becki_tu

Seriálový poklad, který svým pojetím humoru nesedne každému, ale o to víc odmění ty, kteří se po první představovací sérii rozhodnou pokračovat dál. Americký Kancl se totiž může opřít o neskutečnou rozmanitost, rozdílnost a bizardnost postav, přičemž se nebojí ani občasného sentimentu nebo absurdních témat. Jeden z mála komediálních seriálů, který si udržel kvalitu až do finále.

Pro mě jako pro fanouška United příjemná povinnost. Už totiž od konce devadesátých let, kdy jsem prožíval hokejové Nagano nebo fotbalové MS ve Francii, jsem se stejným nadšením sledoval fotbalovou partu kolem Giggse, Beckhama nebo Scholese, kterou v roce 1999 dovedl k historickému úspěchu právě Sir Alex. A jsem opravdu neskutečně rád, že jsem nemalou část Fergusonova manažerského působení na lavičce United mohl sledovat jako věrný fanda rudých ďáblů a ikdyž jsou poslední roky poněkud skromnější na trofeje, pořád jsou zde právě ty nezapomenutelné vzpomínky na zmiňovaný treble v roce 1999, na penaltové finále Ligy mistrů v roce 2008 nebo na jubilejní 20. (a zatím poslední) ligový titul v roce 2013. A za tyto vzpomínky ze srdce děkuji, Sire Alexi Fergusone. GGMU!

Překvapivě nenápadný klenot z netflixovské dílny, který zasadil osvědčené téma cesty za svým snem do prostředí, ve které jsou stále uznávány jisté kulturní tradice, společenské postavení a s tím spojené určité stereotypy, které onu cestu za snem poněkud komplikují. Pro ne-indické publikum jistě zajímavá sonda do problematiky indického kastovního systému, přístupu ke vzdělaní, postavení žen nebo vlivu západních kultur. Oba palce nahoru za tuhle emocionální jízdu.

Nadčasové poselství zabalené do dechberoucího vizuálu, který doplňuje svým úžasným soundtrackem James Newton Howard. Aspirant na animák roku. Welcome to Kumandra.

"If we take care of nature, nature will take care of us."

Jedním slovem spokojenost. Poměrně hodně recenzí viní Johnsona z toho, že vlastně nebylo možné po osmé epizodě udělat důstojné pokračování. Z toho mi tedy vyplývá, že pokud nemáte problém s Last Jedi, s velkou pravděpodobností budete s posledním (?) dílem ságy spokojeni. Stále je to totiž galaktická pohádka, která má díky přítomnosti Leii, Hana nebo Landa tendenci odkazovat na původní trilogii a současně využívá filmařských nápadů, možností a trendů moderní doby, avšak s dostatečným respektem k zajetému konceptu značky Star Wars. Se vším tím sentimentem, romantikou, naivitou, hrou na dobro a zlo nebo specifickým humorem, a to i přesto, že svět v době vzniku prvního filmu byl o dost jiný, než dnes. Já jsem totiž nešel do kina proto, abych primárně hledal chyby a nedostatky, ale kvůli tomu, abych si opět připomenul proč mám svět předaleké galaxie pořád tolik rád. A to i s těmi jeho nedokonalostmi. 90%

Herní značka Tomb Raider se konečně dočkala filmové adaptace, kterou lze brát vážně a která příjemně překvapila minimálně stejně jako herní restart série z roku 2013. Proto pro mě bylo zajímavé sledovat, co všechno tvůrci do filmu přenesli a co naopak oproti hře změnili. A musím konstatovat, že všechny změny ve scénáři byly překvapivě pozitivní a v kontextu filmového zpracování vlastně i geniálními tahy, díky nimž není Tomb Raider béčkovou fantasy, ale mystickým dobrodružným thrillerem s perfektní akcí. Castingový majstrštyk v podobě Alicie Vikander celé tohle nové dobrodružství Lary Croft jen dokonale podtrhuje. Nadšení z projekce opadá jen velmi pozvolna a stále mám v hlavě útržky scén, které doslova citují hru, originální úvod s honičkou na kole nebo oproti hře pozměněný konec, který výrazněji nepřekračuje hranice reality. Za mě guilty pleasure letošního roku.

Návrat ke kořenům s důrazem na příběh s nádechem nostalgie. Třetí Auta sice dávkují humor po menších dávkách, ale o to více řeší otázku moderních technologií a dravého mládí v kontrastu se starou školou, což v jistých ohledech řipomíná sérii Rocky. Animace spolu se soundtrackem bere dech, ale to už je tak nějak standardem u Pixaru. Pro mě jednoznačně animák roku a doufám, že Blesk brzo přiveze do kin další pokračování.

Nenápadné životopisné drama, které má překvapivý emocionální přesah nad rámec žánru. A to včetně stokrát omílaného amerického patriotismu, který k podobným filmům prostě patří a možná i díky tomuhle filmu někteří pochopí, že to není jen filmové klišé, ale že prostě američané vnímají vojenskou službu a válečné hrdiny jinak než my. Ale to už si zkrátka musí každý divák přebrat sám. Už od úvodního vnitřního monologu hlavní hrdinky jsem začal chápal všechna její následná rozhodnutí, která pramenila především z prožité krize mezilildských vztahů a nespokojenosti se stereotypním a bezvýchodným způsobem života. Citlivě natočené, bez příkras a zbytečného patosu. A všem lidem jako Megan, kteří se navzdory nepřízni osudu a díky zásadním životním rozdhodnutím či překonáním sebe sama stali hrdiny, patří velký respekt. 90%

Mediálně známá událost s přistáním na řece Hudson přímo vybízela k filmovému zpracování. Toho se chopil další profesionál ve své branži Clint Eastwood a učebnicovou filmařinou zacílil na divákovy emoce, které dávkuje nenápadně, ale o to větší mají hloubku při závěrečné Sallyho obhajobě svých činů a rozhodnutí. Pokud bych měl parafrázovat Sallyho, řekl bych: skvělá týmová práce. Od výborné režie, přes skvělého Hankse až po minimalistický soundtrack a dechberoucí efekty. Smekám a tleskám.