ZeroCZ1233

První dvě epizody mi vlastně nepřišly vůbec špatný, protože i přes všechny jejich problémy jsem je bral jako obdobu toho typického mainstream popového songu, tedy přeleštěná paráda, která nemusí dávat smysl, či působit uvěřitelně, hlavně že baví. Ale po nich začal seriál prudce upadat a já si začal uvědomovat, že touto perspektivou to ani moc vnímat nemůžu, protože se v jejím duchu Idol nejenže nedrží, ale ještě bych tím všechny jeho neduhy přehlížel, což si nezaslouží. Sam Levinson tady opakuje své největší chyby z minulosti, zase si vybral projekt, ve kterém rozpracovává zajímavá a relevantní témata, jenže kvůli své potřebě vizuální exhibice a rádoby kontroverze je výsledek pouze kamerovým cvičením a vágní přehlídkou samoúčelných sexuálních scén. Těch je tam zbytečně moc, už třetí člověka nudí, u čtvrté začíná cringovat a další rovnou přeskakovat, jelikož celku nijak nenapomáhají a pouze ubírají prostor, který by šlo využít k důslednějšímu prozkoumání problematiky využívání a sexualizace mladých popových hvězd nebo nechutně komercializovaných mocenských struktur v hudebním průmyslu. Scénář však trpí dál, v Idolovi je až moc zřetelně vidět, že Levinson s Weekndem a Fahimem v prvních epizodách rozestavěli postavy na šachovnici, ale už nevěděli, jakými tahy tuto přestylizovanou hru dohrát, každou další epizodou docházelo k většímu rozpadu koherence, čemuž nepomohlo ani rozhodnutí na poslední chvíli seriál ukončit už pátou epizodou a ne šestou, jak bylo plánované. Dojem tomu všemu ještě kazí i slabý weekndův herecký výkon, který ve své roli tajemnem opředeného dominantního vůdce kultu nevzbuzuje kýžený respekt, ale nežádoucí pobavení u jeho mrtvolných pohledů a otřepaných hlášek, jejichž hloubka je spíše dno. HBO mělo šanci vytvořit satirickou studii nejvyšší hudební smetánky, místo toho dodalo produkt, který stejně jako jeho hlavní hrdinka má za úkol vypadat sexy a nespoutaně, čímž bohužel ztrácí na své atraktivitě a autenticitě.

Při sledování tohoto filmu jsem se nemohl zbavit dojmu, že se jedná o Allenův legendární Manhattan, akorát horší a natočený s mladými pro mladé. Stejně jako v Manhattanu Allen opět samotné město nevnímá jako pouhé prostředí, kde se film odehrává, New York působí jako postava, která má vliv na charaktery a osudy dalších postav, což typicky allenovský neurotický intelektuál s názory v podání Timothéeho Chalameta sebeuvědoměle akcentuje jako součást svého světonázoru byť New York upřímně miluje. Důležitou roli tu také hraje jakási starosvětskost, děj je sice situován v současnosti, jenomže na tuto skutečnost co nejméně upozorňuje. Postavy sice používají mobilní telefony, jezdí moderními auty, avšak tyto prostředky jsou co nejvíce upozaděné, čímž Allen dává prostor k navození kýžené atmosféry lásky ke starému, jako prožívá hlavní hrdina Gatsby, když se prochází svými oblíbenými místy, mezi které nepatří modernitou přetekájící Times Square, ale spíše zapadlé kouty, kde se zastavil čas. V Manhattanu černobílá sloužila primárně jako prostředek ke zkrášlení New Yorku a to stejné platí pro déšť v tomto filmu, díky němu získává město specifickou působivost, na kterou se dobře kouká. Deštivý den v New Yorku je typický Allen, všechno sice řekl a ukázal dřív a lépe ve svých největších dílech, ale svůj ostrovtip a smysl pro napsání zajímavých postav přes znatelné ochabnutí v sobě stále má, proto film baví a naštěstí není jen pouhým vyčpělým derivátem tvorby velkého režiséra, který s přibývajícími roky čím dál více ztrácí směr (a že se tak o Allenovi v kontextu jeho současné tvorby přesně takto mluví).

