ZeroCZ1233

První série rozjela skvělou černohumornou komedii o truchlení, uzavřenosti, životní vyprázdněnosti a snaze se postavit zpět na vlastní nohy a něco znamenat. Druhá série na to sice hůř, ale pořád stále dobře navázala a udržela se v kolejích zlého humoru, který je pro Rickyho tak typický. Třetí a závěrečná série je však dno, na které jsem myslel, že se Ricky se svým projektem nikdy nedostane. Z dříve drsného, nekompromisního a schválně trapného humoru tu zůstala jen ta trapnost, avšak ne ta vtipná trapnost, ale ta trapnost, která člověka užírá k smrti tou neskutečnou pokleslostí rádoby vtipných momentů. I scénáristicky se Ricky dostal do velmi slepé uličky. Dějová linie, která má uzavřít celý seriál tu přešlapuje na místě, hlavní hrdina působí jako kdyby na něj události předchozí série neměly žádný vliv, takže dělá neustále to stejné, kouká na videa své ženy z dob, kdy byli všichni šťastní a naživu, párkrát se pousměje, občas ukápne slzu a… to je vše. Ostatní postavy také zabředly do bažiny průměru, karikaturní figurky to jsou stále, ale jejich příběhové oblouky plné výše zmíněného trapného humoru buď nikam nevedou a když náhodou ano, tak buď nekončí, nebo skončí scenáristicky nejvíce jednoduchou alternativou, která se zrovna nabízela. Smutné zklamání a ještě smutnější konec něčeho, co mělo na začátku všechno a z čeho nezbylo skoro nic.

Po tomto filmu jdu vstříc rudým zítřkům!

Žáci ze zvláštní školy znásilní a zavraždí svou učitelku, policie však pachatele nenajde a nepotrestá. S tímto faktem se nedokáže smířit bratr zavražděné a jako učitel nastupuje do školy, kde předtím pracovala jeho sestra... Tomáš Magnusek se pasoval do role morálního arbitra a pokusil se o sociální kritiku, která je snímkem dle jeho slov prezentována bez obalu a ukazuje to, co se lidé v běžném životě snaží přehlédnout a vytěsnit. Já nepopírám, že ten problém, kterého se Bastardi dotýkají neexistuje, ale myslím si, že zrovna Tomáš Magnusek by neměl být člověk, který by se k němu měl jakýmkoliv kreativním způsobem vyjadřovat. Bastardi jsou přehlídkou jednoho špatného rozhodnutí za druhým, na němž nefunguje téměř nic. Scénář je unylá rádoby drsně napsaná břečka s postavami jejichž motivace jsou buď čitelné i pro ty nejméně vnímavé nebo zas nejsou čitelné vůbec a postrádají logiku, vedení příběhu nedává smysl, kauzální řetězec je tvořen kostrbatými články a soudržné jsou tu možná Magnuskovy směšné vysoké ambice. Režijně to plně korspenduje s tragičností scénáře, tudíž se film rozpadá divákovi před očima v každém záběru. I přes to, jak si Bastardi hrají na serióznost, kterou chtějí umocnit důležitost svého sociálního komentáře, tak pro zalíbení se divákovi vpašovává do této zdánlivě nepřekonatelné temnoty světlo v podobě komediálních vsuvek, které stojí na té nejjednodušší základně, jejíž rovnice zní vulgarismy = humor. I přes známé herecké tváře a určité pochopení, čeho se film snaží dosáhnout, jsou Bastardi přehlídkou neumětelské tragédie, která se bije v prsa svým progresivním vyjadřováním bez cenzury k tématu, o kterém se lid bojí mluvit, ale ve skutečnosti je to jen otřesný důkaz toho, že je občas dobré se nevyjadřovat a když ano, tak prostředky, které účelu poslouží, ne že ho poblijou.

Mick Jagger nahánějící Angelinu Jolie správně devadesátkově namodralým New Yorkem za doprovodu pro Stones netypickým songem, který obvyklý bluesově zábarvený základ vynechává a přiklání se v danceable, rytmickou a téměř R&B hitovku ovlivněnou hip hopovým stylem samplování a ambivalentní atmosférou.

Tento film je stejně prázdný jeho moje peněženka, postavy jsou v něm ploché jako jistá přistávací ranvej, kamera je divoká jak banda Sama Peckinapha a hudba absentuje stejně jak moje vůle žít. Možná kdybych to viděl ještě jednou a naladil se na Synovu vlnu pochybného modernismu, tak bych to možná ocenil, zatím však můžu říct, že víc ironických pět hvězd jsem nedal už dlouho.

Filmů, které reflektují hrůzy války je nespočet. Filmů, které to zvládnou dobře je ovšem míň. A filmů, které zvládnou v divákovi po zhlédnutí zanechat silný šrám na duši je opravdu jen hrstka. Jdi a dívej patří do poslední zmíněné skupiny a je to jeden z nejsugestivnějších snímků na toto téma, co jsem kdy viděl. Průvodcem válečné mizérie je mladý běloruský chlapec Fljora, který hrdě odchází od rodiny a připojuje se k malé partyzánské jednotce, která se snaží sabotovat pálení vesnic německými vojsky. Tím se rozjíždí postupně budující tryzna lyricky laděných, ale jinak velice nativně realisticky zobrazených válečných hrůz, která psychicky devastuje jak hlavního protagonistu, tak diváky. Na konci z Fljory zbyde jen emočně prázdný stín toho, kým kdysi býval a diváci si z filmu odnesou těžkou depresi a opětovné uvědomění, že lidé jsou zvířata. Jdi a dívej se dotáhlo k dokonalosti Tarkovského Ivanovo dětství minimalizováním lyrického symbolismu a zároveň nezabředlo do vod stylistické sebezahleděnosti Marhoulova Nabarveného ptáčete, čímž tvoří nepřekonatelné dílo, které v žánru válečných dramat lze najít.

U všech svých oblíbených režisérů mám filmy, které jsem schválně neviděl, jelikož si je ukládám na horší časy jako záruky kvality, které nemůže zklamat. Stejně jsem to měl i s tímto a... zklamaný poměrně jsem. U Tarantina je člověk zvyklý na jeho typické atributy jako vynikajícími dialogy zaplněný scénář, či jistou režii, ve které vynikají jemně vložené stylistické finesy (nejviditelnější v práci s kamerou). První zmíněné v Kill Billovi prakticky není. Tarantino sice buduje poměrně zajímavý fikční svět plný drsných zabijáků, který je reprezentován silnou exploatací, avšak spoustu dialogů tu slouží jen k posunu děje, žádný z nich nefascinuje diváka svou strhující strukturu, která obyčejně vzkvétá do situace, kdy dialog funguje sám o sobě a nepotřebuje předchozí ani následující dění k tomu, aby si ho člověk užil. Ani dělení na kapitoly a časová diskontiunita tu tentokrát netvoří nějak zásadní funkci, spíš působí zbytečně samoúčelně, jako kdyby si Tarantino řekl, že když se z toho lidé u Pulp Fictionu posrali a fungovalo to tam, tak proč by to nedal i sem. Režijně to tentokrát taky nešlape jako obvykle. Na filmu je dost poznat, že Tarantino nebyl připravený na akční revange film, čímž jsou akční scény šokující neuvěřitelnou brutalitou a over the top stylizací, avšak právě kvůli tomu je natočena dost zmateně a člověk v tu chvíli kouká jen na rychle stříhaný sled záběrů, kde krev stříká z mnoha a více míst, ale to je vlastně jediné, co dokáže vnímat (tento fakt je nejviditelnější na dnes už kultovním souboji Nevěsty s hordou Crazy 88). Kill Bill je dobrý film, to nemůžu popřít, při sledování jsem se bavil a jeho plus je, že opravdu rychle utíká a pocitově je minimálně o 40 minut kratší. Ano, je tam pár scén, které jsou naprosto skvělé, jenže jako celek je Kill Bill až manýristicky natočený film, který je plný nápadů, avšak přes jejich počet a krátkou stopáž není čas, aby se dotáhly do konce, čímž ze všeho zbyde jen Tarantinova sebeukájecí manifestace toho, jak moc dokáže být cool svým vymezováním se vůči ostatním, kterým zároveň skládá hold neskrývanou inspirací. Dávám 3,5* se zaokroulením nahoru a vy se radši podívejte na jihokorejský film Oldboy z téhož roku, taky je to akční revange film, ale po všech stránkách mnohem lepší, který i sám Tarantino považuje za nejvíce tarantinovský film vůbec. A já budu doufat, že je dvojka naprosto odlišným a lepším filmem, pro který tahle šílená krvavá řežba bez větší hloubky dělá jen potřebnou expozici.

Za pár dní to bude 20 let od doby, kdy zemřel George Harrison, takže jsem pocítil potřebu sepsat pár slov právě k tomuto souvisejícímu projektu. George jako člen Beatles, ale i jako sólový interpret patří mezi nejvlivnější hudebníky historie, takže jeho smrt tehdy na konci listopadu roku 2001 otřásla kulturním světem. Nezasáhla jen fanoušky a rodinu, ale také kolegy, kamarády a spoluhráče, kteří s ním někdy měli co do činění. Ti se proto rozhodli uspořádat pro George poslední rozloučení a z tohoto nápadu vzešel koncert na jeho počest ve stylu jako udělali Queen pro Freddieho pár let předtím. Díky tomu vznikl projekt Concert for George a dle mého skromného názoru je to jeden z nejlepších koncertů všech dob, ne-li ten vůbec nejlepší. Důležité je, že to není jen slepenec jeho nejlepších skladeb, ale na rozdíl právě od koncertu pro Freddieho se zde podařilo naprosto dokonale zachytit i jiné stránky Georgovy osobnosti. Skrz vystoupení Anušky Šankar, dcery Georgova starého přítele Raviho, která odehraje půlhodinové okénko indických rág, je vystiženo Georgovo náboženské vyznání a jeho téměř celoživotní přízeň k hnutí Hare Krišna. Na pódium se také dostane skupina Monty Python, kterou George podporoval a s jejímiž členy se přátelil, čímž je zvěčněn jeho pověstný smysl pro humor. Vrcholem večera je přeci jen vystoupení jeho kamarádů hudebníků, kteří postupným příchodem jednoho legendárního jména za druhým odehrají průřez jeho bohatou kariérou. Tento přibývající počet vystupujících plně buduje gradaci celého koncertu a který ke konci utvoří jeden velký rockový sehraný orchestr čítající desítky členů. V jeho čele stojí například Eric Clapton, Jeff Lynn, Paul McCartney, Ringo Starr, Dhani Harrison a mnoho dalších (vyjma Boba Dylana, který se bohužel nemohl dostavit) a předvádí své až téměř životní výkony, které se i přes zmíněný velký počet hráčů netříští, ale tvoří jednolitou dokonalou souhru nastrojů dávající prostor i pro individuální výstupy. I přes veškerý smutek si všichni účastníci primárně užívají radost z hraní naprosto výborných skladeb, čímž tvoří jedno láskyplné, emotivní a krásné poslední rozloučení nejen s geniálním hudebníkem, ale hlavně kamarádem, kterého tak milovali. Při každém sledování tohoto fenomenálního skvostu nedokážu udržet slzy smutku a dojetí. Concert for George je unikátní projekt vzniknuvší z čisté lásky, který diváka utvrdí v nesmrtelnost Georgova hudebního odkazu a který chytne za srdce nejen každého fanouška, ale celkově všechny, kteří mají aspoň kousek citu v těle...

Modern Family navazuje na tradice absurdního humoru sitcomů o rodinách ze střední a vyšší třídy, kterým pšenka kvetla v 80. a 90. letech, jmenovitě třeba Krok za krokem nebo Ženatý se závazky (se kterými sdílí i jednu hereckou ikonu). Tyto tradice jsou ale modernizované (ano, haha, proto moderní rodinka, velice komické), takže se okázaleji pracuje s kamerou, která není statická, ale roztěkaně aktivní využívající transfokace a rychlých strhů, zároveň se tu pracuje se schématem falešného polodokumentu a absentuje také pro sitcomy typický smích v pozadí (tudíž všechny postupy, které asi zavedl do mainstreamové praxe americký The Office). Komediální premisa většinou závisí na vzájemných vztazích rodinných příslušníků a dramatech, které mezi sebou řeší. Právě tato dramata se po celkem krátkém čase ohrají, protože často vychází z nedorozumění, které mezi zúčastněnými panuje nebo na malicherných problémech, jejichž řešení by v realitě trvalo výměnou pár slov, kdežto v tomto seriálu se to natáhne na dvacetiminutovou stopáž jedné epizody, která vždy skončí usmířením a někdy i nějakým tím srdceryvným proslovem plného těch správných rodinných hodnot. O to víc si však divák užije ty epizody, kde se tvůrci nebojí nápadů (třeba ta, která se odehrává jen na monitoru jednoho počítače ve stylu českého seriálu Semestr), nebo rodinku vytáhnou do nezvyklých prostředí (Austrálie, Paříž), či se děje něco zásadního v životech protagonistů (svatby, úmrtí, stěhování). Modern Family také spoléhá na stárnutí postav, které se bohužel primárně projeví jen skrz vnějšek, takže ano, je pěkné vidět jak se z nemluvňat stávají teens a z třicátníků téměř padesátníci, ale jejich charaktery bohužel moc velkým vývojem neprojdou a tvůrci se radši drží základních rysů, které svým hrdinům na začátku vystavěly, než aby je nějak výrazně posunuly dál. Paradoxně však seriál kraluje právě v tom, jak postavy diváka dokáží pohltit a vybuduje si k nim silné sympatie, což je zásluha hlavně herců a jejich výkonů, které jsou do jednoho excelentní a odpovídají přesně tomu, co se od nich očekává a dělají to sakra dobře. Všehovšudy je to sitcom s úrovní, u kterého se několikrát upřímně zasmějete a na konci je vám líto, že to vlastně skončilo, ale ten plný potenciál nebyl za víc jak dekádu existence využit, což je škoda.

Mezi hudebními nadšenci je odvěká debata, jestli Beatles nebo Rolling Stones, jestli Led Zeppelin nebo Black Sabbath a jestli Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Má drahá kamarádka jednou řekla, že Dylana bere jako tu zmatenou cool rozcuchanou babičku a Cohena jako toho moudrého milého dědečka. Cohenova hudba hlavně z posledních let jeho kariéry opravdu dává takový dojem, avšak opak je pravdou a tento film to více než jasně ukazuje. Dokument se vydává na pouť po stopách Cohenovy milostné odysey s až mýtickou Norkou Marianne, kterou potkal na řeckém ostrově Hydra, kam utekl ze své rodné Kanady, aby mohl nerušeně psát svůj nový román. Básníkova rozervanost ale byla až příliš neutěšená, což se však zlepšilo po setkání s Marianne, která trošku uklidnila jeho jinak velice rozbouřenou duši a stala se múzou, jejíž vliv na Cohenovu tvorbu je nezpochybnitelný. Snímek skrz tento vztah pitvá sice jen povrchově, ale o to intenzivněji hudebníkovu téměř celou kariéru a vyjevuje skrz klasické postupy s mluvícími hlavami a archivními záběry jakým člověkem ve skutečnosti byl. Ukazuje tedy neuvěřitelně talentovaného jedince, jehož romány, básně i texty songů vynikají díky jeho jedinečné práci s širokou škálou motivů, které dokázal přes silné metafory zabalit do textů, jejichž jazyková bohatost založená na široké slovní zásobě naprosto spolehlivě předává svá silná poselství. Na druhé straně ale vidíme temnotou protkaného člověka trpícího silnými depresemi, úzkostmi, nízkým sebevědomím a věčnou nejistotou, který zobá LSD a ve společnosti svými prapodivým prupovídkami a chováním (během koncertu odejde do zákulisí s tím, že potřebuje žiletku, ale ne, aby spáchal sebevraždu, jak se přítomní obávají, ale aby se oholil, což pod dohledem také udělá a vrátí se dokončit vystoupení) působí za sice charismatického, ale pořád těžkého podivína. Toto vše výše popsané je zarámováno právě jeho vztahem s Marianne, který je svou komplikovaností jako vystřižený z Bergmanových Scén z manželského života a který dokazuje, jakou zásadní inspiraci tato žena Cohenovy dodávala až do konce jejich separátní, ale přesto propojené životní cesty. Vynikající dokument plný emočního vypětí, důležitých myšlenek (mental health awareness jako jedno z hlavních témat aniž by se na to jakkoliv ostentativně poukazovalo) a samozřejmě nádherné hudby. Brečel jsem a vy budete taky.