Pierre

Téma boje za zadostiučinění  je silné a zajímavé stejně jako se  zabývání se otázkou, proč by měla být matka lepší rodič jen kvůli svému pohlaví. Jenom mi lehce vadí (a asi to souvísí s mými pocity v úvodu), že navzdory pár momentům (třeba právě krásný  vysvětlující monolog Tima), kdy se na věc diváme i z druhé strany, film podle mě přesto ne zcela přesvědčivě tlumočí pohled matky. Ačkoli to možná nebyl záměr, spíše ho shazuje. Ano, rodič otec by měl mít stejné ambice jako rodič matka a Tim se jako skvělý otec bezesporu ukázal. Dovedu ale pochopit i pohled Joanny, která pod vlivem manželovy ignorace mohla ztratil jako samostatná osobnost sebevědomí. To se nám film snaží v pár momentech sice opravdu ukázat. Otázkami Timova advokatá je to ale zlehčeno. A bagatelizovat problémy v manželství jenom tím, že manžel ženu nikdy fyzicky neuhodil nebo syna nenapadl se mi zdá z dnešního pohledu trochu vyčichlé. Stejně tak se mi úplně nezamlouvala strategie pana právníka, vyčítat Joanně nestabilitu v životě, když sám Tim se o svého syna začal takto obrovsky zajímat až v posledních čtrnácti měsících. V tomto zobrazení sociálního postavení muže a ženy film podle mě z dnešního pohledu trochu zestárl a je lehce jednostrraný. Jinak je to ale i tak případ  skvělého filmu své doby , kterému k tomu nestačilo nic speciálnějšího než lidský příběh ze života a fenomenální herec v hlavní roli. Když máte dobré ingredience, dobře se čaruje, a v jednoduchosti je hold krása. Nádherně ukázano, že se vše může změnit a na rodičovskou lásku nikdy není pozdě.  Postupně jsem ale dojemně opětovně probuzeného vztahu mezi otcem a malým podlehl. Poprvé mě výrazněji dostal asi moment tiché snídáně servírované ve společné symbióze a spolupráci otce a syna - beze slov. Moc se mi taky líbily lidské otevřené rozhovory mezi bratrem a sestrou o jejich bývalech partnerech. Oba zjistí, že po odloučení se vlastně cítí stejně (My jsme teda párek.)  Nádherný je taky moment, kdy Tim vysvětluje malému Billymu vysvětluje, proč máma odešla. Že neodešla kvůli němu, ale kvůli tátovi. Ve spoustě dojemných epizodkách (shánění nové práce za 24 hodin, první jízda na kole) už měli Tim s Billym a jejich chemie plně moje srdce. Takové poeticky momenty jako by vlastně byly reklamou na to aby vašim otcem byl Dustin Hoffman, který je ohromně sympatický. Jeho zdejší úsměv je až nakázlivý, zároveň předvádí výrazovými prostředky maximální herecký výkon, často i bez pouhých slov (pohledy u soudu.) V oblasti komorních rodinných amerických filmů 70. bych našel i silnější favority, přesto je Kramerova vs.Kramer jejich dalším působivým zástupcem, který jsem si s potěšením doplnil.

