Bajda

Bajda

Ondřej Bacík

okres Blansko
Cinefil

35 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 4.9.2011  22:57
    Lůno (2010)
    ****

    Fliegaufem nastolené oidipovské drama přivedené do extrému na mě v kině sice působilo do velké míry vykonstruovaně a uměle; na druhou stranu když jsem situaci přijal jako danou, přestal o ní přemýšlet, a na místo toho se zaměřil na motivaci a rozhodnutí hlavních i vedlejších postav, rázem se z Lůna stal jeden z nejpodnětnějších filmů letošního roku. Fliegauf klade otázky etické i morální a přitom sám jako autor zaujímá ambivalentní postoj a nevnucuje nám ani náznakem nějaká východiska či názory. Když se pak po filmu po plátně v naprostém tichu začnou sunout závěrečné titulky, můžete si popřemýšlet nad tím, jaký je váš vlastní názor...a možná zjistíte, že je váš postoj k tématům filmu stejně nejednoznačný, jako vztah Rebeccy a Thomase.

    • 9.8.2011  00:58

    Není to průser, ale není to ani žádná sláva. Drtivá většina problémů filmu pramení z čistě ekonomicky motivovaného rozhodnutí rozdělit poslední knihu na dva filmy a k tomu její děj rozložit naprosto nerovnovážným způsobem. V první části se nedělo prakticky nic, v té druhé se toho děje tolik najednou, že jsou všechny zápletky i postavy ploché a povrchní. Je smutné, že nejzajímavější část filmu má pár minut a je o vedlejší postavě (Snape). Právě tyhle odbočky a prohlubování jednotlivých charakterů poslednímu dílu HP chybí a to je v případě téhle vůbec-ne-špatné série VELKÁ škoda.

    • 23.5.2011  12:35

    Za samotný film bych dal jenom 2*, ale za způsob prezentace, který od něj nelze oddělit a který z něj učinil kult, přidávám ještě tu třetí.

    • 23.5.2011  12:27

    Kopírovalo se už v rané kinematografii :-) Bordwell s Thompsonovou píšou v Dějinách filmu, že Porter měl přístup k Meliésovým filmům a mohl je tak "studovat". No...tak tohle je taková podstatně slabší americká kopie Cesty na Měsíc. Na druhou stranu, kdyby to nebyl Porter, mohlo to asi dopadnout i podstatně hůř.

    • 23.5.2011  12:16

    Nejranější a nejsušší předchůdce Monty Pythonů :-D

    • 23.5.2011  12:12

    Takový vyčpělý pozdní Méliès. Někteří považují Dobytí pólu za jeho mistrovské dílo, ale oproti jiným jeho snímkům se v něm nenachází nic inovativního. Vidíme stále ty stejné motivy, stále stejné triky a jenom lehce obměněný příběh. Rozdíl jedné dekády mezi tímto filmem a Cestou na měsíc není bohužel vůbec poznat.

    • 23.5.2011  12:05

    Co na tom, že to není zábavné a dramatické ve všech svých částech. Na svou dobu zcela unikátní filmové dílo, které je tendenční, názorově jednoznačné a poučné. Důkaz toho, že Méliès nebyl průkopníkem pouze v oblasti triků.

    • 18.4.2011  21:51

    Nejvíce zkratkovitý + nešikovně adaptovaný (redukovaný) + nejméně inovativní + vzhledem k tomu, že to je půlka, zbytečně dlouhý = nejslabší díl série (ale Yatesova režie je ok :) ). P.S.: Patřím k těm, co četli všechny knihy a nejvíc se mi líbí ty první.

    • 7.3.2011  20:32
    Fitzcarraldo (1982)
    ****

    Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé.

    • 7.3.2011  20:29

    Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout.

    • 7.3.2011  20:26
    Stav věcí (1982)
    ****

    Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní.

    • 7.3.2011  20:21

    Snaha se cení, ale kdokoliv, kdo se jenom trochu zajímá o kinematografii se nedozví nic nového ani zajímavého. Teda pokud za zajímavé nepovažujete "drby z natáčení".

    • 7.3.2011  20:09

    Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc.

    • 7.3.2011  20:02

    Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ Na Svedení se můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohledu Svedení předběhlo svoji dobu.

    • 7.3.2011  19:58

    Mladý Törless vypraví příběh chlapce, který se na internátní škole stane svědkem nikým netrestané brutality svých spolužáků. Film je adaptací knihy Roberta Musila z roku 1906, která ve své době vzbudila vlnu kontroverze kvůli otevřenému popisu fyzické i psychické šikany, ponižování, zotročování a homosexuality. Všechny tyto prvky se objevují i ve filmu. Törless od nich stojí jakoby stranou a spíše než aby jednal, všechno pozoruje a snaží se věcech najít řád a smysl. Místo aby oznamoval, raději se ptá. Raději než aby nechal svoje spolužáky týrat myš, vezme ji a rovnou zabije.___Vzhledem k tomu, že Schlöndorff svojí adaptaci natočil až o šedesát let později, není zmíněná kontroverze už tolik patrná. Praktiky Törlessových spolužáků ale na druhou stranu získávají nový rozměr a můžeme je chápat jako metaforu nacismu. Tito spolužáci například někdy dávají svoje chování do spojitosti s nějakou filosofickou teorií. Tím svoje morálně nekorektní činy odosobňují a omlouvají, což je přesně případ toho, jak nacismus zneužil teze Nietzscheho i dalších filosofů. Také vyděračské taktiky, které používají Törlessovi „kamarádi“ nejsou nepodobné těm, které používali nacističtí důstojníci během éry Třetí říše. Jejich zrůdnost pak nabývá ještě větších rozměrů, když se trýznitelé otevřeně přiznávají, že je jejich chování motivováno čistě zvědavostí a požitkem. Stejně jako Törless pochopí, že nikdo není ani úplně hodný, ani úplně zlý – a že normální lidé jsou za určitých okolností schopni strašných skutků – tak i jeho postava není vykreslená černobíle, protože i on se přizná, že všemu přihlížel ze zvědavosti, jak je tohle všechno možné. Brutalita jeho spolužáků pro něho byla stejně „obyčejnou“ záhadou jako imaginární čísla v matematice; i v něm dříme stejná možnost, dělat strašné věci, ale jak na konci filmů říká: „nakonec jsou to jenom naše skutky, podle kterých můžeme být souzeni.“

    • 7.3.2011  19:48
    Taxi zum Klo (1980)
    ****

    Dokážu si představit, co muselo na začátku osmdesátých let znamenat, natočit takovýto film. Frank Ripploh, který si v něm sám zahrál jednu z hlavních rolí, vycházel částečně z vlastních zkušeností a pocitů. Taxi k záchodku funguje podobně jako Svedení: Krutá žena v tom smyslu, že se snaží okrajovou tematiku zbavit určitých klišé a předsudků, ačkoliv v Taxi nejde o SM, ale o homosexuální vztahy. Ty jsou zobrazeny VELMI explicitně (včetně sexu), ale na druhou stranu bez příkras i bez nějaké obhajoby. Gayové v tomto filmu nejsou ani glorifikováni, ani uráženi, jsou zkrátka zobrazeni jako obyčejní lidé s úplně obyčejnými problémy, které řeší i heterosexuální páry. Tento neutrální postoj je o to cennější, že se objevil už na začátku osmdesátých let. V kombinaci s relativně konvenčním dějem i stylem se jedná o zajímavý divácký zážitek, který je „jiný“ než mainstreamová produkce zobrazující v drtivé většině heterosexuální vztahy a přitom (pokud vás neuráží sexuální scény) se dá užít, protože není experimentální jako třeba výše zmíněné Svedení.

    • 7.3.2011  19:40

    Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti.

    • 7.3.2011  19:35

    Rozloučení se včerejškem sice způsobem narace i stylem kopíruje francouzskou novou vlnu, ale jeho téma je výhradně německé. Škoda jenom, že na mě tahle formální podobnost působila spíš jako kopírování, než jako zajímavý přístup.

    • 7.3.2011  19:31

    Označení „antiheimatfilm“ sedí Náhlemu bohatství chudáků z Kombachu stoprocentně. Film pracuje s konvencemi tohoto žánru, převrací je a poukazuje tak na jejich absurditu, nesmyslnost i naivitu. Venkov není zobrazen jako krásné místo, kde si všichni žijí šťastně na čerstvém vzduchu, ale jako místo, kde musí každý dřít. Frustrovaní venkované žijí v naprosté chudobě a neustálé depresi. Muži bijí svoje ženy, neustále se hádají a nedělá jim problém udat svoje nejbližší přátele. (SPOILER) Film nám ale jako divákům neumožní zaujmout nějaké jednoznačný postoj; hlavní hrdiny, kteří skončí na šibenici, nelitujeme, ale zároveň k nim ani necítíme žádné sympatie. K tomu dopomáhá i odosobněný komentář dvou nediegetických vypravěčů, díky kterému máme pocit, že sledujeme dokument nebo dokonce konzumujeme úplně jiné médium – čteme knihu.___Vzhledem k počtu heimatfilmů, které v Německu vznikaly, byla zřejmě pouze otázka času, kdy někdo přijde s podobnou reakcí.

    • 7.3.2011  19:28
    Katzelmacher (1969)
    ****

    Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou.

    • 7.3.2011  19:22
    Bierkampf (1977)
    ***

    Nálepka „německého Borata ze sedmdesátých let“ filmu Bierkampf opravdu sedí. Sám režisér Achternbusch si v něm totiž zahrál muže, který se v převleku za policistu dostane na slavný německý Oktoberfest a provokuje jeho návštěvníky. Podobně jako v posledních filmech Sachi B. Cohena, i v Bierkampfu pramení většina komických situací z toho, že se Achternbusch chová jako hovado a při svých interakcích s náhodnými kolemjdoucími improvizuje. Styčných bodů s Boratem je zde ostatně víc. Ani u jednoho z filmů si nejsme jisti, do jaké míry je celá situace nahraná a do jaké se jedná o náhodu, a v obou případech bylo imho záměrem autorů někoho zesměšnit. Bierkampf má tu nevýhodu, že je poněkud undergroundovější, méně líbivý a méně hollywoodský. Filmu prakticky chybí děj a zřejmě i proto nebyl film ve své době příliš populární. Z hlediska inovativnosti, unikátnosti a také odvahy režiséra se ale jedná o jedinečné dílo.

    • 7.3.2011  19:18

    Z žánrového hlediska se dá diskutovat o tom, zda je „jódlovačka“ obyčejné softporno, které se kvůli dobovým reáliím dostalo do běžné distribuce, nebo jestli se jednalo o záměrnou parodii či dokonce persifláž německého heimatfilmu (popřípadě to byla sloučenina obojího). Za sebe musím říct, že si ani s odstupem času si nejsem jistý. Z diváckého hlediska to byl jedinečný zážitek, protože první půlhodinu jsem zůstával v trvalém úžasu nad tím, co všechno vidím. Časem se ale očekávání proměnilo v nudu, protože člověk věděl, že téměř při jakémkoliv dialogu opačných pohlaví, uvidí do tří minut kozy (a teď nemyslím ty mečící).

    • 17.2.2011  15:39

    Subjektiv má pravdu v tom, že ta pointa je trochu zbytečná a působí levně. Jinak je ale Blu s každým svým dalším krátkometrážním filmem lepší a lepší. Technicky i kreativně. Jsem zvědavý jak dlouho dokáže tenhle trend udržet.

    • 17.2.2011  10:55

    západ X východ - hvězda X ti ostatní - hřích X odpuštění X vykoupení. No řekněte sami, kolik jste viděli meditativních detektivních filmů s náboženskými motivy a přesahy. Po Tranově průměrném Norském dřevu o sto procent větší a zajímavější zážitek.

    • 7.2.2011  11:43
    Glee (TV seriál) (2009)
    ***

    Glee je seriál plný paradoxů. Ačkoliv opěvuje losery a prezentuje je jako ty "lepší", dělá to tak, že mezi ně přihodí krásné, mladé a populární teenagery. V několika dílech Glee prostřednictvím svých hlavních postav odsuzuje rasismus, ale díky obsazení některých rolí a určitým dialogům je ve skutečnosti dost často rasistický. Jde samozřejmě o to, do jaké míry je to záměr (protože pokud by byl, jedná se z tohoto hlediska o velmi zajímavý počin) a do jaké je to náhoda (v tom případě, by to byl znepokojivý obraz americké společnosti a médií). Z hlediska diváka se ale jedná o zábavnou podívanou, která těží především ze skvělého castingu prakticky všech rolí. Muzikální čísla jsou povedená (i když z nich nejsem tak nadšený, jako většina Glee fandů) a na seriál se dobře dívá i díky skvělé režii a kameře. Zápletka i podzápletky jsou samozřejmě naprosto banální a předvidatelné, ale zase dialogy jsou napsány skvěle; to, že se si seriál občas střílí ze své vlastní primitivnosti je cool a hlášky Sue Sylvesterové (Jane Lynch) bych si nejradši někam psal :) Teď je otázka, jak dlouho může něco tak jednoduchého fungovat...uvidíme. Za 1. sérii 70%. edit: Ve druhé sérii se neděje nic nového a navíc model nastolený tou první už je celkem okoukaný, takže to začne být nuda. 55%.

    • 24.1.2011  22:07

    Velká láska byla pro mě milým překvapením. Étaix ve svém prvním barevném filmu sám ztvárnil roli muže ve středním věku, který musí odolávat všem svodům, které přichází, když jste muž středního věku :-) Konvenční příběh je podán nekonvenčním způsobem, protože Étaix nám ukazuje nejenom to, co hlavní postava dělá, ale také to o čem přemýšlí, přičemž mezi těmito dvěma světy skáče bez nějakého upozornění či stylového odlišení. Někdy se mu to daří opravdu nápaditě, jindy méně. Scény, ve kterých jezdí postele po silnici místo aut (tedy ty, o kterých se v souvislosti s Velkou láskou mluví nejvíc) byly sice nápadité, ale paradoxně ty nejnudnější z celého filmu...představte si Jacquese Tatiho řízlého Louisem Buňuelem a víte, co máte v kině čekat ;-)

    • 12.1.2011  10:26

    Kronika Anny Magdaleny Bachové je něčím na pomezí hraného filmu a hudebního dokumentu o jednom z nejznámějších světových skladatelů. I přes svůj název v něm Bachova manželka Anna nehraje hlavní roli, respektive nehraje roli prakticky vůbec žádnou. Děj suše komentuje a stejně jako voice-over komentář jiných dokumentů se tváří, jako by nebyla účastnicí těchto událostí. Ani Bach ale nehraje hlavní roli v tomto snímku. Ta patří jeho hudbě, která tvoří většinu jeho stopáže. Bachova díla jsou nahrána profesionálními hráči a snímána statickou kamerou, která během dlouhých, několikaminutových záběrů udělá maximálně jednu jízdu, aby se na něco zaměřila nebo naopak, aby odhalila celek. Tato „hudební čísla“ jsou pak proložena zmíněnými komentáři, které ale víceméně jenom konstatují, kam se Bach přestěhoval. Občas jsou nám taky poskytnuty záběry na různé prameny (plakátky, dopisy apod.). Díky prakticky absolutní absenci zápletky i děje, je těžké udržet pozornost. Film na mě působil jako protiklad třeba k Formanovu hollywoodskému Amadeovi, kde byla hudba upozaděna vykreslení postavy skladatele a jeho života. Abych reagoval na HenryS.e: já si právě klidně pustím 90 minut Bacha, zavřu oči a nechám se unášet jeho hudbou. To si pak ale užiju víc, než sledování tohoto filmu, u kterého jsem se bohužel nudil.

    • 11.1.2011  11:08
    Muži (1985)
    *****

    Podle názvu jsem čekal další genderovou kritiku nebo feministický snímek plný žen, které se budou bouřit stereotypům. Místo toho jsem dostal krásný a upřímný komorní film. Snímek, který vznikl až na konci plodného období nového německého filmu je sice mnohem komerčnější a z mnoha důvodů méně zajímavý než předchozí díla této vlny, ale o to víc je lidský a milý. Jeho hlavní hrdina je sám nevěrný, ale když mu to stejné udělá manželka, zhroutí se a odejde z domu. Svou situaci pak vyřeší poněkud netradičně a sice tak, že se k milenci své ženy nastěhuje, čímž vzniká prostor pro vtipné i dojemné situace. Vztah s mužem, který je jeho dokonalým protipólem pak nechává volně vyvíjet a balancuje mezi chutí mu všechno vrátit, a přiznáním si, že je to vlastně fajn chlap. To, že se jedná o jeden z komerčně nejúspěšnějších filmů NNF se dá přičíst i tomu, že má poměrně blízko k hollywoodskému stylu i naraci. Hrdinové v něm objevují banální pravdy, ale to jsou právě ty, které jsou v životě nejdůležitější a na které díky jejich banalitě často zapomínáme. Nemůžu souhlasit s Bluntmanem, že ústřední situace je naprosto nemyslitelná a vykonstruovaná, protože sám vím, že v některých situacích se člověk nechová racionálně a stát se může ledacos. Ani to, že film "potvrzuje dominantní heteronormativní ideologii" nevidím jako negativum, protože po všech těch filmech bořících genderové stereotypy se jedná o příjemný oddych a o fabuli, která je alespoň v něčem podobná reálnému světu. Hlavní mužské postavy se možná nechovají zrovna typicky, ale přesto jsem se s nimi dokázal do velké míry ztotožnit, což je o to zajímavější, že Muže natočila žena. Možná, že nám některé ženy opravdu rozumí víc, než my sami :-)

    • 7.12.2010  13:41

    Dánský dokument se neobtěžuje s nějakou expozicí nebo vysvětlováním souvislostí. Divák je hozen přímo do děje, aby sledoval dánského (dnes už ex)premiéra Rasmussena, jak se snaží během dánského předsednictví EU vyjednat kompromis, díky kterému se bude dát realizovat nejmasivnější rozšíření v historii Unie. Dokument se nesnaží vysvětlovat nebo popisovat, ale spíš zachycuje zákulisní atmosféru a vztahy v politice na evropské úrovni. Úšklebek sekretářky v pozadí totiž může vypovědět mnohem více než dvacetiminutové prohlášení na tiskové konferenci. Cesta do Evropy si nebere servítky a přestože některé její části musely být pod dohledem vystříhány, aby nepoškodily dobré vztahy Dánska s ostatními zeměmi, jedná se o poměrně tvrdý pohled na tvdou realitu. Pokud se ale v evropské politice alespoň trochu neorientujete, nebudete vůbec tušit, kdo mluví s kým a o čem.

    • 3.12.2010  21:16

    Realita ve Filipínských slumech načrtnutá ve dvou minutách. Minimalistické, syrové, o to trefnější.