poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
    • 13.1.2018  12:52
    Borg/McEnroe (2017)
    ***

    Film provází téměř výhradně kladné ohlasy, takže jsem chtě nechtě očekával nějaké ty lepší a psychologičtější Rivaly. Ve výsledku jsem trochu zklamán, ač bych rozhodně neřekl, že Borg/McEnroe je špatný film. S ohledem na můj zážitek to je film ale pouze lehce nadprůměrný. Herecky vše v pořádku, ta zmiňovaná psychologie tam je a její zjištění, že zdánlivě rozdílní soupeři jsou ve svém niterném základu vlastně stejní (tedy přesný opak Rivalů), je asi tím nejzajímavějším na celém filmu. Bohužel mě příliš nechytla ta dramaturgická konstrukce a ani její vyvrcholení (tedy samotný zápas). Narozdíl od ostatních mi technické zpracování přišlo trochu jalové. Měl jsem pocit, že střih víc zachraňoval samotný dojem, že se opravdu jedná o světový tenis (střih sem, střih tam, ať si divák nestačí uvědomit, že hra není na takové úrovni, na jaké by měla být), než že by primárně podporoval dynamiku vyprávění. I tak jde ale o film, který nijak neurazí a určitě patří k tomu lepšímu, co o tenise vzniklo. 6/10

    • 11.1.2018  14:32

    Už nějak nezvládám to každoroční Woodyho odfajfkování "i letos jsem natočil film". Poslední roky to stojí za starou belu a nezdá se, že by se ještě něco mělo změnit. Kolo zázraků se sice odehrává v docela zajímavém prostředí a Storarova kamera hraje všemi barvami, po obsahové stránce je to ale naprosto vyprázdněné, nezajímavé a unylé. Výrazové prostředky mi přišly samoúčelné a ty divadelní vnitrozáběrové sekvence, ve kterých kamera neustále zoomovala a postavy se prkenně stavěly do správných pozic, aby na ně mohl barevný reflektor přesně zamířit, působily hrozně strojeným dojmem. Celkový dojem by však stále nepůsobil tak hrozně, kdybych už jednoduše nebyl z poslední Woodyho tvorby tolik otrávený. Jenže jsem a už mě podobné polotovary nebaví. 4/10

    • 9.1.2018  22:57
    Intolerance (1916)
    ***

    No páni! Konečně to mám za sebou. Představa téměř 3 hodinového filmového vzdělávání mě strašila několik let a nakonec to vlastně nebylo tak hrozné, jak jsem se bál. Ve výsledku musím před rasistickým filmovým praotcem Griffithem smeknout. První hodina a půl však nebyla tak pozitivní. Paralelním linkám věnuje Griffith nevyvážené množství času a namísto toho, aby vyprávěl co nejvíce obrazem (je to probůh přeci němý film!), používá neskutečné množství mezititulků, které absolutně ničí plynulost děje. Jednotlivé dějové linky jsou pak chvílemi trochu zmatečné a několikrát jsem si musel zpětně zjišťovat, o co že zrovna jde. Když však v polovině přichází na řadu velkolepá babylónská bitva, vizuální stránka Intolerance na sebe konečně strhává potřebnou pozornost a velké množství (podle mého soudu) zbytečných záběrů se dá mnohem lépe překousnout. S blížícím se závěrem mě pak Griffith strhl řadou střihových postupů (např. flashback, paralelní montáž), s jejichž pomocí dokázal vykouzlit opravdu dechberoucí momenty. Když si představím, že by se Intolerance prostříhala a zbavila by se těch opulentních a obsahově prázdných záběrů, byl bych z ní patrně nadšený. 6/10

    • 7.1.2018  16:17

    Naprosto pohodový Jarmusch, ve kterém je ve výsledku snad víc akce, než ve zbylých jeho filmech dohromady a i tak se skoro nic nestane. Chronologicky jde vlastně o Jarmuschův první povídkový film. Náladou se podobá Noci na Zemi, svým umístěním zase může připomínat Čtyři pokoje. Tři příběhy bez zásadní pointy, které se s blížícím se závěrem protnou. Výsledkem je tak klasický povídkový Jarmusch. Tedy autorská poloha, kterou mám raději méně, než Jarmusche využívajícího žánrovou stavbu road movie (Mrtvý muž, Mimo zákon). I tak je ale Tajuplný vlak film, který asi žádného Jarmuschova fandu neurazí. 6/10

    • 4.1.2018  23:15

    Krásný a silný film a patrně nejlepší, který vypráví o traumatech Vietnamu pomocí civilního příběhu z domova. Narozdíl od ostatních podobných snímků, především Narozen 4. července, vypráví Návrat domů velice poutavým způsobem, dává důraz na emoce, na plasticitu a realističnost postav, kterou ovšem podává krásně filmovým způsobem a nesklouzává tak k nudným pasážím, jež jsou pro podobné příběhy typické. Skvělí herci, sugestivně upřímný scénář a ikonický písničkový soundtrack. Nový Hollywood mě zase jednou potěšil. 8,5/10

    • 4.1.2018  17:21

    Nelze se tomu vyhnout a nepřemýšlet nad tím, jak by to asi natočil Hitchcock. Clouzot, podobně jako v předchozím majstrštyku Mzda strachu dokazuje, že měl výjimečný cit pro budování napětí a strachu. Žánr a příběh, který by v dnešní kinematografii působil téměř jako brakový (což ostatně platí i o většině Hitchových děl), disponuje přirozenou dynamikou, kterou získává kontrastem toho, jak působí a v jaké době byl natočen. Dovedl bych si představit kratší stopáž, některé momenty mě trochu nudily. Naopak finále je se svojí výstavbou napětí naprosto brilantní a dokazuje, jak skvěle Clouzot ovládal filmovou řeč. 7/10

    • 3.1.2018  17:27
    Mzda strachu (1953)
    *****

    Málokdy se stane, aby remake filmu byl stejně dobrý, jako jeho originál. Dovolím si tvrdit, že v případě Mzdy strachu to platí. Clouzotův originál i Friedkinův remake jsou oba výborné filmy, mají mnoho společného a zároveň nabízejí momenty, díky kterým mají v kinematografii oba své pevné místo. Obě Mzdy strachu předkládají svojí nejslabší (či nejnudnější) část ve svém úvodu. Expozice je opravdu dlouhá, postupně diváka seznamuje s postavami a je docela možné, že děje neznalého diváka by mohla odradit. Zpětně je však jasné, že přehnaná délka expozice slouží zbytku příběhu a dostává diváka velice blízko postavám. I ona má v ději tedy své důležité místo. Druhá část (tedy ta, kvůli které na to každý kouká) přichází opravdu s nervydrásající podívanou, při které s přehledem propotíte triko. Tak jako má Friedkinova verze své nezapomenutelné momenty ve scénách se spadlým stromem a především s provazovým mostem, tak i Clouzot s obdivuhodnou suverénností servíruje sekvence, na které budete dlouho vzpomínat (odstřelování kamene, ropné jezírko). Clouzotova Mzda strachu je tak vzhledem k době svého vzniku úctyhodným filmem, který divákovi ve své druhé části nedá oddychnout. 9/10

    • 21.12.2017  22:22
    To (2017)
    **

    ... A jestli nechytili AIDS, žijí dodnes. Polovina doby úmorné dialogové vysvětlování, druhou půlku zaplňuje ještě úmornější akční CGI strašení. To, co dělá Kingovu knihu nejzajímavější, tedy perfektní vykreslení charakterů postav, jejich historie, jejich motivace, to vše Muschiettiho adaptace nemá. Postavy jsou ploché, nezajímávé, expozice probíhá za pomoci toporných dialogů, které se snaží postihnout co nejvíc možných informací a podřezávají si tak sami pod sebou větev. Strašení je nestrašidelné, plácá páté přes deváté, namísto snahy o realističnost a minimalismus je z toho klasický CGI bordel, který dělá čest současnému hollywoodskému mainstreamu. Je to samozřejmě o velký kus lepší, než ta strašná televizní adaptace z roku 90, to ale nemění nic na tom, že Muschietti rozhodně neprokázal schopnost vyprávět filmovou řečí. Těch berliček je tam totiž přespříliš a jsou stejně k ničemu. 3/10

    • 18.12.2017  22:20

    Doják jako sviň. October Sky reprezentuje to nejlepší z hollywoodské tvorby 90. let. Silné herecké obsazení (především duo Gyllenhaal Cooper), pevná režie a opravdu výborně napsaný scénář, který ukazuje všem nudným a vyprázdněným životopisným filmům, jak se mají adaptovat skutečné životní příběhy (míň opravdové pravdy = víc opravdového filmu). Životopisný příběh chlapce, který se zajímá o rakety tak v sobě najednou nese několik silných rovin. Problém života na malém městě, ze kterého pro nikoho není úniku a vidina let strávených na šachtě, bez jakékoliv naděje na život svůj vlastní. A především úžasně vybalancovaná rovina archetypálního "daddy issue", která si pro sebe uzme i dokonale dojemný závěr. Skvělý scénář dělá z napsaných postav opravdové lidi, dává jim plasticitu, kladné i záporné vlastnosti a divák má tak neuvěřitelně snadný přístup k prožití celého děje. Krásný film, který ve své pohádkové podobě mohl vzniknout jen ve sladkých devadesátkách. 9/10

    • 18.12.2017  15:00

    Chápu, že pár let po válce zacílil Zinnemann na ta správná místa a také je trefil. Z dnešního pohledu mi ale tenhle slavný snímek přinesl jen zklamání. Děj je na můj vkus až nečekaně roztříštěný. Sledujeme několik paralelně se odvíjejících linií, které ale netvoří žádný jeden sepjatý celek. Naopak, měl jsem pocit, jako kdybych sledoval spíš nějakou telenovelu, které se z nějakých záhadných důvodu upsali slavní herci. Za celou dobu mě navíc žádný moment z té nudy nijak nevytrhl, nenaznačil mi, že bych měl ve filmu hledat něco víc, než jen nepřirozeně se tvářící melodramatickou limonádu. Velké oscarové zklamání. 4/10

    • 14.12.2017  15:53

    Hodně zvláštní film, který osciluje někde mezi pseudorealistickým I'm Still Here a absurdní komedií o mužské krizi středního věku. První polovina filmu je bez nejmenších pochyb o dost lepší, než ta druhá, nicméně za celkové pojetí a nebojácný WTF závěr ty 4 dám. Logiku v příběhu nehledejte, alespoň ne od půlky dál. Konečně aspoň vím, jaké to je, žít s Marion. 7/10

    • 10.12.2017  20:45

    Dokonalá esence francouzské Nové vlny, tudíž absolutně nic pro mě. Chápu, co všechno může znamenat Godardův debut pro světovou kinematografii, ale pokud budu film vnímat čistě z pozice diváka, bylo pro mě utrpení to celé alespoň dokoukat. Nedokážu v tom vidět nic lepšího, než mizerně udělaný studentský film, který neví, jak má zacházet s temporytmem střihu a jak odvyprávět alespoň trochu pochopitelně jednoduchý příběh. Dialogy jsou dokonalým pseudointelektuálním patlancem, který se běžné výměně vět ani za mák nepodobá, lidé na ulici se každých pár vteřin dívají do kamery a hlavní mužský hrdina je hajzl na přesdržku. Prostě jedno velké a slavné WTF. Magnifique. 2/10

    • 2.12.2017  23:45

    Dlouho jsem neviděl tak perfektní herecký výkon, který by si obdrženého Oscara bez nejmenších výhrad zasloužil. Právě představení Ray Millanda je spolu s Wilderovým scénářem opravdovou špicou a dělají ze Ztraceného víkendu na svoji dobu neuvěřitelně plastickou a realisticky působící podívanou. Celá ta cesta totální sebedestrukce je působivě bezútěšná a nebýt v kontextu doby svého vzniku očekávaného závěru (poslední desítky minut jsem přemýšlel nad tím, jestli existuje jakákoliv šance, že by to Wilder celé dotáhl až do konce), neváhal bych s plným hodnocením. Opravdu výborný film s famózním Rayem Millandem. 8,5/10

    • 30.11.2017  20:34

    Hrozně se mi líbila ta svěžest, která z celého filmu sálá. Jakoby ještě neopadlo to prvotní kouzlo zvukového filmu a všechno tak bylo nové a čerstvé. Ztělesněný "Lubitsch Touch". 7/10

    • 30.11.2017  20:29

    Docela zklamání. Jeden z nejslabších Cukorů, co jsem zatím viděl. Má to dobré momenty, ale celá ta proslavená chemie Tracy Hepburn tady vychází tak nějak do ztracena. Scénář má spoustu hluchých míst, mnohdy sledujeme desítky vteřin statického záběru, ve kterém dva lidé konverzují, ale vzhledem k tomu, že se bavíme o komedii (naivně jsem očekával screwball komedii), čekal bych, že se o svižné tempo budou starat sami herci, jejich repliky, ale i určitá dynamika střihu a záběrování. Nic podobného se nekoná a výsledkem je ospalá konverzačka s několika vtipnými momenty. Škoda. 5/10

    • 30.11.2017  20:23

    Jako experiment opravdu zajímavé, nicméně si myslím, že právě snaha o to, aby film působil tak, jako by ho natočilo dítě, tlačí scénář k absenci dramaturgie. To sice může působit věrohodně právě z hlediska dané formy, ale stále se jedná o film do kina. A dítě prostě dobrý film do kina asi těžko natočí. 5/10

    • 30.11.2017  20:18

    Představte si, že Pat a Mat jsou muž a žena. Zamilují se do sebe, jenže Mat má starého manžela. Pata a Mata nenapadne žádné lepší řešení, jak být spolu, než že musí manžela zamordovat. A jak už to tak bývá, když něco Pat a Mat dělají, nedopadne to pokaždé úplně ideálně. Takhle nějak jsem si po skončení filmu vyložil chování dvou hlavních postav. Noir to je moc pěkný, Lana Turner jakbysmet, ale ta inteligence charakterů, jejich stupidní chování a vlastně i scénář, který je do té stupidity tlačí, mi vadil. 6/10

    • 30.11.2017  11:21

    Taková Thelma a Louise po balkánsku. Jen toho auta a šátku je tam míň (ale samozřejmě tam jsou). Začátek mi přišel takový nemastný, měl jsem pocit, že střihová skladba je plná naprosto zbytečných záběrů, které nic neřeknou a jen vyplňují. V průběhu mě ale samotný děj docela chytil. Líbila se mi fyzická proměna obou představitelek (ze zmlácené šlapky na obyčejnou holku a z frigidní a ušlápnuté cizinky na odvážnou drsňačku), která ovšem nepřekročila žádnou sebeparodizující hranici. Kdyby byl děj z mého pohledu méně výplňový a jednotlivé sekvence o něco víc přímočaře smysluplné, byly by Tři dny v září opravdu fajn biják. 6,5/10

    • 30.11.2017  11:11

    Suburbicon mě celkem bavil svým trailerem a jsem rád, že mě následně nezklamal tolik, jak jsem se vlastně i bál. Úvod, část která předchází jakémusi prvnímu bodu obratu, mě ohromně bavila. Užíval jsem si skvělou výpravu, která vhodně doplňuje po celou dobu filmu atmosféru a bavil mě ten zpočátku zamotaný a nelogicky coenovský propletenec. V momentě, kdy děj filmu opravdu začíná jde Suburbicon o level dolů a mění se v takovou černohumornou blbinku. Nicméně i ta je furt chvílemi zábavná a mile absurdní. Nečekejte od toho mnoho, nejsou to Coeni v nejlepší scenáristické formě, ale jako film na oddech dobré. 6/10

    • 27.11.2017  23:00

    Velice zvláštní film. Opravdu brilantní momenty (příjezd do města, kostel, závěrečné hledání ve člunech) se občas střídají s trochu nudnými a podivnými (honička s prasetem). To nic nemění na tom, že Murnau dokáže podobně jako v Poslední štaci působivě pracovat s obrazem, pohybem kamery a dvojexpozicí. Může tak divákovi předat z mého pohledu nadstandardní množství emocí, než dokázala většina jiných němých filmů. Trochu mě mrzí ta hollywoodská úlitba v podobě našroubovaného happy endu. Bez něj by byl konec jednak mnohem působivější a také by mnohem lépe vynikl ten krásný dramaturgický oblouk. Takže další "must see" splněn. 7/10

    • 23.11.2017  20:01
    The Lady Eve (1941)
    **

    Další ze slavných romantických komedií klasického Hollywoodu. Od Sturgese jsem viděl zatím jen Sullivanovy cesty. Ty pro mě nebyly nijak stoprocentně pozitivním zážitkem, ale spousta momentů mě pobavila a především, ústřední dvojice mě oslovila a zajímala (Veronica Lake? Veronica Lake!). Tahle pro romantické komedie esenciální potřeba mi bohužel schází u Lady Eve. Díky podivně rychlému úvodu (postrádal jsem pocit jakékoliv expozice) a skrze divný a zmatený děj, kdy se obě postavy chovají pro mě nepochopitelným způsobem, jsem si nedokázal ani k jedné hlavní postavě vytvořit vztah a cítit zájem o její osud. Pominu-li tak pár scének, u kterých jsem se zasmál (a to byly téměř a pouze jen ty slapstickové), prošuměl mnou celý film bez jakékoliv větší pohnutky. Vypadá to, že Sturges tak zůstane v mém pomyslném žebříčku daleko za Wilderem, Lubitschem, Cukorem či Caprou. 4/10

    • 21.11.2017  18:53
    Ninočka (1939)
    ***

    Opět film plný protikladů. Jako komedie funguje Ninotchka výborně. Ve screwball momentech je cítit Billy Wilder na sto honů, ty slapstickové zase baví svojí upřímností. Menší problém jsem měl s linií romantickou, která tempo filmu zpomalovala, nemluvě o tom, že chemie mezi ústřední dvojicí nebyla podle mě nikterak výjimečná. Zásadní nedorozumění se však týká ideologické stránky Ninotchky. Chápu, film vznikl v roce 1939. To mi ovšem nepomůže přenést se přes vnímání očividné propagandy, která na diváka číhá za každým rohem a obrazem. Nemám nejmenší problém s tím, když někdo haní komunismus, nicméně propaganda zabalená do romantické komedie mi vadí z principu. 6/10

    • 15.11.2017  13:09
    Tanna (2015)
    ***

    Kupodivu celkem zajímavý příběh v nezvyklém prostředí mi kazilo pár drobností, které ale ve výsledku film trochu srážejí. Jednak mě za uši tahal přespříliš doslovný scénář, kdy dialogy říkaly víc, než bylo z mého pohledu třeba a chvílemi byly natolik prkenné (pokud budu věřit anglickým titulkům v obraze), že působily až amatérským dojmem (chápu, že herci byli neherci, nicméně chybu přičítám právě scénáři). O něco méně mi pak vadily technické rezervy filmu. Někdy byl záběr špatně zaostřený, chvílemi pak záběrování působilo trochu jalovým dojmem. Obojí se vzhledem k podmínkám, v jakých natáčení asi probíhalo, dá pochopit. Přišlo mi, že se v určitých pasážích tvůrci snaží tlačit na takový "malickovský feeling" (několikrát mě napadlo, že by Tanna vlastně mohla být příběhem zasazeným do domorodé vesnice z Tenké červené linie), který ale vzápětí zase rozboří nějakou polodokumentární sekvencí. Přese všechny chyby je Tanna určitě zvláštním filmem, který nabídne o dost jiný prožitek, než na jaký jsme v současné kinematografii povětšinou zvyklí. 6/10

    • 2.11.2017  18:28

    Život do kinematografie přináší nudné životopisy, ale i neuvěřitelné příběhy, které by z per scenáristů působily jako absurdní troufalosti. Nějak tak může vyznívat příběh, který Spravedlnost pro mou dceru popisuje. Souhlasím, že tvůrci měli v rukách natolik silné karty, že si dovedu představit ještě o něco lepší výsledek, nicméně i současná podoba filmu je nadmíru působivá. Technicky je film vhodně nenápadný (zároveň ale zdařilý) a nechává tak v popředí prostor pro hlavní postavu a její absurdní snažení. A předpokládám, že pro někoho, kdo je rodičem, bude zážitek z filmu ještě diametrálně odlišný. 7/10

    • 2.11.2017  18:21

    Zcela standardní dokument mapující kariéru umělce. Linklatera mám opravdu rád, ale nikdy jsem si o něm nezjišťoval nějaké bližší informace, nebo jsem se nezabýval jeho režijním stylem s odkazem na to, kde a jak vyrůstal. Proto byla pro mě ta hodina a půl příjemně přínosná. 7/10

    • 2.11.2017  11:39

    Srovnání s Pelíšky a Pupendem. To je asi první úkon, který každému projede hlavou. Bohužel, v mém srovnání to Občanský průkaz projel na celé čáře. Jako první, hned v úvodních minutách filmu, mě překvapily 2 hlavní problémy, které Trojanův Průkaz odsuzují na roveň delšího dílu nějakého televizního seriálu. Technické provedení je silně průměrné, v některých okamžicích dokonce podprůměrné. Kamera neustále podivně těká a střih absolutně nerespektuje tempo vyprávění (k tomu zřejmě napomáhá televizní styl záběrování, který nutí střihovou skladbu bez ustání odskakovat, přiskakovat, prostě děs běs). Druhým prolémem je dost hrozné herectví mladých herců. Ti navíc, aby toho nebylo málo, absolutně nezvládají postsynchrony, které nejenže zní naprosto ochotnicky, ale často vůbec nesedí na pusu. Jako problém jsem vnímal i samotnou strukturu děje, která působila neuceleně a dost nahodile. Pointa je ale podle mě nikoliv ve struktuře příběhu (Pelíšky i Pupendo jsou vyprávěny vlastně dost podobným způsobem), nýbrž v celkovém zpracování, které už prostě nemá ten pravý filmový feeling, jakým během 90. let a ještě na přelomu tisíciletí naše kinematografie disponovala. Podobný film, jaký tedy v té době skvěle šlapal a technicky a herecky se bez problémů rovnal evropskému filmu, je o desetiletí později naprostá fušeřina se špatnými herci, nezvládnutým technickým zpracováním a roztříštěným příběhem. Možná tohle srovnání dokonale ukazuje průser, do jakého se naše kinematografie za posledních 15 let zvládla dostat. 4/10

    • 1.11.2017  09:31

    Definitivně říkám, že Klapisch prostě je francouzský Linklater. Dokáže výborně postihnout mezilidské vztahy a celý film pak zabalit do divácky přístupného a zároveň sebezpytného obalu. Moc příjemný, příjemně dojemný a dojemně civilní film. 8/10

    • 1.11.2017  09:20

    Je mi velice Leto, ale Blade Runner 2049 bylo pro mě ve výsledku jedno dlouhé ubíjející martyrium. Villeneuve jako by šel proti všem atributům, které z původního Blade Runnera dělají dobrý film. Zbytečně velké množství zbytečných postav a z toho vyplývající zbytečně zamotané vyprávění (nevím, jestli jsem viděl Jareda Leta v otravnější roli). Deakins je fantastický kameraman, ale Blade Runner 2049 postrádá vizuální jednotu, která je pro původní díl tolik typická. Zásadním problémem je pak pro mě délka filmu. Někdy je film dlouhý proto, protože vyžaduje, aby si divák určitý čas s postavami prožil. Zde jsem měl naopak pocit, že Villeneuve každý obraz zcela nesmyslně natahuje do dvojnásobné délky a vlastně tak celý snímek ponižuje (když každý souboj trvá několik minut, zvlášť ten závěrečný, člověk se neubrání pocitu, že to trochu vypadá, jako všechny ty komiksové filmy posledních let) na úroveň běžného, pouze dobře vypadajícího, popcornového filmu. A to mi přijde trochu málo. Čekal jsem, že Villeneuve k tomu dokáže přistoupit s umírněností a pokorou a to se podle mě nestalo. Když se pak zpětně podívám na jeho filmografii, začínám mít pocit, že byl lepší v poloze, která mu ještě nedávala nálepku "mistr inteligentních blockbusterů". 4/10

    • 30.10.2017  22:32

    Myslím, že ta mňamózní vnitrozáběrová sekvence (tímto zdravím Oldboye a Potomky lidí) paradoxně definuje problém zbylé střihové skladby a tím pádem i celého filmu. Atomic Blonde má totiž problémy s timingem střihu a s dynamikou jednotlivých sekvencí. Rozhozený temporytmus střihu pak dělá medvědí službu celému vyznění, které se snaží být strašně cool, ale má problém pořádně šlápnout na plyn. To se paradoxně nejvíc daří právě ve fabulózní několikaminutové sekvenci bez zdánlivého střihu, kdy je vidět, že Leitch si mnohem lépe rozumí s choreografií scény a ve chvíli, kdy nemusí střihat, pracuje s temporytmem jednoznačně mnohem lépe a film chytá dech, který by patrně měl mít po celou svoji dobu trvání. Charlize Theron je ale naštěstí natolik hot, že i ten zbytek se dá s trochou provinilého pocitu docela užít. 6/10

    • 29.10.2017  11:40

    Xtá variace na filmový archetyp Rosemary má děťátko a jeho různé variace. Zajímavé je, že typický zlomový moment, kdy si hlavní hrdinka ostříhá vlasy (Rosemary má děťátko, Ďáblův advokát, Zmizelá atd.) probíhá ihned na začátku a Ozon se tak o jeho sílu dobrovolně připravuje, ačkoliv ho do filmu zařadil a ctí ho tak jako jakýsi žánrový princip, který musí být přítomen. Marine Vacth celý film vizuálně táhne a díky tomu se asi nudit nebudete. Nicméně Ozon se postupně scenáristicky zaplétá víc a víc sám do sebe a vše zachraňuje nadměrnou přítomností sexuálních hrátek. Je tak celkem jasné, že Dvojitý milenec je jen taková křehká hříčka, kterou nelze moc podrobně zkoumat, jinak by se totiž mohla rozpadnout na kousky. Jako guilty pleasure thriller proč ne, nový Polanski to však rozhodně není. 6/10

<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace