšuje zvědavost, co všechno za ten rok vůbec vyšlo.

    O většině titulů jako byl Violet Evargarden jsem slyšel od ostatních (a zase mi to anime nutili horem dolem, ještě jednou díky Greku za tvé vyjádření nad těmito tituly), ale nejvíce mě oslovilo Blend S. To je něco dělané přímo na moji míru. Ale i tak, teď se pohybuji mezi staršími tituly, ale aspoň už vím, o čem to tak asi je. Taktéž Fate univerzum dostalo kopu přírůstků. Od Apocryphy po Last Encore. Až si tak říkám, jestli má cenu na tuto velkou sérii vůbec koukat. Ale jo, nicméně bude to boj. Taktéž jsem se dozvěděl o přírůstku Sword Art Online Alternative, avšak, pokud tam není hlavní nabíječ Kirito, asi to nemá smysl vidět… Jak vidno, moji pozornost zaujalo jen pár titulů, ale to neznamená, že nejsem rád. Moje díky patří kritikům na pódiu za rozšířený všeobecný přehled.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce jsem se přesunul do Malého sálu, kde na mě čekala uvolněná přednáška.

     

    Společenství conu (Wrii)

    Přednes byl řečen v uvolněném a přátelském duchu. Prakticky se to dalo přirovnat k návodu pro nováčky, co od conu očekávat a na jaké lidi je možné mezi návštěvníky narazit. Ačkoliv jsem už dospělý, stále se najdou chvilky, kdy mě dokáže nadchnout i úplná blbost. Přednášku jsem bral jako takovou uvolňovačku, kdy jsem nemusel tolik dávat pozor a jen tiše naslouchat názorům Wrii.

    Informace, Pobavení: 2/3*

     

    Po pohodovém přednesu jsem se přešel na do Velkého sálu, kde měla proběhnout řeč o kopírování konceptů.

     

    Nekonečný příběh s doporučením (Zíza)

    Jako obvykle, když se zavřely dveře od sálu, Zíza se nám představila a započala svoji hodinovou řeč, sál byl poloprázdný. Jakmile to není Grek a není to anime téma, všichni na svoje sebevzdělávání kašlou, se mi tak zdá. Ale aspoň přišli o dost nevšední téma. Dozvěděl jsem se, že úspěšné koncepty seriálů vzniklých na Dálném Východě se tam kopírují jedna dvě. Taktéž nám Zíza vysvětlovala dějové rozdíly. Byl tu Death Note, Nodame cantabile a kopa dalších. (Kdybych si ty seriály zapisoval, tak by jich tu bylo víc. Holt moje mozkové kapacity byly už zaplněny.)

    Ale já postřehl sám u sebe zásadnější rozdíl. Ať už země původu je jakákoliv, vždycky jsem měl blíže k doramě. Jsem už na japonštinu navyklý a její rozložení slov, které náramně připomíná naše české slabiky, jde mnohem lépe přes uši; je to libozvučný jazyk, který ačkoliv neumím, tak ho rád slyším. (Tomu se říká anime syndrom v pokročilém stadiu.) Korejština už trochu skřípe, a především se o tento národ už nezajímám (i ten smartphone Samsung jsem vyměnil za Sonyho). Nečtu jejich manhu, nesleduji jejich seriálovou produkci. Ale jako náhrada japonštiny a Japonska to beru; jsou u mě na druhým místě.

    Ale Čína? Tak to ani náhodou. Nepodporuji jejich politiku, ani jejich trademarky či státní firmy. Takže ani jejich filmy natož seriály. Jsem pravičák, takže Čínu rezolutně odmítám jako celek, ale bohužel, někdy se bez jejich výrobků neobejdu. Ano, ještě tu existuje Taiwan. Tam bych neměl takové námitky, ale obě čínské republiky používají tu svoji hatmatilku. Jejich jazyk je tak příšerný, kdo to má sakra poslouchat? Mě z toho krvácí uši. A nechoďte za mnou s japonským dabingem čínského seriálu. To už je na zabití! (Ano Takumi, mířím na tebe, větší prasečinu jsem jakživ neslyšel).

    A Thajsko? No ták, s ním nemám nic společného. Tedy krom krabiček a vytištěných manuálů od Soňáckýho mobilu, tabletu a sluchátek…

    Zíza tu zmínila pro mě jakožto romantika zásadní informaci. Pokud není vztah poutavě vyobrazen formou dramatických překážek, příběh dvou zamilovaných ztrácí ono napětí. (Protože samozřejmě zakázané ovoce chutná nejvíce.) Nemluvě o tom, že se vyžívám v romantických dramatech, kdy se rád nechávám mučit nečekanými zvraty. Ale protože herečky mi jaksi nestačily z důvodu nedostatečné přitažlivosti, holduji animované produkci. Tak nějak si říkám, že přednáška nebyla ani moc pro mě samotného, protože nejsem cílová skupina, jenže není nad to mít nějaký přehled i o hrané tvorbě. Jak jsem už zmínil, všeobecný přehled je důležitý.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednáškovém trojbloku jsem se uchýlil jít na jídlo. Byli jsme s Jeoffreym domluveni na pizze v restauraci Zátiší. Připojil se k nám i Ryuuhei, který zřejmě neměl do čeho píchnout. Před festivalem jsem vybral nedaleký podnik, kde měli dokonce na pražské poměry přijatelné ceny. Chvilku nám zabralo najít vchod do budovy, ale podařilo se a už jsme si to seděli za stolem s pivkem (tedy krom Ryuuheie, který se spolehl s restaurační vlhkostí vzduchu) a rozebírali naše životy i dojmy. Tradičně jsme si s Jeoffreym objednali Havaj. Oběd proběhl podle mých představ, byla tu pohoda a klid. Probrali jsme ženský, alkohol i animovanou pornografii. Co byste od tří chlapů taky čekali, že?

    Nicméně čas nezastavitelně utíkal a po hodině klábosení přišel čas na další přednášku. Zaplatili jsme a vyrazili vstříc kulturáku.

     

    Zapadlé klenoty anime (Grek1)

    Od přednášky jsem mnoho nečekal. Říkal jsem si, že jestli to zaujme všechny v sálu, tak mě to jistě mine, protože se specifikuji pouze na vybrané žánry a o nich Grek na mou osobou přítomných přednáškách ještě nehovořil. O ono ne.

    Grek se tu rozmluvil o anime titulech z druhé poloviny devadesátek s příměsí romantiky. Já nastražil ušiska a už si zapisoval jeden titul za druhým. Tenshi ni Narumon, Nanaka 6/17 či I My Me, které mám dokonce ve wishlistu už asi rok, se mi trefily do vkusu. Starší kresba, vztahová zápletka s komediálním obsahem… No, proč ne! Později tyto tituly zkouknu, protože mi mají co nabídnout a já rád sleduji starší neznámé tituly.

    Nebudu se rozplývat nad Grekovou slovní zásobou, protože jak já, tak i ostatní, si z jeho slovních obratů sedli na zadek. Koneckonců, níže se sami můžete přesvědčit na vlastní uši.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednesu se odpojil Jeoffrey, neboť měl nabitý víkend ongoingy a rovněž zná svoje hranice na únosnost své mozkové kapacity. Já se uchýlil k dalšímu konzumování potravy z místního bufetu a taktéž se ohlížel po místních prodejcích. Po nějaké době jsem si pořídil nový plakát z krámku, ve kterém jsem udělal obchod už díky katalogovému výběru plakátů. Tak to má být; kdo má furt hledat plakáty na jedný hromadě? Také jsem si pořídil artbook. No, nebudu kecat, později jsem se sám sebe ptal, proč jsem si ho vůbec koupil, ale nelituji koupě. Na netu se dá střelit kdykoliv. A když to nevyjde, tak aspoň budu mít doma od každého tištěného média, zaměřeného na anime kresbu, aspoň jeden kousek. Anime je v dvojrozměrném světě, takže se řídím pravidly 2D. Já a figurky, to nikdy nešlo do sebe. Sice v dnešní době už vznikají plně trojrozměrná anime, ale ještě jsem se k nim nedostal a díky Jeoffremu, který s nimi má zkušenosti (a silně je nedoporučuje mentálně zdravým jedincům), s tím ještě nějaký ten pátek posečkám. Ale chapadla… No, zkusit se má přece v životě všechno…

     

    Čas další přednášky se rychle blížil a já byl zvědav, co se dozvím nového.

     

    Fyzika ve videohrách (Matěj Račinský)

    Jak se na vysokoškoláka sluší a patří, vysvětlil nám fyziku hezky podle fyzikálních vzorců z vysoké. S matematikou si spojuji jen muka a dlaně na obličeji, protože jsem s odřenýma ušima vystudoval průmyslovku a matematika, to byl boj o přežití. Jedinou vysokou, ze které budu mít tak leda dobrý pocit a nikoliv titul (a kterou se ještě stále učím), je škola života.

    Matěj nám objasnil, jak se časem měnily animace vlasů a pohyb postav. Když zohledníme výkonnost počítačů, která se pořád zvyšuje a cena pár měsíců starých komponentů, či celých sestav už jen padá, chyby ve hře, které by postřehly oči odpočinkového hráče, začínají být čím dál větší raritou. To jen dokazuje, že současné desetiletí je technickým rájem. Jednou za čas ale dochází k zásadním chybám ve hrách, ze kterých vypíchnu houpačku v GTA IV. Je to jen díky tomu, že fyzikální zjednodušené výpočty (z důvodu omezení tehdejší, ale i dnešní výpočetní techniky kvůli optimalizaci) holt selžou a hra chybně reaguje na vzniklou situaci. Například v Need For Speed Undercover není nic divného, že do sebe ostatní účastníci dálničního provozu navzájem bourají a nesnaží se havárii předejít… Taktéž mi Matěj ukázal, že Youtube kanál gameranx stojí tak leda za odhlášení odběru, protože šíří neověřené informace. O to hůře, že každý den a že jejich obsah je silně repetitivní…

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Na pohodlné židli jsem seděl i nadále ve stejném sále, protože přicházela poslední sobotní přednáška.

     

    Jak se vyrovnat s kresleným králíkem ve vašem kanclu (Meon a Konata)

    Anotace mi napovídala, že mě tento společný přednes rozhodně nudit nebude. (Protože nejsem líný a přečtu si, na co jdu.) Tahle dvojka nám představila první průkopníky kombinované hrané a animované produkce. Ti pocházejí jak z tehdejšího Československa (provolávejte třikrát sláva Karlovi Zemanovi!), tak ze Spojených Států. Prvním známým úspěchem kombinované animace s realitou byla Mary Poppins, za kterou po zhruba dvaceti letech následovala Falešná hra s králíkem Rogerem a jako poslední jakžtakž dobrý kousek, který uzavírá tuto americkou kombinovanou tvorbu, byl Space Jam.

    No jo, a co Japonsko? Existuje titul, který by odpovídal tomuto zařazení? Jistěže! Protože Pop Team Epic je schopný všeho! Já jsem z ukázky plakal smíchy a držel se za hlavu. Tyhle šílenosti doslova žeru! Meon hodil obecenstvu ještě menší lákadlo v podobě Akibarangeru, které si poznamenávám k sobě do wishlistu, protože i já rád koukám na něco jiného, než jen na anime.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Přednáška krásně vygradovala, takže jsem po jejím konci šel přímo do bufetu a zakoupil si na Animefestu zakázaný nápoj (neboť pivo je škodlivé v brněnských podmínkách lidskému zdraví), zasedl za prázdný stůl se židlí a ujal se psaní těchto řádků. Nejen alkohol, ale i sluchátka s hudbou mi pomohly chytnout múzu a rozepsat se s plnou chutí. Vím, jak se do své práce pořádně vžít a díky tomu jsem schopen tyto dlouhé řádky ze sebe snáze dostat. A právě v těchto chvílích se přede mnou někdo zastavil. Kouknu kdo to je a hle – Zíza! Sklápím netbook, sundávám sluchátka a zahajujeme konverzaci. Já, ještě plný emocí z pátečního a sobotního programu, podpořený pivem a dynamickou rockovou hudbou, jsem byl v rauši a když jsem se nevyjadřoval klávesnicí, tak jsem stejně vášnivě vedl diskuzi. No, když se nad tím zpětně zamyslím, to co mě v tu chvíli napadlo, to jsem taky řekl. Myšlenky se v tu chvíli rodily v hlavě úplně samy a během chviličky byly vyřčeny. Bylo mi vůbec rozumět v té záplavě informací, které jsem ze sebe valil? Já vám ani nevím, ale sobě jsem rozuměl, a to je hlavní. Pochválil jsem Zízinu přednášku a taktéž jsem od ní dostal positivní zpětnou vazbu na mé budoucí plány. Je jen otázkou okolností a mé vůle, kdy je realizuji. Nicméně, pořád tu ta představa někde visí ve vzduchu. Avšak, jestli to chce někdo urychlit, tak vás zatím zklamu. V této době se věnuji vícero koníčkům, což jen vysvětluje moji ponurou aktivitu zde na ČSFD. Doháním ztracených šest let volného času, co jsem nechal jen za studiem. Takže omlouvám, ale jsem rád, že od každého stíhám trochu…

     

    Poté, co jsem se Zízou domluvil, objevil se Ryuuhei. Nakonec moje prosby o dřívější odjezd vyslyšel a jeli jsme k němu do bytu dříve. Asi s ním hnulo páteční noční dobrodružství, a protože zřejmě nechtěl riskovat zaspání do práce, jeli jsme posledním metrem domů.

     

    Neděle

    Ano, Ryuuhei šel v neděli na ranní. Pro mě to znamenalo v pět vstát, honem se zabalit i se spacákem, obléknout se a vyrazit. Díkybohu jsem byl vyspalý i díky posunu času, takže jsem neměl při vstávání žádné problémy. Po rozlučce s kamarádem a kufrem v ruce jsem vyšel vstříc Mekáči. Lépe řečeno, jel jsem z Bořislavky tramvají. Dal jsem si chutné snídaňové menu a po dojedení přemýšlel, co dál. Buď bych se pustil do reportu, nebo bych se vydal na poznávací cestu Prahou. Měl jsem totiž jen dvě možnosti, jak se dostat do kulturáku; buď zase dojet na Bořislavku, jet metrem a být na místě celkem za 45 minut, nebo sednout na šestadvacítku a jet až na Zahradní Město hezky tramvají, kde přesednu na autobus na Chodov. Musel jsem nějak strávit volný čas, a protože kulturák otevíral až v osm, zvolil jsem delší variantu. Nestálo mě to o nic víc a aspoň jsem se fakt skvěle projel. Takové výzvě prostě nešlo odolat! No jo, zase mluví moje cestovatelská duše…

     

    V kulturáku jsem si odložil v šatně vršek a kufr nechal nahoře v tělocvičně. Když jsem tam vešel, někteří ještě chrupali, takže jsem tiše vešel a potichu odložil kufřík. A hned potom jsem zašel znova do bufetu. Jéje, co jsem se tam nachodil! Ale tak to má být. Přece nebudu na festivalu strádat, že? Co by to bylo za zážitek, kdybych dobrovolně hladověl jsem kvůli pár desetikorunám. Navíc, já jsem požitkář, takže dobrým kusům žvance nikdy neřeknu ne. Napsal jsem za stolkem pár řádků reportu (ale tentokráte už bez piva) a posléze šel na velmi zajímavou přednášku.

     

    Šintó a japonské myšlení (Eliška Zunová)

    Krásná přednáška, to musím říct už hned na začátku. Přednášející mě nalákala už jen díky anotaci. Už jen výrok, že šintó už není v Japonsku vnímáno jako náboženství a plně se zakořenilo do japonské společnosti, zcela upoutalo mou pozornost. Zajímá mě myšlení Japonců a leckdy se jím i inspiruji ve vlastním životě, takže jsem byl informacím plně otevřen. (A ti, co se nezajímají, to musí mít s chápáním japonské popkultury opravdu těžké.) Jako první velký poznatek jsem se dozvěděl, že tzv. kami nejsou bohové, nýbrž nadpozemské síly. Rovněž, že krása se bere jako synonymum čistoty. Kegare zase na druhou stranu se bere jako nečisté či zapáchající. Tož mi objasňuje japonské vnímání některých pracovních pozic; např. popelářů, kteří jsou společností opovrhováni. Taky tu zazněla slova o branách torii, která se staví jako vděk těmto silám. Například vedení japonských průmyslových podniků staví tyto brány v prostorách svatyň zasvěcených pro kami Inari, aby prokázali jako celá společnost vděk za svůj úspěch na trhu.

    A též tu zazněla slova, která říkám už dobrých pár let. A to, že v šintoismu platí, že lidský život je pomíjivý a jednou prostě skončí. A právě proto si ho máme užívat dosytosti, každý den. Tak na tom se shodneme. Na co si ale Japonci dávají opravdu velký pozor, je jejich jméno. Právě proto si můžeme všimnout, že se všichni navzájem oslovují příjmením. Svoje jméno prozradí jen někomu blízkému. Rovněž neznají nadávky. A jestli nějaké slovo použijí jako nadávku, tak je to jen překroucený význam jiného slova. Taktéž nikdy neřeknou výslovné ne. Což docela ztěžuje např. spolupráci se zahraničními partnery, protože Japonci svoje zamítnutí tak zvláštně zakecají. Například, že ještě dají vědět. Tím oni myslí, že řekli jednoznačné ne. Avšak, my toto slovní spojení vnímáme v pravém slova smyslu. Ano, právě tyto kulturní rozdíly neznalým dělají potíže.

    Na tuto přednášku přišel i sám Grek. Není se čemu divit, sám jsem si z přednášky hodně odnesl a označuji ji jako to nejlepší z Akiconu.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Poté jsem si dal pauzu, během které jsem ani nic zajímavého nedělal. Nedělní dojezd potřebuje i trochu myšlenkového odpočinku. Však bylo poslední hodinu vyřčeno informací ažaž a já si je chtěl pamatovat. Pomalu však přicházel čas na další přednášku a zařadil jsem se do fronty táhnoucí se až ke schodům.

     

    Novinky v anime II (arian a wolfii)

    Druhá půlka novinek byla zaměřena na méně zajímavé tituly, které v prime timu nemusely upoutat dostatečnou pozornost. Ale pro mě to byl hotový opak. Zjistil jsem, že mi současná sezóna má co nabídnout. Pop Team Epic, coby absurdní komedie, která si dělá nelogickou srandu, protože to nemá hlavu ani patu a se slovy WTF se jen díváte a smějete. Či Hinamatsuri, která se presentuje jako černá komedie plná zvratů, kterým se musíte smát. To je něco pro mě. A zbytek pro mou romantickou dušičku jako je Netojuu no Susume, Just Because či Otaku ni koi wa muzukashii. Koukám, kdybych byl ongoinger, mám po čem hrábnout. Ale jak je u mě zvykem, odkládám si tyto tituly na dobu neurčitou, protože se u mě nedá říct, že bych neměl co sledovat. Ale díky za dobré návrhy!

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    V místnosti jsem zůstal, jen jsem si přesedl na pohodlnější místo.

     

    Život jako v pohádce – snadno a rychle! (Renyu)

    Renyu mi v hodině jejího mluvení neřekla vůbec nic nového. To ale nemá být kritika, nýbrž pochvala. Vysvětlila v pěkné šíři totiž myšlenku, kterou ve svém životě praktikuji už dobrých pár měsíců. Zeptejte se totiž sami sebe; co potřebujete ke štěstí? A nad tím, co si odpovíte, jen nemávněte rukou, že je to nereálné. Najděte si cestu, jak to aspoň částečně v mezích možností realizovat. Protože přání a sny, co nosíme v sobě, si máme plnit. A to nás činí šťastnými. Hlavní je si nelhat a přiznat si, že nás něco trápí a právě to změnit. Na tohle uvědomění jsem přišel pár dní po svých narozeninách, kdy jsem měnil zaměstnání zrovna kvůli tomu, že mě moje lež o tom, jak se mi dobře pracuje, dohnala. Trvalo jí to jen půl roku. Neříká se nadarmo, že lež má krátké nohy. Přesto osvětová přednáška našla své páry uší, kterým tohle všechno díky Renyu docvaklo. Ano, tak to má bejt!

    Informace: 1/3* Pobavení: 2/3*

     

    Po zbytek času, který zbýval do zakončení, jsem se už jen flákal. Však byla neděle a ačkoliv jsem netrpěl nedospáním jako minulý den, není nad to trochu zvolnit a jen tak si někde sednout a přemýšlet o vlastním životě...

     

    Zakončení

    Rozloučení s akcí proběhlo v uvolněném duchu při rozhazování nafukovacích balonků všude kolem. Přišlo rekordních 930 návštěvníků, což na prostory KC Zahrada není vůbec špatné. Tak schválně, zvládneme i tisícovku? To by mohla být i kapacita samotného kulturáku, ne?

    Pak ale přišlo pro některé smutná zpráva. Příští Natsucon bude poslední. Ale narovinu, mě to nijak nemrzí. Fúze Natsuconu a Akiconu byla potřeba. (Sice jsem v létě navrhoval jinou variantu, ale i tato je více než přijatelná.) Organizátoři už takhle navzájem spolupracují na obou festivalech, takže se tak uvolní ruce a potřebný čas. Já třeba osobně jsem z Natsuconu už neměl takovou radost jako dříve. Ale to bylo způsobeno jednoduše tím, že když si dva cony konkurují v rozmezí jednoho měsíce, jeden z nich na to musí doplatit. A obvykle je to ten slabší. Ono taky není sranda pro návštěvníka jít na oba cony, natož pro reportistu, kterému po sepsání obou reportů můžou ruce upadnout a nechce už napsat ani čárku pro příští dva měsíce. Splní se tím ideál jeden festival na jedno roční období (vyjma zimy, kdy jsou účty v bance i náš osobní čas zatíženy Vánocemi). Takhle to bude perfektní. Tento krok jako návštěvník schvaluji.

    Taktéž se pravděpodobně dočkáme i záznamů. Pokud skutečně vyjdou, dodám zde odkazy na případné shlédnutí. (Tak nekecali a vážně je přidali, ale to jste, čtenáři, jistě postřehli.)

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po zakončení jsme spolu s kamarádem došli do obchodního centra, kde jsme se rozloučili a každý šel vlastní cestou. Kamarád zase do práce, já pro změnu na gauč v obchoďáku. Nabil jsem si telefon a zavolal rodině. Silně mě lákaly oslavy založení republiky, ale vzhledem k chladnému počasí, kdy se z podzimního stalo zimní a já byl oblečen na teploty +5 °C a více, jsem raději zůstal v teple. Po chvíli čekání jsem dorazil metrem na Hlavák a přesedl do obsazeného vlaku domů do Východních Čech. Ještě, že existují místenky...

     

    Shrnutí

    • Bufet, bezkontaktní platby a pivo. Základní potřeby návštěvníka plně pokryty

    • Perfektně zařízené a taktéž čisté pánské toalety i s vysušovačem rukou

    • Chválím vhodně zvolený merchandise festivalu

    • Návštěvník zaměřený na přednášky měl o program postaráno

    • Tělocvična pro kufry přišla vhod

    • Tradice s visačkami na krku pro všechny návštěvníky tu zůstala, nicméně bych ocenil jednoznačné pole pro napsání přezdívky jako minulý ročník

    • Šatna fungovala na jedničku

    • Pohodlná sedadla s opěradly a rekonstruovaný Velký sál lahodil oku i páteři

    • Aplikace s programem byla samozřejmostí

    • Záznamy jsou perfektní

     

    Pro někoho napůl smutné, pro někoho jen positivní. Asi tak se dá shrnout letošní zakončení Akiconu. Já jsem si z festivalu odnesl pěkný zážitek. Sice už jsem nebyl úplně nadšený jako při první návštěvě, protože jsem věděl, do čeho jdu, ale jak vidno, Akicon za návštěvu pořád stojí. A proč vydávám zpětnou vazbu „až“ po dvou týdnech? V týdnu mi zkřížila cestu jistá slečna, takže jsem měl o víkendu jiné plány než se válet doma. Pánové jistě pochopí.

     

    A málem bych zapomněl; yaoi se píše nikoliv s ypsilonem, ale s j!

     

    Odkazy na zážitky kolegů:

    Ryuuhei

    Jeoffrey

    Akicon 2018
  • 21.8.2018 v 23:25

    Doki Doki Literature Club! VN

    Když se mnou Jeoffrey sdílel svoje nadšení z této visual novely v letos na zimním Advíku, jeho argumenty proč si toto VNho přečíst, jsem smetl rázně ze stolu. „Kvalitní VNko má přece taktéž anime adaptaci, tím se odděluje kvalitní zrno od plev“, prohlásil jsem. Nicméně, později jsem si přečetl jeho zápisek v deníčku a na chvíli uvažoval. „Asi to nebude tak marný, jak jsem si myslel“, pomyslel jsem si, nicméně od hry mě odtahovaly tři fakta.

     

    1) Hra je zadarmo. Na internetu je bezplatných her celá řada, a protože jsem s nimi měl nepříjemné zkušenosti, mnohem raději si za hry platím.

     

    2) Vývojářské studio nepochází z Japonska. Proti anime vykrádačkám ve mně panují nenávistné pocity. Když uslyším slovní spojení „čínský anime“, vždy vyletím z kůže. Jsem na animovanou tvorbu připomínající anime mimo Japonsko holt háklivý a Team Salvato pochází ze Spojených Států, takže jsem očekával špatně napodobenou kresbu a nemístný anglický dabing, který se k anime postavám jednoduše nehodí.

     

    3) Hororům se vyhejbám obloukem. Tedy, toto stanovisko platilo až donedávna, kdy jsem dal anime hororům malou zelenou. (ještě jednou děkuji těm, co mě přesvědčili o kvalitách Bible).

     

    Právě poslední bod, který jsem u sebe úspěšně odboural (ale jen v anime tvorbě), mi začal měnit odmítavý postoj k této hře. Jednoho krásného červencového dne, kdy jsem čekal na opožděný autobus, ve mně vzplanul zájem zjistit, co je na této vizuální novele tak populární. Několik českých anime nadšenců svým divákům skrz Youtube sdělili, že DDLC za zahrání stojí. A protože Youtube je postaven na podělaných algoritmech, kdy čerpá data z Googlu, spojil nespojitelné; už jsem nějaký ten týden jsem pravidelně sledoval Agraela a  zároveň koukal na videa o anime. A co se nestalo; Agraelův čtenářský klub se mi rozsvítil v doporučených, hned jak záznam ze streamu jeden z fanoušků hodil na svůj kanál…

     

    Chvilku jsem tomu nevěřil, že by takovej hejtr otaků, jako je Agrealus, sáhl po takový hře. Nicméně, když jsem viděl podle počtu dílů, že to zřejmě i dohrál, řekl jsem si, že bude lepší, když se na hru podívám prvním pohledem spolu s tímto vynikajícím českým tvůrcem herních videí. Nicméně, chtěl jsem záruku kvality, a tak se nejdřív podíval na jeho druhý zářez – na Nekoparu.

     

    Tento zážitek z koukání jsem už dostatečně popsal v reportu na Advík, nicméně ve zkratce; kdo se chce pobavit nad hlubokým facepalmem a zoufalým pláčem, koukněte na to.

     

    Poté mi proběhl Natsucon, po započetí dovolené cestovatelská mánie, pak týdenní relax doma a následoval Advík. Když jsem se vrátil v neděli z oslavy svatby, která byla víkend po Advíku, neměl jsem vůbec chuť se vrhnout do psaní reportu. Byl jsem ještě mírně ovlivněn alkoholem a když byla ta neděle, řekl jsem si, že se tomu podívám na zoubek. Hodil jsem rudý ručník do ringu a čekal, co na mě Agraelus vytáhne.

     

    „To bude určitě něco oddychového, příjemně romantického, s kapkou neznáma.“

     

    Hned zpočátku jsem postřehl, že Doki Doki postrádá dabing, nicméně Agrealus hru komplet nadaboval vlastním hlasem. Sice to na jednu stranu zní jak český dabing západních filmů ze 70. let, ale intonaci Agraelus měl dostatečně zmáknutou, takže se na to dalo koukat. Hry při jeho podání nenudí a Doki Doki nebyla výjimkou, takže si moji pozornost udržel. Taktéž Agraelus zabodoval tím, že si vybral stejnou holčinu, která se zalíbila i mě…

     

    Mám rád vysoká děvčata s vlasy až po boky. Naproti tomu nemám rád konstantně veselé holčiny, protože život není tak příjemný, jak se mi taková dívka snaží namluvit (a navíc mě to fakt nudí, takovej neměnící se úsměv na ženským ksichtu). Mnohem raději mám drsné a hrubé holky nebo tajemné, které s nikým nemluví s výjimkou hlavního hrdiny. Monika byla tedy automaticky vyškrtnuta, Natsuki se Sayori taktéž a ve hře tedy zbyla jediná holčina – Yuri.

     

    Jo, Yuri byla správná volba. Líbilo se mi, jak si během diskuze hrála s vlasy nebo rudnula. A co se hrudi týče, tak tam se taky něco našlo… Nicméně, jakmile se děj přehoupl přes první dějství, hra se vám teprve otevře ve své plné kráse. Nicméně, prozradím vám jen toto; Knížka Portrait of Markov je opravdu čtivá a byl jsem s jejím obsahem naprosto spokojen; taktéž Yurinina poslední básnička určená jen pro mě byla plná těžko popsatelných emocí…

     

    Zajímá vás, co je na této idylické hře tak děsivého? Doporučuji nic nehledat a rovnou se buď pustit do hry sami, nebo pokud se neradi bojíte (jako já), koukněte na tento záznam ze hry…

     

    Part 1          Part 2          Part 3          Part 4          Part 5

     

    A jestli se někdo ptá na mé upřímné dojmy, povím vám jen to, že jsem žádnou visual novelu ještě tolik neprožíval. Hned na první zátah se Yuri stala nejlepší ženskou hrdinkou tohtoto univerza; budu na na ní moc rád vzpomínat. Tenhle příběh se mi zapsal hluboko pod kůži a díky tomuto titulu dneska už vím, co se mi ve skrytu mé duše líbí...

    Doki Doki Literature Club! VN
  • 19.8.2018 v 23:06

    Advík 2018

    S přicházejícím novým ročníkem festivalu přišly i velké novinky. Byly ohlášeny nové a větší prostory na Základní škole Klausova. Já to přivítal; však to je jen dobře; návštěvníci přibývají a Modrá škola není nafukovací. Věřil jsem, že organizace prostorů bude hned na poprvé dostatečná, vždyť Zimní Advík byl v tomhle na výbornou. To, co mě ještě před akcí rozhořčilo, byla chybějící anotace u některých přednášek či akcí. Vždyť přece přednášející ví, o čem bude mluvit, tak proč to leckde v programu chybí? Přitom stačí tak málo; přidat do formuláře mezi povinné informace o přednášce i anotaci. Kdo nevyplní, nebude moct přihlášku odeslat. A organizátoři jsou tak z obliga.


    Advík měl u mě obrovskou výhodu, byl pořádán v době, kdy jsem měl celozávodku, takže jsem skákal dva metry do výšky, protože jsem mohl přijít jak na čtvrtek, tak i na pátek bez žádných omezení kvůli práci, tak jako v loni.

     

    Čtvrtek
    Místo krásného vyspinkání se do růžova jsem zvolil hrubější způsob započetí nového dne. Vstal jsem už v šest ráno, dal dohromady potřebnou výbavu a vyrazil s kufrem v zádech. Nutno říci, že mě z toho probouzecího šoku po celé ráno bolela hlava a bylo mi špatně od žaludku, ale to už je u mě normální, když jsem zvyklý si vyspávat. Městský autobus mi tradičně ujel, takže jsem po ránu zandal tříkilometrový probouzecí běh až na nádraží. Musím se pochválit, stihl jsem tuto vzdálenost uběhnout za dvanáct minut. Plíce jsem hezky protáhl na ranním horském vzduchu, ale sípal jsem, jako kdybych si útěkem zachraňoval život. Jsem holt sebemrskač…

     

    Měl jsem důvod proč tak jednat; měl jsem objednanou místenku v Pendolinu a nechtěl jsem, aby mi propadla. Sice můžu jet přímým vlakem a cesta mi vyjde časově téměř na stejno, ale chtěl jsem zkusit se projet naší jedinou naklápěcí jednotkou na kolejích, kterou nic nezastaví. Spěšným vlakem Orlice jsem dojel do Pardubic a přesedl na Pinďu. Jako vždy jsem si sedl do 1. třídy. Sice mě tentokrát místenka něco stála, nicméně co se mi za tu sumu dostalo… Bylo mi nabídnuto šampaňské, které jsem samozřejmě přijmul. Bohemia sekt byl dobrej, nicméně tím to nekončilo. Další průvodčí mi nabídla noviny, přinesla lahev vody a taktéž nabídla něco k snědku. Objednal jsem si černý čaj a sendvič. Ale co bylo nejlepší; vše bylo v ceně místenky. Platilo se jen za jídla z jídelního vozu. To byl pro mě velkej luxus.

     

    Po příjezdu do Prahy jsem zajel k Ryuuheiovi a odložil si u něho kufr. Vytáhl jsem ho z postele, ale s tím už počítal. Po dvou hodinovým pokecu jsem si uvědomil, že vlastně chudáka kamaráda tu mučím zaživa, protože by ještě rád spal, takže jsem se rozloučil a šel zpátky do víru velkoměsta. Vydal jsem se na Anděl, protože jsem se chtěl podívat se na modelařinu do Království železnic. Strávil jsem tam většinu volného času, asi okolo čtyř hodin. Potom jsem zalezl do blízkého nákupního střediska do Mekáče a dal si zmrzlinu. Později jsem toho trochu litoval, protože mi už nějak nedošlo, že bude přece hodně studená a já mám stoličky citlivé na chlad…

     

    Na samotnou akci jsem dorazil hodinu před začátkem první přednášky, abych se včas zorientoval po budově. Čirou náhodou na stejný čas dorazil i Ryuuhei, takže jsme ji s kamarádem po bezproblémovém odbavení prolezli křížem krážem a prohlédli si prostory. Musím říct, že vedení má ode mě zaslouženou pochvalu; prostory jsou tu dvojnásobně větší, krámky jsou na frekventovaných místech a vzájemně si minimálně konkurují, kantýna je nejchladnějším místem na škole a člověk tu díky ní neumře hlady; jsou tak splněny všechny předpoklady ke spokojenosti. I populární Ecchi salón se dočkal rozšíření; byla mu věnována největší učebna ve škole (pokud pomineme tělocvičny) a tou byl starý kinosál.

     

    Vymetané přednášky a zážitky mého conařského bratra alias Ryuuheie si můžete přečíst na jeho exkluzivním blogu.

     

    Popravdě, ta výstava železničních modelů mi dala zabrat, takže jsme se s kamarádem rozdělili a já si šel sednout do sálu Hokkaido, kde mě už čekala přednáška. Plánovaný příjezd Jeoffreyho se nakonec nekonal, udělalo se mu nevolno, a tak jsem cítil povinnost, abych vyslechl tuto přednášku i za něj.

     

    Patří ananas na pizzu? (Zlejda)

    Moje první přednáška byla rozjezdová, ale taktéž osobní. Jsem zastánce tohoto druhu pizzy a s kamarády chodím především na tuto. Sami přednášející byli jejími obhájci. Představili nám, co to ananas vůbec je, kde roste a jaké se na něj vztahují normy. Poradili nám také, jak si takovou pizzu udělat doma a taktéž co zase nemáme vůbec zkoušet (ne, nebudu to jmenovat, bylo to absurdní). Vše v pohodové, veselé náladě. Někteří v publiku ale tento druh pizzy odsuzovali, jenže jejich důvody se vztahovaly jen na argument „nemám rád ananas na pizze, protože ananas tam prostě nepatří“. To je argument jako stehno, to vám teda povím. Poté jsem se při narážce přednášejícího a jeho kolegy na „chcete slyšet náš Product Placement“ ozval pro hlasité ano. Přednášející měli na starosti běh bufetu v přízemí a to víte, já a jídlo…. Udělali mi chutě a po přednášce tedy bylo jasno.

     

    Objednal jsem si Čínu, abych zahnal přicházející hlad a taky se schladil, protože k večeru panovalo nesnesitelné vedro. Taktéž jsem hodil řeč se Zenym, který se tu náhodou objevil, protože jsem s ním chtěl prodiskutovat můj pohled na jeho přednášky. Leccos jsem pochopil, třeba i důvody jeho sebezesměšňování, nicméně i tak zastávám názor, že má Zeny navíc než jen ze sebe dělat šaška. A ať si jeho kritici říkaj co chtějí, on na to má. A jak se později ukázalo, Zeny opravdu není jen komik…

     

    Shibari (Soptík)

    Zeny mě po naší diskuzi požádal o výpomoc. Na přednášku, na kterou jsem mířil i já, potřeboval kontrolora občanek. Já nebyl proti, však já rád byl k užitku. Nicméně, nikdo z mladších se ani nesnažil procpat, takže kontrola proběhla bez problémů. Přednášející tentokráte neměl presentaci, nýbrž vše prakticky ukazoval. Jak sám vysvětlil, nespočet lidí se nechává svazovat čistě za účelem tělesné a myšlenkové relaxace; stejně tak jako jeho asistentka, která se nechávala povolně svazovat. Upřímně, naše západní techniky svazování vězňů jsou úplně směšné; Japonci si z toho, jak řekl Soptík, udělali umění. A musím uznat, že má pravdu. Ten jeho intenzivní pohled při svazování své oběti je nezapomenutelný…

     

    Posléze jsem se setkal s Ryuuheiem a Takumim, kdy se naše cesty protnuly před Hlavním sálem.

     

    Zahájení

    Už tehdy panovalo v Hlavním sále spalující vedro. Nicméně, věděl jsem, že tu budu sedět jen chvilku, takže jsem zatnul zuby a vydržel to. Na zahájení festivalu nás přivítala dvojice pořadatelů, po kterých následovalo překvapení v podobě japonského velvyslance. K mému údivu, na akci přijel ten samý velvyslanec, kterého jsem mohl letos spatřit na Animefestu. Jeho proslov mě potěšil a taktéž mi dodal pocit, že si našeho zájmu o kulturu začínají v Japonsku všímat. A taktéž si zasluhuje chválu za svou češtinu! Poté přišlo kontroverzní podání pravidel festivalu, kdy nám byly zákazy a příkazy hozeny jak psovi kost. Tak tohle se teda nepovedlo, návštěvníci nejsou přeci zvěř, aby se s nimi takto mluvilo.

    A poté přišlo to, na co většina lidí v sále čekala, a tím byl koncert Vocaloidů. Jojo, ještě nedávno mi tahle hudba nevadila, ale později jsem usoudil, že na lidský hlas to nemá a zpěváky z masa a kůže zatím nic nenahradí. Nicméně, řekl jsem si, že tu chvilku posečkám, poslechnu si první skladbu a půjdu zase pryč. Podle výjevu fanoušků v sále v podobě výskotu a hvizdu mi bylo jasný, že si show užívají a já hodnotím snahu pořadatelů pozitivně, nicméně mám výtku.

    Písničky měli nepříjemný dozvuk, takže jim vůbec nebylo rozumět. Ani zpěvákům, ani melodii. Vnímal jsem to jen jako zvukový bordel. Pro příště (jestli tedy nějaké „příště“ bude) stačí jen ztlumit hlasitost a hned to bude srozumitelnější. A když se na to podívám z jiné stránky; pro mě to není nutnost. Rozhodně propůjčení licence a techniky stálo nemalé peníze, takže pokud na příštím ročníku tento koncert nebude, nebude mi to vůbec vadit. Myslím si, že jsou na festivalu důležitější sektory, které potřebují lepší financování. Možná jsem jediný, komu tento koncert nepadl do oka. Ale pokud ne, netruchlete, nevnímám to jako jednoznačný přešlap a alespoň jste to zkusili.

    K mému překvapení, zbytek party neměl potuchy, co se to vůbec děje. Když jsem byl minulý rok na jednom conu v Bratislavě (na který jsem taktéž tvořil report; jenže po sepsání mi došlo, že vychvaluji jen kulturu slovenského města a k festivalu nemám co říct), všiml jsem si, že tento plynulý přechod programu po zahájení je zcela běžný, takže jsem s jeho pochopením neměl problém. Prakticky jsem svým čekáním na konec první písně kamarády hluboce potrollil

     

    Značně ospalý jsem navrhl jít už spát, znaven z celodenního výletu a s bolavými nožkami; však jsem na té výstavě modelů prostál dobré čtyři hodiny, a to nemluvě o frontě před budovou školy a cestování metrem… Nicméně, můj návrh byl zamítnut, plán na volný program nevyšel (který jsem samozřejmě neplánoval a tudíž mě to nemrzelo) a já se tedy znova odtrhl a uchýlil k psaní těchto řádků.

     

    Poté, když už byla škola na zavření, jsme se s Ryuuem setkali před vchodem a vydali se autobusem k motolské nemocnici a zde přestoupili už hezky na metro, které nás oba odvezlo do spacích prostor. Po diskuzi, která probíhala způsobem polospánku a mluvy, jsem to nakonec zabalil a zalehl.

     

    Pátek

    Vzbudil mě až budík nastavený na desátou. Byl jsem natolik unavený, že jsem spal jak do vody hozenej. Hodil jsem na sebe oblečení, stáhnul mobilní aplikaci s programem a vyšli jsme vstříc metru. A já poznal, že včera během chůze mě žádná bolest netrápila, protože není nad to namohnout si svalstvo a poté následující den chtít po tělu pohyb… Po cestě jsme se zastavili v nemocničním krámku, kde jsem si koupil další lahev s vodou a jablečný závin k zaplnění žaludku.

     

    Na festivalu jsem s kamarádem hned zaplul do sálu Hokaido, kde nás čekala ranní přednáška.

     

    Fenomén free to play her (Matěj Vlček)

    Přednáška byla o herních mechanizmech free-to-play, pay-to-win a pay-to-play her. Ukázal nám i tzv. eSports scénu, od jejích začátků, až po současnost. V tomhle je v okolí nejznámější akce v Katovicích, dokonce i kamarádi mě zvali na tuhle akci, ale cítil jsem se neosloven.  Ano, kvůli pay-to-win mechanizmu jsem zcela opustil tyto hry, ať jsou zadarmo, nebo ne. Multiplayer mě neláká a mnohem raději si hru zakoupím (tedy pay-to-play) a hraju pořádnější hru, než abych podporoval tohle zvěrstvo. Je to můj osobní názor, nicméně sám vím, že i multiplayer má něco do sebe, jenže už jsem z toho nějak vyrostl. Jinak jsem si přednášku víceméně užil, slovní projev chvályhodný, ale téma už trochu mimo moje okruhy zájmu.

    EDIT: I když… Doki Doki Literature Club je taktéž bezplatná hra… Dobrá, výjimky se u mě stále ještě najdou.

     

    Následně jsem se odpojil od Ryuuheie. Jsem samotář, takže mi to vůbec nevadilo a koneckonců, nechci kvůli rozhodnutí druhých v partě jít na něco, co mi tématem nesedne. Zašel jsem do kantýny a pokračoval ve psaní. Zahlédl jsem tu Kayky a vzpomněl jsem si na svoje názory z loňska. I ona mi potvrdila, že jí organizátoři neposkytují žádnou zpětnou vazbu k jejím přednáškám. Což je tedy chyba. Popovídal jsem si s ní v příjemné atmosféře, však jsem s obsahem jejích přednesů byl vcelku spokojen. Jen menší drobnost, určitá nemíra ve vulgárních výrazech mě u ní mrzela, takže jsme se dohodli na řešení. Samozřejmě až po akci, takže jsem byl shovívavý k jejím následujícím přednáškám, které mě čekaly. Po dohovoření jsem odešel na další přednes. Vedro bylo tak nesnesitelné, že jsem si bez studu rozepl košili, a tak i chodil mezi lidmi. Už to nešlo jinak a kdybych byl doma, už jsem jen ve spodním prádle. Tady si to úplně nedovolím… Poté přišel čas na další přednášku.

     

    Kauzy, které naštvali nejednoho anime fanouška (Iseguy)

    Přednášející se očividně zdržel, tak jsem se rozhodl trochu posečkat. Nakonec jediná kauza, která mě dokázala v tu chvíli naštvat byl fakt, že se přednášející na svou přednášku vykašlal. Tomu říkám úroveň; tohle si slušný přednášející nedovolí. Zabalil jsem se a šel se podívat na venkovní program Matsuri. Prostory za školou tu byly rozsáhlé, ale to vedro tady bylo ještě větší než ve škole. Po chvilce jsem seděl znovu za netbookem, tentokráte s párkem v rohlíku.

     

    Patnáct minut před přednáškou, zrovna na cestě do dalšího sálu, mě přepadlo nutkání vykonat potřebu. Když jsem vešel na toalety, všiml jsem si, že je tu něco špatně. Toaletní papír, čisté prkénko či dveře oddělující toaletu od zbytku místnosti tu byly, ale co tu chybělo, byly použitelné zámky. Buď se při zamykání protáčely bez funkce, nebo někdo trollersky prohodil zamykací kličky již před akcí, v době provozu školy. Zámky byly tudíž nepoužitelné, takže jsem si vymyslel alternativní řešení přímo na místě. Použil jsem papír, tužku a kus lepící pásky. S nápisem na dveřích „OBSAZENO“ jsem měl jistotu, že mi nikdo na záchod nevtrhne. Vím, že za tohle pořadatelé nemohou, protože své prostory už v tomto stavu dostali, nicméně na příštím ročníku by mohl ležet u toalet stoh papíru (klidně už popsaných z jedné strany; nemusí být nepoužité), propiska a izolačka. Nebo ještě lépe, zalaminovaný text „obsazeno“ s visací šňůrkou, kterou by mohl v případě potřeby kdokoliv pověsit na kliku a po použití zase sundat, aby mohl toaletu navštívit další návštěvník. Jednoduché, ale účinné.

     

    Stereotypy, labeling a cenzura v anime (Abik-chan)

    Díky této nejasnosti jsem se na toaletách zdržel více, než jsem předpokládal. Přednášející nám představila způsoby cenzury. Přiznám se, že mám nejraději situační cenzuru, kdy úplnou náhodou zrovna před nahou ženou je stoh knih, roh stolu, lahev s pitím, či jakýkoliv jiný předmět. Taktéž se mi líbí cenzura ve stylu mlhy, především v koupelně, bazénu, onsenu nebo u moře; připadá mi taková vhodnější nežli nějaké barevné či černé pruhy přes celou obrazovku, nemluvě o pixelování. Taktéž se tu rozjela diskuze o vhodnosti jednotlivých anime žánrů k mužům, či ženám. Dozvěděl jsem se, že je typické, že se ženy dívají na Seineny a taktéž Shouneny, protože tvorba Shoujo vykresluje ženské obecenstvo jako velmi stupidní dobytek. Ano, tož je pravda a jsem z toho při sledování znechucen. Nemluvě o zcela nereálném vyobrazení dokonalých mužů.

     

    Následně jsem se přemístil do Ecchi salónu, kde měla zaznít přednáška, od které jsem mnoho nečekal kvůli nedostačující anotaci…

     

    Jak Ecchi vykrádá evropské nadpřirozeno (Kayky)

    Přednes předčil má očekávání. Kayky tu zašla do porovnávání jednotlivých mýtických bytostí. Na počátku nám ale ukázala i jednoznačný důkaz opačného kopírování a to japonského hororu Ring. Koneckonců, dnes se kopíruje anime kresba ve velkém, což je taktéž příklad vykrádání – ať už ze strany Koreje, Číny nebo Spojených Států.

    Jako první se dostal na plátno Kentaur. Spolu s Harpyjí se oba tito tvorové vyskytují v řecké mytologii a jejich anime ztvárnění v titulu Monster Musume no Iru Nichijou se jakžtakž drží své předlohy. Nicméně takový vlkodlak či Succuba (nejen) z Rosario to Vampire jsou už komplet bez své původní charakteristiky. Succuba není hezké děvče – ona především nahání hrůzu. Taktéž vysává život při pohlavním styku s mužem, takže…ehm… to je téma hodné pornografického hororu, nikoliv komediálního Ecchi s prvky harému. Nebo chtěla Succuba v anime jen shromažďovat své oběti někde v podzemní skrýši a jednou za čas s bláznivým smíchem se v těch mrtvolách přehrabovat? (Když nad tím tak přemýšlím, to by nebyla špatná zápletka…)

    Došlo tu i na čarodějnice. Ty se rozdělují jako kladné a záporné podle používání magie. Bílou magii používají léčitelky, kdežto černou magii používají čarodějnice, co mají smlouvu s ďáblem. Taktéž jsou spojovány se sexualitou. Kayky asi očividně neviděla Černou Bibli, protože to je ukázkovej příklad správného zobrazení čarodějnic v anime. Rosario to Vampire či Zero no Tsukaima se nesmí brát s touto spojitostí, protože ji jednoduše nemají.

