DarthArt

Standartně dobrá oddychovka, ale první díl by mi bohatě stačil. Vaří se vlastně ze stejných surovin, nápad na jeden časový skok se vyčerpal a tak se přidávají další časové smyčky až z toho jeden zblbne. Takže první Návrat do budoucnosti tahle po sobotním obědě klidně každý rok, dvojku (a natož trojku) stačilo jednou.

Generační bible a manifest své doby. Písničky, na které přísahá každý mezi 15 a 25 lety. Co víc říct?

Ze všech těch dobrých vtípků a hodnotných mouder běžících v Obecné škole se dodnes nejvíc směju tomu, jak jsem film poprvé viděl někdy na školním představení ve druháku na střední. Byl jsem tehdy ortodoxní metalista, stylizující se jako tvrďák a vymezující se proti všemu, co mělo nějaký obecný úspěch. Takže zatímco všichni kolem mě padali smíchy z křesel, já seděl se zamračenou hubou, držel se, abych se taky nezasmál (dalo to práci :), a zarputile čuměl před sebe s vědomím, jak jsem to těm "komerčákům" okolo nandal. Logicky jsem se tehdy postupně stal "hvězdou dne" a ten rok vyhrál pomyslnou cenu "největší debil ve škole". Po letech se už při Obecné škole v klidu směju taky a počítám ji za jeden z jasně nejlepších českých snímků po 89, ale nebýt výše uvedené veselé historiky, možná bych k němu neměl až tak niterný vztah :)

Asi to nebude ten správný pocit po skončení dobrého filmu, ale hlavní, co si z Lid vs Larry Flynt pamatuju, je ta tisíckrát zopakovaná otázka, jestli Courtney Love je tak vynikající herečka a nebo jestli ztvárnila sama sebe a je tak neuvěřitelně protivná a blbá slepice, jak ve filmu působí. No obávám se, že už svoje mínění mám...

Průměrná sídlištní nuda, která svůj význam získala hlavně tím, že podstatnou část filmu tvoří hudba kapely Vitacit, která hrála metal. Ten se v roce 1988 špatně sháněl a navíc byl extrémně populární, takže se na film každý odžízkovaný a onášivkovaný vlasáč nutně chtěl podívat. I já.

Dalo se celkem čekat, že každá TV zábava pod značkou Nova tady na CSFD okamžitě sklidí odpad, a ve většině ostatních případů, bych se přidal i já, ale přátelé, když už tady tak odpadujeme, nebylo by špatné se na dotyčný pořad nejdřív podívat. Já nevím, je to jenom můj názor, ale já vidím zhusta fantastické výkony protagonistů, kteří se vždycky po týdnu musí vtělit do některého z nejvýraznějších zpěváků světové pop music, a nejen napodobit jejich hlas (což dokáže asi tak pět lidí na planetě), ale taky charisma, pohyby, energii, všechno. V tomhle ohledu všechna čest, zejména Haně Holišové, Ivě Pazderkové a hlavně Petrovi Rychlému, kteří co chytí do ruky, to je jak z MTV :) A nejhlubší poklona pak samozřejmě musí patřit vizážistům, maskérům a všem těm figurám v zákulisí, jejichž jména nikdy neuslyšíme, ale kteří odvedli dokonalou práci, za jakou by mohli do portmonky strkat doláče i někde v Hollywoodu. Takže, milí kritici, oči otevřít, trochu nadhledu a nesázet hodnocení jenom podle loga v rohu obrazovky. Tohle se totiž hodně povedlo!

Tak bacha přátelé! Tady máme před sebou asi nejlepší sbírku videoklipů všech dob! Nejenže hudba Depeche Mode je geniální, ale taky většina jejich klipů je naprosto nedostižná. Ať jde o surrealistické veledílo Walking In My Shoes, probuzení zmateného Dave Gahana vedle apatického dědka v Never Let Me Down Again, kultovní královský výlet Enjoy The Silence nebo magickou Little 15, není tady slabšího místa a po sté zopakované DVD-čko nikdy nezačne nudit, přiznejme si, hlavně díky filmařské genialitě Antona Corbijna, ale i dalších obrázkotvůrců a hudby Depešáků samozřejmě. Povinná záležitost nejen pro skalní fans Depeche, ale pro všechny fanoušky hudby, kteří mají otevřené uši a oči. Omluveni jsou pouze zarytí konzervativní příznivci Kiss, kteří poslouchají jenom Kiss a všechno mimo Kiss je pro ně "disko". Takovým není pomoci :)

Koukat na koncerty Depešáků, pokud nejste přímo u toho, je celkem nuda. Většina muzikantů stojí na jednom místě, přepínají knoflíky na syntenzátorech, Martin Gore občas vezme do ruky kytaru, ale to je vše. Samozřejmě to všechno dohání Dave Gahan se svými výstředními pózami, výkřiky a excentrickým vytleskáváním, ale přece jen, jako odchovanec divokých metalových koncertů, mám o energii na pódiu trochu jinou představu. Navíc na turné Devotional Gahan jel natvrdo v drogách (taky na ně tehdy skoro umřel) a pohled na jeho totálně zfetovaný projev během koncertu je sice zajímavý, ale celé je to, no jak to říct, bizarní! Tak. To je jedna stránka věci. Druhá stránka je naprosto geniální hudba Depeche Mode, navíc tohle turné propagovalo jejich nejlepší desku Songs Of Faith And Devotion, která je minimálně fascinující! Z tohohle hlediska by nebylo možné dát nic jiného než plný počet, ale protože hodnotíme DVD, čili filmový počit, zůstal bych někde u trojky. A když už koncert Depešáků, tak na místě a naživo, minimálně proto, že jeden neví, kdy bouřliváka Gahana definitivně klepne.

Splnění snu! Američtí thrashmetalisté Slayer svůj vrchol - nekompromisní řež Reign in Blood - předhodili v roce 1986 a zhruba od té doby miliony fans toužily po tom, aby tuhle neuvěřitelnou palbu kapela někdy předvedla naživo, pěkně od začátku do konce. Tak a tady to máme na DVD - absolutní nářez, nekompromisní rychlost, palbu nejlepších kytarových riffů v dějinách, dvacet minut šílenství zakončené zkropením pódia a muzikantů umělým krvavým deštěm za dozvuků stejnojmenné písně. Neuvěřitelná záležitost, tisíckrát podtržená faktem, že jsem stejný zážitek pak měl čest vidět i na koncertu Slayer v Praze (bez toho rudého deště, ale to je úplně jedno). P. S. O bonusovém materiálu na DVD se nemusíme bavit, ten je naprosto nedůležitý, TADY JDE O REIGN IN BLOOD! AAAAARRRRGGGHHH!!!

Slayer jako jedna z nejlepších metalových kapel všech dob kralovali tvrdšímu metalu minimálně mezi lety 1986 a 1991, dokdy každá jejich deska byla naprostá perla bez slabšího místa. Nejpozději od roku 1998 naopak nastoupila rutina, kdy vydávají desky sice na určité stabilní slušné úrovni, ale roky průkopnictví a geniality každého songu jsou dávno pryč. Z počátku nového milénia a tedy už z doby "slabších Slayer" pochází záznam War At The Warfield, kdy je kapela sice už mírně za zenitem, ale vzhledem k neuvěřitelně dobrým koncertům to ani nepoznáte. Dobrá práce, ale kdyby býval v roce 1991 vyšel zamýšlený videozáznam Slayer ve vrcholné chvilce, asi by to se mnou praštilo o zeď mnohem víc!