Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární

Recenze (223)

plakát

Tenkrát na Západě (1968) 

K tomuhle filmu je už všechno důležité řečeno stokrát v ostatních komentářích, takže zas sebe jenom dodám, že nejsem zrovna fanda westernů. I proto jsem na Tenkrát na Západě kouknul až po mnoha letech, když jsme byl nemocný. Necelé tři hodiny utekly jak voda, ani minutu jsme se nenudil a musím uznat, že to je absolutní a nepřekonatelný vrchol tohoto žánru. Hudba, režie, casting, způsob vyprávění...6*

plakát

Velké zvíře (2000) 

//Komentřář obsahuje spoilery!!// Černobílý snímek Velké zvíře režíroval Jerzy Stuhr, představitel hlavní role Kieslowskeho Amatéra. A právě Kieslowski ke Stuhrovu snímku napsal scénář. Hlavní postavou filmu je Zygmunt Sawicki, který najde velblouda a bez nějaké zvláštní motivace si ho přivlastní. Odmítá na něm vydělávat, aby se neznelíbil v očích spoluobyvatel malého městečka, a postupně si s manželkou zvíře oblíbí. I přesto ale na něm (i na velbloudovi) jeho sousedé začnou hledat chyby a začnou oběma manželům komplikovat život. Problémy vyvrcholí ukradením zvířete, po kterém se najednou vše vrací do normálu. Lidé se Sawickim zase mluví, nabízí mu lepší práci i vrácení místa v městské muzice. Velké zvíře je malý komorní film o závistivosti a o tom, jak je těžké hlavně na malém městě či na vesnici vybočovat z řady. Formálně snímek ničím nepřekvapí, ale v jeho jednoduchosti je krása.

plakát

Den cvoka (2002) 

Při sledování Dnu cvoka jsem se smál a zároveň mi bylo smutno. Smál jsem se, protože mě Koterskiho film upřímně pobavil satirou života v postsocialistickém bývalém východním bloku a bylo mi smutno, že se podobně originální filmy netočí i u nás. Hlavního hrdinu Adama prožívajícího krizi středního věku štve vlastně úplně všechno. Jeho život je jedním velikým rozčílením nad tím, jak se chovají ostatní a v jaké životní situaci se ocitnul. Kosterski se vtipně a nápaditě strefuje do politiků, do tvůrců televizních pořadů a reklam a vlastně i do všech Poláků, které zobrazuje jako nepříjemné podivíny s různými otravnými zvyky. Problémy, které iritují Adama, známe z našeho běžného života všichni, a i když je sledujeme v extrémně zhuštěné a absurdní formě, několikrát jsem si během filmu řekl: „Tak tohle mě přesně štve taky.“ Jediný problém, který jsem s filmem měl, bylo několik málo scén, v nichž Koterski podle mě překročí – v tomto filmu společnou – hranici absurdity a vkusu.

plakát

Ten, co hraje z talíře (1995) 

S filmem režiséra Kolského, který je prý považován za prvního tvůrce magického realismu v polské kinematografii, jsem se setkal poprvé. Děj se točí nejprve kolem starce Marczyka, který se střetne se smrtí v podobě anděla s kosou. Vyprosí si u něj týden života navíc a v tomto týdnu potká liliputánku Janku. Poté co Marczyk umře, Janka skočí do studny, kde se schovává znetvořený Morka se dvěma obličeji. Oba dva se začnou starat o statek starce a zamilují se do sebe. Díky lásce začne Janka růst a stane se z ní krásná žena, po jejímž boku se ale znetvořený Morka bojí stát. Na dva roky uteče s cirkusem, a když se odhodlá vrátit, zjistí, že Janka jej celou dobu milovala a proto rostla dál až do výšky domu. WHAAAT?! :-) Film natočený poměrně konvenčním stylem mě, jak je znát z popisu děje, zaujal především svým WTF dějem. Otázkou pro mě zůstává, zda všechny motivy, které se ve filmu objevují (například houslista Lunda, který používá místo not porcelánové talíře) měly nějaký skrytý symbolický význam, který se mi nepodařilo odhalit, nebo zda se jednalo o jednoduchý příběh o lásce a nalezení sebe sama, u něhož měly mít jednotlivé „ujetosti“ čistě ozvláštňující efekt.

plakát

Vabank (1981) 

Vabank jsou v podstatě polští Dannyho parťáci. Podobností mezi těmito filmy je tolik, že snad ani není možné, aby se zde američtí tvůrci neinspirovali. Machulski natočil klasický zlodějský film, který se svým neviditelným stylem podobá spíše americkým kriminálním filmům, než čemukoliv polskému, co jsem měl možnost prozatím zhlédnout. Hlavní hrdina Henryk Kwinto je typický drsňák skoupý na slovo, který se rozhodne pomstít chamtivému majiteli banky, jenž jej poslal za mříže. Konvenční příběh je natočen konvenčním stylem, i když občas Machulski překvapí a přijde s nějakým nečekaným nápadem.

plakát

Popel a démant (1958) 

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let.

plakát

Dirigent (1980) 

John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film.

plakát

Ochranné zbarvení (1976) 

Ochranné zbarvení. mě zaujalo mnohem více než Iluminace. Formálně se sice jedná o výrazně konvenčnější dílo, v němž je styl téměř neviditelný, ale jednotlivé dialogy a témata, na která se Zanussi soustředí, mi byla mnohem bližší. Děj filmu se odehrává na táboře katedry lingvistiky a jeho hlavními postavami jsou mladý doktorand Jaroslaw Kruszynski a starší docent Zbigniew Zapasiewicz. Zatímco mladý Jaroslaw je ztělesněním idealismu a snažení se o spravedlnost, starší Zbigniew působí jako cynický realista, který rád manipuluje s lidmi a na studentech mu až zas tolik nezáleží. Zpočátku jsem jako divák stranil jednoznačně Jaroslawovi, jehož jednání ale později také není prezentováno veskrze pozitivně (neboť Jaroslawova touha po šlechetnosti a spravedlnosti se ukáže jako trochu egoistická a zastírající objektivní kritéria). Film je o konfrontaci dvou pohledů na svět, z nichž ani jeden není zcela správný nebo zcela špatný. Je také zajímavým svědectvím o polské společnosti, ve které se neustále diskutovalo, ale jenom o určitých tématech. Kritizována je také hierarchie moci a neochota projevovat svoje city a řešit je s ostatními.

plakát

Iluminace (1972) 

Iluminace Krzystofa Zanussiho je o životě mladého Poláka Franciszeka Retmana, který je zosobněním postmoderní existenciální krize člověka. Ten se ptá po tom, jak může být člověk nejvíc užitečný, zpochybňuje některé oblasti lidského poznání a snaží se dobrat smyslu života. Při tomto hledání se přesouvá od fyziky, přes biologii až k náboženství, aby zjistil, že správná odpověď stejně neexistuje. Zanussi používá celou řadu zcizovacích prvků. Vypráví zkratkovitě a vypomáhá si například dokumentárními záběry, záznamy úředních dokumentů nebo animovanými sekvencemi. Film je tak strukturován jako jakási mozaika Retmanova života. Nadbytečně explicitní mi přišla scéna, ve které sledujeme operaci mozku člověka a pokusy s ním. Chápu, že na nás měla způsobit stejně silně, jako na hlavního hrdinu, ale pro mě tohle bylo už překročení hranice toho, co jsem ochotný v kině sledovat.

plakát

Krátký film o lásce (1988) 

Další filmové zpracování jedné z částí televizní série Dekalog je tentokrát inspirováno příkazem „nesesmilníš“. Na první pohled hodně připomíná Hitchcockovo geniální Okno do dvora, ale je mnohem více oddramatizované a intimní. Příběh o mladíkovi, který se zamiluje do starší ženy a pozoruje ji proto dalekohledem přes panelové sídliště, byl velice dojemný. Princip pozorování je v závěru komplikován, když se dalekohledem dívá také matka hlavního hrdiny a poté hlavní hrdinka, která v okně svého bytu uvidí sebe samu v parafrázi na jednu z předchozích scén. //SPOILERY// Tentokrát ale k ženě přijde mladík a vstřícně si s ní začne povídat. Pousmání ženy od dalekohledu tak přináší divákovi jakousi naději na dobrý konec i přes předchozí události týkající se pokusu o sebevraždu. U obou „krátkých filmů“ mě zaujala hudba, která v tomto konkrétním snímku nebyla tíživá, ale naopak velice melodramatická a dodávala mnoha scénám na atmosféře.