    Elfové jsou původně malí tvorečkové žijící na Islandu, kde bydlí ve svých malých chatičkách. Bohužel, i díky Tolkienovi, jsou dnes elfové vnímáni ve špatné podobě a podle toho jsou tak i zobrazováni v anime. Pak tu padla zmínka i o dracích a upírech.

    Celkově byla přednáška vynikající a Kayky se v mých očích vyšvihla. Svým proslovem obohacovala jinak spíše obrázkovou presentaci a můžu s čistým svědomím říct, že se její přednes řadí mezi to nelepší z Ecchi salónu letošního ročníku.

     

    V sálu jsem zůstal, protože jsem byl zvědavý, s čím letos přijde Zeny za obsah…

     

    Ecchi – proč ho (ne)mám rád (Zeny)

    Anotace zněla velmi nadějně a já usoudil, že by Zeny nemusel zklamat. Dle davu, který se do místnosti snažil vecpat lze jednoznačně konstatovat, že ačkoliv řada vlivných lidí po Zenym plive, má své fanoušky, stejně jako každý jiný přednašeč. Asi za tím něco stojí…

    Hned po začátku přednášky všem nabídl jako omluvu za vedro v sále (které ale bylo stále menší, než jaké inferno spalovalo venkovní Matsuri) džus s vodou. To jsem upřímně nečekal, že to bude Zeny brát takto vážně. Už jen za tuto péči o své fanoušky Zeníka chválím.

    Zeny nám představil několik ikonických titulů, mezi nimiž vynikalo High School DxD, kdy nám prozradil úvodní děj (který jsem za čtrnáct dní dokázal zapomenout, díky bohu) a představil hrdinky seriálu. Podával si to zábavnou formou a rozhodně mě nenudil jako letos v zimě. Nicméně, na závěr Zeny zaběhl i do negativ. Anime erotika sice drží přední příčky v popularitě anime, avšak přehršel Ecchi se po určité době okouká. Zeny vyzdvihl kvalitu příběhovek, především adaptací visual novel od studia Key. Taktéž upozornil, že je třeba si uvědomit, že to je jen idealistické umění, které s realitou nemá mnoho společného. Je lepší si najít ženu v realitě, nežli se ukájet ve své sbírce anime hrníčků a figurek (polygamně smýšlejícím jedincům se ale meze nekladou). Pravidelně nic nesbírám, krom pár plakátů, co mi leží pod postelí (v temnotě, aby nevybledly), takže jsem nebyl přímo zasažen. Nicméně, je to k zamyšlení, něco pravdy na tom je. V současnosti jsem singl, ale jen proto, že jsem tak spokojenej. Až to budu chtít změnit, vím, co proto udělat…

     

    Zbytek večera jsem chtěl strávit psaním, ale už jsem byl z toho vedra natolik vyčerpaný, že jsem to odložil na příště. Jenže, po Advíku mě čekal pracovní týden a o následujícím víkendu oslava svatby. Takže jsem to musel odložit o dobré dva týdny. Zatraceně! A věřte nebo ne, hledat v paměti zážitky dva tejdny nazpět, to je utrpení…

     

    Vím, že jsem si něco v jídelně vypsal, ale dlouho mě to nebavilo. Upřímně, byl jsem zdrcen z pohledu na svá zápěstí, která mám každé dva až tři nejteplejší týdny v roce pokryté rudými svědícími fleky plné malých puchýřů. Jinými slovy; mám kožní alergickou reakci na vysoké teploty a vlhkost vzduchu (tzn. na dusno). Proto mě hodně lidí mohlo vidět, jak se ustavičně mažu hydratačním krémem, abych tuto nepříjemnost aspoň trochu zmírnil. Je proto dost možné, že na letní cony budou reporty vycházet opožděně, protože se mi v dusnu spatně kreativně tvoří a sepisuji potom neskutečné bláboly.

     

    Nicméně, vraťme se k tématu. Pomalu, ale jistě na mě přicházel hlad. Zvedl jsem se a šel se podívat k výdeji, co ještě nabízí. Jenže já už neměl žádnou hotovost. Jsem už natolik navyknutý na bezhotovostní prodej, že s sebou nenosím žádné peníze. Vyvarovávám se tím případné krádeži peněz z peněženky. Nezbylo tedy nic jiného než zajet autobusem k nejbližšímu bankomatu v Butovicích. Holt, je to daň za nové prostory, s tímhle nemám na Natsuconu či Akikonu problém, protože bankomat je vždy někde v jejich okolí.

     

    Po výběru hotovosti jsem si na zastávce zakoupil rovnou něco k pití, protože jsem myslel, že v okolí Klausovky není krom Lidlu žádnej krám. Při zakoupení jízdenky v automatu jsem ale narazil na problém. Vytiskla se mi jízdenka plná těžko čitelného textu. Na automatu bylo taktéž uvedeno telefonní číslo na kontaktování servisu, takže jsem neváhal a udělal za festival aspoň jeden dobrý skutek.

     

    Před Klausovkou jsem potkal Šamana s jeho partou žen. Neměl jsem co dělat, tak jsem se k nim na nějaký čas připojil. Pochlubil se mi vítězstvím v Miss Advík. Bloumal jsem nad tím, jak je možné, že se mu to povedlo. No, ono vyhrát jako jeden ze tří není až tak náročné… Když jsme se šli podívat na večerní Matsuri, kdy už bylo venku pobývatelno, spatřil jsem tkalce s jeho tkalcovským stavem. Jakožto Liberečák, kdy každý z nás má v sobě zrnko zájmu o textil, jsem se přišel podívat blíže. Představil mi tzv. takadai, na kterém vytvářel krásné stužky, tzv. kumihiro. Tkalcovský stav byl jeho vlastní výroby a musím říct, že to byl fakt borec. Byl to jediný workshop, který jsem na Matsuri ocenil, ale jak jsem psal výše, snažím se v extrémním vedru pobývat minimálně na slunci, to radši jsem zalezlej někde v přízemí školy.

     

    Žaludek mi ale připomněl, že jsem se jeho zaplnění ještě nevěnoval. Věděl jsem, že jídelna má do devíti, tak jsem tam v půl deváté zamířil. Jenže, co se ke mně už nedoneslo, bylo oznámení, že na celé konání conu zkrátili výdej jen do osmi. Já, hladový, bez informace, že je tady někde nějaký krám, jsem si řekl, že to vydržím, dokud nepotkám Ryuuheie. Mezitím jsem zašel k mému oblíbenému prodejci Ravernhornovi, kde jsem si koupil pocky s příchutí zeleného čaje. Při podrobnějším pohledu na zboží v jednotlivých krámcích jsem postřehl, že v jednom se dokonce prodávaly i kondomy s anime motivy na krabičce... No, co na to mám tak napsat; dochází mi slova…

     

    Poté jsem si namířil nazpět na školní zahradu. Zalezl jsem do čajovny, kde jsem si nechal vysvětlit účinky kvalitního čaje. Rovnou jsem si nechal taktéž nějaký připravit. Je pravdou, že čaj za studena byl příjemně ochlazující, nicméně já si rád čaj taky přisladím. Asi je to špatné kvůli přebíjení přirozené chuti čaje, ale já na cukr v čaji nedám dopustit. Byla to dobrá zkušenost, ale pro příště se spokojím s nabídkou klasických pytlíkových čajů z krámu.

     

    Poté jsem se na zahradě natáhl na místní lavičku a koukal na oblohu. V těchto vedrech, když mám tu možnost, spím přes den a jsem vzhůru v noci. Je to mnohem příjemnější, takže pohled na noční oblohu byl pro mě tehdy stejně notoricky známý, jako modrá obloha ve dne. Mít s sebou astronomický dalekohled, jak rád bych se podíval na některá souhvězdí podrobněji.

     

    Ryuuhei se mi před desátou ozval, že jeho program už skončil. Navrhl jsem, že bychom se mohli po cestě zastavit v Mekáči v Řepích. Nebyl vůbec proti, však i na něj přišel hlad. Při opouštění školy jsme si všimli, že Předvík byl komplet srovnán se zemí; nikde ani noha. Při podrobnějším prohlížení jsem zpozoroval dvě zaparkovaná vozidla městské policie. Tiše jsem se všem chlastajícím vysmál, protože já osobně piju jen občasně a na chuť doma, v restauraci nebo ve vlaku alkohol z nabídky tamního bufetu nebo jídelního vozu. Je mnohem větší zábava se s kámošema setkat v hospodě a tam popít, nebo u někoho doma, nežli takhle chlastat na hulváta venku na veřejnosti…

     

    Při cestě autobusem jsme s Ryuheiem bavili na úkor zastávek na znamení, kdy jsem zase předvedl svůj improvizovaný humor v praxi. No to vám byly hovadiny… Každopádně jsme tím strávili čas po cestě do restaurace. Po výstupu jsme našli u zastávky plakát se ztraceným pejskem. Nebylo by na tom nic podivného, kdyby nebyl vylepen hned vedle místní asijské restaurace…

     

    V Mekáči jsem si objednal meníčko a uplatnil slevový kód z mobilní aplikace. Samoobslužné dotykové obrazovky mají velkou výhodu v tom, že jsem si mohl navolit menu přesně podle svých představ. Místo limonády jsem si objednal banánový mléčný koktejl a zvolil omáčku k hranolkům. Toho jídla, co jsem dostal za tak malou cenu, pane jo. Zavtipkoval jsem nad vodotěsným uzávěrem milkshaku a obřím brčkem. Dobrá, do podrobností nezajdu, nicméně nad mým sexistickým vtipem jsme se s Ryuuheiem smáli natolik, že jsem z toho až slzy ronil.

     

    Kamarád musel chvíli vydržet, než jsem dojedl a dopil, nemám to totiž s polykáním potravin tak jednoduché, mám s tím už problémy od útlého věku. Na druhou stranu, díky tomu mi na chuti jídla opravdu záleží a ať chci nebo ne, vychutnám si každičké sousto jakéhokoliv pokrmu. jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Pak už nás jen čekala cesta autobusem a tramvají zpátky k Ryuuheiovi domů. Jediné, na co jsem se zmohl, byl už jen spánek.

     

    Sobota

    Při vstávání je to se mnou každé ráno takové, že si připadám doslova jak kdybych se probouzel z věčného spánku. Nejsem ranní ptáče, patřím mezi sovy, tudíž navzdory mé snaze jsme nestihli náš spoj na Velkou Ohradu. Já jen děkuji za Ryuuovu schovívavost, protože aby se tohle nestalo, potřeboval bych, aby mě kamarád vzbudil násilným způsobem, třeba aby mi chrstnul sklenici studené vody přímo do obličeje nebo by do mě rejpal násadou od koštěte; no prostě nějak, aby mě to dostatečně vzbudilo. Doma mám taktéž velmi nepříjemně řvající budík značky Sony, který mě vždy zaručeně vzbudí. No, zaručeně; párkrát do roka jsem ho schopný rovněž přeslechnout…

     

    Ryuuhei měl pro mě tedy pochopení, za což mu patří ode mě velký dík. Po doražení na Advík jsem si všiml nově vylepeného oznámení před vstupem na pozemek školy. Byl v něm výňatek se zákona o požívání alkoholu v okruhu školy. Ještě jednou jsem se všem mladickým ožralům, kteří neznají společenské meze, vysmál. A na druhou stranu jsem jen domýšlel, jestli kvůli tomu neměl hlavní organizátor Pedy nějaké nepříjemnosti s policií...

     

    Život „úchyla“ v Japonsku (Kayky)

    Moc dobře jsem tušil, že to bude zase nějaké neslušné téma, ve kterých je Kayky jako ryba ve vodě. Nijak mi proto nevadilo, že jsem neslyšel první půlku přednášky. Už začalo být při našem příchodu vedro, takže jsem se s chutí zase rozhalil. Omlouvám se všem, kterým to vadilo, ale já jsem na vedro háklivý. Povídalo se tu o názorech na pornografii mezi Japonci, byl nám představen tamní erotický veletrh a taktéž padla zmínka i na erotické hry. Byla tu řeč o Honey Select z dílny japonského studia Ilusion. Kayky řekla, že na to dokonce na internetu existuje česká recenze a hned mi bylo jasné, že myslí článek mého kritického bratra Ryuuheie. Je přímo zaměřen na všechny tituly od studia Ilusion, takže pokud má někdo z vás zájem, naleznete je na jeho blogu. Pak nám byly ukázány některé populární japonské aktérky; ale upřímně, co se týká pornografie, já radši ujíždím na nereálných představách, které mi nabízí papír, tužka a pastelky. Papír přece snese všechno

     

    Hned poté následovala přednáška ve stejném sále, takže jsme s kamarádem seděli nadále na svých místech.

     

    Spodní prádlo vol. 1 Evropa (KaraAlen)

    Začalo se jak jinak něž tématikým AMVčkem. Prakticky šlo o stejnou přednášku jako v zimě, nicméně s tím rozdílem, že tu bylo téma značně roztaženo do dvou hodin. Byl nám vysvětlen původní účel spodního prádla a taktéž fakt, že dříve spodní prádlo nemělo mezi ženami a muži rozlišení. Taktéž byla zajímavá zmínka o kurtizánách a odmítáním kalhotek slušnými ženami jako typický rys záletnictví. A houpačka? To se dneska už bohužel nedá praktikovat, nicméně pod Akiconskými schody je leccos k vidění, pokud návštěvník tamního bufetu zvedne hlavu… Zeník neměl rušivé poznámky jako minule a když už se ozval, dával zajímavé otázky. Třeba dotaz o vlivu korzetu na těhotenství. Ano, tohle přesně se mi líbilo, Zeny! KaraAlen podala taktéž velmi kvalitní výkon. Je ukázkovým příkladem toho, co mám v Ecchi salónu obsahově nejraději; tedy nové poznatky.

     

    S Ryuuheiem jsem se zase na zbytek dne rozloučili a já už po svých, bez okolních přátel, si namířil do Hlavního sálu.

     

    Nejhorší filmy světa (Yufiie)

    Už předtím, když jsem narazil na Yuffie u jejího merchu, jsem přivítal opakování starších přednášek. Protože anime fanoušci postupně přichází a zase odchází, neměl jsem možnost se podívat na tuto přednášku, neboť jsem dříve (před rokem 2017) na festivaly téměř nejezdil. A přednes jsem ještě nikde na záznamu neviděl, takže jsem byl rozhodně pro!

    Hned na začátku nutno poznamenat, že na plátně nebylo téměř nic vidět, což je opravdu škoda. Nicméně, nechť to je pro pořadatele na příští ročník motivací ke zlepšení, protože jak jsem se později na závěru v neděli dozvěděl, z toho vedra v hlavním sále se komplet přehřál projektor…

    Hned na počátku padla tematická zmínka na tvorbu studia The Asylum, které má na kontě stovky filmů, které vychází pár měsíců po uvedení jakéhokoliv AAA filmu a přiživují se na jeho slávě tím, že dají svému filmu velmi podobný název. Paradoxně jsem se s jejich tvorbou setkal už během svých začátků na ČSFD, když jsem jedno víkendové odpoledne přepnul na TV Barrandov a mohl vidět Atlantic Rim. Po pěti minutách jsem televizi s brekem vypnul a říkal si, že tragičtější tvorba snad neexistuje… Nicméně, právě proto jsem s nadšením přišel na tuto přednášku.

    Byla tu řeč i o Sharknadu, kdy mi fakt stačilo jen vidět ukázku a bylo mi jasný, že tuhle tvorbu nechám čistě Ryuuheiovi. Jak na svém ČSFD profilu píše, na jejich tvorbu se zaměřuje a já mu nehodlám oponovat; můj čas je na tyhle odpady příliš drahý…

    Poté nám byly představeny filmy jako Crash road, Viva High School Musical Mexico v českém dabingu (kdo mi chce zrovna teď říct, že český dabing je skvělý?), poté následoval kultovní film The Room a na závěr to nejhorší – Birdemic. Někdy si říkám, že televize je už přežitek…

     

    Hned poté jsem nezávisle na ostatních kamarádech zamířil do Ecchi salónu. Čekala mě beseda, která rozhodovala o budoucnu…

     

    O budoucnosti Ecchi linie (Zeny a KaraAlen)

    Příjemné a uvolněné dvě hoďky probíhala diskuze s dvěma pořadateli této sekce. Byla nám ukázána minulost a důvody vzniku Ecchi salónu, kdy jsem se dozvěděl, že už v minulosti byla na Advíku BL sekce, která probudila myšlenku v Zeníkovi a jeho kolegovi na odezvu v podobě Ecchi tématiky. Už od dob založení sekce pořadatele stíhal problém ve formě nedostatečných kapacitních prostor. Teprve až letos se Zeníkovi dostálo starého kinosálu, ve kterém byly i trochu polstrované židličky s opěrkami. To ještě na minulém ročníku nebylo a rozhodně to stojí za pochvalu. Taktéž vysvětlil, že tehdejší organizátorka BL sekce, Akiko, se při neshodě s tehdejším vedením Advíku odtrhla a je aktuální hlavní pořadatel Natsuconu.

    To vysvětluje mnohé. O to víc budu tedy dupat o zlepšení podmínek programu na Natsuconu, protože upřímně, Advík je mnohem lepší. Přednášky na Natsuconu mě letos spíše zklamaly; opakovaly se klišoidní přednášky na tématiku Ghibliovek, které jsou snad na každém festivalu a všudypřítomné homosexuální přednášky mě taktéž nelákaly. Kdežto na Advíku jsem v jednu chvíli nevěděl, na co jít dříve. Nebylo by rozumnější, aby se po odkoupení Advíku novými majiteli a po celkové reorganizaci vedení, jejichž výsledky jsou vidět poslední dva roky, dali staří známí zase dohromady pod jeden festival? Dva festivaly po čtrnácti dnech po sobě je fakt na nic a myslím, že by to návštěvníci uvítali… Jeden festival na jaře, druhý v létě a poslední na podzim… Nebyla by to idylka, nemyslíte?

    Zeny nám taktéž přiblížil své problémy s přednáškami. Nevím, jak je to možné, ale pokaždé přednášku nějakým záhadným způsobem ztratí. Proto Zenymu doporučuji využívat k záloze Google Drive. Odtamtud mu nikdy nic nezmizí či se samovolně neupraví, takže si své presentace může ukládat právě tam a bude mít k nim odkudkoliv přístup (tedy, pokud počítáme s internetovým připojením). Dokonce jde přímo z Google Drivu presentaci spustit, takže v případě nouze lze využít i tuto možnost.  Je to hodně dobrá vychytávka, osobně doporučuji. Takže pro příště Zeny, když se s přednáškou patláš čtvrt roku před akcí, zálohuj ji právě tady! Stačí ti k tomu jen účet u Googlu, který má snad každý uživatel smartphonu s operačním systémem Android. Snad Zeníkovi má rada v budoucnu pomůže.

    Zeny s KaraAlen zároveň požádali přítomné o hlubší spolupráci. Přednášejících je stále nedostatek a když nám Zeník oznámil, že mu jich pět před akcí oznámilo neúčast, jasně jsem pochopil, proč nebyly tištěné brožurky s programem a proč Pedyho jakožto organizátora programu z toho málem šlehlo. Moc dobře si vybavuji obrázky z předchozích ročníků na Modré škole, kdy byla tabule s přesuny přednášek komplet zahlcená změnami. Program vytištěný v den platnosti na infostánku, který byl stejné platnosti jako na aplikaci Condroid, byl rozhodně lepší řešení. Aplikaci chválím, jinak by mi letos vážně chyběla, jelikož jsem si na tento komfort zvykl z předchozích festivalů. Vedení má ode mě palec nahoru, že drží krok se zbytkem!

    Zeny taktéž mluvil a spolupráci s ostatními cony, že o ní má vážný zájem. Je mi jasný, že má své fanoušky a že by i díky Zenymu přišlo na konkrétní festival, kde by měl svůj program, více lidí, ale všechny cony už spolu vzájemně spolupracují. V tomhle Grek na letošním Animefestu nelhal, takže pokud chce i Zeny více spolupracovat s ostatními cony, nezbývá mu nic jiného než o to pořadatele zbylých conů požádat. Tohle je už věc přednášejících, nikoliv organizace (ty už si podávají pomocnou ruku). A jestli s tím má někdo nějaký problém, tak to už si musí vyříkat mezi sebou. Ale na druhou stranu, i ostatní by měli dávat šanci druhým se obhájit, ne? Sám jsem Zenyho kritizoval do té doby, dokud jsem s ním nedal řeč. Zeník má velký potenciál být kvalitním přednášejícím...

    KaraAlen taktéž promluvila k publiku, že i kvalitní reportisté jsou stejně důležití jako přednášející. Zpětná vazba je pro přednašeče velmi důležitá a téměř vůbec se jim jí z advíkovských akcí nedonáší. Právě z těchto důvodů téměř každý přednášející po svém hodinovém přednesu poskytl na poslední stránce presentace osobní kontakt, aby se jim aspoň nějak dostalo feedbacku. To je problém; a neváhám říci, že fatální. Kromě Advíku mají všechny ostatní cony zřízené sdílení reportů na svých webovkách, kde si je každý programový účinkující může přečíst. Nikdo z přednašečů je nehledá v diskuzi pod akcí na Facebooku; všichni zájemci je nacházejí na stránkách festivalu. Budiž pořadatelům příklad z Akiconu nebo Animefestu (Natsucon letos na nás blogery nějak kašle, minulý rok to vypadalo takto).

    Tento nedostatek je potřeba na webu Advíku jakýmkoliv způsobem řešit. Ať už kartou s Ohlasy, nebo na své hlavní stránce festivalu. Celkově web potřebuje obměnu. Jeho stávající grafické uspořádání se mi líbí, to bych klidně zanechal v původním stavu, ale web mi připadá takový holý a prázdný. O Facebookovou stránku festivalu se pořadatelé starají bravurně, ale tohle je zásadní nedostatek. Snad se vám podaří do příštího roku s tím pohnout k lepšímu, protože tohle si zasluhuje pozornost. Webové stránky jsou to, čím se festival na internetu primárně presentuje. Facebooková stránka je teprve až druhá v pořadí.

    Taktéž se tu Zeny zmínil, že uvažuje o změně obsahu Ecchi salónu, kdy by témata více zvážněly. Přesně pro tento typ přednášek dávám tři zelené vlaječky. To je přesně to, co by mohlo uspět. Určité záchvěvy a snahy o tuto vážnost u Zenyho už jsou, tak proč to prostě nezkusit? Já jsem jednoznačně pro!

     

    V místnosti jsem po diskuzi zůstal na další program, který se nesl ve stejně uvolněném duchu, jako předchozí.

     

    Proč kluci nemají rádi Yaoi a holky Echhi (Kayky)

    Na nesprávná pojmenování Yaoi/Shounen-ai a Yuri/Shoujo-ai jsem si už musel zvyknout, stejně jako na paskvily typu „česká manga“ a „čínský anime“. Komunitu prostě nezměním, můžu leda kritizovat a sám si dávat bacha na správné použití terminologie.

    Kayky se do kritiky Ecchi pustila na přímo. Idealistický fetišismus kalhotek je sice na první pohled vzrušující, nicméně realita je hodně jiná. Koneckonců, menstruace a jakýkoliv jiný výtok udělá své, někam to musí téct… Takže… No, byl jsem nemile překvapen navzdory tomu, že tohle všechno přeci vím… Jak to, že mi dodnes nedošlo? Moje představy jsou v ruinách… Ledaže bych zapomněl na to, co se tu teď právě řeklo a já se vrátil do idealistických představ- *blik* Jo, takhle je to mnohem lepší. Nic jsem neslyšel a tahle krutá realita prostě a jednoduše neexistuje!

    Demonstrativně nám byl puštěna půlka první epizody High School DxD, kterou jsem už viděl doma a musím říct, ve FullHD je to pecička… Nicméně, vysvětlujte kvality tohoto seriálu ženě, ona na tom nic neuvidí, a ještě to bude kritizovat… tsss…. Ukázku shounen-ai jsem raději po pěti vteřinách od shlédnutí komplet vymazal ze své dočasné paměti, stejně jako celou přednášku. Ne, s ničím zde řečeným nesouhlasím! (Neberte toto stanovisko vážně, ve skutečnosti jsem si tuto odlehčenou přednášku užil a jen se vyjadřuji v hluboké ironii).

