Bajda

Bajda

Ondřej Bacík

okres Blansko
Cinefil

35 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 20.2.2012  14:49

    //Komentřář obsahuje spoilery!!// Černobílý snímek Velké zvíře režíroval Jerzy Stuhr, představitel hlavní role Kieslowskeho Amatéra. A právě Kieslowski ke Stuhrovu snímku napsal scénář. Hlavní postavou filmu je Zygmunt Sawicki, který najde velblouda a bez nějaké zvláštní motivace si ho přivlastní. Odmítá na něm vydělávat, aby se neznelíbil v očích spoluobyvatel malého městečka, a postupně si s manželkou zvíře oblíbí. I přesto ale na něm (i na velbloudovi) jeho sousedé začnou hledat chyby a začnou oběma manželům komplikovat život. Problémy vyvrcholí ukradením zvířete, po kterém se najednou vše vrací do normálu. Lidé se Sawickim zase mluví, nabízí mu lepší práci i vrácení místa v městské muzice. Velké zvíře je malý komorní film o závistivosti a o tom, jak je těžké hlavně na malém městě či na vesnici vybočovat z řady. Formálně snímek ničím nepřekvapí, ale v jeho jednoduchosti je krása.

    • 20.2.2012  14:47
    Den cvoka (2002)
    ****

    Při sledování Dnu cvoka jsem se smál a zároveň mi bylo smutno. Smál jsem se, protože mě Koterskiho film upřímně pobavil satirou života v postsocialistickém bývalém východním bloku a bylo mi smutno, že se podobně originální filmy netočí i u nás. Hlavního hrdinu Adama prožívajícího krizi středního věku štve vlastně úplně všechno. Jeho život je jedním velikým rozčílením nad tím, jak se chovají ostatní a v jaké životní situaci se ocitnul. Kosterski se vtipně a nápaditě strefuje do politiků, do tvůrců televizních pořadů a reklam a vlastně i do všech Poláků, které zobrazuje jako nepříjemné podivíny s různými otravnými zvyky. Problémy, které iritují Adama, známe z našeho běžného života všichni, a i když je sledujeme v extrémně zhuštěné a absurdní formě, několikrát jsem si během filmu řekl: „Tak tohle mě přesně štve taky.“ Jediný problém, který jsem s filmem měl, bylo několik málo scén, v nichž Koterski podle mě překročí – v tomto filmu společnou – hranici absurdity a vkusu.

    • 20.2.2012  14:45

    S filmem režiséra Kolského, který je prý považován za prvního tvůrce magického realismu v polské kinematografii, jsem se setkal poprvé. Děj se točí nejprve kolem starce Marczyka, který se střetne se smrtí v podobě anděla s kosou. Vyprosí si u něj týden života navíc a v tomto týdnu potká liliputánku Janku. Poté co Marczyk umře, Janka skočí do studny, kde se schovává znetvořený Morka se dvěma obličeji. Oba dva se začnou starat o statek starce a zamilují se do sebe. Díky lásce začne Janka růst a stane se z ní krásná žena, po jejímž boku se ale znetvořený Morka bojí stát. Na dva roky uteče s cirkusem, a když se odhodlá vrátit, zjistí, že Janka jej celou dobu milovala a proto rostla dál až do výšky domu. WHAAAT?! :-) Film natočený poměrně konvenčním stylem mě, jak je znát z popisu děje, zaujal především svým WTF dějem. Otázkou pro mě zůstává, zda všechny motivy, které se ve filmu objevují (například houslista Lunda, který používá místo not porcelánové talíře) měly nějaký skrytý symbolický význam, který se mi nepodařilo odhalit, nebo zda se jednalo o jednoduchý příběh o lásce a nalezení sebe sama, u něhož měly mít jednotlivé „ujetosti“ čistě ozvláštňující efekt.

    • 20.2.2012  14:43
    Vabank (1981)
    ****

    Vabank jsou v podstatě polští Dannyho parťáci. Podobností mezi těmito filmy je tolik, že snad ani není možné, aby se zde američtí tvůrci neinspirovali. Machulski natočil klasický zlodějský film, který se svým neviditelným stylem podobá spíše americkým kriminálním filmům, než čemukoliv polskému, co jsem měl možnost prozatím zhlédnout. Hlavní hrdina Henryk Kwinto je typický drsňák skoupý na slovo, který se rozhodne pomstít chamtivému majiteli banky, jenž jej poslal za mříže. Konvenční příběh je natočen konvenčním stylem, i když občas Machulski překvapí a přijde s nějakým nečekaným nápadem.