Kolik máš životu? Nejsi moc chytrej, ale odvahy máš za tři. Ano, nejsem  skalní fanda filmů postavených čistě na akci. Ovšem ačkoli mi Keanu Reeves je nesympatický, rouhat se vůči žánrové klasice mi nečíní nějaké potěšení. Jenomže tentokrát jsem americkou pohádku o hrdinství nějak nesežral. Ano, začátek se odehrává v unikátním prostředí výtahové kabiny. Drtivá většina zbytku filmu je zase  postavena na zajímavém nápadu, že kvůli bezpečnosti nemůže autobus jet pomalu. A finále v metru už i mě jistým způsobem strhlo...Ale jinak? O Keanu Reevesovi jsem se již vyjádřil. Navíc stále stejný nicneříkající výraz se mi zdá na hlavní roli dost málo. Dennis Hopper taky pro mě nepředstavoval prototyp dvakrát svěžího padoucha. Abych pocítil onu vyzdvihovanou ,,adrenalivovou jízdu´´ možná mi k filmu schází nostalgie či prostě zážitek viděného v době premiéry. Možná některým odrostlým divákům, co se u filmu stále baví i můžu celkem závidět. Neustále opakované pohledy na silnici, prach a prostor jednoho autobusu pro mě ale nejsou úplně ideálním naplněním vzrušující podívané a ani permantntně zrychlená kamera tomu nepomůže. Klidně bych v rámci oddychového žánru pominul, že celá akce s autobusem z velké části stojí na ženě, které sebraly řidičák. Má to být hold akční pohádka. Spíš mi vadilo, že tohle pro mě v podstatě postrádalo nějákou atmosferu. Mohl by pomoc výraznější hudební doprovod místo pár tuctových motivů, ale kde nic, tu nic.  Až na pár světlých momentů (kočárek bez dítěte, zato s řadou plechovek, skok přes díru v silnici, vozítko s lanem na zneškodnění bomby) tady pro mě ta akce byla sice možná všudypřítomná, ale tak nějak bez nápadu. Šel by odpustit i patos vzhledem k nalehávosti příběhu a ohrožení situace. Ale dialogy vedlejších obětí a cestující mohly být opravdu alespoň trochu propracované a kreativnější. No jo, tentokrát se bohužel příjemné překvapení nekoná.  Minul jsem se. Cvokové jsou chudáci, já jsem excentrik. 

Za těch 36 let se ledacos měnilo...Nyní už samozřejmě dospělá  Lydia teď o své schopnosti vidět duchy dělá televizní show, její macecha si otevřela extravagantní galerii s několika velkoplošnými obrazovkami, Beetlejuice má zase problém ještě s jinou ženskou....a Tim Burton taky ušel za tu dobu kus cesty. A podle mě mu nejlépe sedne, když se může ,,jen tak´´ utrhnout ze řetezu. Tady je schopen narvat nápady na třicet scének najednou do jednoho momentu. Třeba vlak cajďák, to byl panečku vizuální nářez! Tam by bylo možná zajímavé, kdyby se možná odehrával nějaký celý film a ne jen pár desítek vteřin.:D Ostatně třeba celé finále je svatbě je skvostné,  ale občas je mi tady těmi dávkami nápaditosti (třeba ještě ta vzpomínací sekvence ve stylu starého filmu, kdy se úplně změnil obraz, ale dokonce i fond českých titulků) i teda trocha větší  prodlevy, kdy scénáristi  nakusují x dějových linek najednou mezi kterými se pak jen tak nějak přeskakuje a v závěru se najednou docela rychle vyřeší. Jako by potřeba ,,,něco vyprávět´´ Burtona spíše brzděla. K hypu na Ortegu se opět přidat nemohu, přestože její linka s tím klukem byla docela překvapivá, tak  z nováčků mě nejvíce bavil otčím  v podání Justina Therouxa.  Otázkou ale je jestli humor této postavy je úplně to, co čekáte od filmu Tuma Burtona. Typicky Burtonovský trademark navodí spíše hlavní padouška v podání Monicy Bellliculi.  No...hlavní padouška. V celém filmu je sotva deset minut, to je mi tedy hlavní padouch. Přitom mohla   být skvělá, když vysává duše a měla tak impozantní představovačku. Jenže? Na konec se sotva mihla. To moc nechápu. Má oblíbená příšerka z jedničky, ale konečně dostala i svoje jméno Bob a mnohem víc prostoru než minule.:D Dokonce ji byla v titulcích uctěna vzpomínkách, když tedy alespoň musela dopadnout tak nezdárně.:D A závěrečné tři minuty vám možná ještě pořádně zamotají hlavu. Mně teda zamotaly.

Ano, filmy o superhrdinech, v současnosti (nebo minimálně ještě dodedávna) drtící současný filmový průmysl šly zatím vždycky mimo mě. Spíše jsem se vůči nim vymezoval a byl to pro mě  spíše znak krize současné kinematografie, když musí být částečně živina nekonečnými variacemi na přetechnizované adaptace filmových komiksů. Ano, boomer promluvil!  Přesto jsem si v poslední době říkal, že nastal čas tuto mou bariéru trochu prolomit a rozšířit si obzory alespoň něčím z této oblasti. To se spojilo s objevováním filmografie Tima Burtona. A vlastně jsem si na konec řekl, že si rád rozšířím obzory a seznámím se s Burtonovým revolučním filmem, který  nejen jako první výrazněji představil filmovému světu postavu Batmana ale možná také jako první představil koncept superhrdinského světa, tak aby diváky donutil ho brát vážně a vlastně celkově nastartoval skomírající superhrdinský žánr. A bavil jsem se! Možná jsou takhle skvělé všechny superrdinské filmy a celá leta mi něco unikalo, nevím. Možná je to jenom tím, že tehdy nebylo z tohoto žánru ještě masově vyráběné korporátní zboží, nevím. Spíše jsem se jako  divák posunul a dokážu zkrátka ocenit perfektně udělanou podívanou, i v oblasti, která mi není tak domácká. A Batman bezesporu perfektně udělaná podívaná je.  Tohle je uvolněná, odvázaná a přirozená jízda. Atmosféra a monumentální hudba vtáhne už při otevírající  sekvenci s Batmanovým longem. A ani monumentální hudba, ani atmosféra v průběhu filmu nepovoluje! Burtonovi se skvěle povedlo představit městečko Gotham se všemi stíny a temnými uličkami, kde se tak krásně přepadává nebo  vyhazuje padouchy ze střech... Bavila mě překvapivě linka o záhadném hrdinovi, i rozjíždějící se veedlejší (pod)zápletky s městskými ganstery a ňoumovitým zapáleným  novinářem. co je přesvedčen o Batmanově existenci. Burton dávkuje plno úžasně stylových momentů (osudová přestřelka v chemické továrně) a zapomatovánihodných sekvencí....mám pocit, že o většinu se stará geniálně excentrický zvrhlý Jack Nicholson. Ufffff, ta jeho skvělá představovačka po proměně, kdy mu ještě  nepohlédneme  do nové  tváře, vidíme  ho jen ležet na doktorském lehátku, rozbít zrcadlo a světlo, načež v takřka tmě začne ten dabelsky  šíllený smích, kterého si v průběhu filmu ještě tolik užijeme.:o Trochu se mi zdálo, že si ,úmělecký vrah´´ Nicholson se svým největším zapalovačem na světě a   mrazivým šaškováním (vražda s tanečkem a cirkusovými melodiemi, obří dvoustý dort,  vtrhnutí  v modro-zeleném kostýmku do muzea a následný bordel) krade vlastně celý film pro sebe. Ale on sám má fakt možná trochu více prostoru než titulní Batman. A je pravda, že i když oceňuji, že to nebyl žádný prvoplánovaný plakátový hrdina na první dobrou - tak i já se přidávám k těm, kterým tam ten Michael Keaton tolik neseděl.  Ale nikdy jsem nefandil padouchům a kdo by nechtěl mít v autě ochranné štíny na povel (i když neřídím.)..., takže jsem si nepřál, aby ho tam ten Joker v závěru úplně rozšlapal a držel jsem mu palce.:o Vyzdvihnout se musí i režijní  nápady  (předěl scény ze sídla s netopýry) a nejen Nicholsonů crazy humor, ale i ten suchý, který se občas povede jiným postavám (Ach, ti boháči... Víte,  proč jsou tak divní? Protože si to můžou dovolit.)  Je pravda, že některé sekvence už za ta léta vizuálně trochu zestárly (měsíc, konečný pád Jokera.)   Taky mě závěrem  mě trochu zamrzelo nedotažení některých vedlejších linek (hlavně ta s mým oblíbeným novinářem.) Jinak ale finále ve zvonici staré katedrály nejde nic vytknout  a plně odpovídá nadupanému filmu.

