pandakiller

Místo zombíků jsou tu poněkud liknaví senioři. To je celkem novum. Jinak ale příběh sám o sobě moc originální není, je ale pěkně natočený a chvílemi i docela drsný. Každopádně se na to dá docela dobře dívat. Řekl bych lepší průměr.

Francouzský černobílý krátkometrážní němý horror Balaoo měl premiéru 7. března 1913. Byl inspirován sotva dva roky starou knihou Gastona Lerouxe Balaoo - Les pas au plafond. Protože se film nedochová, asi nějaký ten spoiler vadit nebude. Stejně se nezbývá než spolehnout na synopse z dobového tisku. Významnému vědci Dr. Coriolisovi (Henri Gouget) se v rámci jeho pokusů podařilo proměnit obrovského paviána v bytost, napůl člověka a napůl opici. Balaoo (Lucien Bataille), jak ohavné stvoření pojmenoval, byl jednoho dne chycen do vlčí pasti, kterou položil notoricky známý pytlák Hubert (Camille Bardou). Protože pytlák se nad opočlověkem slitoval, zatímco doktor k němu měl výhrady, začal Balaoo sloužit pytlákovi a neštítil se přitom ani vraždy. Teprve když došlo na doktorovu neteř, kterou chtěl pytlák s pomocí opičáka zprznit, op se vzepřel a to ho nakonec stálo život. Film produkovala společnost Société Française des Films Éclair a natočil jej francouzský filmový průkopník, bývalý malíř a sochař Victorin-Hippolyte Jasset v úplném závěru své nedlouhé, přesto bohaté kariéry. Původní divadelní kostýmní návrhář přešel k filmu v polovině prvního desetiletí dvacátého století. Debutoval jako spolurežisér s Alicí Guy při natáčení krátkometrážního historického dramatu Esmeralda (1905) a pak se uplatnil jako režisér a scénárista raných kriminálních a dobrodružných filmů a seriálů. V roce 1912 se Jasset při natáčení Zolových adaptací, které byly součástí nové série sociálních dramat společnosti Éclair, odvrátil od fantazie a spektáklu k realismu. Při realizaci Au pays des ténèbres na motivy Germinal vzal svůj štáb do Charleroi v Belgii, a některé scény natáčel na autentických místech. Přestože příběh aktualizoval do současnosti, vynaložil velké úsilí, aby ve studiu znovu vytvořil detaily skutečných interiérů, využívajíce schopnosti filmu být záznamem současné reality. Kameramanem filmu Balaoo, natočeného na začátku roku 1913 byl Lucien Marius Andriot, uváděný v titulcích jako Lucien N. Andriot. Ve filmu hrála v menší roli Andriotova sestra Josette Andriot, narozená 23. srpna 1886 v Paříži jako Camille Élisa Andriot, páté ze šesti dětí barvíře a květináře Andriota. V roce 1909 ji najala firma Laboratoires Éclair, kde během desátých let dvacátého století stráví celou svou hereckou kariéru, která obsáhne účast na více než šedesáti produkcích. Neměla žádné divadelní vzdělání, ale ukázala se jako rozená herečka, která je navíc dokonalou sportovkyní. Ráda plavala, jezdila na kole i na koni. Byla ceněna pro svou postavu flegmatické a vynalézavé akční ženy. „Všechno, čeho se ta nejneohroženější žena může odvážit, podniká s úsměvem na rtech,“ poznamenal jeden nejmenovaný kritik v roce 1913. Toho roku byla Josette hvězdou Jassetova Protéa, (možná) prvního úspěšného špionážního filmu, ve kterém byla hrdinkou žena. I své první filmy natočila pod vedením Victorina Jasseta, jehož byla oblíbenkyní. Jasset se po soudních tahanicích ve věci adaptací několika románů Zigomar Lóna Sazieho stačil ještě pustit do adaptací dvou románů Julese Verna, když v červnu 1913 vážně onemocněl. Nastoupil do nemocnice kvůli operaci, která se zpočátku zdála úspěšná, ale po krátkém probuzení v Paříži 22. června 1913 zemřel. Bylo mu jedenapadesát let. Byl pohřben v rodinné hrobce své manželky na hřbitově Père Lachaise. Jeho poslední film Protéa vyšel v září; zřejmě ho sestříhal někdo jiný. Ačkoliv natočil bezmála dvě stovky z velké části krátkometrážních a převážně kriminálně laděných filmů, dochová se jich jen velmi málo. Pamatovat se na něj bude jako na muže s nesmírnou energií, všestranností a zájmem o detail, kterého zvláště interesovalo řízení herců. Alexandre Arquillière, který se objevil v několika Jassetových filmech, vzpomínal na „štíhlou prošedivělou siluetu s poškozeným okem... na neúnavnou energii tohoto režiséra, který si ani nenašel čas na spánek, když točil film.“

Není co hodnotit. Snímek se nedochoval. Ale pár slov si přesto zaslouží. Drakula halála / Draculova smrt je pravděpodobně vůbec první vyrobený film s postavou upíra Draculy, jehož duchovním otcem je Bram Stoker. Není však (zřejmě) první, který byl uveden do široké distribuce. Jako první nejspíš vyšel německý horror Nosferatu (1922), protože uvedení filmu Drakula halála bylo z neznámých důvodů odloženo až na rok 1923. Několik zdrojů uvedlo, že film Drakula halála byl poprvé uveden v Rakousku v únoru nebo srpnu 1921, ale vídeňskou premiéru nelze potvrdit. Film byl údajně uveden také v Německu následujícího roku 1922, ale ani zde není možné přesné datum představení nijak doložit, stejně jako německý distribuční název. První ověřené představení filmu Drakula halála se uskutečnilo v roce 1923 v zemi výroby, Maďarsku. To, co je ze zpráv z maďarského tisku potvrzeno je skutečnost, že film byl prokazatelně natočen na přelomu let 1920 a 1921. Vyrobila ho produkční společnost Lapa filmgyár v maďarsko-rakouské koprodukci a napsal ho a režíroval Károly Lajthay. Podle jeho slov se na scénáři podílel také Mihály Kertész, později díky režisérské práci v Hollywoodu známý jako Michael Curtiz. V době natáčení filmu už Kertész pracoval v Rakousku pro Saschu Kolowrat-Krakowskyho, z Maďarska emigroval ještě v roce 1919 v době Bílého teroru, který pravicové síly chráněné mocnou armádou admirála Horthyho rozpoutaly po pádu Sovětské republiky Bély Kuna. Z Maďarska prchali i další židovští i nežidovští umělci, kteří veřejně působili během republiky rad, jako třeba novinář a režisér Sándor Korda, později známý jako Alexander Korda, nebo herec Bela Lugosi (do kterého by asi nikdo, kdo ho zná díky jeho pozdější práci v Americe, včetně role Draculy, neřekl, že kolaboroval se socialisty a  komunisty). Zpět k maďarskému Drakulovi, natáčenému v době, kdy už to nejhorší z Bílého teroru bylo minulostí. V lednu 1921 vyšel v Szinház és Mozi článek, ve kterém se psalo, že exteriérové ​​záběry filmu byly natočeny v Rakousku a scény odehrávající se v Draculově zámku v Maďarsku. Režisér filmu se k tomu vyjádřil slovy: „Exteriérové ​​záběry jsem natáčel minulý měsíc poblíž Vídně. Jak vidíte, interieur nahrávky se nyní pořizují ve studiu Corvin (v Budapešti), které je mnohem lépe vybavené než kterékoli studio ve Vídni.“ Později se objeví ničím nepodložená zpráva, že se film natáčel v Transylvánii. V době natáčení filmu ostatně vycházelo v novinách a časopisech mnoho nesprávných nebo vysloveně matoucích a často i protichůdných informací. Képes Mozivilág mylně odkazoval na H.G. Wellse jako autora románu Dracula, který v maďarštině knižně vydalo nakladatelství Budapesti Hírlap. Film byl zcela jistě po natočení zkušebně promítnut. Veřejná promítání mohla být naplánována a nemusela se uskutečnit. Proč se film nedostal do distribuce v Maďarsku a neexistují žádné relevantní důkazy o jeho uvedení v Rakousku je záhada. Rovněž tak neexistují žádné důkazy o přetočení nebo přestříhání filmu (ne že by se to nemohlo stát, třeba právě kvůli tomu se vydání filmu zpozdilo), celá hypotéza je nicméně postavena na zřejmě zavádějící informaci, že hlavní roli filmu hrála při nedoložené rakouské premiéře herečka srbského původu Lene Myl, vlastním jménem Milena Pavlovic, a při doložené maďarské premiéře Margit Lux. Pro Lene Myl tohle byl jediný film její kariéry a představovala v něm jednu z Drakulových nevěst. Protože se o žádném dřívějším uvedení filmu nevědělo, Německo si s vydáním filmu Nosferatu z roku 1922 mohlo „nárokovat“ tu čest být první zemí, ve které byl natočen film s postavou hraběte Draculy, a to přes to, že upír se ve zmíněném Murnauově filmu kvůli úmyslnému obcházení autorských práv jmenoval hrabě Orlok. Děj filmu je ale zjevná kopie úvodní částí Stokerovy knihy, takže se nikdo ani nepokouší tuto věc zpochybňovat. Po maďarské předpremiéře pro tisk v roce 1923 Pesti Hírlap napsal, že snímek Drakula halála má napínavý a poutavý děj. „Fantastický příběh sleduje tajemství blázince a zavede diváka do ďábelského rytířského hradu. Svedenou dívku zachrání před ďáblem kříž. Ďábel se bojí kouře z kadidla. Kříž vítězí nad zlem. Triky filmů běžně neprozrazujeme, ale aby nervy drásající scény divákovi neublížily, prozradíme nyní tajemství, že polovina z nich je sen. Ale je to zajímavý sen. A zajímavý příběh oživují vynikající zahraniční i domácí umělci: Margit Lux, Paul Askonas, Karl Götz, Dezsö Kertész, Lajos Réthey, Paula Kende, Lene Myl, Elemér Thury atd.“ Šestnáctiletá chudá švadlena Mary Land (Margit Lux), žije skoro jako sirotek v malé alpské vesničce, daleko od hluku širého světa. Její matka zemřela před několika lety a její otec chřadne jako živý mrtvý v psychiatrické léčebně v hlavním městě, s myslí přemoženou velkou pohromou. Jednoho dne přivolá Mary ke smrtelné posteli jejího otce expresní dopis. V zahradě blázince se setkává se slavným skladatelem, svým bývalým učitelem, který si myslí, že je Drakula (Paul Askonas) a tedy „nesmrtelný, žijící tisíc let a že bude žít navždy“. Setkání v dívce zanechá hluboký dojem. Stav jejího otce je vážný, zbývají mu jen minuty života. Umírající muž křečovitě obejme svou dceru, než zavře oči navždy. Mary se s pláčem nad mrtvolou svého otce zhroutí. Dívka, která zůstala sama, je násilně připoutána k operačnímu stolu dvojicí idiotů, hrajících si na doktory (Lajos Réthey a Aladár Ihász), kteří jí chtějí vyoperovat oči, ale primář (Elemér Thury) a sestry v poslední chvíli zasáhnou a zachrání ji. Na návrh vedoucího lékaře dívka přenocuje v ústavu, špatně usíná a pak má hrozný sen: Hodiny odbíjejí půlnoc. Drakula vstoupí do místnosti. Odvleče s sebou Mary do svého temného hradu, kde na něj čeká jeho dvanáct věčných tančících žen zahalených do závojů. Druhý den ženy obléknou Mary do svatebních šatů a ozdobí ji drahými šperky. Zámek se zalije mystickým světlem, hlasitě zvoní na počest ďábelské svatby a začíná oslňující oslava. Drakula sklání svou opilou hlavu nad Mary, aby ji políbil a učinil z ní svou ženu. Ona ho však odstrčí a statečně mu s blikajícíma očima ukazuje kříž zavěšený na svém krku. Drakula couvne a zděšená Mary využije tohoto okamžiku k tomu, aby utekla do chladné noci. Lidé s dobrým srdcem ji najdou ve sněhu v bezvědomí, vezmou si ji domů a ošetří ji. Drakula ji však nadále pronásleduje a ona musí dál zoufale prchat. Když už se zdá, že je ztracena, tak se probudí a úlevou si vydechne. Jen se jí to všechno zdálo! Mezitím se na zahradě psychiatrické léčebny shromáždili pacienti. Jeden ohrožuje ostatní revolverem. Maryin učitel, protože si myslí, že je Drakula, se šílence nezalekne, a dokonce jej požádá, aby do něj střelil, protože tak může konečně prokázat svou nesmrtelnost. Šílenec stiskne spoušť. Kulka prorazí Drakulovo srdce a na místě ho zabije. Před blázincem se zastaví cinkající saně. Maryin snoubenec na svou dívku nezapomněl. Bere ji s sebou domů do malé alpské vesnice. Mary je zase šťastná. O svém snovém dobrodružství nikdy nikomu neřekne. Film Darakula halála se nedochoval. Filmový historik Troy Howarth ve své knize Tome of Terror z roku 2015 napsal, že kopie existuje v maďarském archivu. László Tamásfi, který v roce 2020 překládal oficiální novelizaci filmu a různé propagační texty do angličtiny a úzce spolupracoval se zaměstnanci archivu, toto tvrzení odmítl. Prohlásil, že krátká novela napsaná podle filmu v roce 1924 byla zahraničními autory mylně považována za film samotný. Jako takový je film stále považován za ztracený, spolu s přibližně 90 % všech maďarských němých filmů.

Tohle je jednoznačně nejlepší ze všech Jurských parků a Jurských světů. Bezkonkurečně. Parádní akční jízda! Prověřeno zkušenostmi. Donucen vidět všechny díly opakovaně bych za tohle hodnocení dal klidně ruku na špalek.

Rocktober Blood má parametry amatérského videa vytvořeného zručným tvůrcem v kombinaci se záběry vzdáleně připomínajícími béčkový film natočený pro kina (John Carpenter – Halloween, a neberte mě za slovo, říkám vzdáleně!) bohužel jen málokdy podpořený kvalitními hereckými výkony. Donna Scoggins není úplně špatná, a to i ve chvílích, kdy není nahatá, ale jinak to dost dře. Hudební čísla na začátku ve studiu a na konci na koncertu nejsou úplně špatná, ale užijí si ho především příznivci amerického zemitého hard´n´heavy metalu. Omlouvám se, ale tohle fakt není na pět hvězd. S bídou na dvě. Proč dávám nakonec tři? No protože miluju slashery a metal.

Z mého pohledu nejhorší horor všech dob (jaký jsem zatím viděl).

Jediné zvíře, které přežilo řádění filmařů soustředěných kolem Sergia Martina byl bobr Ursuly Andress. Zaplaťpámbu. Jinak je třeba přiznat, že z pohledu ochránců zvířat patří tenhle film, co se použitých záběrů týče, k nejsurovějším a nenarážím na vepře znásilňovaného odzadu divochem v jeskynní sluji (což byla spíš komická vložka, obrovské prse se nevzrušeně krmí pomejema a ten jeliman za jeho zadkem skáče jako tajtrlík), ale na všechny ostatní mondo scény, ze kterých člověku není tak úplně dobře na duši. Putování divočinou je ale natočeno celkem hezky, akční scény naopak naprosto otřesně (opravdu je točil režisér filmu Torso?), gore sice relativně málo, ale pobaví (skrčkův mozek, noha v pasti, ukousnutá ruka), Ursule to docela sluší, příběh by chtěl pořádně dopilovat, kanibalská scéna tuším jedna..... musím se přiznat, že jsem se u toho ani na podruhé nenudil (viděno po letech), takže hodnocení kolem padesáti procent je myslím odpovídající, možná trochu méně za umělecký dojem, ale zábavnost i kouzlo nechtěného povyšuje toto dílo na (ne) čistý průměr. Jinak je třeba upozornit přísné recenzenty, že dílo bylo publikováno v roce 1978, tedy následující rok po Deodatově Ultimo Mondo Cannibale a D´Amatově Emanuelle mezi kanibaly. Nic dalšího v žánru kanibalského hororu v té době nebylo a proto je Martino svým způsobem jeho spolutvůrcem a nemá cenu jej obviňovat z plagiátorství víc, než je nezbytně nutné. Nechci moralizovat ani dělat chytrého, ale pokud si člověk uvědomí souvislosti, pak se na daný produkt může snad dívat trochu shovívavěji a ne tu sázet jeden odpad za druhým. Máme-li být úplně upřímní, tak si vzpomeneme ještě na Lenziho nápad z Vymítače kanibalů ze dvaasedmdesátého, kde byly kanibalské orgie využity v jinak nesouvisejícím filmu, co se Itálie týká, zřejmě poprvé. I tak je Martinův film (ve své době nebo na svou dobu, chcete-li) celkem svěží záležitost, jenom ho to chtělo lépe propracovat. Zajímavé je, že Lenzi pak použil některé scény ve svém filmu Sežrána zaživa (1980), protože byl tak líný si natočit svoje. Omlouvá ho, že film vyráběl pro peníze na zakázku a kanibalské filmy neměl rád, ale to je celkem známá věc. No nic, jenom jsem se tak zamýšlel nad zdejším nízkým hodnocením, nic víc, nic míň.

Přímé pokračování remake I Spit On Your Grave z roku 2010 připomíná spíš feministický Death Wish (Přání zabít) než zrestaurované Zarchiho dílo. Na druhé straně je třeba přiznat, že tohle je opravdu regulérní pokračování příběhu Jennifer Hills a ne jen nekočné opakování původního syžetu, kdy se stejnému nebo jinému hrdinovi děje v zásadě úplně to samé co v předešlém dílu, akorát je to natočeno lépe nebo hůře za více nebo méně peněz, podle toho jestli je série na vzestupu nebo se řítí do horoucích pekel. Takže Jennifer Hills si změnila jméno. Je z ní teď Angela. Trpí depresemi z prožitého pekla a pokouší se s tím něco dělat (navštěvuje psycholožku, chodí na v Americe tolik populární skupinové terapie, skamarádí se s odbarvenou drsňačkou Marlou) . Osud jí ale nepřeje. Kdyby přál, nebylo by o čem točit film. Krátké exploze brutality vychází většinou jen z Angeliných představ a připomínají úderné grindové vypalovačky. Šup sem, šup tam a je dobojováno - respektive Angela se vrací do reality, v níž k žádnému krveprolití nedošlo a ten kdo jí zrovna vytočil je pořád naživu. Dvě parádní čísla si ale Angela přeci jen postupem času připraví. A jsou to obě hodně brutální zúčtování, to je třeba říct. Jinak ale jde spíše o průměrný krimi thriller béčkové produkce. Problém tedy může být v tom, že většina lidí si pod značkou I Spit On Your Grave asi představí něco jiného. Gore je obecně solidně udělané a zvláště ty dvě scény, které se neodehrávají jen v představách hlavní hrdinky, ty jsou podle mého názoru parádní. To že se Jennifer – Angela nemstí jen za své příkoří, ale přerodila se v ženského Zorra je změna, která není dotažena do konce. Ona ta příkoří, která svým obětem muži způsobovali, a za která jsou trestáni, nejsou explicitně vidět, jen se o nich hovoří, takže divák si nemůže k těmto zhýralcům vybudovat dostatečně velký odpor na to, aby u nich bestialita Angeliných zákroků následně vyvolávala - připouštím že - trochu zvrhlé uspokojení (jako třeba u Zarchiho originálu). A to i přes zjevnou snahu tvůrců nutit tyto nešťastníky vypadat a chovat se co možná nejnesympatičtěji. A těch lidí, kterým se Angela během filmu tak či onak mstí je hodně (ne každého samozřejmě zabije, třeba starému oplzlému ožralovi za jeho hloupé kecy stáhnou s kamarádkou Marlou na ulici kalhoty a on se hrůzou pomočí ?!?), jdou jak na běžícím pásu, jeden za druhým, za sebemenší prohřešek si zaslouží tvrdý trest. Jednotlivé kauzy spolu přímo nesouvisí, jde prostě o různé muže, kteří se podobným způsobem provinili na různých ženách, takže se vztek v divákovi nehromadí ale spíš tak lehce pobublává. No jo no, třetí díl I Spit On Your Grave je bezesporu amorální film, o tom není pochyb. To co mně chybí je nějaké to explicitní rape, revenge by docela ušlo. Pojetí filmu coby krimi thriller zabývající se dalšími osudy Jennifer Hills jsem ochoten přijmout, psychologická studie Angely-Jennifer mne vysloveně nepřesvědčila, ale tohle není film aspirující na Oscara, takže jsem ani o moc víc nečekal. Vlastně jsem se ani moc nenudil, filmařina průměrná, stejně jako herecké výkony, atmosféra původního Zarchiho díla samosebou žádná, takže sečteno a podtrženo něco kolem padesáti procent. Na můj vkus prostě (až na dvě tři scény) málo slané a takové celé mdlé. Možná to ale dámy mohou vidět poněkud jinak.

Jeden ze 100 filmů, které bych si s sebou vzal na opuštěný ostrov. Nezávislá filmařina, dlouhé záběry, velké celky, parádní atmosféra a nebýt toho rychle spláchnutého konce, neměl bych absolutně žádnou výtku. Forma velkofilmu by Zarchiho nápadně nenápadnému dílku nesvědčila, naopak, tohle je přesně ono. Všechno sedí jak má, včetně civilních hereckých výkonů a spousty zdánlivě blbých keců. Možná snad mentál trochu přehrává, ale čert to vem. Jen ten konec mne trochu zklamal, ne snad ani tak samotné provedení vražd, které do celkového konceptu zapadá. Neřekl bych, že jsou ztvárněny hůře nebo, že jsou odbyté, to co ale je trochu odbyté je to, jak se k vraždám došlo. Zatímco k prvním dvěma vedla pěkná široká cestička se vší tou omáčkou, která je potřeba, konec samotný to vzal rychlým sestupem po krkolomné stezce. Ono to tak dost často u nezávislých produkcí bývá, že se žádné velkolepé finále nekoná, což má být zřejmě protiváha velkým hollywoodským blockbusterům. Někdy může být takové to vyšumění do ztracena i zábavné, někdy to ale spíš otráví. Tady to vysloveně neotráví, jen trochu zamrzí. Působí to na mne dojmem, vraždy máme vymyšlený, teď ještě nějakej děj a večer jsme doma. Tady si mohli tvůrci s pomstou lépe vyhrát a mládenci rozhodně měli být Jennifer důstojnějšími soupeři. S tím, že proti jejich samotnému skonu nic nemám a respektuji ho. Jenom na mne to, jak k vraždám došlo, nepůsobilo moc věrohodně. Narozdíl od - a to především - vybrabčení toho chudáka v koupelně - to byl naopak majstrštyk a nejen vražda samotná, ale i způsob, jakým se k němu Jen propracovala ..... ale dost už pitvání, tenhle film mě prostě baví, co k tomu má cenu ještě dodávat..... asi nejsem normální.

Z nostalgie čtyři hvězdy. Je to výstavní camp slasher své doby. Dnes už asi neobstojí, ale svoje kouzlo pořád má. A hlavně mě pořád baví. Film chápu především jako druh zábavy. A je celkem jedno, jestli se jedná o film umělecký nebo amatérský - i umělecký film přece může člověka bavit. Pro hodnocení filmu je pro mne zásadní prioritou, jestli se mi film líbí, jestli mne baví a jestli si ho mám chuť pustit opakovaně. Teprve v druhém plánu hodnotím scénář, kameru, výpravu, herecké výkony a technické ztvárnění vůbec. Naopak originalita nebo nelogické chování postav jsou pro mne věci, které považuji za zcela podřadné. To jestli je film originální mohu sotva zcela objektivně posoudit, mohu jen říct, že jsem nic podobného neviděl, což neznamená, že nic podobného neexistuje. A o nelogičnosti chování postav snad už ani nemá cenu mluvit. Lidi se prostě často chovají divně a v krizových situacích to platí dvojnásob. Ve stressu nebo pod psychickou dekou uděláte takovou hovadinu, o jaké se nikomu ani nesnilo. A někdy stačí jenom se zamyslet a přestat dávat pozor. Lidé se chovají nelogicky pořád, stačí se podívat na večerní zprávy. To ale děcka, která tráví celý svůj život před monitortem počítače, sotva dokážou pochopit. Myslím, že právě v tomhle smyslu by měli být diváci k autorům trochu tolerantnější a prostě si říkat – možné je přece všechno, jo, ta kráva vleze vrahovi přímo do cesty, to já bych nikdy neudělal, ale možné je všechno. A ono je. Ve skutečnosti je opravdu možné všechno. Vzpomeňte na Jeffreyho Dahmera! Můj desátý příspěvek zde na fóru je trochu hlubokomyslnější, ale co. Stejně to asi nikdo číst nebude, tak jaképak s tim fraky.