Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární

Recenze (223)

plakát

Americký voják (1970) 

Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout.

plakát

Stav věcí (1982) 

Zdá se, že každá důležitější národní kinematografie musí mít nějaký film o filmech. Ačkoliv ve Stavu věcí fungují natáčecí plac a technika pouze jako kulisy a samotný proces natáčení vidíme pouze na začátku filmu, jedná se o jeden z nejsebereflexivnějších snímků, jaké jsem viděl. Většina příběhu se odehrává v Portugalsku, kde natáčecímu štábu dojde film i peníze a tak sledujeme jeho jednotlivé členy a jejich osobní prožívání čekání a nudy. Sebereflexe pak probíhá hned na několika rovinách. Kromě úvodní scény, která se ukáže jako „fikce ve fikci“ až po několika minutách, například některé postavy nosí ruční kamery nebo fotoaparáty a my se někdy díváme jakoby skrz hledáčky těchto přístrojů. Wenders šel ještě dál a nechává svoje postavy promlouvat o filmovém médiu a o tom, proč natočil film tak, jak ho natočil. „Život je barevnější, ale černobílá je více realistická,“ nebo „příběhy mohou existovat jenom v příbězích,“ zaznívá z úst protagonistů. (SPOILER) Když se pak v závěru filmu režisér shodne s producentem na tom, že dobrým nosným prvkem příběhu je smrt, pozorný divák pochopí, že minimálně jeden z nich další scénu nepřežije. Wenders tedy dokázal vytvořit napětí pomocí nevinného dialogu jenom díky tomu, že v průběhu filmu učil svého diváka určité mechanismy, které pak využil k tomu, aby překvapivě vygradoval svoji „zápletku“…brilantní.

plakát

Rozmarná léta českého filmu (2010) (pořad) 

Snaha se cení, ale kdokoliv, kdo se jenom trochu zajímá o kinematografii se nedozví nic nového ani zajímavého. Teda pokud za zajímavé nepovažujete "drby z natáčení".

plakát

Nůž v hlavě (1978) 

Hoffman, hlavní postava Nože v hlavě se probudí v nemocnici s prostřelenou hlavou. Kromě toho, že se musí znovu učit základním lidským dovednostem, trpí také ztrátou paměti. Musí proto zjistit, jaká je jeho minulost a pokusit se s ní vyrovnat. Je jako nepopsaný papír a od začátku podléhá dvěma tlakům. Policisté se ho snaží přesvědčit o tom, že je terorista a že pobodal policistu, zatímco jeho levicoví přátelé se ho snaží přesvědčit o tom, že u sebe žádný nůž neměl a že jde o projev policejní šikany a tyranie. ___V zápletce, která až příliš nápadně připomíná situaci, ve které se ocitlo Západní Německo po konci druhé světové války, je napětí vyvoláváno hlavně tím, že divák až do poslední chvíle neví, která z verzí je pravdivá. Vodítka, která jako diváci dostáváme, se totiž dají interpretovat jako argumenty pro jednu i pro druhou verzi. Žádných ale není víc.

plakát

Verführung: Die grausame Frau (1985) 

Svedení: Krutá žena je jeden z nejpodivnějších snímků nového německého filmu, které jsem viděl. Režisérky zvolily hodně experimentální přístup a ten se promítnul do všech aspektů filmu. Film vypadá od začátku jako nějaký surrealistický sen a u některých scén jsem si nebyl jistý, jestli se pořád ještě jedná o výjevy ze skutečného světa nebo sny/představy postav. ___Hlavní hrdinka slečna Märsch vlastní uměleckou galerii, ve které předvádí divákům společně se svým ansámblem to, čemu se ve společnosti většinou říká perverze. Tu ale Madam Märsch nechápe jako něco negativního; právě naopak. Pro její galerii i pro celý film je klíčová věta „dělat něco překvapivého, to je umění.“ Na Svedení se můžete dívat jako na nudný snímek plný úchylných lidí (přičemž pokud zastáváte toto stanovisko, dozajista dojdete k tomu, že i jeho tvůrci jsou úchylní), ale můžete se na něj dívat také jako na pokus o překročení hranic a snahu překvapit. Nejeden současný teoretik umění se domnívá, že tradiční krása jako taková je dávno mrtvá a že s přelomem tisíciletí je třeba hledat uměleckou krásu v odchylkách nebo dokonce v úchylkách. Z tohoto pohledu Svedení předběhlo svoji dobu.

plakát

Mladý Törless (1966) 

Mladý Törless vypraví příběh chlapce, který se na internátní škole stane svědkem nikým netrestané brutality svých spolužáků. Film je adaptací knihy Roberta Musila z roku 1906, která ve své době vzbudila vlnu kontroverze kvůli otevřenému popisu fyzické i psychické šikany, ponižování, zotročování a homosexuality. Všechny tyto prvky se objevují i ve filmu. Törless od nich stojí jakoby stranou a spíše než aby jednal, všechno pozoruje a snaží se věcech najít řád a smysl. Místo aby oznamoval, raději se ptá. Raději než aby nechal svoje spolužáky týrat myš, vezme ji a rovnou zabije.___Vzhledem k tomu, že Schlöndorff svojí adaptaci natočil až o šedesát let později, není zmíněná kontroverze už tolik patrná. Praktiky Törlessových spolužáků ale na druhou stranu získávají nový rozměr a můžeme je chápat jako metaforu nacismu. Tito spolužáci například někdy dávají svoje chování do spojitosti s nějakou filosofickou teorií. Tím svoje morálně nekorektní činy odosobňují a omlouvají, což je přesně případ toho, jak nacismus zneužil teze Nietzscheho i dalších filosofů. Také vyděračské taktiky, které používají Törlessovi „kamarádi“ nejsou nepodobné těm, které používali nacističtí důstojníci během éry Třetí říše. Jejich zrůdnost pak nabývá ještě větších rozměrů, když se trýznitelé otevřeně přiznávají, že je jejich chování motivováno čistě zvědavostí a požitkem. Stejně jako Törless pochopí, že nikdo není ani úplně hodný, ani úplně zlý – a že normální lidé jsou za určitých okolností schopni strašných skutků – tak i jeho postava není vykreslená černobíle, protože i on se přizná, že všemu přihlížel ze zvědavosti, jak je tohle všechno možné. Brutalita jeho spolužáků pro něho byla stejně „obyčejnou“ záhadou jako imaginární čísla v matematice; i v něm dříme stejná možnost, dělat strašné věci, ale jak na konci filmů říká: „nakonec jsou to jenom naše skutky, podle kterých můžeme být souzeni.“

plakát

Taxi zum Klo (1980) 

Dokážu si představit, co muselo na začátku osmdesátých let znamenat, natočit takovýto film. Frank Ripploh, který si v něm sám zahrál jednu z hlavních rolí, vycházel částečně z vlastních zkušeností a pocitů. Taxi k záchodku funguje podobně jako Svedení: Krutá žena v tom smyslu, že se snaží okrajovou tematiku zbavit určitých klišé a předsudků, ačkoliv v Taxi nejde o SM, ale o homosexuální vztahy. Ty jsou zobrazeny VELMI explicitně (včetně sexu), ale na druhou stranu bez příkras i bez nějaké obhajoby. Gayové v tomto filmu nejsou ani glorifikováni, ani uráženi, jsou zkrátka zobrazeni jako obyčejní lidé s úplně obyčejnými problémy, které řeší i heterosexuální páry. Tento neutrální postoj je o to cennější, že se objevil už na začátku osmdesátých let. V kombinaci s relativně konvenčním dějem i stylem se jedná o zajímavý divácký zážitek, který je „jiný“ než mainstreamová produkce zobrazující v drtivé většině heterosexuální vztahy a přitom (pokud vás neuráží sexuální scény) se dá užít, protože není experimentální jako třeba výše zmíněné Svedení.

plakát

Bildnis einer Trinkerin. Aller jamais retour (1979) 

Obraz alkoholičky je film, který jsem si musel pustit doma znovu, protože jsem při projekci v kinosále usnul. Tím nechci říct, že je nudný, ale absence téměř jakéhokoliv děje a kauzality zmohla moji pozornost. S hlavní hrdinkou se navíc nemůžeme nijak ztotožnit – neznáme její jméno, neznáme její motivaci a navíc nemluví. A k tomu se nechová zrovna sympaticky. A právě v jejím konání je klíč k tomu, o čem se autorka imho snažila natočit film. O stereotypech a škatulkování podle pohlaví. V tomhle kontextu je film důmyslně podvratný a postupně bourá jeden stereotyp za druhým, čímž reflektuje „obraz“ mužů/žen nejenom v kinematografii ale v celé společnosti.

plakát

Rozloučení se včerejškem (1966) 

Rozloučení se včerejškem sice způsobem narace i stylem kopíruje francouzskou novou vlnu, ale jeho téma je výhradně německé. Škoda jenom, že na mě tahle formální podobnost působila spíš jako kopírování, než jako zajímavý přístup.

plakát

Náhlé bohatství chudáků z Kombachu (1971) (TV film) 

Označení „antiheimatfilm“ sedí Náhlemu bohatství chudáků z Kombachu stoprocentně. Film pracuje s konvencemi tohoto žánru, převrací je a poukazuje tak na jejich absurditu, nesmyslnost i naivitu. Venkov není zobrazen jako krásné místo, kde si všichni žijí šťastně na čerstvém vzduchu, ale jako místo, kde musí každý dřít. Frustrovaní venkované žijí v naprosté chudobě a neustálé depresi. Muži bijí svoje ženy, neustále se hádají a nedělá jim problém udat svoje nejbližší přátele. (SPOILER) Film nám ale jako divákům neumožní zaujmout nějaké jednoznačný postoj; hlavní hrdiny, kteří skončí na šibenici, nelitujeme, ale zároveň k nim ani necítíme žádné sympatie. K tomu dopomáhá i odosobněný komentář dvou nediegetických vypravěčů, díky kterému máme pocit, že sledujeme dokument nebo dokonce konzumujeme úplně jiné médium – čteme knihu.___Vzhledem k počtu heimatfilmů, které v Německu vznikaly, byla zřejmě pouze otázka času, kdy někdo přijde s podobnou reakcí.