jemine

Je-li vám deset, je svět okolo jednoduchý a přímý, i když ne vždy pochopitelný, dobro je dobré a zlo zlé; není snadné připustit si, že skutečnost je jiná. Taika Waititi, můj nový oblíbenec, jemuž jsem na chvíli odpustil i Thora: Ragnarok, natočil hořkou tragikomedii o počátku dospívání jednoho malého nácka na vrcholu agónie Třetí říše. Asi není jednoduché se v deseti letech přátelit s imaginárním Hitlerem, okolo sebe mít Hitlerjugend, otce kdesi ve válce, milující matku vídat s lahví vína a v přístěnku pokoje mrtvé sestry potkávat živou židovku. Třebaže výchozí situace je dost bizarní, film z toho vyšel skvělý, báječně vybalancovaný na hraně absurdity a dobře vypočítaných emocí, částečně bláznivý a vcelku uvěřitelný. Chvíli se na apokalyptický svět roku 1945 díváte optikou desetiletého chlapce, zažívajícího stav zmatku z poznání, deziluzí, smutku, hrůzy a počínající erotické (nejenom) lásky. Pět hvězd, s malilinkými výhradami, ale přece jen pět.

Muzikál, který není tak úplně muzikálem, ač písní, a to skvělých, v něm zazní mnoho. Je to pitoreskní drama determinované organicky předestřenou hudbou a prvotřídními hereckými výkony nejenom Michaela Yorka a Lizy Minnelliové v hlavních rolích. Kupříkladu Joel Grey, usazený tu v roli impresária jako briliant v lůžku zlaté brože, si svého Oscara za nejlepší vedlejší roli bez debat zasloužil. Třicátá léta, doba nástupu nacismu v Německu, v Berlíně, tehdejším hlavním městě hříchu, jsou tu načrtnuta sice  jednoduše, ale zato velmi podmanivě, a malá lidská dramata, pošetilé osudy figurek bezohledně postrkovaných setrvačností dějin, působí uvěřitelně. Kabaret je filmem, který stojí za shlédnutí, který by si nikdo neměl nechat ujít, ať už si o muzikálech myslí, co chce. Nu, a píseň Tomorrow belongs to me, sice stvořená jen pro tento film, patrně stejně vyvolá husí kůži a mrazivé trnutí v šíji všech, kdo nepovažují WW2 jen za skvělou kulisu k WoT. :-)

Nejde o víru, nejde o boha, nejde o spravedlnost. Sedí tu jako prdel na hrnec starý židovský vtip: "Jde Kohn do modlitebny a osloví boha: Žena mi utekla, děti mě okradly, barák mi vyhořel, jsem nemocnej a všichni mě opustili. Pane bože, co proti mně máš? – Chvíli je ticho a pak se seshora ozve: Já ti ani nevím, ale nějak mě sereš!" Asi o tomhle je tento film. Nevíte, kde je dobro, kde zlo, kde pravda, kde lež. Možná právě proto je to prvotřídní zábava. Pravda, je to zábava syrová a chvílemi krutá, ale o to je hřejivější.

Poněkud exotická Hra na oliheň mírně nabourala mé, možná apriorní přesvědčení, že poslední dobrou televizní sérií byli Sequensovi Hříšní lidé Města pražského. Jihokorejský seriál pro Netflix se ukázal být peckou, která se strefila do doby a vkusu a oslovila kdekoho, třebaže   k realitě má daleko. Hra na oliheň chytne a nepustí, a tu divák rád odpouští poněkud nepravděpodobně vystavěný příběh i chvílemi neobvyklou expresivitu korejských herců. Podařená vizuální stránka série je podtržená báječně depresivní hudbou, což jen umocňuje divákovy emoce ze  skvěle napsané i interpretované hry o život, přerůstající od infantilního očekávání v nekompromisní, brutální a stále překvapující umírání. Není to ale hloupé SAW, založené na hnusu, tady autoři staví na psychologii, a staví velmi dobře.

Létáme do kosmu, žijeme s technikou, kterou by naši pradědové označili za čáry a kouzla, hrabeme se v genomu rostlin, zvířat i lidí, hromadíme bohatství vědomostí, a přesto tu existuje ohromné množství lidí, věřících v kouzelnou hůlku, neviditelnou čepici a létající koberec. Já zrovna nechápu proč, ale pro ně jsou duševně a téměř i fyzicky  kastrovaní muži zaštiťující se vírou v Semitu v bederní roušce visícího na dvou dřevech, autoritou. Inu, tenhle podivný vztah vede k deformitám, o kterých skvělým způsobem hovoří tento film. Je dobré ho vidět, je dobré nechat ho někde hluboko v mysli uzrát.  Je dobré vědět, co dokáže moc.

Lidé se dopouštějí jedné obrovité chyby v úsudku: domnívají se, že mají právo na život a na zdraví. Není to pravda, ale tohle ohromné volání po vysněné spravedlnosti zvedá celý oslizlý a hnilobou páchnoucí organismus alternativní medicíny z nezasypaného společného hrobu  pověrečnosti, čar, kouzel a New Age zpět na výsluní. Tam, kde skutečnost nenabízí řešení buď vůbec, anebo žádné příjemné, snadné a optimistické, vždycky se najde stín, z něhož vykoukne mrchožrout skrývající zažloutlé zuby plné hnijícího masa za usmívající se karnevalovou škraboškou a nějaké to řešení za úplatu slíbí. Jsem rád, že tento dokument vznikl a říkám si: jen houšť a větší kapky.

Báječně jitřivý film, absurdně bizarní variace na gotické horory a Ostrov doktora Moreaua a přehršel nikoliv zcela groteskních, leč absolutně neotřelých situací a gagů. Inteligentní a řemeslně skvěle zvládnutá podívaná, která se zaryje pod kůži; ale pozor, není to film pro každého. Citlivější duše mohou mít po konzumaci těchto dánských filmových „stoletých vajec“ neurčité potíže, zahrnující i apriorní nelásku k taxidermii, alergii na čmelíky a přechodný odpor k drůbežímu a hovězímu masu.

Báječné řemeslo, režie, scénář, kamera, všechno bez chybičky, a k tomu herecké výkony těch nejlepších... Pomník české televizní a filmové tvorby.

Hodně dobrá kritická analýza té oblasti dnešní společnosti, která je promořená jedem exkrementů New Age a ezoteriky. Film je velmi slušným průvodcem světem homeopatik, biomatek, konspirací, přírodního léčitelství a energií všeho druhu; je návodem, jak se v tomto marasmu orientovat a jak v něm navzdory liberálnímu přístupu k lidské iracionalitě a stupiditě i přežít...

Režijní i herecký koncert Nikity Michalkova. Pamatuji se, že mne kdysi přilákala k zapnuté televizi náhodně zaslechnutá ruština a následně pohled na tanky BT-5 řadící se u obilného pole. Než jsem si stačil ujasnit, na co se to vlastně dívám, přikoval mne zpočátku pomalu a nevzrušeně vyprávěný film k obrazovce. Díváte se na poeticky znázorněný letní den, na idylický obrázek ruského venkova, na líně plynoucí řeku a vlekoucí se čas, posloucháte hudbu a sledujete nezávaznou konverzaci lidiček, užívajících si volna. A pak vám dojde, že dvojice mužů znázorněných skvělými Nikitou Michalkovem a Olegem Menšikovem se za slovy, slovíčky a úsměvy bije na život a na smrt. Pomalu plynoucí a postupně gradující příběh je ve skutečnosti strhujícím dramatem, ilustrujícím stalinské čistky a krutá třicátá léta v Sovětském svazu. Je to víceméně komorní film, nenápadný, ale velmi působivý, brilantně odvedené řemeslo, jemuž rozhodně nechybí nosná myšlenka. Je to jeden z mála filmů, které považuji formou i obsahem za takřka dokonalé.