vitsoft

Vedle nelogičností ve scénáři mě iritoval neopodstatněný optimismus tvůrců, jak moc se ve střední Evropě za pouhých 18 let má rozvinout urbanismus, medicína, komunikace, reklamní průmysl, doprava... chyběla už snad jen létající auta, jaká si do budoucna vysnili naivní prognostici v padesátých letech minulého století. Mám v dobré paměti chabý pokrok, jaký byl v těchto oborech dosažen v období 2005 až 2023. Ale pro uživatele počítačů film přináší důležitou výzvu, která tam bliká na každém rohu: NEZAPOMÍNEJTE ZÁLOHOVAT!

Na komiksové filmy by mě do kina nikdo nedotáhl, s výjimkou vnuka, kterému konvenuje pařanské prostředí zatuchlých dračích doupat a elektřinou sršících holí, ve kterém jinak marní čas s brýlemi virtuální reality na hlavě. Jak je u amerických rodinných snímků obvyklé, hluboká filosofická moudra o nutnosti sounáležitosti zde pronáší ušlechtilý starý černoch (Djimon Hounsou), přičemž pěstounská rodina je s disneyovskou korektností reprezentována směsí náctiletých kavkazoameričanů, asioameričanů, afroameričanky a nechybí tam ani gay a prostorově v pase zvýhodněný běloch. American dream.

Jako groteskní robinzonáda s předvídatelným dějem mě to nezaujalo, ale jako reklamní klip nějaké cestovní agentury to ušlo . Exteriéry byly nádherné, celý filmový štáb si natáčení nepochybně užil.

Tomasz Beksiński byl spolu s Piotrem Kaczkowským hvězdou druhého a třetího programu polského rádia, které jsme v osmdesátkách tady na severu poslouchali a na magnetofony si nahrávali celá alba toho nejlepšího, co světová hudební scéna nabízela. Tato filmová biografie poukazuje tenkou hranici mezi genialitou a šílenstvím, ale v rádiu mi tenkrát připadal zcela normální a já vděčím Tomášovi za mnoho hudebních skladeb, které můj život obohatily. Díky.

Polská vesnička má, středisková, kde dva kulaci vdávají svou společnou vnučku, aby spolu s  novomanželem obhospodařovala jejich pozemky a nemuseli je kvůli svému stáří prodat místnímu JZD. Dobrá scéna s proměnou vepře vykrmovaného ke svatební hostině na divočáka pomocí krému na boty, aby si naklonili okresního papaláše a jeho loveckou vášeň.  -Až je mi toho pašíka líto. Třeba nechtěl zhynout kulovnicí, ale raději přirozenou smrtí: pantokem mezi oči.

Někomu se zřejmě tak líbil seriál Six Feet Under, že se rozhodl natočit něco podobného a rovněž přitom využít něžnou poetiku pohřebního ústavu včetně zkopírování takových detailů, jako rozhovory s nebožtíky během jejich balzamování, smrt šéffunebráka a jeho posmrtné zjevování, následné psychické problémy jeho ženy i dcery, a včetně toho, že se všichni chovají jako kokoti.

Víc než komedii to občas připomínalo grotesku, vlastně jsem se zasmál jen když se samozvaný hotelový detektiv s ohořelou svatební kyticí v ruce zeptal, kdo tady rád zapaluje rostliny, a oči všech se obrátily na vlasatého hipíka z doprovodné skupiny Davida Krause. Ale musím pochválit inteligentně propracovaný scénář, svižný střih i hudbu a hlavně perfektního Richarda Stanke. Potěšilo i závěrečné cameo Juraje Kukury.

Představme si kombinaci Hoří, má panenko , Spalovače mrtvol a Friga na mašině.  Dialogy zpočátku připomínaly českou novou vlnu šedesátých let, bohužel to nakonec skouzlo ke grotesce. Ale našel jsem ve filmu spoustu aktuálních narážek, memů a špílců, takže to nakonec zas tak velká kalamita nebyla. Já jsem ten vlak jenom natočila na mobil, vůbec se kvůli tomu necítím jako hrdina. Prostě jsem se zachovala tak, jak by se zachoval každý. Nepřemýšlela jsem.

Jednou v budoucnu, pokud se budu cítit sužován nedostatkem intelektuálních podnětů, bych si možná ten film pustil ještě jednou. Filmu by k mému vyššímu ocenění pomohlo, kdyby si Kaufman vybral jako pomocného režiséra Zdeňka Trošku.

Film The Rite stojí za to vidět už jen kvůli úžasnému charisma Anthony Hopkinse v roli stárnoucího velšského exorcisty, který funguje v Římě podobně jako lékař-specialista, jenž navštěvuje své pacienty, případně je léčí ambulantně ve svém ponurém bytě v neméně ponuré a bizarní římské čtvrti. V kině jsem si mohl procvičit angličtinu i italštinu, české titulky nerušily a byly přeloženy dobře, nakolik mohu posoudit.  S rezervou bych bral údajné natočení podle skutečné události, nepříjemně aktuálně však tenkrát v roce 2011 působil ve filmu zmíněný výbuch islandské sopky, který komplikuje mladému hrdinovi odlet do Států. Oproti starším vymítačským filmům naštěstí chybělo otáčení hlavy o 360° i chrlení zeleného slizu, zato se dobře povedlo vystihnout temnou atmosféru upršeného Říma.     Z teologického hlediska film přináší myšlenku, že kdo chce porazit Ďábla, musí v něj nejprve uvěřit.