poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

51 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
    • 13.11.2018  08:08
    Varieté (1925)
    *****

    Tohle je opravdová magie němého filmu. Karl Freund byl génius a jeho záběrování působí chvílemi jako zjevení dokonalosti. Malý pohyb jeho kamery a daný moment má tak neuvěřitelnou sílu, kterou marně hledá většina dnešních spektáklů. A co víc, Varieté i skvěle pracuje se střihem (a to si přiznejme, není úplně silná stránka některých němých filmů), a v kombinaci se skvěle voleným rakurzem kamery a velikostí záběrů vytváří v některých momentech až dechberoucí zážitek (Například když se Artinelli snaží do svého pokoje nalákat Berthu-Marii: využití nájezdu na Artinelliho ucho - tedy změna velikosti záběru uvnitř záběru samotného - a následná jízda spolu s přicházející B-Marií je po stránce celkového temporytmu naprosto dokonalým momentem). Silný zážitek. A to i v podání experimentálního soundtracku, který tu vzbuzuje tolik emocí. Já si to užil v jednom balení. 9/10

    • 10.11.2018  09:49

    Nevím, jak bych hodnotil, kdybych si Muže s kinoaparátem pustil bez moderního hudebního doprovodu, nicméně v kombinaci s hudbou od The Cinematic Orchestra je to naprosto úžasná podívaná. Ty různé střihové postupy, asociace, provázání, práce s tempem a vizuálními liniemi, to vše dává dohromady intenzivní a přímo hypnotický zážitek. Po delší době mě opět dojímá síla historie kinematografie. 9/10

    • 31.10.2018  20:36

    Nejlepší vizuální atrakce v kinematografii za rok 2018? Přece Blake Lively v Nebezpečné laskavosti! Jasně, ten film je brak, není třeba si nic namlouvat. Ale brak natolik zábavný, elegantní a sexy, že jsem se po dlouhé době rád nechal zblbnout a jen si užíval každou minutu filmu. Už od prvních trailerů mě upoutala ta očividná snaha o poctu Saulu Bassovi. Když jsem pak i během filmu narazil na několik ne tak typických, popkulturně kinematografických odkazů, měl jsem jasno o tom, že tohle si prostě museli užívat tvůrci, herci a teď i diváci. A fakt mi řekněte, kdo a kdy byl naposledy víc sexy, než Blake Lively v Nebezpečné laskavosti. 7/10

    • 31.10.2018  20:27

    Zatímco německá éra Fritze Langa mě nepřestává fascinovat, jeho americké kusy jsou pro mě zatím spíše průměrnou podívanou. Spolu s The Big Heat si odškrtávám jednu velkou noirovou klasiku, ale nic zásadního ve mně snímek nezanechal. Dějově naprosto obyčejné a herecky klasicky strojené (tak to ovšem má být, já vím). Jen ta filmařina dává vědět, že za režijní stoličkou sedělo velké jméno. Od prvních momentů mě nejvíc bavily skvělé kamerové pojezdy, které pomocí několika jednoduchých pohybů rozzáběrovaly scénu tak, jak by to většina jiných režisérů dokázala pouze s přispěním střihu. To bohužel nemění nic na tom, že jsem v životě viděl už nějaký ten lepší a zábavnější noir, který nebyl tak schematický a pocitově uzavřený, jako právě The Big Heat. 6/10

    • 31.10.2018  20:17
    Zoe (2018)
    ***

    Drake Doremus zpracovává ve svých filmech stále dokola jedno a to samé téma. Lásku mezi mužem a ženou, která je z různých důvodů nevhodná či zakázaná. V Breathe In je to láska mezi otcem od rodiny a mladou výměnnou studentkou, v Equals nepřeje vztahu sama společnost a v nejnovější Zoe zkoumá možnosti soužití člověka a "replikanta". Doremusovy snímky mě pokaždé něčím zaujmou a ač se vždy jedná o poměrně minimalistickou a uměřenou podívanou, dokážou předat docela silné emoce. Zoe je však pro mě osobně asi nejstudenější ze zmiňovaných filmů a chvílemi spíše vypadá jako hodně povedený studentský projekt. Závěr dojem naštěstí poměrně zachraňuje, nicméně i tak osobně považuji Zoe za asi ten nejslabší Doremusův kus. 5/10

    • 23.10.2018  17:20

    Hodně zvláštní film. Jeho pověst a oblíbenost (řekl bych především u amerického publika) ho značně předchází a má tak okolo sebe auru jakéhosi výjimečného hollywoodského bijáku. Sám o sobě je ve výsledku průměrně dobrým filmem, který ovšem vyniká tím, jak moc je na poměry amerického středního proudu podivně a zvláštně natočený a jak podivně a zvláštně mixuje zvolené filmové žánry. Běžný americký film by se dal mimojiné charakterizovat i tím, že záběrování a střihová skladba takového snímku je vlastně zcela předvídatelná a v každý samostatný okamžik se chová tak, jako stovky filmů před ním. To Jerry Maguire nedělá. V průběhu filmu mě několikrát překvapil zvoleným úhlem záběru, jeho velikostí, anebo sousledností několika záběrů v řadě. Pro mě jako diváka tak jednoznačně narušuje ono nepsané pravidlo, že hollywoodský mainstream tvoří filmy podle šablon (a já ty šablony mám v mnoha případech rád), jejichž mantinely si prostě nemůže dovolit překročit. Podobně zvláštně snímek nakládá i s mícháním žánrů. To, že se chvílemi Jerry Maguire tváří jako komedie a o minutu později jako drama, by nebyl takový problém. Horší je jeho nerozhodnost na poli mezi sportovním a romantickým filmem. V takovémto střetu totiž právě kombinace komedie a dramatu vytváří chvílemi hodně zmatený žánrový guláš, který samotnému snímku ubírá zcela logicky na celistvosti a na schopnosti jasně a zřetelně odvyprávět myšlenku příběhu. Jerry Maguire je tak film, který je docela příjemný na koukání, chvílemi i baví, ale když se trochu zamyslíte, dojde vám, že ani pořádně nechápete, na co že to vlastně koukáte. 6/10

    • 16.10.2018  19:53

    Klasický případ kvalitního Hollywoodu, jenž má můj obdiv za svou technickou stránku, ale téměř se mě emočně nedotkl. Chazelle natočil zatím svůj nejméně autorský a nejvíce akademický snímek. I tak se sice stále jedná o chvílemi docela neobvyklou podívanou s mnoha specifickými výrazovými prostředky (využití blízkých detailů v kombinaci s chvěním kamery utváří zvláštně dokumentární nádech a atmosféru působící realistickým dojmem), na druhou stranu jde ale První člověk po již několikrát vyšlapaných kolejích a pokud jste viděli především Správnou posádku a Apollo 13, nenabídne vám Damien Chazelle tentokráte nic extra nového a svěžího. Zásadní problém jsem pak měl s hlavním hrdinou. Mlčenlivý a emoce neprojevující Armstrong v podání Goslinga je postava, která si mé sympatie příliš nezískala. Jako divák jsem tak cítil k hlavní postavě stejný emoční chlad, jakým se ona po celou dobu projevovala vůči okolí. Ve výsledku jsem tak oceňoval zručně natočené scény (vyjma těch několika do očí bijících CGI celků na startující raketu, fuj), jejichž dějová souvislost mi byla vlastně docela dost volná. Trochu se bojím, aby Chazelle nešel podobnou cestou, jakou se vyvíjí třeba Denis Villeneuve. Od originálních, silně autorských snímků se posunul do role velkého hollywoodského hráče, který sice točí první ligu, ale jeho filmy už nemají ten raný elán a to něco navíc, co mě dokázalo strhnout a uhranout. 5/10

    • 16.10.2018  17:05

    Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10

    • 16.10.2018  16:52

    Lang mě vždy udivuje svojí chopností suverénní režie, která je bohatá na vizuální podněty a téměř si nezadá s kinematografií současnou. Závěť doktora Mabuse je tak zajímavá podívaná s hutnou atmosférou a mnoha skvělými momenty, kterou však trochu sráží její délka a celkové vyznění, které není z mého pohledu tak zajímavé, jak se v průběhu filmu může zdát. 6/10

    • 11.10.2018  16:13

    Mám z toho filmu tak zvláštní a rozporuplný pocit, že si nedokážu v hlavě uspořádat, jak moc se mi vlastně líbil, nebo jak moc mě vlastně štval. Asi takhle: První půlhodina (tedy vlastně typická expozice do prvního bodu obratu - do momentu "zrození hvězdy" při husí kůži vyrábějící Shallow) mě naprosto odzbrojila vším tím, co je na nejnovější verzi Zrodila se hvězda dobré. Bradley Cooper i Lady Gaga jsou do svých rolí skvěle obsazeni. Nejen že oba zvládají svým vlastním postavám dodat na charismatu, ale zároveň skvěle doplňují i jeden druhého. Především pak civilní poloha Lady Gaga, otesaná o všechen ten makeup a vizuální přetvářku, mě neskutečně bavila a zvláštním způsobem vábila (a to nejsem žádný její fanoušek). A právě úvodní vzájemné objevování jeden druhého, vrcholící již zmíněnou Shallow, je pro mě téměř strhujícím melodramatem, jaké se v dnešní době poměrně těžko hledá. Zbytek filmu však, úplně stejně jako jeho originální verze z roku 1937, zápasí s trochu rozmělněným scénářem, který ubírá na intenzitě, opouští výhradní koncentraci na melodramatickou linku a snaží se patrně o něco, o co se před nedávnem pokoušel třeba La La Land. Kariéra v showbyznysu vítězí nad romantickými ideály vztahu a na hrdiny vrhá stín čehosi, co připomíná přetvářku. Tady pro mě vyvstává jeden takový nejasný otazník. Zatímco La La Land jasně kritizuje ten "kariérní" mód svých hrdinů, Zrodila se hvězda je v tom v mých očích nejasná. Jackson Maine sice dává Ally najevo, že cesta, kterou se vydala, je falešná a neupřímná, ona s tím ale víceméně problém zřejmě nemá a celkové vyznění téhle linky tak pro mě vyznívá trochu do ztracena. Cooperova verze Zrodila se hvězda je tak pro mě filmem, který mě zprvu uchvátil, silně dojímal, ale ve zbytku času spíše nudil a tím pádem trochu zklamal. Síla hlavních protagonistů však z celkového zážitku dělá něco, co sice kritizuji, ale nejspíš na to delší dobu budu vzpomínat. 6/10

    • 10.10.2018  09:53

    Není to ani vtipné a dynamické jako Zpívání v dešti, ani intenzivně dramatické jako Vše o Evě nebo Ztracený víkend . Je to někde zcela uprostřed, v bezpečném a strašlivě nezajímavém a nudném mainstreamovém středu, který sice nedělá nic zásadně špatně, ale má tendenci unudit k smrti. 4/10

    • 10.10.2018  09:48

    Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10

    • 4.10.2018  21:15
    Domestik (2018)
    *

    Doping škodí zdraví, Domestik taky. Opět jsem jako naivní divák naletěl tomu poměrně výraznému hypu, jaký film získal během léta a během jeho uvedení ve Varech a očekával jsem tak nadstandardní český pokus o "něco jiného". Ono to sice je "něco jiného", ale natolik se to utápí v elementárních problémech samotné výstavby snímku, že mi ta snaha natočit film "s tváří", který bude na rozdíl od zbytku šedé lokální produkce zapamatovatelný, vlastně absolutně nezajímala. Během sledování Domestika se mi tak v hlavě kupila řada failů, které mě už někdy po prvních 45 minutých přinutily ztratit o snímek divácký zájem. Jako první mě do tváře bohužel praštilo ochotnické herectví obou hlavních herců, vyloženě hrozný mi přišel především Jiří Konvalinka. V kombinaci s šíleně papírovými a podle mě opravdu nezvládnutými dialogy, se tak promluvy hlavních postav často rovnaly úrovni nějakého nekonečného českého seriálu, anebo cvičení druhého ročníku filmové školy (vím o čem mluvím). Tuhletu herecko scenáristickou hrůzu se snaží celou dobu vyvažovat hlavně práce kamery, která se ale "snaží" tolik, že téměř z každého záběru vyrábí rádoby zásadní, silně ornamentální moment. Tím tak neuvěřitelně toporně tlačí na pilu a ve výsledku drobí celý film na vizuální fragmenty, které pospolu vůbec nefungují. Neustálé odcizující pokusy o rámování postav do samých okrajů obrazu i unavující dlouhé záběry v záměrné neostrosti sice evokují něco jako pokus o festivalový film evropského střihu, ale svojí četností a především neschopností posloužit filmu jako takovému (jsou totiž spíše jen okázalým výrazovým prostředkem, než funkčním nástrojem celkové stavby snímku), působí spíše školáckým a upoceným dojmem. Domestik je navíc fakt hodně dlouhý a především jeho druhá polovina už pouze repetitivně kupí ty samé postupy znovu a znovu, pouze je žene do většího a většího extrému a nenabídne tak vlastně nic nového, co by divák neviděl v úvodní půlhodině. Jako kraťas by tak Domestik podle mě mohl nabídnout mnohem víc. Námět snímku je totiž asi to jeho jediné opravdové plus a v třeba 20 min stopáži by ho mohl prodat v mnohem působivější a funkčnější rovině. 2/10

    • 1.10.2018  20:32
    Jane (2017)
    ***

    Přítomnost hudebního doprovodu Philipa Glasse mi dávala naději, že uvidím nějaký mimořádně jímavý dokument. Zážitek z filmu mám ale docela rozporuplný. Když nad tím zpětně přemýšlím, mám pocit, že hlavní problém vidím ve struktuře a skladbě celého filmu. Dokument se od samého začátku drží určité skladebné šablony, kterou vlastně dodržuje až do konce. Jde navíc jen o střídání částí s promluvami hlavní hrdinky, které vždy po chvilce překlene střihové a hudební intermezzo. Nevyhnutelně tak takový vzorec vytváří silně monotónní linku a výsledkem je pro mě film, který ohromně zajímavý příběh zpracoval dost nudným a ubíjejícím způsobem. 5/10

    • 1.10.2018  20:20
    Beze stop (2018)
    ***

    Kdo viděl Captain Fantastic, ten se těžko vyhne srovnávání. Beze stop totiž nabízí nejen téměř identickou úvodní expozici postav a jejich prostředí, ale pracuje i s překvapivě dost podobným rodinným modelem (absence matky, neschopnost otce zvolit správnou cestu). Beze stop se však ubírá jiným žánrovým směrem a řeší především drama uvnitř samotných postav. V tomto směru zase film připomíná předchozí film Debry Granik Do morku kosti. Dospívající dívka musí čelit rozhodnutím, která jí na bedra nandavají neúměrné množství zodpovědnosti v rámci jejího věku i postavení. Jenže na rozdíl od filmu Do morku kosti, kde musí hlavní hrdinka pod neúprosným tlakem okolností konat a sama situace je tak katalyzátorem dramatu, Beze stop jde takovou podivnou cestou neiniciativní bezkonfliktnosti, která na mě působila téměř uspávajícím dojmem. Obsahově a tematicky zajímavý příběh se tak pro mě odvíjel v monotónní nedynamické poloze, kterou už pak nezachránil ani závěrečný akt vůle a sebepoznání. 5/10

    • 26.9.2018  19:26

    Hodně zvláštní a až úsměvně pohodový film. Pro milovníky baseballu zřejmě klasika, pro mě snaha doplnit si tak často v mnoha seriálech a filmech zmiňovaný a citovaný snímek. Ač to může znít naprosto dementně, Hřiště snů je něco jako mix Blízkých setkání třetího druhu a Interstellaru, akorát v tom namísto vesmírných entit figuruje baseball. Neměl bych s tím vlastně žádný problém, jen kdyby to alespoň trochu dávalo smysl a já měl pocit, že je mi představován svět, který se řídí určitými pravidly. Bohužel mi přišlo, že je to ale přesně naopak. Každých pár minut se stalo něco, co posouvalo bizarnost celého dění dalším směrem, aniž by se tvůrci alespoň pokusili vysvětlit, proč je to vůbec možné a kde tedy jsou hranice toho jimi vytvořeného fikčního světa. Je to ale škoda, jelikož ta podivná atmosféra filmu se mi líbila a Kevin Costner se v 80. a 90. letech do takových rolí skvěle hodil. 6/10

    • 26.9.2018  19:12

    Bezesporu kvalitní historicko životopisný film, v podstatě přesně takový, jaké se v 90. letech točily. Jelikož ale neznám nijak podrobněji historii Irska, doplatil jsem na způsob, jakým Michael Collins přistupuje k divákovi. V podstatě mu během filmu nedodává žádný bližší kontext a spoléhá na to, že příjemce ho buď zná, nebo si ho tak nějak domyslí. A protože tak jako téměř každý životopisný snímek, i Michael Collins je spíše sled na sebe kupících se událostí, než dramaturgicky vystavěný filmový příběh, absence zmíněného kontextu i různých motivací postav poměrně bolí. Půlku filmu jsem tak strávil s otevřenou Wikipedií a pokoušel jsem se sám sobě osvětlit, proč tenhle, který předtím byl na téhle straně, je nyní na straně opačné a co chce tenhle, když předtím chtěl něco jiného. Celý ten kontextový guláš zachraňuje výpravnost a velkolepost samotného vyprávění i přítomnost velkého množství slavných hereckých jmen. Jsem nicméně rád, že jsem se díky/kvůli tomuhle filmu dozvěděl něco málo o historii Irska, i když to vlastně nebylo jeho přímou zásluhou. 5/10

    • 24.9.2018  12:48

    Zvláštní film. Pokus o takovou zvláštní "Allenovku" (přímá inspirace je patrná ať už třeba ze zvoleného hudebního doprovodu, či z vizuálního zpracování úvodních, závěrečných i kapitoly oddělujících titulků), která ovšem zvoleným způsobem snímání a záběrování jde tak trochu sama proti sobě. Vidím totiž zásadní rozdíl v tom, pokud se někdo rozhodne udělat "Linklaterovku" s dlouhými a statickými záběry, nebo stejně přistoupí k něčemu, co je vlastně výrazným opakem filmů Richarda Linklatera. Linklaterovy konverzačky v sobě mají vnitřní dynamiku, která čerpá ze snahy o realismus a celkový přirozený a autentický projev herců i dialogů. Střihová skladba pak snese klidně i několikaminutové záběry, ve kterých se vizuálně zdánlivě nic nestane, jelikož vše táhnou kupředu zmínění herci a dialogy. Když ale točíte konverzační komedii ve stylu Woodyho Allena, není primárním cílem snaha o realismus. Dialogy, které zazní v takových filmech, by se v opravdovém životě prostě neudály, diváka by naopak měla zaujmout jejich nerealistická kadence a schopnost postav ihned a neustále vtipně reagovat. Výsledkem by tedy měla být určitá forma screwball komedie, ve které jde především o dynamiku vnější (narozdíl od prvního popisovaného typu linklaterovské konverzačky, kde dynamika přichází spíše z vnitra postav a obsahu vět) a tomu by podle mého měl odpovídat i zvolený způsob snímání a záběrování. Obšírně se tedy dostávám k tomu, že podle mého názoru je Destination Wedding zajímavým pokusem, který ale nezvolil úplně šťastnou formu pro svůj obsah a je tak často dynamicky hodně nevyvážený. I když jsem se tedy u několika vtipů a dialogů zasmál a v cynických postavách se i několikrát našel, film mě vlastně nechytil a po většinu času nudil svou absencí životnosti. 6/10

    • 20.9.2018  14:03

    Hrozný a především neskutečně zbytečný film. Shane Black uplácal biják, který je podprůměrný ve všech jeho aspektech. Paradoxně trochu funguje jen v jednom směru - v komediálním. Několikrát jsem se zasmál na místech, u kterých to tvůrci patrně opravdu zamýšleli. Ve zbytku času jsem však jen zoufale kroutil hlavou. Strašné CGI, plytký scénář plný dementních dialogů a ta nejnudnější možná režie. Jednoduše ztráta času. 1/10

    • 6.9.2018  16:32
    Bílý žár (1949)
    ****

    Výborná záležitost. Úplně jiný druh gangsterky, než bych vzhledem k době vzniku očekával. Walsh filmu dokázal naordinovat skvělou dynamiku, díky které tohle slavné dílo funguje i skoro o 70 let později bez jakýchkoliv výraznějších problémů. Děj je i z dnešního pohledu originální a rozhodnutí udělat hlavní postavou záporného psychopata, se jeví jako trefa do černého. Málokdy je film funkčně koncipován tak, aby měl divák možnost hlavní postavě buď fandit, anebo naopak doufat v její co možná nejbolestivější konec (můj případ). 8/10

