Rover

Prolínání časových rovin mělo pouze zakrýt fakt, že se jedná o klasicky vystavěný životopisný film představující život Yvese Saint Laurenta od dětství po smrt. Precizní kostýmy jsou očekávané, stejně tak jako glamour feelling Paříže 60. a 70. let. O mnoho více toho film bohužel nenabídl. Potencionálně zajímavé téma se rozplizlo do více jak dvou hodin uměle natahované nudy dané především plytkou režií. Ta se sice snažila přijít s kontroverzními nebo šokujícími záběry (full frontal Gasparda Ulliela), bylo to však spíše na škodu a do celkového spíše umírněného konceptu se to nehodilo. Plusem budiž právě představitel hlavní role, který se snažil vykreslit Saint Laurenta autenticky, ale přesto osobitě. Bez zajímavosti není fakt, že Gaspard s Jérémierem si podobnou vztahovou roli střihli už ve Vintner's Luck před pěti lety. Potěšila rovněž prezentace jedné ze stěžejních kolekcí pomocí mondrianovsky rozčleněných souběžných záběrů. Hudba je využita přiměřeně kombinací dobových písní, oblíbené klasiky Yvese a neorchestrální autorské hudby. Ta však někdy působí zbytečně rušivě ve scénách, kde to nebylo zdaleka zapotřebí. Nečekanou libůstkou byl koncert Klause Nomiho při jednom z večírků.

Dolan zpracoval kontroverzní a nesporně zajímavé téma vztahu matky vdovy s nezvladatelným psychicky nemocným adolescentním synem. Někdy až hyperrealistická autenticita je budována velmi racionálními prostředky (výrazná kanadská hovorová francouzština, obsazení postavy se silnou vadou řeči nebo změny formátu filmové pásky). Zamrzí proto několik ne zcela uvěřitelných náhod (sousedka býv. učitelka v domácnosti, nápadník Diany právník apod.). Tyto scenáristické boty však Dolanovi lehce odpustíme s ohledem na vpravdě úchvatnou vizuální a hudební stránku filmu. Hudba je velmi často zprostředkovaná a navzájem se překrývá, pracuje se se změnami hlasitosti a s provázáním hudby s tancem. Autorská hudba Noii je příhodně melancholická, ale při představě matky o možné pozitivní budoucnosti života jejího syna skvěle graduje.

(1. série 4*, 2. série 3*)

(1. - 4. série)

(1. série)

Filmový voyerismus budovaný rafinovanými prostředky. Ačkoliv poznáme Adele prakticky dokonale (a to psychicky i tělesně), nevcítíme se do ní. Divák je spíše zaujatým pozorovatelem. Zejména díky (možná až příliš) explicitním sexuálním scénám má film našlápnuto na kultovní status. Neskrývaná sexualita není hlavní devízou snímku, kterou je bezpochyby pečlivě konstruovaná realičnost. Tu podporuje specifické použití hudby. Ve filmu hraje pouze diegetická hudba (ať již živá nebo reprodukovaná), se kterou se autorsky pracuje. Často ji vnímáme dříve, než poznáme její zdroj (který není nikdy opomenut), místy se nelogicky mění její hlasitost. Zvláštní význam má hudební produkce pouličního muzikanta hrajícího na hang (zvláštní druh perkusí umožňující zahrát velkou škálu tónů na jednom nástroji). Skladba hraje ve dvou klíčových momentech filmu (možný spoiler): když Adele na přechodu poprvé střetne Emmu a posléze v samém závěru filmu snímku, kdy Adele odchází z vernisáže - tedy v okamžiku, kdy si uvědomí, že se musí posunout dál. V závěru je skladba nediegetická, čímž režisér porušil pečlivě budovaný koncept, což je jenom důkaz důležitosti této skladby pro celý film.

Docela dlouho jsem neviděl snímek, který nutí k přemýšlení ve smyslu "jaks' to pochopil?" Při hledání odpovědí na tuhle sám sobě řečenou otázku jsem se přistihl, že je neznám. Lehce paranormální Animals moc odpovědí nenabízí a divák se musí uspokojit pouze s náznaky. Jakou roli ve všem hraje Ikari? Myslím, že kardinální, že je to skoro až záporák. Na filmu mě docela bavila obraznost záběrů a zajímavá výprava. Za hudbou stojí skladatelka Holt - originální hudba je velmi fragilní a nezvyklá. Využívá totiž stěží slyšitelných zvukových ploch (často vycházejících ze zvuků lesa a okolí obecně) narušených občasnými shluky nástrojových eskapád (první říznutí apod.).

O symbolismu v tomto filmu již zde byla řeč, přidal bych však ještě jeden - běh. Jogging jako terapii proti "hříšným" myšlenkám ordinuje hlavní představitel kněz Adama. Na rozdíl od něj mladý delikvent Lukasz běží (ačkoliv je běh nasnímán stejnými filmařskými postupy) za svou lásku v okamžiku, kdy si ji plně uvědomí. Běh tak není terapií, ale naopak prozřením, což je velmi znejasněno závěrečnou scénou. Skvělá je na celém filmu zejména vizuální stránka. Osvětlovači provedli vážně výbornou práci a kameraman nabízené světlo dokázal plně využít ve prospěch emocionálního působení scén (že by práce produkční společnosti Zentropa?). Negativa zde již byla rovněž zmíněna - rozdrobenost závěru filmu, který vlastně žádné uspokojivé ukončení nemá. Pozitivum vidím v hudbě, která je využívána velmi sporadicky, ale výrazně. Soundtrack je spojením minimalistických skladeb (snad) smyčcového kvarteta a zvlášť používanými kytarovými kompozicemi. Poláci se po hudební stránce, jak je jejich zvykem, opět vyšvihli. Výborně byla využita i skladba od Band of Horses - procesí bylo rozhodně jednou z vizuálně-hudebně nejzajímavějších scén.

Předpokládám, že cílem tvůrců bylo především dojmout a spravedlivě rozhořčit diváky. V obou cílech však snímek výrazně selhává především díky své šablonovosti. Lidé, kteří již mají něco nakoukáno, jednoduše na nabízené klišé neskočí úplně lehce. Scénář obsahuje celou řadu již stokrát slyšených replik, samotné postavy jsou psány podle příručky "zaručeného dojáku" a ani herecké výkony nejsou kdovíjak přesvědčivé. Dvě hvězdy jsou za to, že přes všechny výtky není film úplně nudný a obsahuje záblesky inteligentního interního humoru. Hudba: Joey Newman složil velmi nezajímavé klavírní variace, která jsou naštěstí doplněny povedenými autorskými kusy Rufuse Wainwrighta.

Dvojka Kick Ass má pro mě zásadní problém v žánrové ambivalenci, která spolehlivě zničila jakýkoliv zážitek z filmu. Předpokládám, že nevyváženost mezi tím, zda chce být Kick Ass spíše „Sin City“ nebo „Prci prci prcičkami“, je záměrná. Chápu, že to mnoha divákům přijde atraktivní a zábavné. Marně jsem však přemýšlel jaký význam mají zbytečně brutální sekvence (odsakávání končetin, stříkající krev) nebo vyloženě trapné potrestání evil krasavic ze střední. Pokud od filmu očekávám pouze pobavení, tak mi skutečně vadí taková žánrová nevyhraněnost navíc ve spojení s celou řadou komiksových klišé – zejména děsivé přehrávání záporných postav. Scénáři rovněž schází jakýkoliv humor – vše, co má být vtipné, je pouze trapné. Očekávatelná je proto i špatná situace v hudbě. Jakoby si skladatel pouze vybral z databáze vhodných nebo očekávatelných hudebních doprovodů. Čemuž se vlastně nemůžeme divit – Margeson totiž pracoval jako asistent Klause Badelta ze Zimmerových Media Ventures.