Björnova píšťalka je to nejotravnější, co jsem za poslední dobu ve filmu měl možnost vidět a slyšet (kromě Tomáše Magnuska).

Na začátku tohoto filmu jsem dostal rakovinu, která po deseti minutách začala rychle metastázovat. Autorský film, jehož genialitu nikdo nechápe, těším se na čtvrtý díl :)

Po nečekaném úspěchu Bohemian Rhapsody v roce 2018, kdy lidé byli schopni opakovaně navštěvovat kino a nechat se dokola ukájet ve své době bezpochyby funkční, z dnešního pohledu však na jistotu hrající naleštěnou podívanou, vznikl hlad po dalších životopisných filmech o hudebních ikonách. V reakci na queenovskou mánii začaly rychle vznikat další tituly a ty předešlé se z dobrého důvodu začaly po mnoha letech vracet do kin, což je případ i The Doors. Film, který na počátku 90. let velký potlesk nesklidil, kritiky ho přijaly ve většině případů vlažně a výdělek se dá označit za tragický, v dnešní době je to však velmi potřebné zrcadlo všem současným biopicům a možný popud k tomu, aby tvůrci dané látky začali pojímat trošku jinak (což se naštěstí děje, Rocketman a Elvis tomu prokazatelně dostáli). The Doors je totiž naprosto unikátní průnik do duše Jima Morrisona stylem, který je pro Olivera Stonea typický, tedy specificky stylizovaný, na všech frontách dráždivý a naprosto osvobozený od všech nároků, které diváci po těchto filmech vyžadují. The Doors je jedna velká hypnotická výprava do fantazijního světa podobnému USA v druhé polovině 60. a začátku 70. let, jehož všepohlcujícím maskotem je Jim Morrison, rockový bůh, ješteří král, bohémský básník, následník dionýsovského učení a bytost, jejíž životním posláním je nebezpečné balancování na hranici mezi světskou existencí a přitažlivou smrtí. Cílem tohoto filmu není obecné ztvárnění dnes už přežité trojčlenky sex, drogy a rokenrol, ani pravdivé pojednéní o životě a díle jednoho hudebního velikána, ale ve stylu dávných kronik a tisíce let starých příběhů je jeho úděl převyprávět a co nejvíce posílit mýtus o člověku, který se svou kapelou tvořící zvukově nenapodobitelnou hudbu vnesl svěží závan temnoty a vše požírajícího charismatu do dobové komerční sféry definované populární sytými barvami oplývající psychedelie. Pro tyto účely Stone přesně věděl, jakými prostředky toho dosáhnout a ne nadarmo to působí jako jeden nekončící fever dream, který diváka může v mnoha situacích srát svou účelovou sebezahleděností a přehaností. Všechny ty nekomfortně působící záběry v nichž si (jak Jirka Flígl ve svém komentáři trefně shrnul) kamera hraje s různými úhly a rychlostí ještě intenzivněji zkresulíjící realitu v kombinaci se snovými pasážemi a temporytmickou neposedností dávají za výsledek nesnadno stravitelnou epopej o jinak archetypálním příběhu turbuletního vzrůstu a pádu člověka, jehož doba semlela k nezastavitelné sebedestrukci. The Doors těmito prostředky dokáže naprosto dokonale pochytit samotnou podstatu hudby skupiny a ještě posílit všechny pocity, které posluchači už tak sama předává (celá sekvence s The End je fenomenální, Stone jen v ní ukazuje, že pochopil, o čem tvorba The Doors je a jak nejlépe jí divákovi audiovizuálně naservírovat). Fascinující pro tento jinak silně přikrášlený film je z mého pohledu práce s autentičností a to na úrovni ztvárnění konkrétních osobností. Samozřejmě že si všichni nejvíce pamatují strhující výkon démonického Vala Kilmera, jehož vzhled a pěvecké schopnosti se dokážou vyrovnat samotnému Morrisonovi, ale chválu si zaslouží mimo zbytek kapely také další dobové osobnosti. Mám na mysli třeba Nico, okouzlující německou femme fatal, která na debutové desce The Velvet Underground sekundovala svou atypickou barvou hlasu chrapláku Lou Reeda a stala se i svými sólovkami jednou z předních tváří dobové alternativní scény nebo světoznámý Andy Warhol, už ve své době kultovní umělec, jehož výtvarný styl, vizáž a až vizionářské myšlení a tvorba se stala nedílnou součástí a pomyslným mostem mezi mainstream popkulturou a undergroundovým podhoubím. Autentičnost filmu u osobností však nekončí, The Doors také perfektně vystihuje atmosféru důležitých míst jako prestižní hudební klub Whisky a Go Go, v jehož zakouřených zdech a na rozvrzaných pódiích se budovala hudební historie západního pobřeží, v New Yorku se nacházející Hotel Chelsea, který ve svém zlatém věku ubytovával spoustu kulturně důležitých osobností od umělců po filmaře (včetně Miloše Formana) a hudebníky, či v neposlední řadě Warholovo umělecké zázemí The Factory, místo držící si auru svého zakladatele, v níž mohli umělci přetvářet své sny v realitu a plně popustit uzdu své nekončící kreativity. Aniž bych to zpočátku čekal, tak The Doors je pro mě bez sebemenšího přehánění skutečně zásadní film, který mě po dlouhé době neskutečně pohltil, v každém okamžiku fascinoval a působil na každé moje smysly a vjemy, což ještě umocnila možnost vidět ho na velkém plátně (kde dle mého skromného názoru funguje nejlíp a divák ho díky němu dokáže docenit tak, jak si zaslouží). Je to film, který je přesnou definicí mé lásky k hudbě, který zcela perfektně dokázal otisknout na plátno to, jak nepopsatelně na mě hudba působí, jaký nekonečný přísun těžko popsatelných emocí a myšlenek ve mě vyvolává, co pro mě znamená a jak tvoří asi nejdůležitější součást v mém jinak všedním a nudném životě, což se žádnému jinému filmu zatím nepovedlo a mám takové tušení, že se to žádnému dalšímu ani nepovede.

To jsem se zas jednou nechal internetem namlast na film, který v širších diváckých kruzích vyvolává dojmy další on point společenské satiry, jejíž hravost jí dodává to finální koření, kvůli kterému se vyplatí vidět. Po zhlédnutí se však musím přiklonit spíš k té rezervovanější čášti publika, kterou dobře načančaný pokrm nenasytí tak, jak by chtěl. Menu se mi vlastně líbilo a na povrchové úrovni jsem se také nechal unést kreativní neotřelostí, se kterou na nesmlouvavé pole společenskokritických filmů vstupuje, jenže si na talíř naložilo větší porci, než je schopno sníst. Tento žanrově rozmanitý slalom se tvůrcům nakonec k cíli proběhnout daří, několik nápadů zdárně do konce přeci jenom dotáhnou, jinak je ale stále přítomné viditelné klopýtání, se kterým se musí potýkat a některé na papíře dobře znějící prvky v praxi vychází poměrně vágně až samoúčelně, čímž se Menu samo bohužel degraduje na tu sice zabávnou, ale stále nic nového nepřinášející jednohubku, kterou dle všech indícií vlastně tak úplně být nechce. Tím, že se na to podíváte, vlastně vůbec nic nezkazíte, ale nemůžete čekat velký promyšlený koncept, jinak stejně jako hosté působivé ostrovní restaurace zůstanete zklamaní.

Minulé léto jsem se v rámci osobního hudebního seberozvoje a z namlsanosti z výborného snímku Whiplash konečně dostal k naposlouchávání jazzu. Ten je pro začínající posluchače celkem nekompromisní, jeho subžánrové zastoupení se vyrovná například stejně členitému rocku, tudíž jsem se musel odevzdat do náručí googlu a hledat, co je pro člověka jazzem nepolíbeného ten nejlepší startovní bod. Internet se jednohlasně shodl, že nejvhodnější je Miles Davis a jeho náramně bohatá tvorba čítající desítky alb. Jakožto důvěřivý hoch jsem přistoupil na tyto rady, pustil jsem si první album a od té doby jsem nepřestal objevovat genialitu, kterou Miles Davis nejen pro jazz, ale pro obecnou hudební kulturu představuje a tento dokument je toho přesným odrazem a v prvé řadě zachycuje tu všude zmiňovanou skutečnost, že byl Miles Davis opravdu výjimečný tvůrce, pro kterého byla hudba tím jediným stálým životním motorem. Na příkladech několika nejvýznamnějších alb jeho bohaté diskografie film ukazuje jeho unikátně uvolněný a na improvizaci založený přístup k hraní, ale hlavně také jaký progresivní a forward thinking tvůrce to byl, nikdy nesetrvával na místě konzervativních hudebníků, pro které vrchol jazzu byl a navždy bude bebop konce 40. letech, místo toho se pouštěl do nových neprozkoumaných vod, zdárně neustále přeskakoval dříve nastavené žánrové mantinely a přístupy, sám ustavoval nové subžánry, které se okamžitě staly standardem a svým pozdějším experimentování s mixováním jazzu s populárnějšími žánry (rock, funk, flamenco, ale i indická klasická hudba, také se nebál přidat i avantgardní prvky)  si udržoval aktuálnost i vysokou uměleckou tvořivost jako nikdo jiný z jeho vážných kolegů. Snímek se naštěstí nezdráhá sice povrchově, ale v rámci stopáže dostatečně rozpovídat o Milesových démonech jako je domácí násilí, alkoholismus a cyklicky se navracející drogová závislost, zároveň i o jeho chladnosti k lidem, cynismu a nedůvěře vyvolanou všudypřítomným rasismem, který ho utlačoval i v době jeho největší slávy. Všehovšudy je Birth of Cool ne až tak detailním, ale slušně odvedeným portrétem člověka, který je představen tak, jak bychom si ho měli ideálně pamatovat, tedy jako tu neskutečně kreativní entitu s nezpochybnitelným kulturním významem a jestli se bojíte, že vás to nebude bavit, protože jazz vůbec neposloucháte, tak vám můžu zaručit, že po zhlédnutí se do té hudby možná ne úplně zamilujete, ale určitě ve vás zakoření semínko přirozené lidské zvídavosti, které vás donutí si minimálně tu bestoffku na Spotify pustit a podlehnout kráse zvuku Milesovy legendární trubky.

Klip, který na ploše necelých čtyř minut nahuštěných nefalšovanou erotikou pozdních 80. let velmi stylizovaně prozkoumává z hlediska vícera sexualit různé typy úchylek mezi partnerskou dvojicí s pečlivě přerozdělenými mocenskými rolemi za hudebního doprovodu sexuálně dravého industriálního synthu. Pro někoho chladná zvrácenost, kterou Trent Reznor zabalil do růžové, pro mě ten nejsympatičtější HŘÍCH pod sluncem, který začíná tam, kde sexuální revoluce 60. let skončila.

"Ten kůň je družstevní." "A co všechno je ještě družstevní?"

Nádherně špatná ruská pohádka, kde tím nejdůležitějším je láska k vlasti a záporákem je campy pan Burns, tudíž atributy té nejlepší zábavy, kterou člověk může takhle k večeru dostat.