    • 20.2.2012  14:42

    Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let.

    • 20.2.2012  14:42
    Dirigent (1980)
    *****

    John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film.

    • 20.2.2012  14:41

    Ochranné zbarvení. mě zaujalo mnohem více než Iluminace. Formálně se sice jedná o výrazně konvenčnější dílo, v němž je styl téměř neviditelný, ale jednotlivé dialogy a témata, na která se Zanussi soustředí, mi byla mnohem bližší. Děj filmu se odehrává na táboře katedry lingvistiky a jeho hlavními postavami jsou mladý doktorand Jaroslaw Kruszynski a starší docent Zbigniew Zapasiewicz. Zatímco mladý Jaroslaw je ztělesněním idealismu a snažení se o spravedlnost, starší Zbigniew působí jako cynický realista, který rád manipuluje s lidmi a na studentech mu až zas tolik nezáleží. Zpočátku jsem jako divák stranil jednoznačně Jaroslawovi, jehož jednání ale později také není prezentováno veskrze pozitivně (neboť Jaroslawova touha po šlechetnosti a spravedlnosti se ukáže jako trochu egoistická a zastírající objektivní kritéria). Film je o konfrontaci dvou pohledů na svět, z nichž ani jeden není zcela správný nebo zcela špatný. Je také zajímavým svědectvím o polské společnosti, ve které se neustále diskutovalo, ale jenom o určitých tématech. Kritizována je také hierarchie moci a neochota projevovat svoje city a řešit je s ostatními.

    • 20.2.2012  14:39
    Iluminace (1973)
    ***

    Iluminace Krzystofa Zanussiho je o životě mladého Poláka Franciszeka Retmana, který je zosobněním postmoderní existenciální krize člověka. Ten se ptá po tom, jak může být člověk nejvíc užitečný, zpochybňuje některé oblasti lidského poznání a snaží se dobrat smyslu života. Při tomto hledání se přesouvá od fyziky, přes biologii až k náboženství, aby zjistil, že správná odpověď stejně neexistuje. Zanussi používá celou řadu zcizovacích prvků. Vypráví zkratkovitě a vypomáhá si například dokumentárními záběry, záznamy úředních dokumentů nebo animovanými sekvencemi. Film je tak strukturován jako jakási mozaika Retmanova života. Nadbytečně explicitní mi přišla scéna, ve které sledujeme operaci mozku člověka a pokusy s ním. Chápu, že na nás měla způsobit stejně silně, jako na hlavního hrdinu, ale pro mě tohle bylo už překročení hranice toho, co jsem ochotný v kině sledovat.

    • 20.2.2012  14:38

    Další filmové zpracování jedné z částí televizní série Dekalog je tentokrát inspirováno příkazem „nesesmilníš“. Na první pohled hodně připomíná Hitchcockovo geniální Okno do dvora, ale je mnohem více oddramatizované a intimní. Příběh o mladíkovi, který se zamiluje do starší ženy a pozoruje ji proto dalekohledem přes panelové sídliště, byl velice dojemný. Princip pozorování je v závěru komplikován, když se dalekohledem dívá také matka hlavního hrdiny a poté hlavní hrdinka, která v okně svého bytu uvidí sebe samu v parafrázi na jednu z předchozích scén. //SPOILERY// Tentokrát ale k ženě přijde mladík a vstřícně si s ní začne povídat. Pousmání ženy od dalekohledu tak přináší divákovi jakousi naději na dobrý konec i přes předchozí události týkající se pokusu o sebevraždu. U obou „krátkých filmů“ mě zaujala hudba, která v tomto konkrétním snímku nebyla tíživá, ale naopak velice melodramatická a dodávala mnoha scénám na atmosféře.

