Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Animovaný
  • Drama
  • Rodinný
  • Pohádka

Recenze (1 052)

plakát

Zázrak v horách (2017) 

Takový fajný oddechový rodinný film, který ale není žádnou stupidní prvoplánovou podívanou, pokouší se i o nějaké poselství, koketuje s vážným tématem astmatu a hlavně se na něj dost dobře kouká i díky nádherným záberum horské přírody, které občas vytváří i určitou mystiku. Jo, solidní práce, ale na druhou stranu pro mě opravdu spíše jednohubka na jedno zhlédnutí. A i když navíc dokážu velmi dobře pochopit jak je těžké bojovat a smířit se s astmatem, jak musí být nějaké sanatorium vopruz a že z z toho všeho pak člověk leda tak zaškplej, tak hlavní hrdinka Ami je někdy opravu protivná až moc a to film někdy zbytečně sráží. Jinak ten kluk byl sympaťák a váhal jsem i nad čtvrtou hvězdou.

plakát

Roztržitý (1970) 

Patřím sice do mladší generace, která film nezažila v době československé premiéry. Ale i tak mám k Roztržitému velmi nostalgický vztah, protože to byl před pár lety první film, co jsem s Pierrem Richardem viděl. A hned to byla láska na první pohled. Toho roztržitého kudrnáče a všechny ty bláznivé gagy v jeho podání jsem si velmi oblíbil. Postupem času jsem film samozřejmě viděl ještě hodněkrát a už navrch oceňoval i tu milou skrytou nenásilnou satiru na reklamní průmysl a komzumní společnost nebo vynikajcího Bertnarda Bliera s jeho broučky. Dneska už je pro mě tento snímek těžkou klasikou a srdcovkou. Ačkoliv už mám ve své zdejší filmové Top 10 s Pierrem Jsem nesmělý, ale léčím se (které pravda z různých důvodů oceňuji ještě krapet více), nakonec jsem dospěl k názoru, že Roztržitého si tam musím taky přidat. Klidně pochopím, že kdo film uvidí dneska (navíc třeba již ve vyzrálém věku a zvyklý více na současnou tvorbu) poprvé, se znalosti mnoha jiných komedíí, nebude se už tak dobře bavit a vezme film jen jako příjemnou jednohubku. No, ona to vlastně jen taková jednohubka je. Ale ta nejlepší a ve mě naopak pořád utváří dojmy ne jednohubky, ale dokonalého oběda o několika chodech. A na druhou stranu věřím, že kdo se s filmem pořádně náladí na stejnou notu bude se bavit stejně. Roztržitý, to je hravá zmodernizovaná groteska plná gagů. To je satirická parafráze na reklamy. To je mladý nadšenecký debut, který možná nepatří k nejlépe zrežírovaným filmům na planětě, ale mě se na něm líbí i ta trochu ušmudlaná debutanská stylizace, která je někdy docela ostrá v detailech (pasáž s rodinným obědem) a občas zase krásně poetická (tanec v přírodě). Ostatně i velkou poetiku a svobodomysl v tomto snímku právě spatřuji, počínaje nádhernou hudbou Vladimira Cosmy, pokračující třeba dalším tanečním vystoupením (tentokrát mezi klecemi s ptáky) konče tím, že Pierrova RUKA VÁS PŘENESE PŘES VŠECHNY ZÁKAZY, VYKROČÍME SPOLU ROVNOU CESTU K ÚSPĚCHU. A největším úspěchem nakonec u mě na tomto snímku je, jakou je krásnou poctou pro všechny roztržité, což jako roztržitý člověk, velmi oceňuji. Protože věřte: ROZTRŽITÍ JSOU LIDÉ DUCHEM NEPŘÍTOMNÍ A JÁ JSEM NAOPAK DUCHEM PŘÍTOMNÝ.

plakát

Fany (1995) 

Stejně jako někteří ostatní komentující jsem si během sledování vzpomněl na Rain Mana, ke kterému se Fany určitě dá přirovnat, ale samozřejmě se oba filmy nedají srovnávat a ani bych se o to nepokoušel. Ať už Fany vznikla jako inspirace Rain Manem nebo ne, takové téma v české kinematografii (pokud se hrubě nemylím) mockrát nebylo. Nevznikla úplně přelomová pecka, ale příměřeně pěkný film, ano. Jen mi přišlo, že mu trochu podkopává nohy (a nepíše se mi to úplně snadno) překvapivě právě režie Karla Kachyni. Některé Hubačovy scénáře (Ikarův pád, Mapa zámořských objevů) v minulosti ani nějaké výpravnější zpracování nepotřebovali. Ale u Karla Kachyni, vzhledem k tomu jaký byl bezpochyby mistr ve svém oboru a velký filmový poetik mě trochu překvapilo, že u tak emotivního příběhu se spokojil pouze s poměrně rutinním (takřka televizním) zpracováním a nevystřískal z toho více poezie, která se by tam hodila. Alespoň se mu velmi povedlo obsazení hlavních rolí. Jiřina Bohdalová nepatří k mým favorikátkám, ale zde u Fany předvědla další z důkazů že v ni vždycky skýtala (a možná ještě skýtá) dobrá herečka a podala pěkný výkon stejně jako její protipól Jiřina Jirásková. U Jiřího Hubače mě vlastně dobrý scénář ani nepřekvapí, mám pro jeho neobyčejně obyčejné lidské příběhy a dialogy slabost. Takže musím říct, že jsem od něj už viděl i sofistikovanější kousky, zatímco zde se možná občas nevyhl jisté schématičnosti (hlavně u vedlejších postav), ale příběh o Fany, její sestře a všech příhodách, co jejích soužítí přineslo se mi i tak zdál celkem hezký a bavil mě. Fany byla totiž hlavně milá čistá duše, kterou si snad ani nešlo neolíbit a i když je závěr párkát nařčen z citového vydíraní, tak i na mě docela zapůsobil. Váhal jsem nad hodnocením, ale nakonec si dovolím i trochu nadhodnocovat.

plakát

Ovečka Shaun ve filmu: Farmageddon (2019) 

Nejsem skalní příznivec seriálu, ale první díl byl fajn. Studia Aardman si celkově cením a i tentokrát se mu podařilo zachovat alespoň minimální kvalitu. Třeba animace je tentokrát ještě lepší než minule a moc pěkně se na to kouká. Jinak jsem se ale minule bavil víc. Stále ale oceňuji schopnost natáhnout bezeslovný jednoduchý seriál do celovečerního filmu s komplexním příběhem. Děj o ufounkovi mě po celých 86 minut bavit nedokázal a jako sci-fim nepolíbeného člověka mi případně odkazy na populární filmy unikaly (kdo by tušil ,že budu muset mít na takový film speciální vzdělání,) Ale i tak jsem musel uznat, že je ten ufounek až nebezpečně roztomilý. Líbil se mi i farmářův plán na zábavný park a celkem ušla i hlavní padouška. Sem tam to občas zanudí a místy jsem si už úplně nepříšel jako cílovka, ale jinak mě ani druhý celovečerní Shaun neurazil.

plakát

Kafarnaum (2018) 

Univerzálně dobrý film, který má diváka emocionálně rozsekat na cucky a to se mu taky povede. Takže co k tomu vlastně ještě není dodat? Také jsem byl konsternován a šokován, to bych vůbec nezpochybňoval. Na druhou stranu to na mě občas bylo trochu moc dlouhý a režisérka na sebe valí výjevy chudoby, osamělosti zmaru hlavního chlapce tak dlouho a rychle, v takovém někdy až dokumentárním (ale dokonale autickém zpracování) bez oddechu, že je to někdy až monotónní. To všechno ale mohl být záměr a jak říkám, film mě nakonec stejně dostal přesně tam, kam měl a dát mu méně než čtyři hvězdy by bylo nefér, byť podruhé už bych to určitě vidět nechtěl.

plakát

Dnes neumírej (2002) 

James Bond podvacaté, čtyřicet let od první premiéry a jako na potvoru snad zatím nejhůře. Takže vida, alespoň ten název je přilehávy. Tohle by snad mohlo konkurovat jen dílu Diamanty jsou věčné (no vidíte, zase ty diamanty.) Stejně jako v onom případě by i zde asi bylo nejzajímavější kdyby se Bond rozhodl pátrat, co brali scénáristé, když to vymýšleli. Zaručuji vám, že vtom rozhodně nejeli jen diamanty. Spíš mám podezření jestli se přitom i neumíralo nebo nechtělo umírat. No, pro mě to teda obrazně pohřeb opravdu byl. Ale zase bych byl pokrytec, kdybych tvrdil, že jsem se celou stopáž nudil. Tvůrci si prostě řekli ,,ať žije úlet´´ a tady je toho úletu prostě požehnaně. Například letecká sekvence na velmi pochybém GGL moři (kdo neviděl, nepochopí) to byl fakt mazec. To je opravdu těžký pobrat a chvilku to zabere, takže jsem se ani tak nenudil. Ale moc dobře mi u toho nebylo. Aby bylo jasno, jsem přesvědčen, že k Bondovkám humor a nadsázka ZCELA patří a odlišuje od dalších tuctových akčních filmů. Ale tady jsem si v té ulitlé náladě tentokrát najít žádné zalíbení. Nejsem nějaký skalní příznivec Bondovek, ale Conneryovskou-Moorovskou éru považuji za (až na vyjímky) právě ve jménu zábavných oddychových úletu, na které si občas i rád vzpomenu a zpětně mě nějak neuráží. Ovšem tohle už je novodobá agresivní hloupá slátatina, kde šmrc unesly digitální vlny a jedinné, co se mi trochu líbilo byly jen některé vynálezy od Q a náběh na zajímavé prostředí impéria z ledu (který skončil jen u náběhu.) Jinka to beru jako dovršení velmi skomírajcího trendu, který v sérii Brosnanovky nastavili.

plakát

Pan Stein je online (2017) 

ViDĚNO PODRUHÉ. Napoprvé jsem si film vyhlédl hlavně kvůli Pierru Richardovi a pak jsem byl jen překvapen, jak mě sám o sobě snímek velmi pohltil. Byť mi příběh přišel trochu absurdní a s nadsázkou jsem si říkal, že ho třeba lépe pochopím až budu vě věku hlavního hrdiny - tedy s odmdesátkou na krku. No, naštěstí jsem nemusel čekat tak dlouho. Po třech letech se mi snímek líbil moc. Na plný počet možná ještě úplně ne, ale i tak hodně. Zapůsobil na mě svěžím dojmem, vyvoval ve mě příjemné pocity a zhltl jsem ho prakticky jedním dechem...Sledovalo se to tak dobře, že jsem ani moc nevěděl jak to pak nějak okecávat v případném novém komentáří. Ale nakonec jsem si řekl, že ponechat to jen s přidanou čtvrtou hvězdou bez komentáře by byla škoda. Takže třeba takhle: Perre Richard tady ze začátku vypadá na představitele nerudného dědka, ale nakonec se z něho vyloupne obstarožní sympaťák, co si chce i přes pozdější věk něco užít a umí moc hezky čarovat se slovy. Pierre má již sice vrásky a husté vousy, ale když se usměje (a ve druhé polovině to naštěstí dělá často), tak člověka zase úplně zahřeje. No a jeho plán s učitelem počítače a milostný několikaúhelník, který z toho vnikl mě hodně vtáhly a i napodruhé jsem do poslední chvíle trnul, jak se z toho všeho vybruslí. Závěr kvituji jako velmi vkusný a citlivý. A celý kousek jako velmi osvěžujícím způsobem křehký.

plakát

Princezna zakletá v čase (2020) 

Námět o opakování jednoho dne už ve filmu byl (vzpomenu si na Na hromnice o den více), ale to vůbec nevadí, protože je pořád vděčný a v české kinematografii nový (notabene v pohadce.). Takže bych se na opakování jednoho dne mohl těšit a pozoruně sledovat, jak s ním princezna naloží. No, to se bohužel povedlo jen tak napůl. Už od počátku mě docela zarazil podivný zvuk. Myslel jsem, že posynstrochy už jsou věcí minulosti (snad jen mimo Zdeňka Trošku, ale ten byl věcí minulostí vždycky) a tady zněly opravdu nepřirozeně. K srdci mi nepřirostla ani (taktéž podivně předabovaná) hlavní postava princezny, která je od začátku hodně nesympatická a její chování se vysvětlí už moc pozdě. A ono tady celkově trochu vítězí forma nad obsahem. Snímek sklidil poměrně velké nadšené ohlasy možná proto, že to zkusil v rámci české pohádky zase trochu jinak. Taková snaha se určitě cení. I když nevím, jestli nejde spíše než o pohádku o český pokus o fantasy. A jako takový taky není snímek výslověně špatný, protože se může například klidně pyšnit svými triky. Ačkoliv to neumím zcela posoudit, tak mi přišly z mého laického pohledu na zdatné úrovni. Pociťoval jsem také, že měl snímek ambice být v celkovém dojmu velkolepý, najet na zajímavou tajemnější strunu a opravdu oslovit. To všechno se určitě počítá, ale škoda, že to tvůrci lépe nedokázali skloubit s lepším vypravěním. Protože přes tu přehnanou snahu o epičnost a někdy i dost rychlý střih se nám příběh tak nějak ztací. Konstrukce vyprávění je pomalá, chaotická, trochu jsem se vtom ztrácel a emotivně zamýšlené momenty na mě taky pak tak úplně nezafungovaly. K té skupině nadšených ohlasů se tedy přidat nemůžu, ale šlo to.

plakát

Darebáčci (2000) 

Třicet let po dvém debutu Seber prachy a zmiz se Woody Allen vrátil k lupičskému tématu. Už bez experimentování s různými formami a takovým začátečníkym zápalem. Ale úvodní dialogové přestřelky s Woodyho manželkou a kumpány, nezdarná realizace (jinak samozřejmě dokonale vymyšleného) plánu a z toho vzniklé gagy všeho druhu zase byly špičkovou zábavou. Jen zhruba po půlhodině je linka s vykradáním banky skrz tunel nahrazena možná obehraným, ale vdečným tématem burani vs.snobové. Woody je na intelektuály prostě expert, což se tady opět ukázalo, ale tentokrát toto téma dokázal podát navíc podat nenásilně , bez maýrů a skloubit s humorem, který je možná jednodušší, ale velmi dobře funguje a je to sranda. Navíc si tentokrát sám žádného intelektuála nezahrál a i tak si to tady po celou opět herecky totálně dává a prakticky všechny nejlepší momenty si vyzobává pro sebe. Takže mě nakonec bavily obě linky filmu, byť nepopírám, že ta lupičská o něco více a mohlo se u ni zůstat déle. Skoro to na mě působilo jako by Woody měl dva náměty, které by unesly i samostatných 90 minut, ale on je nakonec spojil do jednoho filmu. Ale protože jsem se u výsledku i přesto prakticky vůbec nenudil a nakonec v závěru dokázal Woody obě linky opět jaksi spojit a dobře vypointovat, bez problémů odpouštím. Navíc kvituji, že Woody v tomto případě sklouzl k poměrně ,,normálnímu´´ filmu, který by určitě unesli i ti, co ho moc nemusí a možná by mohl pobavit i celou rodinnu.

plakát

Občanský průkaz (2010) 

Kniha Petra Šabacha je takové epizodické vyprávění o pohledu na dobu hlavně z perspektivy mladíků, prakticky bez zmínky o jejich rodinnách psané typicky Šabachovou nespisovnou rukou. No, byl jsem zvědavý, jak se to povede zpracovat na filmové plátno a myslím, že se vydařil dobrý výsledek. Přestože podobných pohledů do doby minulého režimu vzniklo v porevoluční kinematografii hodně, tak mi to u Občanského průkazu nevadilo. Prakticky po celou dobu jsem měl pocit, že sleduji dobré samostatné dílo a bavilo mě to. Petrovi Jarchovskému a Ondřeji Trojanovi se Šabachův svět neklidných mladíků podařilo osvěžit i s jejich rodinnami a mládežnické, studíjny linky úspěšně mixovat s těmi rodinnými a dospělými a přinášet s tím i zajímavě konfrontace a další malé zajímavé lidské mikropříběhy příběhy na pozadí doby (tady hlavně ta se zkolabovaným otcem a ještě zajímavější s vyhozenou učitelkou.) Petr Jarchovský tady velmi dobře navázal na své (podle mě) nejlepší scénáře jako kultovní Pelíšky a vynikajcí Musíme si pomáhat. Ondřej Trojan se opět po Želarech ukázal jako zdatný režisér (považoval jsem ho za takového až do Bouráka) a celkový dojem je příjemný. Pochvalil bych i stylový doplňující hudební doprovod umocňující atmosféru. Snad jen některé zajímavé vedlejší postavy (skvělý Kopta!) mohli dostat trochu více prostoru.

Reklama

Reklama