     

    S rozsezenou zadnicí a vypitou lahví vody jsem lačnil po hydrataci. Po podrobnějším průzkumu mapy na smartphonu jsem postřehl, že uprostřed sídliště sídlí supermarket Albert. V šoku, že jsem to doteď nevěděl, jsem vyšel vstříc krámu. Když se za mnou zavřely automatické dveře supermarketu, cítil jsem ten propastný teplotní rozdíl. V Albertu bylo tak o patnáct stupňů méně, nežli venku. Až mi z toho teplotního šoku byla chvíli zima. Po dokončení nákupu a zaplacení mě čekal teplotní šok pro změnu při opuštění krámu. Ještěže jsem tam nemusel vícekrát, tohle mi fakt nebylo příjemné… Po příchodu jsem pokecal s Meonem, který se tu objevil už na Yuffienině přednášce a poté už vyšel do patra, kde se očekávala další Zenyho přednáška…

     

    Lolicon – fantazie, či nemoc? (Zeny)

    Původně měla být přednáška jen pro dospělé publikum, nicméně Zeny přepracoval svou přednášku na besedu. Osvětlil nám pojmy a problematiku výkladu legálnosti. Je škoda, že Zeny nepoužil výklad z anglické Wikipedie, protože český výklad charakterizuje termín Lolicon špatně. No nevadí, moc dobře všichni víme, že lolitky jsou holčiny předpubertálního věku, nikoliv teenky, že… Upřímně, jsem rád, že tohle se mě netýkalo, protože já mám mnohem raději vysoké holčiny s dlouhými vlasy, ideálně až po boky, kdežto mrňavé lolitky s krátce střiženými vlasy mě nikdy nepřitahovaly. V tomhle mi ještě stále funguje zdravý rozum.

    Zeny nám pustil tři případy podezřelého chování hlavního hrdiny z několika seriálů. Většinu (krom výjimky – Clannadu After Story) publikum odsoudilo jako „na veřejnosti podezřelé“. Taktéž Zeny přihodil případ o imobilním majiteli zahrady, který dopadl zatraceně zle jen kvůli tomu, že chtěl chránit svůj majetek a že si rodiče dětí, kteří se cítili být dotčeni, vzali zákon do vlastních rukou. Pane jo, to mě dostalo. A pak jsou tu tací, kteří se charakterizují jako lolitky. Jenže, jakmile vám někdo přišije nálepku pedofil, už jím jste pro společnost navždy a nikdo vám ji neodpáře… Zeny v této přednášce/besedě exceloval. Další hlubokomyšlenkové téma, nad kterým se zamyslel v sále snad každý a někteří dozajista neměli čisté svědomí…

    Celkově je lepší se od téhle rakoviny jménem lolita držet dál, protože to prostě některým nevysvětlíte, že ty malé holčičky pozorujete jen jako „roztomilá štěňátka“. Jo, nad sličné slečny není, pánové…

     

    Sobota byla ve přednáškově zasvěcena Ecchi salónu, takže jsem zde posečkal na další přednášku.

     

    Spodní prádlo vol. 2 Do Japonska (KaraAlen)

    Hned na počátku nám bylo puštěno tématické AMVčko. Líbí se mi, že snad všichni v Ecchi týmu ujíždějí na hard rocku – mém oblíbeném, takže jim udělím výjimku a nebudu jim AMVčka kritizovat. Nejspíš je to už tradice a ty by se kvůli jednou odpůrci (mě) neměly měnit.

    Až do začátku 50. let se spodní prádlo v Japonsku u žen výrazně neřešilo. Ženy chodily v tradičním kimonu, pod kterém nosívaly tzv. koshimaki. Kimona taktéž byla z těžké látky, takže nehrozilo, že by vítr odhalil jejich intimní partie. Teprve po druhé světové válce se dostávaly kalhotky především lehkým ženám díky uspokojování okupačních vojáků, posléze se dostaly i do krámů, kdy v šedesátých letech byly už běžně dostupným zbožím. Prodeji a nošení spodního prádla západního střihu pomohly dvě události; první z nich byla popularizace neštěstí.

    Už před válkou vznikl mýtus, že při požáru obchodního domu Shirokiya v Tokiu v prosinci r. 1932 uhořelo čtrnáct prodavaček, protože odmítly skočit ze střechy do záchranných sítí jen kvůli tomu, že by byly zespod jaksi odhaleny, a tak raději uhořely, než aby byly takto spatřeny. Což je blbost už jen při pohledu na věc, ty spodky normálně nosily, to za prvé. Za druhé, i kdyby byly fakt naostro, kdo při záchraně svého života řeší takové pitomosti? Když je člověk napumpovaný adrenalinem, tyhle věci jsou mu u zadku. Nicméně, Japonci tomuto rychle se šířícímu mýtu uvěřili.

    A jako druhý, který tento trend upevnil, byla premiéra filmu Slaměný vdovec. Odkaz tohoto filmu byl vidět v japonských reklamách dalších dvacet let po uvedení filmu v kinech. Právě od této doby už měla každá žena ve své komodě šuplík plný kalhotek západního střihu a muži zase komplet propadli novému fetiši. Postupné vnoření tohoto fetiše do filmové a posléze i animované tvory byla už jen otázka času…

     

    Přednášku jsem si užil ještě o chlup více než tu předchozí. S přednášející jsem si ještě chvíli popovídal. Pak do Ecchi salónu přišla omladina s prosbou si zahrát zjednodušenou verzi Ousama game. Nejprve jsem s nimi sdílel nadšení, ačkoliv poté se to zvrhlo v dělání úplných blbostí, které mi šly proti srsti, a tak jsem radši prohrál. Protože i já, velké hovado širokém okolí, má své jasně dané meze, za které zásadně nechodí. Měl jsem za to, že se budou dávat třeba nějaké náročné dotazy, jenže to by člověk chtěl příliš náročné téma po ani ne 15letých dětech, mezi kterými byli i tací, kterým sotva začala puberta. Po tomto uvědomění jsem si řekl, že bych raději měl vypadnout, protože tohle nedopadne dobře…

     

    Vyšel jsem na Matsuri, kde jsem se zastavil nad cosplayerkou s lukem a šípy, které se snažila vystřelovat proti terči spolu se svými dvěma kamarády. Sama se mě zeptala, jestli si to taky nechci zkusit, nicméně jsem v sobě nedokázal najít argumenty proti a řekl si po krátkém váhání, že do toho jdu. A tohle je přesně ta důvěra, která mezi všemi na conu panuje. Při střelbě jsem vzpomínal na své dětské časy, kdy jsem střílel z kuše. Tohle je mnohem náročnější na soustředění a míření. Užil jsem si s tou partou chvilku dobré zábavy, kdy jsme se jeden druhému smáli, jak mu to nejde, ačkoliv to z nás neuměl nikdo…

     

    Po rozloučení s touhle partičkou jsem si vzpomněl na včerejšek, kdy jsem v okně školy, za temné noci, viděl běžet DDRko. Chtěl jsem si to zkusit už asi rok, takže jsem se šel podívat, jak si to tamní borci podávají a zkusit si to taky. Ještě, než jsem ale vkročil do místnosti plné skákajících pošuků na podložkách, zavítal jsem na krátkou chvíli na výstavu japonského velvyslanectví. Já vím, byl jsem na ní už na svém prvním Advíku, ale tentokráte jsem se na všechny ty předměty podíval zase z jiného úhlu. Všímal si těch podrobností, té jemnosti kresby dobových maleb... Všechno jsem si detailně prohlédl; jediné, co mi k tomu chybělo, byl komentář Jakuba Zemana. Tak snad příště...

     

    Na DDRkách si mě všimli hned mezi dveřmi a už mě zvali mezi sebe. Sundal jsem si boty (a uvědomil si, že to byl vlastně blbej nápad; ale já za to vedro nemohl! Až se začne na conech chodit v přezůvkách, tak mi nebudou tak cejtit nohy) a šel to zkusit. Byla mi navolena nejjednodušší obtížnost a šlo se na to. Hodně mi to připomínalo mise v GTA: San Andreas, kdy jste měli mačkat čudlíky na klávesnici do rytmu hudby, jenže tady to bylo na taneční podložce. Ačkoliv jsem stál na něčem takovém poprvé, byl jsem na konci pochválen za talent, protože málokdo, kdo k tomu přijde si to jen zkusit, to zvládne hned na „Béčko“. Upřímně jsem si ty tři minuty užil, ale když pak nastoupili jiní borci, kteří si dávali hardcore obtížnosti levou zadní a v jednu chvíli člověk ani nevěděl, jakou šipku mačkají dřív, řekl jsem si, že tohle nebude můj celoživotní cíl.

     

    Mezitím jsem se se studem zase obul, kdy jsem byl do té doby jak chodící biologická zbraň. Hned, jakmile jsem se setkal s Ryuuheiem, jsem měl jeden konkrétní požadavek –  trochu pracího prášku nebo gelu na praní. Nějak jsem doma při přípravě nedomyslel, že košile mi vydrží maximálně dva dny v nositelném stavu. No nevadí, tak se tomu přeci přizpůsobím a vyperu si ji, však jde o nic.

    Hned po dojetí do Ryuuheiova bytu jsem dal do horké vody s pracím gelem košili a sám se pořádně vydrbal. Poté jsem promáchl košili a hned po pověšení oblečení ulehl a spal.

     

    Neděle

    Jako obvykle, zase jsme blbě naplánovali odjezd a nejeli jsme plánovaným spojem, nýbrž o něco později. Na příští Advík tohle musíme lépe naplánovat, protože se jinak s Ryuuheiem vzájemně ochuzujeme o program, což je škoda. Ale i letos to bylo poměrně těžký, protože v takových vedrech by člověk spal celou věčnost… Plánuji, že na příští Advík budu vstávat půlhodinu před odjezdem metra a když i to bude málo, tak budu vstávat ještě dřív! Tohle musíme zajistit, já si přivezu plechovej budík a to by mě už mělo vzbudit…

     

    Když jsme dorazili do Klausovky, bylo už vidět všudypřítomné vyčerpání. Můj conařský bratr byl vyčerpán, staffáci byli vyčerpaní, přednášející i návštěvníci taktéž. Ty vedra spalují energii nás všech… Já jsem se cítil ještě použitelně, jenže o ostatních se to tak jednoznačně říci nedalo. Naše plány se zase rozešly a já pro tentokrát poprvé zamířil no místnosti zvané Honshu.

     

    Kočky v Japonsku (Kylie)

    Přišel jsem o půlku programu, ale podle mě jsem přišel tak akorát. Začalo se diskutovat o kočičích kavárnách v Japonsku, kdy padla i informace o tom, že jich máme nespočet i u nás. To jsem nevěděl a třeba, když bude čas (a peníze), tak se do nějaké zajdu podívat. Hned poté následoval drobný rozbor tzv. Nekomimi.

    V tu chvíli jsem si vzpomněl na záznam streamu od Agraeluse, kdy zkoušel hrát Nekoparu. Oukej, já tuhle fantasmagorii s ušatýma holkama dokážu přijmout, nicméně Nekopara – to se už blbě tráví, protože tento titul kombinuje catgirls a služky… A to je už hardcore i pro moje představy; nemluvě o dospěláckým obsahu. Je to jen kinetická novela, takže o to můj zájem okamžitě opadá, protože preferuji vizuální novely. V kinetických novelách se jen vypráví předem daná jediná route příběhu, ale já radši do hry zasahuji svojí interakcí jako v klasických VNkách. Takže souhlasím s Agraelusem –  Nekopara je nemoc, na kterou zatím neznáme léčbu…

    Tak jo, zpátky k tématu. Diskuze přešla na Hello Kitty, velmi známého maskota snad každého dětského hrníčku, propisky, penálu, batůžku, trička – no prostě čehokoliv. Pamatuji si na spolužačky na základce, které na téhle blbosti ujížděli. Dneska už vím, že to je jeden z dalších velice rozšířených fandomů u nás. Koukám, Japonsko tvoří jednu populární záležitost za druhou – anime, mangu, vizuální novely, Včelku Máju, Hello Kitty, Sony Playstation, elektroniku, Final Fantasy, RPGčka, elektronickou hudbu, sexuální pomůcky – dobře, nebudu už zacházet dále, ale když se nad tím člověk zamyslí, drtivá většina z nás přišla minimálně s jednou z těchto populárních záležitostí už do styku. De facto, současná popularita Japonska je v nás, omladině, hluboko zakořeněná už od počátku nového tisíciletí díky všudypřítomné globalizaci…

    Taktéž nám byly představeny dva největší zábavné parky s tématikou Hello Kitty, sídlící pouze v Japonsku. Je to na způsob Disneylandu, tedy – další způsob, jak na týhle kočce vydělat další balík peněz. Dále padla zmínka o kočičím ostrovu a problémech, co takové kočky tam postihuje, například nedostatek potravy, protože většinu všeho už požili. Prakticky tam panuje velký kočičí hladomor, protože kočkám nevysvětlíte, že když se budou pářit, tím si nijak nepřilepší (*cough* stejně tak jako leckterým obyvatelům Afriky *cough*)…

    Jako poslední nám přednášející ukázala tzv. kočičí čepičky. Podle mě je to pro kočky utrpení, když jim někdo připevní na hlavu čepici. Sice motivy melounu či jakéhokoliv jiného ovoce vypadají pro někoho roztomile, ale já to vnímám jen jako zbytečnost, která je taktéž v Japonsku velice populární. Přednáška se mi líbila, dozvěděl jsem se několik nových poznatků a jako nedělní rozjezdovka to byla nejlepší ranní přednáška na festivalu.

     

    Po přednášce jsem přeběhl do Ecchi salónu, kde Zeny plánoval prozradit své tajemství úspěchu…

     

    Přednáška o přednášení (Zeny)

    Zeny nám ukázal, že přednášení je v podstatě hračka. Jak jsem si už usmyslel, až mě přestane bavit psát zpětnou vazbu, kterou si zároveň uchovávám své zážitky, začal bych přednášet. Oboje dohromady dělat prostě a jednoduše nejde a každý z nás by se měl soustředit jen na jednu věc, aby ji mohl dělat pořádně. Rád bych přednášel, ale svých reportů se zatím nechci vzdát, takže to prozatím vynechám. Až to budu chtít změnit, vím, co a jak. Postačí presentace, jakékoliv anime téma (protože současní přednašeči z anime už vyrostli – krom několik výjimek – a jsou potřeba noví), téma si pořádně připravit, abych to zvládl i bez papírů a jsem ready. Jsem hovorný člověk a publika se nebojím, jen se mi zatím nechce věšet reporty na hřebík… Padly tu i zmínky k věcem už řečených předchozího dne na Budoucnosti, ty už ale vypisovat znova nechci.

     

    Plnej očekávání jsem se přemístil do Hokkkaida, kde mě čekala přednáška s minimální anotací…

     

    Toxická maskulinita v antropomorfním moe (Lucylle)

    Hned na začátku přednesu jsem nebyl mnoho potěšen. Přednášející na nás mluvila jak na spodinu, kdy ona přece ví všechno nejlépe a při definici pojmů ve své přednášce přirovnávala své poznatky k americkým filmům. Čekal jsem na rozjezd přednášky deset minut a stále se patlala v terminologii. A když už se tu začalo probírat anime, začala mohutně spoilerovat Chobits (a ještě se tím chlubila), které (stejně jako drtivou většinu anime) jsem ještě neviděl. A když otevřeně přiznala, že nezná rozdíl mezi Ecchi a Hentai, můj pohár trpělivosti přetekl. Zvedl jsem se a šel prostě pryč. Co je moc, to je moc…

     

    Šel jsem nahlédnout do Ecchi salónu, ale teplí muži mě nijak nelákají, tak jsem šel zase pryč. Při odchodu jsem ale periferně zahlédl Zenyho. Zahřálo mě u srdíčka, když jsem viděl, jak je obětavý a pomáhá návštěvnici ze schodů. Taktéž jsem se díky tomu zamyslel sám nad sebou, protože pomoct těmto lidem je přeci samozřejmost…

     

    Poté jsem se po dlouhé době připojil zase k partě Ryuuhei & Takumi. To víte, mě samota na festivalu nedělá problémy a dokážu se mezi lidmi pohybovat jak sám, tak i s partou. Nerad jsem koulí u nohy v partě nebo naopak kdy jsem nucen jít na něco, co mi nic neříká (jako například AMV Peklo minulý rok na Natsuconu). Pokecali jsme, strávili příjemně volný čas a šli na zakončení.

     

    Zakončení Ecchi linie

    Na zakončení se především diskutovalo s návštěvníky. K většině případů jsem se už vyjádřil, ale mám taktéž návrh na pár zlepšení. Co bych vytknul Ecchi týmu je umístění projektoru. Zkuste ho pro příště dát třeba víc do uličky, ať je v lepší vzdálenosti od plátna a ať ti vzadu z té přednášky taky něco mají. Text byl čitelný jen pro prvních pár řad a krabicí podložená promítačka šla šejdrem, pro příště doporučuju použít například brakovou literaturu (tedy knihy) na podložení, či jiný jim podobné předměty obdélníkového tvaru. Jak bylo řečeno později na zakončení celého festivalu, nebyla by od věci zvuková aparatura na možnost využití mikrofonu, když už jsou v učebně takové obrovské reproduktory. Třeba u tichého Soptíka by se to opravdu hodilo a zbylí přednášející by nemuseli mluvit tak důrazně, aby je bylo slyšet aspoň do půlky místnosti. Tenhle nápad by určitě stál za zkoušku.

    Poté přiběhl Zeny a proběhlo slavností předávání cen. Ecchi kvízu, či jakýmkoliv jiným soutěžím se zatím úspěšně vyhýbám, protože moje znalosti o anime jsou především v obecné rovině, neboť nemám času tak jako dříve, abych koukal na všechna ta anime. Na ongoingy kašlu, na mainstream taky. Tím pádem nemá cenu se poměřovat s ostatními, protože je jasný, že bych pokaždé prohrál, a navíc se cejtil trapně, že jsem neviděl onu zaručenou kultovní klasiku.

    Kvíz vyhrál můj kamarád Takumi. A to jsem si říkal „no a teď to bude on“ a taky že jo. Napůl ohromen jsem tleskal a vítězství mu přeju, zaslouží si ho. Pohár tu dostal taktéž Matěj, který propůjčil svůj notebook Ecchi týmu. Tomu říkám krásný příklad spolupráce! Jsem rád, že Advík tu podporují jak okolní anime cony, tak i samotní jednici. Po reorganizaci si to rozhodně zasluhuje. Nakonec nám Zeník vyjádřil svůj dík za účast. Zeny se celkově letos ukázal v jiném světle a jeho vážnější chvilky byly mistrovské. Zeny se snaží a já si snahy ostatních cením, nejsem nevděčný hajzl.

     

    Po zakončení Ecchi linie mě ještě čekala poslední událost…

     

    Zakončení v hlavním sálu

    Když jsem přišel, spatřil jsem nevídané rozložení návštěvníků. Ryuuhei jako obvykle se držel trochu stranou, kdežto já si sedl, tak jako po celý festival, přímo do přední řady. Všichni seděli v kroužku a povídali si. Je jen škoda, že jsem přišel až v době, kdy se začalo probírat stravování na festivalu, pro příště by bylo lepší Zakončení lépe načasovat na předchozí program, ale to je jen drobná výtka.

    Když jsme u toho stravování, to si zaslouží chválu. Festival vyzkoušel mít bufet ve vlastní režii, něco zatím na českých anime festivalech nevídaného. Koneckonců, několikrát jsem jim byznys podpořil zakoupením oběda a limonády. Jsem s nabídkou spokojen, protože jsem nemusel žít na pečivu z blízkého krámu a mohl si dopřát teplé jídlo. Jen pro příště by nebylo od věci více ustálit hodiny výdeje. Když se bude vyvářet do osmi, tak budu počítat do osmi. Když jen do šesti, tak jen do šesti. Tohle je plně ve vaší režii, jen jsem nerad překvapován náhlými oznámeními.

    Bylo tu vysvětlena absence tištěných brožurek s programem, jak jsem už zmínil výše. Taktéž mi byla potvrzena vzájemná spolupráce conů. Nenávist tu ještě nedávno panovala kvůli předešlému arogantnímu vedení, díky kterému ještě stále panují o Advíku předsudky. Nicméně právě stávající vedení se snaží jít na ruku návštěvníkům a snaží se jim festival co nejvíce přizpůsobit. A toho si vážím.

    Padla tu řeč i o počtu návštěvníků, kdy dnes už vím, že jich přišlo necelé dva tisíce. Taktéž jsem se s Pedym shodnul, že by Zimní Advík mohli vyškrtnout, protože přípravy na letní Advík jsou opravdu náročné a je na to třeba dostatek času, kterého měli letos kvůli zimnímu festivalu nedostatek. Díky tomu může být příští ročník lépe zařízený než letos a můžou se doladit neduhy.

    Každopádně, moje naděje z loňského roku nepřišly nazmar a letos můžu s jistotou říci, že Advík se plně začlenil do rodiny velkých conů. A ať si brněnští brblají, jak chtějí, ale Advík tu má své neodmyslitelné místo. Každopádně, už aspoň pro příště vím, proč nebyl plakát Advíku na Animefestu, navzdory zbylým conům… A jestli nebude ani příští rok, věřte mi, že to nenechám bez povšimnutí.

    A vůbec, jsem rád, že Advík má zakončení, a ještě v tomto přátelském duchu. Každý kvalitní festival má mít oficiální rozhovor s pořadateli. Všichni se mohli zeptat na cokoliv. Pořadatelé se z nepohodlných otázek nevykrucovali a odpovídali na všechno, i na nepříjemné dotazy. Na každý dotaz odpověděli ze široka, neodbyli ho jen pár slovy. Advíkovští se snaží. A tak to má být. Nenutí své účastníky se přizpůsobovat novinkám jako je řádkovaný program a jiné blbosti.

     

    Odcházel jsem z festivalu v době, kdy už u vchodu do školy stála vozidla pořadatelů a plnila se na odvoz. Však na to měli jen zbytek neděle, protože někteří šli druhý den zase do práce. U Ryuuheie jsem se zabalil a tentokráte zcela neobvykle, v naprostém klidu, dojel na hlavní nádraží. V Bille jsem si symbolicky koupil aspoň ananasový salát, když jsem tentokráte s Jeoffreym nešel na pizzu. I plechovka piva Heineken přišla vhod, když se vlak zastavil na dobrou hodinu před Kolínem. V Kolíně totiž vlak před námi sejmul nějakého občana. Pro mě už klasika za ten rok, co bydlím v Ústí. Seděl jsem v klimatizovaným voze, tak proč si stěžovat. Domů jsem se dolopotil po svých a po zamčení vchodových dveří finálně odpadl. A ještě dobrých čtrnáct dní poté nesáhl na rozpracovaný report…

     

    Shrnutí

    • Nové prostory festivalu nabídly návštěvníkům i přednášejícím více žádaného místa

    • Ecchi salón byl vybaven nadstandartními židličkami v prostorném kinosálu

    • Maid kavárna letos nevyzkoušena, snad se jí dostane mé pozornosti příští rok

    • Bazén jsem vnímal jako příjemné zpestření festivalu, nicméně, scházely mi plavky

    • Problém s nočním uzavíráním školy jsem nijak nehrotil; však každý z nás, dříve či později, se musí natáhnout

    • Funkční a čisté záchody si pochvaluji

    • Problém se zamykáním toalet prosím vyřešit aspoň jedním z výše vypsaných řešení

    • Bufet ve vlastních rukou festivalu je další způsob, jak si může festival sám na sebe vydělat a taktéž ukojit hlad návštěvníků bez nutnosti řešení externí firmy

    • Nebojte si říct o vyšší vstupné, Advík stojí velice směšné peníze, a to je špatně

    • Perfektní umístění stánků do frekventovaných částí školy a zároveň tak, aby si co nejméně konkurovali

    • Matsuri program prakticky vynechán kvůli vedru, které mi zhoršuje zdravotní problémy (snad se příště zadaří)

    • Doprava na festival byl z Nových Butovic na jedničku; jezdili kloubové 18m autobusy v častých intervalech (my od Motola jsme to měli holt horší)

    • Jestli se podaří sehnat klimatizace, bude to ideální řešení (větráky sami o sobě moc nechladí; vyzkoušeno v praxi v kanceláři)

    • Využití reproduktorů v Ecchi sálu pro mikrofon a zlepšení promítání by rozhodně nebylo na škodu

    • Vyžadování anotací k veškerým částem programu včetně přednášek bych vážně ocenil; ať se taktéž autoři trochu rozepíšou. Ukázkové anotace měl např. Zeník a KaraAlen, určitě by tomu pomohlo určit minimální počet slov či znaků ve formuláři

    • Aplikace Condroid s programem přišla vhod

    • Příští koncert Vocaloidů může být, ale podle mého je to zbytečnost

    • Web akce potřebuje přepracovat do podoby ostatních festivalů, protože se zpětná vazba se nedostává přednášejícím

     

    Tento festival předčil veškerá má očekávání. Od čtvrtka až do neděle tu měl návštěvník kvalitní program, které sem tam něco narušilo, ale upřímně, nikdy není nic dokonalé. To samý platí i nad Zenym. Díky za tu myšlenku, Jeoffrey! Jestli se i příští ročník trefí do období celozávodek, budu jen rád. V případě potřeby se nebojte adekvátně navyšovat vstupné; kvalitní festival se pozná i podle výše celofestivalového vstupného; to nejde, aby festival financovali organizátoři kvůli ohledům na studující omladinu. Oni taky chodí na brigády a nad vstupném na AFko taktéž nepyskují. A jestli ano, tak zřejmě neznají hodnotu peněz. Dal jsem festivalu šanci a rozhodně nelituji. Příště si ty plavky beru!

    Advík 2018
  • 24.7.2018 v 23:25

    Itasha - káry s anime polepy na jednom velkém srazu

    Každý kdo mě trochu zná o mě ví, že se taktéž lehce zajímám o auta. Sice je řídím je jen za Xboxem na gauči (ano, kamenujte mě; jsem japanofil a nemám Soňácký PlayStation, mám proto dost důvodů), ale mě to stačí. A jelikož Youtube si povšiml, že mě zajímají auťáky a anime, tak mi podle historie sledování ušil do navrhovaných videí doslova tématiku na míru. Protože to zapadá do mého zájmu, kopnu si to sem, do Deníčku. Je to hezká pokoukaná a ve FullHD jsem si každej polepenej bourák vizuálně vychutnal...

  • 16.7.2018 v 01:10

    Natsucon 2018

    Je pro mě docela nezvyk, že Natsucon se nekoná v srpnu, nýbrž v červenci před Advíkem. Nicméně, nějak mi to nevadilo, víkendy mám volné každý týden. Když jsem ale viděl program, polil mě studený pot. Nejen, že tu zase mají Bad Luck sekci (a kde je sekce pro muže, co?!), ale celkově mi program přišel velmi chudý. Především při pohledu na neděli jsem si poprvé řekl, že když nepřijdu, tak se vůbec nic nestane… Ba dokonce Jeoffrey o festivalu prohlásil, že ani není o anime, nýbrž jen o kultuře obecně; a to nemluvě o reakci Ryuuheie, který byl z programového prázdna v šoku. To je výtka už pro začátek. Mě téma letošního Natsuconu vůbec neoslovilo (nejsem na anime pohádky, bohužel), takže jsem kupoval lístek spolu s brožurkou a magnetkou v nejistotě, že se festival taky nemusí vydařit a bude to jen katastrofa.

     

    Alternativní reporty od Ryuuheie a Jeoffreyho (jeho chvályhodnou slovní řežbu) naleznete v tomto řádku. 

     

    Pátek

    Po ránu jsem v koupelně shodil kníra, nahodil ohoz a šel do práce. V práci se čas neskutečně vlekl, tak mě napadlo pro jednou neposlouchat písničky z mobilu, ale zkusit si poslechnout něco z internetového rádia. Po půlhodině poslechu regionálně zaměřeného rádia na Prahu se ve mně probudil neskutečnej hype. Začal jsem se těšit na návštěvu Prahy jak malej kluk. Nebyl jsem tam dva měsíce, ale mě to přišlo jak rok. A Brno prostě není Praha; velkoměsto máme jenom jedno… Poslední minuty směny jsem sledoval na monitoru plný nedočkavosti a najednou to bylo tu. V rychlosti jsem všechno pobral a vyšel vstříc píchačkám.

     

    Doma jsem hned hodil do pračky fešnou košili a kraťasy a sám se pořádně vydrbal. Hodil jsem na sebe náležité oblečení, ačkoliv bylo ještě vlhké; však máme léto, tak proč se starat o nějaké sušení. Poté jsem si pečlivě připravil všechno potřebné vybavení na cestu včetně osvědčeného netbooku a vyšel klidným tempem na vlak.

     

    Je opravdu příjemné, když v takovém zapadákově jako je Ústí nad Orlicí staví mezinárodní rychlík z Krakova. Jede jako prioritní vlak na železnici, takže mu nic nestojí v cestě (doporučuji ztlumit sluchátka). V předprodeji jsem tradičně zakoupil jízdenku s místenkou, abych si cestu náležitě užil.

     

    Po zasednutí v první třídě, která byla poloprázdná, jsem si objednal druhý oběd – první jsem měl v práci – řízeček s bramborami a s Plzní. Díky cestování jedničkou jsem tu měl možnost využít roznáškovou službu. Jídlo mi přinesla rozkošná průvodčí, jen ta služebnická zástěra jí chyběla k dokonalosti... Pane jo, to bylo něco. Jak já říkám, nelepší je při jízdě vlakem se i najíst, protože tím člověk neztrácí čas. Do toho jsem zasedl k psaní prvních řádků svého reportu, takže jsem schopný ho zase podat bohatě, jak se na mě sluší a patří.

     

    Na Libni jsem přesedl na tramvaj, která mě dovezla přímo na Karlínské náměstí. Odbavení na škole proběhlo bez problému. Poté jsem ale zpozoroval zásadní nedostatek. Na všech conech jsou šatny na odkádání příručních zavazadel, nebo alespoň neoficiální prostory k tomu určené. Ale na Natsuconu nic takového není. Nikdo z mých známých tu zatím nebyl a i kdyby jo, stejně bych potřeboval někam ten kufřík odložit. Nicméně, ani na info stánku mi nedokázali pořádně poradit. Řekli, že to je snad možné jen v tělocvičně. Nicméně, na rozdíl od minulých ročníků, byla letos hlídaná. Kdo neměl potřebný wristband, nezmohl nic a na nějaké uložení zavazadla tam člověk mohl zapomenout, protože o této funkci tělocvičny se tamním stuffákům nedoneslo. Avšak, náhle se tu nachomýtl Takumi a já byl vysvobozen; požádal jsem ho o propašování přímo před očima staffáků a najednou to šlo. Nezlobím se na ně, však konali jen svou práci a o této službě nevěděli. Holt jsme s kamarádem, co přespával na akci, očůrali Natsuconovský systém. Pro příště je ale nutno tento problém vyřešit! Ne každý spí na akci a třeba stejně jako já nemá čas na odvoz zavazadla ke kamarádovi, u kterého má přespat. Vzorem pro vás, organizátory, budiž Advík nebo Akicon.

     

    Po tomto malém incidentu, který naštěstí měl své řešení, jsem zašel na pokec s Takumim. Potkali jsme se už na Animefestu, ale tam na nějaké bratření nebyl téměř čas. Přednášek plno, času nedostatek… Takumi mě shodou náhod seznámil s přednášejícím večerní přednášky – Šamanem. Původem z Libereckého kraje, takže jsme si okamžitě porozuměli; my seveřani vždy držíme pospolu. Prokecali jsme v triu Honza-Takumi-Šaman dobrou hodinu, já se s týpky podělil o své výživné zážitky a Takumi jen nechápal, jak může někdo, kdo je v komunitě tři roky, to tak prožívat… Holt jsem cholerik no! Každá blbost mě emočně ovlivní! A co má bejt!

     

    Ryuuhei mi napsal, že nakonec bude rád, pokud dorazí na 22. hodinu večerní. Jo, tohle znám. Když člověk cestuje z neznámého prostředí, snadno se stane, že se ztratí, nebo že na autobusáku nenajde hledaný spoj. Bohužel pro Ryuuheie, nepočítal s plánem B a tak místo 20. hodiny večer přijel o dvě hodiny déle a tím zmeškal svou premiéru AMV pekla.

    AMVčka celkově nemusím a Natsuconovská verze je něco, co totálně nesnáším. Českej dabing, leč brán jako parodie, se mi velice příčí. Ať si každej říká co chce, ale na tohle jsem stejně háklivý, jako je Ryuuhei na catgirls. (Ty já jako můžu, ale před Ryuuem pssst…) A právě proto jsem se přesunul na hodně zajímavou přednášku od profláknuté Yuffie.

     

    Fetiše, sexualita a sexuální komunity kolem videoher (Yuffie)

    Poměrně dost yaoistek v klimatizovaném sálu z předchozí přednášky zůstala, nicméně díky své zvědavosti a nekompromisnosti jsem se protlačil až ke dveřím a ještě krátce před přednáškou s Yuffie pokecal. A tím si zajistil sezení už v tak nacpaným sále.

    Jak mi Yuffie prozradila před začátkem a taktéž tím i započala přednášku, brala toto téma především vážně. V tu chvíli všechno „chichi“ v sále zmlklo. A mě očka jen zářila. Konečně tu erotiku někdo bere vážně, ne jak ty podělaný Ecchi „funny anime videos“ na YouTube, kdy mě stačí pár vteřin a krve by se ve mně nedořezalo….Všechno vytržený z příběhovýho kontextu. Tohle je jedniný typ YT videí, u kterých, když chci, jsem klidně i hajzl a nahlašuju je. Takhle debilně presentovat anime mezi nezasvěcenými…A pak se divíme, odkud se bere ten hate, když odpůrci znají jen tyhle „zábavné“ sestřihy…

    Nicméně, humor se tu našel. Yuffie představila historii sexu ve hrách letem světem. Dostalo se na Hot Coffie Mod z GTA: San Andreas a pobouření v Americe a Austrálii, kdežto současné Moe Chronicle nikdo vůbec neřeší (a to je jen dobře! – pozn. red.) „A kdo by si takovou blbost kupoval...“ prohlásí Yuffie a v tu chvíli vytáhne PSkovou krabičku zpoza stolku a zamává jí nad svou hlavou… Pointa byla perfektní, já se spolu se zbytkem sálu smál a začal tleskat. No a ostatní se přidali.

    Došla řeč i na sexuální módy na hru The Sims, o kterých vím ze stránky Bonusweb.cz (kdepak Yuffie, tohle já moc dobře znám ( ͡° ͜ʖ ͡°) ); úpravy ve hře Second Life a Minecraft (díky bohu za tu cenzuru; ne, tohle bych už viděl nerad). Na závěr nám byl představen tzv. cybersex. Něco pro mě zcela cizí, co nikdy provozovat nebudu, protože já rád zůstanu věrný anime kresbě a svým pochroumaným idealistickým představám. Cybersex nám byl představen ve World of Warcraft a v rámci Healsluttingu i v Overwatchi… To už byl hardcore, pánové. Hráči o sobě museli prozradit téměř vše a ještě u toho používat mikrofon… No tak to bylo u mě přes čáru. Ale na druhou stranu rozhodně díky za představení. Tomuhle se opravdu rád vyhnu.

    Padla zmínka i na pornografické parodie her a poslední screen ukazoval původně zcela něco jiného, a to statistiky z Pornhubu ve vyhledávání Overwatche…. Ale mě prostě zaujala příčka Hentaie. Ten se umístil na pro mě potěšujícím třetím nejvyhledávanějším termínem. Co mi je do nějaký sexualizovaný hry! Koukám, že svět japonské animované pornografie je zatraceně profláknutý. Ba ještě víc, než svět animovaných „normálních“ seriálů z Japonska. Ale jo, však to je jen dobře!

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Poté jsem volnou hodinku v programu strávil dalším sepisováním, přičemž po dopsání jsem šel hned na poslední přednášku tohoto dne.

     

    Magic, memes and mental illness (Šaman)

    Přednáška prakticky o velké filosofii. Diskutovalo se tu o jednotlivých problémech společnosti a reakcí duševní schránky. Přednášející vycházel především z japonského způsobu vyrovnání zla a dobra, kde na řadu problémů položil ještě více dotazů. Jak jsem přednášku nazval – šlo o brainstorming před spánkem; zamyslet se sám nad sebou, jestli to, co dělám, a jak to dělám, je správné. Zde odkazuji na jeho stránku.

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Na přednášku přišel i udýchaný Ryuuhei, takže po konci přednášky jsem si vyzvedl v šatně pomocí Takumiho svůj kufr a došli na metro. Já se tradičně zlekl eskalátorů na Křižíkově, ale povzbudil jsem se a zvládl to. Po cestě do ubytovacích prostor jsem s Ryuuheiem pokecal o svých nedávných filmových a herních zážitcích. Ano, zlákal jsem ho taktéž na Černou Bibli, kterou se zatím opovážil míjet. Zabrali jsme tím dobrých několik hodin. Až teprve v jednu jsme dokončili diskuzi a zasedli ke svým počítačům. Já, již nepatrně hladový, zalehl a těšil se, jak se z rána hned něčeho najím.

     

    Sobota

    Překvapivě mě budík probudil přesně na čas. Zřejmě to bylo chutí k jídlu. Vyčistil jsem si zuby, nahodil košili a šlo se na metro. Cestou jsme to vzali přes Burger King na Florenci, kde jsem si zakoupil snídani. V tu chvíli mi napsal Jeoffrey, že už dorazil na akci. Z Florence jsme s kolegou došli na Karlínské náměstí cobydup. Ryuuhei se tu zakecal s Takumim a já vyšel vstříc Jeoffremu pln očekávání. Setkali jsme se na školním dvorku, chvilku pokecali a vyšli na přednášku.

     

    Úvod do světa lampioňáků aneb fandom jednoho muže (Winety)

    Téma, které jsem bral už podle anotace jako očividný troll. Přednášející nám tu představil (neexistující) humanoidní rasu (jsou to savci, protože bradavky) spolu s její historií (stavaři pyramid na obrázku „vzůru nohama“ byli stejně nejvíc), kulturou (hebká kůže z pláže) a jazykem (tahání klád a hřebci v jedné líbezné básni). Přednášející zašel tak daleko, jak to jen šlo a názorně ukázal, jak vytvořit fandom, kterého se můžou všichni chytnout. Stačí jen zareagovat artworkem nebo alespoň funkčním komentářem pod jakejkoliv blábol a lidi se toho nesmyslu prostě chytnou… Že by reference na placatou Zemi?

    Přednášející byl profesionální troller podpovaný Luci a Sykym, kteří byli na ustavičně v záchvatech smíchu. Však ani já jsem takový blbosti nemohl odolat. Perfektní sobotní rozjezdovka. Doufám, že se na přes rok dočkáme lampioňácké kuchyně!

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    S Jeoffreym jsme pak zašli do maid kavárny. U číšníka vyhrazeného přímo na zápis objednávek jsme si objednali mléčný koktejl. Já jsem se držel oblíbeného banánového, kdežto kolega sáhl po jahodovém. Objednávku nám přinesla holčina s odvážným výstřihem. (Vynikající provedení, to se musí nechat.) Po zaplacení, když jsme byli na odchodu, jsme byli ještě obdarováni bonbonkem od mistra číšníka. Tak tohle byl diametrálně opačný zážitek, než co jsem měl na Advíkovské Zimě. Chválím! Žádnej podělanej crossdress! Takhle to má bejt.

     

    Hned na to jsme se šli s Jeoffreym podívat po místním merchu. Jako obvykle, bylo toho tu dost (a na nedospělé lolitky tu také došlo). Já, už obrněn z Animefestu, jsem si všiml jen místního Kitkat balení, které jsem si chtěl koupit. Postupně jsme prošli všechny patra budovy s krámky a navrátili se zase na plácek za školou. Když jsme si šli objednat něco k pití, shodou náhod jsme se postavili hned za Greka a hintzua, když nás tu našel Ryuuhei. Jeoffrey si z kolegy párkrát vystřelil, nicméně pak jsme přišli na řadu a v tu chvíli se s námi Ryuuhei rozloučil a šel se podívat na promeškanou premiéru AMV pekla.

     

    S kolegou jsme zasedli a navázali na předchozí diskuzi. Povídali jsme si o všem, co nás zajímalo a zaujalo. Bavili jsem se o hrách, současných a starších anime, pantsushotech v anime i v realitě a dalších jiných fetiších. Však co si budeme povídat, každý mentálně dospělý muž se o sexualitu zajímá a zapaluje to jeho zájem… V tomhle si s Jeoffreym naprosto rozumím.

     

    Po dvouhodinovém pokecu jsme se zase rozdělili a já po citlivém odmítnutí Ryuuheie kvůli nutnému zápisku zasedl znovu, již tradičně do herny deskových her a dopsal další část zápisku. Poté jsem zamířil do bankomatu, abych si vybral potřebnou hotovost na oběd a navrátil se včas do školy. Tady jsem si zakoupil u svého preferovaného prodejce Ravernhorna (majitele krámku Anime World) Kitkat sušenky v polevě obsahující zelený čaj a navrátil se k Jeoffremu. Měli jsme domluvenou pizzu, takže jsme vyrazili do naší oblíbené restaurace Cihelny na rohu ulice. Dali jsme si napůl Havaj (protože náletové chuti není nikdy dost) a já si k tomu dal pravý mochito. A hned dvě. Holt, při placení to bylo znát a taky na mém vědomí, nicméně jsem nad sebou měl pořád přímou kontrolu a nikdo nic nepoznal. Akorát na čas jsme došli do Nary, abychom si měli včas kam sednout. Konečně, znovu po půl roce, jsme zasedli v kritickém triu Honza-Ryuuhei-Jeoffrey.

     

    Politicko-historické okénko studia Ghibli (Grek1)

    Překvapivě pro mě, místnost byla otevřená už před přednáškou. Kdo přišel dříve, ten si sedl. Probíralo se téma, které mi padlo. Sice nemám moc rád Ghibliovky už jen kvůli tomu, že se jedná o tvorbu pro mladší publikum, ale v politickém kontextu to znělo lákavě. Teda, aspoň na první pohled. Ze všech jmenovaných mě šokoval Miyazaki. On je fakt tak hloupej, že je proti jaderné energii? Vždyť je to nejvýkonnější zdroj energie a z uhlí nebo plynu by to Japonsko neutáhlo, nemluvě o smogové situaci, která by se nejen do Tokia navrátila. Fakt padlej na hlavu. A do toho ještě levičák…

    Potěšilo mě, že jsem zareagoval jako první na očekávaný Grekův dotaz, co se stalo v Japonsku roku 2011 (sušenky na pondělní směně náležitě vychutnány). Nedávno jsem viděl jsem na tu katastrofu pár dokumentů, protože jsem si na to v mysli vzpomněl, jak toho byli plný noviny a televizní reportáže. Ta vlna tsunami se dá najít na Trubce, když na to přijde. Jen zrovna „katastrofu ve Fukušimě“ nepovažuji za katastrofu, protože ta pravá se stala u hranic Ukrajiny a Běloruska; jelikož jediné, co bouchlo, byl vodík přeměněný z vody teplem reaktoru, tedy přirozená reakce. Nicméně ano, byla to havárie, na tom se shodneme.

    Hrob světlušek měl velmi orginální cover, ten skrytej bombardér a zápalný bomby… to byla síla. A pravda odhalena nad Ghiblim, aneb „když na vysílací práva nemáte, tak smůla“ a k tomu mizerný plat pro zaměstnance jako všude jinde…. Jo, jsem rád, že nejsem fanoušek tohoto nadpříliš známého studia a že jsem mohl zareagovat na Grekův dotaz. Nicméně, účast  Jeoffreho na pořádné přednášce mě mě taktéž těšila. 

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Po přednesu jsem se na hodinku připojil k Ryuuheiovi. Ten mě spontánně přivedl k jedné ze svých part. Příjemně se s nimi povídalo a čas utekl jako voda. Po hodince jsem si řekl, že bych mohl jít dělat něco užitečného... Po cestě do deskoherny jsem ale potkal Jeoffreyho, takže jsme již poněkolikáté zasedli s limonádou a zase si pokecali. Na večer nechali stánkaři to nejlepší; bezinková limonáda byla perfektní. Poté jsem na nějakou dobu odběhl do deskoherny sepsat pár řádků a už jsem byl na cestě do Nary. Čekal mě přednáškový čtyřblok; konečně zajímavá témata k poslechnutí.

     

    MyAnimeList očima datového vědce (Matěj Račinský)

    Vysokoškolský přednašeč nám podal přednášku na úrovni. Mluvilo se tu o faktech a statistikách na dnes již hibernované anime databázi. Statistika se týkala uživatelů, žánrů a animačních studií. Doplněno mnoha a mnoha grafy, které zvýrazňovali např. roční produkci anime, celkovou sledovanost žánrů, podobnosti a seriálovou produkci jednotlivých studií. Bylo tu i poměrně dost jiných grafů, velmi zajímavé byly např. teplotní grafy. Jen při zobrazení těch výpočetních vzorců jsem se mi chtělo brečet; přesně kvůli tomuhle zvěrstvu jsem na vejšku nešel. Kdo ví, ještě by mě ty rovnice pokousaly

    Miluji podrobné statistiky, takže přednašeč si ode mě zasloužil velký potlesk a osobní pochvalu. Přednašeč už na začátku vzdělávacího monologu řekl, že se rád o své statistiky podělí s ostatními, pokud o to bude zájem, takže jsem ho požádal ještě o presentaci. Týpek s tím neměl žádný problém a již při psaní tohoto reportu jsem si nemohl pomoct a pročítal jsem jeho práci svýma bystrýma očima znovu… Přeci jen, vyčítání těch grafů zabaví na dlouhé hodiny. Kdo má zájem, může si ji přečíst jakkýkoliv zájemce na tomto odkazu. Za mě nejlepší přednáška na festivalu.

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Vliv comfort women na japonsko-korejské vztahy (rashida)

    Všichni asi víme, že šlo o tzv. utěšitelky pro druhoválečnou japonskou armádu. A protože valná většina byla právě z Koreje, přednášející proto začala historicko-politickými souvislostmi. Podrobně vysvětlila okupaci Koreje, výboj na Mandžusko a následnou válku s Čínou. Poté se vrhla na hlavní téma. Řekla nám, jak se takové ženy do vojenských zřízení rekrutovaly (obvykle se jednalo o mladé ženy, které se chtěly uživit bez pomoci rodičů a byli nevědomě zatáhnuty do tohoto špinavého byznysu), jak drsný byl jejich život (kolik chlapů museli obsloužit za den a jak se s nimi bezohledně zacházelo, když byly nemocné) a k tomu ta poznámka o kondomech… No, neposlouchalo se to jako chlapovi moc dobře, co si budeme povídat.

    Došlo tu také na původní myšlenku takových komfortních center (které ale bylo odbyto jako nepodstatné...). Japonci chtěli zamezit dalším znásilňovacím masakrům, které proběhly především v Číně, jenže narazili na nedostatek žen, které by mohly celou armádu ukojit od chtíče. No, a pak výsledkem bylo… že se masakry z obsazených oblastí přesunuly do těchto center. Problém se tedy nijak nevyřešil, ale pouze se přesunul. Trpěly především Korejky, Číňanky… a i obyvatelky z jihovýchodní Asie. Japonky ne, ty měly dál reprodukovat japonskou krev. Když se nad tím tak zamyslím, v tomhle byli Němci úplně stejní. No, shrňme to takto. Když dojde k válce, vždy to nejvíc odnese civilní obyvatelstvo. Chlapi to obvykle nějak zvládnou, ale ženy jsou ty, na kterých se válka podepíše nejvíce… V tomhle je to nefér. Ale v životě si holt pohlaví nevybíráme (ačkoliv by mě někteří jistě chtěli přesvědčit o mém omylu).

    V poslední fázi přednášky mi tu ale začalo něco smrdět. Přednášející nijak nepolevila ve svém ohnivém projevu a já mezi řádkami vyčetl, že tohle nebude holka, která by podávala informace nezkresleně a objektivně (Zízo, kde jsi?). Z jejích slov čpěla nevyslovená osobní nenávist vůči Japonsku za její válečné zločiny, které USA úmyslně přehlédly.

    Opravdu je tu někdo, kdo by si myslel, že Norimberský proces proběhl také pořádně a všichni zločinci byli odsouzeni? Ne, všichni zájemci o historii ví, že tomu tak nebylo. A taky se z toho v Evropě nikdo nepodělal. A to nemluvě o soudním tribunálu v Haagu pro bývalou Jugoslávii… Ty slova o císaři, že měl být taktéž správně potrestán… Vždyť byl ovlivněn stejně jako císař František Josef I., co zatáhl Rakousko-Uhersko do války jen díky tlaku armády a průmyslníků, co mohli kecat do vlády!

    Jako kdyby se přednášející nemohla přes to přenést. Německu jsme taky už všichni odpustili. Když dojde na státní převrat (nebo volby) a k moci se dostane armádně smýšlející lidé, není se pak čemu divit. Ovlivní své vlastní obyvatelstvo a pak už to jede. Takže – to máme my, otaku, zavrhnout Japonsko a hned přeběhnout k mírumilovným Korejcům? Ani za nic. Já mám svoji hlavu a vím, že by se mělo odpouštět. Takže Korean fangirl – prohrála jsi, já se kvůli tomu měnit nehodlám. Však tady Němci nebyli jiní, především děvčata z Východní Evropy a Polska by mohla vyprávět. A taky to Němcům stále nepředhazujeme. A to nemluvě o záhadných porodech černoušků v Západní Evropě a v okolí Plzně – od koho tak asi můžou být, hm?

    Japonci se už omluvili a stejně to Korejcům nestačí… Ale co, dejte tomu tak 200 let a už lidé zapomenou. Čas vyléčí všechno, i ty nejzatvrzelejší odpůrce. Některé věci je prostě lepší nevědět a neřešit, jak já říkám. Z přednášky jsem raději s celou naší partou odešel před jejím koncem, abychom stihli další.

    Informace: 2/3* Pobavení: 1/3*

     

    Temná strana fandomu (Hoples & Arakanga)

    Pane jo. Tady přišlo na další řežbu, a to na až nesmyslné řešení kravin v zahraniční hardcore anime komunitě. Naštěstí mě nějaké to shipování mimo scénář nijak netáhne a nejsem coplayer, takže mě nikdo nezhejtí za příliš hubeného nebo příliš bílého. Zatraceně, to vám byla přednáška. Jejím cílem bylo zviditelnění negativní zpětné vazby na vaši práci. Tohle ale byl už vážně hardcore. Ale jsem rád, že už znám, že existují i takoví hnidopiši. Ještě, že jsem jen v české komunitě a nikam dál se rozrůstat nehodlám. Raději jsem všechny ty zlosti rychle zapomněl…

    Informace, Pobavení 3/3*

     

    Vývoj anime fanouška (Dave)

    Přednáška na dobrou noc, asi tak bych ji pojmenoval. Positivní a prostě pohodová, která po těch dvou předchozích opravdu bodla. Jak sám autor podotkl, na Natsuconu přednášky o anime opravdu chybí, a tak se rozhodl vytvořit něco vlastního. Představil nám několik skupin anime fanouška. Já se zařadil mezi tzv. Tardy, kteří se pohybují v rozmezí 00’s až 2010 a tím jsem zapadl pod kolonku Hipster. Hm, tak  poslední šance z vykroucení se nad tímto označením definitivně padly. No co už, budu se s tím muset sžít.. Holt tahle doba animační produkce se mi líbí, ta kresba, dramata (*cough* pornografie *cough*)… Mělo to něco do sebe, dneska už se hraje především na jiné žánry. Však já se do současné tvorby někdy dopracuji… jen je za posledních let anime jako máku a bude to pár let trvat…

    Přednášející měl proslov naťukaný na tabletu, čím hádám, že začínal a přednášku si připravil na rychlo a nebo mu zatím moc nejde přednes. Nicméně jeho snahu cením a snad se i příští rok dočkáme od tohoto autora další, stejně pohodové přednášky. Jen je zvláštní, že jako jedinec s třiceti anime tituly na kontě jsem stejně dobrý, jako leckterý nadprůměrný otaku s dvousty tituly v animelistu… Holt mám v japonské popkultuře talent a vyznám se v tomto světě do podrobností…

    Informace: 2/3* Pobavení: 3/3*

     

    Jeoffrey odešel těsně před koncem přednášky, aby stihl vlak domů, nicméně jsme ho všichni následovali pár minut poté, jelikož se přednáška dostala do svého zdárného konce. Tím jsem zakončil sobotní program a s Ryuuheiem jsem zašel do večerky, koupil něco k jídlu a pití, udělal noční fotečku školy a šlo se na metro. Když jsme dorazili, já už jen zalehl a spal.

     

    Neděle

    Vzbudil jsem se na osmou a hned se pustil do psaní. Když se kolega o místnost vedle probudil, vykonal jsem po ránu hygienu, oblékl se a vyrazili vstříc Kollárovce. Celý nedělní program jsem užíval v dojezdovém duchu, spíš se válel a potoulal po školní budově. Při procházce parkem jsem za kostelem zahlédl Šamana, opřeného o strom. Začali jsme hluboko filozofickou diskuzi o smyslu života, budoucnosti a lidské sounáležitosti v přírodě a o lidských emocích. Uvědomil jsem si, že právě anime a hudba ve mně vyvolává hluboké city, které jsme zažili především v dětství; silné pocity radosti, smutku, nadšení, či deprese… Diskuze to byla perfektní, rozuměl jsem jeho myšlenkám a myslím si, že i na příště to bude fajn pokec, až se znovu setkáme. Tahle hodinová soukromá přednáška byla přesně to, co mi z Natsuconu chybělo. Se satisfakcí jsme společně odcházeli si vyslechnout poslední přednes, který jsem chtěl vyslyšet.

     

    Japonské zahrady (Sofi)

    Z přednášky jsem měl zprvu dojem, že přednášející postrádá procítění a vžití do tématu, ale jak se později vyšlo najevo, mýlil jsem se. Ukázala nám typické rysy japonské zahrady; v zahradě vládne nesouměrnost, temná zákoutí, voda (ať už v podobě potůčků nebo jezer), ostrůvky, červené mosty a brány torii. Mnišské zahrady v horách mají také své kouzlo; jsou sice jen z jemného kamení, nicméně i s nimi si pomocí hrabiček s velkou roztečí jednotlivých hrotů mniši poradí a ve štěrku formují krásné oblouky připomínající vodu.

    V japonské zahradě je velká rozmanitost květin, keřů a stromů; nalezneme tu sakury, rudé javory, magnólie, pivoňky, rododendrony a lekníny. Padla tu zmínka i o bonsaích… A mě se v mysli vybavila maminčina zahrada. Většinu z těchto rostlin a keřů měla v zahrádce a já tehdy jen nechápavě koukal, proč se o to tak stará – vždyť jsou to jen kytky - a teprve v jednadvaceti zpětně chápu, v čem se skrývá jejich krása.

    Zavěšené tzv. kokedamy taktéž vypadají nádherně; takové ostrůvky přírody zavěšené a visící ve vzduchu. Japonci mají úctu k přírodě navzdory nedostatku prostoru ve městech. Tak to má být. Však já neříkám nadarmo, že bychom se měli od Japonců leccos přiučit.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po přednášce jsem si zase připsal další část reportu do celku a po nahlédnutí na odjezd vlaku začal tiše trpět. Když jsem si kupoval jízdenku v předprodeji i s místenkou, abych si měl kde sednout, očekával jsem tehdá podle původního plánu, že skončíme s Ryuuheiem v po 14. hodině a dal si ještě dvě hodiny reservu, aby to všechno vyšlo na pohodu. Až jsem si říkal, že je to až nadpříliš. Jenže kolega byl na přednášce a bylo půl třetí. Byla tu sice reálná šance na stihnutí, nicméně to by musel přednašeč ostatní pustit nejpozději přesně v 15:00.

     

    Jako na potvoru vedl přednášku zřejmě novodobý Grek, takže se Ryuuhei z místnosti dostal až deset minut po celý. Zastihl mě v převelikých vnitřních mukách, kdy mi tak minutu předtím, něž se se mnou setkal, došlo, že můžu přímému vlaku do centra města a místence v klimatizovaném vozu říct sbohem. Takže jsem zrovna nebyl ve veselé náladě – ono aby jo, když přijedete na večer domů a ráno na šestou halou do práce. Po výměně názorů jsem se radši ztišil a pozoroval ticho. Nenadarmo se říká, že mlčeti je aurum. Tím jsem se smířil poměrně rychle s realitou, ale raději jsem neryl do vosího hnízda. Jsem poměrně splachovací, ale když mě holt někdo zastihne ve vnitřním boji, řeknu všechno, co mám na mysli. Až po půlhodince, kdy jsme dojeli k jeho bytu, jsem odkryl karty, že jsem nad tím už mávnul rukou.

     

    Jenže chvíli před tím si Ryuuhei uvědomil následky protažení conu i na sobě. I jemu ujel vlak, takže musel jet náhradním, což mělo za následek cestování o hodinu déle, a ještě se plácl přes kapsu a doplácel… No, dojeli jsme na to oba. Pro příště jsme se dohodli, že nebude od věci si pevně stanovit čas nedělního odjezdu. Bude to tak výhodné pro nás oba, protože budeme moct s tím počítat dopředu jako s jasným plánem a nebudeme určovat čas před akcí slepě a s nejistotou.

     

    Já jsem tak akorát stihl nastoupit do vlaku, kde jsem měl už místenku novou a v pohodě zasedl do klimatizovaného vozu. Ti hloupější trpěli v uličce u východů nebo ještě lépe v kupéčkách, kde byla teprve Sahara. Jsem na nadměrné horko v uzavřených prostorech poměrně háklivý kvůli zdravotním problémům, které se u mě minulý rok vyskytly, takže vím, jak zmírnit dopad těch nepříjemných muk. Sice jsem se domů prošel, ale tak co; jednou za čas mi to neuškodí.

     

    Shrnutí

    • Je roztomilé, že tu mají zvrácená děvčata BL sekci, ale nezapomněli jste tu na nás - na dominantu anime fanservisu - muže? Tuhle nerovnoprávnost je nutné vyřešit

    • Chválím možnost přijít na Grekovu přednášku v předstihu a zajistit si tím místo v sálu + počítání s Grekovým přesčasem a neopakování klišoidní buzerace našeho mistra

    • Tištěný program letos vyšel na každého zájemce včetně mě

    • Nejasnosti s ukládáním zavazadel v šatně; nikdo tam nějak nedokázal pochopit, že si tam potřebuji odložit zavazadlo navzdory radě z info stánku a tištěného textu v brožurce, že právě zde je možnost si odložit zavazadlo kvůli absenci šatny – ta informace tam zřejmě vůbec nedoputovala. Nutno zlepšit jakýmkoliv způsobem

    • Nevadí mi chybějící zahajovací ceremoniál (stejně bych ho vynechal), ale každý správný festival má mít zakončení ve formě diskuze s organizátory, stejně jako zbylé cony v republice

    • Líbil se mi vzhled orientačních plánků na každém patře a očividně se na něm nešetřilo – formát A3 na fotografickém papíře – tak to má být

    • Zahraniční prodejci tu měli svůj viditelný koutek

    • Perfektně zmáknutá maid kavárna bez creepy crossdessingu; absolutní spokojenost

    • Textilní wristband je velkou výhodou; návštěvník festivalu si může každý den dát sprchu bez ohledu na náramek

    • Asi by neškodilo malinko rozvinout obsah placené brožurky, když už je placená

    • Chudší program by to chtělo oživit

    • Volné stolečky v herně stolních her byly perfektní pro zapisování reportu na akci

     

    Naštěstí mám všeobecný zájem o Japonsko, takže jsem si přeci jen v programu vybral. Ale i tak, pořadatelé – tohle není Advíkovská zima a první ročník. Chce to zapracovat na pestrosti programu. V létě je dostupných přednášejících nejvíce, takže jak tu řekl jeden postarší anime fanoušek – vraťte ty staré dobré časy zpět a ať tu máme víc anime témat. Jinak se nám z Natsuconu stane Yaoicon a to pak s mojí návštěvou nepočítejte…

     

    Natsucon 2018
  • 7.7.2018 v 13:16

    Shuffle! VN

    Týden před svými narozeninami jsem si v neděli večer řekl, že bych mohl se ještě před zalehnutím podívat na net. Najednou se ve mě zrodil nápad se ještě něčemu věnovat, takže jsem začal tápat… a čirou náhodou zrovna narazil na visual novelu Shuffle. A bylo vymalováno – ve mně se vzbudila neskutečná touha po okamžitém zajímavém počteníčku a cítil jsem, jak ve mně roste každou vteřinou zvědavost. Spánek jsem tedy odložil a vypůjčil jsem si hru z Internetu na dobu neurčitou…. A šel spát až okolo čtvrté hodiny ranní, kdy jsem vstával v pět do práce…

     

    Hned před dalším psaním mých zážitků vás musím informovat o několika faktorech. Četl jsem dospěláckou verzi, nikoliv ze Steamu tu kid-friendly splácaninu, co vyšla původně jen na konzole (protože konzoloví výrobci adult obsah nepovolují). Legálně dostupná visual novela je ochuzena o ten nejpikantnější a taktéž příběhově související obsah. Ano, všechno tu se vším souvisí a ani radši nechci vědět, čím „cenzoři u YumeHeaven“ vyplnili onu mezeru v příběhu… A právě YumeHeaven zrovna drží licenci na Shuffle, takže předchozí verze od Mangagameru musela z prodeje pryč. Díky Internetu ale tahle první oficiální verze nezmizela jen tak a dá se stále sehnat.

     

    Nicméně pro mravokárce ji rozhodně nedoporučuji. Nejenže jde o čistokrevné eroge, ale americká distribuce se pod tím podepsala taktéž a ze sexuálních scén nám odebrali tajemná černá kolečka… Udělali nám tedy z japonské cenzurované hry hru necenzurovanou, což ji v mých očích přidává jen na kvalitě, dojmu a hutnosti H-scén, které v příběhu sedí jako zadnice na hrnec.

     

    V zápisku vycházím ze známosti shlédnuté anime adaptace, kterou jsem měl tu čest vidět před dvěma roky. Bohužel ani tak se nevyhnu spoilerům, nicméně budu se snažit nevyzradit vše. Moje první zastávka byla u mé oblíbenkyně č. 1, a to u Shigure Asy. Jak jistě někteří z vás ví, byla to u mě nejlepší holka v celým Shuffle univerzu. Veselá, energická a občas drzá, uměla vařit (pozor, to je důležité!) a měla taktéž křivky svého těla tak akorát. Jenže, něco jí stejně chybělo; vlasy aspoň po ramena. Přes to jsem se naštěstí rychle přenesl a čtení si užíval stejně nadšeně, jako když jsem jako malej rozbaloval dárky pod stromečkem.

     

    Důvod je zřejmý, když se podíváte na kresbu slečen ve visual novele. Je totiž na zcela jiné úrovni než v seriálové adaptaci. Tady vypadají slečny opravdu vzhledově lákavě. V seriálu si pamatuji, jak jsem byl z kresby zklamán, protože jsem očekával kvalitu takovou, jaká byla na obálce a ta se mi vůbec nedostala. Dneska už vím, že kresba na obálce pochází právě ze hry, kterou jsem předevčírem dohrál…

     

    Již při první návštěvě jejího pokojíku mi Asa vysvětlila něco, co mě fakt zklamalo. Ono příjemně dynamické překvápko (ne, nemluvím teď o žádných nemravnostech), co se divákovi dostane od Asaniny matky na samém konci seriálu, je tu vyzrazeno pár hodin po začátku čtení. No co, řekl jsem si, stejně to vím, ale i tak… Začal jsem mít nad touhle route první špatné myšlenky.

     

    Asa byla tedy v poho, dokud nedošlo na první H-scénu. Předehra byla peckovní, přesně podle představ, ale co následovalo později…. Popsal bych to slovy – jako když táhnete sele na porážku – neskutečná mučírna. No prostě řev.

     

    Nějak jsem se z toho další den oklepal a jel jsem dále. Asa začala mít výpadky vědomí. Já se v tom jako hlavní hrdina raději moc nehrabal. Kaede svoji prohru vzala nějak moc v klidu, ani nechtěla Asu zabít, což je docela škoda (já chtěl prostě zažít citové vydírání). Druhá H-scéna byla o něco výživnější, ale jakmile došlo na penetraci, byl to řev jak při mučení gestapem, takže taky žádná sláva.

     

    Již mírně znechucen jsem očekával závěr. Ten přinesl poslední hřebík do rakve. Asa tu není v nemocnici, je stále ve škole, je veselá, jako by jí nic nebylo. Žádné utrpění a živoření z posledních sil. Kdepak. Hrdinský akt, který má hrdinku zachránit, je tedy kompletně bez oné děsivé atmosféry a totálně zklamal. Stejně jako celá route.

     

    Po titulkách, které byly snad jediné positivní, jsem začal nanovo. Tentokráte jsem vybral Nerine. Dlouhovlasá, chytrá, milostně odevzdaná a trochu přespříliš vyvinutá. A co si budeme povídat, ačkoliv byla její hruď značně předimenzovaná…nekoukalo se na to zle. Navíc, praktické využití se tu našlo…

     

    Její vysoká míra slušnosti a kombinace s bystrostí byla pro mě lákavou volbou, protože – kdo by nechtěl mít dokonalou holku po všech stránkách? Sice neuměla vařit, ale dokázala to vynahradit v jiných rovinách. Příběh se tu rozjede po vzájemném vyznání, které je chvilku na to stvrzeno i fyzickým aktem.

     

    Poté to ale začne. Nerine přestane chodit do školy. Nicméně pár dní na to jsem se potkali a ona mi řekla jen sbohem… Nicméně, tím to nekončí. Koho zajímá další vývoj, nechť si příběh přečte. Je celkově dobrý a co se týče fyzické lásky, je to taktéž povedené.

     

    Co mě mile překvapilo, u Nerine mě nečekal žádný jekot, nicméně pro nás Evropany mnohem příjemnější něžné vdychy. I na zajímavé sexuální hrátky tu došlo, které oko bystrého diváka velmi potěší. Celkově se mi H-scény líbily a byl s nimi spokojen.

     

    Říkal jsem si, že tohle už nic nepřestřelí. A ono ne; čekala mě ještě jedna bohyně, a to rudovlasá Lisianthus. Možná se vám taktéž vybaví pod zkráceninou Sia. Už jen podle kresby jsem ji po chvilce čtení označil jako top-notch. Veselá, energická, trošku přihlouplá, přímočará a plná emocí; to je přeci jen něco, na co slyším. A vařit taky uměla. Trochu jsem se obával jejího vysoce vysazeného hlasu, že to bude jen jekot a pro mě utrpení, ale nestalo se. Při návštěvě jejího pokojíku během prázdnin se to tak nějak zvrtlo a zakusili jsme vzájemnou rozkoš. Musím uznat, že právě tento akt se mi zalíbil ze všech již viděných nejvíce. Přesně takto to bylo perfektní. A pro uši to to bylo taktéž něco delikátního.

     

    Poté se příběh zase o kousek posune a co se přesně dělo, to vám bohužel neprozradím. Ti, co viděli seriál, možná tuší (a tuší správným směrem), nicméně v anime adaptaci se nastalá zápletka nijak nevyřeší. Zde to závěr má, ba dokonce mu předchází velmi hutné drama se silnou gradací. Ani nevíte, jak nerad musím mluvit neurčitě. Prozradím proto jen toto – Kykyou byla taktéž skvělá, a to nejen v při sexu. Její diametrálně odlišný charakter, kterému nechyběla hrubost a drzost, bylo pro člověka jako jsem já něco ještě lepšího než ostatní hrdinky před tím. Nicméně více určitě už mluvit nebudu. Drama se mi tu dostalo v požadované míře a já tedy tuto poslední route označuju jako tu nejlepší z celé vizuální novely.

     

    Možná si říkáte, jestli jsem náhodou nezapomněl na Kaede. Upřímně, ta mi svou povahou mnoho nesedla; je na mě taková moc sladká a až nadpříliš odevzdaná; navíc ji chybí vlasy aspoň po ramena, což považuji za velký prohřešek. A trochu se obávám H-scén. Je příliš stydlivá; ačkoliv svůj zájem na Nerine route chtě nechtě stejně projevila. Ale co vím od Ryuuheie, který nezáměrně do této route zabrousil, příběhově by Kaede mohla přeci jen potěšit; v naprosto odlišném příběhu, než jsem zatím mohl zakusit. Proto Kaede odkládám na další čtecí období.

     

    A Primula? Lidi, neblázněte. Ačkoliv o ní hrdina mluví jakožto o dospěle smýšlející holčině, její fyzická schránka odpovídá 12letému děvčeti. Kdepak, tahle věková kategorie mě nebere. A když se čtenář zamyslí nad tím, že jsme v eroge postrádající cenzuru – nenenene. To bych se propadl hanbou a cejtil bych se vážně zle. Středoškolačky v rozmezí věku 16 a výš – jo, to je úplně něco jiného, pánové…

     

    Tohle počteníčko mě oficiálně stvrdilo moji vyslovenou změnu ve smýšlení ohlášenou předešlý rok a navrátil jsem se do zajetých kolejí před šesti lety. Moje předsudky jsou už dávno pryč a mě ještě čeká splnit jeden slib, co jsem dal letos na Animefestu a na který jsem velmi zvědavý… A pro ty, co by chtěli něco, co vás do čtení nakopne stejně jako mě, vkládám pod zápisek opening z visual novely. Kvalitou se nedá absolutně vůbec srovnávat s tím z anime, tohle je jiný kafe. Jeho originální zpracovaní formou šipek má něco do sebe a třeba já díky hypu z něj nešel téměř vůbec spát…

  • 22.5.2018 v 22:06

    Animefest 2018

    Ještě, když jsem byl ve čtvrťáku, litoval jem, že brněnský anime fesťák se koná zrovna v době mých maturit. Proto jsem tehdá započal svou rádoby kariéru blogera až na Advíku. Nicméně, rok se s rokem sešel a já dostal příležitost to napravit. Nuže, jdeme na to!

     

    Pátek

    V noci ze čtvrtka na pátek jsem téměř nespal; měl jsem za sebou jen dvě odpočinkové hodiny. Bylo to tím, že jsem si den před akcí mohl konečně vyzvednout svůj vysněný tablet. Ideální smartphone mám tak dva měsíce, ale tablet mi scházel. Oběma elektronickým pomocníkům jsem zasvětil japonský trademark Sony Xperia. Byl jsem z toho tak nabuzený, že jsem ani nechtěl jít spát; teprve až nad ránem jsem se myšlenkami vrátil zpět do života.

     

    Tablet jsem vyzvedával v Praze (jinde to prostě ani nešlo), takže jsem se stavil i za Ryuuheiem. Ten mi předal těžko sehnatelné volumko mangy. Sice sbírku ještě nemám kompletní, nicméně věřím, že se mi to v blízké době povede. Rovnou jsme pokecali a taky od srdíčka zasmáli, protože když jsem s někým ve společnosti, dokážu nenuceně každého rozesmát, a to včetně sebe. Ryuuhei taky není ten, co by nepřihodil polínko do ohně; člověk se tedy měl pořád o čem bavit. Poté, co jsem koukl na hodiny, jsem zjistil, že se spolu nepřetržitě bavíme už tři hodiny v kuse, takže jsme to už zalomili a zbytek jsme si nechali na zítřejší frontu na pomeranče – nebo spíše vstupenky. Jak jsem trefně dodal v cestovatelském duchu, „dneska v Praze, zítra v Brně“.

     

    Vstávání tedy nebylo nic moc extra, ale překvapivě mi to stačilo až do konce dne. Měl jsem dovolenou, takže jsem měl velkou výhodu oproti ostatním návštěvníkům. Před odjezdem na Animefest jsem skočil k obvoďákovi a v lékárně vyfasoval léky na kašel, co mě už měsíc z nějakých důvodů trápí. Doma jsem si zabalil všechny potřebné věci; tentokrát jsem s sebou vzal i nově pořízený tablet (pro pochlubení, jinak bude mi sloužit především doma) a také netbook, na který se už usazoval několik měsíců prach.

     

    Ryuuheiovi se záchranná akce s mým desktopem natolik povedla, že jsem na něj převedl téměř veškeré své činnosti. Netbook, do té doby chlouba mé domácnosti, tedy přestal mít své uplatnění a já tápal, co s ním. Napadla mě myšlenka, že bych na něm mohl psát své poznatky z festivalů, kdy bych je měl už při sepisování v digitální formě a vyhnul se tak nepohodlnému přepisování, kvůli kterému se s publikací opožďuji i o měsíc, jak vyšlo najevo o Advíkovské Zimě.

     

    Měl jsem na přípravu čas, takže jsem na nic nezapomněl. Dokonce jsem si vzal i hřeben, zubní kartáček a pastu; pro mě jinak nepotřebná výbava. Také jsem dal vědět o akci Jeoffremu a dal mu odkazy na  AF steamy, aby z toho také něco měl, když se minule v hospodě na Karlíně vyjádřil, že je to pro něj moc daleko a že tedy nepojede (a další podobné výmluvy). A co poté napsal nazpět, mě dokázalo, že změnil názor a že příště jede taky.

     

    Rychlotempem jsem došel s taženým kufrem za město, kde jsem nasedl na vlak. Už před akcí jsem se dohodl na Akihabarském fóru s hayatem, tamním zálohovačem československých titulků celé naší komunity, na společnou cestu vlakem. Doporučil mi zahájit cestu již v dopoledních hodinách a já dal na jeho slova. Až později jsem přišel na to, že se to sakra vyplatí. Hayate už seděl v první třídě, takže moje tradice „na fest jedině v komfortu a velkém stylu“ mohla směle pokračovat. Povídali jsme o všem možném, o anime, ale i o technickém životě, protože i hayate jako architekt drtí kačky. Jsme tedy na stejné lodi.

     

    Po menším nedorozumění na brněnském nádraží, kdy jsme chodili okolo nádražní budovy jak pošuci, jsem si vybral nějakou tu hotovost a zakoupil jízdenky. Nakonec jsme stejně šli pěšky, ale přišly později vhod. Hayate měl vyhlídnutou pizzerii na půli cesty a já ještě nesnídal, takže jsem nebyl nijak proti. Po nějaké době chůze jsem za rohem spatřil hledaný podnik. Taková zapadlá pizzerka v odlehlé části centra, jen se dvěma stoly pro zákazníky, ale jak dobrou Havaj nám připravili… Měla doslova náletovou chuť.

     

    Známý mě dovedl až před budovy výstaviště. Pár dní před akcí jsem se dočetl, že v pátek je možné předčasné zakoupení vstupenek a vydání náramků (jak jinak přeložit wristband?) včetně programu a místního časopisu. Z vybrané frakce jsem vybral Vyznavače, kým koneckonců jsem. (Rudá je barva naše!) Plastová taška s papírovou waste reklamou uvnitř možná někomu přišla vhod, ale já za tím jednoznačně viděl zaplacenou propagaci něčeho, co mě vůbec nebere. No, ale dá se to; aspoň se někteří nemuseli vláčet s batohem na zádech kvůli pár věcem, jako já.

     

    Po předání náramku jsem byl dohodnutý, že si mě vyzvedne kámoš Boreal na převzetí kufru a zajištění nocování. Ale měl toho zrovna na organizování (ano, je to jeden z těch, co mají na starosti celej fest) zkrátka moc a já se po hodině čekání rozhodl, že si dočasně převezu věci ke kamarádce Martýně. S tímhle plánem B jsem předem počítal, takže kamarádka věděla, že se možná ozvu. Sice má koleje na druhé straně města, ale zase to není jak v Praze; cesta mi zabrala jen půl hodiny. Hodil jsem k ní na kolej kufr, vyndal nepotřebné vybavení batohu a letěl zase na hromadnou.

     

    To už přijel z velkoměsta Ryuuhei. Musel na mě čekat, protože i pro mě byl plán B tak trochu nečekaný. Jak sám povídal, cestu si náramně užil v kolonách na magistrále D1. Jak já říkám, zlatý koleje, na ty nedám dopustit. Ryuuhei měl přání - abychom šli pěšky. Já si v tu chvíli začal stírat pot z čela, protože jsem věděl, že budu muset tu stejnou cestu, co jsem šel před dvěma hodinami, absolvovat znovu. Ale řekl jsem si „whatever“ a šlo se.

    Doporučuji si přečíst i jeho report, protože i když naše cesty na začátku i na konci byli stejné, nebylo to pravidlem. Kdo si chce přečíst alternativní route skrze program, tradičně najdete jeho report zde.

     

    Na místě před vstupem už byla celkem šňůra, ale bylo to ještě přijatelný. Sice jsem už mohl dovnitř, již jsem byl odbaven, ale chtěl jsem soucítit s kamarádem, a tak se jsem si to pomalu, ale jistě, vytrpěl spolu s ním. Po nějaké době mě to ale už moc nebavilo a všiml si nedalekého zelinářství, co bylo otevřené přes ulici. Po krátkém uvažování tam jsem zašel, protože bylo třeba se trochu rozptýlit a na sluníčku začalo být teplo. Nakonec to nebylo jen zelinářství, ale místní malá samoobsluha.

     

    Věděl jsem, že na akci je alkohol zakázán, což je pro mě trošku škoda, protože při sepisování reportu přímo na akci si rád ten vitamín B dodám, ale co mi Ryuuhei povídal, jaký zvěrstva se tu v minulých ročnících odehrávala, nemůžu to mít pořadatelům za zlé. Takže jsem si řekl, že si to pivko zakoupím teď. Fronta se táhla na chodníku před výstavištěm, tedy mimo festival, takže jsem se chopil příležitosti a začal hledat něco pitnýho. Nedařilo se, dokud jsem nenarazil na Pražáky, které jednoznačně (spolu se mnou) odmítli pít nějaký Starobrno („ne, to pít nebudu, z toho se akorát po…dělám“ – citace jednoho z nich s vyčítavě/smutnou intonací) a začali jsme hromadně hledat alternativu. Oni šli po Staropramenu, já po čemkoliv jiném. V tu chvíli jeden zajásal a vytáhl zastrčenou plechovku ze Svijan. „Ale to je jen desítka…“ a už ji chtěl vracet. Já k němu přiskočil a převzal jsem jeho nalezený poklad. Tu desítku si cením, není příliš hořká a o to více vyniká chuť severského pivovarnictví.

     

    Ve frontě jsme se Ryuuem začali více věnovat posměškům na moravské velkoměsto. Především nás oba zaujal místní folklór v nazývání oněch „elektricky poháněných kolejových vozidel“ v městském provozu. Bavili jsem se nad tím a mě napadala myšlenka, že i trolejbus by si zasloužil místní označení. Zamyslel jsem se nad principem trolejbusu a za pár vteřin bylo jasno; překřtil jsem brněnský trolejbus na „hákbus“. Myslím, že nový název plně vystihuje svůj předmět. Radši jsem toho po chvíli zanechal, přece jen jsme byli v Brně. Já tyhle provokace rád, jako bývalý Liberečák jsem podobně pobuřoval Jablonečáky a v současnosti rád poslouchám poměřování Hradce a Pardubic. Jsem v tom už od mala, takže není divu, že se na realizaci těchto ironických posměšků rád aktivně podílím.

     

    Po Ryuuheiově odbavení mě kamarád exkluzivně provedl celým areálem. Na výstavišti jsem byl už dvakrát, a to na Mezinárodním strojírenském veletrhu, takže jsem byl zvědav, jak to tu bude uspořádané. Především se mi líbila pestrost A1 přízemí neboli prodejních prostorů. I přesto, že jsem tu už dvakrát byl, mě pohltila ta přízemní barevnost s nadzemskou nádhernou architekturou. A ten pohled dolů z prvního patra… Prostě paráda.

     

    Ryuuhei se později odpojil a já zůstal sám. Prohlédl jsem si podrobně každý prostor na festivalu. Krámky jsem si nechal jako poslední. Chodil jsem kolem a koukal na ono necudné zboží a i já, co lolitky nerad (vyspělé holčiny mají u mě přednost), se místy pozastavoval a říkal si, že ačkoliv je to na mě ne zcela přijatelný, ty nástěnný plakáty vypadají vážně dobře. (Byl jsem svědkem vnitřního boje, kdy jedna část mého já říkala „kup si to, kup si to, vypadá to neobvykle přitažlivě!“ a druhá „vždyť je jí sotva dvanáct, ne-li míň!“ Doufám, že už všechny tři prodali a já budu mít klid na duši.)

     

    Při obcházení krámků jsem si všiml, že leckteří majitelé mají hrdě vystavené názvy obchodů. Po chvilce mi došlo, že jsem si před pár měsíci psal s majitelem krámku Anime World, s Ravernhornem. Netrvalo dlouho a našel jsem ho – nečekaně u vstupu do haly, která byla taky podle výhodného umístění jistě mastně pronajmuta. Při prohlížení vybaleného zboží jsem si vzpomněl na Tygra, který doporučoval se toho nebát a zkusit nějaké tradiční sladkosti. Tak jsem si řekl, že do toho jdu. S Ravernhornem jsem krátce pokecal a vzal si ochutnávku Kitkat se zeleným čajem (dost dobrá netradiční chuť na naše západní zvyklosti!) a sladké tyčky v čokoládě (pocky). Ty byly takové obyčejné, ale aspoň jsem zkusil něco nového.

     

    Během placení na mě promluvil známý hlas a já se rychle otočil. Vůbec by mě nenapadlo, že by tu byli mí přátelé ze střední! Překvapený, ale zároveň šťastný jsem s nimi hned začal rozplétat diskuzi. Byl jsem rád, že mi to nedali vědět, protože by to jinak nebylo takové efektivní překvapení. Neviděl jsem je už půl roku a potkat je tady by mě vůbec nenapadlo. Sami o sobě říkali, že už na anime aktivně nekoukají, ale očividně je komunitní akce na toto a podobná témata lákají… Čtyři roky každodenně vídaní kamarádi byli pořád stejní a vůbec se nezměnili, takže byla sranda. Nedlouho poté je dohnal zbytek jejich party, takže jsme se rozdělili a já se šel podívat tentokráte ven.

     

    A tu jsem viděl tvořící se frontu, ke které pořád přichází nějací další lidi; a v tu chvíli mě napadlo, že to bude moje první vyhlídnutá přednáška – Slavnostní zahájení. Ačkoliv přednáška začínala až za čtyřicet minut, zařadil jsem se do fronty. A udělal jsem jedině dobře; deset minut později už byla fronta podstatně daleko za mnou. Sedl jsem si na zem, protože jsem se nastál a nachodil za den dost a začal se „vsakovat do betonu“. Pár minut před otevřením dveří do sálu přišel Ryuuhei i s Syzranem, který mě podaroval energetickým nápojem. Zároveň jsme pokecali o mobilech, protože jsem postřehl, že Sizran má taky Xperii. Jak já říkám, každý správný japanofil má mít japonský smartphone, a to bez výhrad!

     

    Slavnostní zahájení

    Vstoupil jsem do Rotundy. Člověk tu nenajde roh, do kterého by se mohl schovat. Naši partu posadili trochu na okraj, ale i přesto to bylo dost dobré místo. A těch lidí, co přišlo! Bylo tu plno, ale rozhodně nebyl problém se vzduchem. Všiml jsem si i profesionální natáčení kamery včetně pohybového mechanizmu, který jistě živému videu dodával na profesionalitě. S kamarády jsme si dělali srandu ze smoke makerů, že ta podivná oblaka, co jsou vidět ve světle reflektoru, jistě pochází z prachu ve škvírách a na podlaze. Přivítání obstaral japonský velvyslanec v ČR. Musím říct, že jeho řeč byla vážně dobrá. To, co řekl, slovo od slova (a v češtině!), mě vážně dostávalo. Myslím, že mu patří opravdu velké díky, že tu před tolika lidmi vystoupil. Pak už probíhaly takové ty méně zajímavé části, nicméně poutavé. Byla nám představena zahraniční delegace cosplayerů, vydání dalšího Vějíře (ne, jako mangu to neberu, „českou mangu“ a ani „čínský anime“ neuznávám, to jsou strašný paskvily), téma letošního Animefestu a tři otevřené konce, pro který je možný hlasovat pomocí nasbíraných bodů. Proběhlo také taneční a pěvecké vystoupení japonské cosplayerky Shiroku, která upoutala celkem velkou pozornost, ale pro mě to byl spíš takový lehký nadprůměr. Jo, bylo to fajn.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Ihned poté jsem se přemístil do Kongresového centra, kde jsem si stoupl do řady na další akci. Začal jsem si tam povídat se seveřany, abych zabil čas. Nervalo dlouho a už jsme šli dovnitř.

     

    Festovní koncert

    Mám slabost pro hudbu už od začátku mého otaku života. Začal jsem mít zálibu pro housle, klavír a nástrojům jim podobným (jako je např. viola). Vím, že tyto nástroje mají v sobě skrytý smysl pro hluboké vyjádření pocitů. Koncert byl založen na jednotlivých vystoupení jedinců či malých skupinek. Nebývalo neobvyklé, že se občas někdo o nějaký ten tón usekl, nebylo to dokonalé, ale to po začínajících hudebnících nikdo nemůže chtít. Všichni na pódiu se opravdu snažili. Při poslechu některých zahraných melodií mi začal projíždět zvláštní pocit z horní části páteře dolů až ke konečkům končetin. Asi mám smysl pro procítění hudby, jinak si to nedovedu vyložit….

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po odchodu z místnosti jsem se musel lépe zorientovat a najít onen sál A2, kde se měla ukázat na Studo stage zajímavá talk show. Našel jsem ho a sedl na židličku; člověk si musel počkat, ale po chvilce se zprovoznila technika a rozjelo se to.

     

    Animefest studio

    Ze začátku jsem si řekl, „proboha, do čeho jsem se to namočil“. Hosté a téma bylo totiž jediné, z čeho se mi svírají půlky úplně na těsno – yaoi. A aby toho nebylo málo, vystoupili zde – můžu až říct představenkyně této minority – velmi známé tváře, které se na toto téma téměř na každém festu objevují. Tady to okořenili ještě podtématem, který se nesl v duchu shipování. Nejdřív jsem nevěděl, co to znamená, ale později jsem si vybavil definici od Ryuuheie, co mi to vysvětloval půl roku nazad, na nedělním Akiconu (aneb spojování nespojitelného mimo scénář). Mě to došlo a následoval hluboký facepalm. Ale pak nám bylo představeno živé přihazování otázek na hosty. To bylo geniální. Člověk se mohl zeptat skrz svůj laptop, tablet či smartphone úplně na cokoliv k tématu a ostatní, co sledovali otázky, mohli přihazovat srdíčka, které otázku posouvali výše. I já jsem přihodil otázečku (anonymně, samozřejmě) a během chviličky se proTOPovala až na vrchol. Vážně skvělá interakce, naprostá spokojenost. Jen málokdo má tu šanci naživo se účastnit show, která zároveň živě jede v televizi (Smart TV, samozřejmě).

    Záznam zde.

    Zbytek byla už jen uzavřená diskuze s orgem, co měl na starosti letošní frakce a body. Představil ještě jednou a více podrobně, o co jde a jaké budou mít výsledky na akci skutečný dopad. Popravdě, ty dvě videa, co byly na zahájení a zastupovaly dvě možnosti ze tří, byly dost přitažené za vlasy. Ve skutečnosti to není tak strašné, jak je tam ukázáno. Buď se fest trošku zmenší, nebo ještě nabyde na velikosti, nebo zůstane v letošním měřítku. A podle reakcí Ryuuheie můžu říct, že se to ani mě, ani jemu teda nelíbí. Kdyby to bylo řečeno více jasně a bez té vynucené srandy, které se stejně nikdo nezasmál, pochopili bychom to mnohem lépe, takhle se cítí leckteří otřeseni, protože brali ta rádoby komická videa vážně.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Ve veselé náladě jsem odešel z AF studia, abych se šel dohodnout na ubytování u Boreala, potažmo jeho kamaráda. Jenže nastala chyba v systému a bylo na mě z nejasných důvodů zapomenuto. Já se slzami v očích si uvědomil, že mi nezbývá nic jiného než potupa v přespání u dvou holek na koleji. Já, co spí výhradně jen u mužů! Ani Ryuuheiův kamarád mě nemohl zachránit, sic se snažil; i u něj již byly plné kapacity. S Ryuuem jsem pokecal u východu za stolečkem a udělal zlomové rozhodnutí.

    Vzhledem k tomu, že můj byt je v těsné blízkosti kostela a jsem velmi ovlivňován jeho dominantou, rozhodl jsem se, že si podívám na tu Bibli. Nemůžu jinak, sic jsem to neměl v blízkých plánech. Mluví se o ní téměř všude a tato neznalost nelze u mě dále tolerovat….

     

    Martýna byla ještě na akci, takže jsem svěsil hlavu a smířil se s tím, že nocovat budu u ní. Ve značně znaveném stavu jsme dojeli ke kolejím, kde se Martýna snažila naštvat mě a její kamarádku kuličkou v lahvi. Jednala jak pětiletá holka, co objevuje fyzikální zákony, ale whatever, je to jen žena; je nutno na to brát ohled. Na koleji jsem si ustlal na tvrdém linu. Bez karimatky, jen spacák. Pořád lepší než spát na akci na tvrdé zemi bez spacáku, když u Martýny to bylo se spacákem. Byl jsem na hranici svých sil, ono dvě hodiny spánku není mnoho…

     

    Sobota

    Ráno jsem nemohl uvěřit tomu, jak krásně jsem se vyspal. Ano, přiznávám, rád spím na tvrdé matraci. Mám holt křivá záda a nic jiného, než s pevnou plochou pod zády si neodpočinu. Probudil jsem se tedy paradoxně svěží a vyspalejší než doma. Mám totiž v gauči vytahané pružiny v místech hýždí a propadám se do úložného prostoru. To by mi až tak nevadilo, kdyby na to záda nezačaly reagovat bolestí v okolí kostrče, což jako kancelářský pracovník sedící za počítačem moc neocením. Takže už vím, že budu muset těch pár zbývajících dní do opravy přespat před gaučem…

     

    Holky se tomu divily, ale už tomu tak bylo. Po ránu jsem si umyl zuby, zabalil netbook s tabletem s veškerým příslušenstvím a šel na zastávku. Měl jsem drobné zpoždění, nicméně mi to po tak krásně prospalé noci nevadilo. Na zastávce jsem nasedl na kolotoč a vyrazil vstříc výstavišti. Na akci jsem vyrazil na svou první přednášku.

     

    Isekai: všední hrdinové přenesení do nevšedních světů (Tereza Vardová)

    Rozjezdová přednáška. Jeden titul za druhým na nás byl vystřílen jak z prvoválečné pušky. Na moje ranní lehce retardované vnímání to bylo trochu rychlé, ale i přesto jsem pochytil zrnka kvality. Jako například zmínka o Sword Artech jako něco, co není tak špatné, jak všichni tvrdí a jak může jeden jediný pitomec rozhádat celou komunitu nad tímto anime; pro mě znovuzačátkem mé anime route v životě. Bez SAO bych nikdy nevyužil ČSFD účet, nenašel nové přátele, nejezdil na komunitní akce, nepsal tyto reporty a nevyrovnal se s minulostí. (Nemluvě o mém postupné změně názoru na pornografii…) Tady to začalo.  A nehodlám se za to stydět, já jsem na to hrdý! Isekai je i pro mě celkem přitažlivý žánr, takže do budoucna zvážím shlédnutí některých jmenovaných titulů.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 2/3*

     

    Po přednášce jsem se chtěl věnovat doplňkovému programu, ale vzhledem k tomu, že jsem byl ve skluzu s průběžným psaním reportu, nechal jsem to být. Chtěl jsem ho napsat stejnou formou jako na Akiconu, kde se setkal s velmi pozitivními reakcemi. A bylo mi jasné, že to zabere čas. Fůru času. Vybral jsem si proto odlehlejší místo se stolečky i zásuvkami v herně stolních her, v nových prostorech haly A2. Nikdo tu téměř nebyl, takže jsem tu nikomu, aspoň v tu hodinu, nevadil. Zároveň jsem si odpověděl na otázku, kam budu sedat na příštích conech, kde budu samozřejmě uplatňovat stejnou strategii psaní. Snad mě budou pořadatelé tiše tolerovat a vedle zapálených hráčů stolních her bude moci sedět i zrzatý obrýlený maník s bílým laptopem…

     

    Psal jsem od desíti do půl druhé téměř v kuse. Však bylo co říct, jen v den zahájení akce se toho stalo zatraceně hodně. Věděl jsem, že když to nenapíšu teď a tady, zpětně si už nevzpomenu na ty výživné podrobnosti, protože budu zahlcen novějšími událostmi ze soboty a pátek bude zasypán písky času. I v tuto chvíli, kdy sepisuji tyto řádky, opravdu tryhardím. To ale až později…

     

    Plný tvůrčí energie jsem v čas zalomil psaní a poskytl stůl právě přicházejícím hráčům. Šel jsem honem na přednášku, domnívající se, že ve frontě bude stát Ryuuhei. Bohužel, zmýlil jsem se. Ale když bylo jen 15 minut do začátku, řekl jsem si, že bych byl srab, kdybych se nepostavil na konec fronty a aspoň to nezkusil. Vzpomněl jsem si totiž, že se do rotundy i včera všichni vešli, takže proč by to nemohlo vyjít i teď…

     

    Vývoj japonských TV game show a proč jsou tak jiné (Fejsík)

    Úplně s přehledem jsem zabral perfektní místo hezky ve středu. A obsah přednášky? Téma, při kterém se každému vybaví Takešiho hrad nebo Ninja faktor. Přednášející šel hezky od minulosti, kdy nám představil první game show, která se vysílá až dodnes na motivy našeho Kufru, přes fanservisové soutěže o ničem, nebo prankové soutěže, kdy šlo o naschvály, až došlo i na prvně jmenované tituly. Člověk se dozvěděl něco dalšího a poučného z japonské popkultury, okořeněné cynickými výroky znalce před publikem.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po poučné přednášce jsem šel na něco, co znělo slibně. Rychle jsem se přesunul do haly A2, přednáška už započala…

     

    Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime (Adam Furik)

    Už při příchodu jsem slyšel z dálky slyšet doslova toxické nadávky. To jsem si říkal, že se přednášející jen trochu rozvášnil, a bude to zase v klidu. Ale bohužel. Chápu, proč leckteří už od začátku přednášky začali odcházet. Ale jeden velmi povědomý znalec, stojící v pravé části posluchárny z pohledu posluchačů mi dával svým interestem najevo, že bych si měl počkat…. Co se mě vážně dotklo, bylo tvrzení, že si každý musí stát za svým názorem až do roztrhání těla. Protože podle něj nějaké „Je to jen můj názor“ je jen pro slabochy. Ale jak já říkám, moudřejší ustoupí; toleruje a bere v potaz i ostatní názory. Jestli si chce někdo riskovat fyzické napadení jsem kvůli tomu, že se bude povyšovat nad ostatní, tak prosím. Ale já budu jednat, jak já chci. Nikdo mi nebude říkat, co si mám myslet a jak se vyjadřovat k ostatním. To je jen a jen na mě… Ani Ryuuhei nebyl nadšen, byl stejně jako já nepřímo napaden jiným výrokem. Celkově přednáška byla vedena stylem „musíš jednat tak a tak, jinak budeš idiot“. Sorry jako, on není můj master, abych skákal, jak si pískne.

