Martinvon

Martinvon

okres České Budějovice

9 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Chaplin (1992)

    Pochopit Charlese Chaplina jako filmového tvůrce znamená především vidět jeho celovečerní filmy a pak tento filmový životopis z dílny Richarda Attenborougha. Viděli jste někdy film o dobách němého filmu, který by byl tak krásně zvukově barevný? Charles Chaplin je pro řadu lidí pouhým komikem a většina z těch šťastlivců narozených někdy kolem roku 1988 a mladších o něm většinou neví vůbec. Filmy jako je tento rozhodně dokážou pro jeho tvorbu nadchnout. Herecký koncert Roberta Downeyho Jr. v hlavní roli doprovází herecké legendy. Anthony Hopkins má roli editora, s nímž už starý Chaplin dolaďuje poslední detaily svého životopisu - to je zároveň rámec celého filmu. Právě v rozhovorech s editorem prožívá Chaplin znovu klíčové momenty svého života. Anthony Hopkins tu zvládá roli sekundanta s naprosto samozřejmou skromností. Chaplinova dcera Geraldina Chaplinová si zahrála jeho matku. Budoucí legendou je i první Chaplinova manželka ztvárněná Millou Jovovich. Když jsem tento film viděl poprvé, měl jsem před očima stále záběry skutečného Chaplina, a také jeho hlas ze závěrečné řeči z filmu Diktátor. Musel jsem jeho “náhražku” neustále porovnávat s originálem. A přestože Robert Downey Jr. je typově někdo jiný, v téhle roli to vůbec nevadilo.

  • poster

    Králova řeč (2010)

    Ve “filmu o léčbě koktvavosti” jsou trochu paradoxně ze všech filmových výrazových prostředků nejsilnější dialogy. Právě skrze dialogy se noříme do vztahů mezi vévodou z Yorku (později králem Jiřím VI.) a jeho logopedem, a mimoděk nahlížíme do vztahů uvnitř královské rodiny. Vnější prostředí - královský palác a další rezidence, pompézní kostýmy - to všechno ustupuje do pozadí a tvoří pouze nutnou kulisu pro vykreslení jinak velmi niterného dramatu. Režisérovi (Tom Hooper) i střihačům se podařilo bezvadně držet rytmus příběhu a perfektně načasovat dojetí. Když ještě navíc porovnáme závěrečnou královu řeč s autentickou historickou nahrávkou BBC, nezbyde než uznat, že Colin Firth zvládl roli s naprostou dokonalostí. Geoffrey Rush coby logoped Lionel Logue hraje přesvědčivě, nenuceně - tak jakoby sám na sebe pohlížel jaksi s odstupem. Vévoda, šestiletý chlapec, král - všichni jsou pro Lionela stejně důležití. Protože všichni (urození i neurození) mají stejně důležité problémy. Celým filmem procházejí silné okamžiky, kdy na sebe naráží právě sebevědomá a skromná osobnost logopeda Lionela (“Poor and content is rich and rich enough”) se silnou a letitou tradicí britského královského rodu - tradicí urozenosti, dvorních zvyklostí, zkrátka nekonečného formálního balastu, a z něj pramenící síla a seběvědomí vévody a vévodkyně z Yorku, pozdějšího královského páru. Právě klíčové dějové momenty stojí na tomto dynamickém rozporu, který vychází najevo už při prvním setkání Lionela s vévodkyní (pozdější Královnou Matkou). Jejich první rozhovor můžeme zcela jasně číst takto: vážím si vašeho zájmu, mohu vašemu manželovi pomoci, ale mám svá pravidla. Vztah Lionela s vévodou prochází také vývojem, který se neustále zmítá mezi dvěma póly. Na jedné straně vidíme reálné výsledky neortodoxních a kontroverzních metod (což nejsou právě oblíbená slova paní vévodkyně) a skutečný, přátelský zájem o osobu vévody Alberta. Přátelství a hlavně otevřenosti se snaží Lionel docílit i neformální polohou rozhovorů a také tím, že neustále navrhuje oslovování křestními jmény. Na druhém pólu stojí tradice, formální předpisy (protokol) a také fakt, že Lionel není oficiálně uznaným, studovaným doktorem ve svém oboru. Posledně jmenovaný fakt sehrává nejdůležitější roli v posledním vyhroceném dialogu. Pár okamžiků před velikým finále dostáváme pocit, že král už má všeho dost a definitivně se s Lionelem rozejde. Místo toho se ho zastává před Arcibiskupem. Děj je tak zachráněn a připraven na první válečný proslov krále Jiřího VI. za doprovodu druhé věty Beethovenovy Sedmé simfonie. Jaksi mimoděk potkáváme cestou k tomuto mohutnému - ovšem nikoli svévolně patetickému - závěru britské politické špičky včetně Winstona Churchila. Film, který začíná pohledem do čerstvě zrozené rozhlasové kuchyně BBC, můžeme interpretovat také jako apoteózu rozhlasového vysílání. První, kdo ve filmu promluví, je přeci rozhlasový moderátor ve studiu tradičního londýnského sídla BBC v Bush House. A největší poklonou, kterou může král sklidit od tehdejšího šéfa BBC Wooda, je lakonické “Gratuluji Vaše výsosti, jste rozený hlasatel”. Ovšem komplexní dějinné souvislosti (například skutečnou míru kontaktů s nacisty u paní Simpsonové) a také pohledy do vystupování jednotlivých členů královské rodiny (podle protokolu královské rodiny se prý určité okamžiky nejpíše odehrály jinak) přenechám odborníkům.

  • poster

    Amélie z Montmartru (2001)

    Srdeční záležitost. Můžete to znát už nazpamět a stejně se rádi podíváte znovu. Obrazy, barvy, záběry, zvuky a hlasy vám proženou hlavou doslova tornádo rozkoše.

  • poster

    Mnichov (2005)

    Kdyby tady nebylo tolik násilí a krutosti, koukal bych na Mnichov kolem dokola. Jenže v historii ani v životě neplatí žádná kdyby. Nezbývá než jen obdivně sledovat, s jakou chladností a odstupem a přitom z bezprostřední blízkosti sleduje kamera partu sympatických najatých zabijáků. Dozvíme se o nich hodně, dokonce i to, jaký mají strach zabíjet. A jen mimoděk - z rádia, či z televizních zpráv skládáme dohromady mozaiku začarovaného kruhu pomsty. Filmový koncert s úžasnou hudbou.

  • poster

    Diktátor (1940)

    Pohádka, groteska, a nebo společenské drama? Všechno najednou! To je Velký diktátor v podání Charlese Chaplina. Vždyť kdo by si nepřál zatočit s těmi manipulátory nahoře? Kdo by se nezasmál dobrému gagu? A byl by příběh uvěřitelný, kdyby hlavní hrdinové neprocházeli utrpením? V životopisném filmu Chaplin říká přítel Douglas Fairbanks slavnému komikovi: “Myslím, že ti sebral roli.” A myslí tím Hitlera, malého muže drobné postavy s knírkem. Ať se takový rozhovor odehrál, či nikoli, Chaplin nastudoval Hitlera do nejjemnějších detailů a vytvořil jeho totální karikaturu. Dramatické napětí vytváří už úvodní poznámka v titulcích, v nichž se píše, že jakákoli podobnost diktátora Hynkela s židovským holičem je čistě náhodná - jistě, vždyť oba hraje Chaplin sám. Zatímco židovský holič tráví 20 let od první světové války v sanatoriu pro duševně nemocné, na samém konci filmu odvlečou do blázince (do vězení?), diktátora Hynkela jeho vlastní vojáci. V tu chvíli nastoupí na místo diktátora holič a přednese projev v duchu jednoho z nejmocnějších poselství míru v dějinách kinematografie. Chaplin dokázal obě postavy oddělit i pomocí hudby. Zatímco holič s hodinářskou přesností odbaví zákazníka za zvuků Brahmsova Maďarského tance číslo 5, diktátor si užije svou světovládu v baletním vystoupení s globem podbarveném předehrou k Wagnerovu Lohengrinovi. Kromě celé řady hereckých gagů je tu významná i slovní komika. Samotný diktátor se jmenuje Hynkel, což by mohlo být odvozeno od německého slovesa hinken (kulhat). Další podobnosti jsou mnohem jasnější: ministr vnitra Garbitsch (vyslovuje se stejně jako garbage - odpad), maršál Herring (slaneček), soudruh diktátor z Baktérie Benzino Napaloni. Ještě k tomu Chaplin poplete slovo arian (árijský/árijec) za vegetarian. Obzvláště komicky působí i naprosto originální umělý jazyk. Chvílemi připomíná němčinu, chvílemi jiné germánsky znějící jazyky. Smysl ovšem nemá - ten mu dodává pouze emotivní zabarvení jednotlivých slov a jejich zvukomalebnost, či spíše nelibozvučnost. Chaplin stejně tak “vymyslel” jazyk podobný italštině (francouzštině?) už ve filmu Modern Times (Moderní doba), kde zpívá na slavný šlágr té doby “Je cherche apres Titine”. Stejně jako v životě, i ve filmu musí mít poslední slovo žena. “Poslouchejte!” vydechne okouzlující Paulette Goddardová.

  • poster

    Moderní doba (1936)

    Ve filmovém deníčku prostě nesmí chybět celovečerní tituly z dílny Charlese Chaplina. Ať už je divák mladý konzervativec, nebo sociální demokrat, pohled na nejobyčejnějšího člověka v době, kdy se přes něj valí dějiny, se mu prostě musí zarýt pod kůži. Málokdo umí sociální drama zpracovat s nadhledem a humorem. Málokdy se stane, že by si tvůrce od scénáře přes vlastní hudbu, režii a hlavní roli, obstarával kompletní servis - a to určitě ne z důvodů výmluv na úspory. Pohledem do interiérů si musíte vždy znovu uvědomovat, o kolik napřed byla Amerika před střední Evropou - odhadem tak 20 let.

  • poster

    Forrest Gump (1994)

    Forrestem Gumpem otevíralo tehdy nové kino v Hluboké nad Vltavou. Nikdy nezapomenu na ty návaly. Promítalo se asi čtyřikrát denně a to trvalo 2, možná 3 dny. Všechna představení byla plná. Všichni sousedé a známí, co jich Hluboká tehdy měla, se tísnili v přecpaných chodbičkách a nenechali vás ani odejít z kina, jen aby se vešli do sálu na další promítání. A dneska tam stěží přijde pár lidí na Královu řeč. *Když měl Forrest Gump v Čechách premiéru, přirovnávali ho filmoví komentátoři ke Švejkovi. Proboha proč? Spojovat dvě naprosto dokonalá a hlavně naprosto samostatná umělecká díla považuji se zvětšujícím se odstupem za čím dál horší zločin.

  • poster

    Duel Frost/Nixon (2008)

    Po Všech prezidentových mužích prostě musíte vidět, jak Nixon zacvičí s Frostem. I když tvůrci snímku měli cestu krásně vydlážděnou skutečným a hlavně nepřekonatelným příběhem, vydupali ze země barvité filmové povídání, elegantní love story, a hlavně vkusně inteligentní dialogy, které krásně vyplňují "nedějová" místa celé dokumentárně laděné koláže. Díváte se vlastně na rekonstrukci rekonstrukce. A může vás jen mrzet, že to u nás jde tak pomalu, když vidíte, jak velký vliv na politky mohou mít západní média.

  • poster

    Velký Gatsby (1974)

    Zpracování románové předlohy Francise Scotta Fitzgeralda snad nemohlo být zdařilejší. Pomalu plynoucí čas v předválečném životě znuděné smetánky je i do filmové řeči převeden do podoby pomalu plynoucího rytmu filmu. Čas jakoby nebyl. Teprve skutečné tragédie zahýbou i s časem - pro pumpaře končí život smrtí jeho manželky, bere spravedlnost do svých rukou a jde zabíjet. Jen pro Daisy a jejího manžela stojí čas na stále stejném místě. To, co je v tomto filmu pozoruhodné - samozřejmě kromě hvězdného obsazení - je vizuální řeč motivů. Především očí coby leitmotivu. Několikrát projedou všichni kolem reklamní tabule, na níž jsou dvě velikánské oči. Oči dohlíží na celé dění svrchu, podobně jako oko boží. Několikrát použije kameraman zajímavé detailní záběry - lampa v domě pumpařově přechází pomalým pohybem kamery v jeho (pumpařův) pohled. Detailní přiblížení na přední reflektory automobilu - tak podobné očím. Rozbité “oko” po nehodě, při které umřela pumpařova žena. A jsou to právě oči, které zradí pumpaře a vedou ho za domnělým vrahem jeho ženy. Při psaní tohoto komentáře si uvědomuji, jak je vlastně na první pohled nenápadná, uťáplá postava pumpaře důležitá. Právě na něm je vidět, jak velkou tragédii mohou způsobit zdánlivě banalní “přehmaty” mocných. Stává se nositelem děje. Gatsby je naproti tomu obrazem veleúspěšné kariéry, po celou dobu se snažíme prostřednictvím vypravěče proniknout jeho tajemství. Manželé Carrawayovi obrazem neměnnosti a jakési předurčenosti, plynoucí z vyššího společenského postavení.

  • poster

    Minority Report (2002)

    Jen mizivé procento produkce žánru Sci-Fi se stěží dostane alespoň na upachtěnou hladinu průměrnosti. A jen několik málo titulů lze postavit až na úroveň filmu Minority report. Chytrý a velmi uvěřitelný příběh v kulisách velkoměsta budoucnosti řeší vlastně klasická odvěká témata - je budoucnost poznatelná? A když ji poznáme, máme právo ji měnit? A jako vždy, kontrola společnosti pod zástěrkou hledání pravdy (prevence vražd) tone v bažinách "korupčního" skandálu - neznáme to od někud? (Nápověda: Křesťanské církve a sekty, koalice rozpočtové zodpovědnosti, budování beztřídní společnosti, válka proti terorismu - jedna nálepka krásnější než druhá).

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace