poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

51 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
    • 17.1.2019  11:08

    Nedívím se, že většina diváků film buďto nesnáší, anebo je jím absolutně nadšená. A jak už to tak u mě bývá, já jsem někde v polovině cesty, přikloněn spíše k té pozitivní části hodnocení. Beautiful Boy je totiž fakt velká popina. Soundtrack tahající na první dobrou silné songy do těch správně silných momentů, poměrně bezstarostná kamera s poetickou paletou barev a celkové zasazení děje do finančně zcela zajištěného zázemí, kde mají rodiče prostor řešit jen ten jediný problém. To vše může působit dost povrchním dojmem, může to budit zdání, že takhle film o drogách prostě vypadat nemá, a že využívá ty nejprostší postupy k vydojení emocí. Ono to tak opravdu asi je, já jsem zároveň ale divák, který se podobným způsobem nechá občas rád unést. Vše zmíněné navíc lze obrátit i v pozitiva. Beautiful Boy totiž svým pojetím nabourává téměř všechna klišé drogových filmů a je tak poměrně originální výpovědí, jež se nezaměřuje na drogové fyzično, tak jak tomu bývá ve většině podobných dramat, ale na mezilidské vztahy. Logiku vidím i ve zvolené formě vyprávění, která poměrně bez ladu a skladu přeskakuje časový rámec a korepsonduje tak se zacykleností Nicovy závislosti i s bezmocností otce najít nějakou jasnou cestu k záchraně. Beautiful Boy je film s mnoha rezervami, využívá docela povrchní výrazové prostředky, ale zároveň nabízí docela svěží pohled na už dost vyčpělé filmové téma a i díky dobrým hereckým výkonům dvou hlavních postav dokáže zanechat poměrně silný dojem. 7/10

    • 17.1.2019  10:53

    První polovina skvělá. Plná nápadů, dobrého tempa a skvělé animace. Kdyby to pak Ralf skromně zapíchnul někde na 90 minutách, zůstal by opravdu nadprůměrným animákem, který vyniká krásnou technickou stránkou a nenudí. Problém je, že děj se ve druhé polovině začne nesmyslně roztahovat, tempo filmu opadne, motivace postav a změny v ději přestanou být přirozeně logické a pokračování Raubíře Ralfa tak spadne do zcela průměrné a nudné podívané. Je to velká škoda, princezny jsou totiž super. 6/10

    • 15.1.2019  12:53
    Oni a Silvio (2018)
    **

    Už to prostě není, co to bývalo. Loro je naprosté plácání se ve zvolené formě. Vypadá to, jako když se Sorrentino snaží za pomoci naprosto stejných postupů natočit mix Božského a Velké nádhery, ale naprosto zásadním způsobem se mu to nedaří. Výsledkem je neskutečně úmorných 150 min, které ve své sebezahleděnosti navazují na Mládí a ukazují, jak vypadá tvorba filmaře, kterému jeho vlastní autorská forma vlezla na mozek. Sorrentino v podstatě točí všechny svoje filmy pořád stejným způsobem. Jeho přístup po celou dobu balancuje na hraně sebezničení kýčem, ale ještě donedávna dokázal sám sebe držet na uzdě. Kýč dokázal přetvořit v poetično a zvolenou formu podřídit filmu jako celku. Mládí a Loro podle všeho ukazují, že Sorrentino už překročil pomyslnou hranici příčetné filmařiny, a že se bude nadále stále hlouběji a hlouběji nořit do svého vlastního, kýčem přesyceného ega. 4/10

    • 8.1.2019  14:18

    S tvorbou Petera Jacksona se zásadně míjím. Nemám žádný vztah k sérii Pána prstenů, nelíbil se mi ani žádný z jeho dalších filmů, včetně Pevného pouta, které nese několik spojujících motivů právě s filmem Nebeská stvoření. Ani u Nebeských stvoření mě nijak neuchvátila Jacksona práce s fantaskním světem obou dívek, nicméně zvolená režijní forma, práce s kamerou, herecké výkony a intimně drásavá atmosféra (pomrkávající chvílemi k rané tvorbě Petera Weira nebo třeba Guillerma del Tora) tvoří velice zajímavý a nezvyklý filmový zážitek, vrcholící nervydrásajícím závěrem. V kontextu Jacksonovy tvorby jsou tak pro mě Nebeská stvoření jeho nejlepším dílem a zároveň jediným filmem z jeho tvorby, který mnou dokázal pohnout. 7/10

    • 3.1.2019  11:20

    Nikdy by mě nenapadlo, že remake klasického velkého muzikálu budu považovat za lepší film, než je originál. Jenže původní Mary Poppins je výjimka na výjimky a já jsem rád, že Mary Poppins se vrací nejde tak úplně ve stopách svého zdrogovaného a děj zcela postrádajícího bizarního předchůdce. Naopak, Mary Poppins se vrací je veskrze průměrným a obyčejným muzikálem, se vším dobrým i špatným, co k takovému označení patří. Songy nejsou příliš zapamatovatelné a po technické stránce nevybočuje film z hollywoodského průměru. Ještě horší je to s postavou otce (v původním filmu postava chlapce), který pro mě byl natolik odpudivým a sebelítostivým ztroskotancem, že jsem momenty v jeho přítomnosti doslova nesnášel. Naopak musím ocenit zpracování charakteru samotné Mary Poppins. Ta je v novém podání Emily Blunt mnohem sympatičtější a zábavnější postavou. Oproti původní Mary Poppins Julie Andrews je ta současná aktivním hybatelem děje a nepůsobí namyšleným a narcistním dojmem, nýbrž zábavně ironickým. Zdá se to jako malý rozdíl, ale v celkovém kontextu to pro mě osobně mění pohled na celou postavu a její přínos pro děj filmu. Ve výsledku je tak třeba ocenit, jak se s celým tím soustem tvůrci popasovali, protože jak už bývá zvykem, málokdy se vůbec stane, aby novodobý remake nějaké filmové klasiky vůbec obhájil důvod své existence. To se myslím nové Mary Poppins povedlo. 6/10

    • 2.1.2019  17:27
    Nepřátelé (2017)
    *****

    Nejlepší western od Brimstonu a pro mě osobně jeden z nejlepších filmů roku. Cooperovi se podařilo napsat neskutečně zajímavé a plnohodnotné postavy a obsadit je herci, kteří do nich dali naprosto vše. Výsledkem je tak výjimečně silný, plastický a výrazně melancholický zážitek, jemuž v mých očích chybí pouze trochu nákladnější výprava, která by celý příběh zabalila do ještě výraznějšího filmového obalu. V ten moment by Hostiles podle mého mohli v klidu aspirovat na přelomové dílo ve svém žánru a určovat další směr vývoje (anti)westernových bijáků. 9/10

    • 19.12.2018  13:27

    Mám pocit, že těch 12 let od vzniku filmu už Potomky lidí prověřilo natolik, abych je sám za sebe označil za prozatímní nejlepší filmové dílo 21. století. Cuarónovi vznikl pod rukama komplexní umělecký výtvor, jenž snoubí vše, co by měl film s velkým F ve své ideální podobě obsahovat, od dokonalého technického zpracování, přes silné herecké výkony, skvělý scénář, až po živý a pulzující fikční svět. Nejenže každá z těchto složek sama o sobě funguje na té nejvyšší možné a představitelné úrovni, ale jako celek Potomci lidí vše zmíněné skládají do dokonalé kinematografické harmonie. Existují novodobé filmy, které mě možná emočně zasáhly o něco víc a existují i novodobé filmy, které jsou technicky podobně podmanivé. Žádný z nich ale pro mě nereprezentuje film ve své dokonalosti v takové míře, jako právě Potomci lidí. 10/10

    • 19.12.2018  07:13

    Díky bohu, není to další úplně stejný komiksový film. Vizuální stránka je poměrně zajímavá, v průběhu snímku přichází s mnoha nápady a občas překvapí příjemně neotřelým záběrováním. Na druhou stranu, že by to byla až taková revoluce, aby se způsob animace měl nechat patentovat a aby se o tom mluvilo další týdny... Nemění to ale nic na tom, že tohle je podle mě určitě jedna z cest, jakou by se současný otravný komiksový film měl ubírat. Alespoň pokud se bavíme o formě. Zásadní problém pro mě ale zůstává příběh. Nudil jsem se stejně jako u jakéhokoliv jiného komiksového filmu v posledních letech. Chvílemi jsem se nudil až tak, že mě linie příběhu přestala úplně zajímat. Ale v tomto případě je problém spíš ve mně, než v samotném filmu. Daný žánr prostě takhle scenáristicky funguje a to, co je pro mě povrchní změť dějových zvratů a zápletek, je asi přirozený komiksový setting. Ve výsledku tedy divácká nuda, filmový průměr, ale zcela jistě správná cesta pro daný žánr. 5/10

    • 18.12.2018  20:36
    Fedora (1978)
    ***

    Fedora je mnohem zajímavějším filmem při pohledu na celkový kontext Wilderovy tvorby a kariéry, než jako film stojící čistě sám o sobě. Neboli jako diváka mě bavil film mnohem méně, než jako fanouška tvorby Billyho Wildera. Úvodní část filmu a jeho celkové nastavení asi nejen mně silně připomínalo Sunset Blvd. (první minuty jsou plné indícií a různých obrazově zvukových analogií, které beze všech pochybností k Sunsetu odkazují). Někdo tu v komentáři píše, že ale Fedora je vlastně úplně jiným filmem a srovnání se tak nehodí. Fedora je bezpochyby dost rozdílným dílem, ale srovnání s Wilderovým slavným snímkem je podle mě naopak nanejvýš žádoucí. Oba filmy totiž stojí proti sobě jako jakési antiteze a (alespoň tak to já vnímám) ve svém vzájemném srovnání přinášejí zajímavou výpověď o době, ale především o Wilderově kariéře a jeho životních etapách. Oba filmy nabízejí pohled na zestárlou světovou hereckou hvězdu, která žije ze vzpomínek a kariéra pro ni byla vším. Jenže zatímco Sunset Blvd. natočil Billy Wilder na vrcholu kariéry, Fedora je jeho předposledním snímkem. A v tom je podle mě skrytý klíč k tomu, proč jsou oba filmy vlastně o tom samém, ale říkají skoro pravý opak. Zatímco Norma Desmond je totiž svým způsobem nepochopeným duchem éry, kterou už vlastně nikdo nepamatuje a na níž se vzpomíná se soucitným úsměvem, Fedora je naopak ztělesněním doby, která byla ta správná, ta pravá, ta opravdová, a současnost, jíž musela ustoupit, se jí jen těžko vyrovná. Fedora tak působí jako jakási závěrečná pointa pro dramatický oblouk Wilderovy bohaté kariéry. Ačkoli mě tedy sama o sobě nijak extra nezaujala, jako materiál k přemýšlení a úvaze nad tvorbou velkého režiséra je naopak nanejvýš podnětná. 6/10

    • 15.12.2018  09:51
    Mary Poppins (1964)
    *

    Zažitá podoba standardního filmového díla je už pár desítek let tak nějak definována tím, že film má děj, a odehrává se ve světě, v němž fungují určitá pravidla a kauzalita. Tak nějak tohle očekávám od každého snímku, pokud nekoukám na nějaký vyloženě artový bizár. Kdo by to byl ale řekl, že slavná Mary Poppins všechny tyhle základní předpoklady popírá. 140 min dlouhý drogový večírek nabízí bez ladu a skladu téměř vše, co byste mohli očekávat od klasického muzikálu pro celou rodinu: Nad sebou samotnou onanující chůvu se sklony k manipulaci, dealování perníku, a s velmi pochybným vnitřně-morálním nastavením, maniodepresivní vedlejší postavy, které pokud nejsou brutálně high, trpí promptě stíhou a depresí a neustále na Mary perverzně dorážející mužské charaktery vedlejších postav (a to nejen lidských, viz třeba nadržený tučňák). Problém je, že celému tomu tripu ale chybí výše zmíněné. Nemá to absolutně žádný děj a především jakoukoliv logiku a pravidla. A to jako divák nedokážu přijmout, i když se budu smát celé té falické symbolice a dědkovi s čárou na čele od paruky. Pro mě tedy ve výsledku absolutní divácké peklo, které bych dovolil pouštět snad jen na nějakých drogových swingers party, kde došla inspirace. 1/10

    • 27.11.2018  18:10
    Vozka smrti (1921)
    **

    Občas si říkám, že jsem k těm němým filmům příliš neshovívavý, ale když pak jednou za čas narazím na ty opravdové klenoty, nestačím se divit, čeho už v té době byli někteří filmaři schopni. Proto si tedy neodpustím a Sjöströmův slavný film spíše zkritizuji. Vánoční koleda v alkoholové verzi by byl určitě zajímavý a originální příběh, jeho zpracování je ale pro mě od samého počátku neskutečně toporné a unylé. Většina scén se odehrává ve statických celcích, maximálně polocelcích, a co hůř, téměř celou dobu vlastně jen jedna postava říká něco postavě jiné. Namísto toho, aby Sjöström emoce postav odvyprávěl obrazem (ano, ta tisíckrát opakovaná lež o tom, jak tvůrci němých filmů museli umět vyprávět obrazem a nemohli se spoléhat na dialogy), nechá diváka číst úmorné množství mezititulků a dynamiku snímku tak ještě více degraduje. Je to škoda, protože atmosféra i příběh by ve svižnějším a živějším podání jistě fungovaly i dnes. Takhle je pro mě tenhle legendární němý film spíše nudným zklamáním. 4/10

    • 27.11.2018  17:50

    Chvílemi jsem si říkal, že se dívám na Červené střevíčky v Lubitschově komediálním pojetí. Srovnání se však nabízí především s režisérovým o rok starším Útěkem z ráje. Podobnost vidím nejen čistě vizuální (hlavní ženská postava v podání Miriam Hopkins, lokace evropských měst a interiéry zazobaných vilek), ale především dramatickou a dramaturgickou. Oba filmy v mých očích spojuje svěží úvod plný skvělých momentů, chytlavě spojující energii slapstickové a screwballové komedie, překvapivá odvážnost v tématu dialogů a bohužel ale také neschopnost udržet tempo a dravost po celou dobu snímku. Lubitsch jako kdyby narval všechny své nápady do první poloviny a v druhé se popadal za břicho a nabíral dech. Nabízí se otázka, jestli Wilderův mentor vlastně nebyl silnější v romantických polohách, ve kterých si mohl dovolit pozvolnější tempo, aniž by celou dobu bez dechu dobíhal cílovou rovinku. Takže když "Lubitsch Touch", tak raději Obchod za rohem. 6/10

    • 19.11.2018  20:33

    Naprostý provar. Bez přehánění si nevzpomenu, jestli jsem někdy strávil v kině zbytečnější 2 hodiny. Od první minuty mi byl každý frame filmu naprosto ukradený. Nedovedl jsem si představit, že by druhý díl Zvířat mohl v negativním slova smyslu překonat díl první. Bohužel se to děje. Rowlingová předvádí tak šílené scenáristické znásilňování potterovského universa v kombinaci s nepochopitelnou diletantní neschopností vytvořit funkční postavy a zápletku, že nudnost a plytkost prvního dílu nechává výrazně za sebou. 134 minut, ve kterých hlavní hrdina nejeví zájem o hlavního padoucha a padouch o hrdinu je těch stejných 134 minut, ve kterých se prázdnota scénáře vyplňuje pátráním po nezajímavém a nedůležitém rodokmenu, a zároveň je to stejných 134 minut, které se Rowlingová pokouší zachránit snůškou bizarních a dementních twistů a odhalení. Nic tak pitomého vůči vesmíru, v němž se daný film odehrává, jsem dlouho neviděl. Jakožto fanoušek světa Harryho Pottera se zapřísahávám, že mě na další pokračování Zvířat už nikdo nedostane. 1/10

    • 13.11.2018  08:08
    Varieté (1925)
    *****

    Tohle je opravdová magie němého filmu. Karl Freund byl génius a jeho záběrování působí chvílemi jako zjevení dokonalosti. Malý pohyb jeho kamery a daný moment má tak neuvěřitelnou sílu, kterou marně hledá většina dnešních spektáklů. A co víc, Varieté i skvěle pracuje se střihem (a to si přiznejme, není úplně silná stránka některých němých filmů), a v kombinaci se skvěle voleným rakurzem kamery a velikostí záběrů vytváří v některých momentech až dechberoucí zážitek (Například když se Artinelli snaží do svého pokoje nalákat Berthu-Marii: využití nájezdu na Artinelliho ucho - tedy změna velikosti záběru uvnitř záběru samotného - a následná jízda spolu s přicházející B-Marií je po stránce celkového temporytmu naprosto dokonalým momentem). Silný zážitek. A to i v podání experimentálního soundtracku, který tu vzbuzuje tolik emocí. Já si to užil v jednom balení. 9/10

    • 10.11.2018  09:49

    Nevím, jak bych hodnotil, kdybych si Muže s kinoaparátem pustil bez moderního hudebního doprovodu, nicméně v kombinaci s hudbou od The Cinematic Orchestra je to naprosto úžasná podívaná. Ty různé střihové postupy, asociace, provázání, práce s tempem a vizuálními liniemi, to vše dává dohromady intenzivní a přímo hypnotický zážitek. Po delší době mě opět dojímá síla historie kinematografie. 9/10

    • 31.10.2018  20:36

    Nejlepší vizuální atrakce v kinematografii za rok 2018? Přece Blake Lively v Nebezpečné laskavosti! Jasně, ten film je brak, není třeba si nic namlouvat. Ale brak natolik zábavný, elegantní a sexy, že jsem se po dlouhé době rád nechal zblbnout a jen si užíval každou minutu filmu. Už od prvních trailerů mě upoutala ta očividná snaha o poctu Saulu Bassovi. Když jsem pak i během filmu narazil na několik ne tak typických, popkulturně kinematografických odkazů, měl jsem jasno o tom, že tohle si prostě museli užívat tvůrci, herci a teď i diváci. A fakt mi řekněte, kdo a kdy byl naposledy víc sexy, než Blake Lively v Nebezpečné laskavosti. 7/10

    • 31.10.2018  20:27

    Zatímco německá éra Fritze Langa mě nepřestává fascinovat, jeho americké kusy jsou pro mě zatím spíše průměrnou podívanou. Spolu s The Big Heat si odškrtávám jednu velkou noirovou klasiku, ale nic zásadního ve mně snímek nezanechal. Dějově naprosto obyčejné a herecky klasicky strojené (tak to ovšem má být, já vím). Jen ta filmařina dává vědět, že za režijní stoličkou sedělo velké jméno. Od prvních momentů mě nejvíc bavily skvělé kamerové pojezdy, které pomocí několika jednoduchých pohybů rozzáběrovaly scénu tak, jak by to většina jiných režisérů dokázala pouze s přispěním střihu. To bohužel nemění nic na tom, že jsem v životě viděl už nějaký ten lepší a zábavnější noir, který nebyl tak schematický a pocitově uzavřený, jako právě The Big Heat. 6/10

    • 31.10.2018  20:17
    Zoe (2018)
    ***

    Drake Doremus zpracovává ve svých filmech stále dokola jedno a to samé téma. Lásku mezi mužem a ženou, která je z různých důvodů nevhodná či zakázaná. V Breathe In je to láska mezi otcem od rodiny a mladou výměnnou studentkou, v Equals nepřeje vztahu sama společnost a v nejnovější Zoe zkoumá možnosti soužití člověka a "replikanta". Doremusovy snímky mě pokaždé něčím zaujmou a ač se vždy jedná o poměrně minimalistickou a uměřenou podívanou, dokážou předat docela silné emoce. Zoe je však pro mě osobně asi nejstudenější ze zmiňovaných filmů a chvílemi spíše vypadá jako hodně povedený studentský projekt. Závěr dojem naštěstí poměrně zachraňuje, nicméně i tak osobně považuji Zoe za asi ten nejslabší Doremusův kus. 5/10

    • 23.10.2018  17:20

    Hodně zvláštní film. Jeho pověst a oblíbenost (řekl bych především u amerického publika) ho značně předchází a má tak okolo sebe auru jakéhosi výjimečného hollywoodského bijáku. Sám o sobě je ve výsledku průměrně dobrým filmem, který ovšem vyniká tím, jak moc je na poměry amerického středního proudu podivně a zvláštně natočený a jak podivně a zvláštně mixuje zvolené filmové žánry. Běžný americký film by se dal mimojiné charakterizovat i tím, že záběrování a střihová skladba takového snímku je vlastně zcela předvídatelná a v každý samostatný okamžik se chová tak, jako stovky filmů před ním. To Jerry Maguire nedělá. V průběhu filmu mě několikrát překvapil zvoleným úhlem záběru, jeho velikostí, anebo sousledností několika záběrů v řadě. Pro mě jako diváka tak jednoznačně narušuje ono nepsané pravidlo, že hollywoodský mainstream tvoří filmy podle šablon (a já ty šablony mám v mnoha případech rád), jejichž mantinely si prostě nemůže dovolit překročit. Podobně zvláštně snímek nakládá i s mícháním žánrů. To, že se chvílemi Jerry Maguire tváří jako komedie a o minutu později jako drama, by nebyl takový problém. Horší je jeho nerozhodnost na poli mezi sportovním a romantickým filmem. V takovémto střetu totiž právě kombinace komedie a dramatu vytváří chvílemi hodně zmatený žánrový guláš, který samotnému snímku ubírá zcela logicky na celistvosti a na schopnosti jasně a zřetelně odvyprávět myšlenku příběhu. Jerry Maguire je tak film, který je docela příjemný na koukání, chvílemi i baví, ale když se trochu zamyslíte, dojde vám, že ani pořádně nechápete, na co že to vlastně koukáte. 6/10

    • 16.10.2018  19:53

    Klasický případ kvalitního Hollywoodu, jenž má můj obdiv za svou technickou stránku, ale téměř se mě emočně nedotkl. Chazelle natočil zatím svůj nejméně autorský a nejvíce akademický snímek. I tak se sice stále jedná o chvílemi docela neobvyklou podívanou s mnoha specifickými výrazovými prostředky (využití blízkých detailů v kombinaci s chvěním kamery utváří zvláštně dokumentární nádech a atmosféru působící realistickým dojmem), na druhou stranu jde ale První člověk po již několikrát vyšlapaných kolejích a pokud jste viděli především Správnou posádku a Apollo 13, nenabídne vám Damien Chazelle tentokráte nic extra nového a svěžího. Zásadní problém jsem pak měl s hlavním hrdinou. Mlčenlivý a emoce neprojevující Armstrong v podání Goslinga je postava, která si mé sympatie příliš nezískala. Jako divák jsem tak cítil k hlavní postavě stejný emoční chlad, jakým se ona po celou dobu projevovala vůči okolí. Ve výsledku jsem tak oceňoval zručně natočené scény (vyjma těch několika do očí bijících CGI celků na startující raketu, fuj), jejichž dějová souvislost mi byla vlastně docela dost volná. Trochu se bojím, aby Chazelle nešel podobnou cestou, jakou se vyvíjí třeba Denis Villeneuve. Od originálních, silně autorských snímků se posunul do role velkého hollywoodského hráče, který sice točí první ligu, ale jeho filmy už nemají ten raný elán a to něco navíc, co mě dokázalo strhnout a uhranout. 5/10

    • 16.10.2018  17:05

    Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10

    • 16.10.2018  16:52

    Lang mě vždy udivuje svojí chopností suverénní režie, která je bohatá na vizuální podněty a téměř si nezadá s kinematografií současnou. Závěť doktora Mabuse je tak zajímavá podívaná s hutnou atmosférou a mnoha skvělými momenty, kterou však trochu sráží její délka a celkové vyznění, které není z mého pohledu tak zajímavé, jak se v průběhu filmu může zdát. 6/10

    • 11.10.2018  16:13

    Mám z toho filmu tak zvláštní a rozporuplný pocit, že si nedokážu v hlavě uspořádat, jak moc se mi vlastně líbil, nebo jak moc mě vlastně štval. Asi takhle: První půlhodina (tedy vlastně typická expozice do prvního bodu obratu - do momentu "zrození hvězdy" při husí kůži vyrábějící Shallow) mě naprosto odzbrojila vším tím, co je na nejnovější verzi Zrodila se hvězda dobré. Bradley Cooper i Lady Gaga jsou do svých rolí skvěle obsazeni. Nejen že oba zvládají svým vlastním postavám dodat na charismatu, ale zároveň skvěle doplňují i jeden druhého. Především pak civilní poloha Lady Gaga, otesaná o všechen ten makeup a vizuální přetvářku, mě neskutečně bavila a zvláštním způsobem vábila (a to nejsem žádný její fanoušek). A právě úvodní vzájemné objevování jeden druhého, vrcholící již zmíněnou Shallow, je pro mě téměř strhujícím melodramatem, jaké se v dnešní době poměrně těžko hledá. Zbytek filmu však, úplně stejně jako jeho originální verze z roku 1937, zápasí s trochu rozmělněným scénářem, který ubírá na intenzitě, opouští výhradní koncentraci na melodramatickou linku a snaží se patrně o něco, o co se před nedávnem pokoušel třeba La La Land. Kariéra v showbyznysu vítězí nad romantickými ideály vztahu a na hrdiny vrhá stín čehosi, co připomíná přetvářku. Tady pro mě vyvstává jeden takový nejasný otazník. Zatímco La La Land jasně kritizuje ten "kariérní" mód svých hrdinů, Zrodila se hvězda je v tom v mých očích nejasná. Jackson Maine sice dává Ally najevo, že cesta, kterou se vydala, je falešná a neupřímná, ona s tím ale víceméně problém zřejmě nemá a celkové vyznění téhle linky tak pro mě vyznívá trochu do ztracena. Cooperova verze Zrodila se hvězda je tak pro mě filmem, který mě zprvu uchvátil, silně dojímal, ale ve zbytku času spíše nudil a tím pádem trochu zklamal. Síla hlavních protagonistů však z celkového zážitku dělá něco, co sice kritizuji, ale nejspíš na to delší dobu budu vzpomínat. 6/10

    • 10.10.2018  09:53

    Není to ani vtipné a dynamické jako Zpívání v dešti, ani intenzivně dramatické jako Vše o Evě nebo Ztracený víkend . Je to někde zcela uprostřed, v bezpečném a strašlivě nezajímavém a nudném mainstreamovém středu, který sice nedělá nic zásadně špatně, ale má tendenci unudit k smrti. 4/10

    • 10.10.2018  09:48

    Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10

    • 4.10.2018  21:15
    Domestik (2018)
    *

    Doping škodí zdraví, Domestik taky. Opět jsem jako naivní divák naletěl tomu poměrně výraznému hypu, jaký film získal během léta a během jeho uvedení ve Varech a očekával jsem tak nadstandardní český pokus o "něco jiného". Ono to sice je "něco jiného", ale natolik se to utápí v elementárních problémech samotné výstavby snímku, že mi ta snaha natočit film "s tváří", který bude na rozdíl od zbytku šedé lokální produkce zapamatovatelný, vlastně absolutně nezajímala. Během sledování Domestika se mi tak v hlavě kupila řada failů, které mě už někdy po prvních 45 minutých přinutily ztratit o snímek divácký zájem. Jako první mě do tváře bohužel praštilo ochotnické herectví obou hlavních herců, vyloženě hrozný mi přišel především Jiří Konvalinka. V kombinaci s šíleně papírovými a podle mě opravdu nezvládnutými dialogy, se tak promluvy hlavních postav často rovnaly úrovni nějakého nekonečného českého seriálu, anebo cvičení druhého ročníku filmové školy (vím o čem mluvím). Tuhletu herecko scenáristickou hrůzu se snaží celou dobu vyvažovat hlavně práce kamery, která se ale "snaží" tolik, že téměř z každého záběru vyrábí rádoby zásadní, silně ornamentální moment. Tím tak neuvěřitelně toporně tlačí na pilu a ve výsledku drobí celý film na vizuální fragmenty, které pospolu vůbec nefungují. Neustálé odcizující pokusy o rámování postav do samých okrajů obrazu i unavující dlouhé záběry v záměrné neostrosti sice evokují něco jako pokus o festivalový film evropského střihu, ale svojí četností a především neschopností posloužit filmu jako takovému (jsou totiž spíše jen okázalým výrazovým prostředkem, než funkčním nástrojem celkové stavby snímku), působí spíše školáckým a upoceným dojmem. Domestik je navíc fakt hodně dlouhý a především jeho druhá polovina už pouze repetitivně kupí ty samé postupy znovu a znovu, pouze je žene do většího a většího extrému a nenabídne tak vlastně nic nového, co by divák neviděl v úvodní půlhodině. Jako kraťas by tak Domestik podle mě mohl nabídnout mnohem víc. Námět snímku je totiž asi to jeho jediné opravdové plus a v třeba 20 min stopáži by ho mohl prodat v mnohem působivější a funkčnější rovině. 2/10

    • 1.10.2018  20:32
    Jane (2017)
    ***

    Přítomnost hudebního doprovodu Philipa Glasse mi dávala naději, že uvidím nějaký mimořádně jímavý dokument. Zážitek z filmu mám ale docela rozporuplný. Když nad tím zpětně přemýšlím, mám pocit, že hlavní problém vidím ve struktuře a skladbě celého filmu. Dokument se od samého začátku drží určité skladebné šablony, kterou vlastně dodržuje až do konce. Jde navíc jen o střídání částí s promluvami hlavní hrdinky, které vždy po chvilce překlene střihové a hudební intermezzo. Nevyhnutelně tak takový vzorec vytváří silně monotónní linku a výsledkem je pro mě film, který ohromně zajímavý příběh zpracoval dost nudným a ubíjejícím způsobem. 5/10

    • 1.10.2018  20:20
    Beze stop (2018)
    ***

    Kdo viděl Captain Fantastic, ten se těžko vyhne srovnávání. Beze stop totiž nabízí nejen téměř identickou úvodní expozici postav a jejich prostředí, ale pracuje i s překvapivě dost podobným rodinným modelem (absence matky, neschopnost otce zvolit správnou cestu). Beze stop se však ubírá jiným žánrovým směrem a řeší především drama uvnitř samotných postav. V tomto směru zase film připomíná předchozí film Debry Granik Do morku kosti. Dospívající dívka musí čelit rozhodnutím, která jí na bedra nandavají neúměrné množství zodpovědnosti v rámci jejího věku i postavení. Jenže na rozdíl od filmu Do morku kosti, kde musí hlavní hrdinka pod neúprosným tlakem okolností konat a sama situace je tak katalyzátorem dramatu, Beze stop jde takovou podivnou cestou neiniciativní bezkonfliktnosti, která na mě působila téměř uspávajícím dojmem. Obsahově a tematicky zajímavý příběh se tak pro mě odvíjel v monotónní nedynamické poloze, kterou už pak nezachránil ani závěrečný akt vůle a sebepoznání. 5/10

    • 26.9.2018  19:26

    Hodně zvláštní a až úsměvně pohodový film. Pro milovníky baseballu zřejmě klasika, pro mě snaha doplnit si tak často v mnoha seriálech a filmech zmiňovaný a citovaný snímek. Ač to může znít naprosto dementně, Hřiště snů je něco jako mix Blízkých setkání třetího druhu a Interstellaru, akorát v tom namísto vesmírných entit figuruje baseball. Neměl bych s tím vlastně žádný problém, jen kdyby to alespoň trochu dávalo smysl a já měl pocit, že je mi představován svět, který se řídí určitými pravidly. Bohužel mi přišlo, že je to ale přesně naopak. Každých pár minut se stalo něco, co posouvalo bizarnost celého dění dalším směrem, aniž by se tvůrci alespoň pokusili vysvětlit, proč je to vůbec možné a kde tedy jsou hranice toho jimi vytvořeného fikčního světa. Je to ale škoda, jelikož ta podivná atmosféra filmu se mi líbila a Kevin Costner se v 80. a 90. letech do takových rolí skvěle hodil. 6/10

    • 26.9.2018  19:12

    Bezesporu kvalitní historicko životopisný film, v podstatě přesně takový, jaké se v 90. letech točily. Jelikož ale neznám nijak podrobněji historii Irska, doplatil jsem na způsob, jakým Michael Collins přistupuje k divákovi. V podstatě mu během filmu nedodává žádný bližší kontext a spoléhá na to, že příjemce ho buď zná, nebo si ho tak nějak domyslí. A protože tak jako téměř každý životopisný snímek, i Michael Collins je spíše sled na sebe kupících se událostí, než dramaturgicky vystavěný filmový příběh, absence zmíněného kontextu i různých motivací postav poměrně bolí. Půlku filmu jsem tak strávil s otevřenou Wikipedií a pokoušel jsem se sám sobě osvětlit, proč tenhle, který předtím byl na téhle straně, je nyní na straně opačné a co chce tenhle, když předtím chtěl něco jiného. Celý ten kontextový guláš zachraňuje výpravnost a velkolepost samotného vyprávění i přítomnost velkého množství slavných hereckých jmen. Jsem nicméně rád, že jsem se díky/kvůli tomuhle filmu dozvěděl něco málo o historii Irska, i když to vlastně nebylo jeho přímou zásluhou. 5/10

<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace