Johny_fork

Guilty pleasure.

Akční film z 80. let patří i do roku 2020! Postava Ramba na mě pořád funguje. Úvod je stylovej, Rambo si prožívá svůj utěšený post-traumatický syndrom na ranči, skoro v rodinném prostředí. Když se to zvrtne, tak příběh začne trošku pokulhávat v logice. Ale ruku na srdce, to nikdo z nás řešit nebude. Ale co se řešit bude, je závěr, který neodpovídá předchozímu napětí. Je na můj vkus příliš uspěchaný a negraduje způsobem, jakým bych si to vychutnal ještě mnohem více.

Období divokého zrodu Eltona Johna se všemi flitry, chlastem, drogami a především skvělou hudbou se režisérovi povedlo převést na plátno způsobem, kde skloubil hravost, nevázanost i dojemné pasáže do celku, který mi dává radost i smysl.

Občas se objeví dílko, které rozzáří mé srdce. Tenhle upřímný, zábavný a magický seriál jsem přijmul se samozřejností a přirozeností..

Quentin Tarantino opět dokazuje svojí výjimečnost. U Tenkrát v Hollywoodu mě neskutečně bavilo jen tak pozorovat dění na plátně, chytat atmosféru Hollywooodu v jeho vrcholné době rozmaru a svobody.. a vlastně bych k tomu ani nepotřeboval žádný výrazný děj. Kdybych si měl někdy v životě zahrát ve filmu a mohl bych si vybrat jenom jednu jakoukoliv roli, tak bych jednoznačně zvolil Brada Pitta v tomto díle - a nejlepší okamžik - když Brad Pitt leze na střechu opravit satelit, rozhlédne se po prosluněných hollywoodských kopcích posetých luxusními domy, tak se nadechne a zapálí si cigáro.

Vynikající námět. Zábavné, milé a hravé dílko, kterému bohužel krutě dojde šťáva někde v polovině (Koncert s Ed Sheeranem). Druhá polovina filmu působí, jako kdyby jí natočil nějaký jiný člověk. Nakonec jsem tak tak film nevypnul ještě před koncem a to je vzhledem k velmi slibnému začátku obrovská škoda.

Aktuální námět, povedený úvod do filmu, zábavné ústřední duo. Bohužel se ale režisér nevyvaroval zbytečné marxistické agitce. Zároveň tempo postupně uvadá.

Dával jsem si na čas, protože kapelu Queen mám od malička hluboko ve svém srdci a vyrůstal jsem s plakátem Fredieho Mercuryho nad postelí. Naštěstí všechny mé obavy z toho, že by se to také nemuselo povést, byly liché. V kině jsem se tetelil blahem a tancoval v křesle na songy, které jsem v takové kvalitě ještě neslyšel. Remi Malek v životním výkonu nechal Fredieho ještě jednou ožít. Bylo zřejmé, že přípravu vzal velmi vážně. Nastudoval každý Fredieho pohyb, který byl schopný odkoukat ze záznamů koncertů, napodobil jeho gesta a vystihl ten jeho věčný vnitřní rozpor. Mrkněte na porovnání skutečného vystoupení na Live Aid vs. film https://www.youtube.com/watch?v=-XqPBEODZ4s . Jako fanda kapely jsem ocenil do detailu nastudované reálie. Všechny kostýmy, obrázky na bubnech, ale i třeba šála Queen v publiku odpovídají realitě.

Jonah Hill v režisérské roli je pro mě po shlédnutí tohoto díla velmi milým překvapením. Devadesátky jsou jako zjevení, těžko budete hledat podobný film. Nebojím se toto dílko považovat za nejsvěžejší vítr na filmovém plátně za poslední roky. Film originální po formální i obrazové stránce. Zároveň působí maximálně autenticky. Mám z toho dokonce pocit, že se Jonah dostal mnohem hlouběji do intimity a mysli člověka, který vyrůstal v 90. (sice tohle je Kalifornie a já vyrůstal na české vesnici a mnohem nudněji:), nicméně i tak jsem se do toho uměl dost vžít).

Viděl jsem v letadle a parádně mi to zlepšilo náladu, řezal jsem se prakticky od začátku do konce. Pokud máte smysl pro lehce dementní humor (myšleno v dobrém), tak vás Johny rozhodně nezklame.