jemine

Hezké obrázky. Báječná podívaná. Ale není to Herbert. Tak trošku, trošičku, vizuální porno, monochromatický Avatar... Barevné, napínavé, ale ne tak zcela Duna.

Ani snad ne tak dokument, jako mrazivá výpověď o utrpení obyčejných lidí. Mordor na východě se nadechl k první velké expanzi, učí se, cvičí svá vojska, své propagandisty, zkouší, co kdo snese, kolik krve lze beztrestně prolít a co všechno ještě svět dokáže nevidět, a tým dokumentaristů o tom podává bezprostřední  a syrové svědectví.

Strašný zvratek, leč bohužel vizuálně velmi přitažlivý. Je na divákovi, čemu dá přednost, zda barevným obrázkům, zachycujícím převážně krev, či obsahu, který vlastně neexistuje.  Existuje smajlík pro rozpačité krčení ramen?

Laciné, a dobře ochucené, jen ta pachuť na patře po shlédnutí fimu svědčí o malililinko větším množství soli, cukru a koření, než by bylo přiměřené a vhodné. Americky patetické, což je pro mne o půlcoul za hranicí stravitelnosti, ale já nejsem divák, na něhož Kosinskiho film cílí; opravdový konzument je ten, kdo na hýždě upadá před největším z Američanů, Němcem Rolandem Emmerichem. Těžko tu definovat, o co tu jde, osobní drama stárnoucího amerického patriota a hrdiny navzdory protivenstvím, nenápadná  love story míšená nápadným vlastenectvím, hrdinský příběh plný klišé a bojová hra, která, aniž je jasné kde a kdy, přechází v poněkud mlhavé válečné dobrodružství. Ano, dívat se na tento film lze, vcelku dobře navazuje na původní Top Gun, ale asi těžko je možné dnes přijmout naivitu, která z filmu z roku 1986 přímo čišela.

Dlooooouho jsem neviděl takovou s*ačku. Neexistuje snad film, který by trio Casey, Miller a  Wirkola nevykradlo; Sám doma, Rambo, Smrtonosná past 2, možná i Mrazík, Otec prasátek..., cokoliv vás napadne, ve filmu najdete, a to v nevkusném koktejlu, který by byl hoden gangbang párty Suchánka, Genzera a pošťáka Ondry.  Není mi, bohužel,  třináct, abych hýkal smíchy nad zvratky, nejsem, snad, ani natolik primitiv, ani natolik Ortel, aby mne těšilo samoúčelné násilí, nejsem spirituálně laděná lesana, abych se dojímal nad duchem Vánoc, nejsem ani dostatečně pedofilní křesťan, abych věřil, že všechno zachrání upřímná víra rasově neurčitého dítka ženského, možná, pohlaví... Takže bych byl možná raději, kdyby se Santa dřív, než zasáhne do vánočního setkání jedné obzvláště nechutné rodiny, udusil vlastními zvratky. A jakožto ctitel glam rocku trpím, když závěrečné titulky provází píseň Merry Christmas Everybody skupiny Slade...  Kdyby Noddy Holder ten film viděl, možná by se i jeho zmocnilo berserkerovské vražedné šílenství.

Asi nejlepší z predátorů; třebaže srovnávat osmdesátkovou Arnoldovu pecku s touto navoněnou akcí je poněkud ne zrovna košer, obrazově i vypravěčsky Kořist vládne.

Je-li vám deset, je svět okolo jednoduchý a přímý, i když ne vždy pochopitelný, dobro je dobré a zlo zlé; není snadné připustit si, že skutečnost je jiná. Taika Waititi, můj nový oblíbenec, jemuž jsem na chvíli odpustil i Thora: Ragnarok, natočil hořkou tragikomedii o počátku dospívání jednoho malého nácka na vrcholu agónie Třetí říše. Asi není jednoduché se v deseti letech přátelit s imaginárním Hitlerem, okolo sebe mít Hitlerjugend, otce kdesi ve válce, milující matku vídat s lahví vína a v přístěnku pokoje mrtvé sestry potkávat živou židovku. Třebaže výchozí situace je dost bizarní, film z toho vyšel skvělý, báječně vybalancovaný na hraně absurdity a dobře vypočítaných emocí, částečně bláznivý a vcelku uvěřitelný. Chvíli se na apokalyptický svět roku 1945 díváte optikou desetiletého chlapce, zažívajícího stav zmatku z poznání, deziluzí, smutku, hrůzy a počínající erotické (nejenom) lásky. Pět hvězd, s malilinkými výhradami, ale přece jen pět.

Ezoteriky mám rád; v pikantním nálevu marinované, na česneku pečené a s bohatou oblohou, aby se ztratila pachuť umělosti. Viliam Poltikovič, známá to tvář české ezoterické scény, člověk, který bez skrupulí hladově vyžírá kalný rybník tuzemského spirituálna a mystiky, tu natočil film nefilm, výpověď nevýpověď a legendu nelegendu. Je to přehlídka mluvících hlav, ať již těch z Chaunova archívu či těch nových z kamery Poltikovičovy, přehlídka založená na umění vyslovovat podstatná jména víceméně abstraktní s velkými počátečními písmeny; Vědomí, Druhý Břeh, Existence, Bytí, Pravda, Bůh, Prazáklad, Vakuum Mysli, Jsoucnost, Mír, Blaženost… Pan Eduard Tomáš, dnes již zesnulý, ne snad ani filozof, jen mystik, tu se svojí ženou, paní Mílou, podává svědectví o tom, jakými pilinami lze naplnit lidské životy a ještě za to sklidit potlesk podobně postižených. Nejste-li ezoterikem, nepouštějte si to, nedá se na to dívat. Navalí se na vás tolik moudra, až vám snaha porozumět tomu vznešenému jazyku zasvěcených zlomí vaz. Zato, jste-li mystikem či ezoterikem, svezete se se hladce po vlně Vědomí do stavu srovnatelného s Opicí po Melounové Vodce. Celkový obraz zmaru nevylepší ani výpovědi Igora Chauna, jemuž nosem vidíte až do ayahuascou vypálené dutiny lebeční, Gabriely Filippy obdařené úsměvem vědmy a jiných, jimž vévodí Miloš Tomáš, tragikomická figurka podávající svědectví o tom, jak by to mohlo na světě vypadat, kdyby se prokázalo, že je epigenetika platná.

Film, u něhož bych o samotě nevydržel, ale díváte-li se na něco podobného ve společnosti, pravděpodobně podlehnete nutkání vypadat jako intelektuál, překonáte pud sebezáchovy a začnete se tvářit moudřeji než sova pálená či Kamil Fila. Ale koneckonců, není to špatný film, vůbec ne, Ruben Östlund patrně dobře věděl, co chce natočit, a tak to tedy natočil; je pak na divákovi, aby si s tím poradil. Je to dlouhé, je to záměrně a efektně statické, je to vizuálně podmanivé, a nakonec to vytrvalého diváka i pohltí, hlavně z toho důvodu, že ti, kdo u filmu setrvali, se budou chtít dozvědět, o co tu sakra vůbec jde. No, o příběh rozhodně ne. Možná je to podobenství, metafora, či cosi podobně perverzního, z čeho zůstává na patře pachuť jako po mizerném alkoholu, ale ne proto, že by film byl mizerný, nýbrž z vůle autorovy, který něco podobného vyvolat chtěl. Více než dvě hodiny se budete dívat na přepestré panoptikum bizarních lidiček uzamčených v klecích, celách a šablonách společnosti, která sama sebe nazývá liberální, ale přitom je utažená jako oprátka oběšencova, komicky a nesmyslně postmoderní a paradoxně netolerantní a krutá jako Torquemadova inkvizice. Máte-li chuť seznámit se s vlastní omezeností a malostí, s podivnostmi doby, v níž jsme odsouzeni žít, Ruben Östlund vám to umožní. Je to sociální kritika, je to karikatura, a přitom je to dobrý film, jen dívat se na něj není zrovna jednoduché. Inu, budete-li se dívat, uvidíte.

Kdyby Tomáš Pfeiffer, známá to figurka z devadesátých let, kdy na televizních obrazovkách ukazoval národu, že si umyl ruce, nezmínil tento snímek na svém FB, zapomněl bych, že už jsem toto veledílo alternativní propagandy kdysi viděl. S největší pravděpodobností se jedná o soukromou iniciativu právě Tomáše Pfeiffera, vlastníka houfu snadno ovlivnitelných a solventních dušiček shromážděných pod zástavou takzvané Duchovní univerzity bytí, neboť v titulcích se o scénáři a režii nedozvíte nic. Zato na vás v přehlídce mluvících hlav dopadne tíha vědomí, kolik toho česká i světová veřejnost dluží neprávem opomenutému velikánovi léčitelství a filozofie, panu Zezulkovi, z jehož odkazu pan Pfeiffer dodnes pohodlně žije. Jedná se o přehlídku dojemných a nedokazatelných svědectví, vcelku obratně sestříhaných, a to včetně relativně rozpačité a neutrální výpovědi pana Jiřího Suchého. Ani lékař na obrazovce, pan MUDr. Oliva, není z nedůvěryhodnějších, neboť byl angažován v osmdesátých létech ve slavné Kahudově Psychoenergetické laboratoři. Čili jde o reklamní a propagandistický snímek bez jakékoliv hodnoty, dokazující bezpochyby jedině tu skutečnost, že kognitivní zkreslení je přítomno vždy a všude a že šikovní manipulátoři Pfeifferova druhu je dokáží bezezbytku využít.