poz3n

poz3n

Dominik Dolejš

okres Plzeň
Student filmu & promítač filmu

homepage

49 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 27 40 53
    • 25.5.2018  11:03

    Přípravy na státnice mi pod ruku házejí opravdové skvosty. Což o to, Ejzenštejn docela zajímavě pracuje s předkamerovým prostorem, využívá klamání perspektivou a i ve 40. letech se nezbavil těch specifických montážnických střihových postupů. Jenže je to k smrti nudné a směšné. Herci kulí oči na plné obrátky, neustále prkenně stojí jako panáci a pronášejí vzletné kecy o ničem. Postavy tak nejsou lidmi, ale trapnými loutkami, které si Ejzenštejn vodí k obrazu Stalinovu. Nuda k uzoufání a sranda k pláči. 2/10

    • 21.5.2018  22:40

    Dokonalá hitchcockovská látka. Ale aby taky ne, když je vlastně Rudá volavka jen trochu překombinovaný Notorious. Francis Lawrence natočil poctivý špionážní thrillerový popcorn, který má s realističností pramálo společného, ale o to víc v některých momentech potěší. Je totiž trochu staromilský a nejde na ruku bezduché akci a vražednému tempu, jak by se na první dobrou asi dalo očekávat. Většinu doby se mluví, film pracuje dobře s napětím a když už pak přijde na řadu nějaká ta akce a násilí, má to ten správný efekt jako v dobách minulých - tedy vyrušení diváka z do té doby poměrně klidného konceptu. Vizuálně je Rudá volavka příjemně dokonalou podívanou, která nestaví na odiv žádné CGI (nedělám si iluze o jejich absenci) a šikovně a zároveň umírněně vypráví obrazem. Přítomnost brutálně svůdné Jennifer Lawrence je pak už vlastně jen vrchol toho zábavného ledovce. Kdo bude očekávat nějakou hlubokomyslnější či realističtější podívanou, ten bude patrně zklamaný, já jsem si tohle čiré staromilské popcornové potěšení užil. Jen ty diskety tam fakt nemusely být. 7/10

    • 21.5.2018  15:58

    Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10

    • 19.5.2018  09:17
    Tři ženy (1977)
    ***

    Spoilery: Myšlenkový mindfuck, který nemá z mého pohledu jednu jasnou vysvětlující linii. A s tím jsem měl asi zásadní problém. Jsou Tři ženy ve skutečnosti jednou jedinou v různých úsecích a fázích života? Jsou Tři ženy významově pouze ty dvě hlavní (přičemž Pinky před a po nehodě představuje dvě různé ženy)? Anebo jsou nejdůležitějším motivem dvojčata a zrcadlení se osobností dvou hlavních hrdinek (viz jejich rozhovor v autě o dvojčatech)? Zpětně mě opravdu baví nad možným vysvětlením dumat, ale při sledování jsem se cítil zmatený. Nehledě na to ale Altman dokazuje, jak zručný to byl režisér, a jak si skvěle rozuměl s výrazovými prostředky Nového Hollywoodu. Nejlépe je to vidět na těch transfokátorových orgiích. Kamera úžasným způsobem spojuje synergii vědomého rámování obrazu, pohybu kamery a vrstev obrazových plánů. Výsledkem je fantastická filmová řeč, která v jednom záběru dokáže postihnout to, k čemu dnešní běžná střihová skladba potřebuje x střihů a úhlů kamery. Dost mě mrzí, že použití transfokátoru jako výrazového prostředku je dneska tabu a filmové vyprávění se tak dobrovolně připravuje o jeden ze svých výrazných nástrojů. 6/10

    • 17.5.2018  20:25
    Až na dno (2017)
    **

    Wenders, McAvoy, Vikander. Takové spojení přece nemůže vytvořit špatný film. Submergence se pokouší pracovat se třemi rovinami příběhu, které se liší i svým žánrovým přístupem. Rovina romantická, tedy úvod v hotelu funguje celkem bezproblémově. Chemie mezi hlavními postavami existuje a síla emočního vzplanutí tak získává poměrně solidní základ pro budoucí děj. Jenže Wenders hrdiny rozděluje a namísto toho, aby s nimi paralelně pracoval v jednom společném žánrovém i stylistickém proudu, nechává každou postavu prožívat vlastní, z hlediska předchozího děje dost nefunkční a bohužel i dost nezajímavý osud. Výsledkem je tak podivný mišmaš, který ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sledoval několik jiných filmů, ze kterých se někdo pokusil udělat jeden. Logicky pak celý film jako celek vyznívá do ztracena a vyvstává otázka, proč něco takového vůbec Wenders točil. Myslel si, že to může fungovat nějak jinak? Nebo je výsledný tvar přesně tím, co režisér zamýšlel? Pokud ano, minuli jsme se obloukem. 4/10

    • 17.5.2018  20:12
    Matka (1926)
    ***

    Dokázali ti kluci montážnický točit o něčem jiném než o revoluci? Bez všech pochybností se jedná o technicky zajímavé a zručné dílo. Ve své úvodní polovině se Pudovkin soustředí na příběh a za pomoci zajímavé střihové skladby skvěle vypráví obrazem. Klobouk dolů. Děj se však postupně transformuje na typickou revolucionářskou agitku a to já prostě nedávám. I když bude film sebelepší po technické stránce a sebedůležitější v kontextu světové kinematografie, pokud mě bude nudit a především štvát svým ideologickým apelem, nikdy ho plně neocením. 5/10

    • 15.5.2018  16:48

    Cítím se provinile. Jednu z těch největších a nejdůležitějších klasik 60kové vlny jsem si ohromně užil, jenže jen jako čistou diváckou tragikomedii. Když jsem si pak zpětně začal pročítat všechna ta skrytá podobenství a došlo mi, že jsem v podstatě ani na moment o Intimním osvětlení nepřemýšlel v nějakém hlubším kontextu, dohnal mě zmiňovaný pocit provinění. Podobný druh autorského nepochopení, které mi ale vůbec nepokazilo zážitek z filmu, je mi navíc docela cizí (když už jindy film nepochopím, tak to většinou znamená nulový zážitek). Kde je tedy chyba, to nevím. Tak či onak, na Passerův film budu vzpomínat s úsměvem a s myšlenkou, že mě pobavil tak, jako málokterý jiný film československé vlny. 8/10

    • 11.5.2018  11:38

    V těch 25 minutách je celkem asi tak 5 gagů. Když si to jednoduchou matematikou člověk propočítá, zjistí, že tu Chaplin jeden gag recykluje dokola a dokola několik minut. Ač mám grotesky opravdu rád, tady jsem se málem unudil k smrti. 4/10

    • 11.5.2018  10:59

    Když trailer k filmu hlásal prodejní mantru "thriller, který tu nebyl od Potomků lidí", nevěnoval jsem přirovnání větší pozornost a myslel jsem si o tom své. Zpětně se však musím kát a uznat, že po formální stránce je Měsíc Jupitera působivou podívanou, která ze všeho nejvíc připomíná právě mé oblíbené Potomky lidí. Kornél Mundruczó se jimi musel beze všech pochybností silně inspirovat. Ať již formálně-vizuálním pojetím (podobná barevná paleta obrazu, skvělé vnitrozáběrové sekvence) či hlavní dějovou liní (apatický hlavní hrdina se náhodou dostane k člověku, který symbolizuje naději a zázrak pro společnost a proti svému primárnímu přesvědčení se postupně stane jeho ochraňovatelem). V mnoha případech pak Mundruczó sahá vyloženě k obrazové analogii. Vzezření hlavního hrdiny (jen si vzpomeňte na povlávající baloňák Clivea Owena) anebo sekvence s migranty za ploty tábora či v přeplněném autobusu jsou jen těmi nejokatějšími poctami Cuarónově kultovní sci-fi. Vše je po formální stránce navíc na opravdu skvělé úrovni a po úvodní strhující sekvenci jsem nechápal, co by se mohlo na dojmu z filmu vůbec pokazit. Jenže problém vidím v tom základním. Scénář je totiž strašlivě jalový a ač je přeplněný mnoha atraktivními momenty, je ve své podstatě hrozně nudný a vyprázdněný. Spojitou nádobou ke scénáři je pak i obsazení hlavních postav a především té úplně hlavní, doktora Sterna. Jeho tvář pro mě byla i po těch 2 hodinách nezapamatovatelným gulášem, který postrádal jakékoliv charisma (o to víc pak bolí srovnání s vrstevnatým hlavním hrdinou Potomků lidí). V neposlední řadě pak celý dojem z filmu kazí rovněž naprosto hrozivě špatné postsynchrony, které nejenže velice často ani nesedí hercům na pusu, ale postrádají také odpovídající zvukovou hloubku a z jakékoliv promluvy dělají plochý bezemoční blábol. Výsledný dojem je tak pro mě trochu schizofrenní nesoulad mezi krutopřísnou formální stránkou filmu a jeho nefunkčním obsahem a hereckým ztvárněním. Mundruczó natočil na poměry evropské kinematografie výrazný počin, který ale pod blyštivým vizuálem nemá příliš co nabídnout. 5/10

    • 10.5.2018  09:36
    Potvora (2017)
    ****

    Zajímalo vás někdy, jak by vypadalo 500 dní se Summer, když by je natočil dánský režisér pod zcela pod povrchem zakořeněným vlivem Dogma 95? Zkuste Potvoru. Precizně odpozorovaný a roztomile podvratný tutorial pro (ne)šťastný vztah. I když je to vlastně film docela dost vážný, nemohl jsem se přestat skoro celou dobu smát. Těch momentů, které v nějakém vztahu zažil skoro asi každý z nás je v Potvoře požehnaně a právě asi díky tomu mě film i emočně zaháknul a zajímal. 8/10

    • 10.5.2018  09:22

    Tak tohle pro mě opravdu není. Ne že bych byl nějaký puritán a možná jsem asi necitlivý buran, ale ta typická čecháčkovská poetika, která vzdává hold žraní, chlastání a souložení a celé to zaobaluje do něžné letní aury, mě vlastně dost odpuzuje. Samotný film navíc zcela postrádá děj a těch 75 minut si vystačí opravdu jen s tlacháním o ničem. Me Too s Rudolfem Hrušínským. 1/10

    • 9.5.2018  13:03

    Čekal jsem, že možná uvidím film, který na konci nepochopím. Jenže výsledek je jiný. Nemám pocit, že bych něco nepochopil, jen si říkám, co tím vlastně chtěl režisér říct. Propletenec několika příběhů, které jsou a možná nejsou reálné. Očekával jsem asi nějakou sebeuvědomující katarzi v závěru. Namísto toho Ismaelovy přízraky prostě jen tak vyšumí do prázdna a ty zajímavé desítky minut, které se zabývají trojúhelníkem Amalric Gainsbourg Cotillard, můžu najednou vyhodit oknem. 4/10

    • 9.5.2018  12:55
    Silnice (1954)
    **

    S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10

    • 8.5.2018  19:13

    Několik spoilerujících poznámek: 1) Nerozumím tomu, proč se už v úvodním obraze rozhodli tvůrci ukázat CGI potvoru. Efekt neviděného by byl podle mě jednoznačně ku prospěchu budování napětí a i vzhledem k nízkému rozpočtu filmu bych očekával, že je film ukáže až v nejzazším možném okamžiku. 2) Film s principem zvuků a jejich hlasitosti pracuje, jak se mu to hodí. Nejprve nám ukáže, jak poměrně běžně hlasitý zvuk přiláká monstrum z velké dálky, když však jde do tuhého, postavy běhají a výrazně dýchají a monstrum, v té chvíli vzdálené třeba jen několik metrů zvuk neslyší. 3) Scénář v poslední hodině v podstatě recykluje ve smyčce neustále jeden a ten samý postup. Hlavně neudělat zvuk. Zvuk se udělal. Hlavně se skrýt a nebýt chycen. Vyšlo to. A znovu. Hlavně neudělat zvuk... I přes zmíněné výtky jsem ale filmu od samého začátku fandil. Tiché místo zaujme dobrým záběrováním, sympatickým hereckým obsazením a samozřejmě i tím prvotním nápadem. Potenciál filmu je ale v mých očích mnohem větší, než jaký je výsledek. I proto je tak pro mě Krasinskiho počin spíše zajímavou rychlovkou, než filmem, na který bych nějak po delší době vzpomínal. 5/10

    • 8.5.2018  19:01

    Jako popcornová 50ková guilty pleasure záležitost funguje Invaze lupičů těl na jedničku, při serióznějším pohledu je to bohužel spíš na facepalm. Z pohledu dneška natočil Siegel muzejní artefakt, který dokonale zakonzervoval dobu plnou paranoidního strachu z rudé invaze a snahu filmového průmyslu zakamuflovat průhlednou politickou agitku za hororové scífko. Film se tak stává dokonalou esencí všeho, co bylo na amerických 50. letech (ne)přirozené. Tvůrčí prkennost čpí snad z každého momentu (režijní vedení, herci, scénář) a vše je impozantním způsobem naivní. Je neskutečné, co bylo pro tehdejší dobu prototypem seriózního filmu. Bavil jsem se náramně, leč tam, kde to tvůrci rozhodně nezamýšleli. 4/10

    • 8.5.2018  16:51

    Exploze energie, která ještě nezapře doznívající vliv Nového Hollywoodu. All That Jazz je o několik desítek let starším Birdmanam, na rozdíl od něj ale niterný rozpad hlavního hrdiny nezobrazuje skrze nepřetržitý tok času. Naopak. All That Jazz je střihovým orgasmem, který ho povyšuje o několik levelů výše a zvedá divácký tep k výšinám. Synergie jednotlivých technických složek filmu je prostě perfektní a dokonale podporuje dojem "filmu ve filmu". Obsah jednotlivých choreografických čísel jde sice trochu mimo můj vkus, ale Fosse natočil natolik tepající dílo, že mi to bylo vlastně úplně jedno. 7/10

    • 5.5.2018  09:01
    Hastrman (2018)
    *

    A dnes si povíme tu, kterak nadržený vodník k dřevěné panně přišel. Havelka stvořil bizarní mix dobovky a crazy komedie, který je vším, jen ne dobrým filmem. Celý Hastrman vypadá, jako kdyby během jeho natáčení byli všichni na drogách. Řemeslná stránka je tristní (jděte už s těma záběrama z dronů a povlávajících roninů konečně někam - takhle filmový záběr prostě nevypadá) a děj si chvílemi nezadá třeba s takovými Snowboarďáky (Kotek, Mádl, baron i kněz - všichni mají stejnou motivaci). Český mainstream prostě zase stoupá ke hvězdám. 2/10

    • 2.5.2018  20:04

    Španělská kinematografie prostě rulezzz. Que Dios nos perdone je formálně i herecky dost nenápadný film, který ale disponuje tou úžasnou vlastností, kdy dokáže jen tak mimochodem diváka strhnout a emočně si ho podmanit. V čem přesně konkrétně to ale vězí, to si jistý až tak nejsem. Všechny formální i dějové složky totiž fungují v nikterak výrazné, ale skvěle funkční souhře a tvoří výsledný zážitek, který vykrystalizuje až nějakou dobu po skončení filmu. Silná atmosféra a působivá dramaturgická gradace pak celý pocit jen umocňuje. Que Dios nos perdone je prostě obyčejná, poctivá detektivka, která nečekaně zapůsobí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. 8/10

    • 2.5.2018  19:02
    Foxtrot (2017)
    ***

    Foxtrot patří mezi ty filmy, které se od prvních minut chlubí svojí chytrostí a výjimečností. Pakliže to po skončení dává smysl, mám takové filmy rád. Líbila se mi úvodní dramatická, a po formální stránce precizní část. Když se film přesune na checkpoint, styl vyprávění se razantně mění a má blízko k jakési magicko-realistické ironii. Bohužel, tenhle kontrast mi dohromady moc nešel a krátká animační mezihra rovněž ne. Stále jsem ale doufal v propojení, které dá celé té ostentativní podívané hlubší smysl a ospravedlní tak skokové a vynechávané vyprávění. Jenže to, co v poslední minutě předvede Foxtrot, je v mých očích bohužel jen levná manýra, která mi celý, potenciálně zajímavý zážitek vyhodila z okna ven. Opravdu nerozumím té velké chvále všude okolo. 5/10

    • 24.4.2018  17:26

    Příjemné zjevení. Už od premiéry filmu jsem na Přání k mání slýchával opatrné chvály, kterým musím dát teď za pravdu. Film to není sám o sobě perfektní, má spoustu pasáží, které jsou slabší, nepříliš vysoký rozpočet je chvílemi zdát a děti ve vedlejších rolích jsou občas prkenné až běda. Ale. Přání k mání se v českých podmínkách poměrně úspěšně pokusilo o nemožné a vytvořilo svůj vlastní fikční svět s atmosférou na pomezí magického realismu a vánoční verze Karlíka a továrny na čokoládu. To vše s příměsí českých měst a reálií. A ono to kupodivu funguje. V momentech, kdy není výtvarná stránka mizanscény tolik ovlivněná nastaveným rozpočtem je vidět, jak dobře Vít Karas pracuje s prostorem a výtvarně vizuálním pojetím (dovedu si tím pádem představit, že by s vyšším rozpočtem dosáhl ještě lepšího výtvarného výsledku). Dialogy nejsou "po česku" pitomé (naopak, třeba herecké kreace Myšičky, Čvančarové i Jandáka ukazují, že umí bez problémů přirozeně hrát), děj je celkem smysluplný a atmosféra je osobitá a sympatická. Jak jsem řekl na začátku, Přání k mání má své chyby a není bezchybným filmem. Současné hodnocení (54 %) si ale podle mě rozhodně nezaslouží a klidně si ho dovedu za pár let představit v pravidelném vánočním televizním programu. 6/10

    • 23.4.2018  22:02
    Špína (2017)
    ***

    Na poměry české (případně slovenské) kinematografie je Špína rozhodně zajímavým a právem viditelným filmem. Nvotová se s ničím moc nemaže, vypráví přímočaře a syrově. Tomu napomáhá i zručný střih, který ví, jak a kdy narušit rytmus snímku a diváka tak kontrolovaně znejistit. Navzdory výše zmíněným kladům se mě film ale nijak hlouběji nedotkl (ano, nabízí se varianta, že film kvůli svému tématu zapůsobí silněji na ženy, to ale nemění nic na tom, že si dovedu bez problémů představit, jak by mě stejné téma v jiném filmu rozdrtilo mnohem víc), a když navíc končí z mého pohledu trochu režijně bezradným způsobem, měl jsem pocit, že jsem prostě neprožil maximum možného. I tak bych však Špínu rozhodně neoznačil za špatný film a věřím, že Nvotová má v budoucnu potenciál rozvířit zatuchlé místní filmové vody. 6/10

    • 23.4.2018  21:47
    Out (2017)
    **

    Out mě v prvních asi 20 minutách velice mile překvapil. Zaujal mě vizuálně, tematicky a především zobrazením postav, které působily v tom nejlepším slova smyslu obyčejně a přirozeně. Když tedy hlavní hrdina vyrazil na svoji velkou cestu za prací, říkal jsem si, že tohle může být opravdu malé velké překvapení festivalu. Z nějakého podivného důvodu se však s příchodem do Lotyšska mění žánr, nálada i styl vyprávění. Zbylé minuty jsou tak vyplněné bizarní snůškou situací, ve kterých se skoro nikdo nechová logicky a nebaví se o normálních věcech. Out se tak z úvodního nadějného obyčejného dramatu mění na klasický festivalový mindfuck, který téměř nedává smysl a tím pádem i nudí. 4/10

    • 17.4.2018  13:33
    Playtime (1967)
    ***

    Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým várazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 5/10

    • 12.4.2018  21:21

    Celý film působí jako nějaký studentský low cost biják, do kterého náhodou zabloudili dva dobří herci. Ten pocit vytváří jednak téměř nulová práce s prostorem (kombinace zvoleného záběrování a užití nízké hloubky ostrosti u velké části bližších záběrů), s tím související výběr lokací a práce se scénou (vlastně jsme buď někde na stráni, u moře anebo v chatrči a kromě samotných herců tam nic jiného není) a to vše doplněné o levné CGI dokreslovačky. Bohužel nelze opomenout ani střihovou skladbu filmu, která se často pere s takovými základy, jako je osa anebo třeba vhodná volba velikostí záběrů. Vše zmíněné podle mého názoru rozhodně nenaplňuje standard, který tak nějak automaticky od hollywoodských snímků očekávám. Co se týče vyznění filmu, měl jsem pocit, že chápu, jakou emoci/náladu se mi Garth Davis snaží předat, bohužel jsem se nemohl ale zbavit pocitu, že se mu to příliš nedaří. Naopak jsem si říkal, jak zajímavě by podobné téma mohl zpracovat třeba Malick s Lubezkim. V podání Davise však zůstává Máří upachtěným filmem, kterému zoufale chybí šikovné zpracování a výraznější výrazové prostředky. Takhle mi nezbývá, než si z filmu odnést následující poznatky: Máří Magdaléna byla fakt kočka, Ježíš byl ubrečený emař a apoštolové tak trochu banda idiotů. No nekup to. 4/10

    • 10.4.2018  20:28
    Sabotér (1942)
    ***

    Má tendence zamilovat se do téměř každé femme fatale 30. a 40. let Hollywoodu mi opět podrazila nohy a já si v podstatě celých 109 min představoval svůj dokonalý život po boku Priscilly Lane. Jenže k tomuhle ledabylému snění mi pomohla i nuda, která mě tak trochu u Sabotéra přepadávala. Očekával jsem vlastně takovou přípravu na Na sever severozápadní linkou. Ta charakteristika v podstatě sedí, jenže na rozdíl od slavného Hitchova díla je Sabotér poměrně unylým, málo dynamickým sledem scének, které ani samy o sobě nedosahují kvalit zmiňovaného velikána. Těch docela dlouhých 109 minut tak táhne především rozkošná Priscilla Lane a docela sympatický Robert Cummings, takže jsem alespoň zcela neztratil zájem o osud jejich postav. Výsledný zážitek je ale průměrný a v porovnání s Hitchovými filmy je Sabotér rozhodně někde ve spodní části pomyslného žebříčku. 6/10

    • 10.4.2018  20:15

    Jak vypadaly nejlepší popcornové bijáky ve 30. letech? Přesně takhle. Hitchcock nadčasově kombinuje romantickou komedii s mysteriózním thrillerem a po úvodní půlhodině přichází se zápletkou, za kterou by dal i Liam Neeson všechny svoje dcery k unesení. Celý mix navíc dohromady skvěle funguje, film má spád, není hloupý a ústřední dvojici se dá bez jakýchkoliv problémů fandit. Parádní zábava a spolu s The 39 Steps patrně nejlepší britský Hitch. 9/10

    • 4.4.2018  11:25
    Nikdys nebyl (2017)
    **

    Film tak krátký a tak emočně i dějově plochý, že ve mně nestačil vzbudit ani minimum emocí. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jen sleduju snahu natočit něco, co bude vypadat jako něco jiného. A je celkem fuk, jestli to měl být Taxikář, Leon, Oldboy, Drive, anebo cokoliv jiného. Ani jedno to není a samo o sobě to také nefunguje. Ramsay se evidentně snaží z filmu dělat artovou civilní špinavost, zároveň ale chce být cool (protože takové filmy prostě fungují když jsou cool) a každou touhle rovinou jde sama proti sobě. Výsledek je tak jednoduše nijaký, bezkrevný. 4/10

    • 4.4.2018  11:15

    Film, který ve mně po pár dnech dozrál. Zatímco po jeho skončení jsem měl pocit, že to přeci jen bylo trochu dlouhé a tím pádem už i roztahané, s odstupem desítek hodin ve mně sílí vděk za silný a ucelený zážitek, který se skvěle vyhýbá očekávatelným klišé (především neřeší téma homosexuality na projevech nenávisti vůči ní, ba naopak, závěrečný proslov otce hlavního hrdiny je neskutečně dojemný svým vřelým přístupem a pochopením) a disponuje fantastickým výkonem Timothée Chalameta, který ho zkušeně šroubuje až do posledního, nesmírně působivého a zdrcujícího záběru. Filmy řešící coming outy a homosexuální romance mě obecně už moc nebaví, protože jsou skoro vždy vystavěné na stejném principu a přinášejí tak stále ty stejné recyklované emoce. Call me by your name takový naštěstí není. 8/10

    • 3.4.2018  21:12

    Bohužel, můj odpor k používání CGI je natolik velký, že mě s jejich využitím nezabaví ani samotný Spielberg. Ale nadměrná přítomnost počítačových efektů není jediným problémem, který zapříčinil, že mě osud hrdinů téměř vůbec nezajímal. Děj je totiž (pokud odstraníte tu prvotní wow bublinu) extrémně neoriginální, dokonale předvídatelný a tím pádem nezajímavý a ještě k tomu v mnoha momentech docela dost hloupý. Výsledkem je tak pro mě spíš 2 a půl hodinový výplach mozku, než nějaký úžasný blockbusterový zážitek. Spielberg tráví ve virtuálním světě příliš velké množství drahocenného času a kvůli výše zmíněným důvodům nejsou ve výsledku nijak zázračné ani ty občasné chvíle ve světě reálném. Možná už jsem podobně přihlouplým dobrodružstvím odrostl, ale spíš si myslím, že má averze k nadužívání CGI efektů pracuje jako můj osobní filtr, který podobné počítačové bordely vyhodnocuje jako příliš zbytečnou podívanou. Nicméně na Spielberga se nezlobím, jak je vidět, mé hodnocení je spíše ojedinělé a vzhledem k tomu, jak se před pár měsíci předvedl s The Post, nemám o jeho tvůrčí schopnosti zatím žádný strach. 4/10

    • 2.4.2018  18:21
    Sidney Hall (2017)
    ****

    Jak já mám tenhle specifický mystery coming of age žánr rád. Sidney Hall není dokonalý film, má viditelné mouchy, často bojuje se střihovou skladbou a cpe tam záběry, které jsou zcela evidentně pouhou výplní, než aby jejich umístění mělo logický důvod. Navdory tomu je to ale film, který mě silně emočně přitáhl a na 2 hodiny upoutal. Svá tajemství odhaluje s patřičným vyčkáváním a ač se dá namítnout, že to celé dělá vlastně jen tak na efekt, nijak mi ten lehce okázalý tón nevadil. A ač se vlastně asi jedná o poměrně typické americké indiečko, takhle nějak si představuju skvělý mainstreamový film. 8/10

<< předchozí 1 2 3 4 14 27 40 53
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace