Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Akční
  • Drama

Poslední recenze (87)

plakát

Princezna Mononoke (1997) 

„V DÁVNÝCH DOBÁCH BYLA ZEM POKRYTA LESY, V NICHŽ OD POČÁTKU VĚKŮ PŘEBÝVALI DUCHOVÉ BOHŮ...“ Princ Ashitaka, budoucí náčelník kmenu Emiši, je po náhlém útoku démona na jeho domorodou vesnici poznamenán kletbou. Během vítězného souboje nad posedlým divočákem se dotkl jeho démonické aury, která na něj přenesla divočákovu zlobu vůči světu, včetně silných bojových schopností. Ashitaka je tak nucen odejít na západ, odkud divočák pocházel a najít lék proti stále se rozšiřující jizvě na ruce. Avšak musí se mít na pozoru, aby se neřídil svým hněvem, díky kterému rozsévá krveprolití, které po každém boji jen prohlubuje negativní dopady kletby… » Co se mi líbilo: 1) Dospělý děj. Byť se obálka i snímky z anime filmu tváří, že je určen pro všechny jakožto rodinný film, není tomu tak. Film obsahuje značně násilné scény, které by mladší divák neměl vidět. Taktéž se film nese v komplikovaném prostředí, ve kterém se postavy nerozlišují na dobré a špatné, takže mladší divák by nedokázal pobrat Ashitakovu podstatu smýšlení a jeho následná rozhodnutí. 2) Animace a hudební podkres. Především si cením hloubky detailů, jako například démonická aura v podobě pohybujících se drobných chapadel, vskutku akční a dechberoucí souboje a hry světla a stínu. Symfonická hudba na pozadí udržuje se zbytkem filmu krok a dodává anime filmu hloubku. 3) Premisa. Pan Mijazaki se nám tu snaží říct hned dvě důležitá témata. Svět plný neustálých válek prostě není fajn místo pro život. Dále by lidstvo mělo žít v symbióze s přírodou a nedrancovat ji jen pro svůj užitek, neboť nám to příroda může pěkně spočítat, jak se ukazuje v posledních letech čím dál častěji. 4) Nostalgie. K filmu mě pojí osobní emoce ze sklonku roku 2003, kdy jsem shlédl českou TV premiéru na ČT1. Byl jsem ještě dítě, které když uslyšelo od své matky, „že se spolu podíváme na japonskou kreslenou pohádku“, tak měl představu diametrálně odlišnou od obsahu, který jsem tehdy shlédl. Byl to můj první střet s japonskou animovanou produkcí, který mě zanechal v šoku. Nicméně, byl to šok positivní, byl jsem z filmu nadšen! Ještě bych u matky dozajista vyhrabal starou VHS kazetu, na které je film nahrán. Od té doby jsem si ho velmi rád pouštěl, dokud se mi nerozpadla rodina. Všechny mé hodnoty tehdy vzaly za své, včetně mého emocionálního pouta k Mijazakiho filmu. Film se po čase stal ikonou mého dětství. Jsem proto velmi šťastný, že jsem se k jeho tvorbě po letech vrátil a mohl si film znovu pustit, tentokráte v japonštině a FullHD. » Co jsem nemusel: 1) Známost děje. Jsem trochu zklamaný; tentokráte se další velké emocionální propojení s hlavním hrdinou už nekonalo. Během filmu jsem si vzpomněl na všechny následující scény a tak jsem si film neužil, tak jako poprvé. Ale párkrát jsem měl slzy na krajíčku, já se k tomu přiznám. Celá tato recenze je vlastně oslavou mých dětských vzpomínek a tehdejších názorů na film, kdy jsem chtěl vykřičet do světa, jak tahle zcela odlišná japonská pohádka významně vybočuje od toho, co si běžný divák představuje od kresleného filmu. Jsem hrdý na to, že jsem si splnil sen toho šestiletého kluka a dokáži dnes z valné většiny porozumět anime, jen jsem tento charakteristický pojem tehdy neznal. » Shrnutí: Je to vskutku náročný film, kdy vám po jeho shlédnutí vyskočí nejedna otázka, na kterou se pak budete snažit najít odpověď. Nezlobím se na nikoho z vás, kdo si pro zjednodušení a celkové zpřístupnění filmu koukli na česky dabovanou verzi, neboť japonský originál plný referencí na své pověsti a mocenské pletky příliš na pochopení nepřidává. Původní znění doporučuji jen sebevědomým divákům.

plakát

Cesta do fantazie (2001) 

„POČKAT. NEZAHNUL JSEM ŠPATNĚ? NECHÁPU TO.“ „TÁMHLE NAHOŘE. MODRÝ DŮM NA KONCI.“ „JO, TO JE ON! ASI JSEM ZAHNUL PŘÍLIŠ BRZY. ALE KDYŽ POJEDU DÁL ROVNĚ, TAK TAM TŘEBA DOJEDEME...“ Otec hlavní hrdinky Chihiro během stěhovaní špatně zahne ve své Audině na lesní cestu. Ačkoliv ví, že zahnul příliš brzy, pokračuje v cestě dále, dokud nedorazí k tunelu. Jeho naléhavost a zvědavost změní názor jeho ženy, aby společně nahlédli, co se skrývá na jeho druhém konci. Tam je přivítá zábavný park se spoustou voňavého jídla. Rodiče svou dceru vůbec nevnímají a dělají si, co se jim zamane. Když naštvaná Chihiro odběhne od rodičů, aby se porozhlédla po okolí, rodičům je ukradená. Když se však po chvíli vrátí zpět, šokuje ji pohled na rodiče. Stali se z nich dva vypasení čuníci! » Co se mi líbilo: 1) Svět představ. Atmosférické prostředí mě hned v počátku filmu pohltilo a už nepustilo. Vše tu má jasný řád; každá postava tu má svoji úlohu. 2) Pohádkový děj. Chihiro tu náhle přepírá odpovědnost sama za sebe i za své rodiče. Je do toho hozena nikoliv vlastním dětinským jednáním, ale malomyslným jednáním svých rodičů. Musí se tak rychle přizpůsobit situaci a vzít osud do svých rukou. Svět šintoistických bohů však má svá pravidla, která se Chihiro rychle naučí. Spolu s ní divák už není tak vystrašený a bere obsah filmu s klidnou hlavou, jako kdyby to byl běžný svět. 3) Kritika společnosti. Většina diváků bude zřejmě vytahovat rozmazlenost a neschopnost Chihiro, já to vidím v jejich deseti letech jako normální. Ono je tohle hezký říkat, ale když se divák vžije do její situace, říkám si, že bych v deseti byl úplně stejný ňouma. Ve filmu vidím největší kritiku jejích rodičů, kteří se stále chovají nezodpovědně, nehledě na na své kariérní úspěchy; neboť kdo má v Japonsku auto, dokonce západní výroby, patří do vyššího společenského postavení. Ale i tak se chovají, jako kdyby neměli zodpovědnost a nechají Chihiro dělat si, co se jí zamane; hlavně, když oni mají voňavý a chutný gáblík. Zkrátka typičtí sobečtí rodiče, co myslí jen na sebe a dítě mají jak kouli na noze. 4) Hudba a kresba. Tak jako u jiných animáků u Mijazakiho, jeho hudební kompozice je zkrátka na jedničku. A animace takové úrovně je u tohoto autora základ úspěchu. 5) Susuwatari. V čestině bychom je nazvali jako zaprášené skřítky, co přenáší uhlí ze skladu do kotle. Jsou to skvělí rošťáci, co jakmile začnou štěbetat, hned to oživí situaci. Nejvíce mě pobavila scéna, kde se myška snaží napodobit zašlápnutí a očištění od prokletí. » Co jsem nemusel: 1) Jednání rodičů. Moji zlobu vůči nim jsem již popsal výše. Na druhou stranu, díky tomu se celý příběh udál. » Shrnutí: Když jsem tento film viděl jako malý, nedokázal jsem ho vůbec pochopit, stejně tak můj malý bratr, který mi tuhle pohádku ve svých šesti letech věnoval se slovy „mě se to nelíbí, nerozumím tomu“. Nedivím se mu, byl jsem na tom v jeho letech stejně. Avšak ikonický začátek filmu jsem si dokázal z dětství vybavit. To samé platí i o závěru. Je zkrátka pravdou, že Mijazakiho filmy se vrývají do paměti...

plakát

Porco Rosso (1992) 