Konečně jsem si doplnil  první výraznější úspěch ve filmové kariéře Tima Burtona, za což může hlavně nově vzniklé pokračování, které do kin míří v těchto dnech.:o No, mám pocit, že ze světem záhrobí Burton lépe koketoval v Mrtvé nevěště, která je ale na oplátku určitě mnohem melancholičtější a emotivnější záležitosti.  Tady jsem byl na opak svědkem ryzí  osmdesátkové pohádkové komedie třeba  o tom, že  duchové všechno najdou v příručce pro zesnulé od vykladatelství pro zesnulé a trhat si hlavu před někým, kdo vás je nevidí, je  k ničemu  .:o  Pohádka nabízí  výborný scénář, vtipné dialogy  a i zárodky Burtonovských animací (had, chodící ruka, oddávající) . Kreativita tříští i v momentech odehrávajících se uvnitř modelu, hlavně, když  se v něm naše partnerská dvojice musí kopat pod zem, aby se potkala s titulním excentrickým Beetlejuicem.:o Každopádně  teprve nezapomenutelná je ta příšerka s drdolem, obřím krkem a na oplátku malou černou hlavičkou s těmi nejsmutnějšími očkami.:o Záverečné povinné zvážnění mi taky vyhovalo. ,,Málem´´ proměna  našich mrtvých v nechtěně duchy dodá na závěr filmu emoce a trocha dojetí ve strachu o hlavní hrdiny, zároveň se to ale nějak přehnaně nenatahuje. Celý film je sice hodně poznamenaný dobou, ale super uvolněný.

Za prvé jsem rád viděl ku příležitosti uctění památky o víkendu zesnulého Karla Heřmánka s panem hercem  i něco jiného než klasickou trilogii Hubert-Čerti-Srnci (+ možná ještě Krakonoš a lyžníci, by šel do toho zařadit a měli bychom tetralogii). O to víc jsem byl rád, že šlo o film, který jsem měl už léta v měrku. Řady Hubačových scénářů jsem si v minulosti hodně cenil. Od režiséra Martina Hollého se mi zase dost líbila Tichá bolest ze stejné doby. Stejně jako Hollému se  podařilo v rovněž  těšně porevoluční Tiché bolesti  zpracovat nezvykle vážným způsobem službů u PTP, tak i zde  pan režisér opět vytáhl zajímavé a ne tolik probádané téma směrem k reflexi poúnorového vývoje - zkonfiskování majetku a odsunutí šlechty . A ta, pokud se vůbec troufla vrátit, na zakázané území, byla nucena  přihlížet novým skutečnostem, že někteří podřízení naopak povyšíli a staré časy jsou definitivně pryč.:o Hubačův scénář opět nabízí prostor pro silný komorní lidský příběh, malý výrazovými prostředky, velký významem a dialogy, tak jak jsme u pana scénáristy zvyklý. Mnohdy jedna jediná scéna řekne o dané osobě a postoji směrem k době mnohé. Dostala mě například schůzka s předsedou výrobu, který nejprve návrat baronky do města bagatelizuje, vzpomíná na to, jak ji dříve obdivoval a tvrdí, že i když je doba třídně rozdělila, lidsky se můžou dohodnout...aby pak následně, když neuspolechne jeho apel k opuštění města, její rodinnu neváhal nazvat za generaci flakačů a parazitů.. Postava zesnulého Karla Heřmánka mě zasáhla nejvíce. Na první pohled obyčejný otrapa, který ale býval distingovaným elegantním lokajem a zpustl, protože hraběnku obdivoval a její vyhnaní považoval za křivdu. Dokonce neváhá ji pomoc, i když za to může příjit o přidělený byt. Karel Heřmánek v této neštastné dojemné poloze exceloval! Jde o to, že já osobně jsem měl problém s charakterem hlavní postavy, což mi přivodilo nerozhodnost v hodnocení.  To její peskování mi bylo npříjemné tak i tak. Ale  vzhledem k prostředí, ze kterého pocházela a krutému osudu, který ji v konstrastu s jejím původem potkal,  jsem chápal její neochotu dělat si věci sama, povýšenost, nadřazenost a ironii. To ano. Ale když ji přišel uříčený Alois varovat, že za ni jede doktor, zkontrolovat jestli je opravdu nemocný, zatímco ona ho zase jen okřikla za to, že nezaklepal, nedonesl šampanské atd. už mi začínala připadat vyloženě arogantní. Takový dojem jsem vlastně nabral v momentě, kdy bez studu řekla ochránci Aloisovi, že si ho neváží. Nevím. Zase to může být zajímavé v tom, že Hubác nechtěl nabízet jednorozměrné dobro s moudrou krví, ale ukázat, že i sama šlechta jako by byla trochu potopena ve svém vlastním mikro-světě,  nekoukala   na ohled k ostatním a kvůli ránám osudu mohla ještě více zahořknout. Možná ten motiv v tom filmu  ale nedošel  tak daleko. Ne. Mám pocit, že tak daleko ten film v tomto ohledu vážně nedošel.  Tak v konečném důsledku na mě ani tak nefungoval ten dojímavý závěr. Můj složitější vztah k hlavní postavě filmu ubral čtvrtou hvězdu, ačkoli je to jinak skvělý příběh. Ani proti hereckému výkonu Jiřiny Jiráskové nejde říct ani popel. Ale stavět obžalobu socialistického zkonfiskování majetku a zničení šlechty na takto poněkud arogantní osobě mi přišlo poněkud vratké.

Černobílný vizuál a nádherné kompozice záběru v příběhu, který převede několika poválečnými  dekádami,  několika státy, přes několik  různých podob hudby (ta folklorní muzika mě zpočátku moc nezaujala, ale nakonec zde vyčarovala kouzelnou atmosféru při velkém divadelním představení, aby pak poté  byla tak odporně  a zároveň absurdně zneužita při komunistické ideologii) a na pozadí se odehrává milostných příběh dvou odlišných lidí, které spojuje možná jenom jejich  nerozhodnost. Že by na konec hrůza doby ale dokázala přivést naší dvojici k pevnému rozhodnutí? Formálně krásný film s néméně krásným obsahem.

Ed Wood je krásný, svižný, zábavný film z mého oblíbeného show-byznysového prostředí, kde silný příběh rámuje  jedinečný rukopis.  Na samotném začátku s mužem mluvícím z otevřené rakve a úvodními titulky v podobě jmen herců na nahrobcích, mi Tim Burton ukázal svůj morbidnější styl. Pro mě je ale důležitější, že mu i životopisný materiál přinesl příležitost uplatnit svou slabost pro podivné postavy. Takže budeme seznámeni s jasnovidcem, který se živí falešnými předpovědmi v televizních show o vývoji lidstva, transexiálem , který se chce pod vlivem hormonálním injekcí přeměnit na ženu nebo barvoslepým kameramanem.:D Důležitý je ale Bel Lugosi , bývalým populární Dracula, na kterého se tak trochu zapomnělo, a ve zdejších padesátkách žije ve zchátrálém zaneřáděném bytě po smrti ženy, vybírá si vlastní rakev, dávkuje se morfiem, nenávidí Frankensteina a sem tam se nadchne, když může postraší dětí.:D  A titulní Ed Wood? Znal jsem jeho jméno coby pod heslem člověka, který je považován za nejhoršího režiséra všech dob. Teď si ho budu navždy pojit s tímto skvělým filmem, který mě nadchl (včetně samotné hlavní postavy) v mnoha směrech. Už na začátku mě zaujalo vyobrazení produkční společnosti, která se cíleně na béčkové rychlovýrobní filmy a má dříve vyrobený plakát než datum premiéry.:D Burton coby milovník béčkové tvorby ale už poté již v samotném životě a autorském počínání Ed Wooda zobrazuje v řade epizodek mnohem širší  vhled do podobné  tvorby (obzláště epizodka s monstrem  chobotnící, ke které se ztratil motor a tak je potřeba během boje hýbat chapadly mě rozsekala.:D). Zároveň ale Ed Wood vytváří své příběhy naprosto zapáleně a ctižádostivě a dokonce i na nekvalitní záběry z důvodu točení na ,,první dobrou´´ nebo angažování neprofesionálů  si dokáže umělecký obhájit. To nadšené tiché přeříkavání každé scény, úžaslé pohledy a ,,Stop´´ vyřčené s pocitem, že došla slova,  bylo ukázano úžasně a až nakažlivě..Možná jsem stále nedostal chuť pustit si nějaký Woodův originální film. Ne, radši si je budu s legrací a objevováním nějakého jiného světa, které mi přineslo Burtonovo  zprostředkovaném podaní. Navíc možná chci zustat spřízněn s Burtonovou vizí. Vidět v Edovi komplexní osobnost nadšence,. Je zde i hezky ukázano, jak může pro podobného snílka většinou neblaze vypadat střet s realitou. Během setkání s Orson Wellesem si lze uvědomit, že ať točíte ceněná díla nebo braky, realizační starosti můžete mít stejné.  A ta Woodova záliba v převlekání do ženských šatů, ačkoli zbožňoval milování se ženami?  To muselo být přesně TO zvláštní, tajemné, co Burtona muselo přitahovat. Film krásně doplňuje osobnější linka postupně vznikajícího dojemného mezigeneračního přátelství mezi Edem a Belou Lungosim. Moment, kdy si záhy po Belově smrti Ed hned pustí jeho poslední záběr, kde si  Belou přivoňoval ke květině, aby si odpočinul  a užil krás světa mě dost dostal. Osobně pro mě bylo nezapomenutelné i netradiční romantické vyznání ve strašidelném domě.:D  .Johny Depp předvedl brilantní výkon v roli dalšího svého podívína, tentokrát poloze srdcaře. Stejně úchvatně se své role zhostil Martin Landau. Film se nespoléhá jen na černobílou barvu, ale má opravdu krásnou poctivě vybudovanou  dobovou atmosféru. Stačí se jen unášet a pokochat filmem o filmech. Myslím si, že tohle by se mohlo líbit každému filmového fanouškovi.  Nebo možná spíš mělo.

Jiří Havelka ve všech třech svých filmech pranýřuje absurdity současného světa v čele s neschopností se dorozumět. Jinak se už  tentokrát vydává totálně jinou cestu než u svých debutových Vlastníků. U těch jsem před lety málem smíchy zbořil narvané kino.:o V tomto případě už bych skoro ani nepoznal, že jde o stejného režiséra. Film je tichý,  zdánlivě velmi poklidný a až intimní. To rámuje poetické paralerní předčítání ze stejnomenného románu Karla Čapka  a celé prostředí manželského zahradnictví se včelami a krásy, které může toto prostředí vytvářet, jak vnitřně, tak esteticky  díky ukázkám (krásně nasmímaných) klidně a trpělivě prováděných rukodělných prací, které se dělají podle toho, jak to které období roku potřebuje.:o A i jako hipster, který se  upřímně řečeno, běžně nad podobnými věcmi moc nedojímá,  musím souhlasit s názory, že tato poloha ve filmu funguje možná snad nejlépe jako taková oslava klidu, cyklu  roku i přírody a radosti ze smysluplné práce. Ještě teda stejně perfektně je ve filmu vyobrazen dlouhodobý manželský vztah. Je zpracován se  zaměřením na malé každodenní radosti, které si může hlavní dvojice každodenně automaticky dělat bez toho aniž by si ještě museli něco dokazovat.:o V teto poloze podle mě nejvíce funguje i finální rozhodnutí  vystříhat všechny  momenty, ve kterých hlavní hrdina mluví (ale i jeho manželka nakonec řekne asi jen tři věty ve druhé půlce.) U té manželské roviny jsem tomu rozuměl. Jelikož  to vypadalo jako by si ty dva už nepotřebovali něco vypovídat. Proč taky? Když stačí ony drobné radosti a letmým pohledem víme, co si chceme říct.  A rozumím, že ve svém soukromém nemusel hlavní hrdina nikoho slovy přesvědčovat, protože přesvědčoval svým stylem života. Ale na začátku přeci jen působí zvláštně, když hlavní hrdina nereaguje na ostatní. I od manželky jsem  ve druhé půlce už možná čekal více slov. To nic nemění na tom, že Oldřich Kaiser v nové herecké poloze předvedl úchvatnou intuici a vnímavost ve schopnosti vystihnout mnohé pouhým pohledem a jeho herecké úmění zde nabralo nový rozměr. Herecky nezkušená Dáša Vokatá si s rolí poradila taky velmi suverénně a vypadalo to jako by opravdu vedle svého životního partnera nemusela vůbec nic předstírat. Přesto si nemůžu pomoc a říkám si, že tato herecka byla trochu nevděčná. I když v mnoha momentech přinesla ovoce. Mimimálně  policajtské duo Jeřábek-Vyorálek pobaví, ale jinak se ostatní vedlejší postavy moc neprojeví. A ze setkání dvou možná nejpopulárnějších komiků své generace Kaisera-Kozuba tady mnoho neočekávejte, i když nad Kozubovou postavou, v podstatě s opravdu mimimálním prostorem)  jsem se musel zamýšlet, jaký vlastně je. Faktem je, že tohle není úplně  divácky nejvděčnější podívaná na léto.   Jinak silně komorní příběhí  o ignorování nabídky prodat pozemek a postupné naprosté devastace majetky jako odvety nabízí hned několik rovin a Havelka pozoruhodně předkládá svou vizi ukázat to, jak jsou lidi můžou být neschopni v záležitosti obrany jednotlivce, protože za všemi úřady jsou lidi, kteří jsou schopni se proměnit ve statické mluvicí hlavy citující paragrafy.  Jsem zvědavý, s čím Jiří Havelka překvapí příště.

Stejně jako minulý měsíc u Kmotra tak i tady mě nenapadá, co psát originálního a nezbývá mi než se přidat k ódám na filmařské umění, které je na takové úrovni, že dokáže záživně a s odpichem odvýpravět ságu z mě naprosto cizího prostředí a tématu. Tohle  je skvělý  průlet historii zlatých časů Los Angeles, jednoho casina, a života dosaženého gambléra Sama a ganstera Nicky, který pracuje pod kontrolou svých šéfů a nechtěl bych být znát toho, kdo mu dá pěstí. Úkazka krásné poctivé filmařiny, která dokáže vytvořit i vtahující atmosféru  onech ,,,svítíících domů´´ Scorsese zde  používá své ozkoušené triky jako zpomalovací záběry a průlety kamery pro dynamičtější náladu. Stejně jako u Zuřícího býka bych měl možná jen problém s občasným plytčím dialogem. V tomto filmu je ale tolik slov (i díky nekonečnému počtu voiceoverovů), že se tam sem tam slabší rozhovor ztratí a Casino se vlastně na rozdíl od Zuřícího býka ani až tak netváří jako psychologický film. Přesto se nelze nazaměřit na vykalkuvonanost a nevyrovnanost šíleného Nicky, který se přesto dočká tak trpkého a násilného kopce. Ano, De Niro je stylový a ikonický, jak má být, ale Joe Pesci mi přišel zábavnější a zajímavější. Zaujmě i proměna (i ta fyzická) postavy Sharon Stone. A na konec jsem si vlastně nebyl jistý jestli šlo o kritiku nebo poctu. Tohle město už nikdy nebude jako bývalo . Dneska vypadá jako Disney Land. Zatímco si děti hrají na piráty, tak maminka s tatínkem příjdou o peníze na nájem a na kapesný.