Pierre

Musím souhlasit s (bohužel ojedinělými) názory že tento seriál byl fajn zpestřením nedělního večera. Už od začátku  jsem byl rád za pokus o něco ve stylu Vorlíčka, Macourka, Poláka a duch Fantomase či starých Bondovek. Inspiraci můžu tvůrcům jenom pochválit.  Sice jsem v 80.lerech tahal kačera, ale podle tohoto seriálu by se mohlo zdát jako by byla tuhá normalizace fantaskní barevné místo, kde se jenom hemžilo nevysvětlitelnými záhadami a vědátorskými podivíny. Nemůžu si pomoc, ale například břichomluvec, co si vystavuje loutky  a chce vytvořit oživlou loutku se zabudovanou inteligenci by podle mě tehdy skončil spíše už dávno v hledáčku Stb než v luxusně zařízeném domě s vlastní dílnou. Ale tohle prostě nejde brát vážně.  Je to fantasmagorie. Právě ta kombinace futurismu a retra má své kouzlo. Seriál ze začátku sklidil tvrdou kritiku. Mně se naopak  už od začátku líbila stylová forma a  různé hravé nápady. Vydržel jsem a nakonec se mi to líbilo celé. Hravé nápady nakonec  prostupovaly celým seriálem a bylo jich více než dost (Lektvar nesmrtelnosti, Pravdometr, Spiritula.:D přístroj, který čte myšlenky krys, Automatón, kohout, který snaší zlatá vejce,  zpívaný výslech výboj známý jako náboženská extáze,.:D). Nakonec se mi ne všechny díly líbily úplně stejně, ale každý přinesl zajímavé téma k případu. Super byla třeba pětka ve stylu Krotitelů duchů (:D). Ale osobně se mi  nejvíce líbil  čtvrtý díl s možnou svatyní, symbolicky (?) odvysílaný před Velikonoci.:D Opravdu zajímavý námět, který měl  nezapomenutelné  vyvrcholení s příjezdem pápeže a zásahem agentky Snížkové.:D Obdivuji skvělou výpravu. Ústav paranormálních jevů vypadá jako úžasné sídlo.  Celkově je scénografie jednotlivých prostředí vypiplaná. Od Chlupáčka se mi už dost obrazově líbil Úsvit, ale tady byla ta hra barev možná ještě zajímavější. Taky byla zajímavá hra se světlem a tmavou barvou.  Jen občas mi přišlo jako by to s tou postprodukcí už přehnali a byla tam vidět spíš tma.:D Ta nadsázka mi sedla, ale občas i mě přišlo, že se tvůrci pokouší o humor za každou v cenu v  místě, kde klidně nebyl potřeba. Sem tam se objevila chvíle, kdy se klidně mohlo dát prostor náznakům většího tajemna, které skončily jen u náznáků. Když v mé oblíbené ,,čtyřce´´ začalo opravdu hořet v kostele, docela mi zamrazilo...aby se hned ukázalo, že jde hned o fingovaný alarm, který byl nachystán jako past od Stb.  Klidně bych tvůrce povzbudil, aby se nebáli do toho více obout. Vždyť naopak některé momenty seriálu měly naprosto  úžasnou  atmosféru.  (prohlídka již zmíněného břichomluva domu uprostřed bouřky ve dvojce, úvaha o tom, jaké by to bylo kdyby se každému rodiči podařilo vychovat dítě, které chce ,ve stejném díle, duet Fialové a Ciny, snaha dostat z Lady selhání ve finále.)  Také mě trochu mrzelo, že se ve výsledku v žádném případě nakonec neobjevilo to paranormálno. Ne, že bych si na podobných věcech nějak ujížděl, ale když už ho tvůrci slibovali, tak nemuseli dát ve všem pravdu soudruhu Zající.:D I když  (a to byla jedna z úžasných scének.:D) v závěru šestého dílu se  přece Ind Shushrut potkal se skutečným Kozlopírem, ne?:D Alespoň já to tak pochopil. Co se týče herců, tak i ti jsou trochu nevyrovnání. Mně tedy určitě nejvíce bavilo to konkurenční duo Stbáků v podání neskutečně roztomilého hláškujícího Leoše Nohy a živelné Anny Fialové, která je zase výborná. Macháček byl asi v zásadě ok, ale hlavně když měl hrát laxního pohodářského skeptika. Ale v tom seriálu jsou momenty, kdy jsem cítil, že by bylo potřeba do toho dát víc a Macháček z toho trochu dělá další Samotáře. To Fialová byla skvělá ve všech polohách. Macháček se podle mě nejvíce  našel až v posledním díle, kde mě překvapil, jak dokázal být najednou koncentrovaný a dokonce i něžný.: Co se týče speciálních hereckých hostů, tak to byl taky kus od kusu. Pokud jde o tu spojující linku se zmizelou matkou a odhalováním rodinných ran jako nadstavbou k jednotlivým případům, tak mi zpočátku přišla trochu nadbytečná. Na hlavu postavený vztah soudružky Snížkové a zamilovaného pana inženýra by mi stačil. Nakonec mě ale začala  i ta linka s matkou docela zajímat. Tvůrci si díky ni taky mohli lépe otevřená vrata pro další sérii. Tu bych si určitě dál, obzlášť směřem k otevřenému záběru. Vzhledem k menší sledovanosti první řady mám ale obavy jestli k pokračování vážně dojde. Pokud ano, bylo fajn kdyby se tvůrci poučili s pár chyb, nevykašlali se při pokračování už na jednotlivé případy  a nespadla by kvalita. Ostatně i tady mi přišlo, že to chtělo ještě jeden díl navíc, aby se lépe stihli vyřešit osobní trable postav. Otázkou je jestli je v plánu dozvědět se něco víc o pravém charakteru Snížkové a poslední  díl mi přišel strašně rychlej...a vlastně celý ten seriál utekl, jak mi přišel fajn. Jsem rád, že zde konečně vzniklo v rámci české komedii něco takhle jiného, fandím podobným úletům a obecně bych chtěl pochválit směr, kterým ČT kráčí. Škoda, že nás spokojených diváků je menšina. To se ale vysvětlí, soudruzi.

Ze začátku jsem měl pocit jako by se Tim Burton v roce 2016 pokoušel variovat třináct let starou Velkou rybu. Opět je zde starý umírající pán, který rád vypraví těžko uvěřitelné fantaskní příběhy o svých dobrodružstvích.  Problém je, že se životním příběhem  Abraham se neseznámíme tak do detailu jako s příběhem Edvarda Blooma. Ta  postava působí daleko plošeji. Jacob zase není tak komplikovanou postavou,která by si musela k dědečkovi a jeho příběhům hledat složitěji cestu, protože si s ním byl blízký, narozdíl od svého otce (kterého překvapvě hraje Roy z IT Crowd.:D ), jehož postava ale není ve filmu moc rozpracovaná. Royova vizáž působí strašně pohodově. To že se snažil pomoc synovi navzdory tomu, že otce nebral jako dobrého rodiče a nevěří jeho historkám mohl být hezký  motiv. Když se vydal  s Jakem hledat ostrov ostrov, dalo se zkrátka čekat, že dostane více prostoru. ale ve filmu se vyskytuje spíše sporadicky a jeho úloha nakonec není moc velká. Co se ale týče pasáže, kdy Jack poprvé prochází  sirotčinem a začíná  poznávat podivností děti, musím souhlasit s Enšpíglem. Mohla by být klidně nekonečná. Byl jsem v úžasu.  Z  toho krásného obrazu, scénografie zahrady a v jakém krásněm světě jsem se to ocitl. Fascinovaly mě i ty ulítlé nápady s oněmi podivnostmi (chlapec, co vypouští mouchy, neviditelný kluk) a doprovodná jímavá  snová hudba. Přišel jsem si nadšený při objevování zdejšího fikčního světa jako by snad ještě nikdy žádný jiný film Tima Burtona neviděl. Scény s vypouštěním veverky na strom,  přetáčením smyčky (ty kapky!), nebo potopením za tajným místem s truhlou  vypadaly opravdu monstrózně... A možná dokonce doslova posunuly hranice nejkrásnějších momentů, které jsem kdy ve filmu viděl. Protože to bylo něco neskutečně krásně nasmínaného, snového propojeného s hudbou a celkově nádherného. Přistihl jsem se, jak na to koukám s otevřenou pusou.  Opravdu jsem se po všech stránkách bavil.   Pak ale nastoupil padouch. , který byl sice dostatečně vtipný a úchylný, ale v podstatě naprosto neschopný. 40 minut věnujeme boji s ním, aby se pak nechal chytit naprosto debilním způsobem. Vlastně to není všechno...ještě věnujeme skoro celý zbytek filmu vysvětlivkám o dalších smyčkách, mapách smyčkách, kde jsou další smyčky, resuscitování smyček apod.  A tím to taky trochu celé bohužel spadlo do trochu těžkopádné úmorné upovídané smyčky.  Sice se mi strašně líbil ten svět okolo sirotčince a některé jednotlivé přenádherné momenty, ale ty pravidla okolo cestování v čase a časových paradoxu mi přišla dost nepochopitelna. Na rovinu přiznám, že jsem se v tom ztratil a být zaměstnán tím, jak ty všechny kejkle s časem fungují bránilo tomu, abych si to více užil po celou dobu.  Ulítlá bitka s netvory v zábavném parku v Londýně za doprovodu jakéhosi diska mě sice  svou zvrhlostí v závěru bavila. Jinak už to ale nebylo  tak hravé a lehké. Výsledkem jsou smíšené pocity, nerozhodnost v hodnocení a pár opravdu nádherných, nádherných momentů. Na které na oplátku nezapomenu a díky, že jsem  je mohl vidět. Určitě je pro mě i Sirotčinec slečny Perengirové dalším důvodem, proč se rád zase někdy podívám do světa Tima Burtona.

Asi nejdůležitější  film loňského roku, u kterého mi docházejí slova. Bylo to něj dáno všechno (čtrnáct let realizace, z toho jenom rok budování zvuku před natáčením na základě 600stránkového dokumentu).  Výsledek je fascinující a zdrcující.  Znepokojivé. Je opravdu rozrušující sledovat, jak tenká je ,,zóna´´ mezi povědovými běžnými  situacemi, které dělá asi každá rodina a tím největším zlem, které bylo napacháno. Mimo jiné mě dostává i ten kontrast mezi tou (a to vážně opravdovou)  krásou, co měli Rossovi kolem sebe a tou špinou, co měli v sobě.  Postoje typu: U zdi tábora zasadíme víno, aby ji zakrylo a máme vyřešeno? To nejde dostat z hlavy a bohužel to i nepříjemně nastavuje zrcadlo.