alchac

Obšlehne-li džondickovský patlal sám sebe, ovšem tentokrát přisype humor, nadsázku a vůbec přestane brát své dílko zmrdelně vážně, k ústřednímu napravenému assasínovi, jenž v sobě na stará kolena nalezl hospodyňku, navíc připíše dědu Simpsona zdatně parodujícího terminátora, pak nejenže se ty olbřímí debility vytáčející mě u Nýja do vrtule daly v pohodě vydýchat, ale opakovaně vyvolávaly salvy huronského smíchu. A že nahrazení gumoxichta sice krpatým, ovšem funkční mimikou disponujícím starším bratrancem Lájema Nýsna byla rozhodně kástingová trefa mezi bulvy, o tom snad ani nijak dlouze nemusím. Na lože tedy dnes půjdu ukojen.

Kterak Alzheimerových 96 hodin potkalo artritické Narcos, aneb dělají-li dva vietnamští veteráni v důchodu se slabostí pro mladé uzenáče totéž, nemusí to být nutně totéž, a to zejména pokud psal scénář opravdu výjimečně nekreativní blb (např. kdy hrdinům odejde ten chladič, to jsem odhadl na vteřinu přesně - nekecám!) a k tomu bezskrupulózní kleptoman, pročež za zastřelení psiska hlavního hrdiny, které ve mně probudilo několik let tak pracně potlačované džondickovské trauma, za což jsem navíc dostal jen dvě mizerné přestřelky na hodinu a půl unylého žvanění během cesty po americkém středozápadě a těžce psychoanálytický finál fajt, to ponižuji z obyčejně hnusné dvojice na obzvláště odpornou jednici jen velmi těsně lízající hladinu septiku.

Od Rževa zatraceně daleko padnoucí brutálně toxická propagandistická telehovnela plná hluboko falusofických mouder, jako třeba že „Tahle válka je jen masakr,“ kterou zajisté zadal vyrobit jmenovec hlavního gejroje a t.č. vrchní demagog cara Vladimíra. Jedním slovem xblití a navíc mě dle stavu hodnocení ke dni mého zhnusení (75 %) a po letmém pročtení několika zdejších oslavných častušek jímá podezření, že to tu masově infiltrovalo čtenářstvo Sputniku!

Rozkaz zněl jasně – ještěrka s opem (flexibilně měnícím velikost dle potřeby) si musí dát přes držku v co nejseptikulárnějším, nejnevkusněji nejbarevnějším a nejneoriginálněji nejdementnějším (v rámci subjektivních možností osobních lebečních dutozemí jednotlivých scénáristů) digitálním mrdníku (©verbal, ale vhodnejší termit (©verbal) mě fakt nenapadá) odehrávajícím se někde u Ťamanů na dvorku, aby zase více zacinkaly jüany, a na závěr se musí oba Alfové skamarádit. Rozkaz byl splněn a jinak se po dobu sledování nic zvláštního nestalo. Akorát chlapci zlomili tu lopatu…

Zase mám po zhlédnutí takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem místy regulérně řval smíchy, na stranu druhou mi kvůli tomu sousedé nejspíš zase budou týden venčit psa na rohožce.

Partička hrabivých korejských desperátů, u níž po nálezu nanobotickou chřipkou trpící loztomilé šikmooké holšišky (říkejme jí pracovně třeba Gletinka) propukne obzvláště zhoubná forma mirkodušínovského syndromu, dvě nekonečné hodiny zachraňuje za pomoci laktačně psychotizujícího robota zabijáka, vesmírných popelářů a ekoteroristů z Blackpeace matičku Zemi (a pochopitelně Gletinku) před obzvláště privilegovaným a ještě více zlým bílým mužem (navíc pravděpodobně nechutným heterákem!) v toxicky přeslazené řiťoryvné zlodějské parodii na sci-fi s typicky asijsky přepáleným závěrem, při němž kdokoliv s posledními zbytky dobrého vkusu, kdo tu neskutečnou debilitu vydržel nevypnout, musí tlumit dávivý reflex a nutkání udusit se kilem kimči za účelem zkrácení svého utrpení. Nebýt opravdu akutního nedostatku čerstvého vědeckofantastična, vyhnul bych se tomu s ohledem na zemi původu širším obloukem než průměrný Indočech úřadu práce, leč nedbal, zkusil, naběhnul, trpěl.

Jak je možné, že zrovna mně, téměř patologickému závisláku na pozorování (resp. v dobách před zkurvením si kolen a zad předmětnou kratochvílí i aktivním provozování) mlácení zahnutým klackem do kusu tvrzené pryže a/nebo osob nosících na kluzišti oblečení jiné barvy, tento snímek doposud unikal? Vskutku nechápu. Ale to možná jen kvůli těm mnohačetným ranám pěstí a pukem do hlavy, hehe. No, slzu jsem po zhlédnutí i uronil a zamáčkl. A nejen kvůli obligátně charamantnímu Pavlu Novákovi, zde v roli něčeho na pomezí Jožky Mouřenína a Klárkovic Bobíka, ale zejména těm třem astigmatickým Jiříkům Goišům, dávajícím nostalgicky vzpomenout na památnou čtvrtfinálovou sérii Motor – Vepřov 2016, a rovněž závěrečnému Jezeru plnému chcíplých labuťů nesoucímu jasné poselství, že i s holou prdelí lze odkráčet z ledové plochy středem, s hlavou vztyčenou a s mistrovskou trofejí v ruce. Pročež pod mírně neobjektivní čtyři fakt nemohu.

Když nějaký permanentní podParonaut pravidelně leští nad Antikristem, může jej v důsledku toho želperun časem napadnout třeba podělit se i s ostatními o trochu toho haluškoidního honění v lese plném vzteklých zvířátek, u něhož se ovšem halucinogeny ani aromatickými uhlovodíky neintoxikovaný já už od cca třetiny stopáže tak příšerně nudil, že ani nijak zvlášť nepřál smrt ústřední pravé blondýně neschopné si např. sundat z krku neutažený provaz či jen kvocientně o něco málo ji převyšujícímu rádobymasaříkovi děsivému asi jako lahvička sirupu proti kašli (navíc totálně nevkusnému astigmatikovi s nekonečnou penetrační tolerancí, neb potkat v noci v lese hlavní hrdinku notorický erotoman po třech letech na moři, zakousne se do nejbližšího stromu a dělá větev) a krátil si čas do toužebně vyhlížených závěrečných titulků toliko tipováním, zda po vilémtellovském čištění zvukovodů, wallacovském válečném malování paintballem a kukuřičném poli zvládne Frantík naservírovat ještě nějakou více toluenovou pitomůstku. Brojler – zvládl…

Dnes již pravděpodobně nerymejkovatelná záležitost plná do černa propečeného „ultrakorektního“ ibérijského humora, po jejímž zhlédnutí by pan z Edelstadtu s lačným zamlaskáním odešel promazat skřipec a nejedna militantní feministka si pořídila fungl nový jehelníček s xichtem pana Iglesia. Začátek místy možná až přespříliš kulometný, takže, jsa nehispánec, jsem patrně nestihl pochytat všechny narážky a odkazy a konec naopak mírně utahaný, přesto však v úhrnu přece jen nadstandardně prdelózní. A Chozého starou nevím kde vyhrabali, ale nad takovou hydrou by i Kramer se Sprengerem jen hrůzou zalapali po dechu a v mdlobách klesli na připravené úhledně složené otýpky chrastí.

Považuji za zcela proveditelné a nijak a priori zavrženíhodné pojmout i klasickou pohádku moderním způsobem. Koneckonců o to se v Č(S)T pokoušeli s daleko lepšími výsledky už dávno. Nicméně od tvůrců dobré konzervativní i… řekněme moderní (nebo co tohle vlastně mělo být) pohádky (resp. jakéhokoliv filmu) požaduji určitou úroveň autorských schopností a zejména alespoň elementární dávku soudnosti a vkusu. Tedy všeho, čeho se autorům tohoto nekonvenčního pokusu zcela nedostalo. I fekální a pornografické motivy lze samozřejmě s úspěchem využít ke stvoření kvalitního uměleckého díla, ovšem na rozdíl od některých zdejších komentujících si opravdu nemyslím, že pokud přijdu na Staroměstské náměstí, vyškrábu se na pomník, stáhnu kalhoty a vyseru se Husovi pod sutanu, hlasitě při tom nadávaje všem kolemjdoucím, bude se jednat o sochařskou performance dokonce lepší páně Šalounova díla jen proto, že jsem byl jiný. Pročež „pohádka“ o tom, Kterak Pyjrád z Kurvibuku od princezny mužatky slíbeno dostal, pro mě zůstala toliko vi(l)nným poděšením, neb tohle nefunguje ani jako nechtěná parodie, takže až dostanu příště na něco podobného chuť, asi si pustím prostě normální porno verzi Pirátů – do níž by mimochodem umělecký ansámbl z tohoto hnoje jistě zapadl jako, jako... no, jako vidle do hnoje. Resp. Čvančarová by byla vyloženě za hvězdu.