poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 28 41 54
    • 14.7.2018  10:38

    Je s podivem, že tak žánrově bezpečný a nekonfliktní film doprovází tak brutálně aktivistický doslov. Spike Lee natočil film o vážném a i dnes aktuálním tématu tak podivně odlehčenou a nekontroverzní formou, že ve mně nezanechal vlastně nic víc, než jen pocit, že to celé bylo tak nějak ok a docela fajn. Film si nese po festivalech punc diváckého hitu (alespoň tak to vnímám) a možná právě výše zmíněná přístupná forma je toho důvodem. Já jsem ale upřímně čekal něco jiného a i bych něco jiného uvítal. Zvlášť když snímek táhne kupředu jak dobré herecké obsazení, tak i vypiplané vizuální retro pojetí. Velká škoda. 5/10

    • 14.7.2018  10:31
    Flákač (1990)
    ***

    Raný Linklater meets raný Jarmusch and raný Kaurismäki. Postavy chodí městem, někde se občas zastaví a něco s někým prohodí. Každý z těchhle tří velikánů nezávislého filmu takové filmy točí, nebo minimálně točil a každé z nich mají něco do sebe a v sobě něco z jejich tvůrce. Linklater v rozhovorech mísí polohu dementního tlachaní o ničem a o všem (trochu Kevin Smith style), aby občas zabrousil k té své typičtější intelektuálnější poloze. Zvolený princip observace bez jakékoliv hlavní postavy funguje překvapivě dobře, ale přiznám se, že taková půlhodina by za mě Slackerovi slušela víc. V druhé půlce jsem se už totiž trochu nudil. 5/10

    • 14.7.2018  10:17

    Začínám mít pocit, že Baltasar Kormákur opravdu není dobrý režisér. Podobně jako v Everestu se snaží vyprávět film z prostředí, v jehož reálných lokacích by se obtížně natáčelo. Volí proto cestu nekončících greenscreenů, jež jsou na první pohled patrné a ničí tak pocit realistického nebezpečí, který se za pomoci jiných výrazových prostředků snaží divákovi předat. Druhým zásadním problémem filmu je pak podle mě jeho zvolená narativní struktura. Adrift od samého počátku střídá 2 časové linie. Linie A začíná na samém počátku příběhu a během filmu doputuje do jeho středu. Linie B ve zmíněném středu začíná a během filmu doputuje do konce příběhu. Koncept, který se možná zdá zajímavý na papíře, Kormákur vůbec nezvládá a střídá obě linie tak rychle, jako kdyby se bál, že divák na jednu z nich zapomene. Logickým vyústěním je tím pádem absence diváckých emocí, kdy divák prostě nemá čas na to, začít se emočně jedné z linií příběhu věnovat. Vrcholem scenáristické neschopnosti a tvůrčí rezignace je pak závěr filmu a jeho doslovné vysvětlení "překvapivého twistu". Adrift je tak více než průměrný survival film, jehož nejsilnější stránkou je romantika, která by ale při zpětném pohledu měla být spíše podporujícím motivem, než jediným funkčním apsektem snímku. 4/10

    • 14.7.2018  09:56

    Neskutečná nuda. Celé to levné vizuální zpracování, prkenné herecké výkony (a to nejen těch mrtvých, ale bohužel i živých) a nijak se nevyvíjející příběh, to všechno mě ubíjelo každou další vteřinou. Jednoznačně mi tak přijde, že Romero natočil film, který by měl mít krátkometrážní stopáž. V 96 minutách opravdu nemá co nabídnout. Zombie horrory obecně nejsou nic pro mě a jejich prapůvodní zakladatel mi to dal najevo více než jednoznačně. 2/10

    • 12.7.2018  21:44
    Mrakodrap (2018)
    ***

    Poučení z filmu zní: Když něco nejde, použij lepící pásku, anebo to vypni a zapni. Kdyby Mrakodrap vznikl v 90. letech, mohla z něj být parádní akčně/katastrofická kultovka. Takhle to je akorát solidní blbost, která mě ale (ani nevím přesně proč) i přesto docela bavila (jak jinak než jako guilty pleasure). Mix Smrtonosné pasti a Skleněného pekla nenabízí absolutně nic originálního a překvapivého. Vše jde podle těch nejzákladnějších příruček hollywoodských scenáristů, záporáci jsou trapní a nezajímaví, megalomanské využívání CGI jde zcela proti nějaké umírněné a soustředěné práci s prostorem a střih je velice často překotný a chvílemi až zmatený (nepochybuji, že to je ale schválně). Celková vizuální tvář filmu je tak dost průměrná a velké plátno opravdu nepotřebuje. Proč jsem se tedy vlastně i tak bavil? Asi prostě ten 90kový příběh a přístup k němu. Děj má spád a šablonovité zvraty a dějové odbočky, které se v propočítaný čas rozdělují a zase sbíhají, na mě působily asi nějak tak, jak měly. A potěšila mě i ta troufalá a očividná snaha inspirovat se klasickými hollywoodskými bijáky (a to včetně skleněného vyvrcholení á la Dáma ze Šanghaje). Ideální biják na sobotní večer v telce. 5/10

    • 3.7.2018  16:06
    Muzeum (2018)
    **

    Když se objevily úvodní titulky filmu, běhal mi téměř mráz po zádech a těšil jsem se na velký festivalový zážitek. I ohlasy, které film provázely před uvedením na varském festivalu zvedaly očekávání hodně vysoko. Co však tak epicky začalo, to se po slibných úvodních minutách zhroutilo jako domeček z karet. Zajímavé provedení jednotlivých sekvencí vystřídaly nudné pasáže, tempo se zadrhlo a celý film jako kdyby se po úvodní slibné půlhodině ponořil do jakési tvůrčí hibernace, ze které až do konce filmu nenašel cestu ven. Ty 2 hodiny jsem tak neskutečně pronudil a upřímně litoval, že tak šikovná a tvůrčím způsobem zábavná imitace filmařiny 80. let je tak zbytečně prošustrovaná na tak ve výsledku nezajímavém díle. Velká škoda, velká nuda. 3/10

    • 3.7.2018  15:54
    Tina a Vore (2018)
    **

    Fakt velká podivnost, která si mě v celkovém výsledku příliš nezískala. Ta vlna podivna funguje poměrně úspěšně ještě v první části filmu, kdy divák pořádně netuší, co že se to na plátně děje, v té druhé se ale scénář vyprofiluje jako jedna velká exploatační naivitka. Zdánlivě nesouvisející dějové linie se protnou v uměle našroubovaný twist, který mi při celkovém pohledu prostě nedává smysl a film tak zcela podráží. Formálně je Tina a Vore navíc zcela průměrný snímek a z mého pohledu tak nenabízí absolutně nic navíc. Snad kdybych byl fanouškem severské fantasy. 3/10

    • 3.7.2018  15:42

    Jeden z těch filmů, který má tu smůlu, že je pokračováním něčeho úspěšného a jedinečného. Kdyby ve svém názvu nenesl břímě jménem Sicario, patrně bych Soldada vnímal jako zajímavý temný thriller, který mě dokázal zaujmout především vizuálně povedenými momenty a nepřívětivou atmosférou. Problémem však je, že za současné situace Soldado vlastně jen očividně kopíruje prvního Sicaria a jak už to tak bývá, jeho kvalit nedosahuje. Problém vidím hlavně ve scénáři, který Sheridan tentokrát na můj vkus moc překombinovává a namísto pomalejší a jasně vyhraněné dějové linie plácá x motivů přes sebe a patrně se tak snaží vytvořit komplexní obžalobu amerických federálních služeb. Tím ale filmu ubírá právě to, co udělalo první díl nejvíce zajímavým. Nelze opomenout ani fakt, že trojice Sollima, Wolski a Guðnadóttir prostě nejsou taková esa jako Villeneuve, Deakins a Jóhannsson. I tak se ale jedná o dobře ubíhající a pěkně natočený thriller, který by bez zmiňovaného srovnávání docela v pohodě obstál na svém žánrovém poli. 6/10

    • 1.7.2018  22:15
    Wildlife (2018)
    ****

    Jsem překvapený z tak nízkého hodnocení a chladných ohlasů. Možná je to tím, že Wildlife není tím festivalovým filmem evropského střihu, které si místní publikum žádá (alespoň mám takový pocit). Naopak. Dano natočil podle mého názoru suverénní filmový debut, který naplňuje atributy klasického amerického dramatu. Výborní herci, jasné a precizní záběrování jednotlivých obrazů a scénář, který na poměrně malém hracím poli dokáže odvyprávět přehledný a silný příběh o obyčejných věcech a lidech. Klobouk dolů před takovým debutem. 8/10

    • 1.7.2018  21:56

    Americký indie film klasického střihu, jehož název ve mně vyvolával trochu jiná dějová očekávání, než jak je pak samotný snímek naplňuje. Naštěstí jen v tom dobrém. Představoval jsem si ten ověřený mustr, ve kterém bude hlavní hrdinka trpět praktikami podivného sektářského systému, aby pak v samém závěru buďto odolala, anebo podlehla. A ačkoliv se tímhle směrem film vydává, v mnoha ohledech dokáže mile překvapit a alespoň částečně se odchyluje od mnohokrát viděných variací toho samého příběhu. Líbilo se mi prokleslení charakterů vedlejších hrdinů i jistá morální pochybnost v myslích postav "trýznitelů". Snímek je věrný svému indie postavení, jde si svou vlastní cestou a nehraje si na nic většího, než čím sám je. 7/10

    • 1.7.2018  09:54

    Když jedna z postav vysloví někdy v polovině filmu větu "Co čekáš, že se ještě stane?", oslovuje tím nejen hlavní hrdinku, ale i každého z diváků. Z mého pohledu se totiž za těch 105 min nestane zhola nic. Sonja Prosenc s divákem vyjebává tím správným festivalovým způsobem, kašle na jakoukoliv naraci a sází za sebe nesouvisející záběry jak na běžícím pásu. S nadějí jsem stále čekal na nějaký konflikt, nějaký podnět, který by celé té šaškárně dal smysl. Marně. Tvůrci se rozhodli sdělit pocit, nikoliv příběh. A to už musíte být sakra dobrý filmař, abyste tak utáhli celovečerní stopáž. 1/10

    • 27.6.2018  10:35
    Já, Simon (2018)
    ****

    Film, po kterém chci být gay. Love, Simon je bez všech pochybností na hony vzdálený realistickému ztvárnění "běžného coming outu", ale to přeci od určitého typu coming of age filmů chceme (nebo alespoň já ano). Upřímná naivita snímku je tak vlastně jeho esenciálním tahounem a dodává mu chvílemi až auru pohádky. Nereálný svět, ve kterém by bylo krásné žít. Svět, ve kterém vždy dobro zvítězí nad zlem (často i téměř neškodným). Pokud nesnášíte homofobii, budete patrně filmu vlastně už jen z principu fandit a pokud překonáte tu určitou porci nevinnosti a naivity, budete snad i dojatí. 7/10

    • 27.6.2018  09:59
    Carrie (1976)
    ****

    Při sledování De Palmových filmů si připadám, jako kdybych koukal na nějakou praktickou cinefilní videoesej, která čirou náhodou dává i příběhový smysl, ale nejvíce jí zajímá zkoumání a experimentování s jednotlivými filmovými postupy filmové řeči. Z tohoto pohledu je Carrie nadmíru zajímavá podívaná, která v mých očích reflektuje De Palmův obecný vztah ke kinematografii a odhaluje různá inspirační zákoutí. Jako filmový divák si však nejsem úplně jistý, zda inspirační mix Hitchcocka, 50kových "brainwash" popcornů, ale i třeba sovětských montážníků, dává dohromady něco dostatečně soudržného a jednotného. Možná spíš ne. I tak je ale Carrie natolik zvláštní podívaná, že udrží divákovu pozornost a pokud máte rádi De Palmovu tolik specifickou filmovou řeč, určitě se pobavíte. 7/10

    • 12.6.2018  20:51

    Marně jsem doufal, že se v zajímavostech dočtu, jak moc miluje Quentin Tarantino tenhle film. Stará puška chvílemi budí dojem, že snad člověk kouká na televizní seriál ČT o radostech a strastech jedné rodiny za protektorátu. Když se do toho všeho ale najednou ozve nepříjemné zasyčení plamenometu, zazní pár tónů hudebního doprovodu a hlavní hrdina se vydá na cestu pomsty, získává vizuální podoba snímku dost absurdní konotaci a Stará puška se stává opravdu zvláštní a podivnou tarantinovkou, jaká rozhodně nečeká na každém rohu. 7/10

    • 12.6.2018  20:22

    Občas má člověk to štěstí, že ten správný film potká ve správném momentu svého života. Zásah filmu pak může překročit hranici obyčejného filmového zážitku a zásadním způsobem může ovlivnit i život samotný. Reality Bites tím filmem v mém případě není, ale můj soukromý vesmír zasáhl natolik, že má k podobné výsadě hodně, hodně blízko. Ten chybějící střípek je Stillerova nerozhodnost, zda film vést a zakončit spíše v rovině romantické komedie, anebo se nekompromisně rozhodnout pro existenciální rozervanost. Kdyby zvolil druhou možnost, Reality Bites by se pro mě stal dokonalým filmem. To drásající pnutí, jaké v půlce filmu mezi sebou mají Winona Ryder a Ethan Hawke (mimochodem moji soukromí kandidáti na nejlepší intelektuální pár ever hned vedle Ethana s Julie Delpy) je podle mého názoru totální tvůrčí majstrštyk (casting, scénář, dialogy, vedení herců, chemie mezi nimi atd.), za který by každý další tvůrce dal nevím co. Navíc způsob, jakým Lubezki hlavní charaktery dokonale tesá, dělá ze sledování až fyzicky příjemný zážitek (Winona tu pro mě naprosto dokonale ztělesňuje ženskost 90. let). A právě esence let devadesátých, která filmem prostupuje jako neviditelná, ale všudypřítomná mlha, dodává Reality Bites feeling staré a nepodstatné momentky, jakou člověk po letech vyštrachá někde z krabice, a když se na ní podívá, uvědomí si, že tehdy prožíval něco speciálního. A tenhle pocit jsem naposledy cítil u Chlapectví. 8,5/10

    • 9.6.2018  13:14
    Glory (1989)
    ****

    V mnoha ohledech mi přišlo, že Glory je pro Zwicka taková rozcvička před Posledním samurajem. Oba filmy do puntíku splňují představu o velkém historickém hollywoodském filmu, jaké se před pár dekádami ještě točili a oba sdílejí až nápadně podobné momenty a situace. Zwick je zručný řemeslník, takže divák má u jeho filmů jistotu, že předkládaný scenáristický mustr je převeden do finální podoby opravdu kvalitním způsobem. Navíc vývoje některých postav v Glory (hlavně Broderick a Washington) jsou opravdu zajímavé a dramaturgicky táhnou děj kupředu až k očekávanému patetickému finále, které mě sice nenaplnilo žádným povznášejícím epickým pocitem dojetí (jak tomu naopak v mém případě je v závěru Posledního samuraje), ale nijak zvlášť nezahodilo ty poctivé 2 hodiny a neubralo tak na silném zážitku. 7/10

    • 9.6.2018  09:28

    Psychoanalýza for dummies by Alfred Hitchcock. Z hlediska samotné psychoanalýzy je Spellbound samozřejmě kravina, ale snaha o realističnost opravdu není to, co od Hitchovo filmů očekávám. Souhlasím s tím, že největší problém vidím ve scénáři. Celý ten freudovský obrys na mě působí vlastně jen jako McGuffin, který dodává tomu nejtypičtějšímu hitchcockovskému motivu (nespravedlivě obviněný muž na útěku) auru zajímavého a originálního obalu. Jenže když se nad tím tak zamyslím, co je na tom špatně? Nefunguje o rok mladší a slavnější Notorious na úplně stejném principu? Co naopak nejde Spellbound upřít, je řada mistrovsky zrežírovaných a natočených momentů, které každým svým okénkem hlásají "tohle je ta pravá kinematografie, tohle je film". Hitchcock tak svým režijním mistrovstvím ten ve své podstatě jednoduchý a dost naivní scénář povyšuje na skvělou diváckou zábavu, které vládne neskutečně charismatická (a s těmi brýlemi jako sexy učitelka vypadající) Ingrid Bergman. PS: Je zajímavé, že každý asi zná tenhle film v souvislosti se snovou sekvencí od Dalího. Ta ve filmu ale ve skutečnosti zabírá jen pár desítek vteřin a z mého pohledu rozhodně není žádným výrazným vrcholem snímku. 7/10

    • 8.6.2018  08:15

    Naprostá tragédie. Naivně jsem si myslel, že by v dnešní době prostě nemohlo nikoho napadnout zopakovat vizuální digitální bordel z trilogie I-III. Evidentně mohlo. Last Jedi je jedna velká digitální změť, která bez ladu a skladu chrlí vše, co jí napadne. Digitální pseudotvorové, wtf kameňáky, vlastně to celé zapadá do současné komiksové blockbusterové šablony. Jedinými smysluplnými momenty se tak stávají vnitromyšlenkové dialogy mezi Rey a Kylo Renem. Ten jednoduchý postup využívající základní princip filmové osy, při kterém postava v jednom prostředí jako by na pár metrů mluvila s postavou druhou, která je ale úplně jinde, mě vlastně dost bavil. Škoda, že žádný další podobný "čistý" filmový postup ale Last Jedi nenabízí a je bohužel prototypem současného popcornového trendu, který dává přednost kvantitě vizuální atrakce před kvalitou smysluplného a nepopisného děje, umírněnými dialogy a propracovanými postavami. 2/10

    • 2.6.2018  12:22

    Jak by vypadal McQueenův Stud natočený o 4 dekády dříve? Asi nějak takhle. Truffaut natočil film, který by z dnešního pohledu získal jedno velké "me too". Narozdíl od syrového Studu totiž posedlost sexem poetizuje. V 70. letech naprosto očekávaný a společensky přijatelný postup, který by dnes pravděpodobně neprošel. Na druhou stranu oceňuji, že Truffaut i přes nezpochybnitelnou adoraci objektivizace ženského těla nechává hlavního hrdinu při určitém úhlu pohledu trpět, akcentuje jeho nezdravou posedlost a filmu tak dodává vícevrstevnatý rozměr. 7/10

    • 1.6.2018  10:09
    Janička (2017)
    ***

    Všechno, co jste kdy chtěli vidět, ale jen jste o tom nevěděli. Janička je stejně tak božsky geniální, jako i dementní dílo. Dumont vytvořil nekompromisně na hlavu padlý koncept, který dokonale funguje do doby, než se začně opakovat a nudit. A taková hranice bude postavená pro každého diváka asi jinde. Pro mě leží někde na konci první hodiny. Od té chvíle šla má pozornost dolů a ač jsem si i nadále užíval všechny ty dechberoucí headbangingy a rapujícího strýčka, už jsem na to nezíral s otevřenými ústy jako v prvních desítkách minut. Janička je prostě film, jaký jste ještě nikdy neviděli, a i když možná odejdete, i když vás to možná začne v půlce už nudit, všichni na to jděte a zapařte spolu s francouzskou národní hrdinkou, protože podobná možnost se už možná nemusí opakovat. 6/10

    • 1.6.2018  10:00
    Psí ostrov (2018)
    ***

    Wes Anderson a jeho tvůrčí tým patří bezpochyb k nejlepším a nejnápaditějším animátorům současnosti. Psí ostrov je přehlcený vizuálními nápady a podněty, charaktery hlavních psích postav mají švih a hloubku a opravdu krásně se na to kouká. Jenže ta přehlcenost podněty jakoby trochu přebrala kontrolu nad Andersonovým tvůrčím smýšlením. Děj skáče zleva doprava, zepředu dozadu a tříští ho na separované zábavné fragmenty, které ale při celkovém komplexním pohledu nevytvářejí funkční příběh, který by mě nějak extra zajímal. 100 minut jsem tedy sledoval přehlídku vizuálních nápadů a roztomilých psích pohledů, kterým ale chybí smysluplnější a koncentrovanější dramaturgické propojení. Kupodivu si teď nemyslím, že by se Wes Anderson už nějak nenávratně sebepohltil. Chtělo by to ale možná se na malý moment zastavit, nadechnout se, rozhlídnout se kolem sebe a pak to i vložit do filmu. 6/10

    • 27.5.2018  22:29
    Vůně ženy (1992)
    ***

    Ve skutečnosti moc příjemný film s klasickým feelingem Hollywoodu 90. let. Naneštěstí celý ten příběh je tak moc patetický a sladkobolný, že to bylo trochu moc i na mě (a to já v tomhle ohledu snesu poměrně hodně). Vůně ženy kombinuje několik často využívaných schémat do jednoho jediného děje. Snaží se být klasickým srdcervoucím dramatem o sblížení postiženého a opatrujícího, školním příběhem chudý dobrák vs. bohatí floutci a vlastně i jakýmsi soudním dramatem o lidské morálce. Brest to poměrně šikovně zvládá ukočírovat dohromady, ale ta tíha sentimentu jednotlivých momentů je opravdu zdrcující. Výsledkem jsou pak někdy až téměř pitomé okamžiky (slepý řidič ve velké rychlosti zatáčí podle pokynu), které zas jindy vyvažuje působivost vztahu mezi hlavními postavami. Hezký film, který by ve vážnějším a ukočírovanějším provedení mohl být ještě lepší. 6/10

    • 27.5.2018  22:04

    Viděna 135 min verze. Přijde mi, že tvůrci by měli být rádi, že i tahle nejkratší kino verze je ve skutečnosti poměrně dost dlouhá. Doba, kterou divák s postavami stráví, je totiž to jediné, co mě emočně alespoň trochu dokázalo připoutalo k příběhu. Neznámý voják je jinak dost průměrně zvládnutý válečný film, který nepřináší nijak zvlášť zajímavý děj ani postavy. Fakt, že 135 min verze je navíc jen silný filtr originální stopáže, je bohužel znát na každém kroku. Vynechává se hodně, přeskakuje se ještě víc. Díky tomu alespoň vzniká jakési kouzlo nechtěného, kdy tohle neustálé necitlivé narušování kontinuity děje přináší určitou tvůrčí nekompromisnost, která ve výsledku dodává filmu na dynamice. I tak je ale výsledný dojem opravdu spíše průměrný a velice brzy se na něj asi usadí prach zapomnění. 5/10

    • 25.5.2018  11:03

    Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10

    • 21.5.2018  22:40

    Dokonalá hitchcockovská látka. Ale aby taky ne, když je vlastně Rudá volavka jen trochu překombinovaný Notorious. Francis Lawrence natočil poctivý špionážní thrillerový popcorn, který má s realističností pramálo společného, ale o to víc v některých momentech potěší. Je totiž trochu staromilský a nejde na ruku bezduché akci a vražednému tempu, jak by se na první dobrou asi dalo očekávat. Většinu doby se mluví, film pracuje dobře s napětím a když už pak přijde na řadu nějaká ta akce a násilí, má to ten správný efekt jako v dobách minulých - tedy vyrušení diváka z do té doby poměrně klidného konceptu. Vizuálně je Rudá volavka příjemně dokonalou podívanou, která nestaví na odiv žádné CGI (nedělám si iluze o jejich absenci) a šikovně a zároveň umírněně vypráví obrazem. Přítomnost brutálně svůdné Jennifer Lawrence je pak už vlastně jen vrchol toho zábavného ledovce. Kdo bude očekávat nějakou hlubokomyslnější či realističtější podívanou, ten bude patrně zklamaný, já jsem si tohle čiré staromilské popcornové potěšení užil. Jen ty diskety tam fakt nemusely být. 7/10

    • 21.5.2018  15:58

    Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10

    • 19.5.2018  09:17
    Tři ženy (1977)
    ***

    Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10

    • 17.5.2018  20:25
    Až na dno (2017)
    **

    Wenders, McAvoy, Vikander. Takové spojení přece nemůže vytvořit špatný film. Submergence se pokouší pracovat se třemi rovinami příběhu, které se liší i svým žánrovým přístupem. Rovina romantická, tedy úvod v hotelu funguje celkem bezproblémově. Chemie mezi hlavními postavami existuje a síla emočního vzplanutí tak získává poměrně solidní základ pro budoucí děj. Jenže Wenders hrdiny rozděluje a namísto toho, aby s nimi paralelně pracoval v jednom společném žánrovém i stylistickém proudu, nechává každou postavu prožívat vlastní, z hlediska předchozího děje dost nefunkční a bohužel i dost nezajímavý osud. Výsledkem je tak podivný mišmaš, který ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sledoval několik jiných filmů, ze kterých se někdo pokusil udělat jeden. Logicky pak celý film jako celek vyznívá do ztracena a vyvstává otázka, proč něco takového vůbec Wenders točil. Myslel si, že to může fungovat nějak jinak? Nebo je výsledný tvar přesně tím, co režisér zamýšlel? Pokud ano, minuli jsme se obloukem. 4/10

    • 17.5.2018  20:12
    Matka (1926)
    ***

    Dokázali ti kluci montážnický točit o něčem jiném než o revoluci? Bez všech pochybností se jedná o technicky zajímavé a zručné dílo. Ve své úvodní polovině se Pudovkin soustředí na příběh a za pomoci zajímavé střihové skladby skvěle vypráví obrazem. Klobouk dolů. Děj se však postupně transformuje na typickou revolucionářskou agitku a to já prostě nedávám. I když bude film sebelepší po technické stránce a sebedůležitější v kontextu světové kinematografie, pokud mě bude nudit a především štvát svým ideologickým apelem, nikdy ho plně neocením. 5/10

    • 15.5.2018  16:48

    Cítím se provinile. Jednu z těch největších a nejdůležitějších klasik 60kové vlny jsem si ohromně užil, jenže jen jako čistou diváckou tragikomedii. Když jsem si pak zpětně začal pročítat všechna ta skrytá podobenství a došlo mi, že jsem v podstatě ani na moment o Intimním osvětlení nepřemýšlel v nějakém hlubším kontextu, dohnal mě zmiňovaný pocit provinění. Podobný druh autorského nepochopení, které mi ale vůbec nepokazilo zážitek z filmu, je mi navíc docela cizí (když už jindy film nepochopím, tak to většinou znamená nulový zážitek). Kde je tedy chyba, to nevím. Tak či onak, na Passerův film budu vzpomínat s úsměvem a s myšlenkou, že mě pobavil tak, jako málokterý jiný film československé vlny. 8/10

<< předchozí 1 2 3 4 14 28 41 54
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace