poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 28 41 54
    • 24.9.2018  12:48

    Zvláštní film. Pokus o takovou zvláštní "Allenovku" (přímá inspirace je patrná ať už třeba ze zvoleného hudebního doprovodu, či z vizuálního zpracování úvodních, závěrečných i kapitoly oddělujících titulků), která ovšem zvoleným způsobem snímání a záběrování jde tak trochu sama proti sobě. Vidím totiž zásadní rozdíl v tom, pokud se někdo rozhodne udělat "Linklaterovku" s dlouhými a statickými záběry, nebo stejně přistoupí k něčemu, co je vlastně výrazným opakem filmů Richarda Linklatera. Linklaterovy konverzačky v sobě mají vnitřní dynamiku, která čerpá ze snahy o realismus a celkový přirozený a autentický projev herců i dialogů. Střihová skladba pak snese klidně i několikaminutové záběry, ve kterých se vizuálně zdánlivě nic nestane, jelikož vše táhnou kupředu zmínění herci a dialogy. Když ale točíte konverzační komedii ve stylu Woodyho Allena, není primárním cílem snaha o realismus. Dialogy, které zazní v takových filmech, by se v opravdovém životě prostě neudály, diváka by naopak měla zaujmout jejich nerealistická kadence a schopnost postav ihned a neustále vtipně reagovat. Výsledkem by tedy měla být určitá forma screwball komedie, ve které jde především o dynamiku vnější (narozdíl od prvního popisovaného typu linklaterovské konverzačky, kde dynamika přichází spíše z vnitra postav a obsahu vět) a tomu by podle mého měl odpovídat i zvolený způsob snímání a záběrování. Obšírně se tedy dostávám k tomu, že podle mého názoru je Destination Wedding zajímavým pokusem, který ale nezvolil úplně šťastnou formu pro svůj obsah a je tak často dynamicky hodně nevyvážený. I když jsem se tedy u několika vtipů a dialogů zasmál a v cynických postavách se i několikrát našel, film mě vlastně nechytil a po většinu času nudil svou absencí životnosti. 6/10

    • 20.9.2018  14:03

    Hrozný a především neskutečně zbytečný film. Shane Black uplácal biják, který je podprůměrný ve všech jeho aspektech. Paradoxně trochu funguje jen v jednom směru - v komediálním. Několikrát jsem se zasmál na místech, u kterých to tvůrci patrně opravdu zamýšleli. Ve zbytku času jsem však jen zoufale kroutil hlavou. Strašné CGI, plytký scénář plný dementních dialogů a ta nejnudnější možná režie. Jednoduše ztráta času. 1/10

    • 6.9.2018  16:32
    Bílý žár (1949)
    ****

    Výborná záležitost. Úplně jiný druh gangsterky, než bych vzhledem k době vzniku očekával. Walsh filmu dokázal naordinovat skvělou dynamiku, díky které tohle slavné dílo funguje i skoro o 70 let později bez jakýchkoliv výraznějších problémů. Děj je i z dnešního pohledu originální a rozhodnutí udělat hlavní postavou záporného psychopata, se jeví jako trefa do černého. Málokdy je film funkčně koncipován tak, aby měl divák možnost hlavní postavě buď fandit, anebo naopak doufat v její co možná nejbolestivější konec (můj případ). 8/10

    • 3.9.2018  22:26
    Lovcova noc (1955)
    **

    Je s podivem, jak může v několika málo vteřinách film střídat geniální vizuální momenty s naprosto tragickým herectvím, dialogy a střihovou skladbou. Tenhle slavný film je pro mě reprezentantem téměř všeho negativního, co se pojí ke kinematografii 50. let. Obecně vzato, dalo by se říct, že každý dobrý film má postavy, které můžeme považovat za životné, vrstevnaté, lidské. Naopak špatný film má často namísto propracovaných charakterů jen nositele stereotypních vlastností, panákovité roboty, jejichž repliky šustí papírem. A přesně takhle vypadá v podstatě každá scéna Lovcovy noci. Panáci odříkávají repliky, které by nikdo nikdy nevypustil z úst a do toho toporný střih nešikovně nastřihává různé reaction shoty. Vrcholným příkladem budiž strašlivé herectví představitele malého Johna, jehož reaction shoty působí jako nepovedené cvičení na téma Kulešovův efekt. Jako o to větší kontrast pak opravdu působí několik spásných magicko realistických momentů, kdy pár vteřin osamoceného a vizuálně strhujícího záběru řekne divákovi víc, než ta upachtěná koláž šustící papírem. Žánrově i tematicky je Lovcova noc zajímavým snímkem (dokázal bych si představit remake třeba od Guillerma del Tora), ale absolutně ho sráží prkenné neumětelství na poli scénáře, vedení herců i budování rytmu střihové skladby. 4/10