    • 20.2.2012  14:36

    Krátký film o zabíjení vznikl v souvislosti s Kieslowskeho televizní sérií Dekalog, jejíž hlavním tématem je deset božích přikázání. Film podle přikázání „nezabiješ“ ale šel upravený i do klasické kinodistribuce a musím říct, že mě doslova odrovnal. Tvůrci od začátku budují neuvěřitelně tísnivou atmosféru. Té dosahují sugestivní orchestrální hudbou, snímáním postav z nepříjemné blízkosti a hlavně pomocí zeleného barevného filtru. Obraz je po celou dobu temný, zelený a v kontrastu s tímto laděním se v mizanscéně objevují různé červené předměty (auta, oblečení a různé další detaily). První polovina filmu vrcholí vraždou, načež nás syžet přesune o rok dopředu k odsouzení viníka a jeho čekání na trest smrti. Dokonce i jeho vykonání je ve filmu zobrazeno extrémně naturalisticky. Kieslowski tak poměrně přímočarým způsobem demonstruje, že po vraždě musí následovat trest a celou situaci ještě rozšířil o postavu čerstvě odabsolvovaného právníka, kterého po smrti svého klienta trápí svědomí.

    • 20.2.2012  14:34
    Amatér (1979)
    ****

    Amatér je film o zásobovači z malého městečka, který si za dva měsíční platy koupí 8mm kameru, aby mohl natáčet svojí právě narozenou dceru Irenu. Následně je ale svým nadřízeným přemluven, aby natočil film pro svůj podnik, a právě tento snímek odstartuje jeho cestu za úspěchem. Hrdinu filmu Filipa Mosze ale jeho nově objevená vášeň tak pohltí, že se začne vzdalovat své manželce i dítěti. Přestože film je primárně právě o morálních hodnotách a o vyrovnávání se s úspěchem, jedná se o filmově vysoce reflexivní dílo. K této reflexi dochází na mnoha úrovních. V první řadě samozřejmě objektem, který uvede do pohybu všechny následující události, je kamera a na ni natočený film. Ve filmu se objevuje proces natáčení, pořizování rozhovorů, promítání i sledování televize. Hlavní hrdina chodí do kina, čte filmové časopisy a nechává se inspirovat. V jedné části filmu například zmiňuje scénu, ve které žena hází po muži věci, ale v záběru je vidět pouze on, jak kolem něj lítají házené předměty. O několik minut později vidíme jednu z hádek manželů snímanou právě tímto způsobem. Ve filmu se dokonce objevuje film Ochranné zbarvení i jeho režisér Zanussi.___Velice zajímavé je také pozorovat, jak se Kieslowski stylem přibližuje stylu natáčení hlavního hrdiny. Rámování nebývá vyrovnané, záběry jsou někdy roztřesené a také dalšími prvky připomínají amatérsky pořízené záběry. V mizanscéně převládají šedivé barvy, což také hlavnímu hrdinovi také vytýká ředitel podniku.

    • 20.2.2012  14:31
    Tíže (1981)
    ***

    Vůbec se nedivím, že Tíže vyvolala na festivalu v Oberhausenu pozdvižení a diskusi. Szirtes totiž jde ještě dál než v předchozích filmech a diváka tentokrát šokuje jak stylem, tak obsahem. Znovu kombinuje found footage i vlastní záběry a vytváří depresivní a velice drsné juxtapozice vypovídající leccos o násilí a zlu páchaném lidmi. Dokumentární záběry z druhé světové války, na nichž jsou odklízeny mrtvoly, jsou kombinovány s mlýnkem meloucím maso apod. Szirtes tentokrát ovlivňuje přímo materii filmového pásu, takže film je plný škrábanců a rýh. Tato technika ještě podtrhuje znepokojivost jednotlivých záběrů, jakoby měla zdůraznit „poškozenost“ světa, který re-prezentuje.

    • 20.2.2012  14:29
    Ptáci (1981)
    ****

    Motiv letu a rozpohybovaných křídel jsme mohli v podobě ptáků vidět už v Szirtesově Předměstí, ale tady je rozšířen o záběry letadel a další prvky. Szirtes prý tentokrát využil ve větší míře found footage s jejíž pomocí vytváří opět velmi osobitou koláž. Klasickou hudbu nahrazuje krátký zvukový motiv, který se stále opakuje současně s tikáním metronomu. Střihy jsou často tak rychlé, že ani nedokážeme identifikovat, co se na jednotlivých záběrech nachází. Film totiž komunikuje jako celek a jeho jednotlivé části od sebe nejdou oddělit. Dohromady ale vyvolávají nezapomenutelný, zvláštní a tísnivý dojem.

    • 20.2.2012  14:28
    Předměstí (1972)
    ***

    Mám dojem, že škatulka „filmových básní“ pro díla Andráse Szirtese poměrně sedí. Předměstí mi svým stylem i poetikou připomnělo Berlin, symfonii velkoměsta Waltera Ruttmana, přičemž oba filmy můžeme zařadit do dokumentárního subžánru městských symfonií. Szirtes v Předměstí využívá mnoha specifických technik, které mu umožňují docílit velice osobité atmosféry a poetiky. Poměrně rychle stříhá do rytmu klasické hudby, takže jsme svědky jakéhosi sledu rychlých záběrů, které připomínají rozpohybované fotografie (někdy to jsou přímo fotografie). Szirtes také využívá nízkého počtu snímků za vteřinu a občas jej zcela zastaví v pohybu, čímž se ještě více přibližuje fotografickému médiu. „Špatná“ kvalita obrazu, jeho vysoká zrnitost, ostrý černobílý kontrast a často negativní snímky dohromady tvoří celek, který k mému překvapení působí celistvě a má svoje kouzlo.

    • 20.2.2012  14:26

    Tématem Sázky na iluze jsou stejně jako v některých dalších Szabóových filmech mezildiské vztahy, tentokrát konkrétně vztah milostný a přátelský. Film má velmi zajímavou strukturu syžetu, který jednotlivé události někdy neprezentuje lineárně, a některé scény dokonce nejsou dočasně vůbec časově ukotveny. Divák si tak vytváří významy a souvislosti na základě hypotéz, které jsou filmem postupně vyvraceny, potvrzovány nebo různě poupravovány. Tohoto procesu je dosahováno opakováním jednotlivých scén v průběhu filmu, kdy postupně začíná být jasná jejich spojitost a posloupnost se scénami ostatními. Narace je kromě této komplikovanosti také poměrně sebevědomá. Hlavní postavy se zpovídají přímo do kamery a v jednom momentu dokonce oba čtou své dopisy tomu druhému ve stále kratších střídajících se záběrech, až jakoby překročí hranice fikčního světa a dají se krátce do přímého rozhovoru.

    • 20.2.2012  14:22
    Otec (1966)
    ****

    Otec je velice osobní a intimní film, kterým se zřejmě Szabó vypořádával z vlastní minulosti. Vztah filmu k realitě a skutečným událostem je podtrhován scénami připomínajícími výpovědi v dokumentárních filmech i zařazením skutečných archivních materiálů (pochodující vojska, zdevastovaná Varšava). Charakter osobní zpovědi je posilován i subjektivizujícími prvky: point-of-view záběry, snovými scénami se zpomalenými záběry, a také sekvencemi, ve kterých sledujeme idealizované představy hlavního dětského hrdiny. Ty mají podobu hollywoodských kriminálních filmů a gangsterek. Kouzlu filmu hodně přidává výtečná kamera Sándora Sáry.

    • 20.2.2012  14:21
    Proud (1964)
    ****

    //Komentář obsahuje spoilery!!// Už samotný název filmu a jeho úvodní titulky, pod kterými sledujeme řeku za zvuku intenzivní Vivaldiho hudby, naznačují, že voda nebude v tomto snímku zrovna přátelským elementem. Jeden z mladých kamarádů se v ní utopí a ti ostatní se pak s jeho smrtí musí vyrovnávat. Každý to dělá po svém: student medicíny se snaží od tragické události odpoutat používáním lékařských termínů, druzí se vztekají a obviňují, třetí truchlí a obviňují se z toho, že si ani pořádně nepamatují jeho obličej. Není náhoda, že se jedna z postav zeptá druhé: „Máš rád Camuse?“ Snímek, který vznikl pod vlivem existencialismu (v 60. letech tolik módního) tematizuje smrt ze všech možných hledisek, především ji ale ukazuje jako nevyhnutelnou a nezávislou na ostatním dění. Kamarádi zemřelého se na každém kroku setkávají s tím, že život jde i přes jejich osobní tragédii dál. V pekárně se nepřestává péct chléb, dělníci si dál povídají o banalitách a na pozadí pohřbu vidíme a slyšíme v druhém plánu děti, které hrají fotbal. Gaálův psychologický film (jehož výbornou kameru obstaral Sándor Sára) mi připomněl české filmy nové vlny. Má rozumně dlouhou stopáž a v jeho jednoduchosti, stručnosti (která nahrazuje melodramatičnost) je jeho síla.

    • 20.2.2012  14:19

    Dny čekání jsou zajímavým snímkem, ve kterém je styl některých scén přizpůsoben tomu, jak funguje naše mysl a paměť. //SPOILERY// Jeho jádro ale tvoří silný příběh o trojúhelníku umírající matka-její syn (politický vězeň)-její snacha. Tyto reálie jsou nám ale odhalovány postupně, což má silný emotivní účinek. Nejprve se totiž domníváme, že syn je v Americe a že matku chodí navštěvovat nějaký profesor, kterého má velice ráda. Obojí se ale později ukáže být milosrdnou lží vytvářenou právě snachou. //KONEC SPOILERŮ// Scény, ve kterých pozorujeme jakoby rozpomínání a přemýšlení staré ženy, jsou fascinující. Její paměť je tvořená střípky (krátkými záběry) jejichž zdroj je ve vzpomínkách, ale také ve věcech, které jsou rozmístěné po pokoji ženy. S jejím rozpomínáním se pak frekvence střihu zpomaluje a záběry se prodlužují. Vztah jednotlivých záběrů je často odvozen od způsobu asociativního způsobu fungování naší mysli. Nenechte se ale mýlit; film opravdu není pouhým stylistickým experimentem. Má silný příběh, který kromě emotivních scén, leccos vypovídá o tvrdé realitě v socialistickém Maďarsku.

    • 20.2.2012  14:17

    V Sezóně příšer se schází tradiční Jancsóovi herci i různé osobnosti maďarské kulturní scény, ve kterých se ale – přiznávám – neorientuji. Některé scény se odehrávají na místech, kde začíná a končí Svěží vítr, ale jejich symbolika pro mě byla (na rozdíl od druhého zmíněného Jancsóova snímku) tentokrát mnohem hůře čitelná. Přispěl k tomu i fakt, že tradiční Jancsóovo střídání rolí je zde přivedeno ad absurdum, když se nemění jenom role, ale i samotné charakteristiky postav. //SPOILER// Ten koho jsme měli za vraha a zlou osobu, se ukazuje jako někdo úplně jiný a podobně. //KONEC SPOILERU// Motivace postav mi často přišla nejasná a jejich jednání naprosto nečekané, což ale v takto extrémním provedení již nepovažuji za klad. Jakoby dál a do extrému šel Jancsó znovu i v rovině stylu. Kamera podniká dlouhé jízdy, mění úhly a jejím zorným polem prochází ve složitých vzorcích různé postavy. Hloubka prostoru i čas vyprávění jsou komplikovány novým prvkem videa. Na televizích umístěných v mizanscéně sledujeme scény, které jsou flashbacky nebo flashforwardy, případně se poté vůbec ve filmu neobjeví. Shlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuji až po nakoukání některých předchozích Jacsóových filmů.

    • 20.2.2012  14:14

    Postavy dalšího Jancsóova snímku nejsou až na Elektru nijak blíže představeny, takže jsem se v nich dlouho velmi špatně orientoval, natož abych si k nim vytvořil nějaký vztah. Ale možná i to byl Jancsóův záměr. Maďarský režisér totiž tentokrát využil antických vzorů, které převedl do neurčité maďarské pusty a svojí symboliku učinil ještě doslovnější. Aigisthos balancuje na vratkém kouli nesené davem, ocitá se (doslova) v síti atp. Antický časoprostor je narušen nejen umístěním děje filmu do Maďarska, ale také využíváním současných předmětů (například ruční pistole). V závěru je symbol fénixe nahrazen červeným vrtulníkem, který potvrzuje, že film ve skutečnosti není o antice, ale o současnosti, nebo snad, že jeho tématika je univerzální a věčná. Z hlediska stylu zašel Jancsó ještě dál než ve svých předchozích filmech; záběry trvají několik minut a mizanscéna podléhá komplikované a promyšlené choreografii. Přestože se jí účastní několik desítek protagonistů, tentokrát tance pozorujeme až ve druhém či třetím plánu, jako pozadí dramatu odehrávajícího se nám přímo před očima. Divácky se bohužel jedná o poněkud náročný (a ne úplně zajímavý) zážitek. A to i v případě, že jste obeznámení se zbytkem Jancsóovy kinematografické tvorby.

    • 20.2.2012  14:11

    Na rozdíl od univerzálního poselství Elektry a její pravdy je Lid dosud prosí poměrně čitelnou alegorií na poválečná léta v Maďarsku. Jancsó tentokrát zcela rezignuje na postavy, které bychom mohly označit za hlavní. Herci se tak stávají pouhými historickými kulisami a hlásnými troubami myšlenek a idejí, případně ztělesněním zastánců určitých východisek. Jednotlivci sugestivně promlouvají k davu a vtloukají mu do hlavy socialistické pravdy. Lidé si postupně připínají na různá místa rudou stuhu, která symbolizuje narůstající sílu komunistického režimu. Ta se pak objevuje i na krucifixech a dalších předmětech (stejný motiv byl použit ve Svěžím větru). Církev v osobě kněze je umlčena stejně jako kapitalistický elegán, kostel je zapálen a když je ze scény vyprovozena postava ne-náhodou nesoucí příjmení Nagy, vystřídají ji vojáci, kteří za zvuku veselé hudby postřílí ostatní. Lid dosud prosí (v zahraničí známý hlavně jako Rudá stuha je další Jancsóovou povedenou alegorií nesoucí všechny jeho oblíbené prvky, včetně tance, dlouhých záběrů a specifických scén (například předávání zbraně její odhozením na zem atd.).

    • 20.2.2012  14:09

    Na Svěží vítr se musíme (podobně jako na mnoho dalších Jancsóových filmů) dívat v kontextu historických souvislostí. Za mladé studenty si můžeme prostřednictvím promluv, ruských písní i rudé košile jednoho z protagonistů snadno dosadit komunistickou stranu a za žáky školy zase maďarský národ. Jelikož se maďarský poválečný vývoj odehrával v režii Sovětského svazu jako osvoboditele i události filmu jsou určovány především komunisty. Sledujeme, jak se snaží na Maďary působit nejprve argumenty a debatou, jenže pak jsou slova nahrazena zbraněmi, policií a armádou. Idealistický vůdce je brzy nahrazen radikálnějším a najednou se na dvoře kláštera vykazuje ze společenství, pálí se knihy a dochází k nabádání k provokacím. Jancsó ukazuje, jak snadno jsou porušována pravidla na obou stranách a jak neurčité a nestabilní jsou vztahy v rámci obou skupin i mezi skupinami navzájem. Jedna dogmatická pravda nahrazuje druhou a vůdce, který byl chválen, je o pár minut později vykázán. Symbolika Svěžího větru pro mě byla mnohem čitelnější než například u Sezóny příšer a zřejmě i proto jsem si tento film divácky užil mnohem více.

    • 20.2.2012  14:07

    Film Hvězdy na čepicích je o těžkém období roku 1919, kdy se sovětské revoluční jednotky bránily těm protirevolučním. Byla to doba, ve které se nikdo nezbavil jedné z nálepek bílý, nebo rudý a podle toho k jaké frakci patřil, se s ním zacházelo. Jancsó poukazuje na absurditu doby i nesmyslnost a kolotoč násilí, kterého se dopouští obě strany. Interakce postav je omezená na minimum vět a film nemá typického hlavního hrdinu, kterého bychom sledovali po celou dobu děje a jenž by byl hlavním hybatelem událostí. Namísto toho Jancsó skáče od jedné postavy k druhé. Tento způsob vyprávění umocňuje atmosféru, díky které divák vidí, kolik různých osudů bylo do tohoto časoprostoru zapleteno a zároveň jak zde každý jednotlivec musel, pod tlakem dějinných událostí, bojovat o stejnou věc – o přežití. Dlouhé záběry, ve kterých se kamera pohybuje po důmyslných drahách, stejně jako herci, jenom umocňují dojem realističnosti. Kamera klouže prostorem, ukazuje nám jej z různých úhlů a vždy se před ní něco děje. Skupiny postav vcházejí a vycházejí ze záběrů a akce se odehrává ve více plánech. Díky tomu jednotlivé scény nepůsobí inscenovaně, ale velice věrohodně. Myšlenka filmu je shrnuta a podtržena poslední scénou, ve které jeden z protagonistů jakoby vzdává gestem hold všem padlým. Když se podívá přímo do kamery, z jeho výrazu můžeme číst: „Proč?“

    • 20.2.2012  14:05

    Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem.

    • 20.2.2012  14:02
    Sindibád (1971)
    ***

    Kultovní maďarský film je adaptací povídek Gyuly Krúdyho. Hlavní hrdina v něm zažívá nespočet dobrodružství, ale o velké části z nich ve skutečnosti jenom mluví nebo sní. Kameraman Sándor Sára v tomto filmu dokazuje, že spektrum jeho možností je široké a že si dokáže poradit i s filmy méně realistického ražení. Populární herec Zoltán Latinovits se svojí role zhostil na výbornou, ale film jako celek mi příliš nesednul. Užíval jsem si netradiční asociativní střih i zajímavou kameru, ale děj mě nezaujal a po skončení projekce jsem si uvědomil, že k němu mám naprosto nulový emociální vztah.

    • 20.2.2012  13:59
    Kolotoč (1956)
    ****

    Film se odehrává v poválečném období maďarské kolektivizace, kterou sám hlavní hrdina srdnatě hájí. I přes očividnou agitaci se Fábrimu podařilo natočit alespoň stylisticky unikátní film. Fábri využívá zpomalené záběry, zesilování hudby, utlumování diegetických zvuků, střídá rytmus, používá dramatické nájezdy kamery na detail obličeje a místo obyčejného střihu hojně využívá prolínaček. No a co se týče nejznámější scény z kolotočů…tak ta je opravdu nezapomenutelná. Příběh Kolotoče je silný a emotivní, ale jeho ideologický podtext a zbytečně melodramatická hudba mu bohužel podráží nohy.

    • 13.2.2012  11:43

    Nabízí se srovnání s druhým filmem z roku 2011, jehož dějovým hybatelem je také globální epidemie - Nákazou Stevena Soderbergha. Mackenzie se soustředí na příběh jediné dvojice a používá subjektivnější techniky, zatímco Soderbergh si zachovává k ději chladný odstup a průběh krize demonstruje prostřednictvím celé řady "nehlavních" postav. Paradoxní je, že i přes Soderberghovo vyprávění roztříštěné do mnoha mikropříběhů, drží jeho film mnohem lépe pohromadě. Nápad postupného ztrácení jednotlivých smyslů je zajímavý, ale příběh Susan a Michaela není dostatečné silný na to, aby udržel divákovu stoprocentní pozornost. Perfect Sense postupně upadá do nezajímavé melancholie a za pomoci emotivní hudby i zpomalených záběrů se snaží vyždímat z diváka co nejvíce emocí...a nedaří se to. O to větší zklamání přijde, když celý příběh vyústí namísto nečekané pointy do smířlivého a nezajímavého morálního ponaučení.

    • 3.2.2012  10:03

    Zeffirellimu se povedl zajímavé kousek. Adaptoval pro filmové plátno divadelní kus takovým způsobem, že si Zkrocení zlé ženy zachovává svojí divadelnost. Interiéry a exteriéry působí pouze jako prostornější a dražší kulisy a filmová řeč je používána čistě funkčně. A je to očividně záměr. V Romeovi a Julii už ale (dle vlastních slov) chtěl udělat opravdový film, takže jsem zvědav, jak se mu to povedlo..

    • 18.1.2012  15:05
    Terapie - Série 1 (série) (2011)
    ****

    Seriál je o terapeutovi Marku Poštovi, jeho životě a jeho pacientech. Zajímavý je už samotnou formou. Každý pacient má totiž svůj den, ve který k Markovi chodí. A jelikož se seriál vysílal na HBO od pondělí do pátku, každý den diváci sledovali pravidelně jiný příběh (každé pondělí Sandra, každé úterý Igor, atd.). V pátek potom sám Marek chodí ke kolegyni na vlastní terapii (tentokrát je pacientem on), kde společně rekapitulují, analyzují a interpretují celý týden a vlastně i celý dosavadní vývoj. Dalším zajímavým aspektem je, že se seriál odehrává z 95% pouze v Markově terapeutické místnosti (kromě pátků, které jsou točeny v obýváků Markovy kolegyně). Z tohoto prostoru se během seriálu dostaneme ojediněle a vždy maximálně na dvě, tři minuty. Každý díl má navíc minimalistickou podobu a skládá se v podstatě jen z protizáběrů (občas nic moc střižených) na Marka a jeho pacienta. Jak jste asi pochopili, jedná se o konverzační záležitost, což ovšem neznamená, že by děj nebyl dramatický. Roden podává vynikající výkon a cuknutím koutku nebo pohybem očí, případně správně umístěným mlčením a pauzami v promluvě dokáže vyjádřit víc, než dlouhým monologem. Kvalita hereckých výkonů ostatních je různá a kolísá, ale nikdo není vyloženě špatný (největší slabinou je asi voják Igor [Lukáš Hejlík], druhou nejlepší je Geislerová).______Sledujeme tak vlastně 5 oddělených příběhů, které se navíc po jisté době občas zaplétají a propojují. První "týden" máte pocit, že jde jen o příběhy pacientů a že Marek je jen upozaděná a stále ledově klidná postava. Druhý týden vám dojde, že ve skutečnosti Marek je tou klíčovou figurou a na povrch začnou vyplouvat i jeho osobní problémy. Ve třetím týdnu si začnete všímat, že pacienti jsou skvěle vybraní tak, aby zrcadlily Markovi problémy, no a pak už jen sledujete tu skvěle rozehranou hru na několika frontách.______Součástí terapeutických rozhovorů je získávání (a ztrácení) důvěry mezi pacientem a terapeutem. Podobným procesem přitom prochází i divák, protože časem se začne ukazovat, že ne všechny informace, kterých se nám od pacientů dostává, jsou stoprocentně pravdivé. Navíc i sám Marek reflektuje u kolegyně-terapeutky svoje pocity a zážitky z uplynulých dní (které jako diváci známe) velice subjektivně a zkresleně, což nás nutí přemýšlet o tom, jaká je pravda u ostatních pacientů, i o tom jak vlastně funguje lidská mysl a jak si některé věci sami nepřipouštíme. Po pár dílech jsem se přistihl, jak si při sledování hraji na Marka a při terapeutických rozhovorech se snažím výpovědi klientů analyzovat a přijít na to, kde jsou kořeny jejich problémů a co se skrývá za jejich promluvami.______Divák se ale nestává jen terapeutem; je také pacientem, který podstupuje vlastní terapii. Problémy jednotlivých postav jsou totiž tak časté, že minimálně s některými z nich se musel setkat opravdu každý z nás. Zapírání či upřímnost všech charakterů, pocity které popisují, příběhy, které vypráví - to vše je až nepříjemně známé. Tenhle seriál mě donutil přemýšlet nejen o jeho fikčním světě, ale také o mém vlastním životě, o mých vlastních volbách a rozhodnutích. A to už se mi nestalo u čehokoliv vyprodukováného v ČR HODNĚ dlouho.

    • 25.9.2011  09:30

    Přerod, který tahle série zažila se dá přirovnat k vývoji počítačové hry s podobným námětem Need For Speed. Časem (letos) si Rychle a zběsile přestalo hrát na realitu...a začala to být zábava. Tvůrci posledního dílu přimíchali do děje veleúspěšné Dannyho parťáky, počet vytuněných aut kompenzují počtem střelných zbraní a to vše nám podávají v dobře vypadajícím balíku vytvořeným s nadprůměrně dobrou režií, kamerou i střihem. Podstatně lépe ale mohl být napsaný scénář. Fast Five je nejlepším pokračováním od prvního dílu a je mým zbožným přáním, aby se další díl vzdálil od reality ještě dál.