stepankoby1

Kamarád je tím jediným, co nás dokáže zachránit od smutku i zoufalství a pomůže nám s problémy i překážkami. V našich silách je nakonec cokoliv, když si budeme věřit a nevzdáme se své jedinečné a nezcizitelné fantazie... Jeden z nejkrásnějších filmů vůbec nejen příběhem a jeho symbolikou, ale i obdivuhodnou představivostí a originalitou plus výtečnou prezentací světa za tónů líbivého soundtracku. Takhle rozmanité fantasy, aby jeden pohledal. A od dětství zůstává i filmem mého života, který dokáže vždy zvednout náladu a nabít dětinským nadšením ze všeho, na čem právě pracuju. Pokud utéct do fikčního světa, pak do Fantázie za Falkem, Kamenožroutem, Engiwookem, Átrejem a Artaxem. Je teda pravda, že příběh hodně působí jako první kapitola epického příběhu o dospívání a nevyhnutelném konfliktu naivní představivosti se zdrcující „normální“ každodenností a svět Fantázie rozhodně měl ještě co nabídnout v potenciálně fantastické trilogii, na kterou jednička dokonce ke konci láká v otevřeném konci. Přestat tady ale taky nebylo úplně špatné rozhodnutí, obstojí to dokonale i samo o sobě jako film o čelení smutku a depresi. P. S.: Prosím pěkně všechny potenciální zájemce, pusťte si kratší verzi filmu. Je to ta, co se dostala i do naší distribuce. Dabing nedabing, u tohohle je to úplně jedno.

Místo v oblíbených patří celé trilogii. Společně tvoří perfektní uzavřenou sérii a i po mnoha zhlédnutích nad nimi nepřestávám žasnout. Je to zkrátka jeden z těch příběhů (a hrdinů), které s divákem zůstanou navždy. Přestože má své nevychytané chybky a nedokonale využité nápady, všechno do sebe ve výsledku luxusně zapadá. A není to jen technickým zpracováním vychytaným do posledního detailu. Způsob, kterým HTTYD skloubí vizuál, hudbu, storytelling a worldbuilding, je tak přeúžasný, že ho nejspíš nikdy nebudu schopný pořádně popsat. Do oblíbených zařazuji dvojku čistě proto, že má ze všech tří dílů nejsvižnější tempo, nejrozmáchlejší paletu emocí a nejlepší závěr. Zkrátka je to typická prostřední část tříaktové struktury, kterou mám obvykle nejradši. Jo a taky nejlepší pocit v kině vůbec.

Ratatouille rozhodně má své objektivní vady, a nejen jednu. Tou hlavní je bezpochyby vnitřní monolog Remyho, který příběhu dává až příliš knižní pocit a nedovoluje mu tak nikdy naplno využít své filmové formy. Z toho taky plyne i další zápor - zběsilý úvod a příliš rychlý, zkratkovitý konec. S prvním se nemám problém smířit. Dialogy jsou dokonale přesvědčivé a mistrovsky názorné v rámci představování postav, lokací a motivů, takže není problém se do příběhu vžít. Dost pomáhá i mistrovská režie a HUDBA, které povyšují celý příběh na vyšší úroveň a dodávají silný emoční zážitek. S tím druhým se už vyrovnávám s trošku většími obtížemi. Ano, svázané vhození kapitalistického vola a dokonale předpisového hygienika je symbolickým zakončením před finálním zněním hlavního hudebního tématu a scény z nové restaurace. Ale nedává divákovi dostatečný pocit uspokojení, hlavně když se hned poté pouze doslechne o zavření restaurace po jejich propuštění. Proto bych rád viděl ještě hned poté scénu o uspokojení z vendety (zavření restaurace), která však našim nyní prozřeným protagonistům už v ničem nemůže uškodit a naopak za ni snad i budou rádi. Což by podle mě dalo divákovi přesně ten pocit radosti s postavami, který je ke konci jinak polovičatý. Závěr stížností: Nejedná se o průkopnický film v rámci svého média, spíš jen potvrzuje nadřazenost vizuálního vyprávění. Jsem si vad vědom a ani náhodou je nepopírám. Stejně tomu ale nemůžu odolat - ten film prostě miluju. Cesty všech postav (Remyho konflikt mezi zvířecím původem a civilizovanou budoucností, Linguiniho uvědomění si pravého smyslu přísloví "Velcí muži se rodí z ohni, je privilegiem nižších mužů ten oheň zapálit", Egovo přijmutí naděje v přemýšlivého ducha talentu místo nudného "receptového" přístupu) jsou magické a právě již zmíněné zpracování v podobě hudby a režie jim dodává neskutečné emoce a údernost v detailech. Všechny scény do jedné jsou nádherné na pohled, epické emocemi a výborné obsahově. I na sté zhlédnutí jsem se nasmál u drobných režijních vtípků často plynoucích z animovaného žánru (zmáčknutí Remyho!!!), divil se výbornému provázání všech audiovizuálních prvků (třeba že motiv La Festin reprezentující heslo Vařit může každý šéfkuchař poslouchá na pozadí v autě, zatímco Remymu na konci příběhu hraje ke štěstí krásně nahlas) a poprvé i obdivoval výbornou příběhovou mozaiku, kterou jsem doteď ignoroval pouhopouhým fanděním. Plus výborný vztah Linguiniho a Colette! A TA HUDBA!! Nejde jinak než ponechat v oblíbených i přes drobné nedokonalosti.

Na povrchu kritika "systému", na jedné z hlavních rovin pod povrchem kritika neřešení zlozvyků a závislostí a zahazování snahy se někam posunout. Tuto osobnost zbytečného člověka, který by snad ani nemusel existovat, protože ubližuje nejen sám sobě, ale ve výsledku i světu kolem, pak ve filmu reprezentuje Tyler. Kromě spousty dalších, ještě komplexnějších a propracovanějších vrstev a interpretací, samozřejmě. Vlastně to byl tak trochu geniální nápad se na tohle dílo znovu kouknout zrovna před Silvestrem. S přichystanými předsevzetími a hodnocením těch z Nového roku předchozího extrémně roste na významu. Možná mi po něm i přibyde motivace. Uvidíme. Každopádně oproti první projekci mnohonásobně silnější zážitek, který v závěrečné půlhodince dostává neskutečné grády. Dost mě zajímá, jak ve mně bude růst. Edit.: Čím dál častěji se přistihuju, jak se k Fight Clubu vracím, jak ho používám pro přirovnání, poukázání na promyšlenost příběhu a obecně pro demonstraci možností kinematografie. Jestli se dají vybrat Kaneovské mistrovské kousky v její přemýšlivé oblasti, Fight Club mezi ně beze sporu patří. A stejně tak patří do mé topky. Už se těším, až ho uvidím příště, zasměju se nad svými předchozími interpretacemi a pohlédnu na něj čerstvým způsobem.

Až po letošním The Suicide Squad jsem si uvědomil, v čem spočívala skutečná síla Kick-Assu. Nebyl to výsměch žánru superhrdinů ani nihilistická přeháňka brutality, jak jsem si doteď myslel. Nene, Kick-Ass vyniká tím, jak brutalitu do filmu tematizuje coby realistický, zdrcující svět dospělých, seriózních lidí. Pomocí něj nejen že charakterizuje postavy (hlavní záporák, Big Daddy, ústřední postava), ale reprezentuje jejich charakterový postup. Kick-Ass po táhlém pohledu do zrcadla "dospívá" ze své účelově tuctové puberty, Red Mist si poprvé uvědomuje, že mu tátův svět není až tak příjemný a Hit Girl zůstává pochopitelně stejně pošahaná jako na začátku. Všechen progres spojuje dohromady jeden velký motiv, se kterým film dokonale pracuje a každá jeho rovina je jím protkaná - rodičovství a jeho vliv na vlastní osobnost dítěte. Kick-Ass je vychovaný nadšenými rodiči, kteří mu dovolují vybrat si, kým chce být. Je tak absolutně přirozené, že se stane nejobyčejnějším z teenagerů, který pořádně nemá vlastní osobnost, a nakonec skončí s nejmilejší, nejtolerantnější a nejúžasnější holkou. Jenže jak může dál fungovat vztah dvou lidí bez charakteru? Rodičem Hit Girl je psychopat, který dceři upírá dětství a cpe do ní docela úspěšně vlastní myšlenky. Je proto naprosto normální, že spolu ze tří hlavních postav mají nejlepší vztah a že tátovy cíle po jeho smrti dokončí explozivní pomstou. Jenže co z ní bude dál a jak bude vyrůstat bez neustálého brainwashingu otce? Rodičem Red Mista (<33) je hodný, přívětivý táta, který svému dítěti věnuje rozumné množství času, přestože v něm nevidí ideálního syna. Samozřejmě, že z jeho syna pak bude Zuko snažící se získat tatínkovu přízeň. Nakonec však dochází k již naznačenému tvrdému setkání s realitou, když si začne uvědomovat, jaký tátův svět skutečně je. Jenže tady přichází háček - rodina je rodina. Takže když o něj přijde, nikdo nepochybuje, že zosnuje pomstu. Jak bude jeho nepochybně boží redemption arc pokračovat? To se kurva nikdy nedozvíme. Opravdu nechápu, jak to, že z toho není epická darkknightovská trilogie s kulervoucím coming of age topicem, při němž se postavy vymaní z rodičovského (post-mortem) vlivu a uvědomí si, čím oni sami chtějí být a jak se chtějí dál rozvíjet. No nic. Ze dvojky si pamatuju akorát brutalitu, kterou jsem si kdysi nedokázal plně užít a říkal jsem si, že jako dobrý. Tak snad nebude stát za prd. Update: Bohužel stála. P.S.: Bazuka ftw.