špaček421

Klaus Kinski byl deset let na nucených pracích, kam se dostal za zločin, který nespáchal. Vrátí se do města, aby se mstil. Nic víc. Průměrný western, nic nového, by se dalo říct. Jenomže způsob, jak je to natočené, z toho dělá nadprůměrnou záležitost. Celým filmem prostupuje skvělá dusná atmosféra, strach, napětí, skoro celé se to odehrává v noci, když se vysloví hrdinovo jméno, začnou krákat ptáci, vítr roznáší prach po celém městě, jsou tu tajné chodby pod městem, hlavní hrdina mizí jako duch, zvoní zvony, hrají varhany... Antonio Margheriti (QT si půjčil do Panchartů jeho jméno) nejspíš trénoval na nějaký horor. K tomu je tu skvělá hudba a v jedné z vedlejších rolí (syn hlavního záporáka) se objeví budoucí Matouš (Šimon a Matouš jedou na Riviéru) Antonio Cantafora. Při závěrečné přestřelce v místnosti plné zrcadel jsem přemýšlel o plném počtu, nakonec, protože pár hlušších míst se tu přece jen objeví, i když krátce, jenom 4*.

Ach jo. Levnej western s nesmyslným příběhem, slabým hrdinou (Lincoln Tate), který vypadá jako brácha Chucka Norrise, špatným záporákem Ty Hardina, vedlejší postavou Richarda Harrisona (kterej taky vypadá jako brácha Chucka Norrise), trapnejma pokusama o humor a snad tou nejhorší hudbou, co jsem kdy ve westernu slyšel.

Takový klasický průměrný italský western. Každých deset minut přestřelka nebo bitka - to rozmezí se ke konci pořád zkracuje. V hlavní roli Franco Nero, pro kterého to byl v tomto roce již třetí western. V podstatě ztráta času. Dell´Acqua hraje postavu, kterou prostě zahrát nedokáže (přece jen je akrobat a ne herec). Takže kromě krajiny, hudby, Nera, Pistilliho a Livio Lorenzona jako mexického pistolníka tady v podstatě žádné klady nejsou. Sám režisér Baldi na tohle v dokumentu The Spaghetti west nevzpomínal nejlíp.

Parta vzbouřených amerických vidláků trousících filozofické proslovy o životě, lásce a Bohu na počkání, John Wayne nosící kožešinovou čepici, i když je padesát ve stínu, nesympatický velitel pevnosti a k tomu mnohatisícová mexická armáda, proti níž zjevně nikdo nemá šanci. Díky za Widmarka, díky němu jsem to dokoukal. Ale první hodina byla ještě docela fajn. Ale mrzí mě vynechání scén, kdy Mexičani nervují Amíky hraním Degüella. Asi si to Wayne užil už předtím v Rio Bravo a nechtěl tu s tím zdržovat.

Naprostý a otřesný odpad, který je z půlky sestříhán ze záběrů z Vinnetoua (a ani se nenamáhali sestříhat to tak, aby Brice a Barker nebyli poznat) a ta druhá radši darmo mluvit. Neztrácejte s tím vůbec čas.

Stal se zločin nebo ne? Jsou Farley Granger a Rosalba Neri jen erotomani, nebo i vrazi? Chtějí Barbaru Bouchet zabít, nebo je jen paranoidní? Ono to může vyznít docela všedně, ale i díky výborným výkonům zvláště Farleyho Grangera a Barbary Bouchet mě toto pomalé, hypnotické giallo s výbornou kamerou (ten VHSrip nemohl tak dobře fungovat) a psychedelickou hudbou dost oslovilo.

Námět není špatný, hudba je přímo výborná, ale herci to totálně zabíjejí. Vedle Stephena Forsytha by i Anthony Steffen vypadal jako dobrý herec, a Conrado San Martin šíleně přehrává. Helga Liné, José Calvo nebo Franco Ressel to už sami nevytrhnou.

Dokument sestříhaný snad docela z archivních rozhovorů, které vyšly na různých DVD a Blu Rayích během let. Takže pokud budete žasnout nad mladistvým vzhledem Edwige Fenech, žasněte, ale v době natočení rozhovoru jí přece jen bylo o nějakých 12 let méně než dnes (na skoro 60 stejně vypadala úžasně). O giallu se dozvíme leccos, ale po probrání hlavní trojky režisérů film, řízený vlastně komentářem italského odborníka (také archivním, nebo novým?) skáče poměrně nelogicky od režiséra k režisérovi, tu nakousne Sergia Martina, prudce odbočí k Ernestu Gastaldimu, a pak od něj přejde zase zpátky, a končí... Nekončí. Poslední dostane slovo Umberto Lenzi, historik zmíní, že Lenzi na stará kolena psal knihy, a konec. Nic o vyprchání hlavní vlny v půlce 70. let, nic o krátké resuscitaci žánru pod vlivem amerických slasherů v 80. letech. Odborníkův komentář je navíc poměrně nudně podaný, stejně jako sebeoslavné výpovědi Daria Argenta, takže asi půlhodinka, která je Argentovi věnována, je poměrně úmorná. Nejzábavnějšími pasážemi jsou tak rozhovor s Fulcim, který si v hodnocení zvláště Argenta nebere servítky, Lenziho vzpomínání na zmatky s názvy, a potom pasáž o Martinovi, kdy odborník konečně mlčí a o slovo se střídají Martino, Fenech, Hilton a Gastaldi, takže dokument konečně dostal nějakou dynamiku, Martino působí věcně a skromně oproti Argentovi i Gastaldimu, a vzpomínání zvláště jeho a Edwige je radost poslouchat. Na druhou stranu, trochu moc se věnovali tomu, jaké měla Edwige dokonalé tělo, a jak bylo pro Hiltona strašně těžké točit s ní milostné scény (a jak o tom dlouze vykládá, úplně mu to věříte, že ano...). Pár drbů ze zákulisí dodá i Barbara Bouchet, ta bohužel ani nic jiného. Na závěr doporučení: pokud jste neviděli minimálně Ptáka s křišťálovým peřím, Torso, Don't Torture a Duckling a asi ani Lenziho Orgasmo, a pokud jste nečetli Deset malých černoušků od Agathy Christie, ani se na dokument nedívejte.

Steffen tu hraje geniálního lékaře, který objevil zázračný lék, který od něj řada chemických společností chce koupit. On si však uvědomuje rizika, jaká jeho objev má, a prodat nechce, radši by zůstal na Haiti a léčil malé černoušky. Jinak docela zábava, i když jasné béčko a silně rasistické (ač ne tolik jako některé zdejší komentáře), nejlepším prvkem je dostatečně velká role Anity Strindberg, která je tu pro jednou za překrásnou hrdinku procházející opravdu celým filmem.

První western s Clintem Eastwoodem - a nebyla to až taková bída, jak on sám i různé recenze tvrdí. Je to hodně levné béčko, příběh je hloupý, dialogy otřesné, většina postav jen dělá kulisy hlavním čtyřem nebo pěti, ale docela jsem se u toho bavil a nenudilo mě to rozhodně tolik, jako výše zmíněné filmy se Scottem. Clint je tu jiný, než jak ho známe, sice fajn, ale těžko říct, jestli vyčnívá proto, že ho člověk zná, nebo je skutečně ze všech herců nejvýraznější.