Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Akční
  • Animovaný

Recenze (208)

plakát

The Art of Flight (2011) 

Dlouho jsem žádný dokument nehodnotila nejvyšším stupněm, zde jsem se ovšem rozhodla udělat výjimku a vedlo mě k tomu hned několik důvodů. I přesto, že nejsem žádným fanouškem snowboardingu, tento snímek mě přesvědčil o jeho kráse. Naprosto jsem chápala kluky, kteří se ženou za tím prchlivým okamžikem štěstí, svobody, létání, i když v zásadě se jedná o obrovský hazard, který je může stát život. Osobně na snímku oceňuji především výběh jednotlivých záběrů a způsob jejich zachycení. Tento způsob byl jedinečný a já neustále měla pocit, že sleduji bezchybně zachycené fotografie, které berou dech. Dále ucho diváka nemohlo jistě nepostřehnout vynikající hudbu, která je s dokumentem neodmyslitelně spojena. Mnoho diváků zde vytýká, že snímek je propagací dvou významných firem. I kdyby to tak bylo, zkuste najít jiné společnosti, které jsou tak neodmyslitelně spjaté právě se snowboardingem, myslím, že je nenajdete. Takže já osobně nevidím důvod, proč by nemohly být součástí tohoto dokumentu.

plakát

Rozchod Nadera a Simin (2011) 

Nad hodnocením filmu nemusím dlouze přemýšlet, pro mě si nejvyšší rozhodně zaslouží. Jak jsem se předem pročítala komentáři, bylo zde mockrát řečeno, že od tohoto snímku nemáme očekávat nahlédnutí do místní muslimské kultury, že o tom to tak úplně není. Já s tímto názorem nemůžu souhlasit. Já jsem se po dvou hodinách toho dozvěděla opravdu hodně, ať už se to týká činnosti soudů, škol či například nemocnic. Samozřejmě nelze všemu bezmezně věřit, ale osobně si myslím, že síla tohoto snímku je právě v tom, že mohl být natočen v Íránu a s íránským obsazením. Film popisuje události, které se v některé formě mohou přihodit každému z nás. Ovšem každá kultura je řeší svým způsobem. Vrtá mi hlavou, jak Írán mohl pustit tento snímek do mezinárodní distribuce, když sami někteří protagonisté (viz. Simin) považují odstěhování se ze země jako nejlepší cestu k lepšímu (možná kvalitnějšímu) životu. Asghar Farhadi natočil drama, po kterém mi běhal mráz po zádech. Nenajdete zde žádné kladné ani záporné hrdiny, každý má své chyby a v podstatě zde nejsou žádní vítězové ani poražení. Velmi si také cením otevřeného konce, nemyslím si, že je vždy nutné dotáhnout všechny nitky do zdárného konce přesně jako v tomto případě.

plakát

Černobílý svět (2011) 

Krása může být pojata mnoha způsoby a mnohdy k tomu netřeba ani romantický film plný velkých gest. Tento snímek je toho důkazem. Zpracovává nelehkou dobu černošských obyvatel v 60. letech minulého století. Film i přesto zůstává velmi "lehký", milý a plný nadšení a touhy. Osobně mi velmi často ve filmech vadí jejich kýčovitost, zde se rovněž ve velké míře objevila a já nemůžu než konstatovat, že jsem si ji zamilovala. K paničkám stepfordským jednoznačně patří, tato kultura se stala kultem své doby a Tatu Taylorovi se ji podařilo skvěle zachytit. Z mého ženského pohledu jsem nemohla jinak a musela jsem obdivovat tamější šaty zářící nejrůznějšími kombinacemi barev, upravené účesy, puntičkářství a jakousi všemožnou načančanost. Emma Stone, Viola Davis, Bryce D. Howard či Jessica Chastain jsou herečky, které jsou mi až na pár výjimek téměř neznámé. U jejich výkonů musím pomyslně smeknout klobouk a jejich jména si pro příště zapamatovat. V tomto případě byl casting proveden na jedničku. Příběh hodnotit nehodlám, mám dojem, že každý si při jeho sledování najde to své. Možná někoho může odradit jeho délka, ale věřte, že nebudete litovat, osobně jsem zde nenašla téměř žádná hluchá místa.

plakát

Warrior (2011) 

Když jsem přemýšlela nad tím, kolika filmům natočeným v letošním roce (2011) jsem udělila nejvyšší hodnocení, nepřišla jsem na žádný. Kladu si otázku, zda je tento rok tak slabý na kvalitní filmy nebo já tak neschopná je objevit. Pravda bude asi někde uprostřed. Filmy zachycující sportovní události úplně nevyhledávám, přesto jsem ale měla možnost jich celou řadu zhlédnout. Příběh je zaměřen na americké publikum, setkáváme se zde s tématy jako je válka v Iráku, problémy lidí splácet hypotéku, rodinné rozepře a další. Snímek stojí na stejném základu jako všechny filmy s podobnou tématikou - tedy jak se člověk ze střední potažmo nižší vrstvy obyvatel dokáže silou vlastní vůle dostat až na vrchol. Až potud se jedná o klasický příběh, který nikoho neurazí, ale také ani nikoho nenadchne. Proč tedy nejvyšší hodnocení? Tento snímek je v něčem jiný, režisér má zvláštní cit servírovat příběh krůček po krůčku, divák pomalu začíná chápat všechny motivy hlavních představitelů a tuší, k čemu vlastně závěr schyluje. Na snímku oceňuji především kvalitní hudební poklad, režisérkou ruku, výběr herců, kteří nejsou pro mě příliš známí (a přesto dokázali skvěle utáhnout celý film) a v neposlední řadě také závěr (pravděpodobně předvídatelný, přesto ale měl určitě něco do sebe). Mnozí mohou určitě namítat, že snímek je plný klišé, s tím nelze jinak než souhlasit, ale zkuste natočit takovýto film, aniž byste se neopakovali, podle mě to není zas až tak možné.

plakát

Cena za něžnost (1983) 

Strhující snímek, který má vše, co kvalitní film vyžaduje. Opět jsem se nechala příběhem překvapit a nepřečetla jsem se stručný obsah, což mi přineslo překvapivý zážitek. Film pomalu proklouzává jednotlivými žánry, takže milovníci romantiky, komedie i dramat si snad přijdou na své. Cena za něžnost by se dala rozebrat z mnoha pohledů. Osobně musím pochválit vynikající herecké výkony, na které se jen tak často nenarazí. Excelentní party předvedl trojlístek Shirley MacLaine, Debra Winger a Jack Nicholson. Oscarové nominace byly skutečně namístě. Dále mě velice zaujal celý příběh, pojila mne k němu jakási melancholie a nostalgie, když si představím, že film je už téměř 30 let starý a já na něj narazila až dnes. Scénáristovi se podařilo zvláštním (ale pro mě příjemným) způsobem chopit vztahu matka-dcera, který dojde naplnění až o mnoho let později. Jedinou výtku, kterou bych u filmu měla, je jeho trochu patetický závěr. Nemám ráda klišé a situace, kdy je hlavním cílem snímku hrát ve velké míře na city diváka. Obvykle, když se setkám u snímku s podobným koncem, snižuji hodnocení, ale v tomto případě tak neudělám, protože mě film jako celek velice zaujal, vše do sebe krásně zapadalo. Jen si říkám, že je škoda, že se podobné "kousky" netočí dnes nebo možná točí, ale je jich jako šafránu a těžko se je hledá....

plakát

12 opic (1995) 

Zjistila jsem, že v poslední době ráda píšu komentáře k filmům, které hodnotím velmi pozitivně a udělené "hvězdy" tomu napovídají. Všeobecně, když je snímek špatný, obvykle víte, co vám na něm vadilo a zkritizovat jej je v tom případě velice snadné. Ale co říci v případě, že jste z filmu nadšeni a nedostává se vám slov nebo naopak dostává, ale vše již bylo řečeno jinými uživateli? I přesto, že nepatřím k fanouškům sci-fi, ráda jsem v tomto případě zabrousila do jiného žánru, než sleduji obvykle a musím podotknout - nebyla jsem zklamána, možná právě naopak - byla jsem velmi nadšená a pravděpodobně "12 opic" zařadím na vrchol mého imaginárního žebříčku tohoto žánru. Terry Gilliam je režisér, který je dle mého názoru veliký vizionář, vše, co si usmyslí, dokáže zdárně dovést do svého konce, ať už se to týká i například jakýchkoli drobností. Nemyslím si, že je nutné nějakým způsobem hluboce hodnotit tento snímek, jeho relativně vysoké hodnocení mluví za vše. Jednoduše, pokud film stojí na detailně promyšleném scénáři, výborné kameře a hudbě a skvělých hercích - nebude s velkou pravděpodobností špatný, ba co víc - možná bude vynikající - stejně jako v tomto případě.

plakát

Let číslo 93 (2006) 

Dlouho jsem přemýšlela, jak mám tento snímek hodnotit a nakonec jsem došla k závěru, že si plné hodnocení nepochybně zaslouží. Film popisuje velmi sugestivně události, které stály za zrodem světové války proti terorismu. Existuje minimum lidí, které by nevědělo, co se stalo 11. září roku 2001, pravděpodobně velmi mnoho z nás si vybaví okamžik, kdy se dozvěděli o událostech, které se ten den odehrály. Je mrazivé sledovat "Let číslo 93" a dopředu vědět, jak vše dopadne. Když vidíte pasažéry letadla, jak se snaží bojovat o své holé životy a překazit teroristům jejich plány, nelze jinak, než jen mlčet a dívat se. Dokumentární forma je v tomto případě jednoznačně namístě, myslím si, že právě tento fakt posouvá snímek na stupnici výše. Diváci mají možnost sledovat děj krůček po krůčku nejenom mezi cestujícími, ale i řídící centrálou. Režisér Paul Greengrass v tomto případě odvedl velký kus práce a troufám si říci, že film představuje důstojnou památku na oběti a události onoho dne. Když jej v budoucnu zhlédnou i generace, které onu dobu nezažily, získají z mého pohledu velice celistvý obraz o dané tragédii. Cestující letadla byli možná pro mnohé hrdiny, ale především to byli lidé, kteří se snažili si zachránit své holé životy, i když to ale nakonec nevyšlo.... to je ovšem věc jiná.

plakát

Carlitova cesta (1993) 

Přesto, že nepatřím mezi velké milovníky gangsterských filmů, i výjimky se najdou a tento snímek je právě jedním z nich. Film mi v mnohém připomínal letadlo: od prvních minut, kdy najíždí na ranvej, máte mírné, ale přeci příjemné pocity po celém těle, jak děj pokračuje, jeho rychlost narůstá a v závěru graduje tak, že je schopné vzlétnout. Ústřední role si mezi sebe rozdělili Al Pacino a Sean Penn, který předvedl vskutku povedenou hereckou polohu, na kterou nejsme v jeho případě zvyklí (mnohdy byl opravdu k nepoznání). Přesto mi chvílemi přišlo, že Al Pacino Seana v některých sekvencích lehce přehrával, protože jeho výkon byl opravdu obdivuhodný. Co mě vedlo k tak vysokému hodnocení, které jsem udělila? Těžko říci, jediné, co mě napadá, je, že snímek fungoval jako dobře seřízené hodinky, kde vše postupuje přesně tak, jak to má být. Dále musím poznamenat, že "Carlitova cesta" stojí na velmi dobrém scénáři a především vytříbených dialozích, během celého děje jsem ani jednou neměla pocit, že jsou zde nějaká hluchá místa, či se například nudím. Další skutečností, kterou musím vyzdvihnout, jsou některé velice pěkné momenty filmu - mohu jmenovat např. úvodní scénu, kdy je Al přivážen do nemocnice, dále pak návštěva jeho dávné lásky , kdy za melodie You Are So Beautiful vyráží dveře jejího bytu či např. závěrečná přestřelka na eskalátorech. S filmem jsem jednoznačně strávila velmi příjemný večer a mohu jej jedině doporučit.

plakát

Prázdniny v Římě (1953) 

Audrey Hepburn považuji za jednu z nejkrásnějších hereček minulého století. Ona hrát princeznu ani nemusela, ona jí prostě byla - sama o sobě byla kouzelná, milá, elegantní a noblesní. Pokud vezmete v úvahu tuto kombinaci, musela být role šitá Audrey na míru. Příběh se odehrává ve velmi příjemném prostředí - máme možnost se toulat římskými uličkami, poznat místní trh či navštívit zdejší pamětihodnosti. Co se týče Gregoryho Pecka, výběr nemohl být lepší, mezi ústřední dvojicí to neustále jiskřilo, což ději přidávalo příjemný nádech. Tato romantická komedie si nepochybně zaslouží nejvyšší hodnocení - pokud vezmeme dobu, kdy byl film natočen, herecké výkony či hudbu - nelze hodnotit jinak. Osobně mě nejvíce potěšil závěr, rozhodně nebyl očekávaný, dopadl tak, jak měl. Nebudu dále spoilerovat, ale jednoduše závěr stál za to, při jeho průběhu jsem měla lehké mrazení v zádech a připitomělý úsměv na tváři.

plakát

Psycho (1960) 

Nevím, jak se dá slovně hodnotit filmová klasika, která dala svému žánru tvář a definovala jeho vývoj na další desetiletí, abych se neopakovala a nebyla směšná. Psycho muselo být nepochybně v době svého vzniku revoluční dílo - nevídaným způsobem se na jedničku podařilo skloubit režisérské, herecké, kameramanské a hudební hledisko. Alfred Hitchcock dokázal držet diváky až do poslední minuty v napětí - do chvíle, než se odkryla závěrečná pointa. A dále nelze vynechat vynikající hudební podklad, který snímek posouvá o několik příček výše. A závěrečný úsměv Normana Batese? Jednoduše neměl chybu.