seeker23

Film, v němž David Husselhoff rozbíjí svůj portrét a jehož poslední věta před titulky zní "fucking Chuck Norris", nemůže dostat slabší hodnocení.

"Never, but NEVER, fuck with The King!!" ______Filmy o mumiích a o důchodcích mají společné přinejmenším dvě věci: jejich hrdinové zapáchají a šourají se po plátně hlemýždí rychlostí. Crossover zmíněných dvou hrdinských typů neaspiruje na cenu za nejpomalejší akční výkony všech dob, spíše je neuvěřitelné, že vůbec nejde o bizarní béčkový mix žánrů, ale o - i přes všechny ty hlášky - smutný film o stáří, osamělosti a (doměle?) zašlé slávě. ___Tady Bruce Campbell opravdu povstal z hrobu a naplno zúročil svůj kultovní status; když se o to explicitně pokusil o šest let později v sebereflexivním, ve výsledku však spíše sebepropagačním snímku My Name is Bruce, vysledek byl o poznání slabší.

Dlouho jsem přemýšlel, co si vlastně o adaptaci, jejíž plánovaný vznik jsem tak proklínal, a jež mě celou dobu v kině tak bavila, myslet. Narozdíl od jiných doslovných přepisů komiksu to není tragédie, vlastně naopak přístup zachovat obsah a proměnit některé formální kvality komiksového média v kvality filmové je velmi dobrý. Jen prostě stále platí, že to nelze provést s komiksem jako jsou Watchmen. Práce s hudbou či citlivé užití líbivosti až kýčovité oproti strohému vývarnému retrostylu předlohy potěší a jednotlivé scény vyznívají parádně. Jen jsem bohužel měl ze snímku zážitek asi podobný jako kdybych si po letech komiks přečetl znovu. Oživil jsem si oblíbené dílo a díky jeho znalosti si vše naopak vhodně doplňoval takže to pro mě i na plátně bezvadně fungovalo. Nedokážu si však představit jak by to mohlo fungovat pro někoho neznalého předlohy. Vyškrtnuto sice bylo "jen pár" vedlejších postav, vše podstatné tu "je", ovšem zkomprimováno buď tak že to lze jen stěží odhalit (vývoj a pozice superhrdinských týmů v daném fikčním světě), popřípadě nelze zcela docenit - to se týká hlavně charakterizace postav, na které komiks vlastně stojí. Chybí detaily: řekne-li např. Ozzymandias, že Alexandr Veliký je jeho vzor, není to totéž jako v komiksu přítomná Ozzyho výprava po Alexandrových stopách. To není rýpání zarytého fanouška, bez toho prostě nemůže náležitě vyznít finále celého snímku tak, aby tu šlo naplno pocítit to, co bylo tak úchvatné na předloze: například jak komiksový padouch (tedy dle zákonitostí a možností média náležitě nadsazené zlo) a komiksový hrdina (jeho ekvivalent na straně dobra) splývají do naprosté nerozlišitelnosti v jedné postavě.__ Hodnotím za 4, protože mě film hodně bavil, ovšem do objektivní pozice respektive do zkušenosti neznalce předlohy se tu opravdu nedovedu vcítit.

Postavy všech Kurosawových snímků jsou nějakým způsobem vykořeněné ze světa. I jeho filmy samotné postupně opouštějí počáteční žánrová východiska a zanechávají diváky v zneklidňující nejistotě. V tomto snímku je však žánrovost, ale i narativita opuštěna nejradikálněji. Všichni obyvatelé tohoto podivného fikčního univerza jsou natolik neteční, že s nimi nepohne ani vlastní smrt. Prostě existují dále - jako by nic. Z tohoto světa lze odejít jen za pomoci ryze kinematografických prostředků; byť je však některým postavám dopřáno zprůhlednět až do naprostého vymizení, jde vždy jen o chvilkovou nepřítomnost. ___ Přestože jediným pojítkem většiny scén je ústřední dvojice mladých hrdinů, vztahovku či snad romantický film bychom tu nenalezli ani jako východisko. Respektive jediným východiskem by asi bylo: jak probíhají mezilidské vztahy ve světě odsouzeném k věčnému trvání? A dechberoucí mistrnou odpovědí je, jak je na ploše celého filmu ukazováno, že nijak, že tu vše probíhá mechanicky. Nebo je to možná spíše naopak: ukazuje se tu co se udá se světem, z něhož vymizí opravdu všechny emoce a vztahy. ___ Kurosawa je jedním z mála režisérů schopných opravdu ukázat smutek pramenící z toho, jak funguje současný svět. A právě zde to vynikne nejzřetelněji, jelikož tu není žádných emocí, které bychom prožívali z postavami, přesto - či právě proto - je (nejen) emoční účinek na diváka zdrcující.

Recenze na Rejže.cz

Debut Kathryn Bigelowové je o poznání méně akční a žánrový než její pozdější snímky. Je to spíše artovka, pohybující se někde mezi odkazem padesátkových béček pro teenagery, snímky jako Wild One a fetišistickými 'motorkářskými' snímky Kenetha Angera. První role Willema Dafoea jakožto vůdce motorkářského 'gangu' - vzhledem k minimalistickému pojetí snímku, nedějovosti a odstupu, který si hrdinové v čele s Dafoem drží od veškerých událostí, se ovšem těžko mohl stát novým Marlonem Brandem. I své pověstné škleby si prozatím musel schovávat na později.

"Mě už pověsili, už jsem mrtvý. Ale když vás odříznou včas, získáte imunitu vůči kulkám."

Jestliže v Sunshine musel Boyle vytáhnout zombíka z klobouku, aby mu nějak fungoval ambiciózně rozjetý snímek, který však nebyl napsán na to, aby mohl jet až do konce v nežánrovém stylu á la Vesmírná odyssea, zde se už cele zaštítil samotnou (nadžánrovou) fikčností vyprávěného a snaží se z toho utvořit propracovanou koncepci. Záměrně nereálný děj, narace namontovaná na schéma televizní soutěže, brilantní forma (hlavně střih a vůbec celé to barevné, kinetické pojetí jako např. ve Městě bohů jsou výborné)... jenže sebedůmyslnější formálně stylistické pojetí nestačí k obhajobě takto plytkého příběhu jakožto něčeho, co by díky provedení mělo potenciál dát nám něco víc než potěšení z napínání a dojímání. Navíc jakékoli reálné problémy Indie se hloupě uhlazují skrze ten dle autorů určitě sofistikovaný mix (nejen) bolywoodských formálních postupů a sociálně ožehavého tématu. Opravdu nemají milióny hladovějících Indů jiné starosti než fandit Džamalovi před televizí, aby "jim" pak za to hlavní hrdinové vystřihli první opravdu čistě bollywoodskou muzikálovou kreaci před závěrečnými titulky?

Dechberoucí zkušenost. Gondryho úvodní povídka s jeho typickými nedospělými, pasivními hrdiny je sice o něco slabší, ovšem přístup, který třeba na celovečerný ploše Nauky o snech nepůsobil uplně soudržně, zde, v Japonsku, v zemi, jejíž kinematografie je plná podivných nedospělých postav či kultu roztomilosti, naopak působí mnohem patřičněji a vposledku i svěže. Zato Caraxova povídka Merde je jedním z nejsilnějších kinematografických zážitků poslední doby. Jestliže první záběry upoutají velmi silně pozornost k formě, velmi brzy zjistíme, že toto není pouhá originálně natočená hříčka, nýbrž precizní studie konfrontace s jinakostí na pozadí fascinujícm způsobem vykonstruovaného fikčního světa. Bongův závěrečný příspěvek je pak jemně natočené zkoumání hranic mezi klidem a pohybem jak na metaforické tak na doslovné rovině.

(Kdyby tak všichni ti, kdo nemají co sdělit, raději mlčeli...)