Britrik

Britrik

okres Chrudim

homepage

34 bodů

Můj deníček

<< předchozí 1 2
  • 11.1.2015 v 10:37

    Nejsem Charlie!

    Ve Francii údajně muslimští teroristé vystříleli redakci plátku, který se zaměřoval na výsměch. Výsměch katolíkům, židům a, ano, i muslimům. Šéfredaktor a karikaturista se proslavil články a obrázky, které urážely víru jednou těch, ondy oněch. Jak by taky ne, když sám byl podle všech informací komunista. Levičáci mají ve Francii dlouhou tradici, snad už od revoluce, která v potocích krve utopila staré království, církev, šlechtu a každého, kdo nevyznával ideje volnosti, rovnosti a bratrství. Jen pro někoho.

    Nebudu se přidávat ke všeobecnému pláči a nářku za bolševickou redakci. Těch lidí mi líto není. Ono se ne nadarmo u nás říká, že „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne". Zpovykaný francouzský kavárenský levičák zkrátka nedokázal odhadnout, že poté, co nejednotní a laxní křesťané se proti jejich oplzlému rouhačství rozhodně nesjednotí, židé si vystačí s antisemitismem, muslimové vezmou kvéry a půjdou si účty vyřídit tak, jak jim přikazuje korán.

    Hovoří se o útoku na základní pilíře naší společnosti. Společnosti, která se ukazuje po letech sekulární masáže jako naprosto neživotná, degenerující a zanikající. Naproti tomu společnost muslimů na západě i jinde utěšeně vzkvétá, množí se a nabírá ramena. Naše společnost prý stojí na svobodě slova a liberalismu. Od kdy, ptám se. Od kdy se na západě umírá pro svobodu slova, pochody buzerantů v centrech našich krásných měst, potrácení nenarozených dětí, šikanu početnějších rodin a těch, kdo se nehodlají rozplynout v tyglíku degenerující demokracie? Kolik vojáků položí svůj život za hedonistickou sebranku neznabohů, kterým je „carpe diem" jedinou mantrou, kterou si ještě jsou schopni uvědomit? Opravdu za tyto pseudohodnoty chceme umírat a bojovat?

    Na muslimy neplatí nic, než síla. Středověk to věděl, novověk rovněž, když tu chátru uctívačů pedofilního „proroka" dokázal zastavit před Vídní. Mezi tím islámská civilizace jen ničila a dobývala kdysi křesťanská území - severní Afrika, Byzanc, Španělsko, Balkán...jen tak tak se podařilo zastavit hordy, které od počátku své existence chtějí jediné - podmanit si celý svět. Silou.

    Není mi líto mrtvých pisálků, a pokud skutečně zemřeli za hodnoty, které jsou Evropě vlastní - výsměch každému náboženství prostřednictvím nechutných malůvek, pak asi nejsem Evropan. Boj s islámem se nedá vyhrát tlačenkou, nebo karikaturami. Boj s islámem se dá vyhrát jen změnou smýšlení, protože muslimové zkrátka jen využívají prostoru, který jim vymírající Evropané dělají. A využívat ho budou dál, to je zřejmé.

    Nejsem Charlie!
  • 13.1.2014 v 16:21

    Poslední časy

    Rozvrat společnosti se zdá být definitivní. Pro ty z nás, kteří žijí své životy v této době spíše s povzdechem „nevybral jsem si, ale dobrý Bůh jistě ví, proč zrovna mne nechal narodit se v těchto posledních časech", je to fakt jasný stejně, jako vycházející slunce.

    Kamkoli se dnes katolík podívám, vidí jen zkázu a destrukci. Architektura vymknutá ze svého přirozeného vztahu k nadpřirozenému řádu se podobá spíše kýčovitým snům pijáka absintu, literatura oslavující zvrácenosti a morální zpustlost zaplavila police ve veřejných knihovnách a vytlačila díla oslavující krásu, dobro a pravdu. Příroda jako by sama viděla předsmrtnou křeč všeho lidského snažení, vyklízí pole a s mizejícími druhy křičí své requiem.

    Přirozené se vydává za úchylku a všemožné úchylky naopak za normu. Jen hrstka doposud nezlomených třtin se odvažuje pozvednout hlas a burcovat hnijící svědomí tupé masy pohanů, kteří dokáží pouze jíst, spát, vyměšovat, bavit se a smilnit. Vědomi si toho, že jsou pouhá náhoda evolučního výběru a po smrti je čeká velké, černé nic.

    Nic, co by se nedalo očekávat, nic, na co by se člověk mohl připravit. Samotná lodička Petrova se pod vedením opilého kormidelníka potápí a jeden z důstojníků pasivně čeká na poslední přívalovou vlnu, která mu potvrdí definitivnost všeho. Co pak? Zvítězí neposkvrněné srdce té, kterou uráží i sám kapitán?

    Není kam jít. Lze jen sedět ve svých celách - domech a bytech, číst si příklady svatých poustevníků a pozorovat pustinu zachvacující zbytky milovaného domova. Prázdnota a marnost řve z obrazovek elektronických oltářů, oplzlosti slaví svůj triumf nad čistotou a věrností poznané pravdě. Opuštěný všemi stojí takový eremita. Nebo snad vidíš zástupy papežů, svatých, mučedníků za jeho zády? Možná občas zahlédneš korouhev svatého Jiří, který svůj boj s drakem nikdy nevzdal.

    Pokušení marnosti a zbytečnosti je tím nejsilnějším. Beznaděj a vědomí vlastní hříšnosti srazí na kolena i toho nejlépe obrněného rytíře Panny. Přesto vytahuje svůj meč a pomalu se zvedá, opíraje se jílec. Kroužková košile v podobě několika řádků s ostny tíží. Připomíná hřeby Panovníkovy. Jak snadné je na ně zapomenout a vrhnout se do vichru, který odnáší od zrnek písku po celé katedrály. Jak těžké je mlčet a neprolévat slzy za dlouhých zimních nocí, kdy potřetí pouštíš zrnka růžence mezi prsty a doufáš, že tě Panna slyší a pošle anděla útěchy.

    Pronásledování od vlastních bolí nejvíce, ale každý voják ví, co se svými šrámy. Vyhnout se úderu, nebo nastavit tvář tak, jak radí Panovník? Věčné dilema.

    Poslední časy
  • 16.1.2013 v 17:01

    Katedrála

     

    Poslední kostel. Byl to jeho poslední kostel ve městě, které dávno zemřelo a teď se pomalu rozpadalo.

    Každé ráno vstával a probouzel se s červenozeleným světlem vitrají na obličeji. Jak se slunce posouvalo po obloze, i svatý Jiří svádějící svůj věčný boj s drakem putoval starou sakristií. Jedna postel, stůl, židle, malá kamínka. Co víc člověk potřebuje k životu. Nebo přežívání? Nemyslel na to.

    Položil nohy na chladné dlaždičky. Jako by cítil ruce dávno mrtvých opatů, kteří někde hluboko ve svých kryptách snili své věčné sny. Trochu jim záviděl. Oni už vědí proč...

    Oblékl se a snědl skromnou snídani. Jídlem bylo třeba šetřit. Vyšel ze dveří a znovu si slíbil, že rozviklaný klenák v gotickém oblouku brzy opraví. Takto sliboval záchranu už několika kusům chlouby dávného mistra, ale vždycky ho čas předběhl. Tu se zřítil kus zdiva, jinde podpěra opustila své místo za strašlivého rachotu vprostřed temné noci.

    Poklekl před hlavním oltářem. I ten se rozpadal a z obrazu, jenž zachycoval dávné Nanebevzetí už mnoho k poznání nebylo. Jen Panna se usmívala tím stále stejným, jakoby trpícím úsměvem. „Já už jsem zvítězila, vám dole nezbývá, než svádět nekonečné boje s tělem, ďáblem, světem...“ Opravdu nekonečné?

    Kostel připomínal obrovskou knihovnu. Poslední částečka konsekrovaného Těla se ukrývala v zlatavém ciboriu za dvířky svatostánku. Stěny opatského chrámu však byly obloženy knihami. Stoupaly jako stočení hadi až k žebrům gotické klenby a jen Bůh sám ví, kolik jich za léta putování městem nashromáždil. Všechny je sice nečetl, ale neutišitelné nutkání ho vedlo na stále nové a nové výpravy. Bláhově se snažil zachránit dávné vědění zmizelého lidstva. Jeho modlitby, znalosti.

    Lavice si bral červotoč a postranní oltáře už prakticky neexistovaly. Rozpad a zánik byl všeobjímající a mnohem rychlejší, než v dobách, kdy mniši zpívali své laudy.

    Prošel vchodem kostela a dveře stále napůl otevřené připomínaly otevřená ústa. Jako by se i sám kostel divil, co se to s ním děje.

    Musel stoupat po schodech. Lodě chrámu byly až do dvou třetin vysokých oken zavaleny hlínou a torzy okolostojících domů. Jen střecha a části podpěr připomínající pavoučí nohy čněly k černému nebi.

    Vyhoupl se na povrch a zaposlouchal. Ticho přerušované hlubokými zvuky ozývajících se trámů a hroutících se střech domů bylo balzámem. Vykročil do ulice, která už dávno nebyla chloubou metropole, ale spíše střevy domů pokrytým chodníčkem. Ani pták se neozval, moucha nezabzučela. Domy spolu hovořily, plakaly a skučely, když je míjel. Každým dnem se tvář města měnila, jak se jeho vrásky zvětšovaly a zem si brala vše, co kdysi lidem vydala. Na políčku pod sochou knížete utrhnul několik rajčat, prohlédl dozrávající klasy pšenice a vyčistil stružku, která přiváděla vodu k cuketám a dýním. Zima bude jistě krutá. Ostatně, jako vždy v posledních letech.

    Nikdy nepochopil, proč vlastně zůstal sám a kam všichni zmizeli. Najednou byli pryč a...

    Katedrála
  • 6.2.2012 v 12:32

    Co zbývá?

    Co zbývá? 

    Co zbývá z duše středověkého člověk, z duše doby milované Christianitas? Zbývají snad katedrály, důkazy "temnoty" časů svatých mužů a žen? Nejsou snad už jen prázdnou slupkou a smutným mementem, při němž radši odvracím zrak, abych nemsuel vidět balónky letící k žebroví klenby, smutné tváře zapomenutých svatých, k nimž se už nikdo nemodlí, jak hledí na barevné reje kdysi řeholních sester z kadidlem v rukách, kterak vzývají samotného ďábla?

    Dlouhá stébla varhan buď mlčí, nebo vydávají kakofonii zvuků hodných pekla. 

    Zbývá vůbec ještě něco? Stará mše, v níž vidíš stát ty opuštěné sochy svatých s úsměvem s rukama sepnutýma odsunutá na okraj, radši před kostely, než dovolit, aby narušila naše jarní vánky nové apostaze. Ten obřad, v němž nacházíš dávno ztracenou duši středověku, duši apoštolů a mučedníků, kteří než by zradili Pána v "malichernostech" moderního člověka, vypustili duši do náruče Spasitele. A ty dnes vidíš zhoubnou laxnost "pastýřů" s klaunským nosem a člověkem na oltáři v knize, v mysli. Bůh musel uvolnit místo.

    Snad řády kdysi zbožné? Odložili hábity a s nimi i víru. Zmítají se v křeči a temnotě vlastního zániku, kdy prostředky na živobytí jsou jim milejší, než čistota pokladu, který jim už nikdo nepředal.

    Doufám aspoň v stálost a neměnnost poustevníků v bílých hábitech, ale i sem proniklo smilstvo světa, puch satanův, v němž možná svatí mužové smilní s tlupami květinových dětí v obřadu zrádce a Jidáše v rouchu biskupa. 

    Kde tedy nacházíš tu maličkou dušičku, kde zbývá poslední drápek? Ve staré mši, starých obřadech.

    Zkus jít někdy lesem, nepotkat člověka. Už je vidíš? Jako by zpoza stromu měl každou chvíli vykouknout uhlíř se svým pomocníkem, onde na pasece stojí chýše "lesního muže" - služebníka Božího v tichu a samotě, rytíř na koni, jemuž sotva uskočíš z cesty, když spěchá za dalším dobrodružstvím. Naše české lesy jsou jich plné. Starých vzpomínek, starých zápasů o život i o spásu. Možná uslyšíš Boha v tichém vánku, možná uvidíš starou bitku mezi bandou lapků a statečnými zbrojnoši z dávno ztraceného opatství. 

    Čerpej sílu z mše všech časů, spoj se s dušemi věrných bojovníků a pokorných, tichých světců. Najdi Boha v tichu samoty a obdivuj krásu Jeho stvoření. Nezapomeň, kdo vše to stvořil a nezapomeň uctívat Tvůrce. Protože uctívači stvoření už své odměny mají - naše chrámy, svou prázdnotu.

  • 4.10.2011 v 21:37

    Noc

    Kdy slyšíš staré světce přimlouvat se za nás? Když se v noci probudíš a nespavost ti nedovoluje znovu usnout, díváš se na tiché hvězdy a hluk, který v bílém dni přehlušuje jejich šepot najednou je pryč? Nebo snad za zvonku ministranta vidíš jejich zástup za zády přisluhujících? Když v hlubokém lese stromy hovoří, je to tichý vánek?

    Teprve samota nám odkrývá, jací skutečně jsme. Až když okusíme berlu svatého Prokopa.

    Vidíš je stát mlčící a čekající na naše vlastní slova a myšlenky. Vidíš svatého Jiří, který prý nežil, v zářivé zbroji? S taseným mečem vyčkává na tvou prosbu, aby se znovu vydal do boje s drakem, který nikdy zcela neumírá. Jen jedno vítězství je konečné. Buď on, nebo ty v posledním zápase o duši na smrtelné posteli. Pokud jsi důvěřoval svému příteli z dob, kdy draci skrývali šupinatá těla v jeskyních a našel se odvážný rytíř, který jim sťal hlavu, jistě přispěchá i v tento tak dlouhý okamžik a spolu s knížetem nebes tě svými štíty ochrání. Quis ut Deus?

    Chceš snad žádat o pomoc jiné, moderní „svaté“? Ty, kdo na krev mučedníků, Bernardových rytířů přidali plivanec v podobě polibku nečisté knihy? Nebo ty, kdo v temnotě kuli své pikle, aby skrze nikdy nepáchnoucí papírky získali důstojnost, za niž bylo třeba platit šrámy bitev? Jistě, můžeš. Po smrti s nimi vytvoříš jejich tolik milované společenství v ohni, který neuhasne, s červem, jenž hlodat nepřestane.

    Poznal jsi osamělost duše před Panovníkem? Stále na tebe hledí. Na tebe, ne na jiné. Každý okamžik tvého nádechu sleduje činy, jimiž získáváš, nebo ztácíš.

    Když pláčeš bezmocí, je to On, kdo stírá slzy a naslouchá. A poté skrze svou Pannu pošle anděla s útěchou, nebo ještě větší bolestí. Protože ty ji sneseš. Aniž bys pozoroval, stále víc se Mu přibližuješ.

    Toužíš po boji. Chceš něco dělat, využít své hřivny, ale nevidíš, že by byl zájem. Sláva průměrnosti! Vyjímeční běžte se svým zatuchlým mentorováním do svých pousteven v lese co nejhlubším! A tak se staneš bojovníkem, který hledí zvedá jen zřídka. Svou slabost ukrývá do růženců. Kdo je přítel a kdo nepřítel? Nemůžeš věřit, než Panovníkovi a sobě, protože bratři ve zbrani zápasí se svými démony, kterých hojnost i tebe stále pronásleduje, občas padnou a už nevstanou. Chtěl bys křičet na zdánlivě chladná nebesa. Copak opravdu nebude víra mezi námi, až Panovník znovu přijde se svou slávou? Při Confiteor se znovu uklidníš a vzpomeneš na své pády, svá selhání. U mřížky dusíš vzlykot, protože nikdy si nepřipadáš dost dobrý přijmout Panovníka do svého srdce.

    Poslední evangelium znáš zpaměti a recituješ s knězem. Když poklekáš, vidíš meč v Panovníkově ruce, kterým ti poklepe na ramena, abys znovu vyrazil do boje s hydrou, která nikdy neztratí hlavy.

  • 4.10.2011 v 21:37

    Kostel

    Vcházíš do města fortnou pro pěší. První věc, která tě zarazí, je puch výkalů tekoucích stružkou uprostřed ulice. Jsi venkovský zeman z chudičké tvrze uprostřed lesů. Ostruhy sis vysloužil teprve nedávno. Král ti udělil erb a predikát z Hrádku poté, co jsi zbavil poutníky a kupce lapků, kteří osídlili dávno opuštěnou tvrz tvého souseda. Zahynul ve Svaté zemi, tvrz s polnostmi dal do zástavy, aby získal peníze na koně, zbroj, zbraně, sloužící štítonoše. Už se nevrátil. Někde u Antiochie jeho kosti bělí pouštní písek poté, co se nezřekl Panovníka a muslimský voják mu udělil korunu mučedníka. Chtěl jsi jít tehdy také, ale dětským výpravám už odzvonilo.

    Vydal ses do města ke svaté zpovědi, darovat něco z dožínek s prosbou o požehnání do roku dalšího. Jsi sice chudý, ale víš, co se sluší. Ne jako druzí, kteří sotva umí číst a „pergamen“ je pro ně urážka na cti.

    Chceš si také prohlédnout kostel, nedávno dokončený. Procházející potulný mnich ti o Letnicích za džbánek piva vyprávěl, že má ta nejskvělejší okna na sever od Alp. Spíš od Železnýc hor, chtělo se ti říct, protože si dobře pamatuješ kostel bílých mnichů na panství Rožmberském. Ta úzká žebra držící klenbu tě okouzlila. Jak je možné, že se celý strop nezřítí? Však doma musíš mít zdi skoro sáh a půl tlusté, o trámech nemluvě. Zato tady vše visí snad až u samotných nebes a duše přímo touží vznést se do náruče Panovníkovy. A ta barevná skla se světci, jejichž jména tě stařický frater benediktin mezi občasným klimbáním a tvými útěky do lesní samoty, snad ani neučil! Nádhera. Od té doby, co jsi s otcem navštívil tento div, v našich zemích stále ještě ojedinělý, máš myšlenky jen na jediné – postavit na Medníku alespoň malou kapličku, malou fundaci dobrou tak pro žebravého mnicha, jemuž pytel pšenice, něco hrachu a občasné skopové bude stačit. Ne jako někteří opati, zvláště ten Zbraslavský. Když ho vidíš spěchat ke králi, vždycky v tobě bouří krev. Chudoba? Výsměch! Ještě že i nečistá ústa mohou hlásat čistou Pravdu. Jistě se někdy někdo najde, kdo by tvrdil, jak skrze vlastní nečistotu i hlásané se poskvrňuje, úřad ztrácí, ale to by musel být snad člověk, jenž nikdy nežil jinde, než v klášterní škole a nedělal nic, než učil a trestal neposlušné žáky. Skutečný život je přece jiný. Třeba v hnoji si válející kněz stále přináší Oběť. Stále nosí nesmazatelné znamení. Dobrou výchovu jsi dostal. Dvakrát dobrou, na chudého venkovského rytíře.

    Zvýšená koncentrace vyholených hlav s věncem dává tušit, že se blížíš k cíli cesty. Puch ustupuje, žebráci jsou hlasitější a dotěrnější, trhovci vychvalují své nahnilé zboží. Díky Bohu, že žiji mimo tyto páchnoucí zdi. Městská šlechta se na mne sice dívá skrz prsty, ale čistý vzduch, ticho borových lesů, to bych nikdy za tento „přepych“ nevyměnil.

    Najednou ho uvidíš – kostel. Vypadá obrovský se svými věžemi, žebry podpěr a barevnými okny. Slunce krásně hřeje, na konec října, takže podívaná uvnitř bude jistě překrásná.

    Vstupuješ do hlavní lodě. Přítmí, chlad a těžká vůně kadidla tě uděří do tváře. Jen slabé čadivé světlo před oltářem dává tušit, že Panovník je přítomen cele a podstatně, jak se ti snažil vysvětlit šedý mnich s knihami nějakého Tomáše ve vaku.

    Odchytneš prvního černého kněze a žádáš o svatou zpověď. Ochotně ti vyhoví. Po odložení všech špatností, jež jsi za rok nashromáždil, míříš do sakristie. Kdysi jsi přijal postřižiny, takže jako klerik vlastně můžeš vkročit i pod vítězný oblouk. Počítalo se s tebou na místo opata, případně arciděkana, ale co tvůj starší bratr zemřel nešťastnou náhodou na lovu, stal ses pánem na Hrádku ty a kariéra ve službě Boží byla ta tam.  Hledáš nějakého oltářníka, jemuž bys nacpal do rukávu váček (podstatně menší, než minulý rok – divocí kanci se letost přemnožili a značnou část úrody pomlátila i vichřice, která řádila kolem nanebevzetí Panny) a přednesl intence. Za všechny zemřelé i živé členy rodu. Aby vlkodlak neotrávil studni, hadi nevypili mléko a ďábel obcházející za příkopem nevkročil za vrata. Aby úroda byla napřesrok lepší a tvůj úmysl s fundací kapličky se zdařil. Zasvěcena bude rodinnému patronovi – svatému Václavu, knížeti, který nikdy české království neopouští.

    Konečně jeden, frater Damián. Dobrá, zbožná duše, u níž je váček v bezpečí. Jistě ho hned večer rozdělí mezi chudé děti, kterých je před vraty kostela stále plno. Sám si nenechá nic. Chodí žebrat stejně, jako ti ubožáci. Ten tvoje stříbrňáky jistě nepolije hrdlem.

    Ještě chvíli poklekneš k modlitbě za svého bratra, zbožného křižáka-souseda poporosíš o přímluvu pro bratry na severu. Bojují také s pohany. Pohany, kteří pálí města a vesnice, odvlékají do otroctví celé rodiny. A jen hrstka hubených rytířů jim vzdoruje. Dej, Panno, ať křesťanští rytíři zvítězí.

    Křižuješ se a rychle mizíš z města ven. V hostinci, hned za hradbou, máš ve stáji koně. Zaplatíš hostinskému páchnoucímu cibulí, česnekem a rybami, sedáš na koně a doufáš, že dřív, něž za rok, nebudeš muset do této stoky znovu vstoupit.

    Dominus in corde meo!

  • 4.10.2011 v 21:36

    Svatý Václave

    Stát založený na krvi zabitého bratra, bratrovraždě. Stát založený na krvi podvakráte vyhnaného biskupa zabitého pohanskými Slovany. Stát založený na smrti staré ženy, která nechtěla povolit starým modlám.

    Kolik krve naše země musela vypít?

    A dnes se divíme, že jsme národ prokletých. Národ bez víry, národ bez  naděje a nejčastěji i národ bez lásky. Bez lásky k těm nejmenším, bezbranným, ubohým nekřtěňátkům.

    Bez naděje, že spravedlivý a milosrdný Panovník má naši budoucnost ve svých rukou a nikomu nenaloží větší kříž, než je schopný unést. Pravda, mnozí musí ohýbat hřbet až k zemi, protože jejich hříchy volají do nebe. Matky se honí za kariérou a penězi, bohatými ženichy a děti zatím vychovává sterilní prostředí školek, škol a nedobrých kamarádů. Přitom mnohé mladé duše jsou tak chtivé po Panovníkovi. Tolik touží po Jeho poznání. Ale kdo jim nabídne ruku? Není Dona Bosca, není salesiánů. A tak se duše propadají do spárů ďábla skrze satanské počítačové hry, „fantasy“ literaturu (jež si nezadá s ďáblovou biblí), filmy a nudu. Svatý kníže se na křižovatkách usmívá bolestným úsměvem, protože vidí, že jeho národ zahynout chce a prosba ironicky vyvedená na platidle už vlastně nikoho opravdu nezajímá. Odtahuje své kopí, zasouvá svůj meč a skládá ruce do klína. Nikdo ho už neprosí o pomoc. Žádný český rytíř nechce jeho štít.

    Svatý biskup pohlíží na své nevěrné Čechy z nebeské slávy rovněž. Mnohoženství, cizoložství, smilstvo, konkubináty bují stejně, jako za doby jeho útěku do ticha kláštera. Nevidí snad jediný mladý pár, který by se neprotivil příkazům Velitele, který od této maličké zemičky odvrací se zhnusením svou tvář stále častěji. Upadají do smilstev a osopují se na pár těch ustrašených věrných, kterým čistota je slovem drahým.

    Cizoložství a rozvody. Jeho národ vede směle tabulku s počtem těch, kterým pýcha a vlastní ješitnost je dražší, než druhá bytost, jež k němu byla navždy připoutána nezrušitelným svazkem.

    Kolik sluhů Panovníkových žije v nečistotě. Kolik jich konkubinátem plní prázdná srdce, z nichž dávno zmizel žár Ohně. Kolik jich sodomským hříchem s každou Obětí pije svůj kalich odsouzení? To ví jen svatý biskup a Panovník, jenž korunován ostny opět bolestně hledí do očí setnuté hlavy dobrého biskupa.

    Svatá nevěsta Beránkova pláče nad svými syny s červeným křížem a hvězdou, když musí vidět jejich boje o moc a mezi tím tisíce nezaopatřených těl vypouští svou poskvrněnou duši za plentou v domech vražd neviňátek a starých šedivých hlav. Vidí rozkrádání majetku, který má sloužit nemocným a ne břichatým správcům, kteří jej nahrnou ještě tučnějším germánským zvrhlíkům, jimž se z baru – zpovědnice, pije koňak nejlépe.

    Prosí o konec všeho, ale Panovník odmítavě vrtí hlavou. Kalich se ještě nenaplnil, hořkostem není konec, poslední rána kladivem do hřebu ještě nepadla.

    Najdu mezi vámi víru, moji bratři v krvi, ptá se svatý kníže, svatý biskup, svatá nevěsta? Najdete mezi námi víru, svatý Václave, svatý Vojtěše, svatá Anežko, ptáme se každou mši svatou my, když kostele poloprázdný opět slyší Introibo.

  • 4.10.2011 v 21:35

    Patos

     

    „Píšeš moc pateticky“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení“ pokračovala.

    „Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně“ to všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos. Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá se nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů.

    Jak popsat dobu katedrál a svatého Bernarda bez patetického zajíkavého mumlání? Jak vystihnout tiché lesní mýtiny s poustevnou? Jak vůni kadidla po nešporách v opatství, jež se nemusí, více než opožděných restitucí, strachovat vymření konventu? Která slova použít k vypsání myšlenek člověka opušteného ve své době lidmi, pronásledovaného pocity vlastní nedostatečnosti a viny, když pozoruje bližní i sebe propadající se do stále větší nicotnosti, malichernosti a průměrné šedi, ve které slovy „aspoň něco“ odmítá naléhajícího Panovníka s Jeho hřivnami, přikázáními, morálkou?

    Jak nebýt pateticky směšný neustálým omíláním rytířství, středověku, svatých a liturgie? Jak se nestydět sám před sebou a jak odolat touze po vymazání? Jak překonat vlastní nedostatečnost?

    Nevím.

    Vím, že jsem směšný, že jsem plný patosu a mnohým lezu na nervy se svými hloupými popisy doby, v níž bych si dokázal představit mnohé ze svých přátel na lepších místech, v lepších pozicích. Šťastnější v práci pro věc Boží s celým nasazením svých sil. Ne skomírající a usoužené neustálým vláčením hnojem internetu, farními drbárnami a pochybnými tiskovinami s imprimatur.

    Píšu prý i depresivně. Jak nebýt smutný, když svět kolem vypadá jako šílený jezdec, jenž na motorce před zničeným mostem nejen že přidává plyn, ale ještě odpaluje detonátor?

    Kam se vydat, když toužím po vyholené hlavě, obnošeném hábitu, nočním bdění a přesto neustoupit z první linie bitvy o duše? Není kam jít, povzdechnu si se jmenovcem Demlem.

    Proto se omlouvám všem, kterým má slova připadají patetická, hloupá, špatná a depresivní. Jsem jen literární nula, nezapomeňte na to nikdy.

  • 4.10.2011 v 21:34

    Doba

    Idealizujeme si dobu, ve které bychom rádi žili? Vidíme ji v takových barvách, které jsou našim očím příjemné?

    Nepochybně ano. Dospouštíme se tak stejného prohřešku, jako ti, kdo naši zamilovanou část dějin spásy naopak haní a polévají hnojůvkou. Ale kdo má větší vinu?

    Najdou se jistě lidé, jako jsem já sám. Chtěli by prožít svůj čas v době, která se vyznačovala největším vzepětím lidského ducha – době vrcholného středověku, době katedrál, době neznámých mistrů uměleckých děl, pro něž sláva věčná byla hodnotnější, než pomíjivý světský potlesk. Proto často neznáme jejich jména.

    Ptáme se, proč nás dobrý Pán Bůh umístil tam, kde si tak často nepřipadáme šťastní. Bůh je přece moudrý, spravedlivý, ví proč. Tak jak je možné, že nám dá tolik modliteb, tolik přemýšlení, než pochopíme, kde je naše místo v životě? A pochopíme vůbec někdy? Máme jistotu, že své hřivny nezakopáváme? Neumíme naslouchat tichému vánku, padajícímu listu v liduprázdném lese? Je to jen naše vina, nebo i vina někoho jiného?

    Žijeme ve světě, prostředí, které jsme si nevybrali. Byl vybudován (především v posledních letech) na úkor právům a příkazům Božím. Na úkor toho, co chceme milovat nade vše a je nám nade vše drahé. Vše v tomto světě nás sráží k zemi s poukazem na naši živočišnost, pouhou vyvinutou opici, podmíněnost morálky, podmíněnost pravdy.

    Jaký je tedy rozdíl?

    V dobách, které tak neobratně popisuji, člověku většina společnosti napomáhala k cestě do náruče Panovníka. Vstoupil jsi do kláštera a měl jsi jistotu, že v tomtéž klášteře také zemřeš. Tomtéž řádě, tomtéž denním pořádku. Budeš mít stejnou víru, jako jsi měl, když jsi vstoupil. Bratři budou dělat vše, abys mohl být svatým. Jistěže se najdou i černé ovce, které budou pouze využívat zdánlivě bezpracného života. Ale těch potkáš minimum.

    Dočkáš se nádherné liturgie, dočkáš se úcty, kterou si tvůj věnec zaslouží.

    Jak to vypadá dnes?

    Vstoupíš do kláštera v Čechách. První, co tě zarazí, jsou bratři, kteří nenosí řeholní oděv. Dobrá, překousnu. Následuje stále puštěná televize s libovolnými filmy. Dobrá, překousnu. Další na řadě jsou lascivní vtípky a opilecké blábolení převorovo, dnes děkanovo. Dobrá, překousnu. Před svátkem svatého Jana přijde převor a zjišťuje, že konsekrovaná hostie, Tělo Panovníkovo, nevejde se do parádní monstrance. Vezme tedy nůžky a Panovníka rozstříhá na kusy. Aby se vešel. Tohle už nepřekousneš.

    Chceš posty, chceš umrtvování, chceš žínice? Smůla, chlapče. Odměnou a žebříčkem k cestě do pekel ti budou žranice s celebritami, kostel plný filmařů, nová plasma.

    Chceš se dívat na porno skrze svůj osobní počítač na cele? Beze všeho, jen do toho. Pokud tě nikdo neuvidí, nikomu to nevadí.

    Chceš liturgii takovou, aby se ti srdce zastavilo, když se bude kadidlo vznášet ke klenbě barokního kostela? Ale chlapče, to chceš moc! Dostaneš odvar bez chuti a zápachu, senilní kázání obšlehnutá z internetu, vychlastaný baryton převorův, nové Volvo v garáži. Myslíš, že někdy zajde k nemocným? Myslíš, že ve svém „nabitém“ programu má místečko pro nemocnice, zaopatřování? Ale kde to žiješ? Vyjíždky na lodích a vysávání prachů na lahve alkoholu zabere spoustu času.

    V konventu je vás pět. Jeden rozhádaný milenec jiného člena, druhý si hledí především svých věcí a o spolubratry se nestará, takže když si přivedeš holku, je to všem vlastně jedno. Další bratry vidíš občas při společné modlitbě (pokud tato neodpadne), častěji při kuchtění dobrůtek.

    Jo, ty bys chtěl výuku řehole, konstitucí, zájem o tvůj duchovní život od klerikmistra? Ptal se tě někdo někdy, kam chodíš ke zpovědi, jak často se modlíš mimo breviář? Neptal, viď. To víš, moc práce s opékáním prasátek na zahradě.

    Doufáš, že ve škole se to srovná. Ale ty můj naivo! Nahustí do tebe, teorie o neexistenci Mojžíše, Q prameni, neexistenci pavlovského autorství, děkan tě bude přesvědčovat, že k celibátu není důvod, ženy by měly být svěceny. Spirituální teolog začne cosi o ministrantách jako požehnání pro pravého, zralého kněze (jak zralý je chlap, který nereaguje na odhalené břicha, zadnice a další části těla tvých spolustudentek už se ale nedozvíš). Moralista ti požehná pornografii, co ideální inspiraci pro manžele.

    Utíkáš a nemůžeš se zastavit.

    Klid najdeš až tam, kde ho hledali tvoji předchůdci. Na mši svaté prosté všecho hluku, všech výstřelků. Teprve teď objevuješ staré autory – Tomáš, Ignác, Alfons, Dacík, Durych, Deml, Čep, Štorm, Bernanos. Vidíš tu krásu života, jež se v Matce schovávala. Zároveň máš před očima septik, který ti předvedli „bratři“ rytířci.

    Chceš jít k prameni a povolání naplnit tam, kde vidíš Světlo? Máš smůlu, brachu. Bratříci jen tak neodpouštějí, že jsi jim řekl, co si myslíš. Kamarádí se s dalšími správci tvého osudu a tito se rozhodně nenechají kompromitovat někým, kdo si zavdal. Inu, milosrdenství především, důstojní pánové. A pravda vás osvobodí.

    Takže jsi znovu ztracen ve světě. Jedinou oporou je ti občasná mše svatá, svatá zpověď, šňůrka s korálky naší Paní.

    Zkusíš to jinde a jindy. Chceš nastoupit do vlaku, který ti ujíždí, ale už to není možné. Nacházíš karikatury kněží, slávy chtivé prelátky, hloupoučké primitivy, jimž je lež více vlastní, než pravda.

    Někdo namítne "Ale prosímtě, morální trosky se v Církvi schovávaly vždy". Ano, pravda. Ale nikdy nebyli velkou většinou hierarchie kryti jak morální zvrhlíci, tak kazatelé bludných nauk.

    Co zbývá z ideálů?

    Která doba byla pro člověka lepší? Která společnost mu pomáhala do nebe a která ho táhne čertovým ocasem do pekla?

    Ty už odpověď znáš.

  • 4.10.2011 v 21:33

    Mnich

    Když jdeš podzimním listím, můžeš si představit, že jsi kýmkoli. Brodíš se záplavou zlatých lipových, bronzových bukových a trochou té zažloutlé nádhery javorů. Jsi potulný žebravý mnich? Kutnu záplatovanou, sotva na tobě drží. Veškerý majete si neseš v mošně. Omnia mea mecum porto – vše své si nosím s sebou. Odřený brevíř, misku na jídlo, malý nožík, u pasu šnůru růžence a v ruce poutnickou hůl ohlazenou stovkami mil, které jsi už stačil projít. Lidem se vyhýbáš, pokud je to jen trochu možné. Lesy jsou tiché a přece jejich obyvatelé pějí chválu Panovníkovi. Žádné ohrady, žádní dřevorubci se řvoucími čadícími nesmysly v rukách. Občas narazíš na uhlíře, kteří si na svůj vezdejší chléb vydělají dřinou uprostřed mýtin, poustevníka, jehož přítomnost prozradí jen prázdná chýše. Ten se lidí straní ještě víc, než ty. Zřídka některý z nich sebere odvahu a požádá o svatou zpověď, mši svatou v kapličce před obrázkem Rodičky a svatého patrona všech „lesních mužů“ – Ivana.

    Dokud tě ještě trápil bolavý zub, musel jsi zamířit k nejbližší kovárně. Kdepak, holenku, máme třinácté století, žádná anestesie. Maximálně odvar z makovic a kovář už se chápe kleští. Chvilka bolesti za tu svobodu od vyžírků v bílých pláštích a palácích postavených z tvých vydřených peněz – z „pojištění“, rozhodně stojí.

    Živíš se lesními plody, hmyzem, kořínky. Pozvednout ruku k lovu nejen že nesmíš, ale vlastně nechceš. Živí tvorové to vědí a vždycky, když si usteleš pod dubem, přijde se pár zvědavců podívat. Funící ježek, laň s očima jako studánky, která hasí tvou žízeň, král lesních pustin s korunou paroží, občas přebehne stádo divokých prasat.

    Jakmile na jaře vysvitne sluníčko a začne rozpouštět sněhovou peřinu, jímá tě neklid a svědí ruka, v které držíš svou hůl. Bratři benediktini se chápavě usmívají. Dobře tě znají ve všech klášterech království, takže nemáš problém před zimou zatlouci na fortnu kteréhokoli z nich a uniknout tak jisté smrti mrazem. Vyhradí ti komůrku právě nad fortnou a těší se, až za nimi budeš zase chodit do chóru. Jestliže se tvůj oděv stává spíše osnovou k tkaní látek, rádi ti věnují obnošený hábit po bratrovi, kterého už kryje hlína na klášterním hřbitůvku. Pověstná pohostinnost synů svatého Benedikta! Kde bys bez ní byl.

    Šlechtici, přes jejichž pozemky přecházíš, dobře znají tvou vytáhlou, hubenou postavu a vždy si nechají požehnat pole, aby dobře rodila, úrodu nepomlel nečas a krávy měly zdravá telata. Za odměnu dostaneš pytlík hrachu, něco mouky a olej. Na placky až příliš.

    Ticho lesa a pastvin je tvým domovem. Přesto ale nemůžeš zůstat na jednom místě, ale musíš putovat krajinou. Potkáváš kupce, potulné rytíře. Občas musíš utíkat a skrývat s v jeskyni spolu s netopýry, když se potulný rytíř změní v ostudu svého stavu a i tebe, žebráka, chce obrat o to všechno, co ti dobrý Panovník dopřál. Tedy i o život.

    Vždy na Velkou noc putuješ do hlavního města. Musíš vidět tu nádheru, kterou skýtá vigilie a následné Zmrtvýchvstání Panovníkovo. Moudrá Matka nechává žít vedle sebe jak biskupa v zlatohlavém rouchu, tak toulavého mnicha v díraté kutně. Jsi svobodný. Celý rok jsi se zpovídal pouze několika málo lesním bratřím, kteří mají pomazané ruce, teď dojdeš i zde u kaplana katedrály (jednoho z mnoha) rozhřešení.

    A po slavném Gloria zase zpět do lesní samoty, ke kapličkám na kopcích a tichému vánku.

    Jednou, až za mnoho prochozených let, si lehneš do mělkého hrobu, který sis už dávno vykopal. Je na křižovatce za křížem. Ráno tě první procházející potulný mnich zahrne hlínou, pomodlí se a dál už nic. A ty se vrátíš do náruče samotného Panovníka. Tvá věčná žízeň je uhašena.

    Jen každý zbožný poutník, který se pokřižuje před Panovníkem, vzpomene třeba na šťastného mnicha, který kdysi chodil krajem v rozedrané kutně.

<< předchozí 1 2
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace