ZeroCZ1233

Nepadne tu nic nového, ani se tu nebudu sáhodlouze rozepisovat, jen mám potřebu souhlasit s většinou, protože druhá Duna je skutečně vrcholem moderní hrané audiovizuální epiky, kterou kina zažila naposled u Pána prstenů a s přehledem vrhá do stínu druhého Avatara, poslední Avengers a další bezpochyby kvalitní "velké" snímky s podobnými ambicemi. Kromě všeho ostatního bych tu rád vyzdvihnul hudbu, Hans Zimmer do toho buší intezivněji než kdy předtím a dal světu jednu z nejromantičtějších filmových skladeb, kterou jsem kdy slyšel, jeho industriálně hlasité a ambientem podkreslné výrazovo v A Time of Quiet Between the Storms je ukázkovým příkladem citlivé hlučnosti, při které proudí emoce a mrazí na zátylku, nepopsatelná nádhera.

Do včerejšího dne jsem ani nevěděl, že se na novém pojetí Mr. & Mrs. Smith pracovalo, o to s větší chutí jsem se ještě po doporučení Martina Šrajera do seriálu pustil a s nadšením jsem ho dal na jeden zátah. Tento reboot z produkce Amazonu minimálně mně dal to, co jsem na filmu z roku 2005 miloval, kombinace špionážní akce a velmi křehkých vztahů v černohumorném kabátu se tu daří balancovat tak, jak řada filmů s podobným uchopením z posledních let tolik i přes snahu nezvládala. Možnosti vyprávění na pokračování to však ještě zesílily, jednotlivé mise jsou rozmanité a hravě napádité i přesto s jakou schematičností vlastně pracují, nikdy se však neopakují a neklesají na zábavnosti, jelikož vždy obsahují nějaký ozvláštňující prvek, díky němuž se zručně vyhnou unylé monotematičnosti. Funkčnost zmíněných atributů je ještě působivější, když si divák uvědomí, že jsou samy o sobě pouze ozvlaštněním dobře napsaného vztahového dramatu, který s každou epizodou své komediální zabarvení a důležitost náplně misí tlačí do pozadí, aby uvolnily místo emocím spojeným se vztahem ústřední dvojice, který současně dopomáhají rozvíjet. Představitelé manželů Smithových byli vybráni velmi dobře, chemie mezi Erskin a Gloverem tu je stejně hmatatelná jako u Pitta s Jolie, ne-li výrazněji a znatelně důvěryhodněji, protože se tvůrci pro jejich dobro zříkavají přestřelené béčkové epičnosti a prvoplánové erotické žhavosti o dvě dekády staršího filmu a drží svého Johna s Jane více při zemi, ať se tu bavíme o jejich schopnostech špionů/akčních hrdinů nebo vzájemné vztahové dynamice. Pokud jste si někdy kladli otázku, jak by vypadaly Scény z manželského života, kdyby hlavní pár netvořili ukecaní intelektuálové a emoční analfabeti, ale dva profesionální zabijáci, s tím, aby to nebylo debilní, ale plně funkční, tak přesně jako tento seriál. Mr. & Mrs. Smith je velmi příjemným a hodně povedeným překvapením, které už teď s čistým svědomím řadím mezi seriálové vrcholy tohoto roku, už jenom proto, s jakou suverénností autoři dokázali navázat a ještě povýšit dnes již legendární béčkovou blbinku z úsvitu milénia.  P.S. Otevřeně pohrdám všemi, kteří obsazení asiatky a černocha do hlavních rolí považují za plnění kvót a woke agitku, kvůli čemuž jako akt revolty dávají nízké hodnocení, běžte se svým rasismem do prdele, kam všichni bez výjimky patříte. (Pardon my French).

Stojaté vody české kinematografie zastoupené prvoplánovými romantickými komediemi či magnusovsko-troškovskými tragédiemi se v posledních několika letech začaly kvalitativně čeřit čím dál častěji, takže skutečně dobré filmy už nejsou takovým ojedinělým zázrakem jako dřív. Přesto se však musím přidat k ostatním a zatleskat tomu, jak se #annaismissing sebevědomě vrhá mezi langošovské veselohry, artové minimalismy a více či méně povedené satiry, aby ukázala, že se u nás pořád dokážou natočit dobré žánrovky. Detektivky mají v Čechách dlouholetou tradici, místní veřejnoprávní i komerční televize si udržují sledovanost produkcí nepřeberného množství prakticky totožných kriminálek, #annaismissing naštěstí stojí mimo tento sterilní proud a svým thrillerovým zabarvením nabízí divákovi ne závratně originální, ale velmi dobře odvedenou svěží podívanou. Není moc času se nudit, přes pár zaškobrnutí film udržuje diváka v napětí, poctivě mu dávkuje informace tak, že díky flashbackům ví o trošku víc než hlavní vyšetřující hrdinka, ale na druhou stranu zaostává za tím, co ví další postavy. Je tedy stále od pravdy dostatečně distancován a má možnosti si tvořit vlastní síť více či méně pravděpodobných závěrů aniž by byl schopen s jistotou určit, který z nich je ten jediný správný. Zápletka po svým povrchem subtilně, avšak velmi čitelně načrtává téma digitální stopy, jak internet funguje jako jedna velká databáze našich životů, každý má svojí složku, která je více či méně otevřená k nahlédnutí veřejnosti. Společně s akcentováním jazyka dnešní generace Z je snímek proto velmi autentický a hlavně aktuální. Problémy, kterými se zabývá ovlivňují nás všechny a je správné, že na něj #annaismissing tímto srozumitelným moderním jazykem upozorňuje. Zručnost tvůrci neprojevili pouze na papíře, film díky kameře, osvětlení, barvám a hudbě je krásně vypadající a neotřele elektronicky ambietně znějící podívaná, u které lze říct, že opraveně stojí jednou nohou v osvědčených evropských vizuálech a je proto ještě větší radost na to koukat. O to víc je vlastně smutné, že tak svěží a vlastně i potřebný film v kinech získal minimální pozornost, tvůrci by však na sebe i přes tyto neúspěchy měli být hrdí, protože natočili film, který je důkazem, že i odvážnější žánrovky se u nás umí natočit dobře.

První dvě epizody mi vlastně nepřišly vůbec špatný, protože i přes všechny jejich problémy jsem je bral jako obdobu toho typického mainstream popového songu, tedy přeleštěná paráda, která nemusí dávat smysl, či působit uvěřitelně, hlavně že baví. Ale po nich začal seriál prudce upadat a já si začal uvědomovat, že touto perspektivou to ani moc vnímat nemůžu, protože se v jejím duchu Idol nejenže nedrží, ale ještě bych tím všechny jeho neduhy přehlížel, což si nezaslouží. Sam Levinson tady opakuje své největší chyby z minulosti, zase si vybral projekt, ve kterém rozpracovává zajímavá a relevantní témata, jenže kvůli své potřebě vizuální exhibice a rádoby kontroverze je výsledek pouze kamerovým cvičením a vágní přehlídkou samoúčelných sexuálních scén. Těch je tam zbytečně moc, už třetí člověka nudí, u čtvrté začíná cringovat a další rovnou přeskakovat, jelikož celku nijak nenapomáhají a pouze ubírají prostor, který by šlo využít k důslednějšímu prozkoumání problematiky využívání a sexualizace mladých popových hvězd nebo nechutně komercializovaných mocenských struktur v hudebním průmyslu. Scénář však trpí dál, v Idolovi je až moc zřetelně vidět, že Levinson s Weekndem a Fahimem v prvních epizodách rozestavěli postavy na šachovnici, ale už nevěděli, jakými tahy tuto přestylizovanou hru dohrát, každou další epizodou docházelo k většímu rozpadu koherence, čemuž nepomohlo ani rozhodnutí na poslední chvíli seriál ukončit už pátou epizodou a ne šestou, jak bylo plánované. Dojem tomu všemu ještě kazí i slabý weekndův herecký výkon, který ve své roli tajemnem opředeného dominantního vůdce kultu nevzbuzuje kýžený respekt, ale nežádoucí pobavení u jeho mrtvolných pohledů a otřepaných hlášek, jejichž hloubka je spíše dno. HBO mělo šanci vytvořit satirickou studii nejvyšší hudební smetánky, místo toho dodalo produkt, který stejně jako jeho hlavní hrdinka má za úkol vypadat sexy a nespoutaně, čímž bohužel ztrácí na své atraktivitě a autenticitě.

Vojtěch Balák a Alžběta Novotná nemají vkus.

To jsem se zas jednou nechal internetem namlast na film, který v širších diváckých kruzích vyvolává dojmy další on point společenské satiry, jejíž hravost jí dodává to finální koření, kvůli kterému se vyplatí vidět. Po zhlédnutí se však musím přiklonit spíš k té rezervovanější čášti publika, kterou dobře načančaný pokrm nenasytí tak, jak by chtěl. Menu se mi vlastně líbilo a na povrchové úrovni jsem se také nechal unést kreativní neotřelostí, se kterou na nesmlouvavé pole společenskokritických filmů vstupuje, jenže si na talíř naložilo větší porci, než je schopno sníst. Tento žanrově rozmanitý slalom se tvůrcům nakonec k cíli proběhnout daří, několik nápadů zdárně do konce přeci jenom dotáhnou, jinak je ale stále přítomné viditelné klopýtání, se kterým se musí potýkat a některé na papíře dobře znějící prvky v praxi vychází poměrně vágně až samoúčelně, čímž se Menu samo bohužel degraduje na tu sice zabávnou, ale stále nic nového nepřinášející jednohubku, kterou dle všech indícií vlastně tak úplně být nechce. Tím, že se na to podíváte, vlastně vůbec nic nezkazíte, ale nemůžete čekat velký promyšlený koncept, jinak stejně jako hosté působivé ostrovní restaurace zůstanete zklamaní.

První série rozjela skvělou černohumornou komedii o truchlení, uzavřenosti, životní vyprázdněnosti a snaze se postavit zpět na vlastní nohy a něco znamenat. Druhá série na to sice hůř, ale pořád stále dobře navázala a udržela se v kolejích zlého humoru, který je pro Rickyho tak typický. Třetí a závěrečná série je však dno, na které jsem myslel, že se Ricky se svým projektem nikdy nedostane. Z dříve drsného, nekompromisního a schválně trapného humoru tu zůstala jen ta trapnost, avšak ne ta vtipná trapnost, ale ta trapnost, která člověka užírá k smrti tou neskutečnou pokleslostí rádoby vtipných momentů. I scénáristicky se Ricky dostal do velmi slepé uličky. Dějová linie, která má uzavřít celý seriál tu přešlapuje na místě, hlavní hrdina působí jako kdyby na něj události předchozí série neměly žádný vliv, takže dělá neustále to stejné, kouká na videa své ženy z dob, kdy byli všichni šťastní a naživu, párkrát se pousměje, občas ukápne slzu a… to je vše. Ostatní postavy také zabředly do bažiny průměru, karikaturní figurky to jsou stále, ale jejich příběhové oblouky plné výše zmíněného trapného humoru buď nikam nevedou a když náhodou ano, tak buď nekončí, nebo skončí scenáristicky nejvíce jednoduchou alternativou, která se zrovna nabízela. Smutné zklamání a ještě smutnější konec něčeho, co mělo na začátku všechno a z čeho nezbylo skoro nic.

Každou novou epizodou tento seriál nachází nové dno a ti, co na to ještě koukají, tak to dělají proto, že čekají na Daredevila, nikdo mě nepřesvědčí o opaku.

František Ciglbauer je pan herec, nový objev, který by měl mít vlastní spin-off, děkuju.

Kulinářský mág a zachránce české gastronomie. Ramsey, Oliver, I sleep, Babica je ale real shit. ❤🥰