Ještěřák

Dokument je naprosto skvostný, k problematice nájezdů: Gretzky (37letý) rozhodně nebyl žádný spasitel ani expert na nájezdy, ty se nejezdí podle toho, jak je kdo slavnej, ani že jeho gólový statistiky vypadají jako nápor od začátku do konce (naprostou většinu gólů dal Wayne v superútočném Edmontonu hluboko v 80. letech, a to většinou stylem, irelevantním pro výběr v nájezdech... jinými slovy, Gretzky nebyl střelec :). On ve své knize (té co vyšla kolem r. 1990) dokonce píše, že ho v tom na charitativních turnájcích, benefičních pičovinkách apod. porazil kde kdo, dokonce je prohrál s "nějakým knězem". Nájezd by rozhodně měl jet Lemieux (geniální střelec, rok předtím docela impulzivně skončil), Sakic (který myslím nedohrál nebo nehrál), či Recchi, o kterém sám mluvil Hašek; ale ne Gretz. Právě z Haškova popisu (kniha Chytám svůj život), který má z logiky k věci k tématu asi nejvíce co říci, zajeli Fleury s Neiuwendykem a Shanahanem průměrné nájezdy (Hašek je de facto dostal do pozice, kde je chtěl mít, o zbytek už se postarala jeho brilantní brankářská technika), vysoko naopak zhodnotil Bourqueův nájezd (dobový mistr terčů na all-star games), který trefil sice pomalu, ale jako obvykle naprosto přesně, Haška však zachránil fakt, že výstroj gólmanů tou dobou již utěšeně bobtnala (což se začalo posléze řešit), takže to vykryl nějakou výstelkou na rameni. No a Lindros Haška va podstatě překonal... Jinak dokument podle mně správně nechává Kanaďany retrospektivně poukázat na to, že netýmové ("po Evropsku individuální) rozhodování v nájezdech je, samozřejmě spolu s velkým ledem jak na Vítkovicích, z jejich pohledu tak trochu pojeb. Pamětníci na druhou stranu vědí, že toto je nepřesné. Např. na Canada Cupu 1987 se rozhodovalo ve vyčerpávajících overtimech (prodlouženích pod systémem náhlé smrti), což pro změnu neuměli Rusové, jak ostatně napsal Wayne ve své knize, "věděli jsme, že pokud Rusy dostaneme do prodložení, tak vyhrajeme, protože jejich systém to nezná." Tudíž jsme víceméně skončili u krátkozrakých výmluv :) Btw Patera (pan nahrávač) podle Haška také neměl jet a podle toho se s tím nájezdem Pavel také popasoval... Jinak Kanada & USA byla v té době v asi největším výkonnostním "dipu" vůči evropským soupeřům a neúspěch na OH nebyl náhodný a rozhodně nevzešel z nějaké banální chyby v nájezdech, NHL byla dlouhodobě flůdována Evropany (hlavně Rusáky, Čechy a Švédy), kdy postupně přejímala moderní evropský styl hokeje, načež jej zdokonalila a stala se opět téměř neporazitelnou (viz situace 2018), osobně tyhle "staré kanadské hrdiny z Nagana" pokládám za cosi jako poslední oldschool kanadskou generaci (pochopitelně až na výjimky, Gretzky & Oilers hráli v podstatě evropsky už před 15-20 lety).

Tak tomuhle filmu jsem se vyhýbal zhruba od roku 2004, kdy jsem jej na DVD čmajzl fotrovi kamarádky Petry, za kterou jsem za časů studia SŠ občasně chodil zevlovat, ale spojení Cruise, Hollywood a velkofilm mě stabilně odrazovalo. (Paradoxně jsem zejména v letech 2006-2010 viděl enormní množství bezvýznamných, zapomenutých chujovin.) Po 13ti letech musím zkonstatovat, že je to úžasný a pozoruhodný film :-) s totožnými klady, ale i nešvary, jako jiné filmy z kategorie kvalitní celovečerní drahý doják - Poslední mohykán, Braveheart, Gladiátor, Tanec s vlky... První zhruba třetina filmu je z říše snů. Pak jsem to někde kolem přepadového pogromu v samurajské vesničce pauznul a šel se rozběhat a poté, dle mého názoru, Poslední samuraj značně zpatetičněl. Pasáž točící se kolem osvobozování samurajského führera je pak vyloženě nešťastná, avšak závěr je opět mistrný. Tento film podnítil můj zájem o googlení japonské historie, jakožto i jiných, prý reálnějších, Japan-made samurajských filmů, dokonce i slzu na levém reflektoru musel jsem řešiti, když, SPOILER JAK KRÁVA, Algren - klasický mámvpičistický viděl/konal-jsem-mnoho-hnusu-ať-si-mne-smrť-najde charakter ala Ten co tančí s vlky, které se snad nikdy neohrajou, Cruisem dobře zahraný - coby černá ovce a celoživotní nesamuraj podával tomu patentovi na rozum legendární samurajský meč... Tyhle velký smutný konce společenstev jsou vážně vděčný téma pro filmaře...

Voňápané údy, za doprovodu nechutných efektů prořízlá hrdla, ufiklé čůráky místama nastrkané do nezletilých, plačících královen, ochlupené mezinožky, obnažené dudomety, dialogy opřené o jemná a laskavá slovíčka jako bastard, whore, cunt, cock a fuck v podání neméně jemných, laskavých asketů, aneb velmi, opravdu velmi, možná až samoúčelně, temná fantasy, tak krutá, že se zde příliš neuplatňují předvídatelná fantasy klišé, neboť platí pouze jeden zákon, a to zákon krutosti. Soft people die first! Podle mě největším majstrštykem tohoto seriálu je, jak tento guláš primitivních instinktů, sviňáren a kurváren nejhrubšího zrna protlačil přes útlocitné cenzory. (Update 2018 - co spolu začali prcat dva klaďasi, přeci jen kurňa seriálek už trocha měkne.)

Ryan určitě není nejkomplexnější válečný film všech dob, nemá hloubku morální ani filozofickou, má hloubku charakterů a propletence vztahů (hyperbolou vzato, největší morální dilema filmu je třídit, či netřídit psí známky po mrtvejch před očima hejlů). V kolika dílech dokážete na fleku vyjmenovat všechny maníky v jednotce, Aliens? Bratrstvo neohrožených? Já si myslim, že takových filmů po světě moc neběhá! Nikdo už si asi nikdy nesplete Spielberga s Coppolou, není to žádnej kadet přes reálie, chce, aby krev byla prolita cool způsobem a ono to tak nakonec taky vypadá, protože to jednoduše umí. On má řemeslo natolik v malíku, že mu u mne projdou i veskrze šílený věci, které bych u jiných režisérů asi nepřijal (úvod, závěr, scéna s příjezdem generála k domu Ryanových, fantastický Barry Pepper coby modlivý sniper Jackson jehož učůraná uživatelka hirnlego miluje, atd.). Pokud by někdo verbálně nepochopil, v jakých místech a bitvách bych rozhodně nechtěl bejt, pustil bych mu Ryana, jmenovitě ten dekadentní bordel co se fiktivně stal u města Ramelle, který mě popichoval v mysli noži víc, než legendární jatka na Omaha Beach v podání místní Bestie. Očima a ušima možná nejsugestivnější válečný film všech dob, a jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Docela ale chápu i opačnej názor.

Nádhernej film s perfektní pohodovou autentickou atmosférou, který jsem docenil až při druhém shlédnutí, u kterého jsem do sebe malinko lil, což je naprosto kompatibilní s náladou filmem se nesoucí. Dogtown je příběh o inovátorství, o vášni, o lehkém nabytí a zároveň v lecčems lehkém pozbytí, o holkách, co kluky co tohle maj milujou... Jeden z těch "wish I've been there" filmů, co nutí otevřít si Wikipedii bezprostředně po. Tento film bych chtěl v nějakém paralelním vesmíru ještě jednou vidět poprvé.

Grande Monza 1970. Kdo chce opravdu pomýšlet na vítězství, zadní křídlo jeho auta musí dolů. Má to ale jeden takový háček, nejde je pak skoro řídit. Daň za vítězství? Těžko říct... Jochen Rindt si to v posledních vteřinách svého života nejspíš nemyslel. _____ "Celou noc strávili v garáži, aby pak auto ve druhém kole rozbili. Pokud chcete být dobrou manželkou pilota Formule 1, musíte svého muže velmi milovat." _____ Silverstone 1973. Po chybě Jodyho Schecktera koliduje na startovní rovince 11 vozů. Všude je bordel, mizerní pořadatelé uskakují před kusy vzduchem rotujících plechů za úplně stejně mizerné barikády. Dvě manželky pilotů společně pláčou. Jako zázrakem se nikdo nezabil. V dalším závodě v Zantvoortu, v jedné z organizačně nejdiletantštějších, dnes už historických kulis F1, je ale se zázraky všechno jinak. Zaživa uhořel Roger Williamson, protože nikdo neměl po ruce pořádný hasák. Tak ho tam nechali doutnat i s vrakem do konce závodu - mimochodem nepřerušeného. _____ "Ronnie Peterson byl u mého prvního závodu Formule 1. Ostatní se ztratili. Budťo zemřeli, nebo skončili. Se smrtí Petersona skončila moje dětská éra Formule 1." _____ Můj fotr měl "Peteršuna" taky rád... _____ "Lidé o něm okamžitě mluvili v minulém čase. Byli jsme si jisti, že se v ranních zprávách dozvíme, že Lauda je mrtvý... Postavte vedle sebe dvě auta - jedno bezpečné a druhé nebezpečné, ale o 2 sekundy na kolo rychlejší. Všichni závodníci by bezmyšlenkovitě nastoupili do toho druhého auta."

Výtlem dekády "o partě policajtů, kteří nejenže jsou neschopní, ale místo boje s kriminalitou se sami věnují provádění kriminality nejhrubšího zrna". Nenechte si rozhodit šmak překvapivě opět pojebaným českým názvem či poněkud prcičkoidními plakáty s tlustoprdskejma ceckama, tento jemný film pro jemné diváky totiž vychrlilo samo nebe...

Toho večera se rozhodl, že je vhodná doba pozvat mě k nim na večeři. Jenže já s tím mám problém. Myslím totiž na Martyho ženu a dvě holky, a že má moje dcera narozeniny a je mě to jasný. Nemůžu s tím nic dělat. Možná ne dneska, možná ne zítra, ale - určitě se napiju. • Absolutní žrádlo, vydlážděné absolutním herectvím Matthewa McConaugheyho, coby Rusta Cohlea (co hláška to perla), který se nehodí do Louisiany, nehodil se na Aljašku, do Texasu a pravděpodobně ani na svět jako takový, ale i dalších zúčastněných, navlečených do mírnějších nebo "hůře" napsaných rolí. Vychytaná kamera, která mě svými efekty proti světelným objektům často nutila odhadovat počet lamel clony, ruku v ruce se srdceryvnými černošskými songy, pozvedávají Louisianu na skoro mystickou úroveň, znepokojivou jak pomalované stěny Carcosy. Často jsem zpočátku myslel na Mlčení jehňátek, ale ta jsou vedle Temného případu jen takovou banální sluníčkovatou pohádečkou pro prťata. Jistá uondanost a přehnanej focus na postavy (hlavně Martyho, Rust žádný osobní život nemá) jako jistá oběť hodnověrnosti příběhu mi drobně vadily až napodruhé. Též disponuje možná nejpůvabnější seriálovou vražedkyní - čokoládovohnědookou Médeou z bažin! (Co fragla tři děcka.) • Díváte se jim do očí, i když jen na fotce. Je jedno, jestli jsou mrtví, nebo živí, pořád nim v nich čtete, a víte, co vidíte. Oni to uvítali. Ne hned, ale až v tý poslední chvíli, čiší z nich nezměrná úleva. Protože se báli, ale teď úplně poprvý uviděli, jak snadný je odejít. Uviděli to, v poslední nanosekundě uviděli, čím vlastně byli. Že vy, vaše já, celý tohle velký drama nebylo ničím jiným, než snůžkou myšlenek a přiblblý vůle. A že můžou klidně odejít. Konečně poznali, že tu nemusí na ničem tolik lpět. Uvědomili si, že celej jejich život, jejich láska, nenávist, vzpomínky, bolest, že to bylo všechno jedno a to samý. Všechno to byl sen, sen co se vám zdál uvnitř zamčenýho pokoje. Sen o tom, že jste... osoba. A stejně jako v mnoha jinejch snech byla na konci - nestvůra.

Nevysvětlitelně kvalitní film scorsesovských rozměrů, jako Casino, nebo Goodfellas, či snad ještě výpravnější, krom scénáristy a režiséra byl neuvěřitelným machrem i střihač. Bené, Mrkváč - snad každá postava filmu píše! Akorát hlavní hrdina, Raketa, mi vždycky, a že jsem Město bohů neviděl zrovna jednou nebo dvakrát, připadal trochu jako nezúčastněný, oportunistický srágor, nicméně tamnější válka byla opravdu pitomá (a pitomci vedená). Zcela nově též sdílím jeho slabost pro stotřicetipětimilimetráky. Svojí oduševnělostí se do konfliktu prostě nehodil.

Jemný film pro jemné diváky... Epesní usměvavá míca z ostravského Cinestaru vpravo uprostřed, které jsem se ptal na volné fleky, nechť se mi s pozvánkou na kafe ozve do profilu, a toho nádheru, co seděl vedle ní, nechá doma!