KNTRFKT

Na Revenant jsem se dlouho těšil a můžu říct, že zklamaný jsem tedy rozhodně nebyl, člověk musí trochu toho pozérství a sebehoničství čekat, protože když se dá dohromady dvojice jako je Lubezki a Iňárritu, nedá se počítat s ničím jiným, než že aspoň jednou za hodinu bude kamera od tělních tekutin viskózní povahy. Iňáritu to pak dokazuje v každé minutě filmu a Lubezki opět ukazuje neskutečnou práci za kamerou, což je vidět hned při úvodní scéně, která je pravděpodobně nejlepší z celého filmu. Dalším důležitým bodem je scéna s medvědicí. Ta je sice suprově natočená, ale trochu podráží kolena chvástalství Iňárritua, který se v rozhovorech hojdá, jak všechno natáčeli jen tři hodiny denně, maže med kolem huby autentičnosti, ale z velké části scén efekty mydlí do divákovi ksichtu. To ale určitě není špatně, možná naopak. Leonardo NoOscaro si tu pro to dildo doslova letí a já doufám, že už ho konečně dostane. Nejen, že si ho zaslouží, protože je pro dobře odvedenou práci schopen asi lecos vytrpět, ale taky zanechává určitý odkaz, který by prostě měl být oceněn a v neposlední řadě, je to opravdu kvalitní herec. Když si odmyslím to, že by při Leově postavě museli stát snad všichni kokoti se svatozáří nad hlavou, bitchovat se u toho záložkama z Biblí a ještě se u toho koupat ve svěcený vodě, je Revenant prostě něčím, co tu ještě nikdy nebylo. Ať už to jsou úchvatné záběry drsné přírody, Indiáni, záběry na stádo bizonů a wapiti, používání indiánské hatmatilky, herecké výkony, prostě všechno. Za zmínku stojí i Hardy, který mě v roli záporáka hrozně bavil a vůbec neberu, že přehrával, naopak mi přišlo, že k jeho postavě to sedělo. No a konečný oscarový pohled DiCapria na kameru byl už spíš jen úsměvný.

Určitě se nedá říct, že bych byl fanoušek podivína Kventýna (čti Kventýna), ale tahle osmička mi sedla jak prdel na hrnec. Narozdíl od Panchartů mi nepřišla tak ujetá a ačkoli se nedá říct, že by šlo o western, jelikož se děj mohl stejně dobře odehrávat u Kventýna v obýváku, tak mě tenhle koltovej nádech prostě baví. Už si nedokážu vybavit, jestli jsem si u Panchartů, nebo Pulp fiction rozplácal stehna smíchy do krve, ale tady jsem se občas uchechtnul, tudíž jsem spokojen. Tarantino mě baví právě svou brutalitou, jeden nikdy neví, kdy komu uletí hlava, nebo, kdy dostane nějaká chlapna loket. No a tak se tu všichni ti putikoví filosofové, co u jednoho piva celý večer posílají cikány do plynu, rozohňují nad tím, jaký je ten Kventýn rasista a násilník, nerespektující něžné pohlaví. Jenže jakmile do sebe vchrstnou poslední kapku toho zvětralého moku, dorazí domů, pěkně po italsku proženou starou, zasednou k počítači a rázem jsou z nich bojovníci za svět plný lásky. Já osobně jsem se Osmi hrozným dlouho vyhýbal kvůli té stopáži, jsem totiž psychopat a většinou mi po hodině a půl začnou hlasy v hlavě našeptávat hrůzné věci, třeba ať si nedávám mlíčko do kávičky, a tak u přepálených stopáží trpím jak cigoš na šichtě. Ale po tom, co mi tenhle film utekl jak uprchlík ze Sýrie, jsem se rozhodl, že každému idiotovi, který si bude hrát na Skorsísiho apriory strhnu jednu hvězdu, protože je vidět, že i téměř tří hodinový film, se dá natočit za pomoci dobrých dialogů a skvělých herců poutavě. Jsem fakt rád, že Kurt Russel zažívá takovýhle comeback a dost mu to přeju, nehledě na to, že se do podobných rolí prostě hodí. Sečteno, podtrženo, vyhoněno, dostal jsem to, co jsem chtěl a želám vám kvalitní boner, jaký jsem měl já.

Fenomenální. McAvoy předvedl pravděpodobně největší herecký koncert své kariéry a naprosto si mě získal. Celou dobu jsem se vpíjel do sedačky Sinestáru, okusoval si nehty a když už nebylo co kousat, půjčil jsem si ruku souseda. Pod taktovkou Shyamalana by se dala atmosféra krájet i při nákupu v Lidlu a člověk by se bál, že co nevidět šišce gothaje rupne v obalu a stane se z něj hašiš. Všechny tři unesený nečistý coury jsou popravdě dost obložitelný a to v nejlepším romantickym slova smyslu, našinec pak ocení režisérovu touhu ukázat nám-umaštěným panicům bez sociálního života s komplexy z plešatosti- luxusní zadky, který celou stopáž poskakujou jenom ve spodním prádle. Náš Ind si zjevně ze své rodné vlasti přivezl ten ohavný zlozvyk- leštit si bambus a nedá si pokoj ani na režisérský stoličce. To ovšem není na škodu, jelikož díky tomu vzniknul geniální snímek, který se dá naplno prožít asi jenom v kině, napůl omámený smradem nohou a žluklýho popcornu ostatních návštěvníků. Jo a za zmínku stojí finální barová scéna, kde padne interní ftípek, kterej zdánlivě spojuje vesmír Vyvolenýho a Rozpolcenýho. Třeba si ti kluci jednou budou mít co říct. Wil sí.