    Přednášející na závěr dal prostor pro otázky. Tím si okryl záda pro promyšlený protiútok. V tu chvíli vystoupil Grek a po pár pokusech o obranu roznesl egem nabitého nefrajera na kopytech. Pád to byl tvrdý a nekompromisní; však i dav bouřlivě zatleskal a dal tím najevo svůj nesouhlas proti všemu jmenovanému. Za ten protiútok ještě jednou děkuji Greku, stálo to za to.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 1/3*

     

    Po tomto pádu jsem si zašel spravit chuť do sálu Morava. Přednáška nebyla moc obsazená již při pohledu na frontu, ale tak co, jedu sérii přednášek za sebou a přece téma je zajímavé…

     

    Filmoví skladatelé Japonska (Hawran)

    Slast pro uši. Tohle bylo něco přesně pro mě. Přednášející vybral tři skladatele, pouštěl nám od nich nejznámější melodie z anime a vysvětloval podrobnosti ze zákulisí. Jen jsem už malinko vypínal; melodie na mě fungovaly jako ukolébavky. Bylo vidět, že tématu rozumí a ví co říká. Zaujalo mě, že už v polovině devadesátých let se používaly počítačové simulátory nástrojů do backgroundu anime melodií. Já jen poslouchal a místy spal…

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Po melodické přednášce jsem si zašel pro nějakou pochutinu. Zaujaly mě místní Taiyaki (u mě se vybaví v okamžiku Ayu z Kanonu nebo Minamo z Windů); těsto ve tvaru ryby plněné sladkou náplní. Sice to něco stálo, 80 korun není málo, ale pochutnal jsem si. Už chápu, proč pro to měly obě zmiňované holčiny takovou slabost… Potom jsem si skočil vyfasovat svoji předplacenou AFkovou propisku a připojil se k Ryuuheiovi. Ten měl u sebe známé Satoshiho a Blooka, kterého jsem si matně vybavoval z první návštěvy conu v životě – na Advíku 2016. O diskuzi nebylo nouze. Pak se otevřely dveře do Rotundy a vstup byl volný…

     

    Historie otaku (Zíza)

    Tentokráte to nebyla žádná Zízina přednáška pro milovníky historické politiky. Tentokráte si vzala na paškál dost dobrý téma. Leccos jsem už věděl, ale tohle… Představila nám původ slova, různé typy otaku (Toho šotouše jsem taky věděl jako! Taky jsem jím bejval v dobách, když jsem se nemohl věnovat anime), proč se to označení uchytilo, jaké krušné časy zažila komunita, ukázala nám svou bakalářskou práci spolu s vynikajícím překladem definice pojmu, připojila k tomu onen ekonomický přínos, a nakonec jak se zrodila komunita u nás. Zíza mi dodala pocit, že do této komunity prostě patřím, vzbudila ve mně onu hrdost, se kterou jsem svůj koníček představil např. svému otčímu (a on na to reagoval „jooo to je ten tentacle rape“). Závěr byl peckovní. Zíza prostě a jednoduše perlila, měla vtipné grimasy a gestikulace.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Další přednáška následovala v posluchárně bez rohů, takže jsme zůstali sedět a čekali, kdy přijde nejznámější holohlavý člen komunity.

     

    Jak jsem zničil českou anime komunitu (Meon)

    Jak se dalo čekat, Meon si z toho dělal především srandu. Předvídal jsem to, přeci mi už není tenhle člověk tak cizí. Jen s ním plně se vším nesouhlasím. Jen to je už jeho věc; co udělal to udělal, je pod tím podepsaný on. Podle mě se až příliš zbytečně rejpal v nii.sk, protože většinu stejně zajímala ta první část, která se odbila nějak letem světem… Ale jak jsem řekl, nikomu nic neberu. Věřím tomu, že to všechno Meon udělal s dobrými úmysly. Jen jsem se těm vtipným věcem nedokázal smát; přišlo mi, jako by byla ukázána jen jedna strana mince, ačkoliv vím, že každá mince ty strany má dvě… Snad ten pocit není pravdivý. Chci Meonovi věřit. Tak kéž ti vyjde spolupráce s Crunchyrollem na požadovanou úroveň!

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 1/3*

     

    Po menším rozčarování jsem si řekl, že by to pivko s Meonem spravilo, jenže jsme se s Ryuuem nechtěně rozdělili a on na pivo šel, kdežto já ne, protože jsem neměl informace o tom, kde a kdy je sraz. No nic, Torenovi a Meonovi se omlouvám; opravdu bych s vaší skupinkou AMzone rád pokecal, to teď prostě nevyšlo. Tak snad někdy příště!

     

    Místo toho jsem zašel zajíst onu smůlu do ramen stánku, kde doprodávali zbytek jídla. Pochutnal jsem si, avšak jsem to jedl jako evropský barbar lžicí. Asi by nebylo od věci se naučit držet hůlky. Vzpomínám, jak jsem se tomu jako malý vysmíval a teď nad tím reálně uvažuji. Kam jsem to jen klesl… Ještě s miskou v ruce jsem šel už do fronty. Počkal jsem si příjemných 40 minut ve šňůře, ale tak co. Chvilku vydechnout a dát si pauzu (a Kitkat) není od věci. Přicházel zlatý hřeb večera a ačkoliv jsem přijal Grekovu anotaci v nejasných rozpacích, tak jsem na to vsadil…

     

    Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná kritika“ v běhu dvou dekád (Grek)

    A sázka se mi vrátila několikanásobně. Grek ve velkém stylu ukázal, že komunita není žádnou ideální velkou rodinou, kde všichni žijí v míru a bez hejtu. Kdepak. Vždy se najdou příznivci a odpůrci daného titulu, žánru či tagu. Došla řeč na konstruktivní kritiku. A v tu chvíli padla zmínka o Výboru veřejného blaha, který založil Robespier. A moje ruka tedy při dotazu, jestli je to někomu povědomé, automaticky vytřelila. Čekal jsem, že se ozve vícero lidí, ale náhle jsem byl vybrán k odpovědi. To se podaří skalním fanouškům Greka jen zázrakem. A najednou jsem to byl já! Takže jsem málem řekl něco, co první přišlo na mysl, ale nakonec jsem po krátké odmlce srovnal myšlenky v hlavě a odpověděl, že to má souvislost s velkou francouzskou revolucí. Přeci jen to byl pro mě vážně šok, myslel jsem, že budu jako vždy ignorován…

    Dalších pět minut jsem nedokázal vnímat, co se říká, ale nějak jsem se z toho probral. Řeč pak padla na organizaci festivalů, jak se vnímají (konkurenční) zbylé cony, které spolu vlastně spolupracují, tedy o mýtusu Advík versus zbylé cony se prý nemá smysl ani bavit. Upřímně jsem si myslel, že to tak je. Když ale nad tím uvažuji, neviděl jsem na Advík žádný plakát či jinou reklamu, kdežto na jiné cony ano… Jak je to možné?

    Zkrátka, řeklo se toho pravdu hodně a Grek to podával jako profesionál, kdy se nebál zajít do nadsázky a ironie. Párkrát udělal nečekané přešlapy, které ale okamžitě přetvořil k vynikajícímu potlesku. Je to prostě borec. Improvizace má, že by mu jí mohli závidět. Lepší zakončení být ani nemohlo. A já z přednášky získal bodík. Holt, evropské dějiny si ještě pomatuji...

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Sobota večer – neděle ráno

    Po přednášce jsem povídal s Ryuuheiem. Napadlo mě, že by nebylo od věci se někam posadit a shrnout celou sobotu hezky za stolkem. Když už nebylo o čem mluvit, přišla myšlenka vytáhnout netbook a dopsat zbytek reportu za sobotu. Dopisoval jsem tuto část zase v herně stolních her, tentokráte jsem se posadil hned vedle promítací obrazovky na A2 Studio stage. Psal již čtyři hodiny v kuse a konečně jsem dohnal ztrátu. Při psaní posledních odstavců tady pustili zrovna Citrus. Bylo tu už víceméně ticho, leckteří odpadli, a tak to dopadlo tak, že jsem na oba dva díly koukal. Ne, že bych chtěl, ale hlava se mi na to plátno pořád sama natáčela, bylo to pro moje podvědomí nějak atraktivní… Prostě ongoingy nemusím, mnohem radši si zajdu do dob 2010 a dále, protože mě láká ona zapomenutost starších titulů. Přesně ve tři hodiny ráno jsem dokončil zápis, zavřel netbook a podíval se, kdy mi to jede.

     

    Vzhledem k tomu, že mi další spoj jel až za tři čtvrtě hodiny, šel jsem se podívat po sále. Jo, někdo sem tam podřimoval, ale to se dalo pochopit. Však i já uvažoval nad tím, že bych jsem se natáhl na židlích nebo zapřel o stůl. Nakonec ale vítězil hlad, a tak jsem prozkoumával, zdali se tu někde něco nenajde k jídlu. V pátek asi ano, ale tohle byla poslední festivalová noc. Automat s jídlem tu byl, ale už komplet vybílený. No, naštěstí jsem nějak silný hlad neměl, takže jsem se začal rozhlížet dále. Prodávalo se tu leda tak kafe. Buď z automatu, nebo z nočního kafe baru. Někdo koukal ve vedlejším otevřeném sále na anime. Nebo tu byla možnost hraní konzolových oldschool her. A jako poslední tu byli nerdi, co tu hráli 24/7 pořád samý hry. Já to nechápu; jak může někdo přijít na anime festival, aby si zahrál na cizím počítači. To jako vážně? Na tohle se zavřu doma na víkend a je to ne? Navíc, já konzolista, mám ve hraní trochu jiné představy než se hrbit na kancelářské židli u monitoru. Toho mám v práci dost, dovolenou jsem si bral na to, abych vypnul, myšlenkově odpočinul a změnil víkendový stereotyp. Ne na to, abych v tom pokračoval s klávesnicí a myší v ruce.

    Váhal jsem nad tím, jak se zabavím dál. Autobus jel za půl hodiny, tak jsem si řekl, že tu chvilku zabiju nad koukáním na marnost jménem AMVčka. Jenže jak jsem se posadil na A2 stagi, tak AMVčka skončila. Za ty čtyři hodiny tu v mezičase pustili i jeden nezáživný záznam přednášky, takže jsem tiše doufal, že tu taky něco pustí. A světe div se, oni tam opravdu něco šoupli…

     

    The Anime Erotic (Jonathan Clements) (záznam přednášky z r. 2014)

    Jenže to nebylo nic nezajímavého. Již název přednášky mě přilepil na židli a okamžitě probral z ospalosti. Slyšel jsem o starých dobrých časech, kdy se na Animefestu pořádaly dospělácké přednášky o anime, kdy pořadatelé neměli problém s přijmutím erotické přednášky. Na tuto přednášku přijel ze zahraničí britský přednašeč, který s sebou nepřivezl jen znalosti a VHSka, ale také specifický britský humor. Přednáška byla vtipná i poučná zároveň.

    Ještě nedávno jsem tvrdil, že erotická anime jsou napřed před zbytkem japonské animační tvorby a udávají směr, kudy se bude anime udávat. Můj odhad se (i přes pokus Jeoofreyho mě odradit, že tomu tak není) potvrdil v plné míře.

    Nejlepší byly ale ty britské hlášky, velmi pobavila zmínka o dotmanovi, chapadlech, a vůbec všeho. Britové dokáží udělat srandu z čehokoliv. A tím mě začaly napadat hloubavé otázky bez odpovědí. Proč už tento formát přednášek z Animefestu vymizel? Vzdyť anime erotika je velmi zajímavá a dá se o ní mluvit stále; ačkoliv je pořád o tom samém, nedá se to okoukat. Stačí to podat na podobné originální úrovni jako tenhle týpek a máte zajištěn naplněný sál až k prasknutí. Ne jako Zeník, co dělá bezduché přednášky pořád na jedno brdo (snad se ten chlap konečně vzchopí…někdy). Nepotřebujeme doslova přednášky 18+. Takhle to bohatě stačí (ale netvrdím, že by přiostření vadilo…). Zároveň mě napadlo, proč tenhle borec se už na Animefestu neukázal. Vždyť by mohl bavit publikum na jakékoliv téma! Britský humor je můj oblíbený, takže je mi to docela líto, že se dnes dává přednost hostům především v cosplayi nebo tvůrcům mang…

    Díky tomuto záznamu jsem si vybavil spoustu myšlenek. A napadlo mě mrknout na zaznamenané přenášky z let minulých. Nejen na Animefesťácký, ale taky Akiconský. Napadlo mě, že bych se mohl někdy v přístích měsících podívat na některé natočené přednášky a dodat také i k nim zpětnou vazbu, protože si myslím, že o těchto klenotech by se mělo více vědět. Udělal bych zápisek podobný tomuto, jen v tom rozdílu, že bych byl v pohodlí domova a bavil bych se sám. Jo, není nad to sedět mezi lidmi a bavit se s nimi nad výroky přednášejícího, to na to nemá, ale pořád si myslím, že v tomto případě je to dobrý nápad. Feedback, i po letech, se podle mě hodí.

    Grek byl zlatým hřebem večera, Brit Jonathan Clements byl zlatý hřeb noci. Jen je škoda, že se tyto přednášky pouštěly náhodně a nebyly zaznamenány v programu, protože stačilo jen málo, jen rozhodnutí jít zpátky do deskoherny, a přišel bych o takovou povedenou přednášku. Bavil jsem se královsky, a to jen díky tomu, že jsem si namátkou sedl k mým neoblíbeným AMVčkům. Náhoda, vážně velká náhoda.

    Záznam zde (možnost českých titulků ve videu).

    Informace, Pobavení: 4/3*

     

    Ujel mi tedy autobus na druhou stranu města, ale mě to nějak nevadilo, jezdil jeden za hodinu. Co jsem vylezl ven, zjistil jsem, že je fakt nepříjemná kosa. Nevím, kolik byl stupňů, ale bylo to hardcore. Ta čtvrthodina čekání na ranní spoj byla ubíjející. Co jsem pak jel na kolej, padla na mě únava a já měl co dělat, abych nezaspal výstupní zastávku.

     

    Martýna moc nadšená nebyla, ale jak jsem jí dával předem vědět, psal jsem, že přijedu nad ránem. Takže jsem kompletně vybitej zalehl na tvrdou zem a okamžitě zabral. O pár hodin později mi bylo umožněno si lehnout do měkka na postel. Holky šly na nedělní program a já zase zalehl s chlácholením sebe samotného, že mě budík přece vzbudí. Asi jsem to neměl dělat; zabral jsem tak, že jsem tradičně přeslechl vlastní budík a vzbudil se až po dvanácté (což je pořád úspěch, dokážu spát i celej den, když na to přijde). Holt bez pojistky známého, co by mě píchl násadou koštěte, jsem byl v loji. Prospal jsem tři plánované přednášky, aniž bych chtěl. V pátek a v sobotu se toho událo zkrátka hodně, takže jsem se věnoval zápisu až nadpříliš, než jsem počítal. Pro příště si aspoň ten pátek musím zorganizovat nějak jednodušeji. Když jsem se ale nad tím zamyslel, ono zaspání mi za Brita rozhodně stálo, takovejhle formát přednášky jsem viděl poprvé. A pro ty z vás, co měli v neděli přednášku – nebojte, co bylo streamováno na YouTube, na to jsem se později podíval doma a co ne, tak na to udělám kratší zápis, jakmile to vyjde na AF kanálu.

    Najedl jsem se, hodil na sebe ohoz a vyšel vstříc zakončení. Na výstaviště jsem dorazil akorát na čas. Jakej to paradox – šel jsem proti proudu lidí; někteří se na závěr vykašlali a šli prostě domů.

     

    Zakončení conu

    Už bylo narváno natolik, že jsem se musel postavit na ochoz. No nevadí. Na akci tentokrát přišlo o dalších 500 lidí více oproti loňsku, což je úctyhodné číslo – víc jak 6000 návštěvníků. Snad se výsledky soutěže mezi frakcemi neprojeví nijak drasticky, protože ačkoliv jsme my rudí (tedy anime fanoušci) měli nejvíc bodů, měli nejvíc členů, tak i přesto jsme prohráli. Proč? Protože si ostatní stěžovali, že je to nefér, protože ostatní jsou v menších skupinách a tedy nasbírají logicky méně bodů. Takže pořadatelé v průběhu conu (je to znát podle počítadlových obrazovek z Rotundy) nasadili váhové rozdělení bodů a byli jsme v pytli.

    Pokud je mi známo, tohle byla válka frakcí a ve válce se žádná férovost neuplatňuje. Vždy vítězí ten, kdo má početní přesilu… Tak snad nám z Animefestu neudělají Creationfest, na to bych se jim na to příští rok zvysoka vy…bodl. Ano, nelíbí se mi to, že si tu může někdo vejskout a hned se mu přizpůsobuje program na míru. Zaměření festivalu je známo už z názvu, takže nemám ponětí, proč chtějí jeho obsah měnit… Vůbec mi to nešlo na hlavu a s Ryuuuheiem jsme na to docela nadávali. Ještě že nikoho z organizátorů pražských conů žádné takové voloviny nenapadají… Zlatej Akicon!

    Nemluvě o programu na webu. Jsem rád, že se ozvalo už dostatek lidí kolem (včetně hayateho), že se jim to nelíbí. Ano, stálo to vážně za nic, bylo to velmi nepřehledné. Proč musí brněnští stále vymýšlet způsoby, jak se odlišit od conů v hlavním městě republiky? Ty to taky mají v tabulkách a nikdo si nestěžuje…

    Padlo tu mnoho dotazů; a to jak přes aplikaci, tak i přes mikrofon. Na dotazy odpovídalo celé vedení organizátorů, což je jen dobře, protože hlavní představitelé určitě nemůžou znát všechno. Já se plně vyjádřím na letošní Animefest víc až o pár odstavců níže.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Poté jsem se prošel s Martýnou po centru Brna a na koleji jsem se ještě na chvíli natáhl. Byl jsem ještě stále vyčerpaný. Kolem páté se mi ozval Ryuuhei, a já, ač s menším odporem k pohybu, po půlhodině vstal, zabalil si a vyšel za kamarádem. Najedl jsem se, pokecali jsme, vyměnili názory na Animefest i na některé přenášející, naposledy se vysmáli Brnu a jelo se domů. I když bylo půl deváté, stále bylo v Brně dost lidí z festivalu mířících do velkoměsta. A to jsem si myslel, že pojedu v prázdném vlaku, když si počkám… Ale i tak jsem si měl kam sednout. Návštěva Šalingradu se povedla. Jen nechápu, po čem nese město jméno. Žádné šaliny jsem nikde jezdit neviděl, jen samé tramvaje…

     

    Po příjezdu domů jsem zasedl ke své Smart TV a podíval se na kanál Animefestu. Ležely tu již tři odvysílané streamy. A já si řekl, že se podívám, jak to vypadalo v televizi. Po několikaminutovém sledování mě napadlo, že bych se mohl podívat na některé přednášky, které jsem vynechal kvůli jinému programu, nebo nestihl.

     

    (Ne)všední japonské předměty (Lusi) (sobota)

    Tahle přednáška se mi kryla s Isekai, takže jsem ji musel odložit na někdy. Naštěstí byla přednáška streamovaná, takže se k ní můžu vyjádřit ještě teď. Lusi si na posluchače připravila přednášku o každodenních japonských předmětech, které tam považují za normální, ale u nás bychom nad tím jen kroutili hlavou.

    Jako první padla zmínka o podpisových razítkách. To byla pro mě novinka, doteď jsem o nich neslyšel, takže jsem se přiučil něco nového. Poté tu byly řešena čistítka uší. Kdo by byl řekl, že na druhé straně světa budou vytahovat ušní maz jinak než my, pomocí zcela jiných nástrojů… O použití roušek při nemocech v Japonsku vím už tak deset let, tedy žádná novinka. Lusi ale aspoň vysvětlila, proč je Japonci nosí, těm ostatním v sálu. Kotatsu jsem znal z Lusinina pořadu na YouTube, kde ho už představila také. Holt pokroková země, to Japonsko, když si ani barák nevytápí… Ale největší bizár jsou stejně ty pantofle. Už od načnutí tématu jsem si říkal, že v tom bude zajisté nějaká víra v nečistý pocit, protože to jinak nedává smysl, proč by to používali. To ale není úplné; měli by to dělat důkladně a chodit na toaletu nazí a po použití se komplet vydrbat v onsenu nebo aspoň ve vaně. Takhle je to jen napůl…

    Lusi nezklamala a myslím, že na sobotní ráno dala to nejlepší z témat, co mohla. Dobrá práce, snad se někdy dočkáme přednášky o automatech, to si jistě taktéž zaslouží plnej 45 minutovej formát!

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Retro (Robert Waschka) (neděle)

    „Hmmm, to ně nezajímá“, říkal jsem si, když jsem přetočil video na tuto přednášku. Ale dal jsem tomu šanci, když mi dva lidé na tohoto týpka dali velmi pozitivní feedback. A za pět minut jsem už ležel na podlaze a smál se. Takovou velmi vtipnou a upřímnou podpásovku jsem tedy nečekal! Ani jedinou minutu jsem se nenudil a co akční přednášející vypustil mezi lidi, to byla perla. Mluvil na rovinu, bez žádných příkras a přesně podle aktuální situace na bojišti. Sice neměl mikrofon, ale vzhledem k akčnosti to člověk nemůže kritizovat. Rétorika, pohyby a ukázky na výbornou! Tenhle chlap ví, jak udělat přednášku o zbraních populárně-naučnou a zábavnou. Představil nám tu bojovou realitu versus tu z anime, kdy buď chválil, nebo se tomu vysmíval. Vždy proběhla ukázka daného souboje. Musím také pochválit zbytek členů, protože i pro ně to musel být záhul. Tohle se nedá popsat slovy, tohle prostě musíte vidět.

    Záznam zde.

    Informace, Pobavení: 3/3*

     

    Na zbytek se podívám a ohodnotím, až vyjdou záznamy na jednotlivé přednášky. Jak jsem psal, udělám na to samostatnou zpětnou vazbu.

     

    Shrnutí

    • Fronta na odbavení jsou sice dlouhé, ale kdo si přijede dřív, nemusí v nich stát

    • Šnůry před Rotundou hezky v dešti a větru jsou zajisté už tradicí a já si na ně rychle navykl; bez nich by Animefest ztratil velkou část charakteristického obsahu

    • Profesionálně poskládaný tištěný program doplňuje i nepravidelník FestZIN, vytištěný nedaleko mého bydliště. Celý redakční tým za sepsání kvalitně zpracovaných vydání chválím!

    • Líbilo se mi zvolení frakce, do které se návštěvník zařazuje dle svého vkusu

    • Nelíbilo se mi však, že vítězná frakce může více kecat do programu; hlavní téma festivalu je už v názvu a např. herních conů už máme po republice dost

    • V minulosti se byl con známý i díky svým odvážnějším přednáškám o erotice, které lze najít na záznamech; dnes se dá festival přirovnat k mnichovi v klášteře

    • Pro někoho vysoká cena festivalu, pro mě jasný fakt, že tenhle fest je prostě velký a podle toho vstupné taky stojí. Narovinu, když se bude zdražovat, pyskovat nebudu

    • Festival jsem okusil jako návštěvník, i jako sedící před televizí sledující stream; i přes technické problémy chválím vysoké rozlišení videa, plynulé vysílání a hudební background před zahájením programu v rotundě

    • Naopak je podle mě použito až přílišné množství recyklovaných záznamů na vyplnění volného času; AF studio bylo přeci jen lepší

    • Chválím snahu o rozšiřování bezhotovostních plateb kartou mezi prodejci; hotovost krom festivalů vůbec nenosím, tak snad to pokryjete v příštích letech na 100%

    • Melodie na větrání je zatraceně chytlavá

    • Ty tři volitelné konce mi ze začátku mi připadaly jak blbej vtip. Zřejmě šlo o trolling, ale i tak se mi to nelíbí; považoval jsem to za vážnou věc

    • Nové prostory se hodily, však jsem v nich strávil téměř celou sobotu

    • Obchody se zbožím a prodejci až bůchvíodkuď; sice jsem se zde zastavil na nakupování jen jednou, ale i tak jsem si to užil

    • Večerní program po 22. hodině zaměřený na starší návštěvníky bych vážně ocenil (za tohle mají Advíkovští u mě schované malé plus)

    • Možnost posadit se za stůl a psát report na místě bylo perfektní; díky tomu mi zápis nabobtnal do obřích rozměrů a můžu dát podrobný feedback

    • Organizace zasedacího pořádku v Rotundě si zaslouží pochvalu taktéž, organizovat masu lidí není žádná sranda

    • Online hlasování je vynikající nástroj, jak dostávat dotazy od všech lidí najednou bez jediného hlesnutí v sálu

     

    Tak a já se konečně dopracoval do závěrečné řeči. Můj první ročník je za mnou a já, byť okouzlen první páteční hodiny, mám pár výtek. Všechny jsem už jmenoval výše, když to bylo aktuální, nebo v souhrnu. Ale abych nekydal jen špínu, na festivalu byla znát ta kvalita a tradice. A taky odpor k Pražákům. Snad naše reporty vedení Animefestu zařadí na svých stránkách do sekce Ohlasy, jako tomu v minulosti bývalo. Příště přijedu. A jak tak uvažuji, možná zakusím po dlouhé době znovu komunitní spánek v tělocvičně… Ano, nemám to moc rád, ale ke conu to prostě patří a AFko za tu návštěvu stojí!

    Věnováno mému nezúčastněnému příteli Jeoffreymu. Vzpomínáme.

    Animefest 2018
<< předchozí 1 2
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace