Pierre

Vzpomněl jsem si, že jsem tuto komedii už kdysi na ČT viděl, tak to bylo docela příjemné shledání. Největší sympaťák byl jakýsi Mihel Boujenah s hlasem, tehdy ještě za mikrofonem schopného, Pavla Trávníčka.

SpencerHillovka bez Buda Spencera a Terrence Hilla. Jejich dvojníci nejsou až tak špatní, ale ne tak sympatičtí a  Paul L.Smith není takový bručoun a Antonio Cantafora takový provokatér, trochu mi tam chybělo to popichování. Jinak klukům ve filmu nechybí skvělá úvodní písnička ani bombastická závěrečná bitka, jako ve filmech jejich originálů - tentokrát na lodi. Občas jím to teda taky drhne, ale ok. Tu čtyřhvězdu tam dám.

Ty bláho, kdo by nechtěl aby ožila dívka z jeho snů? Přestože kvůli tomuto námětu jsem si Ruby Sparks pustil a především představa, že by se něco takového skutečně stalo, mě na ni ze začátku nejvíce bavila, tak vlastně film ve výsledku pracuje s námětem trochu jinak, než bych čekal. Na vlně užívání si splněných snů, štěstí a pozlátka se neveze moc dlouho, ale už ze začátku mě bavil zajímavý odvrácený pohled nechápajícího bratra a něco takového by vlastně při podobné situaci ze strany okolí bylo naprosto očekávatelné. Že se ale brzy poté dostaneme rovnou k partnerské krizi s nápadem nocování v oddělených bytech jsem úplně nečekal. Možná jsem se těšil na ještě více idealizace a romantiky, ale i tenhle způsob práce s námětem byl zajímavý a když Calvinovi bývalá partnerka a následně i Ruby vyčetlla,  že má v podstatě zkrátka svoje představy o platonické přítelkyni a řadu pravidel, která se nemůžou porušit, začalo mi to celé dávat smysl. Mohl bych tedy napsat to samé jako u legendárního  500 dní se Summer, že mě myšlenka filmu  trochu vytrhla z konfortní zóny, ale určitě přivedla k zajímavému zamyšlení. A když Calvin ukázal Ruby, že ji stvořil a začal ji záhy bleskurychle přepisovávat, říkal jsem si, že prostě vlastně stvořil robota bez pravé duše, který takto měl vlastně daleko k dokonalosti. I tak zůstanu asi přizemní divák, protože by mě možná ze všeho nejvíce zajímalo, jak pokračoval vztah Ruby a Calviho poté, co se v posledním záběru potom všem rozhodli začít od začátku.  Také mě nápadá jestli nebyla chyba pouze v Calvinově idealistickém uvažování, ale také vtom, jak Ruby vůbec napsal? V několika věcech se možná mohlo jít více do hloubky. A  i když jsem čekal možná něco více sladkého a snového, tak i to jsem určitě alespoň v menší míře dostal, a mám rád zajímavé romantické filmy a filmy netypicky zpracující lásku a to jsem určitě dostal v míře docela velké. Klidně bych se někdy koukl zas, bavilo mě to.

Syn na mě ze začátku působil trochu moc sošně, zatímco jeho táta  Scottie mi byl od začátku  spíše sympatický, protože to (možná až někdy otravné) věčné vtipkování pro něj nebyla jen nějaká velká póza, ale zkrátka styl života postavený na tom se hlavně bavit,  kdy ani nechtěl prozradit svému synovi svou nemoc, aby ho to nedeptalo. Musím uznat, že postupem času mé sympatie trochu uvadaly, když už i syn časem dokázal vtípkovat, zatímco Scottie s ním nedokázal vést se synem (až na vyjímku u klavíru) žádný  vážný klidnější rozhovor, který by  oba možná potřebovali a trochu mi připadalo až neskutečné, že by se v tom okolí nepřidal k synovi někdo, kdo by se ke kritice  Scottieho  přidal, i vzhledem k těm jeho pracovním neúspěchům, i když rozumím, že  ta schopnost pobavit lidi je důležitá a ze Scottieho určitě vyzařovala.  Když už ale na začátku řekl, že potřebuje tuto schopnost naučit i syna, čekal jsem možná více jejich společných situací, kde se to budou učit (třeba s ním mohl jít na tu fotografickou výstavu, to jsem si říkal, že by mohla být zábava.:D) na místo někdy možná až  nadbytku scén, kde Scottie baví společnost nebo   si přeje polibek.....Ale nakonec se mu vlastně naučit syna bavit lidi podařilo, i se potvrdilo že jablko nepadá daleko od stromu. A pokud si Scottie vždycky přál hlavně polibek, příjde mi konec, kdy se ho konečně dočkal i od svého syna narozdíl od některých jiných komentujících  naprosto přirozený a ani ne patetický....To spíše možná způsob televizního/divadelního herectví některých zůčastněných, ve kterých Lemmon pokaždé nemá rovnocenné spoluhráče. Přičemž u Lemmona mi sice příjde, že v osmdesátkách v obličeji trochu sešel a začal vypadat starší na svůj věk, na jeho energii, charismatu a hereckém nasazení to naštěstí nic nezměnilo. Lemmon zde mohl spojit svůj komediální a charakterní talent dohromady a herecké úmění předvádí třeba právě v závěru, když sedí v hledišti a mlčky se mu hlavou posmutněle honí vzpomínky. A  bylo mi navíc ctí vidět film v raritním dabingu ČT s panem Brabcem v hlavní roli, který byl prostě člověk na místě a opět jsem si potvrdil, jak spolu byli s Lemmonem sžítí. Sice jsem v něčem takovém Lemmona ještě neviděl, ale opět mě potěšil a film dobře fungoval i v rovině rodinného dramatu v podobě komorních dialogových přestřelek, kterých tady mohlo být klidně ještě více, protože tento styl mám moc rád. Občas mi přišlo, že v nich pánové řekli něco až moc vyhroceného (i když to právě člověk v reálném životě často tak udělá), ale pak jsem si znovu připomněl tento dialog, který všechno vysvětluje a opět podtrhuje kvalitu scénáře: Když na mě působí něco emocionálně, tak potom odpovídám nevhodně - Chlapčce, to každej. I já, synu.

Dnešní den možná vstoupí do dějin, Hector do mých osobních dějin ale asi ne.:o Nechci být tento film moc přišný, protože hlavní komik Urbanus má takový milý čistý projev a stejně tak působí jeho postava Hectora, který je takové dítě v těle dospělého. Možná kdyby se právě Hector ubral směrem filmu více pro děti a mládež (třeba s větším prostorem právě pro dětské postavy), možná by to lepší než když jsem čekal ryzí komedii a v podstatě jsem se nezasmál.   Pár gagů tam je, ale na  oboje žánry to má taky moc pomalé tempo a hodně vaty  - tu horší z cyklistických závodů, tu lepší z divadla, protože pro divadelní prostředí mám docela slabost  a odehraje se v něm asi vrcholná scéna ke konci filmu, kdy Hector naruší premiéru. Problémy mezi postavami mi jinak byly docela volné. No....tak alespoň závěrečné loučení ve mě dokázalo vyvolat správné dojemné emoce, jaké mělo a při samotném posledním záběru s návratem auta a Hectorovým vyhozením kufru jsem se i přistihl, jak se usmívám a hřeje mě to, jak to  dobře dopadlo.:o A zazvonil zvonek a pohádky je konec...

To je zajímavý, jak vy tady všichni víte, na co kdo má, a na co ne. Když jsem na začátku viděl pokusy Duhlavy a Bareše o zahrání opilosti, trochu jsem se zděsil. A nažloutlá televizní kamera mi naznačovala, že uvidím už podruhé za sebou tento týden civilní film s Ivanem Trojanem, u kterého si především všimnu, co všechno se od té doby změnilo. Příběh o návratu herce Týla do jeho rodné vesnice a  podceňované zesměšňované oplácané holce Daně postupně začne ale celkem solidně plynout a nabídne určitě víc než jen mladého tehdy vycházejícího  Kluse hrajícího jinde než v pohádce. Také zasazení do specifického omezeného vesnického prostředí se ukázalo jako dobrý tah. Některé scény se mi překvapivě i dost líbily. Jsem rád, že nejsem jediný komu Šejdrem připomnělo i filmy Bohdana Slámy. Jen tady se režisér (nebo scénárista Epstein?) uchýlil nejen k občasnému přehrávanému figurkaření jako ze strany Bareše (který má ale  i momenty, kdy je dost přesný), ale i  násilnému zakomponování animovaných vsuvek, flashbacků a komentáře vypraveče, což podle mě k tomuto ryze obyčejnému lidskému příběhu v levnějším zpracování  moc nesedlo, ale jinak se mi to docela líbilo.

Možná by člověk od režiséra Pelíšků a Musíme si pomáhat čekal trochu víc...Však on si teď dává dlouhou pauzu od filmů pro kina poté, co to v nultých letech sekal, jak baťa cvičky. V roce 2023 už mi Medvídek v podstatě přijde dokonce i  trochu jako retro (kina, obchody, počítače), což mu dalo přidanou nezamýšlenou hodnotu. Opravdu byla ta doba před cca 15 lety tak pochmurná?? A proč to vypadá jako televizní film na hranici home videa?.  Ale náhodou se mi docela  líbila ta civilnost, motivy  nerozlučného přátelství i přes vzájemné křivdy  a lidského hemžení.  Zafouslatý brýlatý Macháček působí nezvykle vyzrále, je přesvědčivý. Fajn je i tradičně Trojan, i když se nemůže tolik rozehrát. Jeho závěrečná řeč je ale asi nejlepší scéna.   Líbila  se mi i  tentokrát milá Geislerová.  Naopak herectví Vilhemové/Dykové mi opět přišlo určeno pro řekněme odvážnější. A já odvážný člověk moc nejsem. Milá pointa s reklamou a malou Macháčkovou, ve výsledku v docela milém filmu. Docela se mi to líbilo.

Nebýt uvedení v rámci filmového klubu v kině bych Jasmíny slzy  asi ještě chvíli obcházel a od novodobého vážnějšího Woodyho jsem radši neměl žádná větší očekávání. Ale nevím jestli za to může ta atmosféra kina a skvělý lektorský úvod, ale mě se to líbilo.   Chválit výkon Cate Blanchett by bylo nošení dřiví do lesa, ale já oceňuji už jenom to, že si ve filmu Woodyho Allena dokázala najít svoji vlastní polohu a její výkon nezůstal jen u pouhého imitování neurotičnosti Allena, jak mi to trochu přišlo u Orsona Willsona v Půlnoci v Paříži. On v tomto filmu je taky Woodyho rukopis trochu obecně méně zjevný - Přesto mi nevadilo, že se v kině nikdo nesmál a Woody už se neukáže jako herec. Už si nedokážu představit, co by tady hrál a nebylo moc čemu se smát, i když z některých dialogů tříštěla ironie. Jinak Woody tentokrát předkládá příběh, který se mi zdál hlavně psychologický, ale život Jasmíny, její návrat k sestře i pokusy o návrat k bohaté minulosti mě bavil. Ono takhle explicitně sledovat takovou postavu byl docela zážitek.:D  Už jenom, že i přes svoji hrdost nakonec musela vzít otravnější rutinní práci s objednáváním pacientu v nudné zubní ordinaci s nadrženým doktorem.  Nakonec celý myšlenkově  hutný příběh shrnuje nejlépe věta: Někdo na minulost nezapomene. A tak i když už to pro Jasmínu vypadá, že by se mohla vrátit k bohatému životu je minulostí stejně dohnaná. Těžko říct jestli bylo silnějším momentem setkání se synem a Jasmínina nechápavost, že mu ke spokojenosti stačil pouhý obchůdek s CD, nebo samotný závěr, kdy sestra s Jasmíninou nenáviděným přítelem vesele laškují kvůli kousku pizzy, zatímco Jasmíně se vše zbořilo, přičemž ona svému vztahu tak věřila, na rozdíl od vztahu sestry, který pravidelně rozmlouvala. Dobré zakončení skvělého psychologického materiálu o snobství, pozérství a ignoranství, který tady Woody připravil a docela mě překvapil, že i v roce 2013 se mu ještě vydařil takovýhle film, i když bych samozřejmě našel v jeho tvorbě ještě daleko silnější favority. I tak skvělý film.

Od začátku se mi zde líbila ta moderní hudba a schválně použitá černobilá barva. To  tomu dávalo nečekanou uměleckou atmosféru,  která byla dobrým kontrastem k prostředí a příběhu. Leč i onen příběh samotný se mi celkem líbil a neřekl bych, že by byl až tak chudý na emotivní momenty. Více mě ale bavila první půlka s napětím jestli se loupež povede. Škoda dokumentárního komentáře.

Překvapilo mě, jak Vittorio Gassman dokáže mluvit rychle, prostě Ital jak poleno.:o Sice  projevuje jistý komediální talent, stejně jako jeho parťák Ugo Tognazzi v rolích mladých zapálených fašistů Umberta a Domenica, kteří prozřou až v závěrečné fázi Pochodu na Řím, ale místy tak moc afektovaně tajtrdlikují (Onmibus mi to trochu vzal z úst), že jsem jim  ani nefandil, ani mě nějak zvlášť nepobuřovali. Jejich tragikomický příběh ale přeci jen má vedle některých zastaralých vtípků (žvýkaní gumy) i nějaké  pěkné momenty (rozhovor s doktorem, projev plný otázek, na které nikdo neodpoví, odsouzení zabití.) Mezi to  nejlepší z filmu patří závěrečné dojemně mýlné myšlenky naší dvojice o dalším  vývoji situace. Představ si, že by tihle lidé vládli. Dlouho by nevydrželi. Poslední slovo má vždycky král. A když promluví, jsou v prdeli.