Zíza

V rámci středoškolských romantických komedií, kde je jeden jakž takž oblíbený, druhý vztahově či sociálně neschopný, je to spíše podprůměr. Ale je fakt, že Cucun byl chvílemi zábavný, ne úplně typický mimoň, protože se nenechal tak snadno rozházet. I tak se to dost drží v zajetých kolejích, nic nového to vlastně ani nepřineslo a protože to na mě působilo nezajímavě, tak jsem si ani ty klišé neužila. Do toho jsem nebyla spokojená ani s kvalitou animace a dabingu, takže pro mě anime, které jsem mohla s klidným svědomím vynechat. Možná že bohatě stačí kouknout na hraný film a tím člověk nějaký ten čas ušetří a třeba se pobaví víc.

Napětí a akci střídají zábavné či dojímavé momenty v tak skvělém tempu, že vám prostě musí bušit srdce, musíte jim fandit a musíte to prožívat. Asi se nedá nic dělat, ale druhá série Haikjú pro mě bylo nejlepší sportovním anime za posledních osm let...? Opravdu jsem si to užila. Kromě toho, že se to vyhnulo klišé v podobě nesmyslného levelování až za hranici lidských sil, ale udrželo si to uvěřitelný v lidských silách jakž takž možný vývoj postav a jejich volejbalového umění, tak mě strašně moc nadchlo, že tu tým nespoléhá na jednu postavu, že se tu nečeká na nějaký zásah ze shora, ale veškeré body a výhry jsou zasloužené, protože postavy dřely, chtěly se zlepšit, pomáhaly si v tom a výborně spolupracovaly. Nestálo to na jedné postavě, ale úplně na vše a jsem ráda, že nikdo nebyl úplně upozaděn. Do skvělé sportovní akce si přidejte vtipné momenty, výbornou chemii mezi postavami a hudební podkres, který tomu padl jako zadek na hrnec, a máte druhou sérii Haikjú. Pokud vás baví sportovní anime, rozhodně nevynechejte. Pokud máte rádi nadšené klučiny, kteří do nějaké činnosti dávají celou svou duši, nevynechejte. Pokud se chcete dobře bavit, nevynechejte. Čas věnovaný tomuhle anime za to určitě stojí.

Po všem tom vychvalování, co jsem si na účet Kuroko no basket přečetla, jsem si říkala, jaká to bude paráda. Ale ona nebyla. Kuroko byl ze začátku docela zajímavá postava a jeho partnerství s Kagami bylo ze začátku poměrně zábavné, jenomže i když Kagami zářil a Kuroko byl stínem, tak to prostě moc nejiskřilo. Přišlo mi to jako hra, kdy se postupuje od lehčích nepřátel k těm těžším, levelujete a vyvíjíte nové techniky, abyste nepřítele porazili. Vůbec jsem necítila radost ze hry, ačkoliv některé postavy tvrdily, že je basket baví. Vysloveně debilní mi přišlo, jak se postupem času objevovali bývalí spoluhráči, strašně mě tenhle styl vytáčel. Do toho ještě to neustálé kecání při hře, takže jsem si pořádně neužila jednu jedinou celou hru. Je pravdou, že některé části hrací doby byly fajn, plné efektů a emocí, ale brzy se to přejí. Bohužel Kuroko není můj šálek kávy. Nakonec už mě to ani nebavilo, nezajímalo, kdo vyhraje a to je u sportovního anime docela pech. Slabé 3*. P.S.: Bude to i tím, že mi tu chyběla radost ze hry, kterou jsem cítila u Haikjú, které jsem viděla předtím.

Má to přesně to, co chcete, aby sportovní anime měla – napětí, pot, krev, slzy, snahu se neustále překonávat a skvělý tým. V ničem to tedy žánrově nevybočuje, pokud nepočítáme, že chlapci hrají volejbal a poměrně brzy se z nich utvoří hezky fungující tým. Při sledování si člověk říká, že je škoda, že už není na střední, protože by hrozně chtěl takhle sportovat, dávat do toho maximum a vytvářet si se spoluhráči silná pouta. Seriál je to skvěle naspeedovaný a nepopohání ho jen volejbalový míč, ale i charaktery postav, které se skvěle doplňují. Zároveň je s nimi i sranda a člověku je z celého týmu mile. Na druhou stranu mě zase tolik nezaujaly zápasy. Jistě, občas to bylo napínavé a já byla zvědavá, s čím ještě přijdou, ale nebyla jsem jako na trní a přestože jsem jim přála, aby vyhráli, zase jsem to úplně neprožívala. Zápasy mě nedokázaly zcela pohltit. Přesto určitě velmi dobře koukatelné sportovní anime, které nezanechá pachuť.

Skoro až moc dospěle uvažující hlavní postava, což tomu ale vůbec neubírá na kráse, naopak. Protože tomuhle normálnímu klukovi sekunduje normální holka, takže to všechno působí velmi normálně. Dokonce všechny problémy jsou velmi reálné, jen mají velmi nereálné projevy. Abych to řekla lépe: je to velmi dobré anime s epizodním příběhem a inteligentníma postavama, které se chovají, fakt, vážně, jako lidé. Hlavní hrdina mě strašně bavil a byl jednou z nejlidštějších postav v anime za posledních pár let. Polidšťovala ho i skutečnost, jak skvěle vycházel se všemi dámami a jednal na rovinu. Trochu jsem se bránila zhlédnutí, protože na plakátu je slečna v králíčkovském oblečku, ale (možná pro někoho zklamání) o tom to není, vlastně to ani není harémovka, i když je tam tolik slečen. Je to prostě strašně príma příběh z kouzelné Kamakury. Zábavné, milé, upřímné. nelze nefandit všem postavám.

Slušné rozloučení s postavami, které spolu začínaly před deseti lety. Tenkrát to byli poměrně nezkušení herci, a tak se do rolí doktorů nováčků hodili. Ve třetí sérii začali předávat žezlo nové generaci a je strašně fajn, že tvůrci šli touhle cestou a nikoliv cestou toho, že by těch pět udržovali v tom samém stadiu a nikam se neposunuli. Všichni dospěli a začali předávat své znalosti dál. Přijde mi, že film je třešničkou za seriálem, aby bylo úplně jasné, kam se jejich životy a touhy budou směřovat. Na druhou stranu si nemyslím, že tohle je úplně dostatečné pro celovečerní film. Jistě, máme tu opět dojemné scény, lidská dramata, ale trochu mi přijde, že film nemá vrchol. I to napětí, které jsme třeba mohli pociťovat ve speciálu po první sérii, tu moc není. Nakonec to není film především o doktorech a jejich práci, ale o lidech a jejich životech, což je oproti předchozím dílů ve světě Code Blue rozdíl a já nemohu tvrdit, že bych s tím byla úplně spokojená. Ano, jsem spokojená, že vím, jak to s postavami bude dál, jak se za těch deset let posunuly, ale také jsem se na Code Blue dívala kvůli napínavým lékařským případům. Slušné rozloučení. Papa.

Krásná, překrásná animace, velmi vhodně a mile ozvučeno, ending vždy uměl dokreslit závěrečný pocit, ale jinak je to tuctový příběh ať už lehce či silně tlačící na pilu. Na světě je mnoho takových příběhů, kdy se pomalu s hlavním hrdinou/hrdinkou učíme rozumět lidským emocím, kdy rodiny ztrácejí své blízké, kdy stačí málo, pár trefných slov a lidé jsou hned šťastnější. Tohle je jeden z nich a nepřináší nic nového. Dokonce má velmi kolísavou kvalitu. Asi do pátého dílu mě to moc nebralo, pak to nabralo lehce spád, kolem 10. dílu vyvrcholilo, aby to skončilo 13. lehce neukončeným dílem. Není to špatné anime. Je odpočinkové a když se necháte, dojme vás. Logika do něj nepatří, racio nechte zavřené, tady vítězí patos.

Zase něco úplně jiného. Japonci natočili seriál o lidech, kteří píšou proslovy. Začínáme u poměrně naivní dívky se zlomeným srdcem, kterou dojme na svatbě její lásky proslov neznámé ženy. S tou se pak seznámí a pronikne do světa těch, kteří píší proslovy politikům. Dívce se to zalíbí a už to jede. Na to, co všechno seriál zpracovává, je krátký. Určitě by si zpracovaná látka zasloužila třeba dvojnásobnou délku, aby se divák mohl lépe seznámit jak s tou prací, tak i se samotnými postavami. Sledujeme růst začínajícího politika s čistými úmysly a nevidíme, zda ho svět politiky semele. Je to naivní seriál plný velkých slov, ale, jak víme, slova umí pohnout masami. Polovičatý seriál zobrazující zkratkovitě poměrně dost velký časový rozptyl. Zajímavé téma, Hasegawa Kjóko byla skvělá, bohužel neumí se to prodat.

Na Hibiki se mi neuvěřitelně zalíbilo, že ta holka niky nevypadla ze své role, ačkoliv její okolí ji mohlo tlačit do nějakého módu chování, které považuje za správné, tak ona se nenechala zvykla a dál si držela svoji roli, protože jí nejvíc vyhovovala a cítila se v ní dobře. Ve filmu jsou velmi dobře vykreslené vztahy mezi postavami v rámci jejich tiché komplikovanosti i hlasité jednoduchosti. Hibiki je přímočará a nakonec, když ji člověk trochu pozná, je jasné, co chce, ačkoliv to nemusí vyslovit nahlas. Ve své odlišnosti je Hibiki prostě krásná a jako charakteru je snadné jí podlehnout. Navíc je dobrá v tom, co dělá, a ví, co chce. Vůbec bych se nedivila, kdyby si každý po zhlédnutí řekl, že bych chtěl být v něčem aspoň trochu jako ona. V hlavní roli je sice středoškolačka, ale nedalo by se říct, že se jedná o film o čistě ze středoškolského prostředí. Proplétá se se světem dospělých a nutí všechny postavy dospět. Přišlo mi ovšem, že nakonec to byla Hibiki, kdo byl nejdospělejší ze všech. Určitě doporučuju ke zhlédnutí. Film má co říct a určitě vás navnadí ke čtení, možná i k psaní. Nemluvě o tom, že pro postavu Oguriho Šuna vám srdce zaplesá.

Předchozí seriál z dílny Fukada+Jošizawa+Fukuda Dame na wataši ni koi šite kudasai byl mnohem lepší. Přestože hrdinky jsou si velmi podobné, Džunko není tak sympatická, a Fukada tady dokonce ztratila i něco ze své roztomilosti (ačkoliv je pořád stále krásná a v seriálu jsou scény, kdy roztomilá je). Předchozí seriál si ráda (již potřetí) zopáknu, ale tenhle pro mě jaksi nemá hodnotu ke znovuzhlédnutí. Tím nechci říct, že by byl vysloveně špatný, určitě má své kvality, například v zajímavých charakterech Džunčiných přátel, ale neměl to správné kouzlo. Ano, je to romanťárna, kde si hrdinka vybírá ze tří různých mužů (mimořádně jsem fandila tomu, kterému to nevyšlo, nikoliv ovšem z důvodu toho, že by tu nebyly jisté sympatie), ale moc mi tu nefunguje to starší x mladší. Juri a Džunko mezi sebou neměli chemii. Mnohem větší chemii měla s Jamašitou. Pak tu ještě máme bratrance, což v našem prostředí může působit rozpačitě (nenechte se vyvést z míry, v Japonku je normální, že se bratranci a sestřenice berou), ale ten mi přišel strašně nesympatický. Tak či tak, divačky mají z čeho vybírat a komu fandit. Diváci mohou obdivovat Fukadu Kjóko, kterou tu neustále bolí záda... Má to hezké momenty, bohužel i lehce nudnou výplň. Jako japonská vztahová romantika dobrý. Takže za 3*.