„VRAŤ SE ZPÁTKY K LETECTVU, MARCO. JEŠTĚ STÁLE BYCH TĚ DOKÁZAL OBHÁJIT.“ „TO RADĚJI BUDU PRASE, NEŽLI FAŠISTA…“ Dějem anime filmu nás provází Marco Pagot, letecké eso 1. světové války, který zběhl z italského letectva po převzetí moci Mussolinim. Živí se jako lovec odměn, nejčastěji jako letecký stíhač zachraňující civilisty proti létajícím pirátům. Jenže i mistr se občas utne a tak se Marco, po prohraném leteckém boji s piráty najatým Američanem Curtisem, vydává na cestu za leteckým návrhářem, aby mu udělal kšeft v době ekonomické krize… » Co se mi líbilo: 1) Aviatika. Celý film se nese v duchu oslavy letectví. Vidíme tu nejen letecké manévry a boje, jak už napovídá obálka filmu, ale také třeba světelnou komunikaci mezi piloty. Co mě však v této kategorii zaujalo nejvíce, byla výroba nového stíhače. Od prvního návrhu letounu s veškerými popisky u rýsovacího prkna, technické řešení sekundárních ovládacích mechanizmů, zkoušky motoru, aerodynamický tvar nosné konstrukce křídla až po finální skládání pláště křídel panelovou metodou. Moje strojařské já je zalito blahem! 2) Animace a hudba. Oba umělecké prvky jsou filmu jasně zřejmé. Kvalita animace je znát díky plynulým pohybům na obrazovce. Po hudební stránce je ve filmu slyšet líbivá vážná hudba. 3) Zasazení v Itálii. Krom techniky mám také rád dějiny, takže jsem celou dobu ve filmu hledal reference na tehdejší dění v zemi ovládané Mussolinim. Vidíme tu demonstraci vzdušných i pozemních sil během vojenských přehlídek, tajnou policii OVRA, italské vlajky se savojským štítem… Hned na mě film více promlouval. » Co jsem nemusel: 1) Otevřený konec. Není mi řečeno fakticky nic, co by zásadně změnilo děj a díky tomu ani pan Mijazaki nedal filmu žádnou premisu. Díky tomu tak film končí bez finálního závěru. » Shrnutí: Celkově byl děj takový nic extra, fakticky se díváme na neobyčejný život letce s hlavou jako pašík, co se snaží přežít v evropské meziválečné společnosti bez větších závazků. Anime filmu hodně pomáhá jeho propracovaná podrobná animace a důkladně zobrazené letectví z pohledu letce i konstruktéra. Film mě svou technickou hloubkou zcela nadchnul a obsahuje přesně to, co jsem marně očekával od odpadového Girls und Panzer. Takže, ačkoliv se film většině diváků líbil, hlavně pro svoji přístupnost pro děti - takže je z něj vhodný kandidát na rodinný večer u velkoplošné televize - připojuji se ke chvále, byť ze zcela jiných důvodů.

Poslední hodnocení (557)

Letecké katastrofy - Vstříc tragédii (2021) (epizoda) (S21E07)

23.11.2022

Život za železnou oponou (2019) (TV film)

21.11.2022

Krvavé peníze: Nacistická ekonomika (2020) (TV film)

19.11.2022

Letecké katastrofy - Zmatky nad Káthmándú (2021) (epizoda) (S21E04)

18.11.2022

Postoloprty 1945 - česká odplata (2022) (TV film)

11.11.2022

Letecké katastrofy - Katastrofa na palubě (2021) (epizoda) (S21E02)

10.11.2022

Rakousko na železné oponě (2019) (TV film)

10.11.2022

Kolben (2021) (TV film)

10.11.2022

Letecké katastrofy - Uzemněný Boeing Max 8 (2021) (epizoda) (S21E01)

03.11.2022

Reklama

Poslední deníček (46)

Konečně jsem to dohrál!

Po více jak po roce jsem uzavřel kapitolu zvanou "produkce vizuálních novel od kreslířky Sajori". Nebudu vám lhát, během toho celého roku jsem od její tvorby nesčetněkrát utekl k závodním videohrám, válečným strategiím nebo sledování dokumentů. Ale pokaždé jsem se po několika týdnech dokopal a kousek po kousku jsem prostupně získával ten šťavnatý progres.

Dnes mohu slavnostně oznámit, že jsem konečně dohrál Koikumu, tedy asoň její základní verzi, neboť addon už fakt hrát nechci. Už tak cítím, že mi odumřelo víc jak polovina mozkových buněk, nemluvě o plejádě nechutných sexuálních scén, které mě nejenže nevzrušovaly, ale měl jsem problém s tím, že jsem u nich usínal.

Tím bych toto dobrodružství uzavřel. Všem, co mají svých pět pohromadě, důrazně radím, aby v mých šlépějích raději nechodili, a to kvůli ochraně vlastního duševního zdraví. A dám vám ještě jednu radu: Nikdy si nekupujte vizuální novelu podle obalu! Hezkej vizuál je možná lákavý (a já jakožto ukázkový simp jsem neodolal), ale scénář tohoto paskvilu vás zaručeně zničí. Nicméně je pravda, že Nekopara byla ještě o level horší.

Ale chápu, že byste si rádi přečetli můj názorový rozbor. Přiznám se, že toho nejem vůbec schopen. Tak snad vám to dostatečně nahradím přednáškou na téma této zvrhlé kreslířky, kterou jsem zpracoval letos na jaře pro Animefest.