    • 2.9.2018  15:51
    Bílá legie (1943)
    ****

    Výborně zrežírovaný i napsaný film. Silné ženské hrdinky v kinematografii je téma, které minimálně posledních několik let silně rezonuje okrajovou i mainstreamovou tvorbou. Nezřídka má však film s výraznou ženskou postavou problém, aby primárně nepůsobil jako pouhá snaha o feministickou podívanou. Proto mě mile překvapilo, jak dobře napsané a zahrané jsou hlavní 3 hrdinky So Proudly We Hail!. Jejich charaktery působí přirozeně, suverénně i zranitelně zároveň, tak jak to prostě v životě bývá. Celý film se pak úspěšně vyhýbá kýčovitému a patetickému patriotismu a naopak se mu daří vyzdvihnout civilní rovinu osudů všech přítomných postav, i neutěšenost války a absurdních situací. Opravdu zručně natočený a přesvědčivě zahraný snímek. 7/10

    • 29.8.2018  19:45

    Vždycky, když už si myslím, že mě Hitch nemůže žádným svým zbývajícím filmem překvapit, zjistím, jak moc se mýlím. Nepravý muž je na první pohled vskutku tím snad nejpodivnějším Hitchcockem. Režisér, jehož příběhy zcela záměrně závisejí na těch nejnepravděpodobnějších zvratech a náhodách, si vybral k realizaci skutečný příběh a rozhodl se ho držet v co možná nejsilnější míře. Postup, který v obecné rovině považuji většinou za ne příliš šťastný, se ale ve výsledku Hitchovi vyplácí. Sama skutečnost totiž nabídla vlastně ten nejtypičtější mistrův motiv. Namísto toho, aby ale neprávem obviněný hrdina utíkal auty, autobusy či vlaky, mezitím se seznámil se sličnou pomocnicí a v samém závěru odhalil skutečného pachatele a sebe tak očistil, zvolil Hitchcock téměř dokumentární přístup a rozhodl se divákovi přiblížit drama, které v sobě skrývá nespravedlnost sama. Skvělé a funkční záběrování a přesvědčivě umírněný herecký výkon Henryho Fondy dělají z první poloviny snímku opravdu téměř dechberoucí dramatickou rekonstrukci. Pokud někde scénář naráží na problém související s přílišnou snahou o dějovou rekonstrukci na úkor filmové dramaturgické výstavby, je to v momentu, kdy se pozornost přesouvá od hlavního hrdiny na jeho manželku a její psychické zhroucení. Z hlediska samotné dramaturgie příběhu mi tenhle odklon příliš nedával smysl, dopad to ale mělo i na dynamiku celého filmu. I přes trochu spadlý řetěz v druhé části filmu natočil ale Hitch silný snímek, který režisérovo stěžejní téma ukazuje ze zcela jiného, ale nikterak méně zajímavého úhlu. 8/10

    • 29.8.2018  19:25

    Douglas Sirk ve mně po jeho 2 technicolorových filmech vzbuzuje ambivalentní pocity. All That Heaven Allows je vizuálně zajímavá a jednoznačně neobvyklá podívaná. Narozdíl od Written on the Wind navíc nabízí příběh, který v sobě ukrývá mnohem poctivější dramatickou linku a ve svém základu tím pádem není tak silnou melodramatickou limonádou. Problém mám ale opět se samotnou dramaturgickou realizací. Sirk je tak či tak prostě rád melodramatický a i sociálně kritický námět posune do linky, která sice řeší pokrytectví všeho druhu, ale primárně ji vždy zajímá láska ústřední dvojice i se všemi jejími patetickými momenty. Závěrečný technicolorový titulek s laní ve druhém plánu mluví za vše. Působivé a zároveň kýčovité až běda. Prostě Douglas Sirk. 6/10

    • 27.8.2018  10:49

    Tohle hodně bolelo. Gene Kelly byl opravdu neskutečně dobrý tanečník a je radost na jeho choreografie koukat. Jak ale Vincente Minnelli dokázal naložit s filmem jako celkem, nad tím mi zůstává rozum stát. Filmu absolutně chybí jakákoliv soudná dramaturgie. Děj je nejenže strašně nezajímavý, ale vlastně nedává skoro smysl. Využití některých výrazových prostředků působí zcela nahodile, jako kdyby je prostě někdo chtěl jen tak použít, aniž by se zamýšlel nad jejich smyslem. Ve výsledku jsem tak měl pocit, že sleduju 2 hodiny dlouhý chaos, proložený několika zajímavými tanečními čísly, které se ale k vnějšímu světu okolo absolutně nevztahují. Je mi záhadou, jak mohl takový dramaturgický guláš (mimochodem s opravdu nehezkou hlavní představitelkou) posbírat tolik Oscarů. 3/10

    • 27.8.2018  10:34
    Nahá pravda (1937)
    *****

    Některé screwballky do toho pálí naplno od prvních vteřin, jiné s postupem času gradují a divácký prožitek tak šroubují postupně. To je případ The Awful Truth. První desítky minut se tváří jako taková běžná romantická vztahovka s občasnými vypointovanými vtipnými dialogy. Když se ale u soudního přelíčení začne rozhodovat o tom, u koho zůstane ten rozkošný malý nezbeda bydlet , je načase zpozornět. The Awful Truth totiž začně s postupujícím časem vytahovat tak zábavné a šílené karty, že až se vzpamatujete, uvědomíte si, že sledujete dokonale ujetou podívanou na úrovni Bringing Up Baby. Je zajímavé, jak dokázal být tehdejší hollywoodský mainstream syrově nekompromisní, dynamicky ujetý a i sexuálně explicitní. Navíc schopnost, jakým to vše dokázal zakomponovat do jednoho funkčního celku, je při pohledu na dnešní produkci o to víc obdivuhodná. 9/10

    • 25.8.2018  09:26

    Dal jsem tomu po letech druhou šanci, ale hned v úvodu jsem si uvědomil, co mám s tímhle filmem za problém. Zároveň je pro mě záhadou, jak moc jsou Prázdniny v Římě obdivovaným snímkem. Od samého začátku filmu totiž podle mě nefunguje hned několik provázaných detailů střihové skladby. Viditelný a okamžitý dopad to má na dynamiku, tempo i rytmus celého snímku. Již od prvního obrazu se pocitově i dějově neustále jen na něco čeká, postavy jako kdyby jen přešlapovaly na místě a čekaly, až za ně někdo jiný všechno rozhodne. Záběry jsou na můj vkus často neskutečně předržované, aniž by to mělo jakýkoliv význam, naopak právě jejich zbytečná délka ubírá na tempu a boří snahu o přirozený rytmus vztahu ústřední dvojice. Následkem zmíněných problémů je i samotné herectví neskutečně unylé, toporné a nezajímavé. Snímku podle mě ubližuje i úplná absence zvukových atmosfér. Často tak hrdinové jen někde stojí, čekají a divák spolu s nimi, aniž by mohl alespoň pocitově vnímat třeba ruch okolního světa (tedy opět absence dalších dynamických příležitostí). Ač je mi to tedy vlastně dost líto, vnímám Prázdniny v Římě jako film, který strádá především po filmařské stránce. Kdyby se většina záběrů prostě a jednoduše o něco pokrátila a zrytmizovala, myslím si, že by to pomohlo. 4/10

    • 23.8.2018  15:47
    Jan Palach (2018)
    ***

    Sedláček natočil slušný film, který mě hned v několika bodech potěšil. Zároveň ale nijak výrazněji nevystoupil z té těžkopádnosti českého mainstreamu a kladně tak Palacha hodnotím spíše v jednotlivostech, než za jeho celkovou komplexnost a soudržnost díla jako takového. Předně musím pochválit obsazení hlavní role. Sedláčkovi se podařilo vyhnout se provařenému xichtu českého hereckého rybníčku a dokázal z neznámého Zavadila vydolovat umírněný a přesvědčivý výkon na úrovni. Jeho konstatně trpitelský výraz má své opodstatnění a přispívá k té lehce enigmatické atmosféře, o kterou se Sedláček konstatně snaží. A to je jeden z celkových problémů filmu. Na mnoha místech snímku je cítit, jak moc se tvůrci snaží, jak moc chtějí, aby tohle fungovalo, nebo aby právě tenhle moment zapůsobil právě takhle. Chybí tomu lehkost a přirozenost, která by diváka bezbolestně provedla 2 hodinami k samotnému finále. A ač právě finále je dobře zvládnuté a přináší určitou katarzi, desítky předcházejících minut střídají dobré momenty s těmi nudnými, nebo i zbytečnými. Chtě nechtě, nedokázal jsem se vyhnout srovnávání s Hořícím keřem. I když každý ze snímků vypráví tu opačnou část příběhu, je zcela jasně vidět, jak čeští režiséři pořád a pořád zaostávají za svojí evropskou konkurencí. Hořící keř je drtivá, husí kůži nahánějící filmová smršť, Jan Palach je "jen" obstojný, slušně obyčejný (televizní) film s výrazným závěrem. 6/10

    • 20.8.2018  22:42

    - menší spoilerování - Sorry, Wrong Number je film zajímavý na mnoha úrovních. Předně asi zaujme prací kamery. Ta působí od samého počátku živelným dojmem, ať už se jedná o různé pojezdy, nápaditou vnitrozáběrovou montáž či odvážné střídání velikostí záběrů. Právě na svou dobu trochu netypické využití poměrně blízkých detailů tváře dělá ze závěrečné čtvrthodiny opravdu hutnou přehlídku výstavby napětí, za kterou by se rozhodně nestyděl ani sám Hitch. Výbornému finále ale předchází zhruba hodinu a čtvrt dlouhá cesta, během které divák jednak spolu s hlavní (ne)hrdinkou odkrývá zamotaný spletenec spiknutí, ale také postupně přehodnocuje náhled na hlavní ženskou i mužskou postavu. Divák nejprve poznává Leonu, ženu s hendikepem, která vyslechla cizí hovor o vraždě, zatímco její muž nepřišel domů z práce. Divák s ní tak od samého počátku logicky sympatizuje a bere ji jako zranitelnou postavu. Minimálně můj osobní náhled se však postupně změnil, když vedlejší postavy příběhu postupně odhalovali úryvky z jejich společné minulosti. Podobným způsobem pak fungovalo i následné odkrývání samotného zločinu, který mění divákův náhled na Henryho. Tak jako například Občan Kane a mnoho dalších známých i neznámých děl kinematografie pracuje s principem nespolehlivého vypravěče, tak Sorry, Wrong Number využívá k vyprávění příběhu přesný opak. Každá z postav příběhu zcela nerealisticky doplňuje střípky dějové mozaiky pravdivou výpovědí a divák tak vlastně sleduje objektivní náhled na skutečnost, ačkoliv je mu (a i Leoně) podávána od účastníků děje, kteří by jistě na věc mohli nahlížet značně upravenou a subjektivní formou. Ač se tenhle postup může jevit jako pouhá scenáristická berlička, filmu to pomáhá na dynamice a diváka tak nezačne nudit. Finále pak celý zážitek povyšuje na opravdu krev tuhnoucí podívanou s několika luxusními momenty. 8/10

    • 20.8.2018  20:09

    Vůbec se nedivím, že je Douglas Sirk oslavovaným králem melodramatu, obzvláště toho v 50. letech. Jeho práce s technicolorovými barvami je chvílemi pozoruhodná a právě v takovýchto momentech jsem neměl problém přijmout zvolený žánr, a to, co se přede mnou odehrávalo, jsem vnímal spíše jako film, ve své nejryzejší a nejhodnotnější podobě.Takhle na mě ale fungovaly pouhé úseky snímku, a když jsem se v průbehu děje trochu více zamyslel nad tím, co sleduji, nedokázal jsem se přenést přes určitou plytkost a patetickou sentimentalitu, kterou v sobě tenhle filmový žánr nutně skrývá. 5/10

    • 18.8.2018  18:26

    Muzikál? Ale kdeže. 3 společná taneční čísla hlavních hereckých hvězd (jednoznačně se jedná o vrcholy filmu), to je prostě málo. Zbytek děje totiž nabízí nablblou, chvílemi i dost prkennou limonádu, která mě absolutně ničím nezaujala. Rita je sice Rita, ale ani pohled na ní sám o sobě film neutáhne. Ale tančí božsky. 4/10

    • 16.8.2018  17:06

    Krátká a úderná facka režimnímu svinstvu. Nejsem si jistý, že Smuteční slavnost budu ještě někdy chtít vidět, její neutěšená atmosféra ale v člověku zanechá výrazný pocit nepříjemné hanby. Snad jen některá rozhodnutí postav mi přišla né zcela uvěřitelná. Vlastně jsem ze strany představitelů státní moci očekával ještě drsnější a nekompromisnější jednání. Postava Josefa Somra tak například působila zvláštně ambivalentně, ač jsem měl pocit, že on má být jednoduše "ten zlý".7/10

    • 16.8.2018  16:58

    Nejzajímavější je na tom snad opravdu ta podvratnost myšlenky hlavního záporáka. O to víc mě mrzí, že poslední desítky minut filmu patří nekonečné záplavě akce, tolik podobné všem otravným superhrdinským filmům posledních let. Bird jakoby tím vlastně vše popřel a pointu myšlenky o potřebě superhrdinů tím znegoval. A to je velká škoda, protože Úžasňákovi 2 mohli tak trochu plavat proti proudu. Ve výsledku se jím naopak unášejí a ještě přesvědčují diváka, že je to tak správně. 6/10

    • 9.8.2018  22:45

    Ve své době zcela jistě film mezinárodních parametrů. Po filmařské stránce se i dnes jedná o působivou a úctyhodnou podívanou, která udivuje dynamickými obrazovými kompozicemi i osobitou střihovou interpunkcí. Můj osobní problém byl čistě emoční. Ten retrospektivní způsob vyprávění mi úplně nevyhovoval (pravidelné střídání přítomnosti s minulostí film rytmicky trochu brzdí) a i díky němu mi těch 129 minut přišlo opravdu dlouhých. Nic to ale nemění na tom, že Kadár a Klos prostě točit uměli. Klobouk dolů. 6/10

    • 9.8.2018  11:13

    Není to ani vánoční pohádka, není to ani soudní drama, není to ani romantický film. Zdá se to být ale všechno dohromady. Čekal jsem brutálně naivně optimistický vánoční film, ve skutečnosti jsem dostal spíš tak trochu unylý příběh, který ve mně nedokázal vzbudit emoce a zajistit tak, aby mi na nějaké události či postavě výraznějším způsobem záleželo. Vše se od začátku poměrně táhne, film postrádá tempo a události za sebe skládá bez výraznějšího dynamického rozdílu. Je to samozřejmě milé, koukat se na to dá, ale výraznější zážitek to ve mně opravdu nezanechalo. 5/10

    • 6.8.2018  23:46

    Lang si pro svůj hollywoodský debut vybral nadmíru zajímavý příběh (který se dá při troše fantazie děsivě snadno napasovat na současnou uprchlickou hysterii). Bohužel, právě příběh a jeho dispozice tomu typickému hollywoodskému tvaru ale trochu srážejí vaz. Hlavní mužská postava je poměrně plochým, nepropracovaným a dost nasraným jelitem. Všechny psychologické pohnutky a dilemata (tedy to, co by u takového příběhu podle mě mělo být největší silou scénáře) jsou tak potlačené a děj i postavy přicházejí o svoji hloubku. Výjimečně tak musím říct, že daný příběh by snad možná fungoval lépe v evropsky laděném provedení. To ale neznamená, že by byl Fury špatným filmem. Snad až jen na ten pitomý a bohužel zcela nevyhnutelný konec. 6/10

    • 6.8.2018  12:50

    "A světový rekord v počtu twistů v jednom filmovém obraze získává..." Fallout je asi vším, co se o něm za poslední týdny napsalo. Je to fyzicky intenzivní zážitek, který většinově uspokojí jak popcornového diváka, tak cinefila lačnícího po žánrové analýze. Cruise se bezpochyby překonává, co však nejvíc oceňuji je poměrně temná a melancholická atmosféra, která se podobá Nolanovo batmanovské trilogii, a která celý film povyšuje na něco víc, než je jen dobře zvládnutý akční blockbuster. Výhrady mám ke zmíněnému přehnanému množství různých twistů, zvratů a obrátek, v nichž jsem se chvílemi až ztrácel a měl jsem tak pocit, že scénář naprosto zbytečně komplikuje podívanou, která naopak funguje díky přímočarému a dynamickému přístupu ke všem aspektům filmu. To nic nemění na tom, že se nemůžu zbavit pocitu, že MI6 je v kontextu dnešní kinematografie opravdu poslední výspou poctivého akčního filmu a Tom Cruise opravdovým posledním akčním hrdinou. 8/10

    • 25.7.2018  12:48

    Ghost Protocol strádá téměř ve všech ohledech ve srovnání s předchozím dílem, v mnoha případech se pak dokonce záměrně rozhoduje přesně naopak. Zápletka dokonale naplňuje klišé o agentovi, který v poslední chvíli zachrání svět před zkázou. Tomu bohužel odpovídá i plejáda digitálních a rozmáchlých scének, které se na úkor poctivé filmařiny snaží o neustálý wow efekt. Charaktery jsou mdlé, nezajímavé, záporák Michaela Nyqvista mi chvílemi přišel až trapný. Výsledkem je tak plochý, zmatený snímek, který naneštěstí přesně zapadá do mustru akčních zábavovek posledních několika let. Smutné pokoukání ve srovnání s Abramsovým předchůdcem. 3/10

    • 25.7.2018  12:32

    Klobouk dolů před Abramsovým filmovým debutem. Podařilo se mu natočit poctivý staromilský akčňák, který se na úkor megalomanské zápletky soustředí na vztahy, postavy a jejich charaktery (přesný opak bohužel ukazuje v dalším dílu Brad Bird). Již úvodní otevírací obraz působivě ukazuje, jak se bude celý film prezentovat. Film má výborné tempo, citlivě pracuje s budováním napětí a tvůrci prokazují svůj cit pro filmové záběrování i střihovou skladbu. Philip Seymour Hoffman je skvělým záporákem, může za to jak jeho sugestivní herecký projev, tak dobře napsaný, minimalistický charakter. Pouto hlavní postavy k jeho milované je pak tím silným spouštěčem, který jednak motivuje hlavního hrdinu k činům, ale zároveň emočně poutá diváka a nutí ho tak, aby mu na osudu postav záleželo. Mám pocit, že Abrams stihl třetí díl Mission Impossible natočit ještě v době, kdy blockbusterová produkce automaticky nesázela na greenscreen a CGI. Upřímně si nemyslím, že by to podobně bravurně zvládl Abrams i dnes. Ale to se naštěstí nedozvím. 8/10

    • 22.7.2018  13:24

    - menší spoilerování - Spálené životy jsou film, kterému bych chtěl dát pocitově nejvyšší hodnocení, ale ve skutečnosti to udělat nemůžu. Režisér Arriaga, scenárista všech těch Iñárrituových filmů s paralelními dějovými linkami, které se pak v určitém bodě protnou, vystavěl podobným způsobem i svůj režijní debut. Co se však zprvu zdá být vyprávěním paralelním, to se postupně ukazuje jako příběh o jedněch a těch samých lidech, jejichž osud je vyprávěn záměrně nelineárním způsobem. Tady podle mě vyvstává klasická otázka: Je zapotřebí ten příběh vyprávět způsobem, který nejprve mate diváka, aby mu v určitém bodě připravil wow efekt prozření? Nemůžu se totiž zbavit pocitu, který mi říká, že to je celé až moc velký kalkul a snaha na diváka levně zapůsobit. Zároveň mi to ale k pojetí celého filmu tak úplně nesedí. Příběh sám o sobě je zajímavý a troufám si říct, že by byl ještě působivější, kdyby byl odvyprávěn klasickým chronologickým způsobem. Tvůrci i divák by se tak mohli soustředit čistě na drama uvnitř samotného děje bez odvádění pozornosti zvolenou formou. Ten zoufalý osud všech přítomných postav mi silně připomínal filmy Andreje Zvjaginceva (úvod filmu navíc svojí lokací a náladou připomíná jeho Leviatan) a právě ta všudypřítomná niterná tragičnost je podle mě tím hlavním tahounem celého snímku a je i tím, co ve mně asi ze Spálených životů zůstane. Arriaga má k dispozici výborné herce, ale i mezi nimi podle mě jednoznačně vyčnívá výkon Jennifer Lawrence v jedné z jejích prvních rolí. Elswitova kamera výborně pracuje s lokacemi a jejich vlastnostmi a vhodně tak dokresluje atmosféru vyprávění. Ve výsledku mám tedy Spálené životy tendenci chválit, nicméně zvolená narativní forma je pro mě jediným, ale docela výrazným otazníkem celkového dojmu. I tak je ale Arriagaův režijní debut výrazným filmovým zážitkem. 7/10

    • 19.7.2018  21:21

    V mnoha případech dnes bohužel platí, že množství CGI a greenscreenů ve filmu je přímo úměrné neschopnostem tvůrců a neochotě jejich producentů natočit kvalitnější biják. Nová Mamma Mia si hraje na něco, na co absolutně nemá. A to jak po stránce scénáře, tak i z hlediska filmařiny. Děj je v podstatě o ničem, všechny postavy ve filmu jsou šíleným způsobem nezdravě fixované na hlavní postavu a cokoliv je potřeba divákovi dovysvětlit, to se nacpe do nějakého kýčovitého dialogu. Podobně důležitý problém ale skýtá i nezručnost tvůrců. Především muzikálová čísla jsou hrozně nezajímavě záběrovaná, často silně staticky, chvílemi dokonce hapruje jednoduchá osa očního kontaktu mezi postavami, a co hůř, celý film sráží dolů necitlivý střih. Namísto toho, aby v daných momentech snímku dodával dynamiku, střihá v mnoha případech hudební čísla na těžkou dobu a celý temporytmus tak zpomaluje a zadrhává, ačkoliv by se měl snažit o opak. V kombinaci s tím neustálým greenscreenem, kdy si divák už nemůže být jistý autenticitou ani jednoho záběru, je celá tahle nahypovaná podívaná jeden velký provar. Rád bych viděl nějaký nový dobrý muzikál, ale Mamma Mia to rozhodně není. Ještě že ta Lily James je tak moc smoking hot. 2/10

    • 19.7.2018  07:50
    Nadechni se (2013)
    ***

    Dobrou polovinu filmu to vypadá, že Breathe In bude opravdu tím filmem, ve kterém se málo mluví, a který se pokouší filmovým způsobem odvyprávět pocit nenaplněné touhy po svobodě, lásce a změně. V druhé části ale přichází trochu nepochopitelný úkrok od nastaveného žánru a tvůrci postavy uvrhají do sledu všemožných zvratů a peripetií, které podle mě vůbec nesouzní s tím, jak je snímek do té doby vyprávěný. Poměrně intenzivní pohledové drama se tak mění v mnohem levnější a divácky přístupnější variantu sebe sama a trochu ničí to, co ho do té doby dělalo opravdu zajímavým. 5/10

    • 14.7.2018  10:38

    Je s podivem, že tak žánrově bezpečný a nekonfliktní film doprovází tak brutálně aktivistický doslov. Spike Lee natočil film o vážném a i dnes aktuálním tématu tak podivně odlehčenou a nekontroverzní formou, že ve mně nezanechal vlastně nic víc, než jen pocit, že to celé bylo tak nějak ok a docela fajn. Film si nese po festivalech punc diváckého hitu (alespoň tak to vnímám) a možná právě výše zmíněná přístupná forma je toho důvodem. Já jsem ale upřímně čekal něco jiného a i bych něco jiného uvítal. Zvlášť když snímek táhne kupředu jak dobré herecké obsazení, tak i vypiplané vizuální retro pojetí. Velká škoda. 5/10

    • 14.7.2018  10:31
    Flákač (1990)
    ***

    Raný Linklater meets raný Jarmusch and raný Kaurismäki. Postavy chodí městem, někde se občas zastaví a něco s někým prohodí. Každý z těchhle tří velikánů nezávislého filmu takové filmy točí, nebo minimálně točil a každé z nich mají něco do sebe a v sobě něco z jejich tvůrce. Linklater v rozhovorech mísí polohu dementního tlachaní o ničem a o všem (trochu Kevin Smith style), aby občas zabrousil k té své typičtější intelektuálnější poloze. Zvolený princip observace bez jakékoliv hlavní postavy funguje překvapivě dobře, ale přiznám se, že taková půlhodina by za mě Slackerovi slušela víc. V druhé půlce jsem se už totiž trochu nudil. 5/10

    • 14.7.2018  10:17

    Začínám mít pocit, že Baltasar Kormákur opravdu není dobrý režisér. Podobně jako v Everestu se snaží vyprávět film z prostředí, v jehož reálných lokacích by se obtížně natáčelo. Volí proto cestu nekončících greenscreenů, jež jsou na první pohled patrné a ničí tak pocit realistického nebezpečí, který se za pomoci jiných výrazových prostředků snaží divákovi předat. Druhým zásadním problémem filmu je pak podle mě jeho zvolená narativní struktura. Adrift od samého počátku střídá 2 časové linie. Linie A začíná na samém počátku příběhu a během filmu doputuje do jeho středu. Linie B ve zmíněném středu začíná a během filmu doputuje do konce příběhu. Koncept, který se možná zdá zajímavý na papíře, Kormákur vůbec nezvládá a střídá obě linie tak rychle, jako kdyby se bál, že divák na jednu z nich zapomene. Logickým vyústěním je tím pádem absence diváckých emocí, kdy divák prostě nemá čas na to, začít se emočně jedné z linií příběhu věnovat. Vrcholem scenáristické neschopnosti a tvůrčí rezignace je pak závěr filmu a jeho doslovné vysvětlení "překvapivého twistu". Adrift je tak více než průměrný survival film, jehož nejsilnější stránkou je romantika, která by ale při zpětném pohledu měla být spíše podporujícím motivem, než jediným funkčním apsektem snímku. 4/10

    • 14.7.2018  09:56

    Neskutečná nuda. Celé to levné vizuální zpracování, prkenné herecké výkony (a to nejen těch mrtvých, ale bohužel i živých) a nijak se nevyvíjející příběh, to všechno mě ubíjelo každou další vteřinou. Jednoznačně mi tak přijde, že Romero natočil film, který by měl mít krátkometrážní stopáž. V 96 minutách opravdu nemá co nabídnout. Zombie horrory obecně nejsou nic pro mě a jejich prapůvodní zakladatel mi to dal najevo více než jednoznačně. 2/10

    • 12.7.2018  21:44
    Mrakodrap (2018)
    ***

    Poučení z filmu zní: Když něco nejde, použij lepící pásku, anebo to vypni a zapni. Kdyby Mrakodrap vznikl v 90. letech, mohla z něj být parádní akčně/katastrofická kultovka. Takhle to je akorát solidní blbost, která mě ale (ani nevím přesně proč) i přesto docela bavila (jak jinak než jako guilty pleasure). Mix Smrtonosné pasti a Skleněného pekla nenabízí absolutně nic originálního a překvapivého. Vše jde podle těch nejzákladnějších příruček hollywoodských scenáristů, záporáci jsou trapní a nezajímaví, megalomanské využívání CGI jde zcela proti nějaké umírněné a soustředěné práci s prostorem a střih je velice často překotný a chvílemi až zmatený (nepochybuji, že to je ale schválně). Celková vizuální tvář filmu je tak dost průměrná a velké plátno opravdu nepotřebuje. Proč jsem se tedy vlastně i tak bavil? Asi prostě ten 90kový příběh a přístup k němu. Děj má spád a šablonovité zvraty a dějové odbočky, které se v propočítaný čas rozdělují a zase sbíhají, na mě působily asi nějak tak, jak měly. A potěšila mě i ta troufalá a očividná snaha inspirovat se klasickými hollywoodskými bijáky (a to včetně skleněného vyvrcholení á la Dáma ze Šanghaje). Ideální biják na sobotní večer v telce. 5/10

<< předchozí 1 2 3 4 14 28 41 54
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace