poz3n

Velmi silná syntéza formy a obsahového vyjádření. Chápu, že pro někoho to bude příliš kýčovité a příliš uřvané. Já zůstávám ale fascinovaně zírat nad tím, jak dokáže Dolan pracovat s výrazovými přostředky a vzbudit ve mně silné emoce, které ale nevnímám jako laciné. Skvělé vedení herců, autentičnost podání jejich projevu skvěle spolupracuje se zvolenou formou a stylizací. Nádhera. 9/10

Když nemáte rádi komiksové filmy a pustíte si nejdelší, 215 min dlouhou verzi snímku, není to ten nejlepší nápad. Neznám komiksovou předlohu, neznal jsem ani zápletku, postavy, nic podobného. Prostě jsem vnímal film jako celek a čekal, jestli bude fungovat. Jenže byl jsem poměrně rázně přechytračen. Ono se za ty 3 a půl hodiny vlastně skoro nic nestane. Nuda k uzoufání, žádné drama, žádná zápletka, nezajímavé postavy. Snyder sice perfektně zvládá videoklipovité sekvence, jenže tam to začíná i končí. Vyprávět mu nejde, možná se o to ani nesnaží. Nádherná úvodní titulková sekvence tak ve mně vyvolala mnohem silnější emoce, než cokoliv, co by v průběhu filmu mělo souviset se samotným dějem. Je mi líto, že s hodnocením jdu na úroveň hrůzných současných komiksových adaptací, ale ta délka a prázdnota byla natolik vyčerpávající, že nemůžu jinak. 4/10

Žádný machrování. Nepochopil jsem ani prd a po filmu jsem si pustil vysvětlující video. A ono to minimálně v té základní rovině smysl dává. Toť otázka, jak by se vlastně mělo přistupovat k filmům, které jsou bez vysvětlení téměř nepochopitelné. Nevím. Lynch je pro mě docela okrajová záležitost a Mullholland Drive je pro mě víc doplnění dnes už zásadního díla, než divácká preference. Ve výsledku jsem ale prožil něco nevšedního a divácky přitažlivého, co mě donutilo 2 a půl hodiny dávat pozor. Takže proč ne. 7/10

Ve srovnání s adaptací z 90. let je zcela patrný posun ve vnímání ženských hrdinek. A nejen proto, že je u toho Greta Gerwig. Doba se změnila a Malé ženy nabízejí látku, která má co říct k současné situaci žen ve společnosti. To a celková plasticita postav, jejich prokreslení a prozkoumání jejich vzájemných vztahů, povyšuje adaptaci Grety Gerwig ve srovnání s tou od Gillian Armstrong na vyšší úroveň. Co se však nemění, je základní konstrukce díla. A k té mám své výhrady. Některá vyústění mi prostě nesedí, u něčeho se chvílemi nudím. Jako celek ale příjemné, Saoirse a Timothée jsou můj nový oblíbený (ne)pár. 7/10

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10

Pokud máte tvorbu Douglase Sirka spojenou především s technicolorovým melodramatem 50. let, budete možná překvapeni podobně jako já, že zrovna on natočil válečný film. Při bližším pohledu je to ale vše docela logické. Adaptace Remarquea, posunutá do typicky melodramatického odstínu a výsledkem je typický Sirk, který mě nikdy asi zcela neuchvátí, ale na kterého mě baví koukat. 6/10

Pár úprav a byl by z toho absolutně strhující film. Pressburger, Powell a Cardiff ukazují fantastické výtvarné cítění. Bohužel nerozumím pojetí postavy pana Deana, která svojí šílenou vizáží a podivným chováním narušuje jinak ucelenou atmosféru a sevřenost snímku. Naopak, linie "jeptišky jsou v klášteře na místě s podivnou atmosférou a začně jim z toho mrdat v hlavě" je v kombinaci s vizuálním pojetím naprosto omamná. Skvělý film, který ale mohl být naprosto jedinečný. 8/10

Vůbec jsem to nečekal, ale Royal Tenenbaums je jeden z nejlepších Andersonových filmů. Jeho předchozí Rushmore mě příliš nezaujal a tak jsem se trochu bál, že i Royal Tenenbaums budou postrádat většinu toho pozdějšího andersonovského rukopisu. Opak je pravdou. Formálně brutálně vypiplané od první vteřiny, herecky nabušené a nádherně stylizované. Ovšem není to komedie (a trochu se obávám, že jako komedie byl film ve své době u nás distribuován). Anderson natočil hravý film o depresi a poškozených rodinných vazbách. Zní to prapodivně, ale je to přesně to, co k jeho výrazovým prostředkům perfektně sedí. Ten nostalgicky dětský náhled na něco, co je ve skutečnosti smutné a tíživé, mě originálním způsobem oslovuje a jitří ve mně divácký i kritický zájem. 8/10

Chaotické poplácávání se po ramenou, jak jsme všichni skvělí a úžasní a jak jsme stvořili něco zcela zásadního. Sebereflexe nulová, výpovědní hodnota téměř žádná. Jak Martyho jako režiséra uznávám, tak mám pocit, jestli už mu stáří trochu nebere soudnost. 3/10

Když si budou 10letí hrát na 40leté, bude to patrně úsměvné. Když si na ně budou hrát skoro 80letí, bude to možná úsměvné, možná ale taky smutné anebo třeba tak trochu nedůstojné. Tohle Scorseseho rozhodnutí je ve výsledku tím nejzásadnějším, které z pohledu diváka mohl udělat. Paradoxní je, že v následných rozhovorech se o tom všichni zúčastnění dokonce baví a plácají se po zádech, jak skvěle to zvládli. Bohužel, když vstáváte z křesla a je vám něco přes čtyřicet, je to něco jiného, než když z něj vstáváte po sedmdesátce. Když se tím pádem čilý čtyřicátník De Niro sotva dobelhá ke krámku s ovocem, aby následně udělil nekompromisní lekci nebohému prodavači, který vztáhl ruku na jeho dceru a máte přitom strach o křehké zdraví 76leté hollywoodské hvězdy, není podle mě Martyho rozhodnutí tím pravým ořechovým. Scorsese naštěstí stále prokazuje, že je zručným režisérem a těch úmorných 209 min ozvláštňuje různými pojezdy kamer (mnohdy podle mě až zbytečnými), zajímavými úhly záběrů a několika skladebně poutavými momenty. Ve výsledku se ale jedná o podobnou nudu, kterou jsem zažíval u všech jeho mafiánských filmů. Furt se jen mluví, většina jsou zbytečné plky o tom, kdo co komu udělá, když někdo jiný udělá zas něco jiného, neustále se někam přeskakuje, všude je milion postav, jejich motivace jsou nejasné či povrchní a jejich vývoj pražádný. Přesně proto mi tenhle žánr i nadále zůstává až na čestně výjimky cizí a Irčan na tom nic nemění. Pokud ale má být přelomovým dílem z hlediska CGI omlazování herců, pak prosím, aby někdo odcestoval časem nazpět a nakopal Martymu zadek. 5/10