    • 3.9.2018  22:26
    Lovcova noc (1955)
    **

    Je s podivem, jak může v několika málo vteřinách film střídat geniální vizuální momenty s naprosto tragickým herectvím, dialogy a střihovou skladbou. Tenhle slavný film je pro mě reprezentantem téměř všeho negativního, co se pojí ke kinematografii 50. let. Obecně vzato, dalo by se říct, že každý dobrý film má postavy, které můžeme považovat za životné, vrstevnaté, lidské. Naopak špatný film má často namísto propracovaných charakterů jen nositele stereotypních vlastností, panákovité roboty, jejichž repliky šustí papírem. A přesně takhle vypadá v podstatě každá scéna Lovcovy noci. Panáci odříkávají repliky, které by nikdo nikdy nevypustil z úst a do toho toporný střih nešikovně nastřihává různé reaction shoty. Vrcholným příkladem budiž strašlivé herectví představitele malého Johna, jehož reaction shoty působí jako nepovedené cvičení na téma Kulešovův efekt. Jako o to větší kontrast pak opravdu působí několik spásných magicko realistických momentů, kdy pár vteřin osamoceného a vizuálně strhujícího záběru řekne divákovi víc, než ta upachtěná koláž šustící papírem. Žánrově i tematicky je Lovcova noc zajímavým snímkem (dokázal bych si představit remake třeba od Guillerma del Tora), ale absolutně ho sráží prkenné neumětelství na poli scénáře, vedení herců i budování rytmu střihové skladby. 4/10

    • 2.9.2018  15:51
    Bílá legie (1943)
    ****

    Výborně zrežírovaný i napsaný film. Silné ženské hrdinky v kinematografii je téma, které minimálně posledních několik let silně rezonuje okrajovou i mainstreamovou tvorbou. Nezřídka má však film s výraznou ženskou postavou problém, aby primárně nepůsobil jako pouhá snaha o feministickou podívanou. Proto mě mile překvapilo, jak dobře napsané a zahrané jsou hlavní 3 hrdinky So Proudly We Hail!. Jejich charaktery působí přirozeně, suverénně i zranitelně zároveň, tak jak to prostě v životě bývá. Celý film se pak úspěšně vyhýbá kýčovitému a patetickému patriotismu a naopak se mu daří vyzdvihnout civilní rovinu osudů všech přítomných postav, i neutěšenost války a absurdních situací. Opravdu zručně natočený a přesvědčivě zahraný snímek. 7/10

    • 29.8.2018  19:45

    Vždycky, když už si myslím, že mě Hitch nemůže žádným svým zbývajícím filmem překvapit, zjistím, jak moc se mýlím. Nepravý muž je na první pohled vskutku tím snad nejpodivnějším Hitchcockem. Režisér, jehož příběhy zcela záměrně závisejí na těch nejnepravděpodobnějších zvratech a náhodách, si vybral k realizaci skutečný příběh a rozhodl se ho držet v co možná nejsilnější míře. Postup, který v obecné rovině považuji většinou za ne příliš šťastný, se ale ve výsledku Hitchovi vyplácí. Sama skutečnost totiž nabídla vlastně ten nejtypičtější mistrův motiv. Namísto toho, aby ale neprávem obviněný hrdina utíkal auty, autobusy či vlaky, mezitím se seznámil se sličnou pomocnicí a v samém závěru odhalil skutečného pachatele a sebe tak očistil, zvolil Hitchcock téměř dokumentární přístup a rozhodl se divákovi přiblížit drama, které v sobě skrývá nespravedlnost sama. Skvělé a funkční záběrování a přesvědčivě umírněný herecký výkon Henryho Fondy dělají z první poloviny snímku opravdu téměř dechberoucí dramatickou rekonstrukci. Pokud někde scénář naráží na problém související s přílišnou snahou o dějovou rekonstrukci na úkor filmové dramaturgické výstavby, je to v momentu, kdy se pozornost přesouvá od hlavního hrdiny na jeho manželku a její psychické zhroucení. Z hlediska samotné dramaturgie příběhu mi tenhle odklon příliš nedával smysl, dopad to ale mělo i na dynamiku celého filmu. I přes trochu spadlý řetěz v druhé části filmu natočil ale Hitch silný snímek, který režisérovo stěžejní téma ukazuje ze zcela jiného, ale nikterak méně zajímavého úhlu. 8/10

    • 29.8.2018  19:25

    Douglas Sirk ve mně po jeho 2 technicolorových filmech vzbuzuje ambivalentní pocity. All That Heaven Allows je vizuálně zajímavá a jednoznačně neobvyklá podívaná. Narozdíl od Written on the Wind navíc nabízí příběh, který v sobě ukrývá mnohem poctivější dramatickou linku a ve svém základu tím pádem není tak silnou melodramatickou limonádou. Problém mám ale opět se samotnou dramaturgickou realizací. Sirk je tak či tak prostě rád melodramatický a i sociálně kritický námět posune do linky, která sice řeší pokrytectví všeho druhu, ale primárně ji vždy zajímá láska ústřední dvojice i se všemi jejími patetickými momenty. Závěrečný technicolorový titulek s laní ve druhém plánu mluví za vše. Působivé a zároveň kýčovité až běda. Prostě Douglas Sirk. 6/10

    • 27.8.2018  10:49

    Tohle hodně bolelo. Gene Kelly byl opravdu neskutečně dobrý tanečník a je radost na jeho choreografie koukat. Jak ale Vincente Minnelli dokázal naložit s filmem jako celkem, nad tím mi zůstává rozum stát. Filmu absolutně chybí jakákoliv soudná dramaturgie. Děj je nejenže strašně nezajímavý, ale vlastně nedává skoro smysl. Využití některých výrazových prostředků působí zcela nahodile, jako kdyby je prostě někdo chtěl jen tak použít, aniž by se zamýšlel nad jejich smyslem. Ve výsledku jsem tak měl pocit, že sleduju 2 hodiny dlouhý chaos, proložený několika zajímavými tanečními čísly, které se ale k vnějšímu světu okolo absolutně nevztahují. Je mi záhadou, jak mohl takový dramaturgický guláš (mimochodem s opravdu nehezkou hlavní představitelkou) posbírat tolik Oscarů. 3/10

    • 27.8.2018  10:34
    Nahá pravda (1937)
    *****

    Některé screwballky do toho pálí naplno od prvních vteřin, jiné s postupem času gradují a divácký prožitek tak šroubují postupně. To je případ The Awful Truth. První desítky minut se tváří jako taková běžná romantická vztahovka s občasnými vypointovanými vtipnými dialogy. Když se ale u soudního přelíčení začne rozhodovat o tom, u koho zůstane ten rozkošný malý nezbeda bydlet , je načase zpozornět. The Awful Truth totiž začně s postupujícím časem vytahovat tak zábavné a šílené karty, že až se vzpamatujete, uvědomíte si, že sledujete dokonale ujetou podívanou na úrovni Bringing Up Baby. Je zajímavé, jak dokázal být tehdejší hollywoodský mainstream syrově nekompromisní, dynamicky ujetý a i sexuálně explicitní. Navíc schopnost, jakým to vše dokázal zakomponovat do jednoho funkčního celku, je při pohledu na dnešní produkci o to víc obdivuhodná. 9/10

    • 25.8.2018  09:26

    Dal jsem tomu po letech druhou šanci, ale hned v úvodu jsem si uvědomil, co mám s tímhle filmem za problém. Zároveň je pro mě záhadou, jak moc jsou Prázdniny v Římě obdivovaným snímkem. Od samého začátku filmu totiž podle mě nefunguje hned několik provázaných detailů střihové skladby. Viditelný a okamžitý dopad to má na dynamiku, tempo i rytmus celého snímku. Již od prvního obrazu se pocitově i dějově neustále jen na něco čeká, postavy jako kdyby jen přešlapovaly na místě a čekaly, až za ně někdo jiný všechno rozhodne. Záběry jsou na můj vkus často neskutečně předržované, aniž by to mělo jakýkoliv význam, naopak právě jejich zbytečná délka ubírá na tempu a boří snahu o přirozený rytmus vztahu ústřední dvojice. Následkem zmíněných problémů je i samotné herectví neskutečně unylé, toporné a nezajímavé. Snímku podle mě ubližuje i úplná absence zvukových atmosfér. Často tak hrdinové jen někde stojí, čekají a divák spolu s nimi, aniž by mohl alespoň pocitově vnímat třeba ruch okolního světa (tedy opět absence dalších dynamických příležitostí). Ač je mi to tedy vlastně dost líto, vnímám Prázdniny v Římě jako film, který strádá především po filmařské stránce. Kdyby se většina záběrů prostě a jednoduše o něco pokrátila a zrytmizovala, myslím si, že by to pomohlo. 4/10

    • 23.8.2018  15:47
    Jan Palach (2018)
    ***

    Sedláček natočil slušný film, který mě hned v několika bodech potěšil. Zároveň ale nijak výrazněji nevystoupil z té těžkopádnosti českého mainstreamu a kladně tak Palacha hodnotím spíše v jednotlivostech, než za jeho celkovou komplexnost a soudržnost díla jako takového. Předně musím pochválit obsazení hlavní role. Sedláčkovi se podařilo vyhnout se provařenému xichtu českého hereckého rybníčku a dokázal z neznámého Zavadila vydolovat umírněný a přesvědčivý výkon na úrovni. Jeho konstatně trpitelský výraz má své opodstatnění a přispívá k té lehce enigmatické atmosféře, o kterou se Sedláček konstatně snaží. A to je jeden z celkových problémů filmu. Na mnoha místech snímku je cítit, jak moc se tvůrci snaží, jak moc chtějí, aby tohle fungovalo, nebo aby právě tenhle moment zapůsobil právě takhle. Chybí tomu lehkost a přirozenost, která by diváka bezbolestně provedla 2 hodinami k samotnému finále. A ač právě finále je dobře zvládnuté a přináší určitou katarzi, desítky předcházejících minut střídají dobré momenty s těmi nudnými, nebo i zbytečnými. Chtě nechtě, nedokázal jsem se vyhnout srovnávání s Hořícím keřem. I když každý ze snímků vypráví tu opačnou část příběhu, je zcela jasně vidět, jak čeští režiséři pořád a pořád zaostávají za svojí evropskou konkurencí. Hořící keř je drtivá, husí kůži nahánějící filmová smršť, Jan Palach je "jen" obstojný, slušně obyčejný (televizní) film s výrazným závěrem. 6/10

    • 20.8.2018  22:42

    - menší spoilerování - Sorry, Wrong Number je film zajímavý na mnoha úrovních. Předně asi zaujme prací kamery. Ta působí od samého počátku živelným dojmem, ať už se jedná o různé pojezdy, nápaditou vnitrozáběrovou montáž či odvážné střídání velikostí záběrů. Právě na svou dobu trochu netypické využití poměrně blízkých detailů tváře dělá ze závěrečné čtvrthodiny opravdu hutnou přehlídku výstavby napětí, za kterou by se rozhodně nestyděl ani sám Hitch. Výbornému finále ale předchází zhruba hodinu a čtvrt dlouhá cesta, během které divák jednak spolu s hlavní (ne)hrdinkou odkrývá zamotaný spletenec spiknutí, ale také postupně přehodnocuje náhled na hlavní ženskou i mužskou postavu. Divák nejprve poznává Leonu, ženu s hendikepem, která vyslechla cizí hovor o vraždě, zatímco její muž nepřišel domů z práce. Divák s ní tak od samého počátku logicky sympatizuje a bere ji jako zranitelnou postavu. Minimálně můj osobní náhled se však postupně změnil, když vedlejší postavy příběhu postupně odhalovali úryvky z jejich společné minulosti. Podobným způsobem pak fungovalo i následné odkrývání samotného zločinu, který mění divákův náhled na Henryho. Tak jako například Občan Kane a mnoho dalších známých i neznámých děl kinematografie pracuje s principem nespolehlivého vypravěče, tak Sorry, Wrong Number využívá k vyprávění příběhu přesný opak. Každá z postav příběhu zcela nerealisticky doplňuje střípky dějové mozaiky pravdivou výpovědí a divák tak vlastně sleduje objektivní náhled na skutečnost, ačkoliv je mu (a i Leoně) podávána od účastníků děje, kteří by jistě na věc mohli nahlížet značně upravenou a subjektivní formou. Ač se tenhle postup může jevit jako pouhá scenáristická berlička, filmu to pomáhá na dynamice a diváka tak nezačne nudit. Finále pak celý zážitek povyšuje na opravdu krev tuhnoucí podívanou s několika luxusními momenty. 8/10

    • 20.8.2018  20:09

    Vůbec se nedivím, že je Douglas Sirk oslavovaným králem melodramatu, obzvláště toho v 50. letech. Jeho práce s technicolorovými barvami je chvílemi pozoruhodná a právě v takovýchto momentech jsem neměl problém přijmout zvolený žánr, a to, co se přede mnou odehrávalo, jsem vnímal spíše jako film, ve své nejryzejší a nejhodnotnější podobě.Takhle na mě ale fungovaly pouhé úseky snímku, a když jsem se v průbehu děje trochu více zamyslel nad tím, co sleduji, nedokázal jsem se přenést přes určitou plytkost a patetickou sentimentalitu, kterou v sobě tenhle filmový žánr nutně skrývá. 5/10

<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace