Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (2 188)

plakát

Kjó kara ore wa!! (2018) (seriál) 

Seriál není pro každého, protože ne každá komedie je pro každého. Ale u téhle jsem se opravdu hodně nasmála a to hlavně za začátku. Kaku Kento byl ve své roli Micuhašiho prostě úžasný. Všechny ksichty, gesta, pohyby, tóny hlasu… bože můj, vždyť člověk se nemůže divit, že ho za tu roli ocenili seriálovou soškou. Prostě borec. Hodně byl i vidět rozdíl mezi ním a Itóem, kterému podle mě komediální role nesednou, nebo ještě do nich profesionálně nedorostl. Tím nechci říct, že by to nějak kazil, jen tam prostě ten rozdíl byl hodně vidět. Kromě nich dvou jim perfektně sekundovali jak stálí herci (Imai, učitelé, rodičové, buchty), tak i hosté; do každého dílu nějaký a bylo to perfektní. Už jen ten první díl, kdy se skrze Oguri Šuna odkazovali na jeho film Crows Zero – tady hrál kadeřníka v kadeřnictví Genji (jeho postava ve zmiňovaném filmu se tak jmenovala) a ještě se bavili o „teppen o toru“, o zdolání vrcholu, tj. dobití všech a stát se tím nej. Prostě perfektní. Kromě komedie to mělo skvělé bitky a i vážnější chvíle byly velmi dobře udělané. Fukuda v žánru není žádný nováček a opravdu to v něm umí. A všimněte si kamery – ta si tu taky skvěle vyhrála. K tomu ještě chytlavý opening, který si zpívám už několik dní… Skvělé hrané zpracování mangy, vážně. Až to zkouknu podruhé, třeba půjdu s hodnocením ještě výš. Velmi silné 4*.

plakát

Piano uprostřed lesa (2018) (seriál) 

Bohužel postavy nejsou moc zajímavé, neustále se to točí v kruzích, kdy někdo někoho povzbudí, usměje se, chce být jako Kai, protože to je génius, který klavírní svět neviděl a jede se se zase od začátku. Hlavní postava je plochá, bez vývoje, to samé vlastně můžeme říct o seriálu – jediné, co se mění, jsou kulisy. Další mínus je animace, tak opravdu stála za prd, hlavně v té chvíli, kdy se začalo hrát na klavír a najednou to mělo horší animaci jak The Sims 2. Během sledování jsem ztratila zájem o celý seriál a dalo dost práce dokoukat ten poslední díl. Hodně slabé 2*. A to jen proto, že mám klasiku ráda.

plakát

Wataši ni xx šinasai! (2018) 

Je vlastně blbost. Ale dobré na tom je, že si nikdo a nic absolutně nehrálo na to, že by to bylo něco víc než blbost. V podstatě se to svezlo na všech možných klišé žánru a došlo to k nějakému konci. Na hrdince se mi líbilo, že to nebyla zase úplně blbá husička a hlavní hrdina byl přese všechno docela sympaťák. Pohádka. Nečekejte od toho nic normálního, je to středoškolská romantika, která se pohybuje za pomoci klišé. A nestydí se zato, ani netvrdí, že je něco víc. 50 %.

plakát

Čarodějovy hodiny (2018) 

To je taková škoda, že je to tak nudné. Postavy nezajímavé a tak nějak různě pobíhaly a asi něco říkaly. Děti byly otravný. Promarněný čas. A vypadalo to, že to nebaví ani ty herce. Asi když vám bude pět, tak by vás to mohlo bavit a přivodit pár nočních můr. Jakmile je vám víc jak deset, tak asi moc nadšení nebudete.

plakát

Seollemjueuibo (2018) (seriál) 

Bohužel. Opravdu bohužel. Strašně miluju, když se dva dají dohromady na základě nějaké dohody a předstírají, že jsou pár. Je to trochu moje úchylka, takže beru na milost každý seriál či film, kde to je, a většinou se mi to už jen kvůli tomu líbí. Bohužel v tomto případě ani prd. Působí to neuvěřitelně lacině, Yoon Eun-hye jako by zapomněla, jak se hraje, a Cheon Jeong-myeong kromě pár chvil, kdy působí mile a rošťácky díky svému úsměvu, šou nezachrání (zřejmě za to může i chybějící chemie mezi herci). Celé mi to přijde špatné. Scénář, herecké výkony, zvraty, divné lži a přetvářka... Ano, jsou tam chvíle, které jsou ok, ale to z toho dobře koukatelný seriál neudělá. Ani to, když ze všech záporáků pak uděláte kajícníky a změníte jim charaktery, abyste seriál mohli ukončit podle vašich romantických představ. Hodně jsem se nutila, aby koukala a nakonec jsem zjistila, že jsem se nutila pro nic. Seriál recykluje ostatní korejské počiny, ale velmi špatným způsobem. Ušetřete čas. Seriálů, kde jsou skandály, domluvené vztahy, bohatí a chudší, dobří a špatní, jsou mraky. Koukejte na mraky. Přeloženo.

plakát

Marmalade Boy (2018) 

Sakurai Hinako má snad jen dva výrazy; jeden, kdy vypadá lehce mimo a v depresích, druhý pak jako by byla v mánickém stavu a je usměvavá od ufa k ufu. Naštěstí aspoň ten Jošizawa měl těch výrazů více. Přesto mi nepřišlo, že by to byl film, který by dával prostor komukoliv ukázat, co v něm je. Byl zvláštně oškubaný, zkratkovitý a přesto ze začátku působil lehce rozplizle. Trochu bych řekla, že jde na filmu vidět, že předloha je z 90. let. To zásadní drama má vystavěné jen na nedorozumění, které by šlo velmi snadno napravit; kdyby hlavní hrdina otevřel pusu (dalším takovým znakem může být to, že hrdina byl skvělý v tenisu, hrdina a hrdinka spolu bydleli, ...). Zajímavější pak může být příběh spolužačky hrdinky, která *lehký spoiler* měla poměr s učitelem. *konec lehkého spoileru*. Bohužel tomuto není ve filmu věnováno většího prostoru, a tak tam tohle drama jen tak proletí a v podstatě z něj divák nic nemá. Do toho tam máme výměnu partnerů rodičů, kdy sice může na první pohled vypadat zajímavě, že v jednom baráku spolu žijí v podstatě dvě rodiny, ale bylo to spíše „ki mazui“, jak se říká v japonštině a perfektně to vystihuje můj pocit z celé té situace – prostě to bylo divný. První polovina filmu vůbec neubíhala, druhá zase tak divně rychle ubíhala, že jsme si říkala, jako by film režírovali dva lidé. *SPOILER* A pak ta záležitost, že by mohli být bratrem a sestrou… bože můj, určitě jsou lepší způsoby, jak dokázat, že se hrdinka a hrdina (i když na plátně mezi sebou neměli téměř žádnou chemii) milují nade vše a tuhle nehynoucí lásky by bylo lepší dokázat jinak, než tím, že se prostě shodnou na tom, že je fuk, že by mohli mít stejnýho tátu, stejně spolu budou spát… *KONEC SPOILERU* Vzpomínám na film a bohužel zjišťuji, že po zhlédnutí nepociťuji nic jiného než zklamání. I na středoškolskou romantiku to bylo až moc přiblblý. Slabé 2*.

plakát

Principal: Koi suru wataši wa heroin desu ka? (2018) 

Nejhorší na tomhle filmu je jednoznačně scénář. Je to jeden velký chaos. Sem a tam to skáče. Bez vysvětlení, bez prohloubení, aniž by to dalo divákovi pořádně pochopit, co se přesně děje, co se děje v hlavách postav, jaká je vlastně posloupnost časová. Jestli hráli herci špatně nebo dobře, těžko říct, v podstatě dostali možnost hezky odříkat nějaká ta slova, co našli ve scénáři, a to splnili dobře. Nic navíc. Podprůměrné, ale má to pěkná videa na YT.

plakát

Alita: Bojový Anděl (2019) 

Alita je docela dobrý snímek. Efekty pěkné, hezky natočené, super akce. Alita není holka, která by kňourala a do určité míry jsou ti klaďasové sympaťáci. Dolby Atmos tomu slušel. Jen to bylo můj vkus bylo až moc plytké, v podstatě to nedalo prostor si někoho oblíbit. Kdo zná předlohu, tomu by se to mohlo líbit. Pokud překousne tu určitou ztrátu informací. Lepší 3*.

plakát

Tonari no Kaibucu-kun (2018) 

Film bohužel divně skáče od jednoho k druhému, ničemu nedává pořádně prostor a podle mě nedokáže pořádně udržet divákovu pozornost. na druhou stranu Suda Masaki je v něm skvělý a umí perfektně divákovi sdělit, co Haru cítí, chce, jaký je. Cučija Tao byla zase dostatečně neohrabaná a hranatá, aby obstojně ztvárnila Šizuku. Suda to tahá nahoru, zbytek je spíše průměrný, až podrůměrný. Anime je mnohem lepší, protože dává větší prostor si vybudovat vztahy a odhalit více z charakterů.

plakát

Wonder Woman (2017) 

Takové pohádkové béčko. Prostě láska nade vše, i nad efekty. Slabší 3*.