Rooseman

Za mě jeden z nejlepších filmů Adama Sandlera. Funguje to překvapivě dobře. Občas se jeví scény lehce komicky a zdánlivě tomu místy chybí hloubka, i když se o ni Spaceman kontinuálně snaží. Vlastně jsem dlouho neviděl film, který by tak viditelně rozjímal sám o sobě a přitom místy vypadal úplně triviálně. Ale jde o zádumčivou, smysluplnou artovku, která hovoří srozumitelně a svým způsobem taky poeticky. Netflixový divák odejde nespokojen, milovník hloubavých jednohubek si v tom najde svůj smysl.

Poor Things překvapivě vzbuzují kontroverzi, vyvolávají diskuzi a přilévají do ohně během filmových debat. A já vlastně moc nevím proč. Někteří si stěžují, že Yorgos Lanthimose recykluje sám sebe, že oproti předchozí tvorbě (Špičák, Humr, Zabití posvátného jelena) je plytký a vypuštěný. Jiní poukazují na to, že přehnaná expresivnost s mnoha odkazy na Tima Burtona, Karla Zemana, adaptace Frankensteina i Střihorukého Edwarda zakrývá absence větší myšlenky a rámce. Ale shodneme se všichni na tom, že je to dobré, ne? Faktem je, že Chudáčci sice místy působí vyčerpaně (sami ze sebe), repetitivně a i trochu vlekle (obzvlášť v posledních 20 minutách), ale hrají si se všemi smysly. Emma Stone s Markem Ruffalem předvádějí výkon, ze kterého se třepou kolena, vizuály Lisabonu i domu Belly Baxter okázale okouzlí. Je to chytré, je to vtipné a řemeslně dobře udělané. Možná tomu něco těžce pojmenovatelného chybí k mimořádnosti a výjimečnosti, to už je ale o úhlu pohledu a rozhodnutí každého diváka.

Když jdete na film Romana Polańského, tak nějak očekáváte, že vás to strhne. Sázka na devadesátkové retro je trendy, vizuálně vyfintěná epizodní ad absurdum zábava ale nevytřepe z ošuntělého igelitového pytlíku na stodolarovky vyjma urputně tlačených floskulí a vtipů nic objevného. Rutinní kritika společnosti neprovokuje, náměty jen recykluje a v porovnání s typově podobným Trojúhelníkem smutku zaostává. Nevidím nadstavbu, nic nového, nic zábavného. Scénář je slabý, postavy kromě skvělého Olivera Masucciho nehmatatelné, rádoby specifická bizarnost je okoukaná a vlastně strašně jednoduchá. Velký smutek.

Nemívám potřebu psát comment hned po filmu, u Demolition mě to ale nějak vnitřně nutí. Jake Gylenhall opět exceluje v pochmurném surrealistickém melodramatu, z něhož zdánlivě není východisko. Je to vlastně zvláštní, citlivý film pojednává o citech bez citu. Apatie. Mood vytváří tahle artovka famózní, hraje si s plytkou i hlubokou melancholií spojenou s vyjadřováním něčeho, co Davis Mitchell zarytě neumí vyjádřit. A nechápe to. Děj je výborně ukotvený v proměně, katarzi, prolínají se mezi sebou různé fáze rozkladu chmurné postavy, která ale přesto drží při sobě. Není to emoční, i když je to jen o emocích. Není to o lásce, i když o ní referuje. Hodně zajímavá záležitost, pro mě v některých aspektech až mistrná, která si precizně hraje s detaily a nalézáním emocí skrze všechny ostatní vjemové prostředky než story a působení hlavního hrdiny. Každopádně je na to potřeba mít náladu a kousat to v klidu.

Jízlivá a teskná finská groteska, která uhrane. Převážně tím, že humor neprovokuje násilně, naopak ho vyvolává autenticky, jen tak mimochodem. Tahle až hřejivá přirozenost je dílem minimalistické práce s trapností i úzkostí, a také stylizace zřetelně evokující divadelní inscenaci. Na první pohled tahle „divadelní“ snaha o odlidštění postav funguje, současně ale místy vyvolává vlastně úplně opačný dojem, který se diváka osobně dotýká, což je na plátně mimořádná a náročná záležitost. Každý záběr má svůj absolutní význam. Děj to zároveň neláme na fragmenty, jak by se dalo čekat, celek funguje souvztažně a jeho uměleckost vůbec nepřekáží. Snažil jsem se hledat v Karaoke blues nějakou katarzi, ústupek z pravidel, která Aki Kaurismäkimu hravě fungují, jejich nabourání. Čekal jsem na to, jestli má takovou důvěru v koncept, že ho rozbije. Není tam a ve finále asi nemá být, byla by nabubřelá. Chyběl mi snad jen ještě o trochu tíživější pocit bezradnosti a bezvýchodnosti, přiznání nesmyslnosti bytí. Celkově je to ale skvělá, řemeslně výjimečná artovka o životech (nejen) dvou ztracených lidí, která umí být navíc brilantně vtipná.

Brilantní záležitost, kterou Kevin Spacey posunuje za hranice výjimečnosti. Doktor Marc Powell čeká, až mu do života přijde pacient jako Prot, Prot zase je (z pohledu příběhu) nucen čekat, až mu přijde do cesty jeho doktor Marc. Na děj je se možné koukat řadou různých pohledů a věřit řadě verzí příběhu, některé jsou jednodušší a jiné složitější. Ve finále se neztratíte, dost možná ale utopíte. Svět podle Prota za sebou každopádně něco zanechává, a proto je tak dobrý. Ať už nakonec věříte čemukoliv.

Zajímavý pokus o české artové psychologické drama. I u Němých tajemství se projevují dlouhodobé bolesti tuzemských filmů, místy je stopáž natahovaná, děj předvídatelný, dialogy lehkovážné. Ale jinak jde o opravdu nevšední záležitost, která standardem i tématem vysoce převyšuje drtivou většinu novodobé české tvorby. Dominuje výborná Jana Plodková, skvělá kamera a hudba.

Těžko Asteroid City hodnotit ve větách. Kulisy? Výborné. Idea? Těžce pochopitelná. Spletitost? Grandiózní. Odkazy na popkulturu? Znamenité. Zábava? Pochybná. Chuť to vidět znova? Nulová. Wes Anderson vlastně přináší všechno, co od něj divák očekává. Bohužel má nejspíš největší uspokojení z filmu on sám. V největší ultra zběsilosti, zmatečnosti a bohapustosti střílí v jeho vysněném masterpeacu nápady na všechny strany tak, až se význam řady z nich úplně ztrácí. Je to pořád zajímavá podívaná, pořád to místy baví. Jen si myslím, že některá díla dokážou předat víc, i když kolem toho netančí v okázalé sebeukájející se grotesce nápadů a myšlenek, kde je divák pouhou plastovou figurkou na horské dráze absurdní, i když výjimečné nesourodosti.

Minimalistická severská melancholie, která plyne s podobnou intenzitou jako život, o němž vypráví. Poetika islandského venkova propojená  běžnými, a přesto v dnešní době možná lehce vzdálenými osudy skupiny lidí šimravě mrazí. Je působivá, ačkoliv nepřekvapí. A je působivá, ačkoliv se o to nesnaží. Dějem, který se ponuře sune dopředu, otáčí jen chladně vykreslené vztahy mezi postavami. Je si komunita žijící uprostřed ničeho blízká, nebo vlastně jen strašně osamělá?

Jak opisovat něco, co jde tak těžce opsat. Velmi intimní, neprimitivní záležitost, u které se musíte hodně snažit, abyste našli to, co není na první pohled vidět, ale vlastně to rámcově drží film pohromadě. Složitý je také finiš, ke kterému pomalu celou stopáží směřujete. Některé jednotlivosti a útržky (třeba onen až hororový dojem, kterým Aftersun vzbuzuje, že je něco v nepořádku – a ono také je, protože v celoživotním měřítku to idylka nebyla) chce trpělivost rozpoznat. Lehce vás to drásá, ale o to intenzivnější je ve finále zážitek. Až jevištní show Paula Mescala s Francescou Corio působí jako přetrhané vlákno, které si sami musíte poslepovat dohromady, abyste si na celek udělali vůbec nějaký dojem. Kino v tomto případě dokáže udělat polovinu zážitku, jde spíš o festivalovou a homemade artovou věc.