Martinvon

je pěkný, že to je z Budějc.

Uřvané a hysterické. Chápu, že vulgarita je tu "estetickou normou" stejně jako psychotičtí "hrdinové".

Málokdy se mi daří předvídat vývoj v nějakém filmu tak jako tady. Když už od začátku tuším, kdo asi bude mít ten jeden pohřeb a on pak má ten jeden pohřeb, říkám si, že to je trochu škoda. Jako komedie mě to bavilo. Vystoupení Andie MacDowell mě ale spíš iritovalo. Její jakoby éterická postava hrála někde pod průměrem ženských hrdinek v tomto snímku.

Udělalo mi velkou radost, když jsem zjistil, že existuje film o těchto fenomenálních muzikantech. Chvílemi se sice nemohu zbavit dojmu určité šablonovistosti, ale když už to tvůrci pojali tak velkoryse a důkladně, asi bylo třeba občas děj popostrčit tak trochu nuceně. A kdo už zná písně Comedian Harmonists, rozhodně nebude litovat.

Judi Dench s Kate Blanchett. Chtělo by se věřit, že to je film o velké manipulátorce, ale zároveň je to film o stáří, samotě a hledání lásky, blízkosti, důvěry. To vše má v postavě, kterou Judi Dench ztvárňuje patologickou podobu. Vytouženou osobu chce k sobě připoutat skrze vydírání a tím ji i kontrolovat. Kate Blanchet se tak dokonce vrací ke své fyzické podobě z dětství (make up, oblečení, účes), kdy musela odolávat své “zlé matce” (vile mother). Postava manipulátorky přesto umožňuje divákovi určitou míru pochopení i odpuštění, katharsis.

Skvělý film. Zápletka, kdy se několik důchodců rozhodne strávit zbytek svých dnů v luxusním indickém hotelu, je zralá jako granátové jablko. Stačí jen cvrnknout a z přímočeré crazy-comedie máte najednou galerii životních osudů, laviny neodolatelných britských vtípků a taky báječnou inspiraci nejen pro to, jak stárnout, ale taky jak si užívat. Skvělí britští herci, exotické prostředí, vkusně a dráždivě pojatá erotická linka, trochu bollywoodu (možná jeho odvrácená stránka) a dokonce i jedna narážka na Jamese Bonda v prvním záběru na Judi Dench.

Nádherná koláž stínů, světel a zapomenutých zvuků. Nevím, zda se ten zážitek dá zobecnit. Sugestivnější cestu časem do svého dětství si umím představit jen stěží. Ožily vzpomínky a ihned po filmu jsem dostal naprosto neukojitelnou chuť na sekanou s hořčicí, rohlíkem a okurkou.

U závěrečných titulků jsem si řekl, jak to mají ti magoři diktátorský vždycky jednoduchý. Zakážou chlast, sex a dokonce držení za ruce, povražděj tisícovky a lidí a ostatní se stáhnou do ulit a zpívaj, jak je třeba. Ať se podíváte, na jakýkoli světadíl, všude je nebo byla nějaká diktatura. Krásný film a doufám, že díky němu lépe pochopím Iránce, když už nechápu jejich politiky (promiňte mi to supersprosté slovo v závěru).

díky za komentáře, ani jsem neměl chuť to zapínat, ale teď se tomu budu cíleně vyhybat.

Ve filmovém deníčku prostě nesmí chybět celovečerní tituly z dílny Charlese Chaplina. Ať už je divák mladý konzervativec, nebo sociální demokrat, pohled na nejobyčejnějšího člověka v době, kdy se přes něj valí dějiny, se mu prostě musí zarýt pod kůži. Málokdo umí sociální drama zpracovat s nadhledem a humorem. Málokdy se stane, že by si tvůrce od scénáře přes vlastní hudbu, režii a hlavní roli, obstarával kompletní servis - a to určitě ne z důvodů výmluv na úspory. Pohledem do interiérů si musíte vždy znovu uvědomovat, o kolik napřed byla Amerika před střední Evropou - odhadem tak 20 let.