alchac

Černočerná a ani vzdáleně korektní nálož dánského humoru o nevšedním tumoru, kterážto měla za následek kruté týrání mé bránice a několikrát téměř pomočené podvlíkačky.

Blomkamp jako správný marxista ilustruje (animuje) tezi, že náboženství je opiem lidstva. A to často s pěkně prohnilými kořeny. Řemeslně výborné.

Kokot drevený plechom pobitý byl již od jihoamerické výpravy dle mého soudu nejsilnějším článkem Přibáňovy party a s velkým natěšením jsem tedy vyhlížel jeho vlastní roud můví. Po zhlédnutí musím konstatovat, že žák překonal mistra, což jsem tak nějak očekával. Lebo toto bolo po všetkých stránkach veľmi dobré.

Příběh o 47 roninech je i v našich luzích a hájích známý poměrně slušně, tento film už zřejmě o mnoho méně. A to je podle mě docela škoda. Nepovažuji se sice za nijak velkého odborníka na dané story, nicméně z toho mála, co vím, se Akô-jô danzetsu drží historické předlohy poměrně věrně. Za velké plus považuji rovněž to, že i přes více než dvouhodinovou stopáž a místy velmi pozvolné tempo mě film ani chvíli nenudil - a to i když jsem dopředu věděl, jak to celé vlastně dopadne. Milovníci samurajské akce sice budou mírně zklamáni (pokud bych měl tento film porovnat např. s Kurosawovou tvorbou, tak je svým pojetím rozhodně blíže Ranu než Sanjurovi), nicméně pokud vytrvají do konce, tak závěrečná půlhodinka jim bude více než sladkou odměnou, jelikož Sonny Chiba - a nejen on - se zde předvede v tom nejlepším možném světle. Snad jen trochu zamrzí, že zde s katanou v ruce nezaexhibuje i maestro Mifune (ups, spoiler...). Jsem zvědavy na srovnání Akô-jô danzetsu s chystaným 47 Ronin (nebo se jej spíše upřímně děsím...).

No ještěže jsem před zhlédnutím požil (díky, kulyku!), neb jinak bych zaručeně celou dobu sledování přes páchání morfologických analýz použitého jazyka, hnidopüšské zkoumání trusu přítomné fauny či vizuální ověřování toho, že medvědí dráp v Kopčemově náhrdelníku zaručeně nepochází z Ursus spelaeus, ale z Arctodus simus a tvůrci nás tedy hanebně podvádí stran místa a doby příběhu, naprosto pominul, že jde o vizuálně lahodící dobrodružnou pravěkou podívanou, která by Štorchovic Edu rozhodně neurazila. Diváky, dle kterých na výše naznačené podružné detaily tedy sere Alfa, proto vybízím, aby nedbaly zdejších akronymických zvracení, je to dobré. Mačo ňuňu Alfík navíc v pohodě vyvážil (a přehrál) onoho příčinu konce doby ledové. Snad za svůj výkon dostal aspoň misku pedygrí navíc.

Pokud si někdo při sledování veselých trampot Ivana Locka položil otázku, jak by vypadala jeho verze svěřená do rukou velmistra popkornových akčňáků, zde je odpověď. Nějakých úvodních dvacet minut jsme násilně vrháváni do zesrané bankovní vloupačky (zesrané zejména proto, že tak debilně by ji nenaplánoval a neprovedl ani kačer Donald) a zbylou cca hodinku a tři čtvrtě už jen sledujeme teplejádu velkou Trošku trapných vtipů (ano, i ten dnes již povinný hrdinný bukanýr zde byl v jedné takové ftipné scéně uveden do děje (že tato byla z hlediska "příběhu" naprosto samoúčelná, na to samozřejmě sere Elton John)) a krutěhustopřísné dialogové lobotomie v sanitním voze, do kterého sem tam drcne nějaké to policejní auto. Jakožto jeho Skalní fanda sice budu panu režiserovi patrně dávat šanci i do budoucna, nicméně po zhlédnutí tohoto kusu již jen z útrpné setrvačnosti, protože něco tak veskrze nenápaditého, ba přímo tupého a ve výsledku tedy značně nudného se vymyká i v poslední době standardní zámořské blokbástrové produkci – to i ten Rolandův padající měsíc byl o několik levelů výše. A jakkoliv bylo výše uvedené na sice značně otrávenou ale stále dvojici, za to ultradebilní finále konfrontující hodného a ne až tak hodného z dvojice černobílých bratrů – padouchů (schválně si můžete tipnout, který je který) splachuji.

Aneb jak si v zámoří představují aplikaci prvního dodatku své ústavy a správnou bárbekjů po salemsku. I když ten Americký Frankenstein občas působí ve svém zápalu dojmem Ády sjetého perníkem a nechává se tedy zbytečně unášet emocemi, jedno mu upřít nelze – naprosto geniálně jednoduchý přístup, při kterém se odmítá nechat zatáhnout do debaty o tom, že celý izraelsko-palestinský konflikt je vlastně strašně složité vyřešit, protože nejprve je třeba jasně rozklíčovat, zda támhle pásl kozy jako první Moše či Abdul a kdo komu se tedy vlastně nakvartýroval do synagogy či mešity, který ze dvou zmíněných Semitů následně vystřelil jako první a kdo toho druhého tudíž na základě obecně uznávaného principu kolektivní viny vyvražďuje oprávněně, pročež kontinuální blízkovýchodní mistrovství světa v pokusu o vzájemnou genocidu, v níž ovšem Moše zejména díky všemožné podpoře z Velkých Satanovic v současnosti výrazně vede, nelze uspokojivě vyřešit prostým respektováním práv obou soutěžících stran dle již skoro v polovině minulého století schválených mezinárodních dohod. Nepochybuji o tom, že Frankenstein musí jarmule štvát opravdu hodně, protože s ohledem na jeho rodinné zázemí je prakticky nemožné ho za jeho kritiku současného Mošem páchaného palestinského holocaustu obligátně umlátit Osvětimí (kteroužto praktiku ostatně také podrobil oprávněné kritice). Za mě palec nahoru za odvahu a odmítání korektního přístupu k věcem ze své podstaty zgurveně nekorektním a doufám, že vydrží. Samozřejmě pouze dá-li Mosad. Tedy pokud nedá - polonium do kávy.

Já samozřejmě naprosto chápu, že u Děsnejů musí jít příkladem v implementaci inkluzí a všech těch čupr kůl slůvek, které v současnosti ohromují nejen spolužáka Důfka, ale na (a)sociálních sítích a internetech obecně přes ně už skoro není kam flusnout, neb se z nich mileniálům tak krásně topoří Kierkegaardi a vlhnou Kapitály, nicméně jsem toho názoru, že jít v tomto až tak progresívně daleko, že se scénáristé zrekrutují z ústavu pro léčbu mozkových disfunkcí, může mít neblahé vedlejší účinky na výsledný produkt, např. že tento bude totální pičovina. A tak z pásu sjel v podstatě další Mandolín, nudně roztahaný, o hounu jsoucí, neb naprostými zbytečnostmi vatující (zejména ty prepubertální flešbeky byly mimořádně otravné), pročež ve výsledku nudící tak, že jsem již cca po třetině zavile fandil nesmírně sympaticky psychopatizující agentce Imstapa, aby všechny ty rádobytenoristy a hospodské odbojáře co nejdříve pochytala a byl by konec, a někde v půlce zvažoval vhození své hádédé do kýblu s karbonitem. Poté nicméně přišel zlom, kdy baron Harkonnen sundal rukavičky a začal již bez sebemenších skrupulí machiavellit jako o život, z invenční nouze do krimu uklizený hrdina začal hrdinovat, díly začaly mít i náznaky něčeho, co by se již dalo označit dějem, a vůbec to aspoň trochu začalo připomínat mateřskou Roug jedničku, tj. asi nejlepší hvězdné válkování od dob původní svaté trojice, pročež jsem pojal nesmělé podezření, že by to přece jen nemusela být ve výsledku zas až taková řídká seriálová stolice jako výše zmíněný assasínující Mandarín. O to bolestivější byl tedy pád do v současnosti již značně přetékající a řádně uleželé senkruvny Gaylaxatie moč a moč dalekokot, který se odehrál v dílu posledním, při jehož sledování jsem měl již po nějakých dvaceti minutách čelo a dlaň pravé ruky prokrvené více, než za první čtyři díly dohromady. Škoda, že to celé nesestříhali do nějakých dvou hodin (sestávajících především z epizod druhé půle) s kompletně předělaným závěrem, neboť by to pak býval mohl být celkem slušný celovečerák. Takto s hodně kyselým xichtem za milosrdné dvě, po kterých si ale asi budu muset vypláchnout hubu filmovým pokračováním.

Na endlich, Císaři třikrát Sígl Horst! Pokud chtěl doposud jeden já sledovat kvalitní vizualizaci čehokoliv z Wé40Ká, nezbylo mu než slídit na tytrubce po fandovských produktech, jejichž tvůrce žel božstva Chaosu z GW s démonickými hordami právníků v zádech v lepším případě zotročovala (i když – v lepším případě?), v horším je prostě sprostě zařízla a fertig, pročež z oficiálních kanálů se bylo možno nadíti přinejlepším výtvarně a animačně podprůměrných Ultrašmoulů. V případě Angels of Death tak jde o dle mého soudu historicky první ofiko počin, který nejenže konečně dokázal přinést tu správně temnou wárhamráckou atmosféru, ale též solidní zpracování a kvalitní akci (pouze o malinký chloupek horší než v Astartes) s opulentní all inclusive přílohou všeho, co mohou imperiální Übermenschen nabídnout, tj. od řadových plechovek přes terminátory, dreadnaughty a dokonce i bitvy vesmírných flotil – až jsem z toho samým nadšením u patrně nejrozmáchlejší páté epizody málem zavařil hlaveň bolteru. Takže houšť a větší kapky, prosím!

Kdyby Boris holdoval opiátům a Arkadij LSD, pak by Piknik u cesty vypadal zhruba nějak takhle. Anebo obému holdoval autor předlohy a současně neměl žádných skrupulí Rusáky vykrádat. Zase jsem se takhle ale dozvěděl něco nového o Natálce - nejenže naposledy koukatelně hrála v Leonovi, ale je nepoužitelná i jako malíř pokojů. Odřené tři za ty hezky barevné lišejníky, nicméně pokud bych se před sledováním důkladně zčadil, jistě by to byla plná palba. Asi to někdy zkusím!