MrKrahujec

Tato "sbírka" povídek je bohužel velice nesourodá. Asi nejvíc zklamal můj jinak oblíbený Martin Scorsese, jehož příspěvek je jednoduše nudný a ohraný a patrně odradil všechny ty, kteří hodnotili negativně. Ale ani Francis Ford Coppola se nijak mimořádně nevyznamenal, dodal sice osvědčený "touch of humanity" v podobě dětské hrdinky, ale zase tak nějak klišovitě a předvídatelně. Kdo ale vydržel koukat se až sem, ten byl odměněn opět výtečným Woody Allenem a jeho uvěřitelně lidskou, až pohádkovou fantastičností, která zároveň zůstává správně ironicky jedovatou (dodnes jsem nepochopil, jak to ten chlap vlastně dělá). Takže bohužel první dvě povídky jen zbytečně srazily jednu hvězdičku z hodnocení.

Rozhodně jeden z nejlepších filmů Juraje Herze a možná i jeden z nejlepších filmů české kinematografie vůbec (zdejší nízké hodnocení je toho dost smutným důkazem).Je samozřejmé, že srovnávání tohoto skvostu s takovými povrchními plytkostmi jako je Šílený Max a podobně, je zcela mimo mísu. Nanejvýš bych našel některé podobné motivy se Stalkerem Andreje Tarkovského, ale podstata je tady naprosto svébytná. Právě použití textů středověkých satir (dominantně pak hry Mastičkář) je hlavním přínosem tohoto filmu, který dokonale propojuje minulost s budoucností, což je podtrženo i vizuální stránkou, připomínající rozpohybované obrazy Hieronyma Bosche. No a jazykový přínos scénáristy Antonína Přidala vynikne nejlépe ve scéně, kde Straka nadává Rubínovi za požití nápoje lásky. Všimli jste si té opojné rozmanitosti a současné neotřelosti všech těch originálních nadávek?

Tohle sice ani náhodou nesplňuje plný počet, ale díky třem epizodám to jinak hodnotit nelze: první je samozřejmě záznam snu podle Salvadora Dalího, druhou je okamžik rozpomenutí se na neúmyslné zabití bratra v dětském věku a třetí je závěrečná scéna míření na hlavní protagonistku, a následné obrácení zbraně proti sobě, ta je totiž technicky zpracovaná naprosto přízračně a vlastně taky docela surrealisticky. A úplně špatné není ani počáteční pozvolné stupňování dusna při pouhém rozpoznávání obrysů celého tajemství.

Dal bych možná i víc (nijak zvlášť špatný to nebylo), kdybych bohužel dřív nečetl knihu, která je naprosto mimořádná, takže tohle byl dost předem prohraný zápas. Snad počkat s tím zfilmováním pár let až desetiletí.

Specielně při tomto filmu mě vždy napadá, že vůbec není od věci srovnání Louise de Funése s naším Vlastou Burianem. Zrovna tento film jako by přebíral rysy nejlepších filmů Burianových: de facto nulový scénář, téměř absentující děj, i špičkoví herci pouze v rolích nahrávačů a hlavně zcela neomezený prostor pro hlavního protagonistu, který si s ním dělá doopravdy co chce a na první pohled téměř svévolně. K tomu přičtěme ještě rozuzlení zápletky jako by převzaté z animovaných pohádek pro předškolní věk a užasneme, jak je možné, že takhle beznadějná slátanina není totálním propadákem. De Funésova komika je ale tak dokonalá a živelná, že všechny tyto zápory hravě promění v klady (přičtěme snad ještě některé přínosy Bernardu Blierovi, který je tu de Funésovi bezezbytku tím, čím byl Burianovi Jaroslav Marvan).Nepřehlédnutelný je samozřejmě také de Funésův mimický talent - všimli jste si, jak on je na tu pantomimu doslova nadržený a jak využije každé sekundy stopáže, která mu aspoň trochu dovolí přejít na hru těla a grimas, přičemž s přehledem vystačí se svým pověstným obočím a gestem překvapeného úleku?

Vezme-li se to kolem a kolem, je tohle vlastně film o Andreji Babišovi. Teda abych byl přesnej: jen kdyby se na konci Sam Rothstein rozhodl vyřešit tu prekérní situaci tím způsobem, že by se stal předsedou vlády (nebo prezidentem). Co ž ovšem v Americe možné není (nebo že by???)

Zase jeden film, jehož jediným kladem je, že nenudí. A možná ještě to, že to neustálé balancování na hraně komedie je asi přece jen chtěné a záměrné

Tady nade vší pochybnost plný počet, protože tady je přesně to, co mám vůbec nejraději: humor tak jemný, že ho možná ani nepostřehnete! Jiřího Suchého teď cituji záměrně, protože (třebas to leckoho možná udiví), tohle vlastně vůbec nejvíc připomíná jeho Elektrickou pumu (včetně toho nenápadného odkazu na Jamese Bonda). Kdo nevěří, ať si opatří zvukový záznam, nebo text hry (případně časopisecké povídky) a ať tam běží..!

Tohle se samozřejmě dost obtížně hodnotí. Verdiho hudba prostě ani nemůže být jinak, než za *****, ale to zpracování je už, mírně řečeno, úsměvné. I náš Petr Weigel tento žánr dotáhl na daleko vyšší úroveň. Takže zase kompromis, ach jo!

Tenhle film by byl možná o něco, možná i o dost lepší, kdyby hlavní roli hrál někdo jiný než Pomeje. Při vší úctě se právě na tuhle roli nehodí tak dokonale, že je snad úplně ve všech vlastnostech pravým opakem románového hrdiny. Neříkám, že by pak byl ten film perfektní, ale zlepšení by to bylo.