Belbo

http://filmonline.top/66838-tajemne-svitky-z-herculanea-ke-zhlednuti

Stačil jsem už pochopit, že i ten nejhloupější lidský úděl a že i ten nejoplzlejší smrtelný příběh je stále ještě přijatelnější než nesmrtelnost, ta strašlivá bezpříběhovost, v níž se všechno jen donekonečna opakuje, nic nekončí, nic nezačíná. Být nesmrtelný je nicotné. Všichni tvorové s výjimkou člověka jsou nesmrtelní, protože nevědí o smrti. Božské, strašné, nepochopitelné je být si vědom nesmrtelnosti. :::

Svět je mraveniště příběhů a co v tom mraveništi může znamenat jeden životní příběh? Vždyť z odstupu jsou příběhy všech lidí jen nepatrně odlišné, zaměnitelné sériové, do zblbnití se opakují. Lidské příběhy jsou ryzí, opravdové jen ve své intimní, , bolestné konkrétnosti,  ale ta se nedá nijak přidržet. Zatímco Bůh nemá příběh a nemá identitu, protože nemá začátek ani konec, lidé zase v těch miliardách začátků a konců kolem sebe ztrácejí nezaměnitelnost svých příběhů a všechny identity  se v tom množství identit rozplývají. A to je pravá chvíle, kdy si bohové a lidé podávají ruce. ...

příběh je čirá identita, duše člověka. Všechno, co o sobě lidé vědí, vědí v příbězích.  Od začátku do konce života jen naplňujete, vyjevujete, pozměňujete a proměňujete jediný svůj příběh. A nemůžete z něho utéct. Aspoň ne na dlouho. Nakonec musíte znova najít jeho přijatelnou podobu. Nakonec ho musíte znova přijmout. Ale příběhy jsou nejen identitou člověka, ale také identitou lidstva. A tady platí totéž. Ani lidstvo nemůže utéct ze svého, jakkoli hrůzného příběhu 

Neboť každý člověk je ovšem svobodný, absolutně svobodný jako Bůh, pokud nezačne brát v úvahu lidi kolem sebe. V nich je jeho nesvoboda, a čím jsou mu bližší, tím víc ho spoutávají. Proto může pocítit krutou nenávist k lidem, které nejvíc miluje, bolestnou nenávist k těm, s nimiž jde ruku v ruce, zoufalou nenávist k tomu, koho potřebuje k životu (s. 30).

Tu jsem viděl, jak je Pravda vydávána napospas Lži a že sa vždycky musí hájit nýbrž Lež sa vůbec nikdy nemusí hájit a dobrá Lež vypadá lepší než pravda a lidi jí vždycky nejspíš uvěří neb jim dělá dobře když jejich bližní jest svině a berou to za předem dokázané.  A dobrá Lež je stejně polovic Pravdy neb lidi povětšině svině jsou a Pravda je po většině polovční Lež takže dobrá Lež je někdy lepší než Pravda (s. 33).

Jenom jsem nikdy nikomu nedovdl říct do očí co si o něm myslím ale ne že bych byl falešný neb jsem to nedělal ve svůj prospěch ale proto že mně bylo lidí líto říct někomu že je hlúpý nebo že je sviňa a lhář a myslí jenom na svoje dobro. Nechtěl jsem nikomu brát to co si myslí o sobě dobrého každý si myslí o sobě to nejlepšé a každý rád vidí když mu to někdo druhý uzná. ... Byla to pro mne radost dát se klamat a lež jsem viděl u každého a za každým slovem. však hodina -Pravdy nepřichází a jak stárnu vidím že veškeré ctnosti vždycky trochu smrdí myšinou a papundeklem (s. 81-82).

"No, no, pane Duša, gratuluju. Rozum zvítězil.""

"A," řekl Duša. "Vítězství rozumu, pane doktore, stojí zpravidla za hovno"

...

"Rozum pobere každej vůl, když nad ním zapráskají bičem kdekterý tupec má rozumu, že mu to stačí i na ministra, ale moudrost a charakter, pane doktore, dává Pámbu jenom bláznům" (s. 158).

Krajní velikost i krajní nízkost mají k sobě velmi blízko. Nízkost vládne. Je to tak pochopitelné! Kdo je dole, tahá za všechny nitky. Je to navíc tak pohodlné.

Takový člověk je okem a má ucho.

Je okem vlády.

A má ucho královny.

Kdo může našeptávat králi, může zavírat a otvírat podle vlastní libosti závoru královského svědomí. A může do něj vpravit co se mu zachce.

Ucho králů nepatří králům; proto mají tito ubožáci celkem malou zodpovědnost. Kdo nemá v moci své myšlenky, nemá v moci své skutky. Král jenom poslouchá.

Koho?

Některého zloducha, který mu zvenku bzučí do ucha. Temnou mouchu pekel.

Takové bzučení rozkazuje. Vládnout znamená poslouchat, ce je diktováno.

Panovník vládne, našeptavač panuje.

Skutečnými historiky jsou ti, kdo dovedou v podpolí vlády rozpoznat hlasy našeptavačů, kdo dovedou porozumět, co našeptávají uchu a rozumu vladařů. (Muž, který se směje, 2000, s. 168-169).

Trojí píchnutí vniklo do pohanského masa a ostří pro bílou velrybu pak bylo zakaleno...

"Theo, tady Heinrich. Sestřelil jsem dva čtyřmotoráky a nemám už žádné střelivo. Útočím taranem. Na shledanou ve Valhale."

Převzato z pamětí Waltera Schucka, stihače, který zvítězil ve více než 200 vzdušných soubojích. (Sestřel, s. 181.). (Auf Wiedersehen. Wir sehen uns in Walhalla).

Ginga eiyū densetsu

Radosti, Ty jiskro Boží, dcero jež nám Ráj dal sám, srdce vzňatá žárem touhy, nebeský tvůj krásy chrám. ...

Z jedenácti tisíc dvou set deseti dekretů Konventu má jen jedna třetina cíl politický. Dvě třetiny mají cíl všelidský. Konvent prohlásil všeobecnou mravnost za základ společnosti a svědomí jednotlivce za základ zákona. (s. 147)

Revoluce....
Zdá se, že je společným dílem velkých událostí a velkých osobností, ale ve skutečnosti je výslednicí událostí. Lidé jsou poplatní událostem. Události diktují, lidé podpisují. 14. červenec je podepsán Camillem Desmoulinsem, 10. srpen podepsal Danton, 2. září nese podpis Maratův, 21. září podepsal Grégoire, 21. leden je podepsán Robespierrem; ale Desmoulins, danton, Marat, Grégoire a Robespierre jsou jen výkonnými písaři. Mocný a veliký autor těchto stránek se jmenuje Bůh a jeho maska Osud. Robespierre věřil v boha. Jistě!
    Revoluce je projevem něčeho, co je v nás, co se na nás ze všech stran doléhá a čemu říkáme Nutnost.
    Před tímto záhadným skupenstvím dobrodiní a utrpení vyvstává dějinné proč?
    Proto. Tak odpoví ten, kdo neví nic, právě tak jako ten, kdo ví všechno.
Tváři v tvář těmto atmosférickým převratům, jež zároveň ničí i oživují civilizaci, váháme soudit podrobnost. Hanět nebo chválit lidi pro výsledek těchto převratů je skoro tolik jako chválit nebo hanět čísla pro výslednou sumu. Světlo věčných pravd neuhasí žádný severák. Nad revolucemi sídlí pravda a spravedlnost jako hvězdné nebe nad bouřemi. (s. 150)

Imánus, slovo odvozené z immanis, starého dolnonormanského slova, vyjadřuje nelidskou, téměř hrůznou ohyzdnost démona, satyra, lidožrouta. (s. 187)

A on, ač by mohl, tomu nezabrání! Spokojí se povýšenou výmluvou: to se tě netýká! A ani si neřekne, že v takovém případě vzdát se rozhodování znamená spoluvinu! A ani si neuvědomí, že při tak dalekosáhlém činu je horší ten, kdo nečinně přihlíží , než ten, kdo čin dělá, protože je zbabělec! (s. 317)

Rozumová úvaha říkala jedno, cit říkal něco jiného; obě rady si navzájem odporovaly. Rozumová úvaha představuje jen rozum, cit je však často svědomím; rozum vychází z člověka, to druhé z něčeho vyššího. (s. 322)

Konečně jsem na CSFD našel Hovado s velkým "H". Jmenuje se britrik, trochu je posedlý vlastní nicotností, ale to mi nevadí. :) :) :) !!!!!

Staré strany, které tvrdošíjně lpí na dědičném právu z boží milosti, se pošetile domnívají, že mohou použít téhož práva odporu, z něhož se rodí revoluce. Omyl. Vždyť v revolucích se nestaví na odpor lid, nýbrž král. Revoluce je přímo opakem odporu. Každá revoluce je jen přímým dovršením skutečnosti, má své oprávnění, které falešní revolucionáři někdy zneuctí, ale přežije svou dobu, i když je zbrocena krví. Revoluce nevycházejí z náhody, nýbrž z nutnosti. Revoluce je návrat od uměle vyvolaných poměrů do poměrů skutečných. Je, poněvadž je třeba, aby byla. (124)

            Anglie řeší první z těchto problémů. Obdivuhodně hromadí bohatství; špatně je rozděluje. Takové řešení je jen z části dokonalé a vede osudně ke dvěma krajnostem: obludnému nadbytku a obludné bídě. Jedněm všechny požitky a všechna strádání druhým, to jest lidu; výsady, výjimky, monopoly, feudální zřízení, to všechno se tam rodí z práce. Jsou to falešné a nebezpečné poměry, které budují veřejnou moc na soukromé bídě a zakotvují velikost státu v utrpení jednotlivců. Velikost, v níž se slučují všechny hmotné prvky bez jediného prvku mravního, je však špatně budována. (126-127)

            Člověk není kruh s jediný středem; je elipsou se dvěma ohnisky. Skutky jsou jedno a myšlenky druhé. (270)

            Ostatně, kdo říká světlo, neříká nezbytně radost. Ve světle se také trpí; přemíra pálí. Plamen je nepřítel křídel. Hořet a bez přestání vzlétat je zázrak genia. (272)

            Přijde budoucnost? Zdá se, že jsme téměř oprávněni se na to tázat, vidíme.li tolik hrozných stínů. Pochmurné setkání sobců tváří tvář s bídnými. U sobců předsudky, zaslepení z bohaté výchovy, chuť rostoucí s opojením, ohlušení otupujícím blahobytem, strach z utrpení, který se v některých lidech zvrací až k odporu k trpícím. nemilosrdná spokojenost, nabubřelé vlastní „já“ uzavírající duši; u ubožáků je to chtivost, závist, nenávist propukající při pohledu na ostatní spokojené lidi, hluboké otřesy lidského zvířete, které se snaží ukojit své pudy, srdce plné mlhy, smutku, nouze, osudovosti a nečisté a prosté nevědomosti. (288)

            Smíme se dále dívat k nebesům? Zářivý bod, který tam vidíme, je snad z těch, Které jednou zhasnou? Je strašné hledět na ideál v hlubinách nebes tak ztracený, malý, osamělý, pranepatrný, jiskrný, ale obklíčený ohromnými černými hrozbami, které se kolem něho nakupily; a přece není ve větším nebezpečí než hvězda v jícnech mraků. (289)

            Z čeho vzniká vzbouření? Z ničeho a ze všeho. Z ponenáhlu uvolňovaného napětí, z prudce vyšlehnuvšího plamene, ze síly, která váhá, z větru, který se probudí. Poryv větru ovane myslící hlavy, snící mozky trpící duše, palčivé vášně, do nebe volající bídu, a strhne všechno sebou.

            Kam?

            Do neznáma. Neohlíží se na stát, na zákony, nectí prospěch ani cizí zpupnost.  (333)

Totéž dělo pochybilo, když bylo namířeno proti davu 10. srpna, a mělo pravdu 14. vendémiairu. Podobnost je zdánlivá, ale podstata je různá; Švýcaři bránili bezpráví, Bonaparte bránil právo. Ulice nemůže zrušit, co rozhodlo všeobecné hlasování ve své volnosti a svrchovanosti. Stejně je tomu i ve věcech pouhé civilizace; pud davu, včera podezíravý, se může zítra mýlit; táž zloba může být oprávněná proti Terrayovi a nesmyslné proti Turgotovi. Rozbíjení strojů plenění skladů, vytrhávání kolejí, boření přístavů, scestné pohyby davů, lid upírající právo pokroku, zavraždění Rama jeho žáky, Kamenování a vyhnání Rousseaua ze Švýcar, to je svévole. Izrael proti Mojžíšovi, Atény proti Fokionovi, Řím proti Scipionovi, to je vzpoura. Ale Paříž proti Bastile, to je povstání. Vojáci proti Alexandrovi , námořníci proti Kryštofu Kolumbovi, to je vzpoura, a bohaprázdná; proč? Protože Alexandros učinil mečem pro Asii to, co Kryštof Kolumbus učinil magnetickou střelkou pro Ameriku. Alexandros jako Kolumbus objevují svět. Tyto světy darované civilizace rozmnožují světlo tou měrou, že všechna vina je na straně odporu proti němu. Někdy si lid zpronevěří sám sebe. Dav někdy zrazuje lid.  (337)

            Z toho plyne, že odboj může v daném případě být, jak řekl Lafayette, nejsvětější povinností, a vzpoura může být nejosudnějším zločinným útokem. Je také rozdíl v tepelné síle: povstání je často sopkou, vzpoura je často jen hořící slámou. (338)

            Despotové nejsou někdy pro myslitele tak docela bezvýznamní. Spoutané slovo je hrozné slovo. Spisovatel zdvojnásobuje a ztrojnásobuje sílu svého pera, přikazuje-li vládce národů mlčet. Z toho mlčení vzejde jakási tajemná plnost, která prosakuje a v mysli se slije ve zvonovinu. Nátlak na historii má za následek historikovu stručnost. Žulová pevnost takové prózy není ničím jiným než nakupením, jež způsobil tyran.

            Tyranie nutí spisovatele k zestručnění, které slovo umocňuje. Ciceronská perioda, která taktak vystačí na Verra, otupila by se na Caligulovi. Čím menší je rozpětí věty, tím je rána ráznější. Tacitus myslí s vypětím všech sil. (339)

            Měšťanstvo, upřímně řečeno se málo vyzná v odstínech, kterými se povstání a odboj liší od vzpoury. Pro ně všechno vzpourou, odporem, prostým a jasným vzepřením psa proti pánovi, štěkáním a chňapáním, pokusem o pokousání, jejž je třeba pokousat řetězem, boudou; a to až do dne, kdy psí hlava, která náhle vzrostla, se nejasně objeví ve stínu jako hlava lví.

            Tehdy měšťan křičí: „Ať žije lid!“ (341)

            Jen taková válka buduje mír. Nesmírná tvrz předsudků, provilégií, pověr, lží, zneužívání moci, přehmatů, násilí, nepřátelství a temnot se svými věžemi nenávisti ještě stojí. Je třeba ji svrhnout. Je třeba zbořit tu hroznou budovu. Zvítězitu Slavkova je velká věc, ale dobýt Bastily je cosi obrovského. (411)

            Přiznejme ostatně, že utopie opouští svůj zářivý kruh, dává-li se do boje. Je pravdou zítřka, a vypůjčuje se bitevní prostředky od včerejší lži. Ona, jež je sama budoucnost, jedná jako minulost. Je čirou myšlenkou a stává se násilím. Zatěžuje jím svá hrdinství a je tedy spravedlivé, že je za ně odpovědna; její násilí je příležitostné a výpomocné, příčí se zásadám a je za ně nutně trestána. Utopie, která se odhodlala k povstání, bojuje se starým vojenským zákoníkem v ruce; střílí vyzvědače, popravuje zrádce, ničí živé bytosti a vrhá  je do neznámých temnot. Pomáhá si smrtí, a to je vážná věc. Zdá se, jako by utopie už neměla víru v záření své neodolatelné a neporušitelné síly. Trestá mečem. Ale každý meč má dvojí ostří; kdo zrazuje jedním ostřím, sám se pořezává o druhé. (518)

            Ostatně, k rozdílům uvedeným v jiné kapitole musíme dodat, že rozlišujeme povstání uznaná, kterým říkáme revoluce, a povstání odmítnutá, které zveme vzbouření. Propukající povstání je myšlenkou, která se podrobuje zkoušce před lidem. Když lid hodí svou černou kuličku, myšlenka propadá a povstání se považuje za ztřeštěnou potyčku. (519-520)

            Plemena, která ustrnula v dogmatu a znemravněla špinavým ziskem, jsou neschopna vést civilizaci. Poklonkováním před modlou nebo zlaťákem ochabuje sval, který umožňuje pochod a zároveň vůli, která kráčí vpřed. Vstřebá-li do sebe národ nebo kupecké sklony, zeslabuje své záření, snižuje svůj obzor i svou úroveň a není schopen chápat lidské a zároveň božské poslání, které z národů dělá misionáře. Babylón nemá ideálů; Kartágo nemá ideálů. Athény a Řím je mají a uchovávají si svatozář civilizace navzdory neproniknutelným temnotám staletí. (522)

O pařížské stoce: ... Špiní se tu, co se kdysi líčilo. Poslední závoj je stržen. Stoka je cynická. Všechno na sebe poví.

            Tato upřímnost špíny se nám líbí, dovoluje duši, aby si odpočinula. Když jsme po celý život museli přihlížet, jak se naparuje státní zájem, přísaha, politická moudrost, lidská spravedlnost, stavovská čest, přísnost poměrů, soudcovská neporušitelnost, uleví se nám když vstoupíme do stoky a vidíme bahno, které přiznává, že je bahnem. (543)

Gilotina je zhmotnění zákona; říká se ji mstitelka, sama není nestranná a nedovolí ani vám, abyste zůstali nestranní. Kdo ji spatří, proběhne jím nejtajemnější chvění. Všechny sociální otázky kupí své otazníky kolem jejího ostří.

            Popraviště je přízrak. Popraviště není lešení, popraviště není stroj, popraviště není bezvládný organismus sestrojený ze dřeva, železa a provazů. Je to jakási bytost, vyvíjející cosi, jako vlastní temné podněty; řekli byste, že lešení vidí, že stroj slyší, že mechanismus chápe, že dříví, železo a provazy mají vlastní vůli. V hrozném snění, do něhož popravní lešení přivádí duši, vyvolává úděs, jako by mělo podíl na tom, co dělá. Popraviště je katův spoluviník; hltá kořist, požírá maso, pije krev. Popraviště je příšera, sestrojená soudcem a tesařem, přízrak žijící obludným životem, složeným ze všech smrtí, , které rozdal. (25-26 str.

Je možné, aby se lidská povaha tak načisto a dokonale změnila? Je možné, aby tvora, jehož Bůh stvořil dobrým, přeměnil člověk ve zlého? Může osud obratem změnit lidskou duši ve špatnou jen proto, že sám osud nestojí za mnoho? Je možné, aby se srdce pod tíhou nezměrného neštěstí znetvořilo, aby se smířilo s ošklivostí a nevyléčitelnými vadami, tak jako se ohýbá páteř pod příliš nízkou klenbou? Není v každé lidské duši – a nebyla zejména v duši Jeana Valjeana – prvotní jiskra, onen božský prvek, neporušitelná na tomto světě a nesmrtelná na onom, jiskra, kterou dobro může rozvinout, , rozdmýchat, rozhořet a rozzářitv jasný plamen a kterou zlo, nemůže nikdy úplně udusit? (100)

            Není na místě, abychom rozváděly některé myšlenky, ale i když si ponecháváme své výhrady a někdy i rozhořčení, musíme doznat, že kdykoli v člověku cítíme nekonečno, ať dobře nebo špatně chápané, vždycky se v nás probouzí úcta. V synagóze, v mešitě, v pagodě a ve vigvamu je něco hrozného, co nás odpuzuje, a něco vznešeného čemu se klaníme. Jaké bezbřehé možnosti se nabízejí duši k rozjímání a k snění? Je to odlesk boží svítilny na lidské zdi. (511)

            Zdá se nám nemožné, abychom snili o nekonečném prodlužování života mrtvích věcí a o nadvládě balzamování, abychom obnovovali zastaralé pravdy, přezlacovali skříňky s ostatky svatých, dávali novou omítku na klášterní zdi, abychom znovu vysvěcovali relikviáře, obnovovali pověry, znovu živili fanatismus, abychom znovu uchopili kropáč a šavli, oživili mnišství a militarismus, věřili ve spásu společnosti rozmnožování cizopasníků a abychom přítomnosti vnucovali boby minulé. Ale i pro takové teorie se najdou teoretikové. Tito teoretikové, ostatně lidé duchaplní, používají jednoduchý prostředek: ohodí minulost omítkou, které říkají společenský řád, božské právo, mravnost, rodina, úcta k předkům, starobylá svrchovanost, posvátná tradice, zákonitost, náboženství, ; Chodí a vyvolávají: „ Hleďte! Vezměte toto, počestní lidé!“ Podobná logika byla známa člověku antickému. Užívají ji také věštci. Natřeli křídou černou jalovici a volali: Je bílá. Bos cretatus (nakřídovaný vůl). (515)

            V klášteře lidé trpí, aby se radovali. Kupují si směnku na smrt. Směňují pozemskou temnotu za nebeskou záři. V klášteře se peklo přijímá jako splátka na dědictví ráje.

            Obléknutí závoje a kutny je sebevražda zaplacená nesmrtelností.

            Nezdá se nám, že by podobný nápad zasluhoval posměch. Všechno je tam vážné, dobro i zlo. (522)

            Na světě jsou někdy silnější události než nejsilnější člověk. (558)

Na jedné straně otravné výpary, na druhé nevýslovná vůně. Na jedné straně mravní mor pod dozorem, hlídaný namířenými děly, zatímco mor rozežírá nakažené tvory; na druhé straně cudný žár duší podpalovaných z nejčistšího ohniska. Tam temnota; zde stín; ale stín plný jasu a jas plný záření.

            Dvě místa otroctví; na jednom místě je vyhlídka na vysvobození, zákonné hranice a potom možnost útěku. Na druhém doživotí; a jedinou nadějí v nejzazší budoucnosti je třpyt svobody, které lidé říkají smrt.

            Na prvním místě je člověk přikován jenom okovy; na druhém je přikován vírou. (573)

            Paříž neomezuje. Žádné město se necítilo tak nadřazeným, aby ještě zesměšňovalo ty,  které si podrobuje. Vám se líbit, Athéňané! zvolal Alexandros. Paříž dává více než zákony, určuje módu; Paříž vytváří více než módu, tvoří rutinu. Paříž se může tvářit hloupě, kdykoli se ji uzdá; a někdy si toho přepychu i dopřeje, a pak hloupne celý svět s ní. Potom se paříž probudí, protře si oči a řekne: Jsem já ale hloupá! a vysměje se lidstvu do očí. (594)

Pokoušet se, překonávat, naléhat, vytrvat, být věren sám sobě, postavit se tváři v tvář osudu, udivit záhubu, že nám nahnala málo strachu, postavit se nespravedlivé moci, stát pevně a se vzpřímenou hlavou, to jsou příklady, jichž má národ potřebí, to je světlo, které ho rozpaluje. Stejný blesk šlehá z Prométheovy pochodně jako z Cambronnovy lulky. (596)

            Revoluční Francie nemá v úctě historickou Francii, to jest svou matku a sebe. Po 5. srpnu se s monarchistickou šlechtou nakládalo tak, jako se po 8. červenci nakládalo se šlechtou z doby císařství. Byli nespravedliví k orlovi, my jsme nespravedlivý k bourbonslé lilii. Lidé musí mít stále co pronásledovat. Dokážete něco, seškrábnete-li zlato z koruny Ludvíka XIV. nebo znak Jindřicha IV.?Posmíváme se panu de Vaublanc, který dal smazat „N“ z Jenského mostu. Co vlastně udělal? To, co děláme my sami. Bouvines nám patří právě tak jako Marengo. Bourbonské lilie jsou naše právě tak jako „N“. To je naše dědictví. Proč si je zmenšujeme? Nesmíme popírat vlast ani v přítomnosti, ani v minulosti. Proč nepřijímáme celé dějiny? Proč nemilujeme Francii celou? (626-627)

            Rozpalovali se pro absolutno, viděli nesčetné možnosti jeho naplnění; absolutno svou přísností žene ducha k výšinám a pobízí ho k letu do nekonečna. Sen nezplodí nic tak snadno, jako dogma. A z ničeho nevzklíčí tak snadno, jako ze snu. Dnes utopie, zítra postava z masa a krve. (649)

Staří ze Staré gardy

Kdo jiný než božský Ludwig van

Blade Runner je Mým obdivem ke Scottovi: souhra obrazu se zvukem, která se od těch dob v ničem nezměnila.Tématicky jeden z nejsilnějších motivů ve filmu, který znám.

Kdy by to neznal :)

Nebudu si hrát na dobrodince a ani na ignoranta, který si s každým klepe prackama po prvním pivu po ramenech.

Do deníčku budou naházeny věci ze dvou důvodů: 1, pro sebe(nejčastěji hudba a ukázky z filmů); 2, záloha mých výpisků(z 90% se bude jednat o Milana Kunderu, Umberta Eca A. de S. Ex a Huga).

To je asi tak vše, po čem by vám na úvodu mohlo něco být.

Smutně dojemné