Bajda

//Komentář obsahuje spoilery!!// Už samotný název filmu a jeho úvodní titulky, pod kterými sledujeme řeku za zvuku intenzivní Vivaldiho hudby, naznačují, že voda nebude v tomto snímku zrovna přátelským elementem. Jeden z mladých kamarádů se v ní utopí a ti ostatní se pak s jeho smrtí musí vyrovnávat. Každý to dělá po svém: student medicíny se snaží od tragické události odpoutat používáním lékařských termínů, druzí se vztekají a obviňují, třetí truchlí a obviňují se z toho, že si ani pořádně nepamatují jeho obličej. Není náhoda, že se jedna z postav zeptá druhé: „Máš rád Camuse?“ Snímek, který vznikl pod vlivem existencialismu (v 60. letech tolik módního) tematizuje smrt ze všech možných hledisek, především ji ale ukazuje jako nevyhnutelnou a nezávislou na ostatním dění. Kamarádi zemřelého se na každém kroku setkávají s tím, že život jde i přes jejich osobní tragédii dál. V pekárně se nepřestává péct chléb, dělníci si dál povídají o banalitách a na pozadí pohřbu vidíme a slyšíme v druhém plánu děti, které hrají fotbal. Gaálův psychologický film (jehož výbornou kameru obstaral Sándor Sára) mi připomněl české filmy nové vlny. Má rozumně dlouhou stopáž a v jeho jednoduchosti, stručnosti (která nahrazuje melodramatičnost) je jeho síla.

Dny čekání jsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku.

Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.).

Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více.

Film Hvězdy na čepicích je o těžkém období roku 1919, kdy se sovětské revoluční jednotky bránily těm protirevolučním. Byla to doba, ve které se nikdo nezbavil jedné z nálepek bílý, nebo rudý a podle toho k jaké frakci patřil, se s ním zacházelo. Jancsó poukazuje na absurditu doby i nesmyslnost a kolotoč násilí, kterého se dopouští obě strany. Interakce postav je omezená na minimum vět a film nemá typického hlavního hrdinu, kterého bychom sledovali po celou dobu děje a jenž by byl hlavním hybatelem událostí. Namísto toho Jancsó skáče od jedné postavy k druhé. Tento způsob vyprávění umocňuje atmosféru, díky které divák vidí, kolik různých osudů bylo do tohoto časoprostoru zapleteno a zároveň jak zde každý jednotlivec musel, pod tlakem dějinných událostí, bojovat o stejnou věc – o přežití. Dlouhé záběry, ve kterých se kamera pohybuje po důmyslných drahách, stejně jako herci, jenom umocňují dojem realističnosti. Kamera klouže prostorem, ukazuje nám jej z různých úhlů a vždy se před ní něco děje. Skupiny postav vcházejí a vycházejí ze záběrů a akce se odehrává ve více plánech. Díky tomu jednotlivé scény nepůsobí inscenovaně, ale velice věrohodně. Myšlenka filmu je shrnuta a podtržena poslední scénou, ve které jeden z protagonistů jakoby vzdává gestem hold všem padlým. Když se podívá přímo do kamery, z jeho výrazu můžeme číst: „Proč?“

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem.

Film se odehrává v poválečném období maďarské kolektivizace, kterou sám hlavní hrdina srdnatě hájí. I přes očividnou agitaci se Fábrimu podařilo natočit alespoň stylisticky unikátní film. Fábri využívá zpomalené záběry, zesilování hudby, utlumování diegetických zvuků, střídá rytmus, používá dramatické nájezdy kamery na detail obličeje a místo obyčejného střihu hojně využívá prolínaček. No a co se týče nejznámější scény z kolotočů…tak ta je opravdu nezapomenutelná. Příběh Kolotoče je silný a emotivní, ale jeho ideologický podtext a zbytečně melodramatická hudba mu bohužel podráží nohy.

Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..

Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.

Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.