Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Animovaný
  • Drama
  • Rodinný
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Jsem nesmělý, ale léčím se

Jsem nesmělý, ale léčím se (1978)

AKTUALIZACE KOMENTU 2021: MÁM VÁS RÁD. Echm, echm, k něčemu se přiznám. Tady mám platonický rád i ty chlapy Aldu a Pierra. Ale na druhou stranu určitě i tu Pierrovu nedostižnou lásku Anis a rozhodně si zaslouží pochválit svůj vkus. A ten kdo nevěří, že je těžké získát lásku, ten asi neviděl tento film. Nesmělý si ho užijí s pochopením, smělí s škodolibosti, ale snad bude pořád pro všechny dobrou zábavou. Sice patřím do mladší generace diváků, která už je asi z větší části odkojena na úplně jiných kusech, ale film mého srdce je bezpochyby tohle a stále pro mě neztrací na síle ani učinnosti. Když jsem se na něj před pár lety zpátky opakovaně díval, tak pro mě měl význam asi hlavně vtom, že tam byly bláznivé gagy a můj oblíbený Piere Richard. Nakonec jsem si bez tohoto snímku nedokázal představit rok a mimo těch všech skvělých gagů, vychytávek, legendárních scínek, vynikajcí souhry mezi Aldou a Pierrem, v něm spatřuji i skvělý obrovský přesah, i pěkný kus pochopení. Prostě taková hezká studie nesmělosti s úsměvem. Možná si díky ni jednou trumfnu i usmát se dá a říct dobrý den. Směle za nás všechny nesmělé - DĚKUJI PIERRE!

Blbec k večeři

Blbec k večeři (1998)

Skupina přátel okolo nakladatele Pierra Brochanta se baví velmi drsnou zábavou. Každý týden pořádá tzv.večeře blbců, kde se baví na účet hostů, které vynikají nějakou zvláštní zálibou a nikdy se nedoví, proč byli pozvání. Když má Pierre v záloze opravdu delikántní kousek - úředníka Francoise Pignona, který staví ze sirek repliky stavných světových staveb zraní si bohužel záda a nemůže na večeři přijít. Jenomže pan Pignon se vydá k němu domu...A čeká je opravdu neuvěřitelný večer. Musím přiznat, že titulní postava pro mě není žádný blbec v pravém slova smyslu, ba naopak. Klidně bych si ho zařadil na seznam filmových postav, které bych rád potkal i v reálném životě. Trochu pateticky si dovolím říct, že kdyby opravdu žil, bylo by na světě možná více dobrosrdečnosti, touhy po smíru a zábavy. Je to člověk, kterému jakoby pořád zůstala duše dítěte. Vynalézavý, hravý, přátelský, komunikativní, s velým zápalem pro věc ale trochu pomalejším chápaním, malinko porouchanou pozorností a tak nějak silným odtržením od reality, což mu háže klacky pod nohy. Proto se dokáže se lehce nadchnout, ale většinou všechno pokazí. Každý omyl se ale ovšem vždy snaží napravit a tak neustále dokola. Všechny tyto jeho vlastností spojí se postupně spojí večeru s jeho hostitelem, kterému se zrovna kdecos hroutí. Pan Pignon ale potřebuje všechno komentovat a napravovat a tak následuje gejzír neuvěřitelných nápadů, vychytávek, telefonních hovorů. Pignonových komentářů a slovních přestrelek ve stylu nahrávka-smeč, náhravka-směc, kde bych se skoro nebál říct, že co slovo to perla. Pan Pignon svou neúnavnosti přivádí jeho škodolibého hostitele do čím dál většího zoufalství a jeho tak dohání neuvěřitelná karma. Divák si tak může položit otázku ,,kdo je tady vlastně blbec?´´ a má odpoveď je zcela jasná , každopádně Veber nechává na divákovi ať si udělá vlastní názor a nic mu nepodsouvá. Když film po humorem nadupané hodině na posledních 15 lehce zvážní, dokonce to ještě pro jistotu odlehčí závěrečným fórkem, aby nic nevyznělo pateticky. Přičemž je zde ukryta velký myšlenka a hlavně je to naprosto dokonale poskladaný film, který má vyšší úměleckou hodnotu než kdejaké drama. Přestože se téměr celý odehrává v jednom domě, má velmi svížné tempo a dokonalou načasovanost vtipů. Postav je sice málo ale každá do filmu něco přináši a je zábavná. Vrchol je vedle titulního Pignona rozhodně daňový kontrolor Cheval v geniálním podání Daniel Prévosta. Ano, Chéval se svými vtípky, ksichty....a nezdárnou dohrou  je kapitola sama pro sebe, ale já bych se v neposlední řade rád konečně dostal i k hlavnímu herci Jacquesovi Villeretovi. Tento roztomilý pán zahrál Pignona naprosto neuvěřitelným způsobem. Ba, on ten Pignon prostě JE a stačí mu jeden nevinný pohled svých dlouhých očí, aby si na svou stranu získal každého diváka.  Nedokážu si snad představit nikoho jiného, kdo by takhle dokázal vystihnout Pignonovu křehkost.  Geniální je i český dabing, opět hlavně v případě pana Pignona a Chévala.    Blbec k večeři je prostě po všech stránkách dokonalý film s hereckým koncertem v hlavní roli. u kterého se minimnálně několiikrát do roka, vždy rád od srdce zasměju a trvá mi to už několik let. Když jsem svůj smích a nekonečné citování hlášek  konečně dokázal přetavit i do smysluplného komentáře a objevit i další pozitiva, je asi načase si konečně tento skvost přidat do mé filmové Top 10.  A na oslavu by mohl zapět vůl volů. A teď musím končit, mám pozvání na večeři. A kdybych to uměl, přípravím dopředu omeletku a do vajíček bych přidal kapičku piva. Mám totiž takovej trik. A poučení na konec: kohout je venku, bacha na slípky.

Muž z Acapulca

Muž z Acapulca (1973)

Když člověk nemá portské a tak musí nabídnout Martini, aby zjistili, že nemá ani Martini, šéf mu  nechce dát zálohu a elektřinař mu odmítá zavést elektriku dokud nepříjde líný instalatér, může se hold převtělit do svého vymyšleného superhdiny. Jenomže, co když on sám žádný superhrdina není? Jasný, pan Merlin opravdu není žádná šelma....Sotva vyběhne schody (mám to stejně).   Ale skrývá se v něm muž...jemný a citový! Který vždycky říkal, že napíše velký román. Ale nejdřív musí vyřešit nájemné a alimenty.  Muž z Acapulca mě může být sympatický už jenom námětem úniku z racionálního šedeho života pomocí  fantazie.  Ale on je   nejen skvělá parodie na Bondovky a dobrodružná béčka,další zdařilá ztřeštěna francouzská komedie ze staré školy, přehlídka literálních hrátek,  ale i vynikajcí odlehčeně podané  myšlenkové podobenství o stavění si  vzdušných zámků,  frustraci a nespokojenosti s vlastním životem. A v neposlední řadě jde o roztomilou netypicky vystavěnou romanci mezi dvěma sousedy, kteří o sobě navzájem  nezávisle píšou. To všechno je ale perfektně spojené dohromady a kombinace neomezeného světa fantazie a šedé reality se tady opravdu báječně vtipně, ale zároveň melancholicky  doplňuje. Tak praštěné, přitom tak ze života, tak smutné, tak veselé....  Příjde mi skoro nemožné, abych si takový film neoblíbil.  Dal jsem si opáčko na připomenutí zesnulého Belmonda, vyklubala se z toho pecka, kterou jsem dlouhou dobu přehlížel.... a možná nezáměrně mi i připomněla zajímavost autorského psání, i když takové kvítko jako pan Merlin nejsem. Jean-Paul Belmondo zde na oplátku spojuje svoje komediální, frajerské i  charakterní herectví dohromady  se sebeparodíí navrch a Jan Tříška v českém dabingu je rovněž úžasný. Jacques Bisset je dobrá jako Bond-girl Ariana,  ale určitě daleko sympatičtější jako intelektuální kontrast vůči panu Merlinovi socioložka Kristýna ze sousedtví. Nečíní se jenom hlavní dvojice, ale i Viktorri Capoti ve své slizké záporné  dvojroli Kartoff/arogantní vydavatel Charron. Ten si svoji  obludnou a zároveň vtipnou  přehrávanou polohu zkrátka velmi užívá. Ale musím říct...fakt nesnesitelný chlap ten Charon.:D Souhlasím s ním jenom v jedné věci (Tisíce lidí chtějí snít.) Vedle řady legendárních přestřelených scének z proslavenými hláškami (Ta krysa má zuby natřené prudkým jedem!) z toho fiktivního světa možná můžou scény z reálného života působit zdánlivě nenápadně, ale podle mě právě v nich jsou mnohdy jenom  v detailech a nenápadných hláškách ty nejsilnější momenty a podstata filmu (Proč bychom mu nedali pravou něhu a čistou lásku, hlupovákovi? Snad by mohl říct: Jsem tak sám, Ano, Ariano.  Jsem tak sám. Je mi čtyřicet, ale vždycky jsem byl sám.  To je přece hrozné, ne?.)  Mým velkým favoritem je nenápadný rozhovor na lavičce v parku (Škoda, zvykla jsem si na Arianu-Já taky-Sešla jsem jen kousek po schodech a už jsem byla v Mexiku.) . Na ten malý tichý rozhovor mezi Merlinem a Kristýnou se prostě nedá zapomenout, dokonce když teď někde vidím lavičku, tak si na to občas vzpomenu.:D  Ale zkrátka úplnou jedničkou je tady samotné zakončení.   Možná už se může zdát, že se pan Merlin z věčného ponižování, ztrpčování života  práce a psání bráků, které přináší jenom další nerealizované sny jen tak nevymaní. Že by vážně byla šedivost života neporazitelná? Jenomže pak to přijde.Závěrečné vypuštění  papírů za doprovodu nádherné hudby, které pro mě představuje nádherné znamení poražení zla, znovu naplněné svobody, důstojnosti a snů, o kterých už teď nebude třeba jenom psát.

Amélie z Montmartru

Amélie z Montmartru (2001)

Existuje hodně laskavých filmů. Ale málokterý je jako krásný sen plný barev, něhy, porozumění  a roztomilých detailů. Paříž sice už v době natáčení mohla být řádně zalidněna ale Jeunet si dal pozor aby nic takového nebylo vidět a navíc byly před každou sekvencí vyklizeny z místa natáčení odpadky. Tak zůstal ten krásný svět snímku naprosto neposkvrněn. Člověk by se tak do té Paříže hned nejraději hned vydal a čekal tam něco nádherného. Existuje hodně romantických filmů. Ale v málokterém je láska vylíčena tak krásně jako boj mezi vnitřním, vnějším světem a plachostí v realitě, kdy není jednoduché přiznat na rovinu city a jít do toho pravého života naplno. Existuje hodně dobré filmové hudby ale málokterá je tak úžasná jako právě zde. Existuje hodně hezkých hereček ale z málokteré vyzařuje taková éteričnost jako právě zde z Audrey Tautou. Existuje hodně zajímavých postav ale malokteré si mě získali jako Amélie  ponořená do svého vlastního světa, která nemá čas ani na své vlastní štěstí, protože ho dopřává ostatním. Strašně rád bych si s ní někam sednul a pokecal. Existuje hodně dobrých filmů ale pochopil jsem, že Amelie je vážně jedinečná a není se čemu divit, že si své době podmanila celý svět.  Jsem hlupák, že jsem nechal DVD (víte, co to je? já jo.) od ledna ležet ladem půl roku, jenom se na tu tajemnou plachou dívku  díval na obalu, přemýšlel, co mi přinese , pořád to odkládal a nepustil si ji do svého světa s plnou parádou už dříve. Po dokoukání to je něco, co opravdu nemůžu pochopit.  Krásné zobrazení romantické Paříže. Optimistický snímek, jak z jiného světa, který se plně zapsal do mého srdce.  Miluji Amélii v jakémkoliv významu. DODATEK KVĚTEN 2022:   bez tebe by mé city byly jen skořápkou citu dávných a mě se podařilo vidět Amélii rovnou v kině. Opět jsem byl jako v jiném světě a byl bych moc rád, kdybych si mohl tento kinozážitek  ještě někdy ve svém životě zopakovat. Moc díky za znovu uvedení po 20 letech!

Dva muži ve městě

Dva muži ve městě (1973)

Tento film jsem si postupně nehorázně oblíbil. Při prvním zhlédnutí jsem byl spokojen, pak jsem si později film zakoupil na DVD a každým novým zhlédnutím ho čím dál víc obdivuji. Pro genialitu tady toho filmu se my těžko hledají slova. Pro herecké výkony Gábina,Bouqeta, Delona taky. Další tak dojemný film, který tak pravdivě poukazuje na bezpráví a nespravedlnost a takový na kterém při každém sledování jenom visíte snad ani dneska neexistuje. Ten film je tak přitažlívý, tak přesvědčivý, tak pravdivý. A má tak mrazivou atmostféru, podkreslenou nejlepší hudebním soundtrackem v dějinách filmové hudby. Závěrečná scéna je pro mě snad nejsilnější v dějinách kinematografie. Čest tomuto filmu a jeho třem hlavním představitelům. Toto je prostě naprostá dokonalost a nejlepší francouzské drama, co jsem kdy viděl.:-) A možná (anebo spíš určitě) nejlepší film vůbec. 100 %, 100 %, nekonečno %.

Seber prachy a zmiz

Seber prachy a zmiz (1969)

Skvělé! Může mi to příjít možná tím, že jsem od Woodyho Allena ještě tolik filmů neviděl a nemohu jim být přesycen. Ale i tím, že tehdy mladý začínající filmař po rozpacích z natočení svých předchozích scénářů se konečně mohl pustit do svého vlastního ryze autorského filmu, věřil si, že může pobavit lidi, nebyl tehdy ještě snad ani zatížený žádnými skandály, rozporuplnými pověstmi...a myslím, že stvořil opravdu neskutečnou jízdu a vynikajcí autorský kousek. Zlodějské komedie byly v této době velmi populární a některé kousky jsem si z této oblasti velmi oblíbil již v minulosti. Woody přispěl do podžánru skvělým příběhem o životním ztroskotanci, naparosto neschopném zlodějíčkovi, jehož smůla a neschopnost jde mnohdy do naprosto netušených rozměru, ale obohatil ho i snoubením grotesky, dialogového humoru, hlašek. romantiky  a dorámcoval do skvělé formy fiktivního dokumentu (jako takřka předvoj Zeliga). Když jsem během jedné hlášky dostal na začátku obrovský výtlem, netušil jsem kolik těch výtlemů ještě během těch 80 minut bude, kolik mě čeká nápadů, invence a srandy. Já myslím, že tohle je vynikajcí kousek a jestli byl opravdu Woody Allen ve své době tahle zábavný, tak je jen škoda, že je jeho jméno dneska vláčeno onou nepříjemnými kauzou. Každopádně tohle? Super! P.S Dodatek březen 2022: Od Woodyho mám za sebou už zhruba dvacítku filmů z jeho počerné tvorby a další mě čekají. Mnoho z nich se mi hodně líbilo, ale tento jeho nadšený zapalený debut s možná trošku ušmudlanou filmařinou, o to větší nápaditosti a vtipnosti obsahovou, mi skoro až asociuje moje milované Richardovky a ta forma jednoduchého příběhu, na který se nalepují skeče s různou náladou se mi opravdu hodně líbí. Takže nakonec přidávám i do Topky.

Prázdniny v Římě

Prázdniny v Římě (1953)

A po půlnoci sundám skleněné střevíčky - a bude konec pohádky. Ach ne, proč konec pohádky? Radovánek s  krásnou princeznou Annou v prostorách Říma bych si dokázat užívat několik set.  Dlouhou dobu strašně  příjemná moderní pohádka. Jsou v ni tři věci, které mi stačí ke štěstí. Je tam Řím, ve kterém jsem nebyl a asi v něm jen tak nebudu. Je tam Audrey Hepburn, kterou jsem nikdy nepotkal a potkat ani nemůžu. Je tam ale i  zmrzlina, kterou moc rád lížu.   A tak si můžeme  užívat tu krásnou Audrey Hepburn, příjemného gentlemana Gregoryho Pecka, a trojici  doplňujícího sympaťáka fousáce  fotografa v podání mě neznámého Eddieho Alberta, sledovat všechny jejich milé příhody, atmosféru starých časů, kdy se k sobě lidi (i když všechny tři hlavní postavy v podstatě kují nějaký podvod) chovají hezky, všechno když tak spraví káva (kolikrát tam to kafe Peck zmíni? Pětkrát?:D), a snem mladých princezen je zajít si do kavárny.  I když jsem mladší ročník, dá se říct, že jak někdo relaxuje, a vypíná  u  novodobých telenovel, mně k podobným účelům může posloužit tento film (Hello-Hello), který chovám ve velké oblibě a docela často se k němu v myšlenkách vracím, takže ačkoliv jsem ho viděl dneska teprve potřetí, už jsem si k němu vypěstoval i určitou nostalgii (pěknou vzpomínku mám například  na jedno konejšivé zhlédnutí a debatu o filmu na messengeru  v první vlně covidu, kdy mě celkově film dost provázell) Krásný výlet do filmové klasiky, starých časů, starého Hollywoodu a  vlastně taková oslava možností života a ideální film pro nás snílky  a pohádkáře. Každý, by si chtěl užít alespoň jeden den přesně podle svých představ. A snad každý, by chtěl dělat doprovod někomu tak okouzlujícímu jako byla princezna Audrey Hepburn, která se pro tuhle  roli snad narodila a osobně si pod jejím jménem na první dobrou vybavím v první řade (kromě písně Moon river) Prázdniny v Římě. Takže tento starý snímeček je pro mě asi taková bezprostřední pozitivní láska jako třeba písnička Ahoj, slunko...a kam se na něj hrabou některé oficiální pohádky. Člověk je ale tvor hřísný, a tak by mě mohly napadat rouhačné myšlenky o tom, že doba už se změnila a z komediální stránky toho po letech (a možná i na svou dobu) ve filmu moc není, a i bych si trochu zalitoval, že si Řím a princeznu nemůžu prohlédnout v barvách. Až takový troufalec jsem.:D Naštěstí nejsem profesionální kritik a mám k němu daleko asi jako k matematikovi. Jsem jen mladý snílek... tentokrát rozjímající  černobílých obrazů.:D Nelze ale nemilovat film, který v někom já dokázal probudit turistické teleportací sklony při představě, že bych se proměnil v římského  turistu a tu zmrzlinu  bych si tam s princeznou Annou Audrey kupoval já a viděl naživo, jak pokorně a přátelsky podá ruku obyčejnému prodavači květin, který ji kytičku na konec nechá. Kdyby na mě ale náhodou vážně přišly nějaké  pochybovačné myšlenky,  nejsem ovšem potrestán, ale ještě odměněn dokonalým, leč krutým závěrem, ve kterém se pro mě skýtá  i další osobní přesah. Často se možná v životě stává, že člověk zažije nějaký hezký vyjímečný  zážitek (a nemusí to být nutně setkání s princeznou), který ale později pomine, život jde zase dál v zajetých,  kolejích, a zbydou (jenom/alespoň) vzpomínky. I princezna si zažila nejkrásnější den ve svém životě, ale nemohla utéct před svými vladařskými povinnostmi, a tak se musela vrátit, a jak pro ni, tak pro novináře tímto skončilo toto odtržení se z reality, ale  princezně zůstaly (jenom/aspoň) fotky a novináři dojem z posledního setkání na tiskovce (nezapomenutelná hra očí, nezapomenutelné ukázaní zapalovače, nezapomenutelný potlesk ze strany novinářů...no a konečně a hlavně ten NEZAPOMENUTELNÝ konsternující závěrečný úsměv.) To je ten nenaplněný osud přátelské lásky jednoho dne, který dělá z milého film, film vyjímečný.  Takových neobyčejně obyčejných filmů o jedinečnosti okamžiku, jednoho dne, radosti z žití a věčných vzpomínek asi mnoho není. A takových milých princezen asi taky moc ne.   Zatímco podobných osudů potenciálního přátelství/lásky, které přerušily okolnosti by mohlo být pořád dost.  Vim, že sentimentálně teď vypadám,  pěkně jsem si ve svých nových  chlupatých ponožkách (Ježíšek existuje) u televize v Římě zasnil.  A nezlobím se na toho, kdo to nečetl až sem. Prostě se jen (stejně jako já) zasnil  v Římě. Věřím na přátelství mezi národy, i mezi jednotlivci.❤

Roztržitý

Roztržitý (1970)

Patřím sice do mladší generace, která film nezažila v době československé premiéry. Ale i tak mám k Roztržitému velmi nostalgický vztah, protože to byl před pár lety první film, co jsem s Pierrem Richardem viděl. A hned to byla láska na první pohled. Toho roztržitého kudrnáče a všechny ty bláznivé gagy v jeho podání jsem si velmi oblíbil. Postupem času jsem film samozřejmě viděl ještě hodněkrát a už navrch oceňoval i tu milou skrytou nenásilnou satiru na reklamní průmysl nebo vynikajcího Bertnarda Bliera s jeho broučky. Dneska už je pro mě tento snímek těžkou klasikou a srdcovkou. Ačkoliv už mám ve své zdejší filmové Top 10 s Pierrem Jsem nesmělý, ale léčím se (které pravda z různých důvodů oceňuji ještě krapet více), nakonec jsem dospěl k názoru, že Roztržitého bych tam měl mít taky  (proč není pro mě speciální kolonka jenom pro filmy s Pierrem?:D) Klidně pochopím, že kdo film uvidí dneska (navíc třeba již ve vyzrálém věku a zvyklý více na současnou tvorbu) poprvé, se znalosti mnoha jiných komedíí, nebude se už tak dobře bavit a vezme film jen jako příjemnou jednohubku. No, ona to vlastně jen taková jednohubka je. Ale ta nejlepší a ve mě naopak pořád utváří dojmy ne jednohubky, ale dokonalého oběda o několika chodech. A na druhou stranu věřím, že kdo se s filmem pořádně náladí na stejnou notu bude se bavit stejně. Roztržitý, to je hravá zmodernizovaná groteska plná gagů. To je satirická parafráze na reklamy. To je mladý nadšenecký debut, který možná nepatří k nejlépe zrežírovaným filmům na planětě, ale mě se na něm líbí i ta trochu ušmudlaná debutanská stylizace, která je někdy docela ostrá v detailech (pasáž s rodinným obědem) a občas zase krásně poetická (tanec v přírodě). Ostatně i velkou poetiku a svobodomysl v tomto snímku právě spatřuji, počínaje nádhernou hudbou Vladimira Cosmy, pokračující třeba dalším tanečním vystoupením (tentokrát mezi klecemi s ptáky) konče tím, že Pierrova RUKA VÁS PŘENESE PŘES VŠECHNY ZÁKAZY, PŘEDPISY, OMEZENÍ, VYKROČÍME SPOLU ROVNOU CESTU K ÚSPĚCHU. A také miluji filozofování nad slovem roztržitý!  Největším  úspěchem nakonec u mě na stejně asi je, jakou je  tento snímek krásnou poctou pro všechny roztržité, což jako roztržitý člověk, velmi oceňuji. Protože věřte: ROZTRŽITÍ JSOU LIDÉ DUCHEM NEPŘÍTOMNÍ A JÁ JSEM NAOPAK DUCHEM PŘÍTOMNÝ. A taky jsem rád konečně zjistil, že: ROZTRŽITÝ, ROZTRŽITÝ, TO NEJSEM JENOM JÁ.

Karlík a továrna na čokoládu

Karlík a továrna na čokoládu (2005)

Willy Wonka se rozhodl, že umožní pěti dětem navštívit jeho továrnu. A na konci je čeká prémie, o které se nikomu ani nesnilo...Takže vítejte na prohlídce všech prohlídek plné ulítlosti, fantazie, vychytávek, hravosti karmy a svérázného humoru. Ale čím by Karlík byl bez naprosto famózního Johnyho Deppa?  Jeho fascinující stylizaci, líčení, dětinskosti, bohaté fantazii a záhadnosti.   Skoro bych mu tu roli až závidím. Ale  asi by ji nikdo nikdo nezahrál tak dobře jako on (:D.).  Závídím mu samozřejmě i to mikádo (:D) Názorná ukázka, že jde  opravdu docílit toho, aby každý  pohyb a slovo jedné postavy byla perla.  Myslím, že by se to mělo jmenovat po Willym Wonkovi a ne trochu nudném ústředním Karlíkovi. Ano, i film s trochu slabším  ústředním hrdinou a úvodem   může být v takovém případě  geniální, když si následně vezmou na starost zábavu čtyři nezdárná děťátka, jeden roztomilý dědeček, mraky UmpaLumpů, jedna fascinující továrna.....a všemu jinak  zavládne mistr Wonka, který tomu dá naprosto maximální grády. Karlíka/Willyho mám rád už od dětství. A Willy jako by sám byl pořád věčným dítětem.   Zdařilý je i český dabing. Je skvělý. V takovém podání jsou prostě od Willyho vtipné a automaticky hlášky  i takové blbosti jako: Nastupovat.  Takže kdo se chce bavit: nastupovat na jízdu čokoládovnou...A bude to stát za to. Já si myslím, že si můžu Willyho po těch všech letech a nadšených zhlédnutích  klidně přidat i do Top 10. Přelomová myšlenka na závěr: Proč bych měl posílat lidi? To by  nikdo nejedl.