alchac

Pohádka o tom, kterak se Kalvera s Nekromongery vydal rekvírovat píci v Gándhíovicích nad Sluníčkovou a nedopatřením při tom nasrali slečnu Obi-Wan Brynnerovou, která s kreténským Sancho Panzou v zádech následně odcválala schrastit po galaxii Sedm dementních za účelem řádného Hovězdného zválkování agresorů, což jim v závěru „velepřekvapivě“ zkomplikoval (pozor, přítlačné křídlo!) Hoň Sólo, je jasným důkazem, že uvařit výživný a chutný ajntopf opravdu nezvládne úplně každý. Byť mě docela nemile překvapilo, že do sorty kuchyňských neumětelů tedy musím po zhlédnutí zařadit i dříve oblíbeného Zachariáše. Vykuchat z tohoto kusu všechny pozérsko patetické kydy, učebnicovou demonsraci artritické neakční antichoreografie a vůbec celkově absolutního scénáristického mentálního vakua, mohly z toho být takové docela hezké závěrečné titulky.

Il grande prudenzio. Ani by mi tak nevadilo, že je to ušito podle jednoho z nejohoblovanějších akčně thrillerových mustrů, nicméně to by provedení nesmělo být takové, že úvodní hodinku tohoto z 90 % němého filmu divák pouze vzdoruje spánku a ve zbytku stopáže protáčí oči nad zfilmováním jakési značně debilní videohry. Sice jsem nečekal víceméně nic, leč dostal jsem ještě méně.

Je to sice nepříliš invenční, nepříliš překvapivé, nicméně řemeslně obstojně zpracované, ergo v podstatě nenudící a navíc díky úvodu Honzovi Tesařovi musí fandit snad každý, kdo se někdy nevědomky nachomýtl v obchodním centru v době výprodeje a šťastně vyvázl jen s pohmožděninami či lehčím PTSD.

Tím Lynčem v obsahu opravdu nebylo vyhrožováno nadarmo, neb šlo o vskutku velmi zvláštní počin, ve kterém sice muselo hrabat i té dechovce v gramofonu, ovšem jinak je to celkem ukousávací nepříliš záživná nuda. Herecky ovšem vynikající, to nemohu říct. Takže i s přihlédnutím (přičuměním/přislintáním) k Páje v upnutém tílku za sumasumární slabší trojici.

V podstatě takový reládovaný Míša Kohlhaas, tentokrát naštěstí alespoň jemně říznutý Robrojem a Sokolím okem (byť o vivisekci Maguy se tentokrát musela postarat hrdinova milá). Jelikož o osmnáctostoletním Dánsku nevím ani prd, nejsem schopen posoudit, jak moc to (ne)bylo bejzd on a trů, sorry, nicméně Mikkelsen samozřejmě ty utrápené pohledy do širých dálav v lezavé kose má nacvičené dokonale, vzhledem ke geolokaci děje se ve filmu nevyskytne tuším ani jediný strom, na jehož větrem zmítané koruně by mohl kameraman nacvičovat uspávání insomniaků a vůbec je tenhle dánský Mičurin o něco méně rozvláčilený než výše zmíněný obchodník s jezdeckými zvířaty, byť i zde v podstatě toliko sledujeme, jak si jedna ambitchiózní bývalá guma dvě hodiny srovnává ve skandinávské prdeli životní hodnoty. Musím nicméně uznat, že to mělo jistý westernový šmrnc a la má velmi oblibovaná Krajina střelců a zvládl jsem to zhlédnout bez jediného usnutí i v pozdních nočních hodinách, byť spočívající v poloze ležícího střelce, etnicitu hrdinovy schovanky lze tentokrát zhodnotit jako dějově legitimní, takže suma sumárum v zásadě beznámitková trojice (ovšem vykuchat trochu vaty a naopak přidat na stopáži plnokrevně hnusné likvidaci loupežníků, mohlo to být i lepší).

Po vynikající jedničce byla má očekávání vysoká, leč již trailer poněkud vyděsil, a to ani ne tak kvůli přítomnosti páně Lecterova prapradědy, ale ve smyslu obav, zda z toho tentokrát nebude jakási podivná akční čalamáda, po jejíž premiéře Alex směle osvětlí půlku Paříže. Jaké tedy bylo mé překvapení, když se z dvojky vyklubala jakási podivná akční čalamáda, jež sice byla cca půlku stopáže jakž takž snesitelná, ovšem čím více se nesla v jihoamerickém telenovelním stylu, tím více mě začínala ze stále intenzivnějšího kroucení lebkou bolet krční páteř, kdy zejména za ten konec, byť již trpně očekávaný, jde dolů hned jedna celá, přičemž celkový dojem tentokrát nezachránila ani Evka, která nejenže je stále prudce použitelná jako vizuální doprovod k pulírování bodných zbraní, ale ty femme fatale jí fakt jdou, nicméně, ač mi to samotnému zní poněkud neheterosechcuálně, ve snímku nemusela až tak často opíchávat vycvičené šermíře, neboť jsem kvůlivá tomu měl zhusta dojem, že čumím na nějaké porno od Mrvel Cumix.

Říkal jsem si, kdy také filmoví fajnšmekři pohrdající fást fůdem a jiní inteleguáni dostanou svého Hanyse Chuje a dočkal jsem se! Což o to, Michal Fprdelohýbač ty sociopatické roboty umí, ale co je to platné, když je jeho nájemný hoch vetknut do opravdu výjimečně děsivě vatované a krutě nudné žvanírny o existenciálních trampotách jednoho osudem smýkaného assasína, u jejíž již první pařížské části jsem jasně cítil, jak obrůstám mechem. Žvanírny navíc pojaté ve stylu zaseklé gramofonové desky a s příběhem tak triviálně pitomým, až mě při sledování napadaly dokonce tak kacířské myšlenky, zda i ten assasínující Nýjo nebyl záživnější (byl). S politováním tedy musím i Finčra škrtnout se seznamu svých oblíbenců a splachuji.

Musím říct, že po nic moc vlakovém gangbangu a silně korektálním Smradu od Nilu jsem se regulérně obával, že se opět odehraje „cosi podivného" v domě benátském, nicméně nyní musím konstatovat, že jsem nemohl býti dále od pravdy! Branach očividně nalezl ztracené gule a/nebo sebeúctu, přestal agitovat a přihasil si to s dost možná nejlepší kristovkou evr, okořeněnou nádherně renesančně temnou atmosférou potápějícího se sídla, z níž mrazilo téměř stejně jako v ochozech mrazíren kamuflovaných za zimní stadion v jednom středočeském městě stejného jména (přesněji řečeno mrazilo cca stejně, ale mnohem příjemněji).

V podstatě veškeré kouzlo série spočívalo v účasti akčních ikon let osmdesátých a devadesátých, resp. jejich vzájemnému pošťuchování a (sebe)ironizování, takže nelze považovat za překvapivé, že když došli důchodci – dílem vlivem neúprosného zubu času, dílem kvůli jednopoužitelnosti padouchů (tj. nejpozději po nic moc trojce, ovšem fakticky po druhém dílu – pokud tedy člověk pomine vepřového taváryšče Seagala, v současnosti již toliko obskurního pomatence, páně Solovjovova přicmrndávače a mediálního rozkuřovače cara Vladimíra) – byl vskutku nejvyšší čas parkinsonovsky roztřeseně zamávat publiku francouzskou holí, nostalgicky zamáčknout slzu a svěsit oponu. Leč chechtáky jsou chechtáky a Holé Wůdů je třeba páchat až do vyždímání oběti do posledního centíku, a tak zde máme další díl, nyní již zcela nepokrytý pásový recyklát, který je i v rámci žánru Expendebilní naprosto mimořádně, ke vší hrůze navíc v jedné z ústředních rolí osazený patrně nejodpornější jedovatě plastickou… nepěknou věcí současného filmového prů(j)myslu nacházející se vzhledem a nehereckým projevem někde na pomezí voskové figuríny a oživlé nafukovací panny, paní Liškovou, zde navíc opravdu děsivě zmalovanou tak, že mi z ní permanentně zalézaly kulky (doufám, že Statham si za zápasnickou a postelovou scénu vydupal pořádně macatý příplatek za před kamerou provozované zvrhlosti), jíž v otravnosti, akční nepoužitelnosti a trapnosti zdatně sekunduje ten jakože Desperádistův ústřik. Mé dojmy z utrpěného zážitku by se tak daly směle přirovnat k tomu, jako kdybych naklusal na koncert Železných Paniců, přičemž z plakátu u vstupu bych se ke svému nesmírnému poděšení dozvěděl, že Harrisovu basu nahradí Michal David se svým ikonickým nástrojem, za bicí zasedne Ringo a po úvodní Aces High, kterou ještě Murray s Dickinsonem udrželi v mezích jakés takés snesitelnosti, byl druhý jmenovaný skopnut z jeviště a nahrazen Britny Spírsovou, která s kompletní suitou Luneticu po boku okamžitě začala bez jakýchkoliv skrupulí výt The Number Of The Beast. Byť jsem předem čekal, že propad směrem žumpa zahájený ve trojce bude uděšeně pokračovat, tak i já jsem byl zhrozen, o jak žluklou kejdu se jedná, a nebýt stále poměrně funkční chemie mezi původními členy týmu (zejména mezi Slájem a Jasoňěm, ovšem ani Couture a zdravotními problémy očividně limitovaný Dolfi v tomto ohledu nezklamali), kteří to uhláškovali na slabší nostalgické dvě, zcela určitě bych nyní splachoval.

No teda ale tfuj - tohle bylo jen o něco méně hrozné, než když onehdy kuchli čokla Džonu Dickovi! Začátek sice sliboval konečně pořádně plnokrevného komisaře Rexe, nicméně ve zbytku snímku šlo spíše o demonstraci pravdivosti fyzikálních teorií o relativitě času, neb z té zbylé cca hodinky a půl tvoří asi tak 526 minut detailní studie obličeje hlavního hrdiny v ordinaci u cvokaře při jeho zamýšlení se nad oním chlupatým Chocholouškem vytrvale opakovanou otázkou, zda se chce či nechce zabít (mému skandování „Ano, ano!“ žel protagonista nevyhověl). Takže jedna a půl za to, že Dvojxicht přece jen není Gumoxicht, zaokrouhlená nahoru, neboť mám rád pejsky.